Y2T přečtené 164

První Čech na pěti kontinentech: Cesty Čeňka Paclta (1813–1887) 2019, Jaroslav Kříž

Stručná, ale informacemi nabitá knížka. Rozhodně vřele doporučuji. Snad jen bych podotkl pár věcí. Nepovažuji ho zas za takovou výjimku jeho přístupem, spíš se výrazně odlišoval od mainstreamových profesionálních cestovatelů, kteří neměli zájem o porozumění místním kulturám, ale hnala je potřeba co nejrychleji navštívit co nejvíce krajin a moci naservírovat svým krajanům co nejexotičtější, nejpodivnější a nejvzrušujícnější obrázek cizích krajů. Po takovýchto ignorantech nám zůstaly stohy knih, článků, zpráv o přednáškách či výstavách. A právě oni, společně s imperialisty bájícími o snadném bohatství v koloniích, formovali názory široké veřejnosti, které v mnohém přetrvávají dodnes. Paclt o nic takového neměl zájem, a nikdy sám nepublikoval ani nepřednášel. Již delší dobu mi vrtá hlavou, kdy se z člověka stává cestovatel. I kniha si dává překvapivě mnoho práce, aby vydefinovala cestovatele, a dokázala, že jím Paclt byl. Osobně bych spíše řekl, že nebyl. Unikátní je tedy spíše tím, že díky indiskrétnosti jeho přátel v Čechách, se nám zachovaly soukromé upřímné názory "obyčejného" člověka. Zároveň bych z každého přirovnání zahraničních reálií k místům v Čechách nedovozoval automaticky stesk po domově. Prostě jen přirovnával k něčemu, co adresáti jeho dopisů znali. Kdyby jim přirovnal řeku Vaal třeba k řece Potomac, nevěděli by, co si pod tím představit. Podobně, pokud si vzpomínám, P.N. Krasnov přirovnává skoro vše v Asii pro ruské čtenáře šíří k Něvského prospektu. Autor knihy se dopouští nepřesnosti, když se místy zmiňuje o "českých zemích" - v době před první světovou válkou to nebyl obvyklý termín, a patriotismus Čechů se vztahoval obvykle výlučně k České zemi (tj. Čechy). Ještě za války chtěli Češi původně řešit jen postavení Čech, dokud se zahraniční hnutí nespojila se Slováky a nepřišla s projektem Československa. Nelze hledět na dobové zápisy dnešní optikou. Pokud autor spekuluje, že za zhoršením vztahů s Holubem mohly politické názory, tak je dobré vědět, že Holub byl loajální občan Rakouské monarchie, a Čech bych spíše smyslu "der Böhme", než "der Tscheche". Spekuluje se, zda nebyl po matce z bilingvní rodiny - otec se sice hlásil horlivě k české národnosti a s Emilem si dopisoval extrémě složitou knižní češtinou, ale Holuba zapsal na německé gymnázium, kde pro špatnou znalost jazyka propadl, a přestoupil na české gymnázium. Ovšem i jeho čeština byla často nesrozumitelná, jeho rukopisy musely být v Čechách jazykově upravovány, což bylo taktně přičítáno "dlouhému pobytu v zahraničí". Nejen, že neviděl rozpor v tom, být Čechem a Rakušanem, ale navíc jeho otec se v roce 1848 postavil na stranu císaře, což mu řada Českých nacionalistů měla pak za zlé, donutilo ho to i se přestěhovat, a synovi opakovaně doporučoval, ať žádá o podporu pro své cíle u u dvora a státních úřadů, a připomene u toho, co otec pro svou podporu císaře vytrpěl. Podpory se mu také opakovaně dostávalo. V Praze ho pak považovali za figurku Vídně a měli obavu, aby nějakého pražana nenahradil na teplém místečku v museu či na univerziě, což ho nakonec donutilo žít ve Vídni. Krom toho jeho žena byla Vídeňačka. Takže prostor pro politický spor s Pacltem, který byl, zejména na stará kolena, posedlý husity a češstvím, tam rozhodně být mohl. Možná nadbytečné o tom spekulovat, protože objektivně Holub Paclta využíval a choval se arogantně - a na rovinu, dělá to řada expatů, že se zkouší nalepit na začátku na krajana, co v zemi žije déle, a běžně se stává i to, že navzdory vší pomoci, do které usedlý krajan investuje mnoho snahy, tak ho ještě pomluví, že mu nepomohl dostatečně. Knížka se místy trochu opakuje, ale rozhodně mi nechybí, že nepřepisuje z knihy Čeňka Paclta Cesty po světě - to by byla pro čtenáře jen ztráta času, protože po přečtení této publikace si ji pravděpodobně stejně sám přečtě:-)... celý text

Jak smutné v bitvě padnout 2007, Kumiko Kakehaši

Bohužel české vydání je extrémně nekvalitně zpracované, začíná to už tím, že není překládáno z japonského originálu Chiruzo kanashiki vydaného v roce 2005, na který je odkazováno i v anglickém překladu, ale pouze z anglického překladu vydaného v roce 2007, který je vydáván za originál. Trpí tím zejména překlad básní. Je v něm neuvěřitelné množství chyb při přepisu japonských slov, a to tak zásadních, jako hned na začátku knihy opakovaně chybně uváděný název souostroví Ogasawara, kde se Iwojima nachází jako "Osagawara". Podobně syn Kuribayashiho je uváděn jako Taró. Místy i jako Karó. Ženám jsou tam přidávány k příjmení koncovky -ová, kniha pracuje se směsí anglické a české transkripce, a místy ji i míchá dohromady v jednom slově, což vede k nesmyslnému čtení. V knize je navíc i řada věcných chyb, kdy nesedí např. věk osob či uváděné dny. Vůbec nechápu, co překladatel dělal. Evidentně si to po sobě pořádně nepřečetl, a nečetl to ani nikdo se znalostí japonštiny a japonských reálií. Z hlediska obsahu je kniha sice zajímaví, ale zároveň k ní mám poněkud rezervovaný přístup. Uvítal bych spíše úplný přetisk dopisů, než názory autorky, co si Kuribayashi myslel. Kniha je místy snad až příliš obdivnou, a poněkud příliš zahleděnou na jednu osobu. Napadají mě některá jména japonských vojáků, která si dle mého názoru zaslouží větší respekt. Pro většinu Čechů a Moravanů bude hůře srozumitelná, protože předpokládá znalost japonské společenské atmosféry té doby, což většina tuzemských čtenářů nemá. Co by si zasloužilo větší pozornost je skutečnost, že nechal evakuovat civilisty.... celý text

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová
odpad!

Hnus. Depresivní kniha, která svádí děti k sebepoškozování. Na rozdíl od autorky si nemyslím, že předkládat dětem hrdiny, kteří si jen tak pořezávají nohy je super nápad.... celý text

Náměsíčníci - Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce 2014, Christopher Clark

V dnešní době kniha ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Člověk si zase znovu uvědomí, jak moc odtržené od reality je to, co se učí u nás na škole v rámci výuky dějepisu. Že jde jen o selektivně vybraná fakta a z nich seskládanou národní mytologii. A že jiné národy mají své zcela jiné verze historie. A také to, že vlastně celou dobu se učí jen české dějiny, protože zmínky o dění v jiných zemích jsou vždy jen výběrové, ve vztahu k našim dějinám. Rozhodně by stálo zato zařadit do výuky alespoň balkánské války 1911/1912. A naopak bych klidně vypustil dějiny pravěku, kterým se věnuje jeden rok na druhém stupni a druhý rok na SŠ.... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

Docela se divím, kolik je tu negativních komentářů. Sice mě trochu překvapuje, že scénář nepřepsali do knižní podoby, ale jinak mě příjemně překvapil. Děj je svižný, s dějovými zvraty. Snad jen je trochu škoda, že z tématu vytěžili jen jedno představení, jehož děj se odehrává během jen pár týdnů. Také je dost vidět, jak ve snaze omezit počet postav, je v příběhu oproti knihám jen malý počet žáků Bradavic a učitelů. Školní prostředí přeje přirozeně spíše většímu počtu postav. Čekal bych alespoň pár spolužáků a profesorů navíc. Zajímavé je téma, kdy je jím vztah rodič-dítě a problémy střední generace - snad nějaká snaha přizpůsobit se věku čtenářů. Už u půdní série byla patrná snaha, aby kniha rostla a stárla s čtenářem, což zejména u filmů nabíralo až nesnesitelnou podobu, a dávalo smysl jen když díly vycházely postupně, ale pro dnešního čtenáře, který si tochce přečíst najednou je to spíše nekonzistentní četba . Třeba se za dalších 20 let setkáme s nějakým dalším pokračováním na téma stáří...v tomto díle si na něj hezky nakročila s domovem pro přestárlé čaroděje. Zaujalo mě, jak nezvykle velkolepě je scénář pojatý, spousta změn scén, efektů, někdy až snad nadbytečně moc.....docela přemýšlím, jestli se na to někdy nezajít podívat. Mohla by to být pořádná show.... celý text

Emil Holub / Cestovatel – etnograf – sběratel 2013, Martin Šámal

Nejlepší publikace o Holubovi - kdo se něj zajímá, nesmí ji minout. Autor si dal mnoho práce s procházením dobových pramenů, zejména zachovalých archívů korespondence nejen Emila Holuba, Náprstkových, ale i a mnoha dalších. Kniha mi nabídla odpovědi na celou řadu otázek, které jinde nenajdete. Např. jak to bylo s Bertou Novákovou. Je však škoda, že příliš často přidává své vlastní hodnocení výklady a domněnky. Většinou opravdu z dobových dokumentů lze na něco takového soudit, ale ne vždy. Zdá se mi, že autor zbytečně křivdí Holubovi, když odsuzuje jeho rozdávání sbírek gymnáziím. Nebere v úvahu, že v té době byla gymnázia něčím zcela jiným, než dnes. Gymnázií bylo tehdy velmi málo (např. v Brně jen jedno českojazyčné a jedno německojazyčné), a šlo o elitní ústavy. Mít maturitu bylo tehdy samo o sobě poměrně vysoké vzdělání, které třeba za první světové války automaticky vedlo k hodnosti nižšího důstojníka. Gymnaziální profesor tehdy nebylo jen označení učitele, ale titul respektovaného vědce, který si jej musel zasloužit složením zkoušky, a očekávalo se od nich, že se budou věnovat vědě. A to také dělali - hojně zkoumali a publikovali, A navíc byla gymnázia inspekcemi výrazně hodnocena podle toho, kolik názorných pomůcek používají při výuce. Nadto tehdy byl přístup k informacím značně omezený, a co gymnázium nemělo ve sbírkách, s tím se mohli studenti jen těžko seznámit (dnes stačí se podívat na internet). K velkému rozšíření gymnázií a znehodnocení maturity došlo až za první republiky s masovým zakládáním nových českých(!) gymnázií (na což tehdy mnozí hořekovali, že se snižuje kvalita vzdělání, podobně, jako je tomu v posledních desetiletích u VŠ s jejich masovým rozšířením, kdy na ně jde většina populačního ročníku a mnohé ani nedělají přijímací zkoušky), a následně s jejich zrušením s nástupem komunismu. Z dnešního pohledu opravdu nedává smysl mít takové věci v přírodopisných kabinetech. Tehdy to ale nesmysl nebyl, a těžko po E.H. chtít, aby předvídal vývoj v dalších desetiletích. Poměrně málo se autor věnuje manželce Emila Holuba. Dostupných informací není tolik, takže bych čekal, že tam budou uvedeny všechny. V tomto směru doporučuji spíše publikaci "S jménem Rosa Afrikou". Navíc u Rosy není řada tvrzení nijak ozdrojována, a řada známých informací vůbec uvedena. Mnohé jsou uvedeny odlišně od výše uvedené publikace, která na mě působila přesněji. Je škoda, že tomu nebylo věnováno více pozornosti. Např. Jde o to, jestli Rosa Hof začala své jméno psát česky, když žádala o československou penzi za první republiky, nebo až po druhé světové válce, a jestli dopisy v češtině psala sama, nebo je za ni psal někdo jiný. Nejsou to zdaleka drobnosti. Pro mě byly v knize nejzajímavější bližší informace o otci Emila Holuba, který byl zjevně mnohem schopnějším člověkem, a také o Čeňku Pacltovi. Díky citacím mnohé dobové korespondence kniha popisuje i problematické a nestandardní chování a jednání Dr. Holuba. Člověk si až říká, jestli netrpěl některými duševními poruchami. Lidé s podobným chováním jsou dnes často diagnostikováni na různé psychické poruchy. Domnívám se, že by to stálo za přezkoumání, a bylo by to možná výstižnější, než hovořit o "workholismu", který je spíše důsledkem, než příčinou. Jednou z nejzajímavějších věcí na knize je česko-německá otázka. Emil Holub Pocházel pravděpodobně z dvojjazyčného prostředí, a ani jeden z jazyků neovládal dokonale. Hlásil se k tomu, že je Čech, nicméně zjevně nechápal otázku národnosti tak bipolárně a antagonicky, jak ji již tehdy prezentovali v rakousku bující extrémisté na České i Německé straně, kterým se prostě nemohl zavděčit, jelikož nebyl dostatečně "jejich", a kteří určovali společenskou atmosféru v tisku. Emil Holub žil v době Rakouska, kdy se jazyk český i národnost označovaly anglicky Bohemian, a v jiných jazycích obdobnými ekvivalenty. Byla tam velká vazba na území království Českého. Morava nebyla Čechy, a Češi byli lidé žijící v Čechách. Početní radikálové na obou stranách ale měli tendenci označovat za Čechy jen slovanskojazyčné obyvatele Českého království, a německojazyčné zase počítat k Němcům. Tento názor hodně rezonoval v pražském novinářském prostředí, ale zdaleka nebyl všeobecný, a podstatná část společnosti to takto nevnímala, mnozí se navíc vnímali jako Rakušané. Z toho pohledu je velmi nešťastné, že AJ a NJ Resume je předkládán jako "Tschechische Reisende"/"czech traveller". Tím být nemohl, protože tato slova se tehdy vůbec nepoužívala, ale používalo se označení Bohemian které se vztahovalo k území Čech. Až v roce 1915 se objevil na Rusi časopis s názvem Čechoslovák a až v roce 1917 se tak začali označovat krajané v USA lobující za vznik Československa, zahrnujícího i Moravu a Slovensko. Do té doby se vedly politické diskuse ohledně samostatnosti Českého království, tj. jen Čech. A také až tehdy se k tomu (vlažně) přidali i krajanští Moravané, kteří se doté doby akcí Bohemian až na výjimky neúčastnili a organizovali se v USA v rámci katoliských spolků, které do té doby nebyly protirakouské ani protihabsburské . Tvrdit, že byl E.H. Tschechische/czech traveller, je asi stejné, jako tvrdit, že to byl Československý spisovatel, nebo že by Puškin byl Sovětský spisovatel. Ten překlad je prostě nešťastný. I na všech dobových dokumentech v knize je uváděno vždy Bohemian jak pro jazyk, tak národnost či zemskou příslušnost. Je zcela možné, že Holub chápal své Češství nikoliv v duchu tehdy neexistujícího národního socializmu jako jednoznačnou příslušnost k jediné rase, ale spíše jako jakési lokálně patriotické určení původu, něco jako když se někdo hlásí k tomu, že je z (jižní) Moravy, z Virginie nebo Bavorska. Za pozornost stojí i úzký a pozitivní vztah Holuba i jeho otce k habsburské monarchii. Je škoda, že u citací z dopisů E.H., ani Rosy, není v drtivé většině zřejmé, jde-li o přesné citace, nebo překlady z němčiny. Pokud jde o překlady (což asi řada bude), mohlo dojít místy k posunu významu.... celý text

Deník japonské manželky 2018, Veronika Ageiwa

Přiznávám, že jsem knihu bral do ruky se značkou skepsí. Čekal jsem další z knih typu "podívejte se, jak jsem úžasná, co všechno jsem v Japonsku vytrpěla" a snahu vytřískat na tom peníze. V jistém smyslu tam je oboje přítomno, ale ve zcela přijatelné míře. Jako většiny Čecho-Japonců, kteří jdou s kůží na trh, i zde jsou možná důvodem, proč jít z kůží na trh a odkrývat své soukromí peníze - snaha o mediální publicitu, jelikož autorka si vydělává překlady a poradenstvím. V knize to je ale zmíněno jen v jejím životopise. V čem se ale kniha od jiných liší je, že autorka žije patrně v celkem spokojeném manželství s poměrně schopným a přiměřeně úspěšným mužem, dobře vychází s japonskými příbuznými a poměrně zvládá zapojit se do japonské společnosti. Její hodnocení tak na rozdíl od jiných není nijak zatrpklé. Navíc se nepohybuje v nejnižších vrstvách společnosti, ale zvládá se poměrně slušně zapojit sociálně i finančně mezi nižší střední třídu. Kniha sice místy zavání laciným exoticismem, kdy použitím nevhodných analogií dělá z Japonců zbytečné exoty, ale v zásadě je celkem věcně správná. I když musím říct, že mě až zarazilo, že někdo dokázal osobně napáchat snad všechny typické gajdžinské omyly a nedorozumění - trochu ve mě hlodal červíček pochybností, jestli to nejsou přece jen sesbírané omyly všech lidí okolo - ale asi není důvod autorce nevěřit:-D Mezi všemi těmi nesmysly, co o Japonsku vychází (a různými deníky zhrzených manželek), bych tuhle knihu vyzdvihl, jako slušnou, věcně správnou, bez nějaké předpojatosti a navíc čtivě napsanou. Kapitoly mají jen 1-2 strany, takže se to hezky čte, a navíc jsou napsané celkem jednoduchým jazykem, takže lze doporučit ke čtení i Japoncům s větší znalostí češtiny:-) Za pozornost stojí, že autorka v Japonsku vlastně v době vydání knihy žila celkem krátce - jen cca 5 let. Na druhou stranu musím říct, že na mě udělala dojem schopnost složit JLPT N1 po 4 letech v Japonsku. Pokud lidé mají potřebu číst něco ze žánru "vdala jsem se za Japonce", tak na našem knižním trhu je to rozhodně nejlepší volba. Jen je třeba zkousnout neustálé nadužívání slova "Čechy" a neustálé srovnávání s Prahou. V čem bych chtěl plně autorku podpořit je její hodnocení návratu do ČR. Ten kulturní šok je stoprocentně autentický a absolutně o něm nepochybuji. Mám v podstatě totožnou i zkušenost s pražskou MHD. Až na to, že na mě byl řidič protivný už na letišti.... celý text

Kdo zabil Snížka? 2017, Petra Soukupová
odpad!

Dětská kniha? Alkohol, kouření, disfunkční rodiny.....hodně dětem bude to prostředí zcela cizí. A i ty, které v takovém žijí, by mohly alespoň číst o něčem lepším.... celý text

S jménem Rosa Afrikou 2010, Vincenc Streit

Musím přiznat, že ačkoliv má kniha jen 110 stran textu, tak mi její přečtení dost trvalo. A to zdaleka nejen proto, že je psaná poměrně drobným písmem. Kniha snad neprošla žádnou korekturou, je v ní opravdu hodně gramaticky prapodivných vět. Navíc by klidně mohla být třetinová, protože těch nemnoho informací, které k Rose Hof jsou se v ní neustále opakuje dokola, a se spoustou obecného mlácení prázdné slámy, kdy se autor stále dokola zamýšlí nad tím, co si asi mohla myslet R.H., a opakuje stereotypy o postavení žen v té době. Tyhle pasáže jsou dost na začátku knihy, a málem jsem ji kvůli nim odložil nedočtenou. Ale to by byla škoda, protože kniha obsahuje i řadu zajímavých informací o R.H. - cenným zdrojem jsou zejména citáty z korespondence. Je škoda, že jich kniha neobsahuje více, případně nejlépe celé přepisy a reprodukce dopisů, protože jde v podstatě o jediné autentické prameny, a autorovy domněnky a dohady mě zdaleka tolik nezaujaly, zejména když má problém udržet myšlenku a často se opakuje. Je ale velmi zajímavé sledovat paní Rosa Hof (AKA Rosa Holub - Rosa Holubová - Růžena Holubovou) i jejího chotě, jak se vyvíjí jejich vztah Čechám, národnosti, státní příslušnosti....tedy ze se můžeme spíše jen dohadovat, ale je zřejmé, že to češství chápali jinak, než se to začalo vykládat od WWI, a že se do konceptu první republiky moc nehodili. Tím spíš je s podivem, že paní R.H: získala kromě rakouské i československou penzi. A ještě více mě zaujalo, že až v této souvislosti dvě desetiletí po manželově smrti se začala označovat jako Růžena (a začala najednou psát dopisy dokonalou češtinou, ale zcela jiným a výrazně méně vypsaným rukopisem:)... celý text

Ulicemi Brna proti proudu času 2020, Petr Fiala

Skvělá kniha. -Velmi se mi na ní líbilo, že na rozdíl od jiných publikací není zaměřena na historii konkrétní městské části tisíc let zpět, ale zabývá se jen obdobím posledních max. 150 let, což je období, které stále relevantně ovlivňuje naši přítomnost. -musím ocenit výborný výběr spousty fotografií dokumentujících vývoj města v okolí tramvajových tratí po celém městě. Jen je škoda, že vzhledem k velkému počtu fotografií jsou v tak malém formátu, že mnohé v textu popisované detaily na nich ani nejsou rozpoznatelné. -kniha mi pomohla pochopit spoustu zdánlivých nelogičností a špatných rozhodnutí, ať již šlo o zrušení trati do Líšně či různé demolice atd. Ve své době obvykle dávaly smysl. V čem má kniha rezervy: - V textu je dost faktických chyb, a to zejména u popisů fotografií. Mezi nejabsurdnější patří určitě popisek fotky kamenného viaduktu nádraží na Křenovu ulici, který jej označuje za dávno zbouraný, a fotka tramvaje ve smyčce starý Lískovec před supermarkerem Delvita datovaná popiskem do roku 1984! Rozhodně stojí za to si při čtení knihy vzít k ruce historické plány Brna a stará ortofota, které lze oboje najít na internetu. Kniha věnuje opravdu mimořádnou péči lince 1, která je dokumentována velmi podrobně a zabírá 1/4 knihy. V některých chvílích autor popisuje i lokality stovky metrů od dané trati a podrobné dějiny okolo stojících budov a institucí a zahrne do vyprávění historii celé MČ, a jindy některé úseky tratí zcela přeskočí, s tím že sotva letmo zmíní tratí jsou popsány mnohem méně (např. ulice Táborská). Na některých úsecích to bohužel působí tak, že už chtěl mít autor hlavně Brzy dopsáno. Krom toho kniha v podstatě vynechává městské části, kam tramvaj nejezdí buď vůbec, nebo jen okrajově (což je zhruba polovina městských částí). Každopádně jako celek je kniha výborným průvodcem. Pomohla mi pochopit vznik dnešní podoby Mendlova náměstí, Staré Osady a řady jiných míst, na které je dnes smutný pohled. Zároveň mě překvapilo, kolik tratí bylo zrušeno nebo zkráceno. A hlavně mě to donutilo vzít si do ruky historické mapy a ortofota, kde jsem narazil na spoustu dalších souvislostí. Což vřele doporučuji, protože pochopit umístnění některých oběktů podle popisu v knize je často těžší, a sem tam i nemožné. A člověk narazí na to, že autor se občas mýlí (např. že vytyčení ulice Úvoz v její horní části proběhlo mnohem dříve, a než došlo k odtěžení svahu a zástavbě tohoto území ) Člověk si při čtení knihy uvědomí, jak moc jizev na tváři města způsobilo 20. století, revolučními změnami z let 1918,1939,1945,1948,1968,1989, atd., které činily některé objekty zbytečnými či přímo nežádoucími a naopak stanovovaly nové priority a úkoly a nové, mnohdy bezohledné cesty k jejich dosažení. I dnes tak město častokráte se svými projekty navazuje na plány z minulosti, které z rozličných důvodů nebyly doposud realizovány. Při četbě mě ještě zarazilo, jaké bylo tempo výstavby mnoha funkcionalistických budov. Docela by mě zajímalo, u kolika z nich si k tomu tehdy dopomohli nežádoucími aditivy. -Autorem není ministerský předseda, ale jeho jmenovec. -Kniha ještě nezahrnuje v době COVIDU přijatý plán na zásadní rozšíření tramvajových a vlakových tratí v Brně.... celý text

Toulky po Evropě 2021, Jiří Martínek

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Na rozdíl od jiných naučných knih pro děti je věcně správná, přesná a informačně bohatá, a přitom stále dětem srozumitelná. I dospělý si v tom slušně počte. A přitom je to stále přiměřené dětskému čtenáři. Je to úplně něco jiného, než jiná dílka na podobné téma obsahující spousty nesmyslů, chyb a nepřesností. Za mě jednoznačně palec nahoru. Něco takového se v českých knihkupectvích často nepotká.... celý text

Zlaté jablko 2016, Megan Miller

Moc mě to nenadchlo, ale číst se to dá a nejmenší fanoušky Minecraftu to baví. U CG komixů mám vždy takový divný pocit, že si někdo šetří práci až příliš. Zamrzí, že v ačkoliv jde vlastně o první díl, tak v češtině jde také o díl jediný. Konec volá po pokračování dobrodružství, které pro českého čtenáře nepřišlo. V originále na to navazuje kniha "The Big Book of Graphic Novels for Minecrafters ", která obsahuje další 3 dobrodružství Alex. oprava: tak další díly v češtině vyšly, ale nenašel jsem je původně, protože mají uváděnou jinou autorku i ilustrátora. Následují Pomsta nemrtvých mnichů, Proroctví náhrdelníku a Bitva o dračí chrám od Cara J. Stevens.... celý text

Nezapomeň na zlé časy 2010, Günter Koschorrek

Nesdílím všeobecné nadšení z této knihy. Na rovinu mi přišla málo autentická a upřímná. Ačkoliv autor v předmluvě tvrdí, že vycházel čistě ze svých poznámek, a nic si nedomyslel, mám v tomto směru značné pochyby. -Už jenom to, že v prosinci 1942 přišel o svůj zápisník, a vše si zpětně zapisoval až při léčbě zranění na přelomu let 1942/1943 ve mě vyvolává nedůvěru, jestli si opravdu mohl vše pamatovat na den přesně, jak uvádí. -V pozdější době si pak vedl jen kusé záznamy na lístečcích, a je dost nepravděpodobné, že by si tam přesně zapisoval různé úvahy. V tomto směru, i když se kniha tváří jako deník jednadvacetiletého vojáka mám spíš podezření, že jde o úvahy sedmdesátiletého seniora. -Mohu působit jako přísný puntíčkář, ale je to zcela zásadní zejména, když se autor snaží čtenáři namluvit, že věřící voják viděl ve snu Sviňovu smrt noc před tím, než zemřel, že Káťa předpověděla přesně kteří přežijí, a kteří se dnes z akce nevrátí, věděla kdo padl (což by šlo celkem snadno vysvětlit informacemi od zdravotníků), atd. Takových ezoterických nesmyslných narážek předpovídání smrti je tam spousta. A u toho je zcela zásadní, jestli autorovi náhodou neselhává paměť, a neposouvá si události o nějaký ten den jinam. Známe koneckonců i poruchy paměti jako Deja-vu. -samostatnou kapitolou je pak autorovo přesvědčení, že dokáže vycítit, kdy bude raněn - zde je otázka, zda nezaměňuje příčinu a důsledek, a nejde o sebenaplňující se proroctví, kdy v důsledku únavy byl méně opatrný. -z knihy nepřímo plyne, že autor byl vedoucím Hitlerjugend, ale přitom se celou dobu tváří, jako by byl zcela apolitický, a jen jako voják. -je až zarážející, jak v knize chybí zmínky o civilním obyvatelstvu, vyjma pár děvčat. -autor je až nesnesitelně sebestředný. Extrémní je jeho fňukání nad tím, že mu zlí Češi sebrali sůl a boty, které si před tím sám ukradl při rabování armádního skladu. Když to člověk porovná s tím, že jiní zajatci sovětů skončili v Rusku na 5-10 let nucených prací, a to nejen váleční zajatci (ti od Stalingradu měli úmrtnost 95%), ale třeba i masově unášené německé ženy a děti (odvlékali do SSSR na práci i děti mladší 15 let), tak jeho stížnosti působí absurdně. -kniha neobstojí ani ve srovnání s jinými vzpomínkami veteránů - např. Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne, Exodus - osud vyhnanců, nebo archivy Paměti národa. Autor záměrně vynechává jakékoliv své názory (vyjma pochyb o smyslu války ke konci), či pohnutky (např. k absolvování řidičského kurzu)) Autor nezmíní ani osud své matky, ani nikoho z přátel, kteří absolvovali útěk Východního Pruska. -Dost divně působí, jak mu přijde normální, donutit náhodného ruského civilistu vypít vodu, o které si myslí, že může být otrávená, ale sám se lituje kvůli neosolenému jídlu, botám a pár dnům internace v lázeňském hotelu. -je zajímavé, jak má autor na konci potřebu hodnotit americké vojáky jako horší a méně schopné, kteří vyhráli jen díky lepšímu vybavení. Přitom se s nimi nikdy v boji nesetkal (a např. jejich nasazení na Corregidoru bylo výborné). Zavání to přetrvávajícím německým nacionalismem, kdy Němci jsou chápáni jako lepší a šikovnější. Také je tam zřejmá antipatie k Čechům. Vůbec si neuvědomuje, že stejně jako Rusové či Poláci také trpěli - i když třeba méně. -Vůbec nerozlišuje jednotlivé sovětské nebo československé národnosti. Ne každý ze sovětského svazu je Rus. Za celou dobu nezmíní, že v Rusku byla krvavá diktatura, ačkoliv to byla pravda, a německá propaganda to neopomíjela zdůrazňovat. Je totální ignorant i ve vztahu k osudu ostatních národností. Nemá žádné obavy o civilní obyvatelstvo území, ze kterého se stahují, a má pocit, že rudá armáda jsou "jejich". -celá kniha jen přiživuje absurdní mýtus statečného a v boji nadlidského německého vojáka, který tu vytvářela nejprve nacistická propaganda a poté na něj pružně navázala propaganda komunistická, která vyzdvihla, že Sověty neporazí ani tak schopní Němci. Reálně byly ztráty rudé armády jen cca 2x vyšší, než Osy. Z knihy to působí úplně jinak, jako by měli Sověti ztráty vyšší o několik řádů. A tím se dostávám i k autorovu věčnému přehánění, kdy neustále líčí, jak všude vybuchují granáty v palbě, kterou nemůže nikdo přežít, ovšem reálně ji polovina vojáků přežije. V zásadě nikdy nic nekvantifikuje, např. ani hloubku zranění či střepiny, nebo počty, ale sděluje jen nejasné dojmy o husté, veliké smrtící palbě atd., případně o velkých či malých střepinách. Jde spíše jen o takové dojmy, jde o jakýsi impresionismus slova.....ale na sdělování stále stejných pocitů je ta kniha poněkud příliš dlouhá. Uznávám, že je to napsané čtivě, ale informačně to moc bohaté není. Jen ve smyslu, kdy a kde byl. -nevím, proč se tolik naváží do "zázračných zbraní" - atomová bomba sice nepřišlo, ale i tak se v posledních 2 letech války povedlo reálně nasadit spoustu zbraní, které kdyby přišli dříve, mohli změnit průběh války - např. panzerschreck, panzerfaust, sturmgewehr 44, trysková či raketová letadla. -zarazilo mě, jak uvádí se 1. května dozvěděl Hitlerově sebevraždě a co si tehdy myslel. Přitom 1. Května bylo zveřejněno, že vůdce padl v boji. Co se s ním stalo se tehdy rozhodně nevědělo. A tak bych chápal celou knihu. Autorovi selhává paměť a promítá si své pozdější informace a názory do tehdejší doby. Tak působí i snové boží kázání, kde mu ohledně vinny za válku Bůh během transportu v horečkách od Stalingradu sdělí v podstatě to, k čemu došly až poválečné politická špičky a tribunály na mnoha jednáních. Vlastně celou dobu se zaobírá jen sám sebou a svým strachem o život. A nemyslí dál, než na své kumpány. Otázka je, zda je to upřímná neschopnost, nebo účelová slepota, a snaha glorifikovat sebe a ostatní německé vojáky, omluvit prohranou válku a přitom se nijak veřejně nehlásit k národnímu socializmu.... celý text

Konec starých časů 1991, Jaroslav Žák

Na úsvitě nové doby 1993, Jaroslav Žák

Na rozdíl od prvního dílu tato kniha není v podstatě humorná. Je jen líčením rudého teroru, a celá se utápí v alkoholu. Člověk si pak říká, proč radši nečíst příběhy skutečných lidí. Na stránkách paměti národa jich najdete spousty. Nějak zásadně mě nemrzí, že autor nenapsal další pokračování. I když uznávám, že kniha může být přínosná v pochopení toho, jak se lidé museli přizpůsobovat nové době, jak se ohýbaly páteře, lámaly charaktery a dělaly kompromisy. Celkem trefně autor vystihl, že takovýto tlak byl mnohem větší na lidi ze střední třídy, než na dělníky. A na lidi s rodinami, než na bezdětné. A také se rabovalo, kradlo, vraždilo a udávalo. Drtivá většina lidí takové věci ze svých vzpomínek vynechává. A také líčí celkem věcně dobu. Z oficiálních statistik by se mohlo zdát, že za komunismu zemřelo jen pár set lidí při politických procesech. Ale reálně těch lidí bylo mnohem víc, jen se falšovali příčiny úmrtí, nebo se před smrtí propouštěli z věznic. btw: Cholévka byl vlastně takový průkopník inkluze na gymnáziích. Je zajímavé si to srovnat s dneškem, kdy mají jedinci, kterým rodiče vyřídí v PPP papíry potvrzující diagnostikované poruchy učení, prodloužený čas na přijímací zkoušky až o 100%...i s ohledem na to, že ty zkoušky jsou částečně konstruované ne na tom, že otázky nejsou zas tak obtížné, ale je problém je stihnout v časovém limitu. I na školy, kam se bere jen 5-10% nejlepších se tak dostávají jedinci, kteří vzbuzují oprávněně rozpaky pedagogů.... celý text

Fantom operety 1945, Eduard Fiker

Celkem lehká a zábavná četba. Rozhodně doporučuji. I když nějaké připomínky bych k ní měl. Poněkud schizofrenní je vztah k operetě (komické opeře/zpěvohře), kdy na jednu stranu ji autor zesměšňuje za nepravděpodobné a přepjaté jednání, ale sám se dopouští stejného. Proč by se lidé nemohli těšit nereálným světem operety, ale mohou se těšit stejně nereálným světem této knihy? Logiku v tom nevidím, ale při čtení knihy mi to nějak zásadně nevadilo, spíš mě mrzelo, že kniha je příliš krátká a zápletku nenechává pořádně gradovat. Fantóm Ludva si vlastně zas tak moc nezafantómuje a je v nejlepším utnut. Zbytek knihy, kde jsou jen zmatky z neschopnosti nekompetentních lidí je poměrně nudný a zdlouhavý, Naštěstí rozsahem není zas tak dlouhý. Potenciál knihy se mi zdá trochu nevyužitý a zbytečně předčasně utnutý (v tomto bych to trochu přirovnal ke knize "Kluci, hurá za ním"). Také způsob komunikace mezi Ludvou a Lolinkou je až poněkud příliš přehnaný a nepříjemný. Člověk marně přemýšlí, co by ty dva drželo spolu. Poznámka k 1. vydání z roku 1945: Na začátku a konci knihy je značně politicky aktivistické doprovodné slovo nakladatele J. Dolejšího. Vyzdvihuje tam záslužnost tepání nešvarů úpadkového žánru operety. Nejšťavnatější závěrečnou část zacituji: "Tentokrát pak je zásluha satyry násobena snahou vysvětlit lidu, který se konečně dostal ke svým právům a který shlédl na jevišti hloupou věc, PROČ byla ta věc hloupá, a proč je třeba generální čistky v záležitosti tak důležité, jakou je lidová zábava." Velmi rád bych se někdy dozvěděl, jestli oním J. Dolejším, byl pan Josef Dolejší, nakladatel textů operet, muzikálů a dobových romantických komedií. A také jak dopadl v následujících letech. A jaké byli jeho motivy k tomuto volání po čistce, a jak byl spokojen s novými poměry, které přišly. Nebo zda si jen snažil vylepšit pozici v nadcházející době, kdy pod záminkou trestání kolaborantů probíhaly čistky v kultuře, a kde se odstraňovali politicky nepohodlní lidé, likvidovali úspěšné kariéry i vyřizovali osobní účty. Podotýkám, že pan Fiker v románu nijak radikální není, a ač operetu kritizuje neustále, alespoň forma a obsah kritiky jsou vcelku přijatelné, a románem uváděné poměry a nešvary lze snadno vztáhnout i na dnešní muzikálovou tvorbu v Praze. Jen pan nakladatel si zjevně osvojil slovník nových politických poměrů.... celý text

Moravské dějiny do roku 1860 2020, Ondřej Hýsek

Kvalitní a velmi poctivě zpracovaná kniha, určená zejména pro lidi, kteří prošli českým školstvím, jehož osnovy se dějinám Moravy příliš nevěnují. Tato kniha výborně vyplňuje tato bílá místa. Pro mnohé to bude čtení značně překvapující. Zároveň je třeba říct, že kniha je čtivá, jde o podařenou moderní učebnici dějepisu, a je třeba zejména ocenit, že kniha je opravdu poctivě zpracovaná tak, aby jí nabylo možno cokoliv vytknout nebo ji přistihnout při nějaké nepřesnosti. Za pozornost rozhodně stojí i doprovodná publikace s přílohami "PROBA FIDES MORAVORUM" - na kterou s ohledem na to, že má jiného autora, ne každý čtenář narazí (cca 300 Kč). Jde o první díl, koncem roku 2021 měl být vydaný i druhý díl "Moderní dějiny Moravy po roce 1860“, k čemuž zatím nedošlo. Kniha má poněkud atypickou cenotvorbu, kdy v současné době pro školní účely se dá za koupit ve větším objemu za cca 140Kč, pro individuální za cca 270 Kč, a kromě brožované existuje i verze v pevné vazbě, která vyjde na cca 430 Kč. Bohužel dostupnost knihy je značně omezená, reálně na cca 2 e-shopy (z nichž jeden nenabízí ani doprovodnou knihu a vázanou verzi, ale zase nabízí sníženou cenu pro vzdělávací účely). Pozor, ani jeden z nich není na Heurece, tam je jen dumknihy.cz, kde se kniha ukazuje jako nedostupná, ale když dáte hledat název přes google vyhledávání, tak se vám objeví 2 výše zmíněné e-shopy, které knihu stále mají.... celý text

Japonsko, má láska: český cestovatel a sběratel Joe Hloucha 2007, Alice Kraemerová

Kniha je v současné době asi nejlepším zdrojem informací o Joe Hlouchovi. Ničím mě ale výrazně nepřekvapila, leda tím, jak moc se můj dojem z Hlouchy získaný četbou jeho knih shoduje s obrazem, který podává tato kniha (viz můj komentář u knihy "Moje paní Chrysanthema"). Kniha má k Hlouchovi přiměřeně kritický přístup. Je škoda, že některé domněnky nejsou ničím konkrétním podkládány - nová pro mne byla např. zmínka o jeho zálibě v mužích v uniformě. Na druhou stranu by mnohé i vysvětlovala. Knihu bylo vzhledem k nákladu pouhých 500 kusů trochu těžší sehnat. Je škoda, že v obrazové části je jen velmi malá část sbírky, a jen minimum z předmětů zmiňovaných v textové části knihy. Že je Hloucha kulturní ignorant jsem tušil již po přečtení jeho první knihy, a potvrdily mi to citace z jeho deníků na adresu B.M. Eliášové, takže skutečnost, že 90% jeho sbírky dřevotisků jsou jen novodobé kopie či patisky mě moc nepřekvapila. Velmi rád bych ale věděl, čím byl živ. Jestli stále z dědictví, nebo zvládal nacházet dost ještě naivnějších movitých kupců pro předměty ze své sbírky. V jistém smyslu mi Joe Hloucha připomíná jiné prodavače exotismu, jako V. A. Nováka nebo Daniela (Ne)Konečného. Nezajímá ho, jak věci jsou a proč, protože realita je tak nudná, cílem je jen udělat ohromnou exotickou šou pro neinformované masy. Rozhodně nejzajímavější částí jsou přetištění korespondence se Sigismundem Bouškou a dalšími. Kniha mě ale (v kombinaci s pár dalšími, které jsem četl v poslední době) přiměla k zamyšlení, jak nakládali sběratelé se svými sbírkami, jaká měli očekávání a jak to dopadlo - např.: 1)Hloucha si patrně přál, aby jeho sbírka byla vystavena jako celek, a přenechal ji Náprstkovu muzeu výměnou za důchod, který si moc neužil, ale sbírka skončila rozdělena do různých fondů a je očím veřejnosti skryta a jen tu a tam z ní vyberou předměty do nějaké krátkodobé výstavy o Japonsku. 2)R. A. Nykl věnoval svou pozůstalost Náprstkovu muzeu i s penězi na zaměstnání pracovníka, který ji setřídí a zpracuje. Místo toho zůstala ve zcela nepřístupném depozitáři dalších 50 let, než se jí začal věnovat první člověk. Placený z evropských fondů, protože peníze, které museum dostalo skončili kdoví kde. 3)Emil Holub chtěl nezištně věnovat sbírky Národnímu museu v Praze, ale to ho odmítlo (snad z osobních důvodů). Tak je rozdal po pár kusech do stovek institucí, čímž sbírka přestala existovat. 4)Rosa Hoff/Růžena Holubová odkázala zbytek Holubovi pozůstalosti městu Holice, které mu během pouhých osmi let postavilo museum. Je vhodné zmínit, že Emil Holub věnoval předtím městu svůj rodný dům jako pozemek na stavbu školy. 5)Sigismund Bouška věnoval své rozsáhlé kvalitní sbírky Umělecko-průmyslovému museu - vystaveny nejsou a kde jsou nevím. Na svět se asi podívají méně často, než mizerné sbírky Hlouchovy. Přitom si přál, aby byly přístupné českým lidem. ....chápu, že nelze vystavovat vše, ale trochu to budí dojem, že odkázat věci některým velkým institucím není zajištěním jejich cesty do výstavních síní, ale spíše do zapomnění v depozitářích.... celý text

Mýtus japonského managementu 1993, Jon Woronoff

Jaro v Japonsku 1923, František Václav Krejčí