Witt
přečtené 112
Pravda
2002,
Terry Pratchett
Podle nedávného průzkumu mezi britskými knihkupci se jeho romány kradou mnohem více, než knihy kteréhokoli jiného autora. Deset procent objemu všech sci-fi a fantasy prodaných v Británii připadá na vrub jednoho jediného spisovatele. S trochou nadsázky můžeme říci, že žádný britský vlak nevyjede, dokud si alespoň v jednom kupé někdo neotevře jeho knihu. O kom že je řeč? O nikom jiném než o Terry Pratchettovi. Jubilejní pětadvacátý díl Úžasné Zeměplochy jménem „Pravda“ je dobrou příležitostí k rekapitulaci a malému zamyšlení, CO vlastně lidé na Pratchettově humoristické fantasy vidí a proč si po celém světě získal tolik fanoušků. Pro nezasvěcené: Zeměplocha je kotouč, plochý svět na zádech čtyř gigantických slonů, kteří zase stojí na hřbetu šestnáct tisíc kilometrů dlouhé želvy A’Tuin. Většina příběhů se pak odehrává v metropoli Ankh-Morpork, kosmopolitním městě obývaném takovou cizorodou a potenciálně výbušnou směskou, jako jsou lidé, trpaslíci, trollové, vlkodlaci, a dokonce živé chrliče. Před čtyřmi lety napsal Viktor Šlajchrt v týdeníku Respekt, že „děj (zeměplošských románů) působí jako řada celkem zábavných klipů, které však staršímu čtenáři začnou po chvíli připadat monotónní.“ Nic nemůže být dále od pravdy: zatímco první dva díly (Barva kouzel a Lehké fantastično) byly parodickou reakcí na nekonečně špatné, třetiřadé odvary z Tolkiena a těžily hlavně ze situačního a slovního humoru, další pokračování jsou nepoměrně hlubší, s nepřehlédnutelnými filosofickými přesahy. Zeměplocha je Pratchettovou metaforou našeho světa, mírně pokřiveným zrcadlem nastaveným naší současnosti, theatrem mundi, které demiurgovi Pratchettovi skýtá pestrou paletu beletristických možností. Tak například Malí bohové jsou výmluvným svědectvím o mentalitě náboženských fundamentalistů, Pohyblivé obrázky vypovídají o korumpujícím vlivu Hollywoodu lépe než suchá literatura faktu a Muži ve zbrani si zase berou na mušku politickou korektnost a zákony o rovných příležitostech. Pratchett sám k tomu říká: „Lidé jsou přesvědčeni, že opakem legračního je vážné, ale legrace není o nic víc opakem vážnosti, než je trojúhelník opakem černé. Opakem vážného je nevážné a opakem legračního nevtipné. Já se pokouším psát o závažných záležitostech vtipným způsobem.“ Ačkoli jsou jeho romány přístupné všem čtenářům (svědčí o tom i fakt, že v Británii má mnoho fanoušků mezi teenagery, kteří by jinak knihu nevzali do rukou), ti vzdělanější si také přijdou na své: v Pyramidách Pratchett přehrává jednu scénu z Hughesova románu Tom Brown’s School Days, Mortem se míhají narážky na Dickensovy Nadějné vyhlídky, zápletka Soudných sester využívá motivů ze Shakespearova Macbetha a Pratchettovy Dámy a pánové jsou mnohem podstatnějším způsobem založeny na Snu noci svatojánské. A takto bychom mohli pokračovat dlouho, naštěstí toho není třeba. Nutné je ovšem připomenout, že k popularitě Pratchettových románů v českých zemích víc než výraznou měrou přispěl jeho dvorní překladatel Jan Kantůrek. Převod humoristického románu klade na jeho překladatele mimořádné nároky a Kantůrek se se stovkami slovních hříček a kalambúrů pokaždé vyrovnal zcela suverénně. Jeho čeština je zvučná, šťavnatá a jadrná, využití slangových nářečních prvků vynalézavé, z jeho překladu čiší radost z jazykové hry. Pavel Eisner se kdysi durdil, že Češi „mají v rukou stradivárky a hrají na ně jako šumaři“. Virtuózové jazyka českého jako Tomáš Hrách (který mimo jiné překládal Pratchettovu Nefalšovanou kočku) a Jan Kantůrek dokazují, že tomu tak rozhodně být nemusí. Ale zpátky k autorovi: na rozdíl od mnoha jiných humoristů je Pratchett spíš laskavý než misantropický, nenápadným a nevtíravým způsobem propaguje obyčejnou lidskou slušnost a je jiskřivě zábavný, aniž by se musel uchylovat k hrubým stereotypům. Jeho poslední román Pravda začíná odhalením, že „trpaslíci umějí proměnit olovo ve zlato“ (později se ukáže, že pouze zprostředkovaně, díky prvnímu ankh-morporskému tiskařskému stroji). Terry Pratchett se svým trpaslíkům aspoň v jednom ohledu podobá: zcela neomylně dokáže z literární matérie vykutat valouny humoru.... celý text
Dům Páně
1999,
Samuel Shem (p)
„Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout.“ Bernal Díaz de Castillo, „Historie dobývání Mexika“ Prapodivný Dům Páně Psát texty na knižní záložky a upoutávky na zadní stránku přebalu je práce povýtce nevděčná a především náročná. Vyhovět se totiž musí jednak kritériím informativním (copak je ten autor zač, o čempak ta kniha je) a současně kritériím marketingovým (proč bych si tu knihu měl koupit právě já?). Výsledkem takového procesu je mnohdy kniha příšerně přechválená, což prý ovšem nevadí, protože to stejně dělají všichni nakladatelé a čtenáři si na takovou inflaci zvykli. Jedním z častých redaktorských tahů je přirovnání – „tento román (od neznámého pisálka X.Y.) se čte jedním dechem, stejně jako Forsythův Den pro šakala“. Věřte mi, nečte. Když jsem se tedy na záložce knihy Samuela Shema Dům Páně (The House of Lord, 1978) setkal s tvrzením, že demytizoval americké nemocnice jako slavná Hellerova prvotina Hlava XXII, zbystřil jsem pozornost a povytáhl obočí. Nejdřív trocha rekapitulace. Hlava XXII popisovala necitelnou vojenskou mašinérii, institucionalizované násilí, válku, v níž už snad ani nešlo o obranu základních lidských hodnot (a pokud ano, pak jen tak mimochodem), a v neposlední řadě bezohledné obchodní zájmy reprezentované Milem Minderbinderem, na nichž ovšem všichni mají „podíl“. Její hlavní hrdina Yossarian pak měl oprávněný pocit, že ho nechtějí zabít jenom Němci, ale i jeho vlastní nadřízení. Není divu, že se román v Americe zpočátku setkal pouze s vlažným přijetím – na to příliš ostře kontrastoval s patosem idealistických, vlasteneckých a hrdinných vojáků, jak je kupříkladu vykreslil Norman Mailer v románu Nazí a mrtví. Dům Páně rozhodně nepopisuje nemocniční selanku známou z Nemocnice na kraji města. Možná to je odlišnou mentalitou Američanů, ale jejich zdravotnictví je prostě jiné. Jiný je i pohled na nemocnici zvnějšku a zevnitř – pacienti (kdekoli na světě) považují nemocnici za jakousi továrnu na zdraví, kde experti najdou na každý jejich neduh lék. Nastupující stážista Roy Basch vidí spíš tu rubovou stranu mince – tak především PACOCHY (akronym z Padej, CO tu CHceš), přestárlé, dementní, inkontinentní trosky, které ztratily to, co z nich dělá člověka. Pacochové ovšem zásadně neumírají, na rozdíl od Baschových vrstevníků, kteří umírají i přes veškerou jeho péči či vyspělou technologii. Vyrovnat se s všudypřítomným utrpením a smrtí a neuchýlit se při tom za pohodlný val otrlosti a cynismu, to není jediná hořká lekce, kterou musí Roy strávit. Každý den vídá kolem sebe kariérismus kolegů, hrabivost lékařů „ošetřujících“ DPD BZO (Drobné Postarší Dámy Bez Zjevných Potíží), psychická zhroucení stážistů na jednoročním „kolečku“ (v jednom případě i sebevraždu) a také VUL (Vztahy U Ledu – kombinace stresu, ubíjejícího nedostatku času a románků se sestřičkami). Zvláště pikantní je neoficiální soutěž o Černou vránu, cenu pro stážisty za největší počet povolení k pitvě získaných od pacientů na smrtelné posteli. Dům páně je román o přežití v extrémních podmínkách, o nezdolném lidském duchu, o tom, jak se nezbláznit a nezaprodat přitom svoji duši. Je to román, který nezaujme nějakým vycizelovaným, vypointovaným příběhem, ale spíše velmi realistickou, hutnou, autentickou atmosférou. Svou literárností sice za Hlavou XXII mírně pokulhává, ale účinkem se mu skoro vyrovná. Záložky někdy nelžou.... celý text
Spánek rozumu plodí nestvůry
2000,
Jan Poláček
Malý velký společenský román Před časem [tahle recenze je z roku 2002] si náš ministr kultury posteskl, že již deset let čeká na „velký společenský román“, který by nejlépe na jediném osudu zmapoval univerzální, nebo aspoň českou zkušenost, a ono pořád nic. Možná je to tím, že doba ani Češi nejsou ničemu vskutku velkému nakloněni, možná by se pod takovou tíhou vypravěč (a koneckonců i čtenář) zalkl, tak jako třeba u Plaček nad Finneganem, a možná si budeme muset literární podobu naší minulosti poskládat z mnoha románů jako nějakou mozaiku. Nikoliv nevýrazným kamínkem v takové imaginární mozaice je román Jana Poláčka Spánek rozumu plodí nestvůry. A to přesto – nebo právě proto – že žádná politická témata neřeší. Velké dějiny jsou přítomny jen jako jakýsi omezující dusivý příkrov, který jejich protagonisté berou jako něco daného a nezměnitelného. O to zajímavější jsou jejich malé, osobní dějiny a problémy spojené s dospíváním, charakteru povýtce erotického. A pokud bychom měli Spánek nutně zařadit do nějaké literárněvědné škatulky, pak asi k románu psychologickému, do podkategorie „bildungsroman“. Hlavní hrdina Aleš je alespoň na první pohled tichošlápek, který si již v první třídě uvědomuje, že bit není ten, kdo „něco“ dělá, ale ten, kdo o tom mluví. Ono dětství není ani zdaleka tak idylické, jak si ho mnozí zpětně rekonstruují a vynalézají. Děti nejsou o nic méně kruté než dospělí (spíše více, neboť si ještě dostatečně neosvojily zákony psané a hlavně ty nepsané), a jestli něco nedokážou odpustit, pak odlišnost a slabost. Pro hlavního hrdinu jsou léta školního vzdělávání lety pod psa, a báječného na nich není snad vůbec nic. Ohrožován je ze všech stran – ustavičnou a diktátorskou péčí své babičky (a po její smrti svou matkou, která se až příliš snadno vpraví do typicky matriarchální role), školním tyránkem Karlem, svou vlastní plachostí, nesmělostí a ignorancí ve věcech sexuálních. Jeho tápání nemůže čtenář sledovat bez pobavení, ale ani účasti, stejně jako se nemůže neotřást při detailním popisu jednoho zatuchlého rodinného mikrokosmu. Děj románu nakonec přes různé peripetie dospěje až k sametové revoluci, kdy v jednom hrůzném činu vypluje na povrch potlačovaná stránka Alešovy osobnosti, kdy v jednom jediném okamžiku získá převahu jeho osobní Hyde a neodvolatelně ovlivní jeho další život. A nám se nezbývá než ptát: kdo vlastně ve skutečnosti jsme? Opravdu sami jednáme tak konzistentně, jak si utěšlivě namlouváme? Koneckonců, řecké slovo pro osobnost má i druhý význam: maska. A za autentické vyjádření vlastní osobnosti se draze platí. Podtrženo, sečteno: Spánek je výborný, znepokojující román, Poláček (který se dosud pohyboval spíše v žánru science fiction a fantasy, kde vydal dvě knihy, Ex machina a V těch temných dobách) má dar jemné psychologické drobnokresby, dětské dialogy jsou výjimečně dobře odposlouchané (anebo vymyšlené, na tom nesejde) a evokace školních let je velmi působivá (snad jen scéna ze školní jídelny tam chybí). Síla knihy se projeví hlavně ve zřetězení drobných epizodek (pamatujete ještě na „Krvavé koleno?“), v přesvědčivém podání traumat člověka neprůbojného, nedynamického a rozpolceného mezi svým Já veřejným a potlačeným (a společensky nepřijatelným) puzením vnitřním. Někdo by o tom ministru Dostálovi měl říct.... celý text
Vyznání ospravedlněného hříšníka
1999,
James Hogg
Anatomie zla Lze bez přílišného přehánění konstatovat, že před vydáním Vyznání ospravedlněného hříšníka znalo Jamese Hogga (1770–1835), důvěrného přítele Waltera Scotta, jenom pár anglistů. Není velkého divu – z jeho plodné básnické tvorby má totiž trvalejší hodnotu pouze hrstka balad ze sbírky The Queen Wake, kupříkladu Kilmeny a Čarodějnice z Fife, a jeho jediný román zůstal v českém prostředí dlouho nepovšimnut. To už dnes naštěstí neplatí – nakladatelství Argo splatilo nemalý dluh měrou přímo vrchovatou a uvedlo na trh Vyznání v brilantním archaizovaném překladu Tomáše Míky s neméně brilantními ilustracemi Saši Švolíkové. Naskýtá se otázka, čím může tento román (navíc ostentativně náboženského charakteru) po málem dvou stech letech zaujmout. Je to „vynikající dobová detektivka se surreálnými prvky“, jak se tvrdí na záložce knihy, alegorie s didaktickými rysy, anebo spíš makabrózní sonda do duše psychopata, která anticipuje moderní psychologický thriller? Tak trochu ode všeho, byť proti té detektivce bych se přece jenom trochu ohradil – děj románu je na ni až příliš lineární a dozajista až příliš předvídatelný. V tomto konkrétním případě to ovšem na škodu není. V jedné z hlavních rolí příběhu, vyprávěného dvakrát ze dvou různých úhlů, vystupuje totiž sám Ďábel, který rafinovaně svádí druhorozeného syna zemana z Dalcastelu, zbožného, byť charakterově pokřiveného Roberta. Vše mu usnadňuje přísně kalvinistická výchova (připomeňme si, že sám Kalvín odpíral svým ženevským spoluobčanům i zavařeninu a bruslení), dovedená až do extrémů antinomismu. Antinomisté odmítají zákony jako něco, co je podle evangelií zhola zbytečné, hlásají, že dobré skutky člověku ku spáse nedopomáhají a špatné skutky mu v jejím dosažení nebrání, že Boží dítě nemůže nikdy hřešit, že je Bůh nikdy nepotrestá atd. Čtenář rychle nahlédne, proč musela církev učení o absolutní predestinaci již v dobách Augustinových razantně smést ze stolu – vede totiž do pekel bezuzdného morálního relativismu , anarchie a vpravdě odporného fanatismu (ovšemže v řadách oněch „Bohem vyvolených“). V našem případě dovede hlavního hrdinu k vraždě jeho sympatického bratra a posléze i milenky a matky. Z jeho krásného a výmluvného „přítele“ se postupně stane nesnesitelný trapič a mučitel, který ho nakonec dovede k trpkému konci. A protože se zdá, že zla na tomto světě nijak neubývá, zůstane toto hypnotické dílko ještě dlouho svěží. Obeznámit se s mechanismy zla pak opravdu nikomu neuškodí.... celý text
Pokání
2008,
Ian McEwan
Pokání nepřináší rozhřešení Když Ian McEwan obdržel roku 1998 prestižní Bookerovu cenu za román Amsterdam, většina britských kritiků s odstupem času usoudila, že autor Betonové zahrady dostal cenu takříkajíc za zásluhy. Nikdo nemohl vědět, že za čtyři roky přijde McEwan s knihou, která si nejvyšší ocení bez diskuse zaslouží. Román Pokání však tentokrát "jen" postoupil do nejužšího výběru ceny; o rok později ho pak do češtiny přeložila zkušená Marie Válková a vydalo nakladatelství Odeon. Jeho prvních sedmdesát stránek skýtá fanouškům McEwanovy tvorby nevšední zážitek: pocit, že zabloudili do úplně jiného literárního světa, než na jaký byli u tohoto autora zvyklí. Namísto makabrózních výjevů a rad, kterak co nejrychleji přeřezat lidskou stehenní kost, se jim dostane popisu venkovské idylky. Třináctiletá Briony Tallisová zkouší se svou patnáctiletou sestřenkou Lolou a dvěma bratranci svou vlastní hru, aby se mohla blýsknout před celou rodinou, a zejména před svým žoviálním starším bratrem. Její starší sestra Cecilia se setkává se svým dlouholetým přítelem Robbiem Turnerem, kterému Tallisovi zaplatili studia v Cambridgi. Na prvních osmdesáti stránkách nic kromě nezřetelného tísnivého napětí nenasvědčuje tomu, že by se onoho dusného letního dne roku 1935 mělo stát cokoli neobvyklého. Na sklonku dne je však všechno jinak: Robbie a Cecilia zjistí, že jsou do sebe vášnivě zamilovaní, oba bratranci utečou, Lolu kdosi při jejich hledání znásilní, Robbieho ze znásilnění obviní a zatknou. Na uvedení Brioniny hry nikdy nedojde. Robbieho Nemesis se stane právě Briony, dítě předčasně vyspělé, literárně nadané, které se však ve světě dospělých stále jenom rozhlíží. Briony je posedlá touhou po zcela přehledném, spořádaném světě, ve svém dětském náhledu však nedokáže pochopit, že ostatní lidé jsou stejně skuteční jako ona. Obvinění Robbieho je založené na mylné interpretaci milostné scény, které se bezděky stala svědkem, řadě nepřímých důkazů, které si vyloží stejně nešťastně, a očitého svědectví – ve tmě však násilníka nemohla vidět, a tak na základě předchozí zkušenosti do role padoucha obsadí Robbieho a pošle ho na necelé čtyři roky do vězení. Události té noci jsou samy o sobě látkou na jeden román, McEwan si však stanovil mnohem ambicióznější cíle. V další části se věnuje Robbieho osudu na francouzské frontě u Dunkerque a hutným syrovým jazykem demaskuje národní mýtus o hrdinném ústupu. Ve stejně dobře historicky podložených pasážích pak sledujeme osudy Cecilie a Briony, které se obě staly zdravotními sestrami (Briony zcela sebemrskačsky, jako součást pokání za utrpení způsobené Robbiemu). Autor nesmírně dovedně nechává čtenáře napjaté, zdali se Robbie s Cecilií ještě někdy shledá a jak se Briony vyrovná se svou vinou: závěr románu je skutečně všechno, jen ne očekávaný, a nutí k naprostému přehodnocení všeho, co jsme se doposud dozvěděli. Snad můžeme prozradit, že je jaksi morálně neuspokojivý, výsledek není pokání, rozhřešení nepřichází a katarze není možná. Pokání je bez nadsázky prozatím nejlepším McEwanovým opusem. Překvapivě mnohovrstevnatá a brilantně napsaná kniha se silným milostným příběhem vypráví o ztrátě nevinnosti, je vyznáním o síle příběhu a mimo jiné i meditací nad mocí vypravěče, který jediný může přičarovat šťastný konec a odrazit nevhodné otázky. A že z románu neplyne žádné morální naučení, to je jenom dobře: román koneckonců nemá suplovat kazatelnu.... celý text
Podivný případ se psem
2003,
Mark Haddon
Podivný případ neodolatelného románu „Celá léta mi připadalo, jako když tisknu svou studenou tvářičku k okennímu sklu Domu literatury. Všichni jsou uvnitř, Julian Barnes nenuceně konverzuje s Martinem Amisem, do toho se ozve: ,Božínku, Jeanette Wintersonová tu bude co nevidět a my ještě ani nemáme umyté nádobí‘... A pak se dveře zčistajasna otevřou, já se prokutálím předsíní a skončím ve vyhřáté vířivce.“ Mark Haddon si tato slova může dovolit – z nepříliš známého autora dětských knih se po vydání jeho románové prvotiny „Podivný případ se psem“ stala literární hvězda ověnčená prestižní Whitbreadovou cenou. Knihy samotné se jen v anglosaských zemích prodalo přes půl miliónu výtisků a překlady do více než čtyřiceti jazyků na sebe nenechaly dlouho čekat (toho českého dokázalo nakladatelství Argo bez jakékoli reklamy prodat kolem pěti tisíc kusů, což je na skromné poměry tuzemského trhu slušný úspěch). „Podivný případ se psem“ je knížka originální jak co do formy, tak obsahu – jejím vypravěčem je totiž patnáctiletý autista Christopher Boone (ač o autismu v románu nepadne ani slovo, trpí tzv. Aspergerovým syndromem). V praxi to znamená, že zná například všechna prvočísla do 7507, má rád zvířata, ale nesnáší, když se ho někdo dotýká, nemá rád žluté a hnědé věci, má výjimečné matematické nadání, ale není schopen empatie a tápe i v jazyce, jakmile sklouzne do idiomatičtější roviny. To pro vypravěče na první pohled není dobrá výchozí pozice – nerozumí metaforám, nedokáže rozšifrovat emoce jiných lidí, nedokáže si jednání cizích lidí zasadit do širšího kontextu. Záhy se však ukáže, že opak je pravdou – Christopher toho nikdy moc nevysvětluje (a ponechává tedy značný prostor čtenářově fantazii), nesnaží se čtenáře přetáhnout na svou stranu, suchý a ničím nepřikrášlený jazyk výborně poslouží při líčení Christopherových střetů se světem, který se zdaleka nechová logicky. Detektivní zápletka je vcelku prostá – vraha pudla Wellingtona díky Christopherovi odhalíme již v polovině knihy. Mnohem důležitější je ovšem to, co se při pátrání Christopher dozví o smrti své matky, jak přijde o veškeré emocionální jistoty a jak podnikne odvážnou výpravu ze Swindonu do Londýna (odvážnou pro autistu, který má ze všeho nejradši řád a který neumí filtrovat příchozí informace, jež ho co chvíli hrozí zahltit). Nutno dodat, že děj samotný není z čtenářského hlediska zdaleka tak atraktivní jako způsob jeho popisu, jako vhled do světa, který by nám jinak zůstal utajen. Mark Haddon naštěstí nepodlehl vábení obou svých nakladatelů („Podivný případ se psem“ vyšel v „dospělé“ i „dětské“ verzi, které se však liší pouze obálkou) a zařekl, že v žádném případě nenapíše pokračování. „Bylo by to, jako když si člověk přidá další porci čokolády – jenom by se mu z toho udělalo špatně,“ tvrdí. V současné době pracuje na románu s pracovním názvem „Krev a nůžky“ – a na nezájem nakladatelů a čtenářů si jistě nebude moci stěžovat.... celý text
Vraní ulice
2004,
Iain Banks
Banksovo trojnásobné hledání Jméno Iaina Bankse není již u nás naštěstí neznámé: kromě jeho temné prvotiny „Vosí továrna“ jsme již mohli například ocenit jeho geniální „Most“, postkatastrofický román „Píseň kamene“ či sci-fi „Líc a rub“. Román „Vraní ulice“ nám s dvanáctiletým zpožděním představuje autora z trochu jiné strany, než jsme byli zvyklí: ze jmenovaných románů je totiž relativně „nejnormálnější“, makabrózní prvky upomínající na raná díla Iana McEwana se tu vyskytují jen stopově, násilí je pomálu, zato humoru víc než dost. Ačkoli někteří recenzenti pojímají „Vraní ulici“ jako rodinnou ságu tří generací rodiny McHoanů, přesnější je mluvit o bildungsrománu hlavního hrdiny Prentice McHoana. Příběh charakterizuje trojí hledání: hledání Boha, hledání lásky a hledání strýčka Roryho. Hledání Boha je Prenticovou reakcí na smrt jeho kamaráda Darrena Watta a zapříčiní ústřední konflikt celého díla, neboť Prenticův otec Kenneth jako zapřisáhlý ateista syna po příklonu k mystice zavrhne. Neopětovaná láska mučí Prentice v podobě nádherné Verity Walkerové. A strýček Rory? Toho už od úvodní scény, kdy v krematoriu vinou neodstraněného kardiostimulátoru vybuchne v rakvi babička Margot, už šest let nikdo neviděl. Neoficiálního pátrání po Roryho osudu se ujme právě Prentice a posléze odhalí indicie, které svědčí o temném rodinném pozadí celé věci. Více čtenáři prozrazovat netřeba, je ovšem nutné vypíchnout, že „Vraní ulice“ je z technického hlediska brilantně napsaný román, který nenásilně mapuje historické i třídní proměny skotské společnosti za posledních padesát let. Nenudí a nepoučuje, jen nenápadně předkládá myšlenky a nechává na čtenáři, jak s nimi naloží. Postavy „Vraní ulice“ jsou vykresleny tak plasticky a uvěřitelně, že na ně čtenář hned tak nezapomene. Není divu, že BBC z románu udělala veleúspěšný čtyřhodinový seriál. Tak jako každý Banksův román klade i „Vraní ulice“ na překladatele mimořádné nároky. Matěj Turek se s většinou nástrah dokázal vypořádat poměrně dobře: skotský dialekt, pro nějž neexistuje formální ekvivalent, přesvědčivě převádí obecnou češtinou, podařilo se mu vymyslet i většinu slovních hříček. Jedním dechem ale musíme dodat, že dopouští celé řady banálních chyb. Že z agentky Micy Cheethamové udělal v poděkování „Mica Cheethama“, to lze ještě pochopit, angličtina je v tomto ohledu velmi zrádná; rezignovaný povzdech „what the hell“ („S tím nic nenaděláš...“) však rozhodně nelze překládat naštvaným „je to na píču“. „Cloth rations“ nejsou v poválečné Británii „příděly ošacení“, ale lístky na šaty, Prentice také nepovažuje Salmana Rushdieho za „vyčůránka“, leč za rozumbradu („smart Alec“) a „proprietorial software“ není „pochybnej software“, ale vlastní operační systém. Turek rovněž často sklouzává stylisticky níž, než je originál: suché konstatování „see you at thirteen hundred hours“ („sejdeme se v třináct nula nula“) například překládá „nashle ve třináct děleno hajzlem“. A kdyby snad čtenář váhal nad poněkud kryptickou větou „Kéž by to můj šátek pochopil a udělal z toho darebáka Isadoru Duncanovou“, máme pro něj vysvětlení: z věty vypadlo klíčové sloveso „unravel“ a neurčitý člen před Isadorou. Prentice tedy nepoctivému nálezci šátku nepřeje změnu pohlaví, ale osud slavné tanečnice, jíž se dlouhý šátek zapletl do zadního kola kabrioletu a zlomil jí vaz. To vše by se snad dalo odbýt poukazem, že jde jen o pár kazů na jinak dobré práci. Možná to tak je. Ale za těch bezmála 500 korun už mají čtenáři právo žádat bezvadný výrobek – obzvláště když i originál je o 120 korun lacinější.... celý text
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
2015,
Haruki Murakami
Bylo nás pět (po japonském způsobu) Mluvící kočky? Nula. Paralelní světy? Žádné. Záhadné ženy? Ani jedna. Jazz? Homeopatické množství. Haló, jsme tu správně v Murakamiho románu? Ano, ale v té realistické podmnožině. Takže s hrdinou středního věku, osamělým, melancholickým, nevýrazným, jako byl Toru Watanabe z Norského dřeva? Ano, přesně tak. Cukuru Tazaki, šestatřicetiletý inženýr, který staví železniční stanice, se ani po šestnácti letech nedokáže přenést přes to, jak byl zcela nevysvětlitelně vyloučen z velmi úzce propojené středoškolské skupinky přátel. Bylo to proto, že jako jediný nezůstal v Nagoji, ale odešel studovat do Tokia? Nebo snad proto, že na rozdíl od všech čtyř přátel, neobsahuje jeho jméno žádnou barvu? Že není tak chytrý jako Aka (červená), empatický jako Ao (modrá), krásný jako Širo nebo sarkasticky vtipný jako Kuro (černá)? Že je zkrátka bezbarvý, pouhá prázdná nádoba? Až po letech ho jeho nová přítelkyně Sara postaví před drsnou volbu: buďto zjistí pravdu o své minulosti, nebo jejich vztah skončí. Další zákruty děje by bylo nefér prozrazovat, ale můžeme konstatovat, že Murakami se tu pohybuje na podobném půdorysu jako u Norského dřeva, jeho protagonista je místy opravdu nudný a trochu ukňučený, jazyk románu je prostinký a neklade čtenáři žádné překážky. Navíc Murakami nechá některé záhady z textu neobjasněné a porušuje základní spisovatelskou poučku „neříkej, ale ukaž“. Nemělo by to fungovat, ale přitom to funguje skvěle: asi jako když mistr kaligrafie nakreslí znak několika tahy. Lisztova melodie „Le mal du pays“, ten „bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina“, ve vás zůstane ještě pěkných pár dnů po přečtení. „Takový talent je jako nádoba,“ říká v jednu chvíli Aka Cukuruovi. „Ať se snažíš a dřeš sebevíc, objem nádoby nijak nezměníš. A dovnitř nikdy nenaleješ víc vody, než se tam vejde.“ A Murakamiho nádoba je od začátku hodně velká a ani po třiceti letech se z ní žádná voda nevypařila.... celý text
Roviny života
2015,
Julian Barnes
Je jen málo témat, jimž se Julian Barnes ve své tvorbě věnoval obsedantněji než stárnutí a smrti. Přesto ho ani jeho kniha „Žádný důvod k obavám“, v níž rozebíral smrt svých rodičů či oblíbených francouzských spisovatelů, nepřipravila na úmrtí jeho manželky Pat Kavanaghové pouhých 37 dní poté, co jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. „Roviny života“ ovšem nejsou přímočarou kronikou následujících dní a měsíců; spíš jde o rafinovaný amalgám tří na pohled disparátních témat: poznámek k dějinám létání v balónu a počátků letecké fotografie, apokryfního pojednání milostného vzplanutí vzduchoplavce Freda Burnabyho a slavné herečky Sarah Bernhardtové a konečně meditace o prázdnu následujícím po smrti jeho ženy. „Jsme pozemšťané, a přece někdy dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové,“ píše Barnes. „Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zas tak často nedochází.“ Pat Kavanaghová bezesporu pozoruhodná žena, doyenka mezi londýnskými literárními agenty, a s Barnesem se k sobě mimořádně hodili; o to strmější byl pak pád. Spisovatel ohledává a jednu po druhé zavrhuje klasické útěchy, které se nabízejí pozůstalým: že nás utrpení zocelí, že ho časem smutek přejde, asi jako chřipka, případně že se setkají v příštím životě – jenže tomu on jako ateista nemůže věřit. Dojde i na úvahy o sebevraždě (vana s horkou vodou, sklenka vína a ostrý japonský nůž), nakonec ji však zavrhne, protože Pat nyní přežívá hlavně v jeho paměti, a kdyby se zabil, zabil by tím i ji. Už ve „Flaubertově papoušku“ se Julian Barnes ptá, jak zapomenout na zesnulé přátele, a cituje radu středověkého lékaře: pojíst nadívané sviní srdce. Kéž by to bylo tak jednoduché! V reálném životě došlo na jasnozřivá slova ze stejné kapitoly „Nic než příběh“: „Dostanete se z toho asi tak jako racek z ropné skvrny – křídla budete mít už navždy slepená dehtem.“ Barnes nenabízí žádné snadné útěchy, o to cennější pro nás může tato kartografie smutku být, až do té neznámé země jednou zavítáme sami.... celý text
Černá orchidej
2014,
Neil Gaiman
Ze života hybridních rostlin Po létech spláceních edičních dluhů, které zůstaly po komunistickém režimu, se česká komiksová nakladatelství konečně dostala do fáze, kdy buď drží krok se světem nebo se vracejí do minulosti a vyzobávají poslední zbylé rozinky. Nejinak to bylo s dílem Neila Gaimana, kterému zde krom jeho románů během deseti let vyšla kompletní sága Sandman, která na Západě zásadním způsobem změnila vnímání celého komiksového média. Nyní nakladatelství CREW vrhlo na trh víc než čtvrt století starý grafický román Černá orchidej, s nímž Gaiman prorazil u společnosti DC. Černá orchidej je komiks superhrdinský, ovšem jeho stejnojmenná hrdinka byla v panteonu postav společnosti DC natolik obskurní, že se ji DC nebálo svěřit do rukou tehdy nepříliš ostříleného tvůrce. A ten v tandemu s talentovaným Davem McKeanem předvedl, že celý superhrdinský žánr lze postavit na hlavu – například zabít hlavní hrdinku hned na začátku a obejít se bez závěrečné bitvy na konci (někteří fanoušci tak dodnes čekají na poslední sešit, v němž se padouchům dostane zaslouženého trestu). Zápletku s hybridem rostliny a člověka, který po smrti své sestry pátrá po tom, kdo vlastně je, by tu nebylo fér příliš rozvádět; postačí konstatovat, že Gaiman ve svém příběhu dosahuje emocionálního účinku, o kterém si jeho žánroví kolegové většinou mohou nechat zdát. Ne že by Gaimanův scénář byl úplně bezchybný: přestože se vyhýbá mnoha komiksovým klišé, bez alespoň povšechné znalosti DC univerza se komiksem nepolíbení čtenáři budou v příběhu ztrácet. To ale Dave McKean čtenářům víc než bohatě vynahradí snovou a atmosférickou kresbou, která osciluje mezi fotorealismem a impresionismem. Kdyby snad měl někdo ještě dnes pochybnosti, zda je komiks umění, nechť si prolistuje stránky této knihy. Gaiman svého úplného vrcholu sice dosáhl až v okamžiku, kdy si v Sandmanovi stvořil vlastní svět, zde ale nacházíme soucit, víru a naději – a to na komiks věru není málo.... celý text
Flashky
2014,
Eva Zábranová
Záblesky z příliš krátkého života Jen málokterý autor ovlivnil ve dvacátém století českou literaturu tak jako Jan Zábrana. Výsostný básník našel v nepřátelském ovzduší komunistického režimu náhradní pole v překladech z ruštiny a angličtiny, prosadil se i jako zdatný esejista a posmrtné porevoluční vydání jeho deníku Celý život právem vyvolalo literární senzaci. Mohlo by se zdát, že po souborném vydání jeho básní, povídek a naposledy i korespondence s Josefem Škvoreckým se o Zábranovi již nic nového nedozvíme. Z omylu nás vyvádí nakladatelství Torst, které jeho dceři Evě vydalo vzpomínkovou knihu Flashky – jež se ovšem od obvyklých memoárů v mnoha ohledech odlišují. Vypravěčka totiž většinou ustupuje do pozadí, spíš než o sobě mluví o otci, s nímž jí pojil mimořádně blízký, spiklenecký vztah, o své rodině a otcových přátelích. Namísto lineárního vyprávění zvolila Eva Zábranová kratší viněty v přítomném čase, namísto diplomatického referování, které decentně opomíjí temnější stránky života, je ve své otevřenosti nekompromisní, až surová, a nešetří ani své prarodiče a matku. Obzvláštní dávku pohrdání si vysloužil Josef Škvorecký, o němž si sám Zábrana ve svém deníku poznamenal: „Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.“ Její vylíčení sporu o autorství překladu Prezydenta krokadýlů bohužel zcela opomíjí Schonbergovu studii z Kritické přílohy Revolver Revue, která tuto otázku definitivně rozsekla ve prospěch Škvoreckého. Flashky jsou kniha působivá a nervy drásající; čiší z ní neusmířenost se životem, v němž se někteří lidé, ať již shodou okolností nebo díky pružnějšímu charakteru, měli lépe než její otec, který umírá zdeprimovaný režimem a uštvaný nekonečnou prací. Přes hořký osobní tón se však Evě Zábranové daří nejen vykreslit portréty význačných osobností české kultury, jakými byli Emanuel Frynta, Mikuláš Medek či František Jungwirth, ale i zachytit charakter století, v němž se Zábranovými slovy „šlape do lidí“. Proto je kniha Evy Zábranové cenná nejen pro komunitu zábronofilů.... celý text
Kasta metabaronů
2014,
Alejandro Jodorowsky
Vesmírná sága okořeněná špetkou LSD Frankofonní komiksy neměly v Čechách nikdy na růžích ustláno – klasický koncept francouzského alba o 48 stránkách se tu neujal, a tak se zdejší nakladatelství snaží vydávat dohromady celé série. V případě Kasty Metabaronů, společného díla scenáristy Jodorowského a kreslíře Giméneze, se tak český čtenář dočká mohutného tlustospisu, v němž dva roboti osmi albech líčí osudy pěti generací Metabaronů. Tato kasta neohrožených válečníků díky dehumanizujícímu výcviku nedává najevo strach, lítost či bolest. V dětství procházejí iniciačním rituálem, v němž je vlastní otec zmrzačí, aby vyzkoušel jejich výdrž a učinil je silnější. Zmrzačená část je nahrazena robotickou protézou, jíž ovšem jen začíná kyborgizace hrdiny. Po zbytek mládí se aspirující Metabaron snaží stát lepším než jeho otec, aby ho nakonec v souboji mohl zabít: ve vesmíru může být jen jeden Metabaron. Tvrzení nakladatele, že Kasta Metabaronů je napsaná ve stylu románu Duna, po jejímž zfilmování Jodorowski vždy toužil, je ovšem nutno brát s rezervou. Nemá propracovanost ani hloubku této kultovní sci-fi, marnotratně kupí nápady a ztřeštěné zápletky řeší stylem deus ex machina. K tomu se přidává emocionální plochost a směšnohrdinský patos, který se projevuje ve větách jako: „Pracujte zuřivě a záštiplně! Toto plavidlo mi vynahradí ztrátu údu!“ A ani tak vynikající překladatel jako Richard Podaný nemůže nadělat nic s výkřiky typu „Byla to dimenze čiré krásy a oni ji znečišťovali svými nemilosrdnými paprsky!“ Kastu Metabaronů však zachraňuje dechberoucí kresba Juana Giméneze, která technikou airbrushe a akrylovými barvami navozuje kýžený scifistický pocit úžasu. Na Giménezovy rozmáchlé, a přitom detailně propracované panely by se člověk vydržel dívat hodiny. Po celém světě se Kasty metabaronů prodalo přes milion výtisků a i české vydání je prakticky vyprodané. Poptávka po nespoutané fantazii, hektolitrech krve, feudálních ctnostech japonského střihu a titánských hrdinech je evidentně velká.... celý text
Papežův nosorožec
2000,
Lawrence Norfolk
Motto: Bůh nám dal papežství, tak si ho užijeme! Lev X. Norfolkův (Papežův?) nosorožec Jméno Lawrence Norfolk je na britské literární scéně celkem nové – tento bývalý lexikograf debutoval románem Lemprierův slovník až v roce 1992. A s velkým úspěchem – prodaly se statisíce výtisků a román byl přeložen do dvaadvaceti jazyků. (Autorem českého převodu pro nakladatelství Arcadia nebyl nikdo jiný než Tomáš Hrách, v devadesátých letech asi vůbec nejvýraznější překladatel z angličtiny.) Ne že by se neozvaly nesouhlasné hlasy – slušně erudovaný literární kritik týdeníku Private Eye, skrývající se za přezdívkou Knihomol, usoudil, „že román jest prestižní, leč nečitelný“. Chtěl tím pravděpodobně říci, že Lemprierův slovník není pro každého, s čímž se dá jenom souhlasit. Je to dílko inteligentní, velmi dobře vystavené a vnitřně skloubené... jenže počítá s inteligentním čtenářem, který má čas skládat k sobě jednotlivé střípky mozaiky a často nahlížet do jakékoli lepší příručky o antické mytologii. Troufám si říci, že pro takové čtenáře je román eminentně čtivý. Pokud si Norfolk svým prvním románem vydobyl označení „anglosaského Umberta Eca“ a souputníka Roberta Gravese, pak jej svým druhým (a zatím posledním) románem Papežův nosorožec jenom potvrdil. Člověku se skoro nechce věřit, že jde o historický román, spíš mu připadá jako ohromná renesanční freska nebo, co já vím, tapiserie v Bayoux. Historický i geografický záběr takřka bere dech – od sledích hejn v Baltickém moři až po dešťové pralesy Guinejského zálivu, od mnichů ostrova Uznojm až po zkorumpované kardinály renesančního Říma. A vše se to točí kolem nosorožce, kterého si obstojně vzdělaný Lev X. z rodu Medicejských vybral coby úplatek. A nejde o rozhodnutí v záležitosti nepatrné – papežská bula napříště stanoví, kudy povedou hranice mezi zámořskými koloniemi Španělska a Portugalska, neboť smlouva z Tordesillas se zjevně přežila. Řekněme si na rovinu – nápad s nosorožcem je jen záminkou, jak přivést na scénu spoustu pitoreskních postaviček a zaplést spoustu paralelních vypravěčských linií. Největšího účinku Norfolk totiž nedosahuje popisem komplikovaných papežských, španělských a portugalských intrik, ale vylíčením ducha doby, ať už jde o zapařený letní Řím, zkorumpovanou, zhýčkanou a nesnesitelně duchaprázdnou církev nebo násilnosti v Pratu. Tady možná narážíme na Norfolkův neuralgický bod či snad sympatickou spisovatelskou obsesi, totiž nutkavou potřebu zachytit a reflektovat historické násilí. V Lemprierově slovníku to bylo vyvraždění obyvatel La Rochelle, v Papežově nosorožci jde o vyplenění Prata. K němu se v románu neustále vrací, byť už jen proto, že do něj byl coby kardinál zapleten Giovanni de’ Medici, pozdější papež Lev X. Ten 29. srpna 1512 napsal náměstku Kristovu: „Dnes ve čtyři odpoledne bylo město Prato vydáno v plen, ne bez jistého krveprolití, čemuž se nedalo vyhnout. ... Pád Prata, tak rychlý a krutý, mne sice bolel, ale aspoň bude mít ten dobrý účinek, že poslouží ostatním jako odstrašující příklad.“ „Hrůzostrašné, hnusné divadlo,“ usoudil naopak Machiavelli. A Norfolk mu dává za pravdu – scéna skupinového znásilnění jedné jediné dívky dvacítkou vojáků v Pratu je jednou z nejotřesnějších a nejjímavějších, které jsem kdy četl – možná proto, že je svým způsobem archetypální a příznačná pro tohle zkažené lidské plémě. V neposlední řadě je v osobě hlavního hrdiny Salvestra Papežův nosorožec zamyšlením nad osudem vyvržence, člověkem, který nikde nezakořenil a který nikam nepatřil. Ať už to bylo dáno jeho vírou (uctíváním Svantovita), otřesnými zážitky z dětství (poprava jeho pohanské matky utopením) nebo prostě charakterem a názoru, Salvestro byl vždycky na okraji. A na okraji, v ledu Baltického moře, také v posledních dvou řádcích románu umírá – věru názorný příklad brutality a nesnášenlivosti doby. Podtrženo, sečteno: nemusíme sice souhlasit s Tiborem Fischerem a jeho snad až příliš exaltovaným názorem, že Norfolkův Nosorožec je „v každém slova smyslu největší knihou od druhé světové války“, ale přesto tu máme velmi barvitý, fabulačně bohatý a po stylové stránce mistrovsky zvládnutý román. Jeho překlad za originálem nikterak nekulhá, ale to už přece u Tomáše Hrácha považujeme málem za samozřejmost.... celý text