tynkaiscrazy přečtené 112

Peklo blízko nebe 1999, Jon Krakauer

Poutavě napsaná výpoveď jedné z nejstrasnějších tragédií na Everestu. Narozdíl od filmu dokáže Krakauer čtenáře vtáhnout do děje se vším všudy, navíc se člověk dozví mnoho zajímavých informací z krátkých dějových linek, jež nás zavádí k účastníkům jiných expedic. I já Krakauera plně chápu, obdivuji jej za jeho ochotu pomoci se vším, s čím mohl a domnívám se, že veškerá kritika směřová k němu je neoprávněná, neboť se nedopustil ničeho, co by zapříčinilo něčí smrt, naopak v mnoha případech byl jedním z těch, kteří ostatním pomáhali. Pro všechny nadšence, kteří si vábení střechy světa nechtějí nechat ujít, ale odhodlat se tam opravdově jim cosi uvnitř nedovoluje.... celý text

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru 2015, Benjamin Alire Sáenz

knihu jsem si chtěla přečíst už hoodně dlouho a po celou tu dobu jsem na ni četla jen samou chválu, tak jsem se opravdu nemohla dočkat. Kvůli svému tématu a slibnému poetismu jsem od samého začátku měla nutkání srovnávat příběh Aristotela a Danta s Dám ti slunce. A možná to je ta osudová chyba, neboť Dám ti slunce je tak milionkrát lepší. Kvůli kraťoučkým kapitolám a málo popisu jsem se nedokázala úplně sžít s postavami a hodně mi vadilo, že jsem vůbec nevěděla, jak kdo vypadá. Sice jsme se dost utápěli v Ariho vnitřním rozpoložení, ale spisovatel se vůbec nezaměřil na ty základy. Na to, jak tato kniha slibovala krásný a poetický příběh, tam podle mého nebylo příliš věcí, co by stály za podtrhnutí, a to jsem opravdu zběsilý podtrhovač. Dále mi vadily dialogy, při kterých často člověk ztrácel přehled kdo co řekl, a tak si jej musel přečíst znovu. Ani mi tolik nevadilo to, že se toho příliš neděje - nečekala jsem žádné zvraty, jen příběh o lásce a přátelství. Přesto mě hodně zklamal.... celý text

Stránky světa 2016, Kai Meyer

Nudné, dlouhý rozjezd, postavy mi nijak svým smýšlením nesedly a navíc se člověk ve světě knih snadno mohl ztratit. Zpočátku mi i mnoho jmen působilo poměrně potíže. Dala bych možná dokonce pouze 2 hvězdičky, ale ta překrásná obálka! Ta se povedla skvostně!... celý text

Noc s Audrey Hepburnovou 2016, Lucy Holliday

Jako velká fanynka jsem zkrátka nijak nebádala po recenzích, Noc s Audrey Hepburn jsem zkrátka potřebovala. Ze začátlu to vypadalo slibně - taková ta oddychovačka, vtipné, z hereckého prostředí. Chvílemi mě štvala ta šablona typické vtipné oddychovky (tj. pokazí se vše, co se dá), ale pak se to trochu zklidnilo. Vyvstal ale jiný problém - Audrey Hepburn v 21. století je bohužel úplná husička. Myslím, že to je moc velké sousto, vynést z hrobu někoho tak oblíbeného, obdivovaného a ikonického a předpokládat, jak by se choval dnes. Navíc se celá zápletka stala natolik stěžejní, že se Audrey ani moc v knize nevyskytovala. Knihu nedoporučuji, ani jako oddychové čtivo.... celý text

Dám ti slunce 2016, Jandy Nelson

Čím to je, že mi všichni Noahové umějí tak krásně sebrat vítr z plachet? Jandy Nelsonová podle mě určitým způsobem - vědomě či nevědomky - chtěla, abychom měli raději Noaha. U mně se jí to podařilo. Jeho kapitoly byly celé uměleckým dílem, paletou barev a emocí. Vážně jsem si připadala jako v Neviditelném muzeu, až na to, že to mé bylo zcela jistě přímo přede mnou. Velice příjemné byly obzvláště Noahovy portréty a autoportréty v hlavě, které vsouval do textu, aby lépe popsal své pocity. Kapitoly třináctiletého Noaha mi navíc připadaly daleko bohatší na takové ty části, které si podtrhnete, vyznačíte a přemýšlíte nad nimi nebo vám připadají aspoň úsměvné. Charaktery všech postav v knize byly tak dokonale promyšlené, tak skutečné - s chybami, s cíly, s láskou, nenávistí, výčitkami. Skýtaly neskutečnou lidskost, která mě nořila do příběhu hlouběji a hlouběji a já měla za okamžik pocit, že v něm zůstanu zaklíněná do konce života. A tak by se mi to i líbilo. Ačkoliv jsem Dám ti slunce přečetla za tři dny, zdálo se, jako bych ji četla věky (v tom dobrém slova smyslu). Byla nekonečná a bylo to dobře, protože každá stránka se rovnala čistému umění. Psací styl mě s každým popisem (obzvláště Noahových) pocitů chytal za srdce. Je ro miloučké, smutné a hlavně neuvěřitelně umělecké dílo. Zanechá ve vás silnou rýhu. Mně osobně silně ovlivnila, opravdu silně.... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

:----) no. Tohle se tedy moc nepovedlo. Rozhodně bych Prokleté dítě neoznačovala za osmý díl, spíš jako nějaký pokus o spin-off nebo tak něco. Zas tolik mi nevadí, že je kniha celá psaná jako scénář. Je sice pravda, že tomu trochu chybí ty popisy pocitů, které Rowlingová tak bezvadně ovládá, ale cl dělat. Co mi ale dost pilo krev, byly charaktery postav. Jak tady už někdo uváděl, Prokleté dítě psala buď třináctiletá puberťačka nebo se dva ožrali a něco zkusily vyplodit. Všechny vlastnosti postav jaou zextremované. Hermiona je moc generál, moc taková ''bossy". Ron je moc šprýmař, nic nebere vážně. K takovým vlastnostem se mi hodí spíš Fred a George. Harry je moc špatný otec. Albus je moc fakan. Draco je najednou moc kámoš. Moc divný. Moc jiný. Moc neee.... celý text

Jana Eyrová 2006, Charlotte Brontë

S Janou Eyrovou jsem měla tu čest již před dávným časem, když jsem ji ve formě audioknihy nadělila pod vánoční stromek babičce a pravidelně s ní nahrávky poslouchala tak často, až jsem je uměla skoro sama odrecitovat. Nyní, když se objevila v seznamu povinné četby, jsem neváhala ani vteřinu a půjčila si opravdickou knihu! Možná se to může zdát poněkud zvláštní, ale čím víc se v knize Jana Eyrová motala kolem hlavní zápletky - pana Rochestera - tím víc mě děj nudil a unavoval. Když se ale dělo cokoliv jiného, začínala jsem v sobě opět probouzet pocit určité spokojenosti a už jsem se ke čtení nevracela s takovou nechutí. Janu Eyrovou jsem si rozdělila na čtyři části: 1. část - dětství a Lowoodský ústav: Jana měla dramatické dětství a jeho popisování bylo vskutku zabávné, respektive zajímavé. Zde není nic k vytknutí. 2. část - Thornfield: Jana se dostala k panu Rochesterovi a začíná slaďounké holubičkování, rozsáhlé, zcela nudné a znavující moralistické monology samotného Edvarda Rochestera, které jsem často po kousíncích přeskakovala. Jeho osobnost mi byla protivná a nechápala jsem Janiny sympatie, které v ní tento o dvacet let starší muž probouzel. 3. část - dům Na blatech: no a teď se posouváme pryč od Thornfieldu směrem ke šlechetným dobrodějcům, s nimiž je Jana Eyrová (dlouhou dobu zcela nevědomky) spřízněna. Tato část je podle mé nejzajímavější, děj utíkal velice rychle a osoba Jana Křtitele aka pana Riverse mi pŕijde precizně propracovaná, skvěle komplikovaná a úžasně realistická. Kdyby nebyl takový pedant, byla bych mu možná i fandila. 4. část - dům ve Fredeanu: na scéně je opět pan Rochester, tentokrát ještě trošku ošklivější a skeptičtější než jindy, zato stále tak bezhlavě zamilován. Naštěstí je poslední část nejkratší a končí slaďounkým happyendem! Kniha se mi kromě Rochesterových částí četla dobře, prot srsti mi bylo však časté opakování slova 'být' v případech, kdy se toto stylisticky nevítané slovíčko dalo obejít jiným, příhodnějším slovesem. Mějte se hezky a čtěte Jane Eyrovou, ale pouze ty části bez pana Rochestera, jinak vás to zabije.... celý text

Jackaby 2015, William Ritter

Ano, ano, i mně se Jackaby tuze líbil! Barvitý sloh a propracované postavy, žel bohu jich příliš není, a tak to malinko zabilo celou onu detektivní záležitost. Již od počátku jsem měla svůj tip, ale říkala jsem si, že je to ta kniha, která vás celou dobu tahá za nos a na konci z vás udělá absolutního hlupáka, protože vrahem je někdo jiný, někdo, koho bychom pro svou zaslepenost vůbec nebrali v potaz. Proto mě trošku zklamalo, když se právě mnou dvě vytipované osoby ukázaly jako hlavními aktéry celého vyvrcholení děje, ale příliš to hodnocení neubírá. I přesto nedostatek má kniha své kouzlo a vůbec by mi nevadilo, kdyby se příběh chytl nějaký šikovný režisér. Ano, protože detektivek máme přece ještě málo, že.... celý text

Něžná je noc 2007, Francis Scott Fitzgerald

Po Gatsbym a May Day, co jsou knihy, které ve mě zanechaly dojem, že nic, co vyjde z Fitzgeraldova pera, nemůže být brak, jsem měla trochu jiná očekávání. Při čtení Něžná je noc jsem se nemohla zbavit, že čtu přes nějakou hustou mlhu - slova ke mně přicházela, ale nedá se to říct o jejich významu. Promlouvaly ke mně jen jakési občasné útržky a já ani nevěděla, co čtu. Fitzgerald vytvořil mnoho dějových linií, které mi působily zmatek. Po stylistické stránce se však nedá nic moc vytknout, slovní obraty mi jako vždy braly dech, lehkost vět kompenzovala zvláštní mohutmost příběhu. V poslední čtvrtině příběh dostal trochu spád a přestože jsem nechápala, jak je možné, že je postava Nicole tak moc proměnlivá, jsem poslední část přečetla s největším ponořením a pochopením. Celkově to bylo dost ubíjející. Množství popisů často odvádělo pozornost a já jsem ráda, že je to konečně za mnou, i když ve skrytu duše lituji, že si tímto Fitzgerald u mě odebra titul neomylného velmistra.... celý text

Robert Redford 1990, Thomas Jeier

Tenká knížečka, přečteno za jediné odpoledne. Redfordův život je zde popsán od jeho narození a není zbytečně rozpitvávána historie celé rodiny sahající až kamsi k prapradědům, jako to mají ve zvyku jiní životopisci. Biografie je samozřejmě doplněna fotografiemi z filmů, v nichž tento významný herec hrál.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Tahle kniha mi naprosto sebrala dech. Jejími zbraněmi jsou tak nádherně lidští hrdinové, barvitý sloh a především samotný děj první světové války. Mladý Paul Bäumer popisuje válečné hrůzy ve střídavých režimech - když je na dně, předává nám informace tak, jak jsou. Odporné, kruté, zcela zvířecí, pod úrovní. Když není na dně, stejné obludnosti popisuje s lehkou nadsázkou, nebere je vážně, nechce si je připustit, protože - jak sám popisuje - kdyby si je připustil, naprosto by ho zlikvidovaly. Je to smutný, strhující a nesmírné naučný příběh, jenž se ihned staví do mé top pětky. Je v něm spoustu nádherných vojákových myšlenek, jež jsem si neodpustila podtrhnout a které opravdují stojí nad pozastavením. Moje Na západní frontě klid není tak úplně moje, neboť je pouze vypůjčená, ale do takových knih se prostě vyplatí zainvestovat. Remarquea musím mít doma, poněvadž si jsem jistá, že to nebylo mé naposled.... celý text

Směšné lásky 1970, Milan Kundera

Zamilovala jsem si Kunderovu češtinu, reálnost povídek a jak už někdo níže psal, i jejich tragikomedický nádech.

Sto sonetů Lauře 1965, Francesco Petrarca

Harry Potter a Fénixov rád 2003, J. K. Rowling (p)

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Pokud něco jako tragický příběh čtrnáctileté heračky může být skvělé, tak přesně taková je kniha My děti ze stanice ZOO. Možná by bylo přesnější použít výraz 'zajímavé', přeci jen nelze úplně jistě říci, že první styky s drogou, které u Christiany proběhly ve 13 letech, mohou být brány jako zářný příklad skvělého díla. My děti ze stanice ZOO jsou místy šíleně děsivé. Na intenzitě přidávají i fotografie s krátkými příběhy, z kterých jen mrazí. Je to kniha, která vám ukáže drogy v celé své nádheře, v tom nejpravdivějším světle; jak je lehké jim podlehnout, jak je těžké se od nich odpoutat, jaké požitky přinášejí a co odnášejí. Kdesi dole v komentářích jsem četla, že by kniha měla být zařazena do povinné literatury. Můj názor je jednoduchý - nikoliv. Sama jsem už na sté stránce měla potíže se dějem, tolik drsných událostí, tolik špinavého prostředí a zvrhlých postav mě málem přinutilo knihu odložit. Nakonec jsem se příběhem prokousala celkem obstojně, avšak pravdou zůstává, že spousta jedinců by místy velikou drastičnost nemuselo zkousnout, nedejbože, aby se někdo inspiroval. Můj názor je smíšený, pociťuji ke Christianě velkou lítost, zároveň je kniha poměrně poutavá (psána slangem) a hodně poučná.... celý text

Rudá královna 2015, Victoria Aveyard

První máj / May Day 2003, Francis Scott Fitzgerald

Skvělé, skvělé, skvělé. Fitzgerald byl zkrátka ve svém oboru pán a tato knížečka to opět jen potvrzuje.

Sněží, sněží... 2015, Lauren Myracle

Jelikož je kniha psána třemi autory, nebudu ji úplně hodnotit jako celek, ale spíše jednotlivě: Zasněžený expres - Maureen Johnsonová: První příběh čítal poměrně spoustu jmen, které není radno zapomínat, na konci se budou hodit! Protože se jednalo o úvodní část, nebylo možné provést žádné extra zvraty, o to se postaral až Archanděl prasátek, ve kterém vám všechno do sebe hezky zapadne. Jubilee mi připadala poměrné sympatická, asi ze všech nejsympatičtější. Na styl si stěžovat nemohu, na druhou stranu to nebylo něco, z čeho bych si měla sednout na zadek. 4 hvězdičky. Vánoční zázrak - John Green: za mě nejslabší povídka. Možná, kdyby toto byla první kniha, kterou bych od něj četla, líbila by se mi, ale bohužel tomu tak není. Připadalo mi, že opět sázel na svou osvědčenou taktiku, takže v porovnání s jeho ostatními díly to bylo do psychiky postav, stylistiky, vtipu a detailů (kterých si všímám) úplně stejné. Opět plné pubertálního chlapeckého humoru, opět je jeden z party odkudsi z daleka (tentokrát Korejec, předtím Arab). Opět měl někdo z party švihlou přezdívku (tentokrát Vévoda, předtím Radar, Plukovník). Přijde mi, že se vůbec nesnaží své práce v něčem odlišit! Jako by vycházel ze sepsané šablony a podle té se řídil. Nudí mě to. 2 hvězdičky. Archanděl prasátek- Lauren Myracleová: povídka, ve které vše zapadne do sebe. Hlavní zápletka nebyla nic velkého, kromě toho, že se hlavní hrdinka utápěla v bahně sentimentality a nekonečného smutku z rozchodu, se měla postarat o koupi miniprasátka, což se odehrálo tak rychle, že bych po tom tuto část ani nepřemýšlela pojmenovat. Konec je ale tak nějak hezký, prorože se všechny tři příběhy prolnou a i když je v tom trochu zmatek, asi se mi to líbilo. 3 hvězdičky. Výsledek: 3 hvězdičky.... celý text

Odpusťte mi, váš Leonard 2015, Matthew Quick

Ve všech směrech zvláštní kniha. Celou dobu vás udržuje v úsměvné náladě, ovšem pouze do té doby, než na vás přejdou depky, že svět je tak šíleně na nic (slušněji řečeno). Leonard Peacock mi sedl. Upřímně - v mnohém mi připomínal Holdena Caufielda z Kdo chytá v žitě. Sarkastický, cynický a svým způsobem neuvěřitelně vtipný. Přesto mi ho bylo líto. Opravdu doporučuji. Kniha je psána poutavě, přečetla jsem ji za 2 dny. Dokáže člověka zasáhnout díky roztroušeným myšlenkám, kterými se to v knize jen hemžilo a které zaujmou.... celý text

Jednoho dne, možná... 2014, Lauren Graham

Od knihy jsem přespříliš neočekávala, a možná v tom spočívá kouzlo jejího úspěchu v mém soukromém žebříčku přečtených knih. Je to milá, vtipná oddechovka s nezaměnitelným humorem Lauren Grahamové. Děj je poněkud předvídatelný, tím myslím osobní život mladé Franny, ale rozhodně to knize nesráží mnoho bodů. Jak už jsem jednou psala v recenzi na Jablečný koláč naděje - některé knihy jsou prostě psány proto, aby byly předvídatelné (a možná aby nás utvrdily v naší neskomírající genialitě, když se v posledním odstavci knihy můžeme úspěšně poplácat po rameni a tiše zašeptat ,,Já si to myslela"). Jednoho dne, možná je příjemný příběh a já ho doporučuji k četbě v momentě, kdy jste přesyceni klasikou a potřebujete si prostě trošku zarelaxovat nad ne příliš filozofickou knihou (netvrdím však, že vám nevsadí brouky do hlavy; dozvíte se tolik závratných teorií onpodstatě čistíren!)... celý text