Witt komentáře u knih

Tohle může číst jen masochista s fetišem na AI - jde o strojový překlad bez jakékoli přidané hodnoty. Vskutku splendidní počin.

Naprosto obskurní nakladatelství vydalo prakticky neredigovaný "překlad" pořízený Deeplem. Je to podvod na čtenářích a urážka autora. Tomuhle se prosím vyhněte obloukem.

Poselství z Ukrajiny je něco jako rychlokurs z ukrajinských novodobých dějin. Z více než tisíce svých proslovů vybral Volodymyr Zelenskij sedmnáct, které jsou pro něj zásadní a které vyprávějí příběh posledních pár let. Jsou syrové, krátké, úderné, jejich jazyk není opatrným jazykem politiků, ale realitu pojmenovává přesně a bez obalu.
Slovo k překladu: originál byl anglický, nikoli ukrajinský. (Proto jsem tu knihu koneckonců mohl překládat já, a ne nějaký ukrajinista.) Znění projevů se liší od těch, které proběhly naživo, v Penguinu je redigovali jako kterýkoli jiný text - s ohledem na globální publikum. A v některých projevech škrtali. (Nebo škrtal sám prezident, to už se nedozvíme.) Každopádně tohle je verze poslední ruky, takhle to sami Ukrajinci chtěli a překlad by měl být posuzován podle knižní verze z Penguinu. (Naopak v Argu Rita Kindlerová porovnala český překlad s ukrajinskými ur-texty, abychom si mohli být jisti, že nepřenášíme nějaké chyby ukrajinského překladatele do angličtiny.)

7 02.03.2023

Co je tohle za antisemitský blábol? "Prečo je kritický výskum holokaustu postihovaný zákonom?" Že by proto, že není ani "kritický", ani výzkum, ale spadá do kategorie "osvětimská lež"? Ditto ostatní sugestivní otázky. To nám nestačily Protokoly sionských mudrců, to se ta nenávist k Židům musí přenášet přes generace?
Zajeďte si do Treblinky, Majdanku, Chelmna, Sobiboru a STYĎTE se, Mariáne.

Povídky jsem vybral a přeložil, tím je mé hodnocení vcelku dané: kdyby se mi nelíbily, a to hodně, věru bych se věnoval něčemu jinému.
Ale vidím, že do Databáze knih se to jako e-kniha ještě nedostalo, takže tady máte odkaz na stažení:
https://search.mlp.cz/cz/titul/tak-zatim-natalie/4551732/#/getPodobneTituly=deskriptory-eq:177240871-amp:key-eq:4551732

13 10.12.2020

I po letech jedna z mých nejoblíbenějších urbanovek. Julian Barnes si dal rande s A. S. Byattovou a výsledkem byla tahle rozkošná mystifikace.

12 15.04.2017

Jaké je největší potěšení, které vám může prozaik připravit? Když si po víc než deseti knihách myslíte, že ho máte prokouknutého, že víte, co od něj můžete očekávat... a on vás překvapí. Volbou námětu, stylem, rozuzlením. Pamatujete na Čechova a jeho poučku o pušce, která visí v prvním jednání nad krbem? Tak ta v Závěrce od Miloš Urban nakonec vystřelí, ale úplně jinak, než byste si mysleli.
Báječná kniha, protože nejednoznačná. A smutná, tak hezky hořkosladce.
Víte, jaká jsou nejsmutnější slova na světě? „Kdyby, kdyby, kdyby jen…“

12 01.04.2017

Haruki Murakami, věčný japonský čekatel na Nobelovu cenu za literaturu, míval už od svého prozaického debutu v roce 1979 zavedenou rutinu: jakmile dokončil román, začal pracovat na povídce, a jen co dokončil poslední povídku z tematického souboru, začal zase pracovat na románu. Psát román mu připadá jako sázet les, zato psaní povídek spíš jako sázení kytiček na zahradě. Oba procesy se doplňují a vytvářejí krajinu, jíž si Murakami cení. V předmluvě k anglickému překladovému výboru z jeho povídek Blind willow, sleeping woman tuto paralelu dál rozvíjí: „Zelené listoví stromů vrhá na zem příjemný stín a vítr ševelí v zářivě zlatavých listech. Zatím na zahradě raší na květinách poupata a barevné okvětní plátky lákají včely a motýly a připomínají nám jemné přechody mezi ročními obdobími.“
Ovšem v roce 2005 se zaběhaná alternace mezi povídkami a romány zadrhla a další povídková sbírka Muži bez žen vyšla v Japonsku až za devět let (a v českém překladu již za rok, čímž Odeon předhonil i angloamerické nakladatele). Japonský nakladatel musel pod tlakem předobjednávek navýšit prvotní náklad z dvou set na tři sta tisíc kusů; to v Česku zajisté nehrozí, nicméně můžeme bezpečně předpokládat, že Muži bez žen budou v povedeném překladu Kláry Macúchové nejprodávanější povídkovou sbírkou za celý rok.
Nahrává tomu zejména fakt, že české publikum Murakamiho dobře zná a že on mu zase naservíroval hutnou tresť svých témat: lásky nějakým způsobem nevydařené či defektní, stoicky snášené osamělosti, náhle ukončeného přátelství a enigmatických koček. Stejně tak i jeho hrdinové jsou nám typově povědomí z ostatních Murakamiho děl: introverti, kteří se sice dobře adaptovali na život ve společnosti, ale pořád do ní nejsou s to hladce zapadnout, tak jako nemůže zapadnut hranatý kolík do kulaté díry.
Vezměme si například úvodní povídku Drive my car, v níž se úspěšný herec Kafuku snaží vyrovnat se smrtí své ženy. Byla mu nevěrná, opakovaně, přitom jejich manželství bylo šťastné. Kafuku se proto spřátelí s jedním z jejích bývalých milenců, aby zjistil odpověď na otázku stejně banální jako palčivou: Proč měla tu potřebu? Copak on byl nějakým způsobem nedostatečný? Jenže pravda je kluzčí než japonský úhoř a Kafuku se nakonec dobere jediného poznání: poznat můžeme nanejvýš sebe sama, a to ještě nedokonale. Tak jako v jiných Murakamiho dílech je tu text úzce spjat s hudbou: název povídky se odvozuje od stejnojmenného hitu, takže poučený čtenář může spekulovat, nakolik slova Beatles platí o málomluvné a nepříliš pohledné Kafukuově řidičce. Role jsou oproti písni prohozené, bude ji tedy Kafuku milovat? Možná.
Pohled z opačné perspektivy skýtá povídka Nezávislý orgán, jejíž staromládenecký hrdina, úspěšný plastický chirurg Tokai, s virtuózní lehkostí udržuje několik paralelních vztahů. O závazky nestojí, z jakéhokoli hlubšího vztahu dokáže kultivovaně vycouvat. Jenže, jak říká Hanif Kureishi v románu Byli jsme si blízcí: „Když se člověk dostane do jistého věku, nic jako nezávazný sex už neexistuje. Tak málo žádat nemohu. Vztáhnout ruku na cizí tělo či přitisknout své rty k jiným – to je závazek. Zvolit si někoho znamená odkrýt celý jeho život.“ Nečekaně prudké milostné vzplanutí dovede Takaie k drásavým pochybám o vlastní identitě: kdo by vlastně byl, kdyby nebyl úspěšný lékař a oceňovaný milenec? Při loupání cibulovitých vrstev své osobnosti zůstane nakonec Tokaiovi prázdná ruka.
Výhodou povídek je podle Murakamiho to, že je člověk může stvořit z těch nejmenších detailů – nečekaného nápadu, slova, obrazu. Ve většině případů se to podobá jazzové improvizaci, která Murakamiho zavede, kam chce. Tentokrát to bylo do křivolakých záhybů lidského srdce a ta cesta byla pro čtenáře příjemně hořkosladká.

V době, kdy se kultura na stránkách mnoha novin redukuje na zpravodajství ze šoubyznysu, jsou literární ceny čím dál důležitější. Laureátům zaručují publicitu, otvírají dveře k překladům do jiných jazyků i do televize. A není na světě cena respektovanější než britská Man-Bookerova, díky níž si román loňského výherce Richarda Flanagana Úzká stezka do vnitrozemí našlo přes milión čtenářů.
Něco o tom ví i Edward St Aubyn, který byl finalistou Man-Bookerovy ceny v roce 2006 (kdy prohrál s Kiran Desaiovou) a v roce 2011 se jeho román nedostal ani mezi 13 kandidátů širšího výběru. St Aubyn tehdy zareagoval slovy: „Letošní Booker mě nezajímá o nic víc než světový šampionát v boxu, který taky nevyhraju. Nezáleží mi na něm.“ Ve skutečnosti mu na něm záleželo natolik, že místo polemiky napsal o pár let později frašku Marně hledám slov.
Ta se točí kolem Elysejské ceny, již sponzoruje Elysian Group, kontroverzní výrobce geneticky modifikovaných plodin. Do čela poroty dosadili řadového opozičního poslance, jehož úlohou je „inspirovat, vést, shrnovat a především delegovat“. V porotě pak zasedla Vanessa Shawová, protože není na škodu mít v týmu odborníka na dějiny literatury, herec Tobias Benedict, jenž zmešká většinu zasedání poroty, neboť hraje Estragona v hiphopové adaptaci Čekání na Godota, či mediální celebrita Jo Crossová, která zase knihy hodnotí podle jejich relevance pro čtenáře svých sloupků.
K pretendentům na cenu patří alter ego Aubyna, spisovatel Sam Black, autor úzkostného bildungsromanu Zamrzlý proud, dále pak šesti stý padesátý třetí badanpúrský maharádža Sonny se svým dvoutisícistránkovým románem Morušový slon, pseudonymní autor drsného skotského románu na co vejráš, vole? či Novozélanďanka Hermione Fadeová, která sepsala historický román Svět jako jeviště.
První osou románu jsou machinace poroty na cestě k vyhlášení vítěze, kdy literární kvality ustupují do pozadí před cílem předsedy poroty „předložit vizi Británie rozmanité, multikulturní, decentralizované a samozřejmě vlídně nakloněné mladým spisovatelům“ (a protlačit román, který napsal jeho nadřízený), druhou pak osobní život Katherine Burnsové, která by měla šanci na vítězství, kdyby její rukopis v nakladatelství omylem nezaměnili za Palácovou kuchařku, sbírku rodinných receptů Sonnyho tety, okořeněnou vinětami ze života vyšší indické společnosti. A zatímco dění kolem Elysejské je čím dál fraškovitější, vyústění druhé linie sexuální predátorky Katherine je překvapivě katarzní.
St Aubyn umí psát, je mistr satirických šlehů, trefných postřehů z literárního zákulisí, jdou mu pastiše na Irvina Welshe i bídné historické romány a přímo exceluje v parodii na francouzské lacanovské teoretiky. Bohužel v tom reji více či méně nesympatických postaviček se nemá čtenář s kým identifikovat, takže mu nakonec na osudech hrdinů příliš nesejde.
Téma románu nakonec v poslední kapitole pregnantně shrnul majitel Elysium Group: „Já osobně mám za to, že konkurence by se měla podporovat ve válce, sportu a obchodě, ale že v umění nemá smysl. Je-li umělec dobrý, nikdo nedokáže to co on, a tudíž všechna srovnání pokulhávají. Srovnávat lze jen ty průměrné, kteří prosazují omšelý způsob života omšelým jazykem, ale má žena má za to, že název ,nejmíň průměrný z průměrných‘ není pro cenu vhodný.“

10 26.12.2015

„Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout.“
Bernal Díaz de Castillo, „Historie dobývání Mexika“

Prapodivný Dům Páně
Psát texty na knižní záložky a upoutávky na zadní stránku přebalu je práce povýtce nevděčná a především náročná. Vyhovět se totiž musí jednak kritériím informativním (copak je ten autor zač, o čempak ta kniha je) a současně kritériím marketingovým (proč bych si tu knihu měl koupit právě já?). Výsledkem takového procesu je mnohdy kniha příšerně přechválená, což prý ovšem nevadí, protože to stejně dělají všichni nakladatelé a čtenáři si na takovou inflaci zvykli. Jedním z častých redaktorských tahů je přirovnání – „tento román (od neznámého pisálka X.Y.) se čte jedním dechem, stejně jako Forsythův Den pro šakala“. Věřte mi, nečte. Když jsem se tedy na záložce knihy Samuela Shema Dům Páně (The House of Lord, 1978) setkal s tvrzením, že demytizoval americké nemocnice jako slavná Hellerova prvotina Hlava XXII, zbystřil jsem pozornost a povytáhl obočí.
Nejdřív trocha rekapitulace.
Hlava XXII popisovala necitelnou vojenskou mašinérii, institucionalizované násilí, válku, v níž už snad ani nešlo o obranu základních lidských hodnot (a pokud ano, pak jen tak mimochodem), a v neposlední řadě bezohledné obchodní zájmy reprezentované Milem Minderbinderem, na nichž ovšem všichni mají „podíl“. Její hlavní hrdina Yossarian pak měl oprávněný pocit, že ho nechtějí zabít jenom Němci, ale i jeho vlastní nadřízení. Není divu, že se román v Americe zpočátku setkal pouze s vlažným přijetím – na to příliš ostře kontrastoval s patosem idealistických, vlasteneckých a hrdinných vojáků, jak je kupříkladu vykreslil Norman Mailer v románu Nazí a mrtví.
Dům Páně rozhodně nepopisuje nemocniční selanku známou z Nemocnice na kraji města. Možná to je odlišnou mentalitou Američanů, ale jejich zdravotnictví je prostě jiné. Jiný je i pohled na nemocnici zvnějšku a zevnitř – pacienti (kdekoli na světě) považují nemocnici za jakousi továrnu na zdraví, kde experti najdou na každý jejich neduh lék. Nastupující stážista Roy Basch vidí spíš tu rubovou stranu mince – tak především PACOCHY (akronym z Padej, CO tu CHceš), přestárlé, dementní, inkontinentní trosky, které ztratily to, co z nich dělá člověka. Pacochové ovšem zásadně neumírají, na rozdíl od Baschových vrstevníků, kteří umírají i přes veškerou jeho péči či vyspělou technologii. Vyrovnat se s všudypřítomným utrpením a smrtí a neuchýlit se při tom za pohodlný val otrlosti a cynismu, to není jediná hořká lekce, kterou musí Roy strávit. Každý den vídá kolem sebe kariérismus kolegů, hrabivost lékařů „ošetřujících“ DPD BZO (Drobné Postarší Dámy Bez Zjevných Potíží), psychická zhroucení stážistů na jednoročním „kolečku“ (v jednom případě i sebevraždu) a také VUL (Vztahy U Ledu – kombinace stresu, ubíjejícího nedostatku času a románků se sestřičkami). Zvláště pikantní je neoficiální soutěž o Černou vránu, cenu pro stážisty za největší počet povolení k pitvě získaných od pacientů na smrtelné posteli. Dům páně je román o přežití v extrémních podmínkách, o nezdolném lidském duchu, o tom, jak se nezbláznit a nezaprodat přitom svoji duši.
Je to román, který nezaujme nějakým vycizelovaným, vypointovaným příběhem, ale spíše velmi realistickou, hutnou, autentickou atmosférou. Svou literárností sice za Hlavou XXII mírně pokulhává, ale účinkem se mu skoro vyrovná. Záložky někdy nelžou.

17 06.08.2015

Malý velký společenský román
Před časem [tahle recenze je z roku 2002] si náš ministr kultury posteskl, že již deset let čeká na „velký společenský román“, který by nejlépe na jediném osudu zmapoval univerzální, nebo aspoň českou zkušenost, a ono pořád nic. Možná je to tím, že doba ani Češi nejsou ničemu vskutku velkému nakloněni, možná by se pod takovou tíhou vypravěč (a koneckonců i čtenář) zalkl, tak jako třeba u Plaček nad Finneganem, a možná si budeme muset literární podobu naší minulosti poskládat z mnoha románů jako nějakou mozaiku. Nikoliv nevýrazným kamínkem v takové imaginární mozaice je román Jana Poláčka Spánek rozumu plodí nestvůry.
A to přesto – nebo právě proto – že žádná politická témata neřeší. Velké dějiny jsou přítomny jen jako jakýsi omezující dusivý příkrov, který jejich protagonisté berou jako něco daného a nezměnitelného. O to zajímavější jsou jejich malé, osobní dějiny a problémy spojené s dospíváním, charakteru povýtce erotického. A pokud bychom měli Spánek nutně zařadit do nějaké literárněvědné škatulky, pak asi k románu psychologickému, do podkategorie „bildungsroman“.
Hlavní hrdina Aleš je alespoň na první pohled tichošlápek, který si již v první třídě uvědomuje, že bit není ten, kdo „něco“ dělá, ale ten, kdo o tom mluví. Ono dětství není ani zdaleka tak idylické, jak si ho mnozí zpětně rekonstruují a vynalézají. Děti nejsou o nic méně kruté než dospělí (spíše více, neboť si ještě dostatečně neosvojily zákony psané a hlavně ty nepsané), a jestli něco nedokážou odpustit, pak odlišnost a slabost. Pro hlavního hrdinu jsou léta školního vzdělávání lety pod psa, a báječného na nich není snad vůbec nic. Ohrožován je ze všech stran – ustavičnou a diktátorskou péčí své babičky (a po její smrti svou matkou, která se až příliš snadno vpraví do typicky matriarchální role), školním tyránkem Karlem, svou vlastní plachostí, nesmělostí a ignorancí ve věcech sexuálních. Jeho tápání nemůže čtenář sledovat bez pobavení, ale ani účasti, stejně jako se nemůže neotřást při detailním popisu jednoho zatuchlého rodinného mikrokosmu.
Děj románu nakonec přes různé peripetie dospěje až k sametové revoluci, kdy v jednom hrůzném činu vypluje na povrch potlačovaná stránka Alešovy osobnosti, kdy v jednom jediném okamžiku získá převahu jeho osobní Hyde a neodvolatelně ovlivní jeho další život. A nám se nezbývá než ptát: kdo vlastně ve skutečnosti jsme? Opravdu sami jednáme tak konzistentně, jak si utěšlivě namlouváme? Koneckonců, řecké slovo pro osobnost má i druhý význam: maska. A za autentické vyjádření vlastní osobnosti se draze platí.
Podtrženo, sečteno: Spánek je výborný, znepokojující román, Poláček (který se dosud pohyboval spíše v žánru science fiction a fantasy, kde vydal dvě knihy, Ex machina a V těch temných dobách) má dar jemné psychologické drobnokresby, dětské dialogy jsou výjimečně dobře odposlouchané (anebo vymyšlené, na tom nesejde) a evokace školních let je velmi působivá (snad jen scéna ze školní jídelny tam chybí). Síla knihy se projeví hlavně ve zřetězení drobných epizodek (pamatujete ještě na „Krvavé koleno?“), v přesvědčivém podání traumat člověka neprůbojného, nedynamického a rozpolceného mezi svým Já veřejným a potlačeným (a společensky nepřijatelným) puzením vnitřním.
Někdo by o tom ministru Dostálovi měl říct.

10 06.08.2015

Pod kůží jsme všichni stejní
Když koncem roku 1999 zakoupila společnost Euromedia Group (provozující rovněž Knižní klub) značku Odeon, jen málokdo skutečně věřil, že bude možné dostát vysokým nárokům a očekáváním, která se se značkou Odeon pojí. Šéfredaktor Jindřich Jůzl však za více než tři roky skeptikům dokázal, že to možné je – a že při tom ani Euromedia nemusí finančně strádat. Výsledkem jeho obratného manévrování mezi komerční Scyllou a uměleckou Charybdou je již dvaadvacet svazků výborně vypravené edice „Světová knihovna“, mezi nimiž najdeme skutečně pozoruhodná dílka jako „Hodiny“ Michaela Cunninghama, „Pokání“ od Iana McEwana či „Norské dřevo“ Harukiho Murakamiho. Jůzl však pro Čechy objevil i Michela Fabera a jeho román „Pod kůží“ – a za to mu patří velký dík, stejně jako Faberovu výtečnému překladateli Pavlu Medkovi.
Faber velmi volně patří mezi spisovatele jako Alison Kennedyová, Ali Smithová, Alasdair Gray či Irvine Walsh – tedy mezi spisovatele „skotské renesance“. Jedním dechem však nutno dodat, že Faber žádné velké literární vzory nemá a je především svůj. Debutoval sbírkou povídek „Někdy prostě prší“ a uznání si v podobě Ceny ondřejského kříže za nejlepší první román vydobyl právě knihou „Pod kůží“. Krom novelek „Sto devadesát devět schodů“ a „Kapela Courageových“ mu nakladatelství Canongate vydalo impozantně obsáhlý román „Kvítek karmínový a bílý.“
Ale zpátky k románu „Pod kůží“. Jeho hlavní hrdinka Isserley, žena dmoucích ňader a extrémně tlustých brýlí, na spanilých jízdách po skotských silnicích vyhlíží stopaře. A to obzvláště urostlé stopaře, a vůbec nejlépe takové stopaře, kteří jsou vykořenění, bez rodin a přátel, zkrátka takové, po nichž se nebude nikdo shánět. Ty Isserley uspí injekcí zabudovanou do sedadla její červené toyoty a odveze je na Ablachovu farmu. Pokud čtenář očekává pikantní sexuální scénu, bude nutně zklamán – obyvatelé Ablachovy farmy mají s nebohými stopaři úplně jiné úmysly.
Pod tlustými skly Isserlyiných brýlí se totiž skrývají oči, které ani v nejmenším nejsou lidské. Ňadra jí byla implantována a díky dalším chirurgickým zásahům se ze čtvernožce stal dvounožec. Její kolegové na Ablachově farmě zase nejsou žádní dobrodinci, kteří se s lidmi hodlají podělit o vyspělé technologie, ale spíše pomocný personál jatek. Mimozemšťané tu jsou totiž za obchodem a nejcennější a vlastně jedinou surovinou, která se na Zemi „těží“, je „vodselina“ – alias lidské maso. Stopaři jsou hned po příjezdu vykastrováni, zbaveni jazyka a vykrmováni, dokud nedosáhnou jateční váhy, poté poraženi a jako vzácná pochoutka pro pár vyvolených transportováni kamsi na jinou planetu. V románu „Pod kůží“ se takto obracejí mnohé role: zvířata si říkají „lidé“, z lidí se stávají zvířata a ze stopařů nejsou najednou nebezpeční pasažéři, ale oběti.
„Pod kůží“ není ale jenom swiftovská satira, ale vážné (a přitom nenásilné) zamyšlení nad naší masožravostí. Nad lidmi, kteří v supermarketech kupují úhledně zabalené plátky masa a kteří by se při pohledu na průmyslové zabíjení na jatkách patrně pozvraceli. Nad lidmi, kteří zvířata považují za pouhý „zdroj“ a kteří si etická dilemata racionalizují stejně jako mimozemský řezník u porážky vodselů („Čím větší rychlost, tím menší trauma. Koneckonců jim nechceme způsobit zbytečné utrpění, že?“)
Román „Pod kůží“ však není ani horor, ani science fiction, ba ani agitační vegetariánská brožurka. Je to román, který se vzpírá škatulkám, román o míjení a neporozumění (obzvláště instruktivní jsou v tomto směru dialogy Isserley a různých stopařů). Román, v němž se dovedně mísí popisné pasáže s dobře odposlouchanými dialogy, román s nezapomenutelným černým koncem. Román, který se vám dostane pod kůži.

22 06.08.2015

Podle nedávného průzkumu mezi britskými knihkupci se jeho romány kradou mnohem více, než knihy kteréhokoli jiného autora. Deset procent objemu všech sci-fi a fantasy prodaných v Británii připadá na vrub jednoho jediného spisovatele. S trochou nadsázky můžeme říci, že žádný britský vlak nevyjede, dokud si alespoň v jednom kupé někdo neotevře jeho knihu. O kom že je řeč? O nikom jiném než o Terry Pratchettovi.
Jubilejní pětadvacátý díl Úžasné Zeměplochy jménem „Pravda“ je dobrou příležitostí k rekapitulaci a malému zamyšlení, CO vlastně lidé na Pratchettově humoristické fantasy vidí a proč si po celém světě získal tolik fanoušků. Pro nezasvěcené: Zeměplocha je kotouč, plochý svět na zádech čtyř gigantických slonů, kteří zase stojí na hřbetu šestnáct tisíc kilometrů dlouhé želvy A’Tuin. Většina příběhů se pak odehrává v metropoli Ankh-Morpork, kosmopolitním městě obývaném takovou cizorodou a potenciálně výbušnou směskou, jako jsou lidé, trpaslíci, trollové, vlkodlaci, a dokonce živé chrliče.
Před čtyřmi lety napsal Viktor Šlajchrt v týdeníku Respekt, že „děj (zeměplošských románů) působí jako řada celkem zábavných klipů, které však staršímu čtenáři začnou po chvíli připadat monotónní.“ Nic nemůže být dále od pravdy: zatímco první dva díly (Barva kouzel a Lehké fantastično) byly parodickou reakcí na nekonečně špatné, třetiřadé odvary z Tolkiena a těžily hlavně ze situačního a slovního humoru, další pokračování jsou nepoměrně hlubší, s nepřehlédnutelnými filosofickými přesahy. Zeměplocha je Pratchettovou metaforou našeho světa, mírně pokřiveným zrcadlem nastaveným naší současnosti, theatrem mundi, které demiurgovi Pratchettovi skýtá pestrou paletu beletristických možností. Tak například Malí bohové jsou výmluvným svědectvím o mentalitě náboženských fundamentalistů, Pohyblivé obrázky vypovídají o korumpujícím vlivu Hollywoodu lépe než suchá literatura faktu a Muži ve zbrani si zase berou na mušku politickou korektnost a zákony o rovných příležitostech. Pratchett sám k tomu říká: „Lidé jsou přesvědčeni, že opakem legračního je vážné, ale legrace není o nic víc opakem vážnosti, než je trojúhelník opakem černé. Opakem vážného je nevážné a opakem legračního nevtipné. Já se pokouším psát o závažných záležitostech vtipným způsobem.“
Ačkoli jsou jeho romány přístupné všem čtenářům (svědčí o tom i fakt, že v Británii má mnoho fanoušků mezi teenagery, kteří by jinak knihu nevzali do rukou), ti vzdělanější si také přijdou na své: v Pyramidách Pratchett přehrává jednu scénu z Hughesova románu Tom Brown’s School Days, Mortem se míhají narážky na Dickensovy Nadějné vyhlídky, zápletka Soudných sester využívá motivů ze Shakespearova Macbetha a Pratchettovy Dámy a pánové jsou mnohem podstatnějším způsobem založeny na Snu noci svatojánské. A takto bychom mohli pokračovat dlouho, naštěstí toho není třeba.
Nutné je ovšem připomenout, že k popularitě Pratchettových románů v českých zemích víc než výraznou měrou přispěl jeho dvorní překladatel Jan Kantůrek. Převod humoristického románu klade na jeho překladatele mimořádné nároky a Kantůrek se se stovkami slovních hříček a kalambúrů pokaždé vyrovnal zcela suverénně. Jeho čeština je zvučná, šťavnatá a jadrná, využití slangových nářečních prvků vynalézavé, z jeho překladu čiší radost z jazykové hry. Pavel Eisner se kdysi durdil, že Češi „mají v rukou stradivárky a hrají na ně jako šumaři“. Virtuózové jazyka českého jako Tomáš Hrách (který mimo jiné překládal Pratchettovu Nefalšovanou kočku) a Jan Kantůrek dokazují, že tomu tak rozhodně být nemusí.
Ale zpátky k autorovi: na rozdíl od mnoha jiných humoristů je Pratchett spíš laskavý než misantropický, nenápadným a nevtíravým způsobem propaguje obyčejnou lidskou slušnost a je jiskřivě zábavný, aniž by se musel uchylovat k hrubým stereotypům. Jeho poslední román Pravda začíná odhalením, že „trpaslíci umějí proměnit olovo ve zlato“ (později se ukáže, že pouze zprostředkovaně, díky prvnímu ankh-morporskému tiskařskému stroji). Terry Pratchett se svým trpaslíkům aspoň v jednom ohledu podobá: zcela neomylně dokáže z literární matérie vykutat valouny humoru.

25 06.08.2015

Anatomie zla
Lze bez přílišného přehánění konstatovat, že před vydáním Vyznání ospravedlněného hříšníka znalo Jamese Hogga (1770–1835), důvěrného přítele Waltera Scotta, jenom pár anglistů. Není velkého divu – z jeho plodné básnické tvorby má totiž trvalejší hodnotu pouze hrstka balad ze sbírky The Queen Wake, kupříkladu Kilmeny a Čarodějnice z Fife, a jeho jediný román zůstal v českém prostředí dlouho nepovšimnut. To už dnes naštěstí neplatí – nakladatelství Argo splatilo nemalý dluh měrou přímo vrchovatou a uvedlo na trh Vyznání v brilantním archaizovaném překladu Tomáše Míky s neméně brilantními ilustracemi Saši Švolíkové.
Naskýtá se otázka, čím může tento román (navíc ostentativně náboženského charakteru) po málem dvou stech letech zaujmout. Je to „vynikající dobová detektivka se surreálnými prvky“, jak se tvrdí na záložce knihy, alegorie s didaktickými rysy, anebo spíš makabrózní sonda do duše psychopata, která anticipuje moderní psychologický thriller? Tak trochu ode všeho, byť proti té detektivce bych se přece jenom trochu ohradil – děj románu je na ni až příliš lineární a dozajista až příliš předvídatelný.
V tomto konkrétním případě to ovšem na škodu není. V jedné z hlavních rolí příběhu, vyprávěného dvakrát ze dvou různých úhlů, vystupuje totiž sám Ďábel, který rafinovaně svádí druhorozeného syna zemana z Dalcastelu, zbožného, byť charakterově pokřiveného Roberta. Vše mu usnadňuje přísně kalvinistická výchova (připomeňme si, že sám Kalvín odpíral svým ženevským spoluobčanům i zavařeninu a bruslení), dovedená až do extrémů antinomismu. Antinomisté odmítají zákony jako něco, co je podle evangelií zhola zbytečné, hlásají, že dobré skutky člověku ku spáse nedopomáhají a špatné skutky mu v jejím dosažení nebrání, že Boží dítě nemůže nikdy hřešit, že je Bůh nikdy nepotrestá atd. Čtenář rychle nahlédne, proč musela církev učení o absolutní predestinaci již v dobách Augustinových razantně smést ze stolu – vede totiž do pekel bezuzdného morálního relativismu , anarchie a vpravdě odporného fanatismu (ovšemže v řadách oněch „Bohem vyvolených“). V našem případě dovede hlavního hrdinu k vraždě jeho sympatického bratra a posléze i milenky a matky. Z jeho krásného a výmluvného „přítele“ se postupně stane nesnesitelný trapič a mučitel, který ho nakonec dovede k trpkému konci.
A protože se zdá, že zla na tomto světě nijak neubývá, zůstane toto hypnotické dílko ještě dlouho svěží. Obeznámit se s mechanismy zla pak opravdu nikomu neuškodí.

9 06.08.2015

Motto: Bůh nám dal papežství, tak si ho užijeme!
Lev X.

Norfolkův (Papežův?) nosorožec

Jméno Lawrence Norfolk je na britské literární scéně celkem nové – tento bývalý lexikograf debutoval románem Lemprierův slovník až v roce 1992. A s velkým úspěchem – prodaly se statisíce výtisků a román byl přeložen do dvaadvaceti jazyků. (Autorem českého převodu pro nakladatelství Arcadia nebyl nikdo jiný než Tomáš Hrách, v devadesátých letech asi vůbec nejvýraznější překladatel z angličtiny.) Ne že by se neozvaly nesouhlasné hlasy – slušně erudovaný literární kritik týdeníku Private Eye, skrývající se za přezdívkou Knihomol, usoudil, „že román jest prestižní, leč nečitelný“. Chtěl tím pravděpodobně říci, že Lemprierův slovník není pro každého, s čímž se dá jenom souhlasit. Je to dílko inteligentní, velmi dobře vystavené a vnitřně skloubené... jenže počítá s inteligentním čtenářem, který má čas skládat k sobě jednotlivé střípky mozaiky a často nahlížet do jakékoli lepší příručky o antické mytologii. Troufám si říci, že pro takové čtenáře je román eminentně čtivý.
Pokud si Norfolk svým prvním románem vydobyl označení „anglosaského Umberta Eca“ a souputníka Roberta Gravese, pak jej svým druhým (a zatím posledním) románem Papežův nosorožec jenom potvrdil. Člověku se skoro nechce věřit, že jde o historický román, spíš mu připadá jako ohromná renesanční freska nebo, co já vím, tapiserie v Bayoux. Historický i geografický záběr takřka bere dech – od sledích hejn v Baltickém moři až po dešťové pralesy Guinejského zálivu, od mnichů ostrova Uznojm až po zkorumpované kardinály renesančního Říma. A vše se to točí kolem nosorožce, kterého si obstojně vzdělaný Lev X. z rodu Medicejských vybral coby úplatek. A nejde o rozhodnutí v záležitosti nepatrné – papežská bula napříště stanoví, kudy povedou hranice mezi zámořskými koloniemi Španělska a Portugalska, neboť smlouva z Tordesillas se zjevně přežila.
Řekněme si na rovinu – nápad s nosorožcem je jen záminkou, jak přivést na scénu spoustu pitoreskních postaviček a zaplést spoustu paralelních vypravěčských linií. Největšího účinku Norfolk totiž nedosahuje popisem komplikovaných papežských, španělských a portugalských intrik, ale vylíčením ducha doby, ať už jde o zapařený letní Řím, zkorumpovanou, zhýčkanou a nesnesitelně duchaprázdnou církev nebo násilnosti v Pratu.
Tady možná narážíme na Norfolkův neuralgický bod či snad sympatickou spisovatelskou obsesi, totiž nutkavou potřebu zachytit a reflektovat historické násilí. V Lemprierově slovníku to bylo vyvraždění obyvatel La Rochelle, v Papežově nosorožci jde o vyplenění Prata. K němu se v románu neustále vrací, byť už jen proto, že do něj byl coby kardinál zapleten Giovanni de’ Medici, pozdější papež Lev X. Ten 29. srpna 1512 napsal náměstku Kristovu: „Dnes ve čtyři odpoledne bylo město Prato vydáno v plen, ne bez jistého krveprolití, čemuž se nedalo vyhnout. ... Pád Prata, tak rychlý a krutý, mne sice bolel, ale aspoň bude mít ten dobrý účinek, že poslouží ostatním jako odstrašující příklad.“
„Hrůzostrašné, hnusné divadlo,“ usoudil naopak Machiavelli. A Norfolk mu dává za pravdu – scéna skupinového znásilnění jedné jediné dívky dvacítkou vojáků v Pratu je jednou z nejotřesnějších a nejjímavějších, které jsem kdy četl – možná proto, že je svým způsobem archetypální a příznačná pro tohle zkažené lidské plémě.
V neposlední řadě je v osobě hlavního hrdiny Salvestra Papežův nosorožec zamyšlením nad osudem vyvržence, člověkem, který nikde nezakořenil a který nikam nepatřil. Ať už to bylo dáno jeho vírou (uctíváním Svantovita), otřesnými zážitky z dětství (poprava jeho pohanské matky utopením) nebo prostě charakterem a názoru, Salvestro byl vždycky na okraji. A na okraji, v ledu Baltického moře, také v posledních dvou řádcích románu umírá – věru názorný příklad brutality a nesnášenlivosti doby.
Podtrženo, sečteno: nemusíme sice souhlasit s Tiborem Fischerem a jeho snad až příliš exaltovaným názorem, že Norfolkův Nosorožec je „v každém slova smyslu největší knihou od druhé světové války“, ale přesto tu máme velmi barvitý, fabulačně bohatý a po stylové stránce mistrovsky zvládnutý román. Jeho překlad za originálem nikterak nekulhá, ale to už přece u Tomáše Hrácha považujeme málem za samozřejmost.

9 06.08.2015

Pokání nepřináší rozhřešení
Když Ian McEwan obdržel roku 1998 prestižní Bookerovu cenu za román Amsterdam, většina britských kritiků s odstupem času usoudila, že autor Betonové zahrady dostal cenu takříkajíc za zásluhy. Nikdo nemohl vědět, že za čtyři roky přijde McEwan s knihou, která si nejvyšší ocení bez diskuse zaslouží. Román Pokání však tentokrát "jen" postoupil do nejužšího výběru ceny; o rok později ho pak do češtiny přeložila zkušená Marie Válková a vydalo nakladatelství Odeon. Jeho prvních sedmdesát stránek skýtá fanouškům McEwanovy tvorby nevšední zážitek: pocit, že zabloudili do úplně jiného literárního světa, než na jaký byli u tohoto autora zvyklí. Namísto makabrózních výjevů a rad, kterak co nejrychleji přeřezat lidskou stehenní kost, se jim dostane popisu venkovské idylky. Třináctiletá Briony Tallisová zkouší se svou patnáctiletou sestřenkou Lolou a dvěma bratranci svou vlastní hru, aby se mohla blýsknout před celou rodinou, a zejména před svým žoviálním starším bratrem. Její starší sestra Cecilia se setkává se svým dlouholetým přítelem Robbiem Turnerem, kterému Tallisovi zaplatili studia v Cambridgi. Na prvních osmdesáti stránkách nic kromě nezřetelného tísnivého napětí nenasvědčuje tomu, že by se onoho dusného letního dne roku 1935 mělo stát cokoli neobvyklého. Na sklonku dne je však všechno jinak: Robbie a Cecilia zjistí, že jsou do sebe vášnivě zamilovaní, oba bratranci utečou, Lolu kdosi při jejich hledání znásilní, Robbieho ze znásilnění obviní a zatknou. Na uvedení Brioniny hry nikdy nedojde. Robbieho Nemesis se stane právě Briony, dítě předčasně vyspělé, literárně nadané, které se však ve světě dospělých stále jenom rozhlíží. Briony je posedlá touhou po zcela přehledném, spořádaném světě, ve svém dětském náhledu však nedokáže pochopit, že ostatní lidé jsou stejně skuteční jako ona. Obvinění Robbieho je založené na mylné interpretaci milostné scény, které se bezděky stala svědkem, řadě nepřímých důkazů, které si vyloží stejně nešťastně, a očitého svědectví – ve tmě však násilníka nemohla vidět, a tak na základě předchozí zkušenosti do role padoucha obsadí Robbieho a pošle ho na necelé čtyři roky do vězení. Události té noci jsou samy o sobě látkou na jeden román, McEwan si však stanovil mnohem ambicióznější cíle. V další části se věnuje Robbieho osudu na francouzské frontě u Dunkerque a hutným syrovým jazykem demaskuje národní mýtus o hrdinném ústupu. Ve stejně dobře historicky podložených pasážích pak sledujeme osudy Cecilie a Briony, které se obě staly zdravotními sestrami (Briony zcela sebemrskačsky, jako součást pokání za utrpení způsobené Robbiemu). Autor nesmírně dovedně nechává čtenáře napjaté, zdali se Robbie s Cecilií ještě někdy shledá a jak se Briony vyrovná se svou vinou: závěr románu je skutečně všechno, jen ne očekávaný, a nutí k naprostému přehodnocení všeho, co jsme se doposud dozvěděli. Snad můžeme prozradit, že je jaksi morálně neuspokojivý, výsledek není pokání, rozhřešení nepřichází a katarze není možná. Pokání je bez nadsázky prozatím nejlepším McEwanovým opusem. Překvapivě mnohovrstevnatá a brilantně napsaná kniha se silným milostným příběhem vypráví o ztrátě nevinnosti, je vyznáním o síle příběhu a mimo jiné i meditací nad mocí vypravěče, který jediný může přičarovat šťastný konec a odrazit nevhodné otázky. A že z románu neplyne žádné morální naučení, to je jenom dobře: román koneckonců nemá suplovat kazatelnu.

20 06.08.2015

Podivný případ neodolatelného románu
„Celá léta mi připadalo, jako když tisknu svou studenou tvářičku k okennímu sklu Domu literatury. Všichni jsou uvnitř, Julian Barnes nenuceně konverzuje s Martinem Amisem, do toho se ozve: ,Božínku, Jeanette Wintersonová tu bude co nevidět a my ještě ani nemáme umyté nádobí‘... A pak se dveře zčistajasna otevřou, já se prokutálím předsíní a skončím ve vyhřáté vířivce.“ Mark Haddon si tato slova může dovolit – z nepříliš známého autora dětských knih se po vydání jeho románové prvotiny „Podivný případ se psem“ stala literární hvězda ověnčená prestižní Whitbreadovou cenou. Knihy samotné se jen v anglosaských zemích prodalo přes půl miliónu výtisků a překlady do více než čtyřiceti jazyků na sebe nenechaly dlouho čekat (toho českého dokázalo nakladatelství Argo bez jakékoli reklamy prodat kolem pěti tisíc kusů, což je na skromné poměry tuzemského trhu slušný úspěch).
„Podivný případ se psem“ je knížka originální jak co do formy, tak obsahu – jejím vypravěčem je totiž patnáctiletý autista Christopher Boone (ač o autismu v románu nepadne ani slovo, trpí tzv. Aspergerovým syndromem). V praxi to znamená, že zná například všechna prvočísla do 7507, má rád zvířata, ale nesnáší, když se ho někdo dotýká, nemá rád žluté a hnědé věci, má výjimečné matematické nadání, ale není schopen empatie a tápe i v jazyce, jakmile sklouzne do idiomatičtější roviny. To pro vypravěče na první pohled není dobrá výchozí pozice – nerozumí metaforám, nedokáže rozšifrovat emoce jiných lidí, nedokáže si jednání cizích lidí zasadit do širšího kontextu. Záhy se však ukáže, že opak je pravdou – Christopher toho nikdy moc nevysvětluje (a ponechává tedy značný prostor čtenářově fantazii), nesnaží se čtenáře přetáhnout na svou stranu, suchý a ničím nepřikrášlený jazyk výborně poslouží při líčení Christopherových střetů se světem, který se zdaleka nechová logicky.
Detektivní zápletka je vcelku prostá – vraha pudla Wellingtona díky Christopherovi odhalíme již v polovině knihy. Mnohem důležitější je ovšem to, co se při pátrání Christopher dozví o smrti své matky, jak přijde o veškeré emocionální jistoty a jak podnikne odvážnou výpravu ze Swindonu do Londýna (odvážnou pro autistu, který má ze všeho nejradši řád a který neumí filtrovat příchozí informace, jež ho co chvíli hrozí zahltit). Nutno dodat, že děj samotný není z čtenářského hlediska zdaleka tak atraktivní jako způsob jeho popisu, jako vhled do světa, který by nám jinak zůstal utajen.
Mark Haddon naštěstí nepodlehl vábení obou svých nakladatelů („Podivný případ se psem“ vyšel v „dospělé“ i „dětské“ verzi, které se však liší pouze obálkou) a zařekl, že v žádném případě nenapíše pokračování. „Bylo by to, jako když si člověk přidá další porci čokolády – jenom by se mu z toho udělalo špatně,“ tvrdí. V současné době pracuje na románu s pracovním názvem „Krev a nůžky“ – a na nezájem nakladatelů a čtenářů si jistě nebude moci stěžovat.

24 06.08.2015

Banksovo trojnásobné hledání
Jméno Iaina Bankse není již u nás naštěstí neznámé: kromě jeho temné prvotiny „Vosí továrna“ jsme již mohli například ocenit jeho geniální „Most“, postkatastrofický román „Píseň kamene“ či sci-fi „Líc a rub“. Román „Vraní ulice“ nám s dvanáctiletým zpožděním představuje autora z trochu jiné strany, než jsme byli zvyklí: ze jmenovaných románů je totiž relativně „nejnormálnější“, makabrózní prvky upomínající na raná díla Iana McEwana se tu vyskytují jen stopově, násilí je pomálu, zato humoru víc než dost.
Ačkoli někteří recenzenti pojímají „Vraní ulici“ jako rodinnou ságu tří generací rodiny McHoanů, přesnější je mluvit o bildungsrománu hlavního hrdiny Prentice McHoana. Příběh charakterizuje trojí hledání: hledání Boha, hledání lásky a hledání strýčka Roryho. Hledání Boha je Prenticovou reakcí na smrt jeho kamaráda Darrena Watta a zapříčiní ústřední konflikt celého díla, neboť Prenticův otec Kenneth jako zapřisáhlý ateista syna po příklonu k mystice zavrhne. Neopětovaná láska mučí Prentice v podobě nádherné Verity Walkerové. A strýček Rory? Toho už od úvodní scény, kdy v krematoriu vinou neodstraněného kardiostimulátoru vybuchne v rakvi babička Margot, už šest let nikdo neviděl. Neoficiálního pátrání po Roryho osudu se ujme právě Prentice a posléze odhalí indicie, které svědčí o temném rodinném pozadí celé věci.
Více čtenáři prozrazovat netřeba, je ovšem nutné vypíchnout, že „Vraní ulice“ je z technického hlediska brilantně napsaný román, který nenásilně mapuje historické i třídní proměny skotské společnosti za posledních padesát let. Nenudí a nepoučuje, jen nenápadně předkládá myšlenky a nechává na čtenáři, jak s nimi naloží. Postavy „Vraní ulice“ jsou vykresleny tak plasticky a uvěřitelně, že na ně čtenář hned tak nezapomene. Není divu, že BBC z románu udělala veleúspěšný čtyřhodinový seriál.
Tak jako každý Banksův román klade i „Vraní ulice“ na překladatele mimořádné nároky. Matěj Turek se s většinou nástrah dokázal vypořádat poměrně dobře: skotský dialekt, pro nějž neexistuje formální ekvivalent, přesvědčivě převádí obecnou češtinou, podařilo se mu vymyslet i většinu slovních hříček. Jedním dechem ale musíme dodat, že dopouští celé řady banálních chyb. Že z agentky Micy Cheethamové udělal v poděkování „Mica Cheethama“, to lze ještě pochopit, angličtina je v tomto ohledu velmi zrádná; rezignovaný povzdech „what the hell“ („S tím nic nenaděláš...“) však rozhodně nelze překládat naštvaným „je to na píču“. „Cloth rations“ nejsou v poválečné Británii „příděly ošacení“, ale lístky na šaty, Prentice také nepovažuje Salmana Rushdieho za „vyčůránka“, leč za rozumbradu („smart Alec“) a „proprietorial software“ není „pochybnej software“, ale vlastní operační systém. Turek rovněž často sklouzává stylisticky níž, než je originál: suché konstatování „see you at thirteen hundred hours“ („sejdeme se v třináct nula nula“) například překládá „nashle ve třináct děleno hajzlem“. A kdyby snad čtenář váhal nad poněkud kryptickou větou „Kéž by to můj šátek pochopil a udělal z toho darebáka Isadoru Duncanovou“, máme pro něj vysvětlení: z věty vypadlo klíčové sloveso „unravel“ a neurčitý člen před Isadorou. Prentice tedy nepoctivému nálezci šátku nepřeje změnu pohlaví, ale osud slavné tanečnice, jíž se dlouhý šátek zapletl do zadního kola kabrioletu a zlomil jí vaz.
To vše by se snad dalo odbýt poukazem, že jde jen o pár kazů na jinak dobré práci. Možná to tak je. Ale za těch bezmála 500 korun už mají čtenáři právo žádat bezvadný výrobek – obzvláště když i originál je o 120 korun lacinější.

9 06.08.2015

Bylo nás pět (po japonském způsobu)
Mluvící kočky? Nula. Paralelní světy? Žádné. Záhadné ženy? Ani jedna. Jazz? Homeopatické množství. Haló, jsme tu správně v Murakamiho románu? Ano, ale v té realistické podmnožině. Takže s hrdinou středního věku, osamělým, melancholickým, nevýrazným, jako byl Toru Watanabe z Norského dřeva? Ano, přesně tak.
Cukuru Tazaki, šestatřicetiletý inženýr, který staví železniční stanice, se ani po šestnácti letech nedokáže přenést přes to, jak byl zcela nevysvětlitelně vyloučen z velmi úzce propojené středoškolské skupinky přátel. Bylo to proto, že jako jediný nezůstal v Nagoji, ale odešel studovat do Tokia? Nebo snad proto, že na rozdíl od všech čtyř přátel, neobsahuje jeho jméno žádnou barvu? Že není tak chytrý jako Aka (červená), empatický jako Ao (modrá), krásný jako Širo nebo sarkasticky vtipný jako Kuro (černá)? Že je zkrátka bezbarvý, pouhá prázdná nádoba? Až po letech ho jeho nová přítelkyně Sara postaví před drsnou volbu: buďto zjistí pravdu o své minulosti, nebo jejich vztah skončí.
Další zákruty děje by bylo nefér prozrazovat, ale můžeme konstatovat, že Murakami se tu pohybuje na podobném půdorysu jako u Norského dřeva, jeho protagonista je místy opravdu nudný a trochu ukňučený, jazyk románu je prostinký a neklade čtenáři žádné překážky. Navíc Murakami nechá některé záhady z textu neobjasněné a porušuje základní spisovatelskou poučku „neříkej, ale ukaž“. Nemělo by to fungovat, ale přitom to funguje skvěle: asi jako když mistr kaligrafie nakreslí znak několika tahy. Lisztova melodie „Le mal du pays“, ten „bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina“, ve vás zůstane ještě pěkných pár dnů po přečtení.
„Takový talent je jako nádoba,“ říká v jednu chvíli Aka Cukuruovi. „Ať se snažíš a dřeš sebevíc, objem nádoby nijak nezměníš. A dovnitř nikdy nenaleješ víc vody, než se tam vejde.“ A Murakamiho nádoba je od začátku hodně velká a ani po třiceti letech se z ní žádná voda nevypařila.

20 06.08.2015

Je jen málo témat, jimž se Julian Barnes ve své tvorbě věnoval obsedantněji než stárnutí a smrti. Přesto ho ani jeho kniha „Žádný důvod k obavám“, v níž rozebíral smrt svých rodičů či oblíbených francouzských spisovatelů, nepřipravila na úmrtí jeho manželky Pat Kavanaghové pouhých 37 dní poté, co jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku.
„Roviny života“ ovšem nejsou přímočarou kronikou následujících dní a měsíců; spíš jde o rafinovaný amalgám tří na pohled disparátních témat: poznámek k dějinám létání v balónu a počátků letecké fotografie, apokryfního pojednání milostného vzplanutí vzduchoplavce Freda Burnabyho a slavné herečky Sarah Bernhardtové a konečně meditace o prázdnu následujícím po smrti jeho ženy.
„Jsme pozemšťané, a přece někdy dokážeme proniknout do stejných výšek jako bohové,“ píše Barnes. „Někteří se vznášejí díky umění, jiní díky náboženství a většina z nás díky lásce. Při každém vzlétnutí však hrozí zřícení a k hladkým přistáním zas tak často nedochází.“ Pat Kavanaghová bezesporu pozoruhodná žena, doyenka mezi londýnskými literárními agenty, a s Barnesem se k sobě mimořádně hodili; o to strmější byl pak pád. Spisovatel ohledává a jednu po druhé zavrhuje klasické útěchy, které se nabízejí pozůstalým: že nás utrpení zocelí, že ho časem smutek přejde, asi jako chřipka, případně že se setkají v příštím životě – jenže tomu on jako ateista nemůže věřit. Dojde i na úvahy o sebevraždě (vana s horkou vodou, sklenka vína a ostrý japonský nůž), nakonec ji však zavrhne, protože Pat nyní přežívá hlavně v jeho paměti, a kdyby se zabil, zabil by tím i ji.
Už ve „Flaubertově papoušku“ se Julian Barnes ptá, jak zapomenout na zesnulé přátele, a cituje radu středověkého lékaře: pojíst nadívané sviní srdce. Kéž by to bylo tak jednoduché! V reálném životě došlo na jasnozřivá slova ze stejné kapitoly „Nic než příběh“: „Dostanete se z toho asi tak jako racek z ropné skvrny – křídla budete mít už navždy slepená dehtem.“ Barnes nenabízí žádné snadné útěchy, o to cennější pro nás může tato kartografie smutku být, až do té neznámé země jednou zavítáme sami.

13 06.08.2015