Jacques Bergier

Přátelé, dohadujete se tady o rychlosti čtení - zapomínáte ale na konec té HTO věty. To je totiž to, co vyvolalo moji závist a to, co je podstatné. Je totiž rozdíl v tom, kolik a jak dlouho zůstanou alespoň podstatné věci z čteného v paměti, jak jsme schopni ty informace a pocity uchovávat a kombinovat, případně je reprodukovat. A jak rychlost čtení, tak i výsledný efekt jsou nepochybně závislé na tom, co čtete, není možné srovnávat mechanicky jen počet stránek. A připusťme výskyt "patologických exotů" (sám jsem měl takového přítele), kteří jsou schopni za tři hoďky projet pražský telefonní seznam a ještě 14 dnů potom z něj bezproblémově citovat (pozor - testováno).
Nepochybně je ale také důležitá schopnost jakési "empatie ke knize", která vám umožňuje vychutnat to o čem mluvil herdek - umné spojení slov, větu vykrouženou do oblosti dívčího zadečku, obraz vyvolaný básní. Někomu to může trvat zlomek času, jinému dlouhé minuty a jsou lidé, kteří to při čtení nejsou schopni registrovat - natož procítit - vůbec. Rychločtení je možné se naučit - tohle ne, to je dar.

JP : Krása není nikdy holá zbytečnost. Jakmile dojde člověk k takovému zjištění, stává se z něho idiot. Vychutnat si nepolapitelnou nádheru dvou slov, která spolu zdánlivě nesouvisí a přeci při nich někdo může zažít orgasmus, to je čtení. Ne hltání textu. Strávit nad básní dvě minuty je takměř svatokrádež. Do ní se musíš vžít. A to člověku trvá. Stejné je to s beletrií. Stejné je to s filosofií.
Bergier mi po zjištění výše uvedeného připadá jako dokonalý příklad minulého století. Vyplenit, všechno, rychle, bez požitku, ale důkladně.

Rychločtení dokážu pochopit jenom pro účel rychlého vstřebání potřebných informací, jinak mi taky není sympatické. Sám ho neovládám a ani nechci, já mlsám jednotlivá slova. Po dlouhém čtení jsem vrlý - taky ale nečtu třeba do školy nebo kvůli nutnosti psát na čtené recenzi.

Tož ano, přečíst se to dá, ale hodit si to denně? Také mám za den 1200 stránek, ale druhý den jsem prožil ve stavu mžouracím a nevrlém. Pořád jsem měl pocit, že lidé kolem mě neodpovídají chodu děje. Rozčilovali mě.
Rychločtení je jako rychlojídelny. Kde je v tom jaké gurmánské pozastavení se nad opojným spojením slov? Nesympatická činnost, toto. Čtenář si knihu neužívá, ale doslova zneužívá.

Kdepak, klasické knihy, od sci-fi románů po filosofii. Používal rychločtení a rozsah jeho vědomostí byl ve Francii legendární. Mimochodem, 150 stránek je docela málo, ne? 1500 stran za den je bez problémů - nejsem Bergier, takže něčeho ne tak náročného - třeba Ve stínu pádišáha má 1825 stran a to za den klidně přečtu (= vyzkoušeno).

Deset knih denně? A to jako nějaké brožury se čtrnácti stránkami? Co si pod tím má onen klasický laik představit?
Když si vezmeš, že každá kniha má průměrně 150 stránek. To by člověka bolaly ruce už jen při představě, že má všechny ty stránky obrátit. Natož je přečíst. To mi neříkej, tohleto. Já mám rád lakování, je to mnohdy jediný způsob jak přežít, ale až takové lakování?
Anebo je to na způsob toho, že z každé přečetl třebas dvě, možná, když bylo dobře, tři stránky? No to si takhle dokážu taky číst. Si klidně z hecu rozečtu i jedenáct knih. Nelžu vám.

Jak praví klasik : Odborník žasne, laik se diví.
A já jen tiše blednu závistí, třebas je to odpudivá vlastnost.