1. Domů
2. Autoři
3. Jan Géryk
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 2
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 1

Populární knihy

Nové komentáře u knih Jana Géryka

Společnost úzkosti

„Jednou z posledních knih, která mě velice zaujala, je tato kniha - Společnost úzkosti. Ráda bych se tedy s vámi alespoň o nějaké její myšlenky podělila, protože si myslím, že jsou zajímavé, a ráda bych, aby byla diskuze o psychickém zdraví naší společnosti dále z mnoha různých úhlů rozvíjena. Možná je paradoxní, že vám zde budu představovat knihu, která od začátku do konce kritizuje kapitalismus jako takový, nicméně myslím, že mnohá kritika důsledků kapitalismu na společnost (nebo alespoň té naší snahy o kapitalismus, kterou tu aktuálně máme) je podnětná a je potřeba si jí být vědom a umět s ní pro budoucnost dále pracovat. Ale o tom, proč i po přečtení knihy stále vidím společnost založenou na soukromém vlastnictví a volném trhu jako nejlepší možnou z těch, co nyní máme k dispozici, až na závěr tohoto textu. Kniha se snaží analyzovat důvody, proč v současné společnosti narůstá počet duševních onemocnění, což v posledních měsících i mezi odborníky diskutujeme zejména u mladých osob a jejich narůstající prevalence úzkostných a depresivních poruch. Jednou z hlavních příčin intenzivního stresu pro společnost vidí kniha kapitalismus a v něm obsažený neustálý ekonomický růst, který není často způsoben už ani hédonistickou zálibou v nadbytku (zde cituji vyloženě autora), ale spíše obavou ze ztráty své životní pozice nebo ze sociální izolace, pokud se dynamice systému nepřizpůsobíme. Nemusí se tedy jednat pouze třeba o strach ze ztráty pracovního místa, pokud se na své pozici nebudete schopnostmi neustále posouvat a rozvíjet, ale třeba i o strach ze ztráty sociálních kontaktů, pokud nepůjdete dále s dobou a nebudete se přizpůsobovat trendům společnosti. A zrychlující se tempo společnosti jsou někteří lidé už dnes jen s obtížemi schopni udržet. S dobou se exponenciálně zrychluje i vývoj nových technologií. Ty nám často slibují dostat pod kontrolu mnohé aspekty našich životů, nicméně tato kontrola je pouze zdánlivá, jelikož zcela pod naší kontrolou naše životy nemáme a ani nemůžeme, což může ústit v pocit bezmoci a nejistoty, pokud je ta kontrola předem očekávána. Mimo běhu společnosti jako celku se zrychluje i životní tempo jednotlivce - děláme čím dál více věcí, zato v čím dál kratším čase, jímě rychleji, spíme méně, často děláme více věcí najednou. Dochází k "paradoxu časové tísně" - i ve volném čase se můžeme cítit uspěchaně, i takový čas je stále zaplněn povinnostmi. Dnešní člověk může stíhat (a často tedy stíhá) mnohem více volnočasových aktivit jak dříve a také může fungovat ve více sociálních aspektech jak naši předci. Sociologové a psychologové rovněž mluví o krizi soustředění - přestáváme se umět na jednu činnost intenzivně a soustavně soustředit, bez vyrušujících přestávek. Z toho nemůžeme vinit pouze technologie, ale i kulturní tlaky, které technologie pouze pomohly zintenzivnit, například ideu konkurence - pokud chce dnes člověk být dobrým akademikem, musí přečíst více textu jak dříve, aby držel krok s kolegy. Jednotlivým textům tedy věnujeme kratší dobu. Mnoho z nás se tedy dostává do pozice, kdy umí mnoho věcí, ale máločemu se umí/chtějí věnovat do hloubky, nebo se naopak dostáváme do stavu, že sice umíme jednu věc pořádně, ale v jejím rámci se musíme velice úzce specializovat a tím se zas ochuzujeme o širší rámec kontextu. Dále autor zmiňuje, že "...riziko úzkostnosti a nemožnosti dostat svět pod kontrolu je pak v současnosti posíleno individualizací a personalizací řady oblastí. Do společnosti vstupujeme se silným vědomím vlastní autonomie, výjimečnosti a svobody, které ovšem vytváří tlak na to, aby si člověk vystačil sám. Tradiční struktury kolektivní solidarity (široká rodina, sousedství, farnost, odbory) oslabují. Tuhle část bych zejména akcentovala, protože opuštěním tradičních skupin, komunit a rodin může člověk čelit až nesnesitelným pocitům izolace a osamění. Autor mluví i o kulturních aspektech - třeba že jsme ve "zběsilé strnulosti doby" ztratili kolektivní příběh, o kterém se dá vyprávět, nějaký orientační rámec, který nám dává smyslovost a dokáže člověka začlenit do kontextu a rámce vlastním příběhem; nebo že dnes ve společnosti již téměř nejsou žádná tabu, a jednotlivec, kterému je naznačováno, že vše záleží pouze na jeho vlastní iniciativě, může z tohoto důvodu upadat opět do deprese. Nelze ještě opomenout díl sociálních sítí, kde jsme "lapeni v nekonečném a zničujícím cyklu, v němž se střídá slast a deprese v doslova vteřinových intervalech," a které nám dodávají pravidelnou dávku návykového dopaminu. Zde se mi líbil poznatek o tzv. "televizním paradoxu," v rámci kterého se člověk u sociální sítě nebo televize cítí plně pohlcen, prožívá emoce a čas mu rychle ubíhá, ale když se za tímto časem člověk pak ve vzpomínce ohlédne zpátky, na jeho místě je obvykle prázdnota - časový úsek, ve kterém člověk nemá na co vzpomínat a který se v podstatě bez přínosu vypařil. Autor ve své knize zmiňuje tři způsoby, jak dnes často z pocitu úzkosti unikáme. Zaprvé je to snaha být neustále zaměstnáni, abychom neměli čas do úzkosti vůbec upadnout. "Současná západní civilizace, charakterizovaná rozptýlenou pozorností rychle těkající mezi jednotlivými úkoly, vykazuje jen velice malou toleranci i vůči nudě ve smyslu dlouhé chvíle." Druhým způsobem je transformace úzkosti ve strach, což využívají mnohé skupiny (a zejména mnozí politici) v rámci vytváření konkrétního objektu strachu, společného nepřítele dané skupině osob. Třetí způsob je širší abstraktní kategorie automatizovaného jednání - třeba fanatismus (vyhledávání duchovního centra nebo obecně podobná fixace na něco, co by nám mohlo dávat smysl). Krize zrychlující se doby postihuje samozřejmě různé oblasti společnosti (jak nazývá autor - subsystémy), třeba politiku, u níž byl citován Karel Kosík: "Politik je vystaven nebezpečí, že se stane otrokem času, kdy jeho rozhodování bude pouze dodatečným reagováním na proud valících se událostí a jeho činnost se promění na politické nádenictví, na politiku ze dne na den. Politik se dostává do zajetí času, jestliže pouze provádí, realizuje, aplikuje, usnáší a rozpracovává, neboť nikdy nekončící řada opatření mu dříve či později zastře celkový smysl činnosti." K mnohým částem knihy bych měla samozřejmě výhrady - ač autor zajímavě pojímá psychologický a sociologický koncept celého tématu, s tím ekonomickým je to poněkud slabší a mnoho tezí by se dalo rozporovat jako zavádějících nebo z hlediska dosavadních ekonomických poznatků nepravdivých - namátkou bych vyzdvihla tezi, že nadprodukce vede k ekonomickým krizím, nebo že dobrovolná směna na volném trhu je "primárně vedena nikoli s cílem se dorozumět, ale jednodušeji s cílem dosáhnout vlastního pospěchu, k čemuž lze druhé účelově využít." Některé z hypotéz v knize jsou již dnešní ekonomií považovány za obsoletní, a dejte si na ně v knize prosím pozor. Moc by se mi líbilo, kdyby mi kritiku na tyhle ekonomické části dopracoval ještě nějaký ekonom, který by to jistě zvládl precizněji jak já a podložil kvalitními zdroji. Na závěr bych se ráda zamyslela nad tím, jak se skutečnostmi, které zmiňuje autor, dále nakládat a co si z nich vzít. Zde bych čtenáře zejména požádala, aby si z knihy nevzali lehce získatelný dojem, že kapitalismus je zdrojem veškerého dnešního zla a měli bychom ho nahradit okamžitě něčím lidštějším, co se nebude s takovou vervou neustále rozvíjet dál a ničit lidské životy po psychické stránce. My anarchokapitalisté (a doufám, že tohle můžu vztáhnout nejen na sebe, ale alespoň na větší část anarchokapitalistů obecně) totiž nepodporujeme kapitalismus - tedy volný trh založený na soukromém vlastnictví - primárně proto, aby docházelo k nekonečnému růstu se všemi případnými negativními důsledky, ale primárně proto, že všechny ostatní nám doposud známé alternativy (obvykle státem řízené) jsou pro společnost mnohem nesvobodnější, destruktivnější a založené na donucení - a na ty negativní důsledky centrálního řízení společnosti existují dobrá ekonomická data. Pro mě osobně je pak s jistotou snesitelnější kapitalismus se všemi jeho negativními důsledky, jelikož v něm mám možnost svobodné volby, než nějaká forma státního řízení, která se bude snažit negativní důsledky kapitalismu napravovat, a která s sebou vždy nutně ponese i donucení a útlak jednotlivců, a u které ještě nikdy nebude jistota, že vůbec dosáhne požadovaného výsledku. Snažím se rozumět argumentu, že mnoho marxistů se necítí svobodně v současné společnosti, která na ně implicitně tlačí být součástí “kreččího běhu (ač sama za sebe tenhle pocit nesvobody nesdílím a o mnohých jeho aspektech bych polemizovala). Rozhodně si však nemyslím, že řešením má být tedy omezení svobody společnosti explicitní - té z vnějšku. A obávám se, že mnozí z autorů nabízených řešení, jak z kapitalismu udělat “kapitalismus s lidskou tváří, právě tato explicitní omezení svobody ve svých návrzích nevidí. Myslím si však, že se nám zde otevírá zajímavý prostor pro diskuzi, jaká řešení, která nebudou v rozporu se svobodou jednotlivce, tedy můžeme pro budoucnost nacházet. Napadají vás nějaká? Mě zatím jen velice hrubá. Ale pojďme se tedy prosím zamyslet nad tím, jak do budoucna dosahovat svobody implicitní i explicitní, abychom nežili v budoucnosti v takové úzkosti.“... celý text
— painthers

---

Společnost úzkosti

„Kniha "Společnost úzkosti" od Jana Gerýka otevírá fascinující perspektivu na naši moderní společnost a její složitý vztah k času. Autor se hlouběji zabývá politikou, minulostí i budoucností a demonstruje, jak se tyto aspekty prolínají v našem vnímání. Přestože se některými závěry nesouzním, ctím autorův pohled a vnímám jeho práci jako legitimní příspěvek k diskusi. Osobně jsem si uvědomila, že mé hodnocení současnosti je ovlivněno mou vlastní přítomností a nedostatečným odstupem od událostí. Celkově jde o poutavou knihu, která vás nutí přemýšlet a reflektovat vlastní perspektivy na svět. Toto dílo je spíše určeno odborníkům či těm, kteří se zabývají daným tématem. Přestože autor působí jako stand-up komik, text knihy nese hlubší úvahy a postrádá prvky ironického humoru. Jak sám autor uvádí: "Tato kniha, jež vznikala jako disertační práce, odráží mimo jiné i pět let doktorského studia, které má velmi specifickou temporalitu". Děkuji nakladatelství Host za možnost seznámit se s touto knihou a poskytnutí výtisku k recenzi.“... celý text
— actavis

---

Společnost úzkosti

„Abych byl upřímný, nejsem si jist, co si o knize myslet. Na jedné straně jí musím uznat kvality, které postrádá nejedna publikace v českém (právním) prostředí, pokud jde o odbornost. Na straně druhé mám s obsahem některé problémy, snad ale převážně ideového charakteru. Předně, kniha má ohromnou výhodu v jisté světonázorové uzavřenosti. Je v tom smyslu konzistentní, že pracuje jen s omezeným, zato stálým, okruhem autorů, jejichž myšlenky poměrně organicky a smysluplně propojuje do jednotného celku. Není to sobkovské (a já Sobka strašně rád!) vrstvení mnoha témat do jen velice obrysově společného zázemí. Je to opravdu soudržné a díky tomu i vcelku přínosné. Čtenáři se dostane poměrně uceleného pohledu na svět. Nadto musím vyjádřit podiv nad vyjádřením Rebelliony (aniž bych jej chtěl rozporovat, je to otázka nahodilého vkusu), pokud jde o autorovu stylistiku. Mě se naopak zdála dost přístupná, kniha se mi četla lehce a rychle. Ale to je opravdu o osobních pocitech, asi jsem z právního prostředí zvyklý na horší prasečiny. Posledně je podle mě kniha strašně dobrá v pojmenovávání některých jevů. Úzkostí a úzkůstek, kterými dnešní člověk prochází. V průběhu čtení jsem byl docela dobře schopný na sobě provést jakousi diagnostiku. A tak jakkoliv bych rád nesouhlasil s některými obsahy, prosté pozorování mne bohužel přesvědčilo o přesnosti podaného. Přeci mi na knize něco vadilo. Dlouhodobě pozoruji, že z prostředí pražských práv až podivuhodně ve velkém lezou velice konzervativní texty. To není samo o sobě špatně. Jen mě se to nelíbí. Géryk podle mě tuhle hranici přestoupil a z konzervatismu jakoby přešel až do jakéhosi regresivismu, výzvy k návratu nejen do modernity, ale málem do předmoderní společnosti. Jistě, trochu nadsazuji. Ale z knihy opravdu křičí volání po starých dobrých časech, kdy... nu a kdy vlastně... Kniha na toku času ukazuje, že v psychickém zdraví člověka došlo... nu, podle knihy ke zhoršení, já říkám změnám. Ano, opuštěním některých tradičních schémat došlo k proměně člověka a společnosti, Postmetanarativní společnost je nezbytně jiná, než společnost metanarativní. Nu dobře. Ale je proto horší? Podle mě ne. Autor může tvrdit, že dnes lidé trpí větším pocitem vykořeněnosti a nestability. To je pravda. Absence metapříběhů k tomu z velké části vede (ačkoliv bych to také nepřeháněl, lidé si prostě tvoří pluralitní narativy a taky to s nimi jde), na straně druhé ale musíme připustit, že dřív lidé sice byli stabilní a ukořenění, na straně druhé s pocitem malosti a strachem pramenícím z metanarativů, Metanarativy totiž vytvářejí strachy jako pohonnou látku. A já nevím, zda budu raději nestabilní, nebo vyděšený. Nadto ani autorova snaha přesvědčit čtenáře o tom, že i přes masivní přítomnost nás všech ve veřejném prostoru, je veřejný prostor (a jmenovitě politika), vulgarizován, jelikož se jedná jen o změť výkřiků bez hlubšího zamyšlení. To je, promiňte, volovina. Lidé o politice přemýšlí dnes stejně, jako o ní přemýšleli dřív. Ti kdo chtějí a mají čas sledují politiku obezřetně a do hloubky a tvoří si na ni sofistikované názory. Ti ostatní ne. Tak tou bylo vždycky, jenom dřív nebyli ti ostatní tak hlasití. Abych se dostal i k právu – mám trochu problém s jistou kontradikcí v knize. Na straně jedné je zde haněno to, k čemu se vymezuje například Larry Alexander. Právo se stalo obecným a tudíž nepředvídatelným. Tak co máme dělat, vrátit se ke středověkému kazuistickému myšmaši, který je sice předvídatelnější, zato ale až barbarsky nespravedlivý? Na straně druhé je ale současné společnosti vytýkáno, že zmnožuje pluralitní autonomní zákonodárství a to se tak vymyká z kontroly státu. No dobře, takže nám vadí nedostatečně konkrétní regulace, ale když si ji ti obchodníci chtějí vytvořit, vadí nám zase to. Notak, buďme rozumní. Nu a podobných výhrad bych měl vlastně vcelku hodně. A to pomíjím představu o právu na odpočinek v LZPS a podobné zajímavosti. Nechme je už ale spát.“... celý text
— Set123

---

---

Společnost úzkosti

„Vím, že tato kniha vychází z dizertační práce autora. Na můj vkus však byla psána až příliš nepřístupným, složitým a akademickým jazykem. Chybělo nějaké oživení, nadhled. Jsem zvyklá číst odborné texty a učebnice, ale čtení této knihy pro mě bylo tak náročné, že jsem si říkala, že není ani psána lidsky, ale nějakým robotem. Myšlenky v ní však byly velmi podnětné a umožnily mi podívat se na některé fenomény z jiné perspektivy. Jistě to bude skvělá kniha pro toho, komu nevadí velmi odborný způsob psaní.“... celý text
— Rebellion

---

Společnost úzkosti

„Knihu jsem odklikla mezi nedočtené, ale rozhodně to není proto, že by mě nebavila nebo že bych její četbu považovala za ztrátu času. Měla jsem ji totiž vypůjčenou jako e-knihu, která po 40 dnech zmizí z mého tabletu, a já jsem se do ní pustila příliš pozdě. Jenže tohle není kniha, kterou lze přečíst na jeden zátah - už jen kvůli spoustě faktů a citací, které vám předkládá. Nicméně stačila i ta zhruba třetina, kterou se mi podařilo přelouskat, abych pochopila, že tohle dílo chci mít doma, abych se do něj mohla kdykoli podívat a hlavně abych si v něm mohla podtrhávat, což jinak v knihách moc často nedělám. Občas jsem narazila na myšlenku či vyjádření tak trefné, že se mi až zatajil dech: jo, přesně takhle to funguje, ale já jsem si to doposud neuvědomila, dokud mi to někdo - v tomto případě Jan Géryk - nenaservíroval černé na bílém. Takže moc děkuju!“... celý text
— broskev28