Adolf Heyduk

Ivan Wernisch, STARÝCH SLOVANŮ ZÁNIK A PÁD – Písecký básník Heyduk měl tolik žáků, že si je ani nepamatoval. Kposledku proto považoval veškery Písečany za své obdivovatele, napodobitele a následovníky, a vyžadoval, aby mu prokazovali tomu odpovídající úctu. Dobromyslní Písečané, jimž stařečkův rozmar připadal roztomilý, ochotně, ba s potěchou vzdávali "svému" mistrovi čest. A mistr Heyduk byl se svými žáky spokojen. Občas se ovšem stalo, že se v jeho okolí vyskytl člověk píseckých zvyklostí neznalý, že nikým nepoučený nebo někým špatně poučený cizinec se při setkání s učitelem nezachoval náležitě. Mistr se v takovém případě nerozhněval, to ne, byl pouze ohromen. Přihodilo-li se to na ulici, strnul a udiveně, ba nechápavě se za nezbedníkem ohlížel. Stál jako zaklet na místě, a byl by tak jistě již navždy zůstal, kdyby ho některý ze skutečných žáků, jichž bylo pokaždé několik poblíž, nezatahal za rukáv a nepřipomněl mu: Mistře Heyduku, teď právě, to jest v této chvíli, se potulujeme městem a vzpomínáme pravých příčin zániku i pádu Říše staroslovanské. Anebo: Procházeli jsme se po obědě a nyní se poněkud znaveni a přirozené také s trochou smutku vracíme domů.

(Z knihy Zlatomodrý konec stařičkého léta, citováno s autorovým svolením)

František Kožík, Na křídle větrného mlýna: „Zeyer vyprávěl o svých návštěvách u básníka Adolfa Heyduka v Písku. – Bude mít brzy šedesát. Mám připravený dárek: násadku na psaní, která končí píšťalkou. Napsal knihu básní Ptačí motivy, víte? A tak když si nebude moci vzpomenout, může si zapískat...“