Papežův nosorožec

06.08.2015

Motto: Bůh nám dal papežství, tak si ho užijeme!
Lev X.

Norfolkův (Papežův?) nosorožec

Jméno Lawrence Norfolk je na britské literární scéně celkem nové – tento bývalý lexikograf debutoval románem Lemprierův slovník až v roce 1992. A s velkým úspěchem – prodaly se statisíce výtisků a román byl přeložen do dvaadvaceti jazyků. (Autorem českého převodu pro nakladatelství Arcadia nebyl nikdo jiný než Tomáš Hrách, v devadesátých letech asi vůbec nejvýraznější překladatel z angličtiny.) Ne že by se neozvaly nesouhlasné hlasy – slušně erudovaný literární kritik týdeníku Private Eye, skrývající se za přezdívkou Knihomol, usoudil, „že román jest prestižní, leč nečitelný“. Chtěl tím pravděpodobně říci, že Lemprierův slovník není pro každého, s čímž se dá jenom souhlasit. Je to dílko inteligentní, velmi dobře vystavené a vnitřně skloubené... jenže počítá s inteligentním čtenářem, který má čas skládat k sobě jednotlivé střípky mozaiky a často nahlížet do jakékoli lepší příručky o antické mytologii. Troufám si říci, že pro takové čtenáře je román eminentně čtivý.
Pokud si Norfolk svým prvním románem vydobyl označení „anglosaského Umberta Eca“ a souputníka Roberta Gravese, pak jej svým druhým (a zatím posledním) románem Papežův nosorožec jenom potvrdil. Člověku se skoro nechce věřit, že jde o historický román, spíš mu připadá jako ohromná renesanční freska nebo, co já vím, tapiserie v Bayoux. Historický i geografický záběr takřka bere dech – od sledích hejn v Baltickém moři až po dešťové pralesy Guinejského zálivu, od mnichů ostrova Uznojm až po zkorumpované kardinály renesančního Říma. A vše se to točí kolem nosorožce, kterého si obstojně vzdělaný Lev X. z rodu Medicejských vybral coby úplatek. A nejde o rozhodnutí v záležitosti nepatrné – papežská bula napříště stanoví, kudy povedou hranice mezi zámořskými koloniemi Španělska a Portugalska, neboť smlouva z Tordesillas se zjevně přežila.
Řekněme si na rovinu – nápad s nosorožcem je jen záminkou, jak přivést na scénu spoustu pitoreskních postaviček a zaplést spoustu paralelních vypravěčských linií. Největšího účinku Norfolk totiž nedosahuje popisem komplikovaných papežských, španělských a portugalských intrik, ale vylíčením ducha doby, ať už jde o zapařený letní Řím, zkorumpovanou, zhýčkanou a nesnesitelně duchaprázdnou církev nebo násilnosti v Pratu.
Tady možná narážíme na Norfolkův neuralgický bod či snad sympatickou spisovatelskou obsesi, totiž nutkavou potřebu zachytit a reflektovat historické násilí. V Lemprierově slovníku to bylo vyvraždění obyvatel La Rochelle, v Papežově nosorožci jde o vyplenění Prata. K němu se v románu neustále vrací, byť už jen proto, že do něj byl coby kardinál zapleten Giovanni de’ Medici, pozdější papež Lev X. Ten 29. srpna 1512 napsal náměstku Kristovu: „Dnes ve čtyři odpoledne bylo město Prato vydáno v plen, ne bez jistého krveprolití, čemuž se nedalo vyhnout. ... Pád Prata, tak rychlý a krutý, mne sice bolel, ale aspoň bude mít ten dobrý účinek, že poslouží ostatním jako odstrašující příklad.“
„Hrůzostrašné, hnusné divadlo,“ usoudil naopak Machiavelli. A Norfolk mu dává za pravdu – scéna skupinového znásilnění jedné jediné dívky dvacítkou vojáků v Pratu je jednou z nejotřesnějších a nejjímavějších, které jsem kdy četl – možná proto, že je svým způsobem archetypální a příznačná pro tohle zkažené lidské plémě.
V neposlední řadě je v osobě hlavního hrdiny Salvestra Papežův nosorožec zamyšlením nad osudem vyvržence, člověkem, který nikde nezakořenil a který nikam nepatřil. Ať už to bylo dáno jeho vírou (uctíváním Svantovita), otřesnými zážitky z dětství (poprava jeho pohanské matky utopením) nebo prostě charakterem a názoru, Salvestro byl vždycky na okraji. A na okraji, v ledu Baltického moře, také v posledních dvou řádcích románu umírá – věru názorný příklad brutality a nesnášenlivosti doby.
Podtrženo, sečteno: nemusíme sice souhlasit s Tiborem Fischerem a jeho snad až příliš exaltovaným názorem, že Norfolkův Nosorožec je „v každém slova smyslu největší knihou od druhé světové války“, ale přesto tu máme velmi barvitý, fabulačně bohatý a po stylové stránce mistrovsky zvládnutý román. Jeho překlad za originálem nikterak nekulhá, ale to už přece u Tomáše Hrácha považujeme málem za samozřejmost.