grimik
přečtené 183
Píseň L.
2024,
Veronika Opatřilová
Poněkud netradičně nezačnu chválou, ani kritikou, ale vyjádřením obav. Obav z toho, aby příští kniha Veroniky Opatřilové, která píše jazykem, který je dokonale sladěn s vlnovou délkou mého Já, a prostě se při čtení nesu na stejných vibracích pramenících z jejích vět, nebyla opět tak podobná těm předchozím knihám. Nevím, zda bych to i pak byl ještě schopen vnímat nekriticky. Píseň L. je totiž velmi podobná předchozí knize Počkej na moře, ačkoliv zasazena v jiných dobových kulisách. Je zde příliš mnoho shod, od velmi podobných až totožných charakterů postav, přes některé motivy prostředí, základních principů děje - např.upřednostnění toho, co se odehrává v myslích postav, před tím jak komunikují navenek, po podobné vzorce vývoje děje. Ale... ... ale Píseň L. je vážně skvělá kniha, je to balada o sblížení, skutečném poutu, přijetí sebe sama, věčnosti a nezávislosti lásky na těle. I zde je precizně zvolena forma vypravování pro důraz na citlivost a emoce. Líbilo se mi, že autorka vcelku věrohodně dokázala zasadit děj do specifické historické doby, aniž by se musela dotýkat a popřípadě i chybovat ohledně historických faktů, což by absolutní většině čtenářů vůbec nevadilo, ale u mě by to mohl být problém. I přesto, že se autorka reáliím prakticky nevěnuje (a kniha hlavně nemá být o tom), i tak jsem na pár sporných detailů narazil, ale dalo se to přehlédnout. To jsem ale vůbec psát nechtěl. Důležité je, že celý příběh je tak citlivě napsán a tak krásně se to čte, že nebýt nutnosti věnovat se i jiným činnostem, knihu bych neodložil, dokud by nebyla přečtena na jeden zátah. Propojení linek je famózní a určitě nejsem sám, kdo nad linkou Vincenta a Laily bude ještě dlouho přemýšlet. :) Skvělé ******... celý text
Neviditelné kořeny
2023,
Hynek Čapka
Lukáš Boček, Veronika Opatřilová a nyní Hynek Čapka. Já nestačím zírat, jak rychle do světa té nejlepší české literatury v mém pomyslném žebříčku, pronikají nová jména se svými, víceméně prvotinami. Neviditelné kořeny mne hladily po srdci. Každá jedna dějová linka byla zajímavá a nešlo se od ní odtrhnout. Navíc to koření v podobě postav známých jmen a skutečných reálií. Nakolik jsou mi Zlín a jeho historie vzdáleny, s knihou jsem navázal velmi úzké souznění. Jedna z TOP knih co stojí za přečtení. Jen vzhledem k tomu, že jsem si knihu vybral do čtenářské výzvy 2024 - téma knihy s více než 2 perspektivami vyprávění, a to na základě jejího umístění v žebříčku k tomuto tématu, bych polemizoval o tom co je to perspektiva, protože zde moc situací vyprávěných z více perspektiv nebylo. Pouze více dějových linek vzájemně propojených.... celý text
Muži, kteří nenávidí ženy
2011,
Stieg Larsson
Viděl jsem, někdy dávno, hodně dobrý švédský film s Noomi Rapace (celou sérii) a pak hodně špatný americký remake s Danielem Craigem. Až nyní jsem však sáhl po knize a naštěstí se řadí k těm hodně dobrým (podobně jako švédská filmová série) v rámci žánru. Děj jsem si už tolik nepamatoval, takže jsem si užíval i odhalování všech tajemství. Rozhodně jde o to lepší severské krimi, co se dá najít. S knihou jsem neměl zásadní problém, není primitivní, jako záplava na trh mocně chrlených krimi/thriller žánrovek.... celý text
Sudetenland
2023,
Leoš Kyša
Leoš Kyša aka František Kotleta nepíše běžně knihy pro mě. Pokud je mi známo, píše hlavně jednoduché YA Sci-Fi, a tak není divné, že jsem od něj nikdy nic nečetl a ani jsem nemyslel, že někdy budu. Přesto, když jsem zahlédl (díky úplně přehnané propagaci této knihy) pár slov k Sudetenlandu, vyvolala ve mně velký zájem. Může za to i mé nadšení z Listopádu od Aleny Mornštajnové, kterážto kniha nabízela podobné téma alternativního pohledu na vývoj polistopadových dějin (zatímco Listopád staví na jiném průběhu sametové revoluce, porevoluční Československo v Sudetenlandu má být ovlivněno již jiným poválečným vývojem, odlišným vypořádáním s německým národem) a tento Listopádový pohled byl až naturálně realistický a velmi věrohodný. Jenže jsem se spletl, toto nedýchá Listopádu ani na záda, Sudetenland běží po úplně jiné trati. V Sudetenlandu je alternativní historie jen pozlátko v knize, která je mnohem víc pouhou detektivkou ze Sudet, s pozadím českoněmeckých vztahů a polistopadové politiky. Samotná alternativní realita je nezajímavá, nudná a jediným plusem je slušně vylíčená atmosféra hospodských schůzek všemožných spolků hlásících se o slovo v polistopadové době. Hezky jsem si vzpomněl na mnohé prožité a nacítěné ze začátku devadesátek. Do té začouzené, sychravé, bruntálské nudy vnáší zmatek hromada postav, v nichž jsem se ztrácel, jeden Němec střídal druhého Němce a já se modlil, ať už panu Kyšovi počet postav stačí a navíc jsem stále čekal, co že vlastně bude tak moc jinak, protože od začátku mi přišlo všechno tak nějak nealternativní a neúplným odsunem Němců prakticky neovlivněné. Až po desítkách stran jsme pochopil, že tady nejde o alternativní realitu dějin, ale že půjde o obyčejnou a průměrnou detektivku a pro tento příběh se ta omáčka s odsunem/neodsunem vůbec nemusela stát. S prozřením o co že to jde, mě začal Sudetenland vlastně i docela bavit, pomalu jsem si zpětně začal postavy zařazovat a začal se soustředit na stejnou věc, jako postava novináře Lichkeho, jehož pohledem knihu čteme. Avšak s přicházejícím závěrem se nenaplňovala plná spokojenost ani s tou detektivní částí. Jednak autor tak nějak kroužil a kroužil anebo nesourodě přeskakoval tam a zpět, a ne a ne se něčeho dobrat, no a pak poslední kapitoly...závěr vyústil v úplně unylý konec, kdy už jsem nad knihou zíval a s koncem jsem se už nic nového, co by nebylo zřejmé dávno, nedozvěděl. Jsem celkem rád, že jsem to nemusel skutečně číst, to bych opravdu nedal a musel bych knížku odložit. I poslech byl boj na dva týdny.... celý text
Kocour Bob
2013,
James Bowen
Každý potřebuje přítele, jaký je Bob. Mám velké štěstí, že jsem nejednoho takového našel.
Mé cesty do hlubin mozku
2019,
Martin Moravec
Další skvělý rozhovor. Jelikož taje neurochirurgie jsou mi mnohem vzdálenější, než kriminalistické případy pana Mareše, celkem přirozeně jsem tento rozhovor hltal snad s ještě větším zájmem, ačkoliv s panem profesorem Beneše nejsem v obecných názorech v úplné shodě. V rámci jeho oboru má ale můj hluboký respekt a úctu.... celý text
Jáma
2019,
C. J. Tudor
Dočteno za 2 dny, hezky vypravená kniha, příjemný font, pevná vazba, kvalitní přebal, pečeť "Světový bestseller"..., ale po dočtení si stejně musím položit zásadní otázku. Co to mělo být? Proč takové náklady s takovou knížkou? Proč taková propagace? Proč tolika krásným knihám nevěnují vydavatelé ani desetinu toho, co tomuhle něčemu? Nejsem žádný fanda horroru, mám přečteno všehovšudy 4 knihy od Kinga a jednu od Kariky a jiné horrory jsem asi v ruce neměl a ani nemusím mít. Knihu jsem dostal a dal jsem jí šanci, jelikož pasuje do tématu čtenářské výzvy, ale upřímně, považuji to za ztrátu času, kniha mi nedala vůbec nic. Jen hromadu otázek, které zůstanou nezodpovězeny. Když už jsem zmínil Kinga, notně mi ho to připomínalo atmosférou, např. příběh Outsidera. Tam jsem taky dlouho čekal na to (v domnění, že vše bude mít reálný-racionální vysvětlení) a vyvrbilo se to v nevysvětlené nadpřirozeno. Jáma je jak přes kopírák. Neříkám, že je nějak zvlášť špatně napsaná, to bych to nepřečetl tak rychle, ale autorka nemá schopnost udržet kontrolu ani nad jednou rozjetou linkou, natož, když se tu pustila do tří. V každé zůstává hromada neuzavřených odboček, momentů a nevysvětlených věcí. Linka s dluhem sem vůbec nepatří, je k ničemu, nemusela by tu být. Postavy se chovají jak blázni. Hlavní hrdina nesympatický loser, který byl celou knihu tak trochu blb, aby na konci knihy jiskřil skvělým intelektem. Měl na to nějaký prášky nebo co? Vlastně jsem celou dobu čekal na nějaké zvraty, nějaké překvapení a ono nic, pořád nic a najednou konec ve stylu superheroes, který vás překvapí, avšak ne pozitivně. Celou dobu jsem měl pocit, že tohle už jsem stokrát viděl (a to i přesto, že jsem psal, jak málo horrorů jsem četl), jen zde se jedná o takové to vaření pejska a kočičky, odevšad něco a zamícháme. Atmosféru to vyvolá, ale nestačíte kroutit hlavou. No, jsem rád, že to mám za sebou, a že nemusím číst jiné knížky autorky. Celkově kniha patří možná tak do pětice nejhorších knih, co jsem kdy četl. Knížka předurčená k tomu, aby se dávala zdarma k objednávce jiných.... celý text
Všechen můj hněv
2023,
Sabaa Tahir
Vánoční dárek, který na pohled působil rozpaky. Na straně jedné hovínková, nevzhledná obálka, dostupnost knihy pouze v měkké vazbě, nulová reklama vydavatele a knihkupců. Na straně druhé anotace, která zněla velmi slibně. A můj verdikt: Geniální! Začíná se stávat pravidlem, že vždy na začátku roku přečtu něco, co se dostane v mém srdci i žebříčku mých nejmilejších knih, hodně, hodně vysoko. Všechen můj hněv je skvěle napsaná kniha a také brilantně přeložená, řekl bych. Navíc nabízí příběh, v němž je opravdu všechno...já vlastně nevím, co víc napsat. Paradoxně, u těch nejlepších knih ztrácím slova často. Hodně lidí pode mnou ale napsalo vše za mě. Tuto knihu rozhodně doporučuji.... celý text
Ty chladné oči
2023,
Scarlett Wilková
Kniha začíná v roce 42 příběhem trochu naivní, trochu hloupé, ale nebetyčně vypočítavé a morálně úplně pokleslé ruské dívky. Jde o příběh jejího vypořádávání se s jistě nelehkými situacemi, napřed v Rusku, následně v Německu a Československu a s několikerými změnami politického režimu u nás. Více nechci odkrývat, případně lze nalézt v anotaci knihy. Pominu fakt, že Neonila je prostě morální sv..ě bez špetky citu, která se neštítí ničeho, a že jí nelze přát po celou knihu nic dobrého. To, i když není snadné takovou hlavní hrdinku přijmout, je přesně takto zamýšleno a k příběhu patří. Jenže... Největší a v podstatě i jedinou devízou knihy je um paní Wilkové, vybírat zajímavá témata z méně otřepaných vod naší historie a z desítek částí různých příběhů poskládat vlastní, fiktivní, s koncentrovanou silou těch všech reálných, k nimž se dostala. Téma a silný příběh. Všechno ostatní, co dělá knihu knihou, ve mně vyvolává naprosté nepochopení, jak může mít tato kniha tak neskutečné hodnocení. Slovosled, větná skladba, sloh, to vše má, a opravdu mne mrzí, že to musím napsat, úroveň středoškolské slohové práce na téma vypravování, a to ještě od ne úplně nadaného žáka. Každá pátá věta či každý třetí odstavec začíná příslovečným určením času. „Jedné noci vzbudilo obyvatele modrého domečku klepání na malá dvířka...“ „Jednoho dne s nimi přišel voják, kterého nikdy dříve neviděla.“ „Den poté začali na dveře modrého domečku bouchat němečtí vojáci.“ „Další den se rozdělil s Vladimírem a jeho ženou...“ „Tu noc předtím se s Neonilou dohodli, že se vrátí.“ „Následující den brzy ráno přivedla koně.“ „Za několik hodin se Ivan opět zastyděl...“ Působí to až nepřirozeně hloupě. Defacto je každý odstavec odskokem do nějaké nové časové situace. Během odstavce proběhne celý děj vztahující se k té situaci a následuje odskok opět o pár dní, týdnů hodin jinam, do jiné situace nesouvisející s tou předchozí. Postavy navíc do příběhu vstupují úplně neočekávaně, nejsou nijak uváděny, prostě se vyskytnou, nejsou nijak popsány, autorčina práce s charaktery, postavami a psychologií postav je v podstatě nulová. Jejich chování pak z knihy trčí se stejným efektem, jako působí červený hadr na býka. Je prostě mnohdy divné a absurdní. K tomu musím připsat nekonzistenci postupně sdělovaných informací. Mnohokrát dochází k momentům, kdy je sděleno něco, co je v rozporu se sdělením o stránku před tím, aby to následně muselo být vysvětlováno až směšně užívaným slovem totiž. „Něco jí odpovídali, ale nerozuměla, tak krčila rameny“, a o pouhou stránku dál: “Stáli tam jiní dva vojáci než minule. Řekla, že hledá Emila. Už se naučila složit několik základních vět v němčině, Jaroslav jí totiž půjčil německý slovník.“ :D :D :D Stejné úsměvy vyvolává úvodní úprk před přicházející německou armádou, ze Smolenska dál na východ. Úprk trval snad 3 kapitoly, stál je veškeré síly, málem život, přišli o koníka, veškeré zásoby atd. Člověk by si pomyslel, Bůh ví, jak nejsou daleko od domova a kolik týdnů již takto bojují s nevlídnou krajinou, počasím i všudypřítomnou nuznou situací. Jenže pak se rozhodnou vrátit zpět a vrátí se úplně v pohodě během pár vět, aniž by to stálo takové úsilí, jako cesta tam. Tuto část jsem četl několikrát dokola, jelikož jsem si nebyl tou nelogičností jist, zda mi neuniká fakt, že se vlastně vraceli někam jinam než odkud vyšli. Zarážející je také fakt, že kniha je rozdělena na tři části, a slohová kvalita se v nich mění. Ve všech případech jde o tu nejjednodušší formu psaní, ale podle všeho měla paní Wilková promyšlenou až strukturu druhé a třetí části – události z 60.-90. let. V první části, té válečné, jako by tápala ve všem tom, co chce sdělit a k jednoduchosti vypravěčského stylu se přidává chaos a až absurdní situace v příběhu. Rozhodně nechci být vůči paní autorce arogantní ani přehnaně kritický. Žádné antipatie v tom nejsou. Naopak, její předchozí kniha Až uvidíš moře, se mi velmi líbila. Jistě, paní Wilková nevládne a nikdy nebude vládnout jazyku tak, jak mu vládnou Anthony Doerr, Lukáš Boček nebo Alena Mornštajnová, ale to chápu a nežádám to. Přesto nerozumím tomu, proč, když se to i přes hraničně jednoduchý styl psaní povedlo v předchozí knize, naprosto se to nepovedlo zde. První hvězdička je tedy za téma a příběh. Druhá je za to, že i přes výhrady, které mě po celou dobu čtení bily do očí, příběh převládl a kniha si tak ponechala vysokou míru čtivosti, čili nebylo obtížné ji dokončit během dvou dnů (zejména, pokud překonáte tu nejhůře zvládnutou první část).... celý text
Počkej na moře
2022,
Veronika Opatřilová
Kniha Počkej na moře je hlavně sondou do duše hlavní postavy, než jen příběh lásky dvou mužů. Zvolená forma vyprávění ve 2. osobě je vhodná pro maximální emoční stimul čtenáře, působí jako niterní zpověď vypravěče, ale na druhou stranu, nejlépe působí na méně stranách, v rozsahu kapitoly, či povídky. Úplně se nehodí v této formě napsat celý román, jelikož místy není dost popisná a některé pasáže se hůře chápou. Kde ale tato forma vyprávění zafunguje nejlépe, je závěr knihy. Každopádně čtení jsem si užíval, knihu nelze snadno odložit, s rozpoložením duše hlavní postavy není důležité se ztotožnit, ale je věrohodné. Nikdo nemůže nikoho soudit za to, co se odehrává v něm, s čím, s jakými otázkami a předsudky sám v sobě bojuje. Přišlo mi to skvělé a navíc jsem do poslední chvíle čekal na rozuzlení zápletky navozené na začátku knihy a jak už tu někdo psal, doporučuji se po dočtení vrátit na začátek a dát si první část znovu. Určitě se nabízí i srovnání s knihou Plavec ve tmě. K tématu složitosti homosexuálních vztahů v nepřející době přistupují každá zcela odlišně, a ačkoliv je to už skoro rok, co jsem Plavce ve tmě četl a nemám ho už v tak čerstvé paměti, pamatuji si, jak skvělá kniha to byla a rozhodně mohu doporučit obě. Obě stojí za to.... celý text
