tynkaiscrazy
přečtené 112
Horkou jehlou
2021,
Rudolf Havlík
oceňuji rudolfa havlíka, neb se mu podařilo nepodařitelné - podat naprosto depresivní výpověď o našem zkaženém světě, ale natolik citlivě, s příjemným humorem až ironií, že mě nikdo nemusel odvážet nohama napřed, ale naopak mi dovolil se co odstavec pousmát. knížce nechyběla akce, ale ani emoce. byla to dokonalá synergie všeho, co si tak můžete od fajnovýho počtení přát. dě-ku-ju!... celý text
To je on!: O té, co si říkala Toyen
2021,
Milena Štráfeldová
Zpočátku jsem myslela, že knize dám průměrných 3/5, a to hlavně proto, že mi nesedl styl psaní. Obzvláště jsem se kroutila u dialogů, které působily vyumělkovaně a autorka je používala především k obsahu sdělení a příliš si nelámahala hlavu s jejich formou. Hemžilo se to v nich zvolacími větavi a chyběla mi trochu přirozenost. Naštěstí se v knize nevyskytovaly příliš. Jedná se sice o románové zpracování, především se ale Štráfeldová zabývá prostým vyprávěním, a to nejen o Toyen, ale využívá různé úrovně vyprávění a pohrává si s osudy ostatních přátel z Devětsilu a jemně se jich dotýká. To vše na pozadí historických událostí, které perfektně podtrhávaly události na umělecké scéně a jen těžko by to bez nich šlo. O Toyen jsem příliš nevěděla. Teď toho vím trochu víc, jisté ale je, že byla velice uzavřená. Knihu nakonec doporučuji, přestože první třetina byla trochu ubíjející a strnulá. Stejně jako ostatním, i mně chyběla zmiňovaná díla, která jsem si poctivě googlila. Jistě by knize přidaly na hodnotě.... celý text
Kniha tužeb
2021,
Sue Monk Kidd
nemůžu ani slovy vyjádřit, jak zklamaná jsem. skoro všechno na týhle knížce bylo strašně blbý. To, že Sue Monk Kidd Ježíše v knize oženila, to je v pořádku. Na Knize tužeb mi ale vadilo nemálo jiných věcí, zde nabízím aspoň krátký extrakt ze seznamu: 1) Hlavní postava - Ana. Poznáváme ji, když je Aně 11 let. Za čtyři stránky jí je 14 a v půlce knihy je jí 25, ale vy si toho ani nevšimnete, protože postava se NIJAK nevyvíjí. Neprošla žádnou změnou a jen těžko člověk zpozoruje, že je Ana už vlastně dospělá. Je to jako být zaseklý v hlavě čtrnáctiletého ukňouraného dítětě. 2) Krom toho, že hlavní postava neprochází žádným duševním progressem, bylo mi obrovsky nesympatické, jak sobecká, do sebe zahleděná a umanutá byla. 3) Psaní - knihu tužeb jsem četla v AJ a byla jsem velmi zklamaná. Autorka nesmyslně ustřihávala děj, zkracovala jej a v místech, kde si to přímo samo říkalo o popis, co by se dělo dál, autorka všechno shrnula do jediné jednoduché věty. Bylo to místy až primitivní. 4) Děj. Tato kniha nemohla nikdy aspirovat na reálný román, maximálně na pohádku pro děti na dobrou noc. Děj je TAK předvídatelný, jednoduchý! postavy jsou tak ploché - špatné a nebo dobré! Špatné postavy občas dělají bububu, ale Aně se to nehodí a potřebovala by to jinak, a tak se najednou vždycky všechno nějak vyřeší (v jedné větě samozřejmě) a jede se dál. V této knize nic není problém. Všechno jde jako po másle. 5) Ježíš. Ana se stává Ježíšovou manželkou, kterou je tuším asi 10 let (zdá se to dost, ale v knize se samozřejmě celou dobu nic neděje). V momentě, kdy ale nastává Ježíšova chvíle a odehrává se to, co většina zná z Nového zákona, Ana zmizí. Ana zmizí do Egypta a z vyprávění o Ježíšových tužbách nezbyde nic. Přišlo mi, že autorka nevěděla, co vlastně chce psát. 6) Any tužby. Ana chtěla být písařkou. Byla vzdělaná a chtěla být volná, chtěla být hlas. Možná proto vás překvapí, že Ana většinu svého života nepsala (spooousty let). Pak ale chvíli měla čas a najednou ze sebe vysypala jeden epos za druhým. Rozčilovalo mě, jak nepravděpodobné všechno bylo. 7) Víte co, já se fakt už nemůžu dál zabývat takovou blbostí. Úplně mě to rozpaluje. Kniha byla hloupá, jednnoduchá, nedotažená, zdlouhavá, plochá, plná zbytečností. Ne. Ne ne ne ne ne.... celý text
Možnosti milostného románu
2019,
Jan Němec
Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”. Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista. Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty. Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!... celý text
Příběh o lásce a tmě
2009,
Amos Oz (p)
Těšila jsem se na román zabývající se skutečně vznikem židovského státu, namísto toho jsem dostala rozsáhlou sbírku klepů o každém sousedovi z Kerem Avraham. Bavila mě část rodinné historie z matčiny strany a obzvláště se mi líbila zhruba poslední čtvrtina knihy, kde už skutečně dochází k popisu toho, jak vznikl arabsko-židovský konflikt. Přesto se místy jednalo o zdlouhavé čtení, jež málokdy něco přinášelo. Nepomáhalo ani, jak komplikovaně autor přeskakoval v čase (obzvláště později v knize) a vnášel chaos do pospolitosti příběhu. Byla to pro mě ale první kniha s podobnou tématikou a rozhodně šlo o obohacující čtení.... celý text
Listopád
2021,
Alena Mornštajnová
Listopád jsem četla po knížce Niny Špitálníkové a jejích zážitcích z KLDR a nepřestávalo mě mrazit. Kniha je to bolestivná, tísnivá a tíživá, nejedna slza mi ukápla. Bylo to dokonce mé první čtecí setkání s Mornštajnovou a trochu se bojím, že Hana ani další díla z jejího pera už mě tolik nechytnou. Autorka dokázala perfektně zacílit na stále častěji se rojící poznámky, že “to za těch komunistů přece nebylo tak zlý,”. Sama jsem to nezažila, ale možná o to víc snad můžu říct, jak moc by se můj dnešní život lišil od alternativy, kterou Mornštajnová představila, a která je až hrůzně pravděpodobná. Chraňme si to nejcennější, co máme - svobodu. To je její poselství.... celý text
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
2017,
Nina Špitálníková
o KLDR jsem četla už jinou knihu, konkrétně Dokonalý soudruh Kim Čong-un od novinářky Anny Fifield, a tak jsem se nemohla ubránit určitému porovnávání, které z mého pohledu Anna Fifield vyhrává. Nina Špitálníková KLDR v rámci studií koreanistiky navštívila dokonce dvakrát. Obě návštěvy v knize ale splývají, autorka přeskakuje od zážitků z jedné cesty k zážitkům z druhé a čtenář se nemusí vždy úplně chytit. V průběhu čtení jsem se ale naučila nekoukat na chronologii a soustředit se na to statické, čili popis života v Pchjongjangu (ten se totiž za to meziobdobí výrazně nezměnil:-)). Čtení celkově odsýpá, kniha obsahuje i seznam použitých korejským termínů, aby se člověk trochu orientoval. Přesto ale samotné odbíhání na konec knihy ke zdrojům je dosti nešťastné, osobně bych více ocenila poznámky pod čarou, protože než se člověk přes číselné odkazy dostane v seznamu termínů k tomu, co hledal, často objeví jen odkaz na internetovou stránku:-). Jedná se o celkem zajímavý náhled do běžného života v KLDR, ovšem očima Češky. Věřím, že ještě zajímavější bude autorčina druhá kniha vedena v rozhovorech, která dá hlubší vhled do procesů v Severní Koreji. Po dočtení knihy mám pocit, jako bych se tři dny procházela sama v Severní Koreji. Zajímavé, ale vůbec to nestačilo. Pro ucelený popis KLDR jakožto aparátu a Kim Čong-una doporučuji již výše zmíněnou knihu, psanou především velmi čtivě. Je vidět, že Špitálníková není ani spisovatelka, ani novinářka, neboť text byl plytký, věty občas kostrbaté. Zároveň se mi nelíbila taková neucelenost - autorka odbíhala od tématu k tématu zcela náhodně, často se k nim v rámci jiných témat opětovně vracela a přijde mi, že si neuměla ani vybrat, v jakém stylu chce knihu psát. Učebnice dějin? Osobní výpověď a zkušenosti? Já ti nevím, Karle...... celý text
Mé cesty do hlubin mozku
2019,
Martin Moravec
zajímavý vhled do světa mozku, etiky, ega a nebo prostě jen hledání brouků. Zajisté nabízí možnost pro vlastní diskuzi, názory má pan profesor podnětné. Moc příjemné, svižné čtení. Vzbudilo to respekt!... celý text
Eugenie: Příběh české hoteliérky
2019,
Jana Poncarová
Knížka se četla poměrně rychle, vezmu-li v potaz, jak nudná byla - v podstatě 3/4 knihy se Eugenie “chce nadechnout”. Požitek nepřidávaly ani chaotické přeskoky v čase, jež přicházely bez varování či bez jakéhokoli oddělení v textu (odstavce, kurzíva, cokoli). Taky by neuškodilo méně popisu, skutečně se až do bombardování města nic nedělo. Postavy jsou ploché, hlavní hrdinka je, žel bohu, maximálně otravná, přímá řeč působí vykonstruovaně, uměle. Věřím, ač jsem nečetla, že Podbrdské ženy dopadly lépe.... celý text
Pět jazyků lásky
2002,
Gary Chapman
občas moc americký, ale kdo chce, to gró si z toho bude umět vytáhnout. dokonce ani neshledávam jako nějaký závratný problém, že se autor věnuje především vztahům v manželství - lidi jsou vždycky jenom lidi a kniha může být nápomocná v celé plejádě vztahů, aplikovatelná na sourozence, přátele či rodinu. za mě dobrý!... celý text
Dějiny světla
2013,
Jan Němec
Pro ty nekonečně oslavné komentáře jsem jako svou první němcovinu zvolila právě Dějiny světla, i přes tu masáž stran Možností milostného románu. Rozhodně své volby nelituji, ale zřejmě jsem tak měla učinit jindy, než po Šindelkovi. V porovnání se Šindelkou totiž nelze v rámci jazyka mluvit v nějak závratných superlativech - byť není ani co vytknout. Přesto ale lyričnost textu, obrazutvornost a jakýsi šmrnc má Mára Šindelkojc pod palcem o něco víc. Kniha je ale psána velice čtivě, působivě mapuje životní cestu F. Drtikola a jeho citilivý, osobní svět. Fantaskní popisy na pomezí snu a skutečnosti, ony meditace a zajímavé úvahy přispívají k hodnotě, již tato kniha má.... celý text
Mapa Anny
2014,
Marek Šindelka
šindelka ve mně zanechal podivný digitální smutek. Povídky jsou to nádherné, lehké jak pírko a zároveň tíživé. Obdivuju autorův cit pro přesné vylíčení, pro krásné biologické metafory proplétající se všemi příběhy, pro poetickou nádheru, pro bolest, vnesenou mezi řádky. Postavy se v příbězích setkávají, což dělá celý požitek o něco příjemnějším. Je strašně těžké popsat své pocity po přečtení - sledujete postavy, jak se topí (v lásce/žárlivosti/marketingu/vzpomínkách/....) a cítíte jejich tíhu, kterou následují drobé výhry. Už z toho ale nemáte takovou radost, protože jim rozumíte. Protože vám je Šindelka dokonale vysvětlil.... celý text
Chyba
2008,
Marek Šindelka
neskutečně obrazotvorný jazyk plný metafor, bohatý a tak krásný, oproti tíživému tématu, po kterém ne člověku zvláštně smutno a bolavo. konstantně na pokraji snu a skutečnosti, přičemž samotná hranice je velmi mlhavá.... celý text
Schůzka se smrtí
2007,
Agatha Christie
příjemná lehká četba. orientální prostředí dodává knize větší šmrnc, myslím, že bez něj by příběhu něco chybělo.