Y2T
přečtené 164
Japonská válka 1931–1945
1997,
Aleš Skřivan
odpad!
Zase další kniha od pana Skřivana na stejné téma. Hodně knih, a všechny stejně slabé. Je to jen další zopakování stereotypního negativního líčení Japonců, bez bližších souvislostí a snahy o pochopení v širších souvislostech (bez pochopení vidění a motivace není možné jednání lidí porozumět, pochopit a poučit se z něj, ale stává se z knihy jen další tupý protijaponský propagační pamflet, jakých vzniklo již za komunismu bezpočet). Rozhodně doporučuji věnovat čas spíše knize: "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflikt". Ta je na úplně jiné úrovni.... celý text
Cestou samurajů
1984,
Aleš Skřivan
odpad!
Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi. A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami. Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové. Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali. Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli). Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě. Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.... celý text
Japonsko za zrcadlem
2013,
Alan Macfarlane
Nekritické nadšení rozhodně nesdílím. I když uznávám, že kniha v té české bídě, co se knih o Japonsku týče patří k nadprůměru. Uroveň kapitol se postupně zlepšuje, a zatímco ze začátku je většina úsudků autora nepřesná, či přímo chybná, zejména poslední 3 kapitoly jsou v obecné rovině celkem výstižné, ačkoliv i ony obsahují řadu nesmyslů. Kniha je bohužel postavená na tom, že autor porovnává svůj britský svět a do protikladu staví japonský svět. V podstatě zcela nepodloženě a náhodně pak generalizuje, když dochází k názorům, že jedni nebo druzí jsou v tom či onom světově unikátní. Je zřejmá hrubá neznalost okolních asijských zemí, i zbytku světa (dokonce i Evropy). Za chybné považuji již základní východisko, že Japonsko pozná z diskusí s japonskými profesory a z oficiálních pramenů. Jistě to není špatný zdroj informací, a mnozí z nich se i velmi snažili, ale je to stále velmi jednostranný pohled, zatížený tím, že jsou věci o kterých mu neřeknou, a které si mnohdy ani sami neuvědomují. Mezi nadprůměrné části knihy tak patří řada citátů děl z 19. století, jejichž autoři v japonsku strávili delší dobu a mnohé postřehy jsou nadčasové. Je škoda, že autor nevyužil širší základnu imformací ke komparaci. Určitě by prospělo, pokud by se seznámil s kulturami i jiných zemí světa, než japonska a anglie (a třetí zemí, s kterou někdy porovnává je Nepál) - zjistil by, že řada věcí je v jiných zemích asie podobná, či částečně podobná, a v lecčem je podobný třeba i tradiční evropský venkov. Stejně tak by bylo přínosné zahrnout mezi zdroje informací i cizince z různých kultur žijící dlouhodobě v Japonsku a naopak Japonce, kteří již dlouhodobě žijí v zahraničí. V rámci japonska rozhodně existuje i celá řada jiných společenských skupin, než právě profesoři v Tokiu, a mnozí vidí řadu věcí jinak. Autor se mohl alespoň seznámit s venkovem.Stejně tak je zajimavý i pohled sousedních zemí (i minulých) na Japonsko. Autor nedokáže překročit svůj stín a zůstává značně etnocentrický. Navíc jeho vidění západního světa bude patrně většině lidí v ČR vzdálené - autor je zjevně silně věřící křesťan, dříve narozený, s dosti přísnou a studenou výchovou v dětství. A představuje si takto celý nejaponský svět. Také není schopen oprostit se od svého monoteistického pohledu na věc, ač se o to snaží. Bohužel, nepatří mezi lidi, kteří hledají podobnosti a paralely mezi společnostmi, ale naopak inklinuje k ukvapeným závěrům o obřích rozdílech. Kniha je značně nevyrovnaná, obsahuje celou spoustu citací různých zdrojů a lidí, kdy některé postřehy jsou brilantní a jiné zcela zcestné. Je to tak půl na půl, víc nesmyslů je na začátku, míň na konci. Kniha je dobrá k zamyšlení pro lidi, kteří s japonci již mají dost zkušeností, aby dokázali kritickým myšlením oddělit zrno od plev. Takoví ji ale zase ani moc číst nepotřebují. Více informací viz můj článek v rubrice recenze.... celý text