William Thomas Beckford

anglická, 1760 - 1844

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román

„Předcházející komentáře knihu podrobně rozebírají, takže jen stručný pohled. Po knize jsem sáhla ze zvědavosti a pro doplnění vzdělání, protože pojem gotický román je mi známý od školních let a kdysi z četby knihy Záhady Udolfa. Ta se mi líbila moc a i z tohoto výběru se mi Sicilský román autorky líbil nejvíc. Vše je na dnešní dobu už hodně zastaralé a působí naivně, ale byl to zajímavý čtenářský zážitek.“... celý text
— mariva

---

Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román

„V první knize z edice Anglický gotický román najdeme hned čtyři kousky najednou - a ten první je dílem, který položil základ celého žánru. Bohužel je to také ten nejstarší a tudíž pro moderního čtenáře nejhůř čitelný. Velice stroze a bez jakýchkoliv zbytečných popisů okolo sledujeme výjevy z Otrantského zámku. Následují však díla záživnější - z nich nejoriginálnější je Vathek, který do sbírky přinesl orientální prvky. Jinak je to taková jednoduchá romantika, plná tmavých chodeb, lesů a rodinných tajemství. Po přečtení je fajn si ještě pustit Otrantský zámek od Švankmajera.“... celý text
— lampernaqui

---

Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román

„Zápisky čtenáře. :: :: :: Otrantský zámek, Starý anglický baron, Vathek, Sicilský román. Ty názvy vzbuzují očekávání, že? - Úhledný malý svazek s retro obálkou a čtyřmi prvními díly žánru, který byl později nazván černým či gotickým románem - předchůdcem pozdějšího horroru, vydal česky Odeon v roce 1970. Když to shrnu - četl jsem ze studijního zájmu, nejzajímavější a i dnes dobře čtivý je dnes především ďábelský Vathek od Williama Beckforda a pro propracovaná líčení krajiny i architektury též Sicilský román Ann Radcliffové. - Popořádku. Otrantský zámek Horace Walpola (poprvé vydáno 1764) je považován za zakladatelské dílo žánru a tak se vyznačuje znaky průkopnického díla, která teprve klestí cestu. A tak jsme na počátku vrženi do příběhu plného až pohádkově fantastických zvratů, kde autor neváhá prošpikovat děj úkazy z arzenálu dětských pohádek, které nijak nevysvětluje a jimž se ani autor ani postavy nijak obzvláště nepodivují a tudíž se ničemu nediví ani čtenář; naopak, je tou bezelstnou naivitou fanouškovsky potěšen. Manfred, kníže Otrantský, jest zloduchem, ale osud jej ztrestá. "První, co padlo Manfrédovi do oka, byl hlouček sluhů snažících se zvednout cosi, co se mu jevilo jako hora černých chocholů. Upíral na to zrak a nevěřil vlastním očím. "Co to děláte?" zvolal Manfréd zlostně. "Kde je můj syn?" Odpověděla mu litanie hlasitých výkřiků. "Ach Milosti! Princ! Princ! Ta helma! Ta helma!" Zaražen tímto kvílivým nářkem a boje se nevěda čeho, vykročil rychle kupředu - leč ký to pohled pro otcovy oči! Spatřil své dítě napadrť rozmačkané a téměř pohřbené pod obrovskou helmou, pod helmou stokrát větší, než kterákoli přilba, která kdy byla zhotovena pro lidského tvora, a ozdobenou úměrným množstvím černých per." Doplňme, že v zámku zřícená obrovská helma byla navlas podobná té, která se ztratila z hlavy černé mramorové sochy bývalého majitele zámku Alfonsa Dobrého v nedalekém kostele. A tak podobně... "Sto zemanů nesoucích obrovský meč a téměř klesající pod jeho váhou." (...) "Manfréd nařídil, aby průvod cizinců odvedli do přilehlého hospice, založeného kněžnou Hypolitou jako útulek pro poutníky. Když obcházeli nádvoří, aby se čelem otočili k bráně, obrovský meč se nosičům vymrštil, a dopadnuv na zem před přilbou zůstal nehybně ležet. Manfréd, téměř otrlý k nadpřirozeným zjevům, přemohl údiv nad tímto novým zázrakem a když se vrátil do síně, kde zatím byla již připravena hostina, a vybídl své mlčenlivé hosty, aby zasedli k jídlu." Snad by se dalo říci, že atributy žánru Walpole zvolil jasnozřivě, ale jeho styl byl dosud tak naivní, až dnes jeho dílo působí komicky; jakoby psáno školákem. Ponurý hrad, škrobení a směšní sluhové (ti se mi opravdu příliš nepovedli, přiznal sám Walpole v pozdější předmluvě) sklepení, tajné chodby, přízraky vystupující z obrazů, zapuzený dědic, úskočný a zvrácený kníže, který je nakonec poprávu potrestán a odchází na pokání... Nakonec i to napětí je už samozřejmě přítomno, jakkoli nemá velkou gradaci a nakonec vyznívá všeobecným happyendem do ztracena. Ale ingredience už byly nalezeny, nyní již jen namíchat je ve správném poměru. - Clara Reevová ve Starém anglickém baronovi navázala zcela vědomě na Walpola a pokusila se žánr posunout dál. Podařilo se jí to zčásti - její příběh převzal z Walpola základní zápletku o zapuzeném dědici, který se vrací na své panství, aby napravil starou křivdu. Reevová sice zbavila černý román Walpolovy naivní neumělosti, ale nijak mu nepřidala na napětí. Děj řádně zašmodrchala, ale její líčení nemá spád, vyprávění je dosud strohé, takřka bez atmosféry, vše se soustředí na čtenářsky dost úmorné popisování proplétajících se vztahů a intrik hlavních postav. - Pokročilou atmosféru dobrého (skoro) brakového příběhu vytvořil Beckford ve Vathekovi (1786), do Orientu položeného příběhu zhýralého chalífy, který ve spolčení se svou matkou-čarodějnicí Karathis se vydává na faustovskou cestu za získáním nadpřirozených vlastností, při kterého páchá ohavné skutky. Je nakonec ale poprávu přemožen a oba propadají peklu. "Tak se chalífa Vathek pro lichý lesk a zakázanou moc poskvrnil tisícerými zločiny a propadl nekonečnému žalu a neutišitelnému hryzení svědomí: kdežto skromný opomíjený Golšanrůz prožil celé věky v nerušeném klidu a v ryzím dětinném štěstí." Vathek je sice dílem archaického jazyka, ale dodnes nijak nezestárnul a nepochybně sloužil jako přímá inspirace pro plejády dalších tvůrců okultního a strašidelného románu. Beckfordův jazyk je velmi vizuální, děj je intenzivní a halucinogenní jako dlouhý let na tripu. Sám Beckford údajně Vatheka napsal za tři dny a noci po jakémsi orientálním večírku na svém bizarním zámku Fonthill Abbey. Čtěte. - Sicilský román Ann Radcliffové je svým žánrem opět spíše červenou knihovnou, ale zaujme když ne nesmírně komplikovaným dějem, vyzdobeným atraktivními úkazy (záhadný nářek a tajemné světlo v oknech neobývaného křídla sicilského hradu Mazzini, opuštěné zříceniny, tlupa vražedných banditů, která těla svých obětí vhazuje do starého sklepení), tak bohatým jazykem prozrazujícím autorčinu senzitivitu ke krajinomalbě, přírodě, k líčení statické atmosféry místa - zpravidla místa buď idylického, nebo naopak pochmurného, jak jinak. Zde neexistují odstíny šedi, je buď černá, nebo bílá. - V souvislosti s odeonským vydáním z roku 1970 by mě zajímalo, jak vůbec k realizaci edice gotických románů (Odeon jich tehdy v této skvostné úpravě vydal pět) ještě dva roky po srpnové okupaci došlo? Možná se jednalo o dokončení rozjeté práce? Černý román absolutně není žánr, který snad mohlo jít sladit s normalizační vydavatelskou politikou. - Poslední poznámka: knížka má úžasnou plátěnou vazbu v podmanivém odstínu starorůžovo-stříbrné se zlatým ražením. Pastva pro oči i hmat. Pokleslá četba jako krásné dílo. (Čtyři hvězdy pro Vatheka, tři pro Sicilský román, zbylé dva po dvou.)“... celý text
— tomasblazek

---

---

Zámok Otranto / Vathek

„Prve dielo je typický gotický roman z hradu kde sa vyplňuje dávne proroctvo pomocou nadprirodzených síl. Druhé je podobné pribehom z tisíc a jednej noci.“
— mora.nocna

---

Vathek

„Příběh sám o sobě je prostý a v dnešní době příliš nezaujme. Jako horor to na mě nepůsobilo téměř vůbec, až na nějaké dva nebo tři momenty, které ve mě zanechaly překvapivě silný dojem, ačkoliv danou situaci si za týden už ani nevybavím. Stylem, jakým je to napsané jsem měl pocit, že je to pohádka - pohádka - trocha toho zabíjení - pohádka - pak trocha fantasy s magií, mýtické postavy a tak - a nakonec zase pohádka. Dokonce i morální ponaučení jak z definice pohádky se tu na konci najde. A že je to na pohádku docela brutální? Říkají vám něco bratři Grimmové? V době vzniku ale věřím, že muselo jít o výjimečné dílo. Dnes by to mohlo fungovat snad jako povídka, kdyby se vyházelo množství vaty, která příběh zbytečně zamotává a nedělá ho zajímavějším. Na to, jak je kniha krátká, obsahovala obrovské množství postav ve kterých jsem se ztrácel, i když jsem knihu přečetl ve velmi krátké době, abych je stačil zapomenout. Důvodem bylo i to, že se jedna postava chvíli označovala jménem, pak zase svým společenským postavením, pak zase svou rolí v rodině atd, takže chvílemi člověk myslel, že jde o tři samostatné postavy. I u samotného Vatheka jsem zpočátku měl tento stejný problém a to mi příjde trochu špatně. Kdybych měl srovnat s knihou, která mi přišla podobná (ale která se mi líbila o hodně víc) nejbližší mi asi připadá Krysař Viktora Dyka.“... celý text
— nhima

Žánry autora

Literatura světová Horory Romány

Štítky z knih

islám anglická literatura Orient nadpřirozené bytosti mystika gotické romány nadpřirozené schopnosti

Beckford je 1x v oblíbených.