Witt
přečtené 112
Pod kůží
2002,
Michel Faber
Pod kůží jsme všichni stejní Když koncem roku 1999 zakoupila společnost Euromedia Group (provozující rovněž Knižní klub) značku Odeon, jen málokdo skutečně věřil, že bude možné dostát vysokým nárokům a očekáváním, která se se značkou Odeon pojí. Šéfredaktor Jindřich Jůzl však za více než tři roky skeptikům dokázal, že to možné je – a že při tom ani Euromedia nemusí finančně strádat. Výsledkem jeho obratného manévrování mezi komerční Scyllou a uměleckou Charybdou je již dvaadvacet svazků výborně vypravené edice „Světová knihovna“, mezi nimiž najdeme skutečně pozoruhodná dílka jako „Hodiny“ Michaela Cunninghama, „Pokání“ od Iana McEwana či „Norské dřevo“ Harukiho Murakamiho. Jůzl však pro Čechy objevil i Michela Fabera a jeho román „Pod kůží“ – a za to mu patří velký dík, stejně jako Faberovu výtečnému překladateli Pavlu Medkovi. Faber velmi volně patří mezi spisovatele jako Alison Kennedyová, Ali Smithová, Alasdair Gray či Irvine Walsh – tedy mezi spisovatele „skotské renesance“. Jedním dechem však nutno dodat, že Faber žádné velké literární vzory nemá a je především svůj. Debutoval sbírkou povídek „Někdy prostě prší“ a uznání si v podobě Ceny ondřejského kříže za nejlepší první román vydobyl právě knihou „Pod kůží“. Krom novelek „Sto devadesát devět schodů“ a „Kapela Courageových“ mu nakladatelství Canongate vydalo impozantně obsáhlý román „Kvítek karmínový a bílý.“ Ale zpátky k románu „Pod kůží“. Jeho hlavní hrdinka Isserley, žena dmoucích ňader a extrémně tlustých brýlí, na spanilých jízdách po skotských silnicích vyhlíží stopaře. A to obzvláště urostlé stopaře, a vůbec nejlépe takové stopaře, kteří jsou vykořenění, bez rodin a přátel, zkrátka takové, po nichž se nebude nikdo shánět. Ty Isserley uspí injekcí zabudovanou do sedadla její červené toyoty a odveze je na Ablachovu farmu. Pokud čtenář očekává pikantní sexuální scénu, bude nutně zklamán – obyvatelé Ablachovy farmy mají s nebohými stopaři úplně jiné úmysly. Pod tlustými skly Isserlyiných brýlí se totiž skrývají oči, které ani v nejmenším nejsou lidské. Ňadra jí byla implantována a díky dalším chirurgickým zásahům se ze čtvernožce stal dvounožec. Její kolegové na Ablachově farmě zase nejsou žádní dobrodinci, kteří se s lidmi hodlají podělit o vyspělé technologie, ale spíše pomocný personál jatek. Mimozemšťané tu jsou totiž za obchodem a nejcennější a vlastně jedinou surovinou, která se na Zemi „těží“, je „vodselina“ – alias lidské maso. Stopaři jsou hned po příjezdu vykastrováni, zbaveni jazyka a vykrmováni, dokud nedosáhnou jateční váhy, poté poraženi a jako vzácná pochoutka pro pár vyvolených transportováni kamsi na jinou planetu. V románu „Pod kůží“ se takto obracejí mnohé role: zvířata si říkají „lidé“, z lidí se stávají zvířata a ze stopařů nejsou najednou nebezpeční pasažéři, ale oběti. „Pod kůží“ není ale jenom swiftovská satira, ale vážné (a přitom nenásilné) zamyšlení nad naší masožravostí. Nad lidmi, kteří v supermarketech kupují úhledně zabalené plátky masa a kteří by se při pohledu na průmyslové zabíjení na jatkách patrně pozvraceli. Nad lidmi, kteří zvířata považují za pouhý „zdroj“ a kteří si etická dilemata racionalizují stejně jako mimozemský řezník u porážky vodselů („Čím větší rychlost, tím menší trauma. Koneckonců jim nechceme způsobit zbytečné utrpění, že?“) Román „Pod kůží“ však není ani horor, ani science fiction, ba ani agitační vegetariánská brožurka. Je to román, který se vzpírá škatulkám, román o míjení a neporozumění (obzvláště instruktivní jsou v tomto směru dialogy Isserley a různých stopařů). Román, v němž se dovedně mísí popisné pasáže s dobře odposlouchanými dialogy, román s nezapomenutelným černým koncem. Román, který se vám dostane pod kůži.... celý text
Naděje: Tragédie
2014,
Shalom Auslander
Miss Holocaust, 1945 Co má člověk dělat, když zjistí, že v podkroví právě zakoupeného venkovského domu ve státě New York se už léta skrývá nezvaná podnájemnice? A že touhle popudlivou stařenou není nikdo jiný než Anna Franková, která proti všemu očekávání nezemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen? Měl by jí hrát Wagnera? Pořídit si německého ovčáka? Vést hlasité řeči o tom, kdo se dnes bude sprchovat? Anebo vydávat doručovatele za všetečného gestapáka? Takové dilema řeší Solomon Kugel, antihrdina Auslanderova románu Naděje: Tragédie. Jako by mu nestačily ostatní problémy: žhář zapalující okolní farmy či jeho židovská matka, která se pokládá za oběť nacistické perzekuce, byť nevytáhla paty z Brooklynu. Vyhodit Annu se nakonec jakožto Žid neodhodlá, a tak trpí on i celá rodina. Jestli vám to připomíná situaci z filmu Woodyho Allena, variaci na Rothova Eléva či na Kafkovu Proměnu, nejste daleko od pravdy. Co Auslanderovu metarománu schází na zápletce, to si vynahradí nemilosrdným humorem, kterému není nic svaté (matka hlavnímu hrdinovi stínítko z pradědečka a kostku mýdla z prababičky, byť je na stínítku napsáno „Made in Taiwan“), a de bottonovskými úvahami o povaze naděje, dějinném optimismu a pesimismu, posledních slovech slavných, holocaustu a paměti. Naděje: tragédie je čistokrevná fraška, v čemž spočívá síla i slabina tohoto románu. Neusiluje o realismus, a tudíž si může dovolit si může dovolit i absurdní dějové zvraty, zároveň však autorovi neumožňuje vylíčit aspoň jednoho z hrdinů tak, aby nám na něm aspoň trochu záleželo. Auslanderův román je prodchnutý úzkostí z hrůz, které by se mohly stát a které Solomonovi, jeho matce i Anne brání v naplnění jejich života. Proto Solomon Kugel klade svým kolegům otázku, zda by ho případně schovali, kdyby na „to“ došlo (a zdali by mu v takovém úkrytu zařídili wi-fi). A proto nás ani nepřekvapí, když na Kugela v románu skutečně dojde. Máte-li rádi New York, Židy, neurózy, sezení u psychoterapeuta, úvahy Bohu a čipmancích, střídmou, koncizní prózu a nekorektní humor, hledáte-li důstojného nástupce Vonneguta či Hellera, pak je Naděje: Tragédie románem právě pro vás.... celý text
