Lidia Amejko
polská, 1955
Nové komentáře u autorových knih
Známé příběhy
„Každý plete, jak umí – někomu vyjde gobelín, jinému provaz. (s. 8 a 87)
Vyloženě pozitivní začátek, že. Podobná atmosféra se line celou dobu - taková pachuť ze všeho možného.
Muž, kterému se dějí katastrofy s rádia; služka přesvědčující pána, aby umřel; specifikace toho, jak házejí lidé odpadky do popelnice; krejčířka, která se rozstříhá a další groteskní postavičky.
Bizáru je požehnaně, ne-li přehnaně. Čtenář se doopravdy boří v bizáru a těžko se na konci zbavit dojmu, že jste tomu vážně porozuměli. Byť i takové jednoduší se ve sbírce najdou.
Což rozhodně oceňuji, tak provázanost některých kusů. A rovněž atmosféru vlaku i smetiště, tyto lokality si rozhodně zaslouží pozornosti.
Co je poněkud opakující se motiv - smrt. A vážně, člověk ani neví, zdali protagonista žije, umírá, zemřel? V nejdelší povídce (Pan Dvoudřívko) je to plně využito.
Za mě dobrý, byť pekelně zmatený a jakmile se uprostřed textu objevila normální věc s velkým písmenem na začátku, věděl jsem, že se do toho zašmodrchám (a posléze jsem se o tom přesvědčil.)
„Netvrdím,“ zopakoval, „že bych nebyl překvapen, když jsem z okna u letadla zahlédl město, které bylo totožné s papilárními liniemi na mém palci!“ (s. 54)“... celý text
— lubtich
