André Breton citáty

francouzská, 1896 - 1966

Citáty (9)

"Chcete, nechcete", říkám každé ženě a pokračuji: "Nejsme přece děti, abychom si hráli, jak rytíř dobývá princeznu."


Chci, aby lidé mlčeli, když přestanou cítit


Je třeba aby poesie byla "duší mluvící k duši" a aby obrazy nebyly již bludičkami, tančícími po povrchu myšlenek a citů, ale blesky, ozařujícími každým okamžikem jeskyně bytí.


Jen povrchní láska je romantická, velká je tragická.


Když se někdo vyjadřuje, nemůže učinit nic lepšího než spokojit se s velmi nejasnou možností sladit to, co chce říct, s tím, co o téže věci říct nechce, a přece řekne. Ani velice rigorózní myšlení se neobejde bez pomoci, která je z hlediska rigoróznosti nežádoucí. Nepochybně je myšlenka ve větě, která ji vyslovuje, torpédována, i kdyby v této větě nebylo ani stopy po půvabně volném nakládání s jejím smyslem.


Poezie by zradila své pradávné poslání, kdyby ji historické události, byť nesmírně bolestné, přiměly, aby se odchýlila od své královské cesty a začala se točit kolem vlastní osy na klíčovém místě této cesty. Její úlohou je neustále směřovat vpřed, ve všech směrech prozkoumávat pole možností, projevovat se – ať se stane co se stane – jako emancipační a zjevující síla. Navzdory křečím, které zachvacují režimy a společnosti, musí si proto poezie uchovat kontakt s prapůvodní podstatou lidské bytosti – s úzkostí, nadějí, tvůrčí energií -, což, jak se ukazuje, je jediné nevyčerpatelné naleziště.


Strach ze šílenství není ničím, co nás donutí nechat prapor imaginace spuštěný na půl žerdi.


Vědecké poznatky o přírodě budou mít cenu jedině za předpokladu, že se obnoví kontakt s přírodou cestou poezie a odvažuji se tvrdit, i cestou mystickou.


Vracíme-li se k sobě, doporučuje se použít sjízdných cest.