Nové komentáře u knih Jiřího Witka
„Že s někým máte společné DNA, že vás pojí část chromozomů, genetická výbava, dost možná i společné rysy, ještě neznamená, že je tento člověk ve vašem životě tím nejdůležitějším, jakýmsi pevným pilířem, základním stavebním kamenem rodu, který se tak ve svých základech ani nehne. Spíš naopak. Často vás zradí nebo vám ublíží právě tito lidé. No, i hrdina týhle knížky má se svojí rodinou dost problémů. A co hůř, jeden z nich mu jde dost nemilosrdně po krku. Pro prachy a rodinný dědictví, proč taky jinak.
Jiří Wittek klidně moh napsat klasickej thriller s pevným psychologickým základem, dost nahnutýma rodinejma vazbama a spoustou akce a nedůvěryhodností a vlastně takový i napsal. Jenže ho okořenil o vyspělejší technologie, počínající vzestup kynetiky a roboriky a v neposlední řadě i o posun internetového připojení, které už nevyžaduje routery, kabely a nevypadává při sebemenší systémové chybě. A tak tomu všemu dodal trochu grády.
Musím říct, že tohle mě bavilo moc. Celá knížka má skvělej rytmus, spád, logický vývoj událostí, parádní akční linku a co si budem, tak i chemie mezi hlavníma protagonistama, ovšem bez romantický linky, která se sem fakt nehodí, mě moc bavila. A upřímně? I způsob života, názory, postoje jednotlivých protagonistů mi byl dost blízký. Tohle se fakt povedlo a dost bych od Jirky ocenila nějakou další tvorbu.“... celý text
— wendys93
„Ačkoliv obálka i název lákají na super knihu, nenechte se moc nadchnout. Prvotina Jiřího Witteka asi nebude patřit mezi nejlepší díla české sci-fi scény. Pokud máte ale rádi trochu té akce a klišé určitě můžete zkusit.“... celý text
— arsidark
„Kniha mne celke bavila, taky jsem ji schroustala za jeden den. Příběh je vyprávěn v ich-formě. Zajímavé pojetí, jen byl občas trochu problém se zorientovat, kdo vlastně vypráví. Děj je ve své podstatě velmi jednoduchý, taková mozková oddechovka co neurazí, ale vsadím se, že do měsíce si na obsah knihy už nevzpomenu.“... celý text
— psychousek
„Jak přiznává sám autor v závěrečném poděkování, na začátku byla erotická scéna asasínky Veroniky a její oběti Burdica mladšího, a teprve kolem ní vznikl celý příběh Společných chromozómů. Postup zcela jistě originální a netradiční, bohužel ale také malinko skřípající ve všech svých závěsech a pojítkách. Wittekovi se určitě nedá upřít spádovost děje, který ubíhá jako tarantule za kořistí. V ostatních parametrech už to taková sláva není. Je vidět, že se učil u Kulhánka, Žambocha, Kopřivy a dalších autorů drsné školy, jenže jeho undergroundová lyrika a vulgárnost bije do očí svou prvoplánovitostí, necitlivým zaměřením a sem tam vyskakuje z textu jako žába z vody. Některé pasáže knihy jsou natolik inkonzistentní s dějovou linkou, že marně dumáte, proč je sem autor zařadil a co jimi chtěl vlastně říci. Jedním příkladem za všechny je prolog, který jako by patřil do úplně jiného příběhu. Co však knihu pohřbívá více než co jiného, je stupidní zápletka, jejíž happy end je podoben špatnému vtipu. Vzít knihu na opuštěný ostrov, bál bych se o duševní zdraví trosečníka…“... celý text
— ludek.n
„Opravdu hodně nepovedený pokus o imitaci stylu Petra Heteši. Má to všechny propriety většiny hetešovek – bezradný hrdina, který se najednou ocitne uprostřed konspirace, prvky cyberpunku, femme fatale, hodně akce, humor (respektive pokusy o něj), ale vůbec to nefunguje. Příběh je směšně jednoduchý a sotva dává smysl, hrdinové bezvýrazní, prakticky nic nevíme o jejich charakterech, motivacích. Kniha obsahuje spoustu „balastního“ textu, zejména popisů a podivných úvodů do kapitol, důkladný editor by ji byl schopný bez problémů zkrátit o desítky stran. Autorův uspávací styl mě ubíjel a ke konci jsem již přeskakoval celé odstavce. Dočetl jsem to, ale těch 250 stran mi subjetivně přišlo jako dvojnásobek. Být to delší, tak bych se určitě nenamáhal to dočíst.“... celý text
— Svářeč
