Luboš Švec

nelze se divit, že kolem 8o tis. osob utelko z Pobaltí s Němci, když si vezmeme, jak čačtí byli mnozí ve vraždění Židů i Rusů, jak s vervou vstupovali do SS...na jejich místě bych utekl taky. Jiní se zase stěhovali po celém SSSR,, v RF se od dob SSSR obyvatelstvo z vlastí vůle míchá...

Jinak je třeba vědět, že historie je ohýbána i dnes, ale mohu na základě osobní zkušenosti, odhadnout, že ani toto ohýbání nebude mít dlouhého trvání. tvrzení "jak všichni milovali a všichni nenáviděli" je úplně mimo mísu, vždyť Lotyši tvořili osobní a věrnou Leninovu ochranku. nebo povídky o násilném vnucování ateismu v zemích, kde jen část původního obyvatelstva přežila násilné pokřesťanštění ,, kterého se účastnil i Vojtěch Slavníkovec. aktuální výklad historie je plášť, pod kterými se ukrývají reálné dějiny.

Ozvěny deportací

Nebyl učiněn ani pokus o nastolení zdání zákonného opodstatnění deportací nebo prokázání viny deportovaných. Lidé byli posláni na Sibiř pouze proto, že byli podezřelí z toho, že se mohou připojit k odporu nebo pomoci těm, kdo by tak chtěli učinit. Toto podezření bylo obvykle založeno jen na sociální nebo politické kategorii, kterou deportovaným přisoudily místní úřady.

Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě.

Druhá světová válka, násilná sovětská anexe, nacistická a poté i sovětská okupace trvající až do roku 1990-1991 znamenala pro Estonce, Litevce i Lotyše mimořádné zhoršení politické i hospodářské situace. Především ale byly všechny národy negativně poznamenány demograficky. Válečnými migračními přesuny, represemi během střídajících se okupací a válečnými operacemi ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel. Zároveň před druhou sovětskou okupací uteklo na Západ čtvrt milionu lidí ze všech tří republik. Úbytek obyvatel byl nahrazen přistěhovalci z jiných oblastí Sovětského svazu, kteří dnes tvoří významnou část obyvatel především Lotyšska a Estonska a s důsledky se tyto země potýkají dodnes.

V národní paměti všech tří pobaltských národů dnes tvoří sovětské represe a deportace významnou kapitolu, s níž se společnost dodnes snaží vyrovnat. Partnerské instituce - Misija Sibiras v Litvě, Muzeum okupace v Lotyšsku, Ústav historické paměti v Estonsku (ale i další instituce jako například litevské Museum of Occupation and Freedom Fights) – navštěvují přeživší a nahrávají jejich vzpomínky. Organizují také výpravy na Sibiř, kde navštěvují místa vyhnanství a opravují tamní hřbitovy (v Lotyšsku se tomu věnuje také například organizace Sibīrijas Bērni – Děti Sibiře).

Téma deportace se objevuje také v umění a literatuře. Do mnoha jazyků byly například přeloženy lotyšské memoáry Sandry Kalniete “V plesových střevíčkách sibiřským sněhem” (česky kniha vyšla v nakladatelství Lubor Kasal v roce 2004 v překladu Michala Škrabala) a známým se stal také příběh Ireny Saulutė Valaitytė-Špakauskienė (je součástí i tohoto projektu), který zpracovala litevsko-americká spisovatelka Ruta Sepetysová v románě „V šedých tónech“ (česky vyšlo v nakladatelství CooBoo v roce 2013 v překladu Petra Eliáše).

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

https://www.databazeknih.cz/knihy/v-plesovych-strevickach-sibirskym-snehem-31933
https://www.databazeknih.cz/knihy/v-sedych-tonech-164866

Druhá sovětská okupace 1944-1990

Od prolomení blokády Leningradu začátkem roku 1944 se fronta blížila k Pobaltí a od léta do podzimu Sovětský svaz postupně dobyl území Pobaltských států a navázal za svou brutální okupační politiku z období 1940-1941. Mnoho obyvatel dalo přednost emigraci a spolu s ustupujícími Němci opustilo své domovy. Jen v Estonsku se jednalo přibližně o 80 tisíc lidí.

Přes nesouhlas západních států neumožnil samostatnost Litvy, Lotyšska a Estonska a naopak znovu zahájil násilnou integraci pobaltských republik do sovětského impéria. Rozsáhlé represe proti místním lidem – masové deportace, popravy, boj proti partyzánskému hnutí – zasáhly 9 procent pobaltského obyvatelstva. Sovětský svaz aplikoval tvrdá opatření k potrestání lidí za spolupráci s nacistickým režimem (bez ohledu na to, zda byla spolupráce údajná, skutečná nebo vynucená) a za vzdor proti sovětské okupaci.

Deportace „antisovětských živlů“ probíhaly již od roku 1944 a vyvrcholily nuceným odsunem rolníků (tzv. „kulaků“) o pět let později během tzv. Březnových deportací. Bezprostředně po dobytí Estonska v roce 1944 se sovětské bezpečnostní síly pustily do aktivního potlačování hnutí odporu a pozatýkaly Estonce, kteří sloužili v německé nebo finské armádě. Za méně než rok bylo zatčeno více než 10 000 lidí (viz příběh Vello Raie). V srpnu 1945 bylo posláno do táboru na těžbu lesa na Sibiři všech 400 Němců, kteří v té době ještě zůstali v Estonsku. V srpnu a září 1945 bylo z Litvy deportováno přibližně 60 000 mužů, žen a dětí a v únoru 1946 následovalo dalších 40 000 (viz příběh Jurgise Dirvonskise). Z Lotyšska bylo v letech 1945–1946 deportováno asi 60 000 lidí. Další masová vlna deportací proběhla v květnu 1948 (pod krycím jménem Vesna - Jaro) a zasáhla pouze Litvu (pravděpodobně proto, že hnutí odporu bylo nejsilnější právě tam).
Březnové deportace a operace Priboj 1949

Jedním z hlavních cílů sovětské moci byla kolektivizace zemědělství, ovšem do roku 1948 se podařilo do kolchozů začlenit pouze 4-8 procent pobaltských hospodářství. Druhou etapu kolektivizace v letech 1949-1950 proto charakterizoval hrubý mocenský nátlak za použití široké škály represí včetně masových deportací rolníků a jejich rodin. Přípravy na deportace byly zahájeny již koncem roku 1948 a vyvrcholily koncem na konci března 1949.

Již v lednu 1949 vydala sovětská vláda pro každou zemi směrnice, kolik „kulackých“ rodin je třeba odvléci do vyhnanství. Deportace byly zahájeny 24. března a trvaly pět dní. Z Litvy bylo během posledních březnových dnů deportováno přibližně 30,000 lidí, z Estonska 22,500 a z Lotyšska 43,000, což činilo zhruba 3 procenta celkové populace.

Většina deportovaných z Estonska (a také dalších zemí) z roku 1949 byly ženy (49,4%) a děti (29,8%) (viz příběh Hilji Heinsoo). Nejmladší deportované osobě byl méně než jeden rok; nejstarší bylo 95 let. V deportačním vlaku se narodily nejméně dvě děti. Existuje také svědectví o čtyřech dětech deportovaných na Sibiř z Rakvere bez jejich rodičů poté, co byly dva dny drženy jako rukojmí ve snaze zatknout jejich rodiče.

Cílem deportací byly především vzdálené sibiřské oblasti jako Krasnojarský kraj, Novosibirská, Omská, Irkutská a Amurská oblast. Na Sibiři byli deportovaní pod přísným dohledem. Nesměli opustit místo, kam byli posláni. Pracovní a životní podmínky se v jednotlivých regionech výrazně lišily. Nejtěžší situace byla v rodinách, kde pracovala pouze matka, která pak musela živit děti a často i své rodiče. Takové rodiny bojovaly o přežití po celou dobu svého nuceného vysídlení. Asi 15 procent lidí, kteří museli opustit své domovy v roce 1949, během deportací zemřelo.

Druhou sovětskou okupaci už pobaltské národy nepřijaly tak pasivně jako tu první. Nejvýraznějším projevem odporu se stalo rozsáhlé partyzánské hnutí. Mezi „Lesními bratry“, jak je místní obyvatelé překřtili (litevsky miško broliai, lotyšsky mežabráli, estonsky metsavennad) se za osm let jejich aktivity vystřídalo v Litvě přes 77 tisíc, v Lotyšsku 40 tisíc (viz příběh Dzidry Meldere) a v Estonsku 30 tisíc osob. Podle sovětských údajů jednotky NKVD a armády zlikvidovaly v letech 1945-1959 celkem 20 165 partyzánů a 18 016 jich bylo zatčeno a následně vězněno, popraveno či deportováno.

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

Sovětské represe a deportace v pobaltských státech

Stovky tisíc nevinných lidí se staly oběťmi dvou sovětských okupací Baltských států – Litvy, Lotyšska a Estonska. Dvojí násilné připojení pobaltských republik do Sovětského svazu mělo pro jejich obyvatele mimořádně tragický rozměr. Mnozí byli popraveni, uvězněni či posláni do táborů Gulagu, ale největší část obětí tvořili lidé deportovaní ze své domoviny do nehostinných koutů sovětského Ruska. Tyto deportace probíhaly průběžně, ovšem největší vlny deportací se uskutečnily v letech 1941 (tzv. červnové deportace) a 1949 (tzv. březnové deportace v rámci operace Priboj).

První sovětská okupace 1940-1941

V rámci tajného dodatku dohody mezi Hitlerem a Stalinem (tzv. pakt Molotov - Ribbentrop) ze srpna 1939 si Sovětský svaz nárokoval do té doby nezávislé pobaltské státy jako svou sféru vlivu. Záhy po zahájení druhé světové války a německo-sovětské okupaci Polska v září 1939 vnutil Sovětský Svaz postupně Litvě, Lotyšsku a Estonsku smlouvu o vzájemné pomoci, která umožňovala SSSR umístit v pobaltských státech vojenské jednotky. Po ukončení války s Finskem na jaře 1940 se již Sovětský svaz mohl na okupaci Pobaltí soustředit plně a v létě 1940 všechny tři republiky okupoval, zinscenoval volby prosazující prosovětské vedení republik a již v srpnu 1940 byly všechny tři státy proti vůli naprosté většiny svých obyvatel připojeny k Sovětskému svazu.

Následující první rok sovětské správy pobaltských republik se nesl ve znamení politických represí, umrtvení veškeré nekomunistické aktivity, výrazným zhoršením hospodářské situace, růstem cena a nedostatkem spotřebního zboží. Mezi lidmi rostla nespokojenost a objevovaly se i otevřené protesty nebo stávky. Sovětská moc je však nekompromisně potlačovala.

Červnové deportace 1941

Již od léta 1940, kdy pobaltské státy ještě formálně existovaly, proběhly první vlny represí a deportací, především v řadách aktivnívh odpůrců (viz příběh Robertse Púriňše), vysokých státních úředníků, politických a vojenských představitelů. Masovější rozměr však represe ve všech třech pobaltských zemích dostaly v červnu 1941, pouhý týden před napadením Sovětského svazu Německem. V noci ze 13.-14. června 1941 byla zahájena dlouho připravovaná akce řízená sovětskou tajnou službou NKVD, jejímž cílem bylo vyčistit baltský prostor od nejaktivnějších protisovětských sil. Během týdne orgány NKVD uvěznily nebo deportovaly odhadem 34 000 mužů, žen a dětí (často celé rodiny) z Litvy, 15 500 z Lotyšska (z toho 2400 dětí mladších deseti let) a 10 000 z Estonska (viz příběh Eriky Palmipuu). Tak zvané „Červnové deportace“ zasáhly téměř všechny vrstvy obyvatel od buržoazních „třídních“ nepřátel, přes inteligenci až po dělnické vrstvy. Tito lidé byli většinou spojeni s nezávislými elitami původních států a jejich etnický původ nehrál roli. Například v Estonsku byli mezi deportovanými Estonci, Rusové, Židé a další.

Přestože každá země má odlišnou kulturu, dějiny a i mentalitu, tragická historie je spojuje. Každý rok se připomíná 14. června ve všech třech pobaltských zemích: v Estonsku je to Den paměti deportací 14. června (14. juuni küüditamise mälestuspäev), v Litvě Den smutku a naděje (Gedulo ir vilties diena) a v Lotyšsku Vzpomínkový den obětem komunistického teroru (Komunistiskā genocīda upuru piemiņas diena).

Celkový počet obětí všech druhů sovětských represí (v některých detailech se represe v každé zemi lišily) v letech 1940/1941 se odhaduje na 34 000 v Lotyšsku, 60 000 v Estonsku a 75 000 v Litvě.

Německá okupace

Německý útok na Sovětský svaz ukázal, že sovětská okupace Pobaltí přinesla jeho obyvatelům mnohem více strádání než užitku. Nehledě na tradičně protiněmecké nálady v pobaltských zemích většina obyvatel zpočátku vnímala postupující německou armádu jako osvoboditele. Ve všch třech zemích dokonce postupu wehrmachtu předcházela povstání místního obyvatelstva, která částečně napadla ustupující jednotky Rudé armády a NKVD a osvobodila některé politické vězně, které sovětské orgány transportovaly do hloubi SSSR.

Od června do podzimu 1941 německá armáda ovládla celé Pobaltí. Ani německá okupační správa neumožnila samostatnost tří republik, naopak se snažila obyvatele Pobaltí využít pro své válečné úsilí, i když narážela na převážně pasivní rezistenci. V důsledku nacistického režimu byla v Pobaltí zabita většina 300 tisíc tamních Židů a 35 tisíc Litevců, Lotyšů a Estonců.

(Gulag online, Š. Černoušek, červen 2020)

Rozhodnutím Nejvyšší rady SSSR se 3. srpna 1940 Litva stala částí Sovětského svazu a změnila jméno na Litevskou socialistickou republiku. Na přelomu září a října 1940 byla provedena zemědělská reforma. Na jejím základě dostalo 75 000 bezzemků a malorolníků 30 hektarů půdy na rodinu. Všechny školy byly zestátněny. Počátkem roku 1941 vznikla Akademie věd Litevské socialistické republiky. Přesto, že mnoho obyvatel Litvy nesouhlasilo se ztrátou nezávislosti země, stalinský režim se rozšířil i do sousední Litvy. Nastolený režim začal pronásledovat tisíce Litevců, což vyústilo v první masovou deportaci ve dnech 14.–17. června 1941. Po prvním týdnu od začátku války v červnu 1941 byla Litva okupovaná německými nacistickými vojsky. Část litevského obyvatelstva podporovala front litevských aktivistů (zformovaných v Berlíně), kteří nejprve bojovali s Němci. V tomto období vznikla tzv. Litevská samospráva a litevské partyzánské hnutí začalo aktivně spolupracovat s Moskvou, která na základě spolupráce připojila 16. partyzánskou divizi ke svým vojákům bojujícím v Rudé armádě. Po osvobození Litvy od německých vojsk pokračovali zastánci obnovení nezávislosti litevského státu v ozbrojeném boji, který však byl v 50. letech 20. století potlačen.

takže včenění Litvy do SSSR přinesl půdu bezzemkům, zlomení moci zejména polských statkářů a rozvoj Litvy jako takový, výrazně se rozíjela zejména litevská kultura... a tak to bylo se vším, kromě nacismu, který vznikl, aby vraždil a kromě kapitalismu, který vznikl, aby akumuloval za cenu cizích životů nic není černobílé-

a ohledně Němců měli Litevci své zkušenosti, vždyď v roce 1915 ji celou Němci obsadili... takže své naděje upínat k německým "osvoboditelům" bylo poněkud divné - asi si toho nevšimli nebo co.

v

Leonardo Plus, ČRo Plus - 27.6.2021
Nacisté vstoupili do Pobaltí jako osvoboditelé, to je zkrátka role druhého okupanta, tvrdí historik Švec. Násilná sovětizace proběhla před osmdesáti lety

"... První rok sovětské okupace je nazýván rokem hrůzy. „Nebo také strašným rokem. Sověti přinesli teror, zestátňování, zabavování soukromého majetku, jaké si předtím nikdo nedokázal představit.“
Také proto nacisté vstupovali do Pobaltí v roce 1941 v roli osvoboditele od sovětského teroru. „To byla pozice druhého okupanta, který využívá strachu z okupanta prvního,“ vysvětluje Švec.
„Sice vznikla linie místní samosprávy a fungovalo dokonce i vysoké školství, ale v plánech nacistů Pobaltí fungovalo jen jako zdroj levné pracovní síly a surovin,“ dodává historik.

Když bylo patrné, že toto „osvobození“ není osvobozením, tak nacisté naráželi víceméně na pasivitu. „Veřejnost v pobaltských zemích nebyla ozbrojená, což je důsledek toho, že tyto země byly mezi dvěma mlýnskými kameny.“

„Hovoříme o třech okupacích: sovětské mezi lety 1940 a 1941, německé mezi roky 1941 až 1945 a pak další sovětské,“ shrnuje historik.

Velká část veřejnosti v Pobaltí od konce 80. let vnímala svůj tragický osud jako osud obětí. „Až mnohem později se začaly objevovat otázky po proněmecké kolaboraci, existenci proněmeckých vojenských jednotek, ale také o účasti Litvy a Lotyšska na holokaustu,“ říká Švec. ..."

Debata historika, který se specializuje na dějiny Pobaltí, Doc. Luboše Švece (Katedra ruských a východoruských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze) a sociálního demgrafa Josefa Miškovského (absolvent oboru sociální geografie a regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Je rovněž absolventem navazujícího doktorského studia téhož oboru), kterou moderuje Ivan Malý (historik, publicista, editor obsahu ČRo Plus).

ano, neoslavuje, zadejte si do vyhledávače "pochody veteránů SS Litva, Lotyšsko... i tamní ministři si tam rádi zapochodují,, a vy mi prosím připomeňte, kdy z naší vlasti vyšly divize SS a kde se u nás jejich veteráni scházejí či pochodují. a jak rychle a jak jasně se přiznávají k podílu na vraždění židů, třeba těch 25 tis v Rumbule, Ponarech... a jak si zavzpomínal jeden z litevských účastníků vraždění, který dožil na Novém Zélandě v pohodě a dobře naladěn:Pukas totiž popisoval poslední chvíle Židů předtím, než byli popraveni - podle něj doslova „ječeli jako husy“. Pukas se zároveň smál, když vyprávěl o tom, jak oběti holocaustu „létaly vzduchem“.

ano, nejsou či nebyli nácky o nic víc než vy?

Možné čtenáře těchto komentářů, ty, kteří by si pustili zmíněnou debatu, ale komentáře uživatele SputnikV, je od toho zrazují...

Pan Švec, pan Miškovský, ani moderátor, pan Malý, neoslavují počínání jednotek SS a jejich pomocníků z řad obyvatel Pobaltí, nezpochybňují a nezavírají oči před masakry, které se v Pobaltí děly, nijak neumenšují utrpení židovského, romského, ruského a polského obyvatelstva, žijícího v době 2. světové války na území Pobaltí!

SputnikV, nikdo podobné neoslavuje, nikdo nezavírá před ničím oči. Přestaňte se svými urážkami a nesmyslnými obviněnými... lidé v Pobaltí nejsou nácky o nic více, než jsme my sami!

zavírat oči před tím, co zejména Litevci ale i jiní Pobaltané provedeli svým spoluobčanům a možná i jiným v jednotkách SS neznamená, že se to nedělo. a oslavovat tyto veterány je čiré a průhledné zlo.

Vzhledem k tomu, že tu odkazy jsou považovány za spam, jsou mazány, tak jsem napsala titulek pořadu, místo a datum. Titulek je celkem jasný. Je to konstatování historika, jev, který je bohužel v historii nijak ojedinělý... v okupované zemi, což Pobaltské státy byly, je v počátku ten, který "přijde" jako druhý, mylně považován za osvoboditele. V podobné situaci byli také Finové. Ovšem do doby, kdy zjistí, že se ten druhý chová stejně, hůře, než ten první. A i tom se v pořadu mluví...

V komentářích u knih, u příběhů z Pobaltí, se celkem často objevuje poznámka, že o jejich historii se mnoho neví, že se o tom, co se tam dělo, mnoho nemluví. Snad tedy čtenáři, pod tím balastem, objeví prvotní odkaz... Kromě tohoto pořadu bych mohla odkázat i na projekt Gulag online: Sovětské represe a deportace v pobaltských státech.

je pěkné, že rozumíte teroru, který rozpoutal Stalin, bohužel k tématu diskuze a tou je tato vámi k diskuzi předložená věta: Nacisté vstoupili do Pobaltí jako osvoboditelé, to je zkrátka role druhého okupanta, tvrdí historik Švec, jste se zatím nepřiblížila.

Znovu říkám, že to je jen vaše odklonění ve stylu... však oni to byli jen samí vrazi, tak co na jejich životech záleží. Stejně, co záleží na mrtvých v Katyni, vždyť co Polák, to zběř! Ale rozumím, že teroru, který rozpoutal Stalin, se nijak argumentovat nedá... tedy argumentovat... a znovu říkám, jsem ráda, že se tu po letech objevil opět stejný styl, mladší uživatelé, alespoň mají představu o tom, co to je komunistická ideologie, význam dialektiky ve společenském prostoru! Už se mi potom "stýskalo"...

obyvatelé Pobaltí se nepodíleli jen na pronásledování svých židovských spoluobčanů, ale na jejich vyvražďování.
Jako státy byly součástí carského Ruska a SSSR obsadil ta území, o která za první světové přišel... o tom to je, ani krok navíc. Ohledně paktu, který zmiňujete,- před SSSR měl podobnou smlouvu s Hitlerem prostě kde kdo, třeba i Polsko, které se zavázalo umožnit průchod jeho vojsk na východ... no ale to Hitlerovi nestačilo a také totéž Polsko se spolu s Hitlerem se vrhlo na naše pohraničí a kus si ulouplo... to jste nevěděla ?a pamětníci, které jsem znal říkali, že Poláci se chovali hůře než Němci.

jinak k té smlouvě s Hitlerem... SSSR věděl, že se schyluje k válce, a že bude jednou z jejích obětí, proto se usilovně snažil smluvně se zabezpečit se všemi evropskými státy KROMĚ Německa smlouvami o neútočení a pomoci... byl všude odmítnut, proto, aby válku oddálil, nezbylo mu, než uzavřít dohodu s Hitlerem a v ní požadovat v dřívější válce ztracená území zpět, potřeboval ochránit své vnitrozemí. Pročpak věrní přátelé Polska třeba takoví Litevci dnes toto území Polsku nevracejí? Vilnius by mohl být pěkným polským okresním městem...nebo Ukrajina... takový Lvov....
SSSR se ale postaral i o polské zájmy potvrzením hranice na Odře a Nise, kterou Gorbačov pro Poslko zabezpečil jako podmínku svého souhlasu s anexí NDR. Bohužel, zabezpečit písemně svou vlast zapomněl.

Jo a antisemitismus skutečně není totéž co antisinosmus, v tom máte pravdu.

Ano, byli to obyvatelé Pobaltí, které se také podíleli na pronásledování svých židovských "sousedů". To ale nijak nesouvisí s jejich anexí Sovětským svazem v roce 1940. Anexí, která byla součástí paktu Ribbentrop/Molotov, sovětizací republik, která pokračovala po druhé světové válce. To bylo tématem pořadu, na který jsem dala odkaz. A jak jsem napsala, antisemitismus byl samozřejmě vzpomenut též. Takže nevím, jaký tok myšlenek je těžší sledovat, resp. jaká témata kdo vytahuje, aby tím jen odklonil původní zprávu.

skoro bych řekl, že pogromy, jichž se na území Pobaltí účastnili i za cara zejména Poláci, (a samozřejmě, že pogromy byly i na území Ruska, Ukrajiny i jinde v Evropě), jsou sakra jiný příběh než vraždění u vykopaných jam, kde se kromě německých SS vyznamenali i ti pobaltští,...nebo plynové komory....

jak jste se dobrala k sionismu, vždyť o něm nebyla řeč... ale co už se divím - toky vašich myšlenek není lehké sledovat. (:

Židovské pogromy se táhnou jako velmi bolestná červená niť skrze střední a východní Evropu (např. Krvavé země pana profesora Snydera). Bohužel. Důležité ale je, jak jsou tato neštěstí dnes reflektována, že se o těchto událostech mluví, píše, že historikové mohou bádat. Bohužel, i tyto stránky jsou důkazem, že i dnes nejsme nijak imunní, že projevy antisemitismu nám nejsou nijak cizí.

Naučte se nejprve číst, případně si nechat vysvětlit psaný text. Ale ono to je vlastně jedno, o to v tom vašem zdejším tažení nejde... stále dokola, všichni jsou fašisti, antisemité... blábol, který není samozřejmě nijak podložený, o to hlasitěji vykřikovaný... začtěte se do rozsudků při procesu Slánského... A teď přijde samozřejmě další oblíbené... nejsem antisemitou, ale antisionistou... A pořád jste si poslechl? Kdyby ano, tak byste zjistil, že se v něm mluví i o tom, co píšete. Ale to se samozřejmě nehodí do vaší zdejší rétoriky...

sieno, já v Pobaltí byl, viděl jsem jak celý SSSR investoval do všeho tam i do výstavby legendárních královských sídel, většinou to šlo ze svazových peněz, Rusko samo by je rozhodně potřebovalo více, tak si nechte své plky o devastaci kulturní i národní.

a adorace nacistů a esesáků je tam dodnes, nezapomeňte, že své židovské spoluobčany vybíjeli trpící Pobalťané rádi také sami - samosebou ne všichni, partyzánský prosovětský odboj byl i tam.
Začátek okupace: červen 1941

Osvobození: 1944

Počet Židů před válkou:

Litva: 154 000 (po připojení vých. Polska asi 250 000)

Lotyšsko: 93 000

Estonsko: 5 000

Celkem židovských obětí:

Litva: 130 000

Lotyšsko: 92 000

Estonsko: 1 000

Těsně po napadení země nacisty přerostla protisovětská nálada v zemi v několik protižidovských pogromů (v čele protisovětského povstání stála Litevská aktivistická fronta, která také proklamovala potřebu eliminace Židů v Litvě), protože sovětská okupace bývala spojována se Židy. Sami Litevci tak během nich zavraždili několik tisíc Židů. Einsatzgruppe A také využívala příslušníků místní paramilitární fašistické organizace šaulysů, ze kterých sestavila pomocné policejní prapory. Centrem masových poprav se staly zejména Ponary nedaleko Vilniusu a 9. kaunaská pevnost.
Z téměř tisíce Romů, kteří před nacistickou okupací žili v Litvě, přežila válku jen hrstka.

stačí, vy osvoboditelko?