Y2T komentáře u knih

Katalog k výstavě. Obsahuje nejen informace z výstavy, ale i všech souvisejících přednášek. Na těch zaznělo i pár domněnek či osobních informací k pochopení B.M.E. navíc, ale vše objektivně doložitelné je v této knížce. Snad jen v ní vůbec není zmíněno jméno Šlapanického učitele Eliášové, což je trochu škoda.
Vzhledem k malé pozornosti, které Eliášová požívá, hodnotím výstavu i katalog jednoznačně pozitivně. S ohledem na skromný rozsah výstavy je katalog příjemně překvapivě rozsáhlý. V knize se objevují některé informace k Eliášové poprvé, a to zejména na základě výzkumů pana Bruny v Japonsku, ale i díky práci jeho jihomoravských kolegyň v Brně, které v roce 2020 objevili nové doposud neznámé informace ke školní docházce Eliášové.

Kniha obsahuje i přehled a obsah všech literárních děl Eliášové.

V knize mě zaujala a velmi se mi líbila věta "...osvětovou činnost provozovala napříč celým Českem a Moravou". Nevím, zda jde o překlep, nebo úmysl, ale jde o zajímavý přístup, který jistě potěší všechny, kteří se nedomnívají, že by Zlín byl "východočeské město", i ty, kteří si uvědomují, že až do cca. poloviny první světové války neexistoval pojem Čechoslovák, a používalo se pouze termínů Češi (angl. Bohemian, taktéž jazyk byl označovaný jako Bohemian, tedy pouze ve vztahu k Čechám), a někdy též poněkud obskurního termínu Čechoslovan (který ale neodkazoval na Slováky, ale čistě na slovansky hovořící obyvatele Čech a zdůrazňoval jejich náležení mezi Slovany, a jenž po velké válce vymizel).
Slovansky hovořící Moravané nebyly často rokem 1914 obvykle chápáni jako Češi - je tedy na místě položit otázku, zda nebyla Eliášová první Moravskou cestovatelkou kolem světa :-D
Tato zmínka může působit hnidopišsky, protože sama Eliášová se k Československu po válce hlásila, ale může být překvapivě aktuální u jiných tehdejších občanů Rakouska Uherska, kteří navštívili Japonsko. Např. Jan Letzel byl dle tvrzení A. R. Nykla loajální Rakousku a byl spíše Rakušanem než Čechem (viděno z pohledu Nyklovy extrémě nacionalistické české pozice), a k Československu se přihlásil až po válce. Dalším případem je i Josef Seilern, rodák z Lešné u Zlína (tamtéž i zesnul), který podnikl svoji cestu v roce 1909 a vydal o ni knihu v krásném jazyce východní Moravy. Přesto je v ČR dnes zcela zapomenut pro svůj šlechtický původ a z něho vyplývající řazení k rakouské šlechtě. V ČR o něm nenajdete zmínky a mezi české cestovatele řazen není, v německojazyčném prostředí zas narazíte pouze na jeho vědecké práce, ale nikoliv na zmínky o jeho českým jazykem psaném cestopise z Japonska.

01.02.2021

Pozitiva:
-v knize je přetištěno mnoho dobového materiálu (je na něm dost poznat, že je psán podle předem daných politických zadání - zejména využívat antisemitismus, který existoval i v předválečné ČSR)
-v knize jsou krátké životopisy aktérů
Negativa:
-nechápu logiku výběru přetištěných scénářů skečů, kdy v textu autorem, i v dobových přetištěných novinových článcích neustále zmiňované skeče Rudá nemoc, Obchod je obchod, Atentáty na dobírku či Jeli tudy komedianti v knize vůbec nejsou obsaženy, zato je tam řada scénářů zcela nekomentovaných a nedůležitých.
-Autor u životopisů osob vychází téměř výchradně z novinových článků a spisů poválečných soudů. u osob, které po válce zmizely z veřejného života se tak zmohl obvykle pouze na konstatování, že nejsou známy žádné informace o poválečném osudu. Což by u mnohých znich neměl být problém vypátrat, kdyby se o to pokusil.
-Zaráží mě lehkost, s jakou autor soudí jednotlivé osoby. U lidí, kteří prokazatelně čelili silnému nátlaku neváhá odsuzovat jejich činy (např. p. Voborský) a naopak u řady méně zdokomumentovaných lidí, u kterých nemá žádné informace o tom, že by nějakému nátlaku čelili, je takřka omlouvá tím, že nějakému nátlaku čelit mohli. Je to dost něpochopitelný přístup, kdy vlastně všichni končí jako trochu vinní, bez ohledu na to, že někdo čelil reálně extrémnímu vydírání, jiný chtěl jen peníze a další to dělal z politického přesvědčení.
-Autor si měl poslechnout i exilové vysílání V+W. Zjistil by, že bylo podobně primitivně propagandisticky pokleslé. Už z něj šlo vytušit, že po válce se budou lidé kteří žili v protektorátu dělit na ty co válku nepřežili, kteří budou uznáni za hrdinné odbojáře, a ty co přežili, kteří budou čelit obviněním z kolaborace třeba jen proto, že dělali nadále svou práci. A pak na vládnoucí elitu exulantů. Veršíky typu "Hácha, Hitleruv brácha, v krvi se máchá..." jsou zcela stejně ubohé jako protektorátní skeče a také jsou jejich autoři nepřímo zodpovědni za smrt nevinných. Také by v nich slyšel hlásání nenávisti ke všemu germánskému. A kdyby se podíval třeba na protijaponskou propagandu z USA, tak by zjistil, že má stejný obludný rasový rozměr, jako Německá protižidovská propaganda.
-Poslední, ale zcela zásadní výtka je absolutní nepochopení složitosti doby. Autor má přístup na úrovni poválečného lidového soudu, kdy jakoukoliv nelichotivou poznámku na adresu E. Beneše okamžitě odsuzuje jako "oplzlou", nechutnou, vlastizrádnou atd. Jako by mu vůbec nebyla známa složitost doby, a kontroverznost jednání E. Beneše, který nejprve vedl Československo ostře konfrontačním protiněmeckým kurzem, aby následně utekl, a nechal národ i jeho představitele postavené před nutnost spolupráce s Německem, ještě uznal prezidenta Háchu, aby si pak následně o 21 měsíců později po napadení SSSR v Londýně vzpomněl, že Československo nikdy nezaniklo, a on je jeho prezidentem. Tím udělal ze všech politiků, státních zaměstanců, ale i jiných významných osobností v protektorátě zločince, a zcela je vyloučil z poválečného politického vývoje. Zároveň velmi rychle eliminoval z exilových struktur nekomunisty jako Lva Prchalu, Sergeje Ingra či Milana Hodžu a zavedl absolutní orientaci na sovětský svaz, kterou stvrdil smlouvou v roce 1943. Vše završil v roce 1945 Košickým vládním programem, který zakázal pravicovou opozici a přinesl znárodňování. Tím byla otevřena cesta k eliminaci pravicové demokratické opozice v letech 1945-1948 pod záminkou obvinění z kolaborace v době protektorátu a totálnímu ovládnutí politického prostoru komunisty. Bohužel, politické procesy nezačaly až po vítězném únoru. Autor by se měl seznámit i s osudem Vojty Beneše, poslance, kterého bratrova prokomunistická politika vyhnala do exilu.

Pro srovnání je dobré si uvědomit, že takzvaně vítězné Československo pod vedením Beneše dopadlo mnohem hůře, než prohitlerovské Finsko, Španělsko či Portugalsko. Protektorátní politici byli tím, že pozbyli uznání spojenců, zcela odstavena od jakékoliv možnosti vyjednávání podmínek a Benešova exilová vláda byla tak závislá na podpoře komunistů, že po anexi Podkarpatské Rusi sověty v roce 1944 se zmohla jen na zavedení cenzurního zákazu používání označení Podkarpatská Rus. A tyto nechutnosti pan autor zjevně nevidí.

Posměšky protektorátní propagandy na adresu Beneše, že národ opustil a nezáleží mu na jeho osudu, hlavně že on získá zpět funci, třebas jako sovětský gubernátor, bohužel nemohu hodnotit s autorem jako oplzlou propagandu, ale spíše jako celkem trefnou předpověď budoucího vývoje.

Zajimavosti:
-kniha se vyprodávala v levných knihách za 69Kč
-Autor knihy napsal v roce 2016 rozhlasovou hru na téma tvorby skečů, kde rozsáhle využívá originální texty a písně skečů (právě ty neuveřejněné výše uvedené jako Rudá nemoc a Jeli tudy komedianti), prokládá to krátkými smyšlenými dialogy, kde bez důkazů některé osoby stylizuje do rolí podporovatelů odboje a vlastenců a jiné do rolí úlisných kolaborantů vyhledávajících prostitutky. Dost absurdní je důraz autora ve scénáři na komolení české výslovnosti přehnanými německými výrazy a přízvukem - je to zcela stejný výrazový prostředek, jaký používaly původní skeče ve vztahu k židům. Postavy záměrně komolí českou výslovnost, používají německá slova, ale zcela nepřirozeně tak, že německy používají pouze jednoslovné krátké proklamace, aby tomu český posluchač rozuměl. Radek Žitný si tak napsal vlastně ještě jedenu stejně pokleslo rozhlasovou hru, kde místo vykrádání V+W+J vykrádá ErJé a Opluštila a místo o židy se zcela stejným způsobem otírá o Němce, až na to, že se ani nepokouší o vtip a nepřináší do ní vůbec žádnou vlastní kreativitu, jen rozsáhle opisuje. 90% textu jsou jen přetištěné skeče, zarámované pár slovy. Zajímavé je, že ve hře tvrdí, že ErJé se stal po Válce v USA bohatým podnikatelem. Staví to tam jako fakt, přičemž v knize o tom není ani zmínka, a jiné prameny k tomu také nejsou.

12.12.2020

Sada prvních 3 knih o Dědečkovi a Viktorce (zatím poslední 4. kniha "Dědečku, vyprávěj o světě" sadě není, neb vyšla až později). Osobně musím říct, že kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. Další knihy působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky (samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd.). Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná sociální bublinu autora. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný.

Jedna z mála učebnic němčiny pro děti z prvního stupně ZŠ. Učebnice je slušně zpracovaná, průvodní text je česky a je to psánu pro české rodilé mluvčí, které upozorňuje na odlišnosti němčiny od češtiny. Viděl jsem i lepší učebnice jazyků, ale učebnic němčiny pro první stupeň moc není a tato není rozhodně špatná, takže nakonec je to dobrá volba.
Velmi negativně hodnotím obchodní model, kdy učebnice a pracovní sešit jsou celkem levné, ale CD, které je pro výuku nepostradatelné, je velmi drahé. Levně se dají sehnat leda MC, což je ale zrovna pro výuku jazyků velmi nevhodné kvůli obtížnému hledání začátků jednotlivých nahrávek.
Dnes už je běžnější, že nahrávky jsou volně v MP3 na internetu, nebo případně, že má každá učebnice jazyka v ceně vlastní CD. Jedno CD u učitele je velmi omezující. Navíc němčinu dnes učí na 1. stupni jen minimum ZŠ, a pokud se podle této učebnice učí děti soukromě, musí si také nutně CD koupit, což cenovou dostupnost učebnice výrazně snižuje.

Myslím, že nakladatel by udělal lépe, kdyby nahrávky zveřejnil - sice by neprodal CD, ale těch nebude velký prodej, zato by mohl motivovat výrazně více lidí ke koupi učebnice a výuce dle ní. A kdyby učebnici i pracovní sešit zdražil o 10Kč, tak má cenu CD na jedné školní třídě bohatě zaplacenou.

Kniha celkem o ničem, což více méně přiznává i na začátku autor. Snaží se rozebrat různé zločiny zachycené v umění. Osobně to považuji za zcela zbytečné mlácení prázdné slámy, jelikož se nejedná o reální lidi, ale výtvory něčí fantazie, a nějak úmyslně vykreslené.

Jen na str. 57 je trefná a nadčasová vzpomínka na úvahy Josepha De Maistre, která je sice banální, ale i dnes by řadě lidí prospělo si ji přečíst. Stručně řečeno: Při pohledu na krásnou noční oblohu, a lidi jsoucí s divadel, kteří se na ni ani nepodívají ho napadne, že kdyby byl vládce, nařídil by každou noc udeřit na zvon a přinutil by poddané vystrčit hlavu z okna a podívat se na krásu oblohy. Ale rozum mu již našeptává, že by měl dát výjimku za nocí deštivých, kdy není nic vidět....a pak také za nocí chladných, aby se lidé nenachladili (pozn. tehdy před cca 200 lety nebyla antibiotika, takže kdejaká nemoc mohla končit tragicky), ....poznává, že bude třeba sepsat pravidla, za jakého počasí a teploty se pozorovat nebe nebude, ....rozum dále našeptává, že by vy měli výjimku dostat i nemocní, aby se jim nezhoršil zdravotní stav, a další výjimku by měli mít slepci, kteří stejně nic vidět nemohou......a končí tím, že by to odložil na neurčito, protože poznává, co všechno je třeba uvážit, nežli se zavede nějaký zákon.

Bylo by docela fajn zařadit tuhle kratičkou úvahu do výuky škol (občanská neuka nebo ZSV), protože tu většinalidí naivně věří, že cokoliv se dá vyřešit zákonem, a volají vždy hned po nových zákonech kvůli jakékoliv banalitě. A mnozí politici, ve snaze vypadat akčně, vydávají nepromyšlené zákony a nařízení, nad kterými se nikdo ani na chvilku nezamyslel.

25.09.2020

Dobrá dobová kniha na téma Japonsko. Je dobře napsaná, nejsou v ní nesmysly, je v ní spousta zajimavých informací, jen se nemusí každému líbit, že se na některé věci dívá spíše z japonského úhlu pohledu před WWII. Ten úhel pohledu byl tehdy ovšem běžně přijímán i na západě, a démonizován začal být až později.

03.06.2020

Nápad dobrý, ale provedení mě dost zklamalo. Bohužel se drtivá většina příběhů točí jen kolem spotřebitelských úvěrů. Je to dost nudné a málo poučné. Většina kapitol se jim věnuje přímo, a z toho zbytku jich bohužel velká část obsahuje úvěry také. Úvěry byly z mě nepochopitelného důvodu dosti nadbytečně nacpány třeba i do pohádky o směnných kurzech. Rozhodně by šla minimálně stejně dobře napsat i bez nich. Přesto tam se jim tam věnuje víc prostoru, než těm směnným kurzům.

Kniha jen odráží mizernou úroveň výuky finanční gramotnosti v ČR, kdy je redukována jen na "neber si úvěry a nauč se vypočítat kolik tě budou stát". Výuka finanční gramotnosti v ČR zatím míří jen na nejohroženější vrstvy společnosti, ale pro většinu ostatních to žádný přínos není.

Čekal bych i něco pro bystřejší hlavy. Třeba na téma inflace, ochrany proti ní, bublin na trzích, obchodních válek, manipulací s kurzy atd.

Pro šestileté je ta knížka nezajímavá a desetileté už nudí. Děti nechápou, proč si tam pořád všichni na všechno berou úvěry.

Se staršími dětmi mi už přijde smysluplnější si popovídat třeba o nějaké historické krizi - např. na https://www.penize.cz/univerzita/burzovni-krachy najdete dost námětů, které lze s dětmi rozebrat přiměřeně věku.

18.05.2020

Nejprve bych podotkl, že jsem ani nedoufal, že by mohly vyjít v češtině nějaké nové práce R.A. Nykla. Pan Ženka učinil skvělý počin tím, že nejen vyhledal, ale také kriticky zpracoval a vydal tyto vzpomínky Nykla. Je třeba uznat, že práci editora pojal opravdu důkladně, takže pečlivě porovnával znění Nyklových pamětí s jeho dochovanými večlivě vedenými deníky a korespondencí, což knize také výrazně přidává na informační hodnotě. Nykl mě zaujal od chvíle, kdy jsem přečetl jeho knihu Věčné japonsko, která veškerou soudobou českojazyčnou literaturu o japonsku převyšuje o několik tříd.

Přiznávám, že to byla jedna z nejnáročnějších knih, které jsem kdy přečetl. Nejen svám velkým rozsahem, ale zejména použitým jazykem. Ten nejenže odpovídá době, kdy Nykl opustil po středí škole Čechy, tedy cca roku 1905, ale oproti jiným (i starším) dobovým textům je výrazně složitější. Možná za to může Nyklova znalost řady jazyků a dlouhý pobyt v zahraničí. Běžně používá řadu archaismů (např. peň), obecně používá velmi bohatou slovní zásobu, obsahující nejen archaismy, ale řadu řídce používaných českých slov, kdy velmi podrobně rozlišuje drobné odstíny v jejich významu a používá i řadu cizích slov z jiných jazyků. Musím ale podotknout, že některá česká slova používá v dosti atypických, a někdy až zcela mylných smyslech.

Ač se psaní pamětí v 50 letech může zdát poněkud předčasné, je dobře, že tu udělal, protože ačkoliv žil ještě 20 let, vzhledem ke zhoršení zdraví je již nikdy nedopsal.

Kniha vás provede prvními 30 lety života tohoto podivuhodného člověka a v kombinaci s poctivě zpracovanou dochovanou korespondencí a deníky vám umožní i výrazně lépe poznat osobnost Nykla.

Musím říct, že jsem si poněkud upravil svůj názor na něj. Rozhodně netrpěl skromností, když se v jedné zamýšlené publikaci hodlal v názvu označit za génia. Značná smělost je zřejmá i ve způsobu, jakým se dopočítával svých uváděných cca 50 jazyků, které ovládal. Reálně to bylo cca 10 jazyků, s tím, že k ostatním si dopomáhal třeba i započítáním pasivní znalosti Slovenštiny, a řady dalších jazyků podobných některým, které ovládal, případně naopak samostatným počítáním různých dialektů. I tak byly jeho jazykové znalosti na velmi slušné úrovni. Neze ovšem přehlédnout, že měl velmi silný pocit své výjímečnosti a v jistém smyslu sebestřednosti.

Ve vzpomínkách nás zavede postupně na středočeský venkov, kde chodil do obecné a měšťanské školy, do Prahy kde chodil na obchodní akademii, a pak již po světě do Švýcarska, Německa, USA, Mexika, Egypta a Japonska.

Kniha je výborná v tom, že dokáže člověku přiblížit, jak vnímali svět tehdy lidé.

Za zmínku rozhodně stojí Nyklova národnostní sebeidentifikace, kdy byl ve školních letech ovlivněn vypjatým českým nacionalismem, a dnes by se šlo nad přesvědčením o kvalitách svého národa jen pousmát, kdyby právě tento vypjatý nacionalismus (byť německý) nezatáhl evropu do dvou světových válek. Za pozornost rozhodně stojí, že důsledně uváděl svou národnost a jazyk jako Bohemian (obdobně to dělali i ostatní češi v Americe a i jejich časopis se tak jmenoval až do roku 1917, kdy se přejmenoval na Czechoslowak) a ostře se vyhrazuje proti Moravanům, které chápe jako cizince, a v Čechách nežádoucí přistěhovalce, kteří berou místním práci. Za povšimnutí rozhodně stojí i jeho vztah k německojazyčným lidem. Jako silně nacionalistický Čech zdůrazňující své slovanství opakovaně odmítá vše Germánské jako špatné. Zároveň ale sám měl tetu která se provdala do Karlových var, měl tedy německojazyčné bratrance, žil u tetiny rodiny kolem svých 15 let, chodil tam rok do školy a vracel se k ní celý život, i u ní psal tyto paměti. O cestách do německojazyčných regionů Čech referuje vždy jako o tom, že "je v němcích" s malým písmenem. Jinak se německy mluvícími obyvateli Předlitavska (tedy i Čech) nijak moc nezabývá. Naopak vždy důrazně rozlišuje "Říšské Němce", které nemá rád a přičítá jim různé negativní vlastnosti.
jeho vypjatý nacionalismus celkem dobře ilustruje velmi chladný vztah k architektu Letzlovy, kterému hned na prvním setkání v Japonsku tvrdě vyčetl, jak může jako Čech zaměstnávat vídeňáka von Kratzera (nelze ovšem jednoznačně určit, jestli se mu nelíbilo, že je německojazyčný, nebo že není z území Čech a zda by nevnínal stejně i Moravany, do kterých se také opakovaně naváží). Letzla také tvrdě odsuzuje za postoj během první světové války, kdy Nykl už od roku 1915 propagoval v Japonsku rozbití monarchie, zatímco Letzel byl loajální rakouský občan. V tomto směru kritizuje i Masaryka, který minimálně ještě v roce 1916 počítal se zachováním Rakouska a přišel mu tedy spíše jako loajální sluha monarchie.

Obecně by šlo rozdělit národy na ty jemu sympatické, jejichž jazyk se obvykle naučil a kulturou se zabýval a měl o ni zájem (Arabové, Japonci, Španělé). A pak na ty, které dosti zkratkovitě odsuzoval - Němci, Židé (a jidiš patrně nepovažoval za jazyk, ale za špatnou němčinu), Angličané, Moravané, některé národy z Kavkazu či Číňané. Jeho vztah k američanům také není moc vřelý, ačkoliv mu amerika poskytla nový domov, kde mohl beztrestně rozvracet Rakousko - Uhersko.

Velmi zajimavé jsou jeho paměti i proto, že si zakládal na tom, že říká pravdu. Mohl být kvůli tomu poněkud hůře snesitelný společník, ale jako historický dokument jsou díky tomu neocenitelné. Přinášejí tak reálný a kritický obraz české komunity v USA, zcela unikátní obraz malé české komunity v Japonsku a také velmi detailně popisují sexuální průmysl/prostituci ve všech zemých, které navštívil. A jejichž služeb jako heterosexuální starý mládenec dosti užíval. V tomto smětu může hovořit o velkém štěstí, že byl pouze jako mladý dvacátník stižen dvakráte kapavkou, a vyhly se mu jiné nemoci. V rámci toho, že si nebere servítky popisuje, kdo z cizinecké komunity v Tokiu si uhnal Syphilidu a jak se léčila. Kupodivu v této souvislosti ale nezmiňuje Letzla.

Za zmínku stojí i zřetelná zatrpklost kolem padesátky, kdy psal paměti.

30.04.2020

Ruský proticarsky nalazený autor vzpomíná na své nasazení v Rusko-japonské válce v Mandužusku. Líčí absolutní neschopnost, nekompetenci a prohnilost armády, kde téměř všichni důstojníci kradou, nikoho nezajmá jak vyhrát, či postarat se o raněné, ale jen jak si namastit kapsu a získat co nejvíce vyznamenání. Kniha je v podstatě nekončící sbírkou různých absurdit. Jednou, a rozhodně ne největší, je například zřízení generálního štábu v nádražní budově hlavního železničního uzlu, kde kvůli tomu, aby nebyl rušen klidný spánek velitele nemohli v noci projíždět žádné vlaky. Přesuny tak byly ochromeny víc, než činností Japonců. Absurditou formálních kontrol fingovaných účetních knih během probíhající bitvy, kdy se místo ošetřování raněných věnují kontrolám účetnictví, u kterého je při pohledu na okolní vybavení na první pohled jasné, že nesedí, ale vše je shledáno v pořádku, snadno trumfne i Gogolova Revizora. A co teprve starostlivé převzetí obsahu erární pokladny velitelem do vlastní peněženky a zanechání vojáků s pokladnou při ústupu na posas Japoncům s pokynem čekat na další rozkazy, které nikdy nepřijdou. Nebo zcela zbytečné překládání k bojovým liniím a zpět, jen aby vznikl nárok na metál. Stejně jako výskyt privilegovaných důstojníků z řad šlechty.

Četl jsem zkrácené vydání z roku 1915. Kniha vyšla ale s mírně pozměněnými názvy již i v letech 1908 a 1911, a to i v jiném překladu a pravděpodobně celá.

Zajimavé je, že na Ruské wikipedii je kniha označována jako beletrie. Dobové vydání v Praze ji však prezentovalo jako jednoznačně autentickou, a nasvědčuje tomu i záměrné zatajení jmen některých osob v textu, aby nebyli postiženi. Navíc nesedí formát, o kterém tvrdí, že jde o povídky, přitom kniha je souvislým vyprávěnim. Naopak jiné ruské zdroje ji označují za nejvíce autentické svědectví.

Celkem mě překvapilo, že kniha za války v rakouské Praze prošla cenzurou. Patrně usoudili, že je důležitější její kritika carského ruska, a popis neshopnosti ruské armády, než kritika monarchie - přece jenom, Rakousko nebylo absolutistické samoděržavy, ale mělo konstituci.

Zajimavá je i osoba autora, který byl starý levičák, ale revoluce se podle něj dala vyplavat napovrch špíně a musel být na pár let uklizen na Krym. Pak se ale vrátil do Moskvy a díky svým přátelstvím s předními bolševiky mohl vydávat své knihy, které líčí neradostný osud inteligence v novém státě. Těžko říct jak prošli centurou. Dle svých deníkových zápisků byl znechucen sám ze sebe, že se neodváží k veřejné kritice. A tak jen naznačoval. Kupodivu mu to procházelo až do přirozené smrti těsně po konci druhé světové a ještě v jejím průběhu dostal i Stalinovu státní cenu.

Kniha je pěkná, ale mám 2 zásadní výtky:
1/některé věci jsou dost přes čáru. Zkuste si představit, že někde ve světě budou vycházet dětské knížky s vycpaným Čechem (v knize je jako učební pomůcka ve škole vycpaný Eskymák), nebo s Židy nakreslenými jak z propagandy třetí říše (v knize je Japonka nakreslená tak posměšně a karikaturně, jak z antijaponské propagandy spojených států z doby WWII). V knize je spousta dalších stereotypů.

2/komiksů je tam asi jen 12, skoro celá kniha je o luštění úkolů. Není to špatné, ale čekal jsem něco jiného.

26.12.2019

Kniha je v dnešní době (2019) již dost zastaralá, protože nemůže zahrnout proměnu, jakou prošla ČLR ad doby, co ji ovládá Si Ťin-pching. Četba mě moc nebavila, ale je dobrá k pochopení některých konkurenčních výhod číny, jako je například vysoká koncentrace průmyslu vedoucí k velmi efektivním dodaatelským řetězcům, kdy jednotlivá odvětví jsou koncentrována v určitých oblastěch, kde dokáží fungovat mnohem efektiuvněji, než jinde po světě. Další velkou výhodou je absence omezení pro výzkum liských tkání, ambrií atd., žímž je atraktivní i pro zahraniční společnosti. ......v tomto upozorňování na určité výhody, které nejsou lidem běžně známy vidím hlavní přínos knihy.

14.11.2019

Tuctová komunistická propagační brožura psaná partajním žargonem, ve které se to jen hemží všehoschonými imperialisty, úderníky a vlastenkami.
Za zmínku stojí:
1)v knize vydané Ministerstvem informací a osvěty ČSR v srpnu 1949 je vložena mapa Asie, na které je vyznařena Čína pouze jako území 18 provincií - tj. Vlastní Číny, přičemž jsou v ní vedle Číny zakresleny na území dnešní ČLR další čtyři samostatné země: Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Tibet. Mapa dále obsahuje jako další samostatnou zemi i Mongolsko. Námořní hranice na jihu je na mapě vedena hned za ostrovem Chaj-nan a nezahrnuje tedy Paracelské a Spratlyho ostrovy.
2)Kniha je dost mizerně napsaná - spousta tvrzení si odporuje. Jednoznačne nejmizernější je kapitola o Severní Koreji. Překvapivě téměř neuvádí Kim Ir Sena a veškeré dobové výmysly o jeho bojích proti Japoncům jsou shrnuty do podivné věty, že "V oblasti Kimir Sen bojovaly ženy i se zbraní v ruce." Podobně absurní je konsatování, že severní polovině 20 milionové Koreje bylo dosaženo elektrifikace 77% obyvatel tím, že již 43 360 rodin má elektrické světlo. Při nejlepší vůli to vychází na několikasetčlenné rodiny.
3)Kniha si dost odporuje navzájem, jednak v rámci kapitol, a jednak mezi kapitolami. V kapitole o Severní koreji líčí, jak trpěli za Japonců, v kapitole o jižní koreji naopak líčí, jak je hospodářská situace o mnoho desítek procent horší než před válkou a za války (tedy za Japonců!).
4)Samozřejmě jsou tam na mnoha místech u Vietnamu i Koreje zcela ignorovány a neuváděny skutečnosti o tom, že se daná území stala za války nezávislými (na jaře 1945 Vietnam), či naopak byla integrována jako součást Japonska (Korea). O tom, že korejci sloužili v armádě, jejíž řádění je líčeno v kapitole o Číně tam není ani slovo. Samozřejmě ani slovo o tom, že sovětský svaz v té době ignoroval žádosti o pomoc Vietnamu a sázel spíš na komunistickou stranu Francie, která byla v té době v koaliční vládě, která vedla Indočínskou válku.
5)Z dnešního pohledu je absurdní, jak bájí o tom, jaké bude v ČLR sociální zajištění a práva dělníků(na ty je dnešní kapitalismus tvrdý), v ve Vietnamu dostupné školství (i dnes je tam placené a školy nejsou pro všechny), a to i pro menšiny (horské kmeny jsou na tom hůř než před vládou komunistů), a jak líčí utrpení jihokorejců, kteří z hladu chodí do lesů okusovat kůru a hledat kořínky (dnes běžná zkušenost obyvatel KLDR). Hold soudruzi v Praze nevěděli, že soudruzi v jiných zemích se vydají jinou cestou a opravdu se nebudou namáhat legitimovat svou vládu kupováním podpory dělníků a chudiny drahými sociálními opatřeními.
6) je velká otázka,jak moc jsou uváděné statistické údaje pravdivé, ale ačkoliv se u snad každé země konstatuje, jak tam ženy trpí nejvíc na světě, jsou mezi nimi značné rozdíly. V Íránu uvádí dětskou úmrtnost 90% (zkoušel jsem to ověřit a bylo to patrně cca 8,5%. Při 90% procentní úmrtnosti by navíc asi jen obtížně docházelo k víc než 2% růstu počtu obyvatel ročně, který tehdy byl), zatímco v Egyptě jen 15,2%.
Všechny popisy jsou velmi emotivní a propagandistické, a jen těžko ověřitelné. Egypt z nich ale vychází nejlépe. Žádný z údajů patrně nelze bez dalšího ověření brát moc vážně,
7)z dnešního pohledu je zajímavé tvrzení, že v Jižní Africe je 30% obyvatel domorodého původu nakaženo pohlavními chorobami. Pro srovnání dnes tam má 30-50% HIV . Problém s vysokým výskytem pohlavních chorob je tam již od 2. poloviny 19. století


Celkově není kromě té mapy moc důvodů, proč to číst. Kniha je informačně slabá a často zmatená.

10.09.2019

1) kniha se týká jen mravů v USA - škoda, že to na ní není nikde uvedené; řídit se podle ní jinde by byla hloupost (to se v ní ale nedočtete - prezentuje své názory jako neomylné absolutní pravdy)
2) překlad je slabý, zejména terminologie dress kodu a formálních oslovení úplně mizí v překladu a je jím znehodnocena. A v názvu knihy v originále není slovo "dokonalý" - což i k obsahu knihy sedí více - jde spíš o úvod.
3) kniha je směs extrémě formálních rad např. na setkání s papežem a královnou, a dost přízemních situací na sousedské párty. Není mi jasné, jakému čtenáři je určena. Někde čeká, že všichni jsou na úrovni a chodí ve smokingu a do nejluxusnějších restaurací, a jinde cílí na lidi, kterým je třeba opakovaně zdůraznit, že špinavé nože od omáček se nepokládají na ubrus.
4) kniha se nadmíru věnuje pití alkoholu. Opravdu nechápu, přoč by abstinent musel doma mít kvalitní vývrtku, bar, několik druhů alkoholu a několik sad sklenic na jeho různé druhy.
5)nejvíc mě tak asi zaujaly příklady zdvořilých odpovědí, kterými se dá vykroutit ze společensky nepříjemných situací. (např. Když máte poděkovat za odporný svetr, tak místo abyste lhali, že se vám líbí, tak řeknete, že vám připomíná veřery v Maine:-D)
6) Pozitivní je, že autor zkusil uchopit používání mobilů atd. Bohužel popis odpovídá době, kdy mobil uměl jen volat a SMS, takže v dnešní době internetu jsou zákazy používání mobilu a jiná pravidla již v mnohém překonaná a zastaralá. Obdobně se výrazně snížilo používání klasické pošty oproti e-mailu. Osobně u některých věcí lpím na papírové formě, ale opravdu si nemyslím, že by člověka dělalo gentlemanem to, že na e-mail odpoví listinným dopisem. I s ohledem na rychlost.
7)knihu bych doporučil jako průvodce chování v USA, ale spíše v anglickém originále.

04.09.2019

Kniha sestává ze 2 částí. První a delší řeší filozofickou otázku etiky, kde velmi dobře argumentuje a přesvědčivě dokazuje, že jejím zdrojem nemohou být církevní dogmata a náboženství. Je to velmi dobře napsané, Překvapivě hutná část knihy, velmi filozofická, autorovi není nic svaté, nejen Bible, ale ani Kant. Druhou částí brožury je samotná Sexuální etika. Tu v podstatě redukuje na to, že správné je, co je přínosné zejména pro rasu, společnost případně jedince (ano, přesně v tomto pořadí). Co neškodí je indiferentní. Co škodí, je nesprývné. Přednáška byla na svou dobu jistě moderní, z jazyka je vidět, že cílila na vzdělané studenty (latinskými ařeskými výrazy se jen hemží a předpokládá znalost antického světa)Z knihy je cítit, že autor je socialista. Obecně to moc neavadí, prosazuje konec diskriminace nemanželských dětí, právo na potrat, práva svobodných matek atd, ale když rozvíjí teorie o to, že ideální model společnosti jsou včely, je to už trochu moc. Ani není jasné, jestli sympatizuje s národními, nebo internacionálními socialisty. V knize se to totiž jen hemží eugenikou, čistotou rasy (tu ale nechápe jako árijce, ale šířeji, minimálně jako bělochy, možná i jako lidskou rasu obecně - není to poznat). Když rozvíjí teorie o tom, že někteří lidé by se raději množit neměli, dostává se poněkud na tenký led. Asi nelze rozporovat, že lidé s dědičnými chorobami by měli být varováni, že se nemoc může projevit i u dětí. Okruh lidí kteřá by se neměli množit je ale podle autora o dost širší a zahrnuje i osoby blbé, lakomé, náruživé, popudlivé a spoustu dalších. A o kus dál mluví i o sterizaci - neuvádí, zda dobrovolné. I pokud by měl na mysli jen dobrovolnou, je to vzhledem k rozsáhlému seznamu důvodů, proč by se lidé neměli rozmnožovat, hodně na pováženou - navíc i na některé zuvedených chorob se našel během pár desítek let lék. Ač to autor patrně nemyslel špatně, právě tento druh myšlenek a přesvědčení, že je správné racionálně vše řídit vedl později k programům vražd postižených, rasovým zákonům a podobně (což autor jistě nechtěl). Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
V knize jsou zajimavé odkazy na tekdy platné zákony - občanský a trestní zákoník (platné až do 50. let), a upozornění na nespravedlnosti v důslednku náboženskách předsudků, které obsahují. Většinu z nich dnes již nemáme, ale některé z nich v jisté míře stále ano a v řadě zemí platí celá řada z nich dodnes.

Četl jsem zkrácený a pro českého čtenáře upravený překlad vydaný roku 1997 v Artforum-Jazzová sekce. Originální německá verze má 576 stran oproti 235 stranám českého překladu. Patrně i 352 stránkové vydání z roku 2008 v Paseka je totožným zkráceným překladem. Němčina je sice trochu delší, ale zas né o tolik. Ještě podotýkám, že vydání z roku 1997 je jen lepené a to velmi nekvalitně.

Je škoda, že v českém přeladu zcela zanikla řada vět z brněnské němčiny, označení míst atd. Často je tak problém určit místo, nebo atmosféru věty.

Musím ocenit, že autor se k sobě snaží přistupovat poctivě a sebekriticky. Řada lidí ve svých pamětech spíš připomíná barona Prášila.

Kniha mě donutila zamyslet se nad liberální výchovou. Rodiče autora byli velmi liberální, ale dalo by se také říct, že nechali růst děti jak dříví v lese. Dva schopní synové skončili vzdělání maturitou, a spojili svůj život s bojem za světovou komunistickou revoluci. Jeden z nich na to doplatil životem, druhý jednou prozřel. Sice mu nelze přičítat žádné konkrétní oběti, na druhou stranu strávil 30. léta jako placený a pilný komunistiský propagandista a byl patrně jedním z pár set nejaktivnějších soudruhů. Změnilo by se něco v našich dějinách, kdyby nebylo jeho činnosti? Či činnosti pár set jemu podobných? To už možná ano. Lze tedy říct, že je vše v pořádku, proto,že se s ideologií rozešel, když jí roky velmi kvalitně pomáhal? (např. náklad jednoho stranického deníku zvedl téměr desetinásobně!) Jak bychom se dívali dnes na někoho, kdo 10 let úspěšně verboval lidi třeba k ISIS? Pro srovnání o vinně a nevině, a možnosti přemýšlet, jestli lze lidi paušálně zavrhovat, nebo omlouvat není špatné si přečíst knihu "Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne". Osudy a myšlení jejího autora jsou v mnohém podnětem ke srovnávání.

Neuškodila slepá víra rodičů v to, že Fritz nakonec najde svou cestu ostatním tím, že zatížila společnost 10 letou činností extrémisty, než tu svou cestu začal nacházet?

Důvody pro čtení knihy:
-popis života židovského teenagera v německém Brně 20. let; Ne v tom českém Velkém Brně, které si pamatují češi, ale v německém, 50 tisícovém uzavřeném městě plném lidí, kterým prohraná válka a nová státní moc tvrdě nabourali jejich životy. Popis střední školy je taky zajimavý - pokud vás překvapilo, že byl film Škola základ života zakázán kdysi pro neúctu k učitelům, tak vězte, že skutečnost mohla být klidně i o dost horší.
-kniha ukazuje rozdělenou společnost první republiky, kde němci se cítili odstavení, čeští dělníci se rozhodně necítili jako noví páni, a noví páni snili v mnohojazyčném, mnohonárodnostním, multináboženském státě s extrémními sociálními rozdíly svůj sen o fiktivních jednotných Čechoslovácích, s kterými se dokázala většina obyvatel identifikovat snad jen při mobilizaci v roce 1938.
-detailní pohled insidra do KSČ a jejího aparátu 30. let, včetně spousty osobních vzpomínek na později glorifikované soudruhy, po kterých se dodnes jmenuje sousta ulic; detailní popis totalitních praktik ve straně, které se vyrovnají jakékoliv sektě (jak moc musí být člověk deformovaný, aby čekal 10 hodin pokorně v chodbě předsedy strany na to, aby si mohl jít nasypat popel na hlavu a přiznat své selhání ostatním soudruhům?);Kniha ukazuje direktivní řízení strany z Moskvy, ale lze z ní vyčíst, i jak tekly z moskvy Peníze - KSČ platila funkcionáře, redakce řady tiskovin, pobočky různých organizací atd. Patrně stovky lidí. Je k neuvěření, že by toto vše platili z členských příspěvků dělnictva, které o agitaci nejevilo žádný zájem. Kniha v dílčích případěch neúmyslně ukazuje, jak k tomu docházelo - nesmyslně vysoké odměny redaktorům - za článek otištěný v zahraničí a jiné formálně čisté příjmy. Modus operandi je asi podobný i dnes.
-krátká absurdní epizova v čs. armádě ve Francii v roce 1940
-zbytek války v Anglii - překvapí, jak silný byl vliv komunistů na Londýnskou vládu. Dnes si lidé namlouvají, že komunisté se chopili moci v roce 1948, někteří přiznají, že Beneš byl v rukou komunistů již od roku 1944 a Košické vlády, tato kniha ale ukazuje, že už v roce 1940 byl podíl a moc komunistů v emigraci obří. Ovládali výbory na pomoc uprchlíkům financované exilovou vládou, pomáhali v nich pouze vhodným komunistům, ostatním ne i když (a právě proto, že )věděli, že to pro ně bude znamenat smrt, zcela systematicky kradli z vládních fondů pro uprchlíky do stranické pokladny. A jakýkoliv čin si omlouvali tím, že až jednou revoluce zvítězí, tak nastane spravedlnost.
-krátce je zmíněn i život po válce až do 90. let, včetně setkání se známými při návštěvách ČSSR v letech 1967 a po roce 1989.

Paradoxně za jeho přežití může to, že se v rove 1939 bál likvidace jako komunista (narozdíl od svých příbuzných) a v roce 1945 se bál vrátit do Prahy naopak proto,že už komuista nebyl.

Co říct na to, když v prchající poražené československé armádě na pokyn českého poddůstojníka linčují čeští němci židovského vojína za to, že je "gestapák"?

Ačkoliv autor opakovaně řeší svou národnost - jestli je Něměc, Žid či Čechoslovák, snad ani neví, že R-U monarchie vůbec původně neřešila národnost, ale jen komunikační řeč. Národnost vynalezli až političní nacionalisté a mateřskou řeč až ČSR při sčítání lidu, kdy se potřebovala dostat s podílem "Čechoslováků" nad 50%. Ve středověku nikdo neřešil národnost - stát se totiž odvozoval od panovníka. Revoluce v USA byla postavena na politickém národě - to 3 roky na to v Evropě deformovali francouzi na etnický národ, a tahle rakovina se dostala do Německa, kde vedla ke sjednocení, proti ní se zas vyhranili Češi a jiní. V evropě se jí vyhnuli jen Švýcaři, kteří zůstali u toho, že národ dělá zem a dějiny, a ne jazyk. Automaticky také přebírá nacionalistivké vynálezy Žida s velkým Ž, ne jako víry, ale jako národnosti a axiom, že kdo mluví německy, je Němec. Klidně by byl býval mohl být i Rakušan - ne každý, kdo mluví anglicky je Angličan.
doplnění:Více viz recenze

21.08.2019

Tato kniha se četla skoro sama, je to dobře napsané:-)
Autor popisuje svůj první rok ve Švédsku. Ačkoliv je poloviční Švéd (což samozřejmě nic neznamená), je Švédský občan, umí švédsky a v zemi trávil pravidelně prázdniny a i tam studoval několik semestrů, přesto jeho integrace do společnosti není vždy jednoduchá, a místní mu stále znuvu dávají najevo, že je a bude vždy cizinec.

Na vysvětlenou, proč autor pořád píše o Bullerbynu bych podotk, že v německy mluvících zemích mají velmi jednak rádi filmové adaptace knih Astrid Lingren a jiných švédských autorů, ale i švédské detektivky a německé filmy odekrávající se ve švédsku, kde je vždy ukazován idylický klidný venkov. Dokonce pro to mají v Němčině i slovo - "Bullerby Syndrome"(zkuste googlit).

Obecně je Švédsko německu blíž, a tak Mají v německu o švédsku víc předsudů, než třeba v ČR (přirovnal bych to třeba k českým představám o Ukrajině - většina lidí tam nikdy nebyla, ale přesně ví, co si o ní myslí).

Autor je dělí na 2 zcela protichůdné přístupy. 1) lidi věřící v idealizovaný Bullerbyn, kteří sní o nezkažené venkovské idyle 2) lidi věřící v Temnošvédsko - zemi, kde je pořád tma, lidé trpí depresemi, utápí se v alkoholu a musí děti osvětlovat lampičkami.
Ačkoliv se autor stále snaží líčit pozitivní krásy (vyjma byrokracie), tak celkové vyznění pro mě bylo překvapivě blíže temnošvédsku. Autor se odstěhoval ze švédska v roce 2012.

Kapitolou sama pro sebe je pak jistá obsese ve vztahu k alkoholu, kdy se lidé dívají skrz prsty na jakoukoliv konzumaci alkoholu, protože automaticky předpokládájí úplné zpití se.

Za sebe jsem tam našel v knize ještě jednu velmi zajímavou věc - možnost nahlédnout na model švédského socializmu a sociálního inženýrství. Pro ľidi z ČR bude řada popisů působit jak cesta do minulosti a v současné ČR by byla pro většinu společnosti zcela nepřijatelná. Zatímco švédové jsou hrdí na svůj systém nájemního bydlení, v ČR trvalo 20 let, než se podevdlo tento systém konečně částečně demontovat. Švédsko jak je znázorněno v knize je opravdu noční můrou jakéhokoliv liberála. Jedinné v čem je třeba přiznat Švédům plus je systém školek, které dokáží přijmout všechny děti od 1 roku za přijatelné peníze. Respektive je to opačný extrém k ČR, kde nedokáží města reagovat ani s 3 letou časovou rezervou na porodnost a zajistit dost míst ve školkách pro tří leté (podotýkám, že český systém nezvládá reagovat ani na úrovni základních, středních a dokonce ani vysokých škol - takže ačkoliv v ČR porodnost lítala v devadesátých a nultých letech sem a tam, tak míst ve školách je v podstatě stále stejně - o šanci šlověka dostat se na školu tak paradoxně rozhoduje v kterém roce se narodil). Česká neschopnost samozřejmě neznamená, že švédský model je proto ideální.

Dalším tématem knihy je byrokracie, ta hravě trumfne tu českou, a všemocný informační systém, který ale nefunguje správně, dává velmi vzpomenout na Orwella.

Rozhodně ji doporučuji jako čtení všem, co rádi chodí do IKEA, mnoho se toho dozví;-)

05.08.2019

Soudrh velký bobr, recitace Písně míru, hraní na garmošku a reakcionářské škůdcovství Jestřábů.

Bohužel opakované negativní zkušenosti - děti, které se tmy nikdy před tím nebály, se po přečtení této knihy tmy bát začaly.

Obecně vidím 3 hlavní důvody proč knihu číst:
1) dozvíte se o vietnamské válce z jiného pohledu (jižního Viet-Namu)
2) dozvíte se o české emigraci v době komunizmu
3) dozvíte se o autorovi

Velkou většinu knihy tvoří reportáže, které autor tvořil pro české vysílání Hlasu ameriky v letech 1968-1974. Jsou v ní ale i dodatečné komentáře a příhody a životopis autora. Reportáže tam nejsou úplně všechny, autor vybral ze svých 410 reportáží jen 210 nejzajímavějších (1968-69;1969-5;1970-26;1971-7;1972-50;1973-45;1974-10). Vzhledem k tomu, že česká redakce Hlasu ameriky byla zrušena v roce 2004, a archiv pořadů nebyl zachován, jde o jedinečnou knihu.

V roce 1968 je tématem velké řady reportáží hospodářský pokrok a ekomomická pomoc USA, pak reakce vietnamců na okupaci Československa. Od listopadu 1968 do srpna 1970 je reportáží minimum, kvůli pobytu autora v Paříži kvůli mírovím jednáním. Od podpisu příměří jsou reportáže již jen o bojích. Zároveň ale začíná informovat o situaci v celé bývalé francouzské Indočíně, tedy i o Kambodže a Laosu.

Je otázka, jestli chápat reportáže jako propagandu. reportáže vychází ve velké většině z oficiálních údajů jižního Viet-namu. Tím pádem jsou vždy uváděny vysoké stráty komunistů a buď vágní označení mírných vládních ztrát, nebo jsou vybírány konflikty, kde se vládě dařillo, ačkoliv jinde ve stejnou dobu dopadla hůř ve větší bitvě. Na druhou stranu všechny informace které autor předkládá považuje sám za pravdivé, a patrně takové jsou. Často je ale realita mírně posunuta povinným pracovním optimizmem. Ofenzíva tet je tak v soukromé komunikaci autora horší než v oficiálních reportážích, nehraje si ale na to, že by dohoda o příměří k nějakému příměří vedla. Také jasně identifikoval ústupek USA při jednáních, kdy souhlasili s ponecháním vojska severního vietnamu na území jižního vietnamu, ačkoliv bylo dosti nepřímé.


Při čtení si člověk uvědomí, že některé věci mohou být jinak, než jak bývají dnes běžně prezentovány. V ČR je dodnes velmi živá verze historie vietnamské války vykládaná soudruhy z Hanoje a tomu odpovídající americké sebemrskačství. Velmi výjimečně dojde na výklady oslavující americkkou armádu, které nebylo dovoleno válu vyhrát a zradili ji zmanipulovaní voliči v USA. Ačkoliv autor sdílí poslední pohled, obraz, který plyne z jeho reportáží je poněkud jiný. Nejvíce mě zaujalo: Ofenzíva TED nebyla takový propadák, jak se běžně tvrdí. Boje trvaly měsíce i v Saigonu. Jarní ofenzíva nebyla poražena před stažením američanů, ale naopak američané se stahovali za každou cenu a nepřerušili stahování ani kvůli probíhající ofenzivě. Přitom při ní došlo k nasazení tanků, a to masivnímu. Z jarní ofenzivy , jejíž výsledek se stal základem "příměří" se jižní vietnam vlastně již nevzpamatoval. Často opakovaná tvrzení o tom, že američané se stáhli, když byla země vyčištěna od komunistů a bezpečná a vybudována obří vietnamská armáda, která pak svou válku prohrála jsou absurdní. Američané se stahovali během probíhající ofenzívy, kterou se povedlo bombardováním maximálně zastavit. Její výsledek se stal podkladem pro "příměří", během něhož boje naopak eskalovaly.

Při čtení knihy je dobré mít na paměti, že američané se zcela stáhli v roce 1973, během roku 1974 ukončili jakoukoliv ekonomickou pomoc a jižní vietnam s papírově 4. nejsilnějším letectvem na světě měl uzeměná letadla pro nedostatek náhradních dílů a paliva. V posledním roce války měl příděl munice na vojáka a týcen cca na 10 minut bojové činnosti. Oproti tomu v průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z tohotéměř polovina až v letech 1974–1975.

Kniha je v českém jazyce unikátní tím, že neprezentuje věci z pohledu soudruhů v Hanoji, případně američanů, ale z pohledu jižního vietnamu. A ten se nekdy dost rozcházel i s pohledem vlády USA či amerických vojáků.

16.06.2019

Kniha popisuje stav za pobytu autora (ruského lékaře)v letech 1895-1900. Kniha se věnuje zejména podrobně epidemiím různých nemocí (zejména moru) v Číně, podrobnému popisu jednotlivých nemocí a špatných higienických návyků. Dále též dost prostituci. A velmi okrajově i běžnému životu.
Obsahuje popis cesty z ruska do Číny před zprovozněním transsibiřské magistrály. A také krátkou zprávu o životě komunity Evropanů v Pekingu. Autor je v ní poněkud skeptický, ale je otázka, zda nejde spíš jen o osobní dojmy. V takto malých komunitách je celkem běžné, že se nově příchozím začnou brzy poněkud zajídat.

Na pár místech tam na člověka vykoukne takové to "Co je Ruské, to je Nejlepší" (ženy, samovar,....), ale je to opravdu jen párkrát, a autor nemá problém uznávat konkrétní zásluhy a dobré vlastnosti jakýchkoliv jiných národností.

Knihu je dost těžké ohodnotit hvězdičkami - pokud vás téma nezajimá, tak nemá moc smysl ji číst, respektive její pasáže s chorobopisy nakažených z průběhu jednotlivých epidemií. Kniha ale obsahuje dost podrobný popis metod čínské medicíny a většinou si nedělá iluze o její účinnosti, byť považuje její léky za hodné prozkoumání.

28.04.2019