Albert Lang

Přidat do oblíbených Koupit knihy

německá, 1890 - 1973

Populární knihy

Církev sloup a opora pravdy
Církev sloup a opora pravdy
Kristus – Vrchol zjevení
Kristus – Vrchol zjevení

Nové komentáře u autorových knih

Církev sloup a opora pravdy Církev sloup a opora pravdy

„Publikace navazuje na předchozí díl Kristus Vrchol zjevení a tvoří s ním neodlučitelnou organickou jednotu. Přijmeme-li Krista, a oprávněnost tohoto přijetí byla pod zorným úhlem právě první knihy, pak se bere na pořad dne otázka o oprávněnosti církve, jakožto pokračovatele apoštolského poslání. Lang se v publikaci snaží nejen dokázat z pozice a metod fundamentální teologie to, že Kristus církev založil, ale že také církev má být trvalým spásonosným a učitelským úřadem se středem v Petrově Římu. Co lze na Langově pojednání ocenit je systematičnost, jasnost formulací, logická následnost témat. Knihu mám zapůjčenou, ale přemýšlím, že bych si rád v budoucnu chtěl jak tomuto pojednání, tak i k prvnímu dílu vracet, takže pokud na to někde v antikvariátu narazím, asi nebudu váhat s trvalým pořízením. Prozatím jsem si aspoň vypsal některé pasáže, které mě zaujaly, ale rozhodně zde neuveřejním všechny, přece jenom tento komentář má mít nějaké rozsahové omezení. "Začíná se šířit vědomí, že duchovní dědictví otců, vybraná moudrost minulosti a vůbec lidské hodnoty, zvláště náboženské, se zprostředkovávají jen skrz společnost a ve společnosti. Nikdo mezi námi není čistý samozásobitel, nejméně v duchovní a náboženské oblasti. Jsme osudově spojeni a jeden závislý na druhém, zvláště ve velkých rozhodnutích v mravní, náboženské a nadpřirozené oblasti. Jen skrze společenství se probouzí nadzemský život. Společenství jej povzbuzuje a udržuje. Žádá vážnost pro víru skrze vyznání a upřímnost smýšlení skrze pokání. Společenství přemáhá individuální jednostrannost a projasňuje obzor k univerzálnímu vidění mnohých." (s. 19) "Takto viděno je možné nazývat církev svatou i přes selhávání mnoha, ba většiny jejích členů (teoreticky dokonce i přes selhání všech jejích členů, to však nikdy nenastalo). Ba naopak: trvání církve i přes selhávání jejich členů, ba představitelů (biskupů i samotných papežů) je samo o sobě určitým kritériem. O tom však níže. Svatost církve je a může být jen svátostí na cestě. Církev je putující Boží lid. Opustila už otroctví hříchu a není ještě v zaslíbené zemi. Každý je zároveň spravedlivý i hříšník (simul peccator et iustus). Tuto zásadu lze vysvětlovat i mylně, jako by svatost a spravedlnost byly jen čímsi zvnějšku dodaným hříšnému člověku. Pokud tomu rozumíme tak, že každý prožívá zápas mezi hříchem a svatostí, vystihuje to dobře naši situaci." (s. 103) "Církev se projevuje jako moc, která přemáhá svět, a proto nemůže mít ducha světa; která vede lid nahoru, nad sebe sama, a proto musí být zakotvena v božském. Sama v sobě nese průkaz Boží věrohodnosti. I když může být těžké z jednotlivých pozorování jevu církev takto s jistotou usuzovat, množství jednotlivých pohledů se pak spojuje v pevný důkaz. Správnost těchto tvrzení dosvědčují nepřátelé církve a křesťanství tím, že se jejich nenávist nejtvrději obrací právě proti katolické církvi. A nenávist jedná s bezchybností instinktu. Lidé, kteří jsou normálně rozumní, začínají jednat fanaticky, když se blíží církvi. Římská církev je vždy označována za nepřítele číslo 1, ať se protikatolické a protikřesťanské tábory jakkoli mění. I když se vzájemně napadají, ihned jsou zajedno, jde-li se proti Římu. Církev se zde podobá svému Mistru, na ní se naplňuje jeho slovo: Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co mu patří, že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí (Jan 15,19) a když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás (Jan 15,20). Nenávist bezbožných je marná; ale vidí dobře a ví, proti komu se obrací. Tak se stává sice nedobrovolným, ale přece pravdivým svědkem." (s. 111) "Církev tedy nedostane nové zjevení, má poklad víry chránit, zjevení hlídat, ale ne rozmnožovat." (s. 127) "Nejsilnější překážky však křesťanství muselo překonávat v nitru člověka. Křesťanství žádalo od pyšného a sebevědomého antického člověka oběť intelektu pro bláznovství kříže, od lidí oddaných žádostem a vášním příkrou cestu kříže a sebezapírání, pokoru, čistotu a lásku. A neudílelo dispens na úkor pravdy a mravnosti." (s. 108) "Církvi přísluší tedy pravá pravomoc, která se dělí na moc řídit, učit a světit a je spojena v kněžské moci. Všechna církevní moc je nazývá hierarchická, protože se liší od světské. Termín se objevuje od dob Dionysia Areopagity (hiera arché, arché hieron) a doslova znamená svatou moc v ontickém (ne mravním) smyslu." (s. 22) "Písmo a tradice nejsou tedy dva vedle sebe tekoucí prameny, které musí být sečítány, abychom pochopili celou pravdu zjevení. Mezi oběma je organická jednota a vzájemná závislost, funkční spolupůsobení, přičemž se Písmem zabezpečuje především obsah víry, tradicí především porozumění víře a dynamická životnost." (s. 174) "Místo Božího království je v duši, tam, kde padají osobní rozhodnutí a kde působí Boží milost. Ale jako všechno, co je člověku přizpůsobeno, projevuje se i ono nějak v prostoru a čase, t.j. má také svou viditelnou stránku." (s. 27) "Chápání a pravý, jednotný, neomylný a všem přístupný výklad Písma lze zabezpečit jen trvalou, v církvi žijící tradicí: traditio interpres S. Scripturae. V Písmu jsou, jak ukazuje už 2 Petr 3,16, těžko pochopitelná místa, která nevzdělaní a nepevní lidé lehce překrucují ke své zkáze. Pravdy zjevení Písmo předkládá ve formulacích, které jsou řečí i pojmy vázány na dobově podmíněný obraz světa. I v Písmě nacházíme různé názory a různá pojetí. Písmo je proto nutné vykládat z celkového pohledu na spásnou zvěst. Dějiny exegeze dávají za pravdu slovu Vincence z Lerina: Paene quot homines sunt, tot ibi sententiae erui posse videatur (kolik je lidí, tolik tam lze zjistit názorů). Tradice má vůči Písmu úkol výkladový a hermeneutický, jak učí 2. vatikánský koncil (Dei Verbum 9)." (s. 173)“... celý text
— Knišíl

Kristus – Vrchol zjevení Kristus – Vrchol zjevení

„Logičnost, přehlednost a systematičnost jsou jenom jedny z mnoha kladů této publikace. Pro mě, jakožto teologického laika, se jednalo o velmi přívětivý úvodní (přesto vůbec ne triviální) text, který čtenáře uvádí do problematiky fundamentální teologie. Proto oceňuji také úvodní kapitoly, kde je jasně vymezen předmět a metody této teologické disciplíny. Užitečný se mi jeví také historický přehled různým koncepcí a myšlenkových proudů, které Boha, Ježíše zpochybňují, snaží se vyvrátit, a snaží se vyvrátit i následnou křesťanskou etiku. Zásadní část práce tvoří pozitivní hodnocení nadpřirozeného zjevení v osobě Ježíše Krista, přičemž se věnuje jeho osobnosti a zázrakům, které konal. Klíčový se jeví fakt zmrtvýchvstání, který je zásadním bodem a vyvrcholením této publikace, jak ostatně naznačuje název knihy. Zaujalo mě více pasáží, ale protože je možnost délky komentáře zde omezen, vyberu jen některé pasáže: "Negace a kritika mohou jen trhat, ale nebudují. Sarkasmem a ironií lze nepřátele zranit a vyřídit, ale nikdy ne přesvědčit a získat. V náboženských otázkách jde o vážně a svaté otázky svědomí. Tu je na místě tichá úcta, úcta i před názorem mýlícího se, ale čestně za tu pravdu bojujícího protivníka: Tento postoj nevede k slabošskému indiferentismu, protože nekompromisní vystoupení za pravdu není ohroženo, prokazujeme-li bloudícím laskavé pochopení." (s. 28) "Nadpřirozené zjevení je bezprostřední (revelatio immediata), tzn. uskutečňuje se v přímém, osobním kontaktu bez meziobjektu – prostředníka. Ze strany Boží (revelatio activa) je to zvláštní přízeň, ne pouze zprostředkování objektivního obsahu, ale i osobní setkání subjektu se subjektem. Já a Ty, rozhovor v plném slova smyslu. K mluvení patří oslovení a naslouchání, odpovídání, důvěryplné otevření se a vděčné, vzájemné přijímání. Rozhovor je pulsující pohyb života mezi osobami, při němž dávání a přijímání se podmiňují jako vdech a výdech. Nadpřirozené zjevení je takovýto životní pohyb, v němž Bůh je ten, kdo obdarovává, který se nám dává, a člověk je ten, který vděčně a s vírou přijímá." (s. 35) "Stav, kdy se odmítá zjevení, ale používá se z něho vzešlých sil a plodů, nemohl dlouho trvat. Odříznut od pramene, musel se vzdát i hodnot křesťanství. Oproštění se od dosavadních postojů a vazeb víry navodilo prázdnotu, kterou se snaží zaplnit náhražkami náboženství: kult moci, těla, techniky a sportu, triumf zoufalství, pověra, magie, kde se stává člověk posledním cílem, kde se odbourala bohoslužba, nastupuje fetiš a idol. Všechny tyto pokusy ukazují na nezničitelný vztah člověka k absolutnímu bytí a k absolutní hodnotě, ale zároveň beznadějnost snahy uspokojit člověka zabsolutizováním relativního." (s. 49) "Přijetí hotových zjevení pravd – říká se dále – odporuje psychologickým zákonům naší duchovní vitality a podvazuje každou iniciativu a originalitu. Tato námitka spočívá také na nereálném pojetí zákonů lidského poznávání. Přijímání cizích poznatků není proti podstatě konečného ducha, ale je jím nutně vyžadováno. Každý život, zvlášť duševní život, potřebuje oplodnění a popud zvenčí. Ani v duševním životě není samoobsluha. Kdyby se člověk omezil jen na vlastní poznání, zašel by na duševní podvýživu. Podstatným rysem člověka je schopnost vzdělávání výchovou a výukou. Proto musí doširoka otevírat okna své duše pro každé světlo, které k němu přichází zvenčí, zvláště shora." (s. 55) "Člověk klepe svou touhou po poznání na všechny zavřené dveře. Stoupá stále výš – až k pramenům – a to nejen k příčinám, ale až k základu všeho. Tak se dere přes nahodilé věci až k transcendentnímu, nutnému. Pro tuto vlastnost našeho ducha končí naše hledání pravdy až u zdroje vší pravdy, u poznání absolutna: otázka po pravdě je v zásadě otázkou po Bohu." (s. 87) "Není-li Ježíš z Nazareta Mesiášem, Synem člověka, milovaným Synem nebeského otce, pak je politováníhodný psychopat nebo nejsprostší lhář v dějinách." (s. 107)“... celý text
— Knišíl

Přejít na knížky autora