Y2T přečtené 164

Jirka postrach rodiny 1969, Richmal Crompton

Autorka napsala několik desítek knih povídek. Česky jich bohužel byla vydána jen malá část. Poprvé vycházely za první republiky ve 30 letech, kdy vyšlo několik obsáhlých knih. Ty jsou dnes ale vzhledem k velmi archaickému a šroubovanému jazyku hůře čitelné, a moc nepobaví. A mladší čtenáři je rychle odloží. 2 knížky z let 1969 a 1979 jsou již jazykově úplně přijatelné a velmi zábavné a na přelomu tisíciletí pak vydalo nakladatelství BB Art víc než desítku knížek od stejné překladatelky. Jsou tam jednak příběhy již vydané v letech 69 a 71, ale také většina nových. Bohužel kvalita příběhů je kolísavá, některé jsou až příliš zdlouhavé. Ale kdo má Williama rád, toho potěší. Vzhledem k tomu, že autorka příběhy vydávala skoro půl století, tak je škoda, že zatím nedošlo na kompletní české vydání, a teké je škoda, že vydání BB Artu nebylo děláno chronologicky, takže se vedle sebe jsou příběhy, kde automobil je něco nového, a lidé se touží svézt v něm a příběhy, kde už je běžná televize.... celý text

Jirka v ráži 1989, Richmal Crompton

Moderní Čína 2009, kolektiv autorů

Kniha je v dnešní době (2019) již dost zastaralá, protože nemůže zahrnout proměnu, jakou prošla ČLR ad doby, co ji ovládá Si Ťin-pching. Četba mě moc nebavila, ale je dobrá k pochopení některých konkurenčních výhod číny, jako je například vysoká koncentrace průmyslu vedoucí k velmi efektivním dodaatelským řetězcům, kdy jednotlivá odvětví jsou koncentrována v určitých oblastěch, kde dokáží fungovat mnohem efektiuvněji, než jinde po světě. Další velkou výhodou je absence omezení pro výzkum liských tkání, ambrií atd., žímž je atraktivní i pro zahraniční společnosti. ......v tomto upozorňování na určité výhody, které nejsou lidem běžně známy vidím hlavní přínos knihy.... celý text

Jak být dokonalý gentleman 2011, John Bridges

1) kniha se týká jen mravů v USA - škoda, že to na ní není nikde uvedené; řídit se podle ní jinde by byla hloupost (to se v ní ale nedočtete - prezentuje své názory jako neomylné absolutní pravdy) 2) překlad je slabý, zejména terminologie dress kodu a formálních oslovení úplně mizí v překladu a je jím znehodnocena. A v názvu knihy v originále není slovo "dokonalý" - což i k obsahu knihy sedí více - jde spíš o úvod. 3) kniha je směs extrémě formálních rad např. na setkání s papežem a královnou, a dost přízemních situací na sousedské párty. Není mi jasné, jakému čtenáři je určena. Někde čeká, že všichni jsou na úrovni a chodí ve smokingu a do nejluxusnějších restaurací, a jinde cílí na lidi, kterým je třeba opakovaně zdůraznit, že špinavé nože od omáček se nepokládají na ubrus. 4) kniha se nadmíru věnuje pití alkoholu. Opravdu nechápu, přoč by abstinent musel doma mít kvalitní vývrtku, bar, několik druhů alkoholu a několik sad sklenic na jeho různé druhy. 5)nejvíc mě tak asi zaujaly příklady zdvořilých odpovědí, kterými se dá vykroutit ze společensky nepříjemných situací. (např. Když máte poděkovat za odporný svetr, tak místo abyste lhali, že se vám líbí, tak řeknete, že vám připomíná veřery v Maine:-D) 6) Pozitivní je, že autor zkusil uchopit používání mobilů atd. Bohužel popis odpovídá době, kdy mobil uměl jen volat a SMS, takže v dnešní době internetu jsou zákazy používání mobilu a jiná pravidla již v mnohém překonaná a zastaralá. Obdobně se výrazně snížilo používání klasické pošty oproti e-mailu. Osobně u některých věcí lpím na papírové formě, ale opravdu si nemyslím, že by člověka dělalo gentlemanem to, že na e-mail odpoví listinným dopisem. I s ohledem na rychlost. 7)knihu bych doporučil jako průvodce chování v USA, ale spíše v anglickém originále.... celý text

Děti z Bullerbynu 2009, Astrid Lindgren

Tak ona autorka napsala 2 pokračování - jen si to lidé v ČR neuvědomují, protože se tu všechny 3 knihy vydávají v jednom svazku, a knihy jsou v něm označeny jen jako části. Název 2. a 3. knihy je přeměněn na název jejich úvodní kapitoly. Zároveň je tím poněkud upozaděn fakt, že jednotlivé části se neodehrávají zajednou, ale s poměrně velkým časovým odstupem. Na začátku první knihy z roku 1947 je Lise a Anne 7, Bossovi a Olemu 8, Lassovi a Brittě 9 let. Děj odehrává od začátku léta do Vánoc. V druhé z roku 1949 sledujeme děti od Vánoc do podzimu a v průběhu knihy se narodí se Kerstin. Na začátku třetí knihy už má Lisa 9 let a Kerstin je 1,5 roku (A Britta a Bosse tedy 11 let). Tok času je v české verzi možná i trochu upozaděn ilustracemi Heleny Zmatlíkové, kde děti působí stále stejně staré. Slovensky naopak kniha vyšla jako 3 samostatné svazky s originálními ilustracemi Ingrid Vang Nyman. Mezi 2. a 3. knihou je také docela překvapivě různé informace o děvečce Agdě. V 2. díle se zmiňuje, že se líbí čeledínovi Oskarovi, zatímco v třetím, že má kompletní zubní protézu. O věku není nikde zmínka.... celý text

...a tys na Němce střílel, dědo? 2008, Fritz Beer

Tak jsem začal číst těn německý originál a porovnávat ho s českým překladem. Dost pochybuji, že ho přečtu celý, proto tvořím tento komentář již nyní, a průběžně ho budu případně editovat. 1)České znění je opravdu zkrácené, ale zatím v podstatě odpovídá původnímu textu. Vypuštěny zatím byly vždy spíše jen pasáže popisující nějaký vnitřní dušení pochod (na těch ale stojí polovina knihy), či nějakou nesouvisející odbočku. V některých případech i poněkud nejasnou, kterou by snad se znalostí tehdejších reálií šlo lépe pochopit. Nevím, zda si tedy někde spíše nezjednodušoval překladatel práci. Celkový ton vyznění textu je ale velmi obdobný a nedochází k posunu vyznění textu. 2)Potvrdily se mé obavy o špatný překlad slov vztahujících se k brněnským reáliím! V českém překladu se tak dočtete, že v Brně byla ve 20. letech lokalitou prostituce ulice Jeptišek. Taková ulice v brně neexistuje a neexistovala. Německém originále je uvedena ulice Nonnengasse. V Češtině se tato ulice ovšem celá staletí bezezměn jmenovala a jmenuje Panenská. Obdobně termíny typické pro Brněnskou němčinu jsou bohužel přeloženy bez poznámek. Z překladu ve znění "jak jsme v Brně říkali čurina" čtenář němá šanci zjistit, že původní slovo byo Gaudi, což je dodnes běžné synonymum pro Spaß, používané dodnes v jižních oblastech, jako je Rakusko či Bavorsko. Snaha překladatele nahradit jej slengovým slovem, případně brněnským hantecem, upírá čtenáři tu původní informaci, kterou chtěl autor sdělit. 3)V některých případech došlo bohužel k záměrnému posunu přakladu tak, aby byl stravitelnější pro českého čtenáře. Například o událostech založení republiky není v jinak doslovně přeloženém odstavci referováno jako o převratu či puči, což by byl přesný překlad použitého německého slova, ale alibisticky jako o "událostech roku 1918". Chápu snahu přiblížit se zažité české terminologii a nerozhněvat si čtenáře nabouráváním jeho zažitého českého pohledu na věc a ve škole naučených dogmat a nerozptylovat ho. Na druhou stranu to knize něco ubírá. Kniha je zajimavá právě tím, že ukazuje mnohonárodnostní svět, a jejím cílem bylo zpřístupnit dnešní generaci složitost tehdejší doby. A k té patřilo i to, že pan Beer měl jako mateřský jazyk němčinu, vyrůstal v Československu v německojazyčném středu Brna v židovské komunitě, rodiče se hlásili k tomu že jsou Čechoslováci a on sám se za druhé světové války v zahraničních československých jednotkách bojujících proti Třetí říši hlásil k německé národnosti, aby ukázal, že všichni Němci nejsou špatní, za což ho šikanovali ostatní vojáci a dožadovali se, aby si uváděl židovskou národnost. 3)Drtivá většina textu je doslovný překlad. Jen tam kde se zkracovalo, tak si někdy překladatel vytvořil věty úplně vlastní, ale se stajným smyslem. 4) ojediněle už jsem tam narazil na chyby v překladu, kdy dochází k posunu významu. Třeba když ši zakoupil brožuru u vystoupení řečníka, tak v německém originále je vyjádřeno, že doufal, že snad by mohl získat podpis řečníka, zatímco v čaském překladu je to zkráceno na to, že ho chtěl získat. Vzhledem k tomu, že se neosmělil autora o podpis požádat, a ke zkrácení textu, tak zatímco v německé verzi je vyjádřeno pouze doufání, pak nějaký další text, který byl v české verzi vypuštěn, a pak konstatování, že se dostatečně neosmělil, z české zkrácené verze to působí poněkud hloupě - koupil jsem si knihu proto, abych si ji nechal podepsat ale nedvážil jsem se k tomu. Celkově je český překlad svým vyzněním německé verzi velmi blízký. K pochopení myšlenek autora český překlad bohatě stačí. Pokud by z něj chtěl ale třeba vycházet historik při své práci (kniha obsahuje spoustu unikátních informací o různých čelních komunistech), pak by asi stálo za to si to raději i ověřit v originále. Jen pro jistotu, faktické informace jsou v překladu správně obecně také. Pokud ale někoho zajímají brněnské reálie 20. let pak doporučuji otevřít originál.... celý text

Povídky aneb Nechci slevu zadarmo! 1998, Miloslav Šimek

Chápu, že ve své době to byl fenomén. Stavělo se to proti dogmatům oficiálně hlásaným KSČ. U mnoha povídek je ale pro mě obtížné překousnout, že se krutě posmívají chudým,hloupým či jinak hendikepovaným.... celý text

Rok v Bullerbynu 2014, Gunnar Herrmann

Tato kniha se četla skoro sama, je to dobře napsané:-) Autor popisuje svůj první rok ve Švédsku. Ačkoliv je poloviční Švéd (což samozřejmě nic neznamená), je Švédský občan, umí švédsky a v zemi trávil pravidelně prázdniny a i tam studoval několik semestrů, přesto jeho integrace do společnosti není vždy jednoduchá, a místní mu stále znuvu dávají najevo, že je a bude vždy cizinec. Na vysvětlenou, proč autor pořád píše o Bullerbynu bych podotk, že v německy mluvících zemích mají velmi jednak rádi filmové adaptace knih Astrid Lingren a jiných švédských autorů, ale i švédské detektivky a německé filmy odekrávající se ve švédsku, kde je vždy ukazován idylický klidný venkov. Dokonce pro to mají v Němčině i slovo - "Bullerby Syndrome"(zkuste googlit). Obecně je Švédsko německu blíž, a tak Mají v německu o švédsku víc předsudů, než třeba v ČR (přirovnal bych to třeba k českým představám o Ukrajině - většina lidí tam nikdy nebyla, ale přesně ví, co si o ní myslí). Autor je dělí na 2 zcela protichůdné přístupy. 1) lidi věřící v idealizovaný Bullerbyn, kteří sní o nezkažené venkovské idyle 2) lidi věřící v Temnošvédsko - zemi, kde je pořád tma, lidé trpí depresemi, utápí se v alkoholu a musí děti osvětlovat lampičkami. Ačkoliv se autor stále snaží líčit pozitivní krásy (vyjma byrokracie), tak celkové vyznění pro mě bylo překvapivě blíže temnošvédsku. Autor se odstěhoval ze švédska v roce 2012. Kapitolou sama pro sebe je pak jistá obsese ve vztahu k alkoholu, kdy se lidé dívají skrz prsty na jakoukoliv konzumaci alkoholu, protože automaticky předpokládájí úplné zpití se. Za sebe jsem tam našel v knize ještě jednu velmi zajímavou věc - možnost nahlédnout na model švédského socializmu a sociálního inženýrství. Pro ľidi z ČR bude řada popisů působit jak cesta do minulosti a v současné ČR by byla pro většinu společnosti zcela nepřijatelná. Zatímco švédové jsou hrdí na svůj systém nájemního bydlení, v ČR trvalo 20 let, než se podevdlo tento systém konečně částečně demontovat. Švédsko jak je znázorněno v knize je opravdu noční můrou jakéhokoliv liberála. Jedinné v čem je třeba přiznat Švédům plus je systém školek, které dokáží přijmout všechny děti od 1 roku za přijatelné peníze. Respektive je to opačný extrém k ČR, kde nedokáží města reagovat ani s 3 letou časovou rezervou na porodnost a zajistit dost míst ve školkách pro tří leté (podotýkám, že český systém nezvládá reagovat ani na úrovni základních, středních a dokonce ani vysokých škol - takže ačkoliv v ČR porodnost lítala v devadesátých a nultých letech sem a tam, tak míst ve školách je v podstatě stále stejně - o šanci šlověka dostat se na školu tak paradoxně rozhoduje v kterém roce se narodil). Česká neschopnost samozřejmě neznamená, že švédský model je proto ideální. Dalším tématem knihy je byrokracie, ta hravě trumfne tu českou, a všemocný informační systém, který ale nefunguje správně, dává velmi vzpomenout na Orwella. Rozhodně ji doporučuji jako čtení všem, co rádi chodí do IKEA, mnoho se toho dozví;-)... celý text

Táborový oheň 1959, Josef Toman
odpad!

Soudrh velký bobr, recitace Písně míru, hraní na garmošku a reakcionářské škůdcovství Jestřábů.

Kluci, hurá za ním! 1934, Václav Řezáč (p)

Všechny předešlé komentáře se točí kolem 2 otázek: 1) je to agitka? 2) je to dobrá dětská kniha? Moje odpověď na první otázku je pozitivní - ano, je to komunistická agitka. Jak jinak nazvat knihu, kde celý příběh je založen na nenasytném živnostníkovi a chudáku jeho zaměstnanci. Věc korunuje několik míst v knize, kde dojde na přímé politické školení čtenáře o bídě pracujících a nenažranosti boháčů. Je si ale třeba uvědomit, že kniha vznikla za první republiky, a tak je samozřejmě zasazená do tehdejších reálií. Levicový autor, sám absolvent osmiletého gymnázia, tak udělal hlavními hrdiny 3 žáky osmiletého gymnázia, žijící všechny v nově postaveném předměstí, z nichž jeden je dokonce synem majitele elektrotechnického podniku. Pro čtenáře, který si neuvědomí, že tehdy to byla běžná realita a snaha přiblížit se nenápadně čtenáři, to může být v dnešní době, kdy levice brojí proti víceletým gymnáziím, poněkud matoucí. Jenže do 50. let bylo tehdy ještě daleko. Jistou kompenzací pak je to, že nejbystřejší z gymnazistů je syn košíkáře (docela by mě zajimalo, kolik tehdy košíkáři vydělávali, že bydlel na novém předměstí, a syna posílal na gymnázium - docela to bije do očí vedle těch vyprávění o bídě pracujících). Na druhou otázku, jestli je to dobrá dětská kniha, tak musím odpovědět také ano. Kniha je velmi příjemně a zábavně napsána. Ten styl se mi velmi líbil. Horší je to pak ale s obsahem zde bych měl výhrady jednak k již zmíněným monologům o sociální situaci chudých, a pak jednu velmi zásadní výtku k ději - opravdu mě šokovalo, že celé pátrání po pachateli bylo v příběhu nahrazeno pohledem do křišťálové koule, která pachatele ukázalka a kluci ho poznali. Opravdu jsem ještě neviděl detektivku, kde by byl spáchán zločin, byli svědkové, stopy, ale místo toho, aby se po nich šlo a odhalil se pachatel, tak si pátrači řekli, že si neví rady, podívali se do koule a ta jim ukázala pachatele, kterího hned poznají. Kniha je díky tomu tenká a zbývá i tak dost prostoru na politickou výchovu, ale celý děj to velmi degraduje. Takže, pokud hledáte hezkou knihu ke skryté a velmi levicové a protisystémové indoktrinaci dětí, a nevadí vám zcela nevědecké vyšetřovací metody, pak je to ta správná volba. Jinak je jistě dost jiných knih. Na záver jedno přirovnání: I národní socializmus zplodil některé pěkné písně, a přesto je dnes dětem nezpíváme.... celý text

Saturnin 1990, Zdeněk Jirotka

Nebojím se tmy 2016, Helena Haraštová
odpad!

Bohužel opakované negativní zkušenosti - děti, které se tmy nikdy před tím nebály, se po přečtení této knihy tmy bát začaly.

Jiří Hotový jede do světa 2014, Kristián Chalupa

Knihu si patrně pan Hotový nadělil k 70. narozeninám. Věnuje se v ní zejména svému cestování. Ačkoliv je jako autor knihy uveden pan Chalupa, je její velká většina vzpomínkami pana Hotového, a jen tu a tam doplněna nějakou banální vzpomínkou pana Chalupy. Podstatnou část z rozsahu 86 stran ukousne i předmluva, slovníček pojmů, vtipy o cestování atd., takže celkový rozsah textu o Jiřím Hotovém je výrazně kratší a to jen v malém formátu A5. Slovníček pojmů je užitečný zejména pro později narozené, a dobře ukazuje extrémní restriktivní administrativní požadavky na cestování za komunizmu. Vtipy jsou dobré. Mnoho lidí jistě překvapí, jak zvládl v dobách komunizmu cestovat do USA, západní, severní i jižní Evropy. Jen je škoda, že se více nerozepsal o stycích s StB. Stálo by to jistě za to již proto, že je uveden v Cibulkových seznamech jako agent a tajný spolupracovník Ludvík. Kniha poměrně otevřeně popisuje různé podfuky pana Hotového, jakými se v USA dostával do drahých zábavních parků a podniků bez placení. Ne každému musí být tento chytrácký přístup sympatický. Knihu lze rozhodně doporučit z hlediska problematiky migrace. Dnes, v době kdy značná část české veřejnosti zapomíná na smysl slov e/i-migrant, je rozhodně dobré si připomenout příběh českého migranta. Jednoho ze statisíců, kteří z naší vlasti utekli během 20. století. jeho příběh je navíc atypický nejen tím, jak komfortně utíkal, ale i tím, že ho v jeho vyhlédnuté cílové zemi odmítli a vyhostili. Četba celkem vede k zamyšlení a uvědomění, jak těžké je někdy oddělit ekonomického migranta od uprchlíka s právem na azyl. Své podnikání líčí kuse, ale celkem otevřně, jak v BRD, tak v ČSFR/ČR, hlásí se k tomu, že byl první restituent v Brně a vzpomíná, jak s manželkou prodávali erotická videa ve firmě MULTIVIDEO, spol. s r. o atd. V knize jsem opravdu našel pouze zmínky o podnikání, v kterém figuroval přímo pan Hotový - o podnikání jeho manželky (např. firmě AMPHONE FILM, s.r.o. nebo AMPHONE-CONSULT spol. s r.o.) se v ní nedozvíte nic. Je škoda, že v knize nedostala více prostoru činnost manžeky pana Hotového. Přece jenom, neznám jiného politického uprchlíka, který by se stal honorárním konzulem komunistické vlády, před kterou utekl. Alespoň, že její emigrace tam je popsána. Knihu je těžké ohodnotit. Víc jak 2-3 hvězdičky bych jí nedal, ale vzhledem ke krátkému rozsahu stojí za přečtení. Byť možná vyvolá víc otázek, než na kolik odpoví. Slovníček pojmů sice působí pro většinu lidí z velké části jistě zbytečně, ale pro nejmladší čtenáře, případně pro čtenáře, kteří se do knihy pustí za pár desítek let, bude velmi užitečný. Je zajímavé, že o knize není ani zmínka na oficiálních stránkách nakladatelství, bohužel se mi nepodařilo zjistit, v jakém počtu výtisků vyšla. Také jsem nepochopil, proč je jako autor uveden pan Chalupa, když je většina kniha psána jako přímé vzpomínky pana Hotového. btw: pan Chalupa napsal i knihu o Martinu Pecinovi, jímž v té době vedený úřad ÚOHS sídli ve stejné ulici, jako hotel pana Hotového. Pan Chalupa dělal na ÚOHS tiskového mluvčího a vedocího odboru vnějších vztahů.... celý text

Nadoraz - Vzpomínky pilota vrtulníku Huey z vietnamské války 2014, Tom A. Johnson

Pokud si chcete hodně počíst o létání vrtulníkem, konkrétně s Huey, pak je to dobrá kniha. Při četbě knihy jsem si mnohokrát vzpoměl na cimrmanovské "Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi." Autor se dobrovolně přilásil na pilotní kurz pro piloty do války ve Vietnamu, ale má problém s tím, že po něm střílí a že tam umírají lidé. Těžko říct co čekal. Války nejsou pěkné. Je obecně škoda, že kniha pokrývá čistě období od odletu do Vietnamu po zpáteční cestu + navíc retrospektivně výcvil. Nedozvíme se skoro nic o životě autora před tím a potom. Otázka je, jak moc je kniha autentická. Autor víceméně z každého měsíce vyberu jednu akci, kterou do detailů popíše, a o zbytku mlčí. Ten popis je tak detailní, až se mi zdá nedůvěryhodný. Působí spíše jako beletrie. Opravdu má čtenář věřit, že si po letech přesně pamatuje, kdo kdy si udělal který krok, a co si u toho myslel? Autor navíc na jednom místě v poznámce pod čarou přiznáví, že pouze 3 nebo 4 jména si pamatuje, a zbytek si vymyslel. Otázkou je, zda to tak nebylo i u spousty dalších věcí. Je docela zajimavé si počíst třeba komentáře ke knize na Amazonu, nebo jinde v angličtině. I veteráni z vietnamu mají často připomínku, že kniha příliš pateticky heroizuje autora. Přitom jen dělal svou povinnost, jako dalšího půlmilionu američanů. Zaujalo mě i to, že mu mnozí vytýkají, že je kniha špatně napsána - tady asi dost pomohl velmi volný český překlad, protože v češtině jde o poměrně pěkné čtivé literární dílo (ale překlad je patrně někdy dost volný), spíše je otázka, jak moc jde o literaturu faktu a jak moc o beletrii. Nemohl jsem se ubránit dojmmu, že autor by patrně dokázal vylíčit jako nesmírně nebezpečný a vzrušující zážitek i jízdu s autem. Kniha mi trochu připomíná německé druhoválečné knihy líčící válku jako jedno velké dobrodružství. Rozhodně bych knihu doporučil, pokud chcete pochopit, proč USA ve válce prohráli a utekli z ní (Vím, že řada lidí tento názor nesdílí, a argumentuje tím, že přece neprohráli žádnou bitvu. Ale pokud připustíme, že jde o válku opotřebovávací, a že americké náklady byly extrémní, a přispěli ke znehodnocení dolaru, pádu bretton-woodského systému a ekonomicky k ropné krizi, pak lze oprávněně dojít k závěru, že američané ztratili vůli pokračovat v opotřebovávací válce a tím ji prohráli). Z knihy jsou velmi dobře zřejmé zásadní chyby amerického vedení: Kniha jednak zachycuje plně extrémní nehospodárnost v nákladech, kdy kvůli pár výstřelům z lesa startují vrtulníky, dále je z ní i vidět absurdita neustálého vyhledávání nepřítele a následného stahování z tvrdě dobitého území, kdy je akce považována za úspešnou, protože "narušila" zásobovací trasy nepřítele. Je zajímavé, že autor je dodnes, stejně jako techdejší velitelé, fascinován údernou silou letecké kavalérie a nedochází mu nákladnost a neefektivnost této strategie. Druhou věcí, která je z knihy nepřehlédnutelná je ignorantství autora, hraničící místy až s rasismem. Obecně považuje každého vietnamce za nepřítele a chce ho vidět mrtvého. Vůbec mu nedochází, že cílem celé války je zamezit šíření komunismu, čemuž je nutno zamezit tím, že se zajistí existence nekomunistického jižního Vietnamu. Při čtení knihy člověk pochopí význam politruka u útvaru. Podotýkám, že US Army měla třeba velmi kvalitně zpracovanou kapesního průvodce, kde vysvětlovali, o co v zemi jde, ale autor tím zůstal zcela nedotčen. A tak, když rozstřílel člun s 53 vojáky jižního Vietnamu, ani na chvíli nezapochyboval, a bylo mu jasné, že ti "sráči" stejně dělají pro vietcong. Sice byli mimo svou určenou pozici a je lidskou přirozeností si své chyby omlouvat, ale absence jakékoliv pochybnosti je zarážející. Byť je typická pro lidi s průměrnou či nižší inteligencí. Autor působí, že to celé chápe jako boj správných američanů proti zlým vietnamcům. To, že ne každý vietnamec je komunistický voják má velký problém pochopit. Částečně k tomu přizpívá nadprůměrná izolovanost jeho jednotky a služební vytíženost, takže přišel do styku s civilisty patrně o dost méně, než průměrný voják. V tomto směru americká armáda hrubě nezvládla svou roli. Při čtení knihy jsem si vzpoměl na vzpomínky jiného veterána, který vzpomínal, jak potkali na hlídce vietnamské rybáře, kteří měli doklady v pořádku, ale většina jednotky je chtěla raději preventivně zastřelit. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, jak by se zachoval Johnson. Pro řadu vojáků byli civilní stránkou vietnamu alespoň dívky, nebo prostitutky či dealeři drog. Johnson byl za třičtvrtě roku jen párkrát u holiče, který na ně navíc při jedné ofenzívě zaútočil. Jeho vidění světa tedy lze sice pochopit, ale to nic nemění na jeho absurditě. Pokud by totiž neexistovali žádní nekomunističní vietnamci, proč by tam vlastně síly USA byly? A o správnosti jejich pobytu přitom nepochybuje. Není to žádný velký myslitel. Krom toho celou knihu básní o ženách s "rovnýma" očima. A popis vzhledu bojovníka VC "neamerického vzhledu" mě také překvapil. Vzhledem k výše uvedenému jsem během čtení knihy přemýšlel, jestli to autor myslí všechno vážně, nebo zda má jít o nějakou karikaturu na americkou účast ve vietnamu a její dehonestaci. Bohužel to patrně myslel vážně. Kniha také dokumentuje tvrdou šikanu při výcviku ve státech.... celý text

Hlas Ameriky – Saigon 1981, Vladimír Fleischer

Obecně vidím 3 hlavní důvody proč knihu číst: 1) dozvíte se o vietnamské válce z jiného pohledu (jižního Viet-Namu) 2) dozvíte se o české emigraci v době komunizmu 3) dozvíte se o autorovi Velkou většinu knihy tvoří reportáže, které autor tvořil pro české vysílání Hlasu ameriky v letech 1968-1974. Jsou v ní ale i dodatečné komentáře a příhody a životopis autora. Reportáže tam nejsou úplně všechny, autor vybral ze svých 410 reportáží jen 210 nejzajímavějších (1968-69;1969-5;1970-26;1971-7;1972-50;1973-45;1974-10). Vzhledem k tomu, že česká redakce Hlasu ameriky byla zrušena v roce 2004, a archiv pořadů nebyl zachován, jde o jedinečnou knihu. V roce 1968 je tématem velké řady reportáží hospodářský pokrok a ekomomická pomoc USA, pak reakce vietnamců na okupaci Československa. Od listopadu 1968 do srpna 1970 je reportáží minimum, kvůli pobytu autora v Paříži kvůli mírovím jednáním. Od podpisu příměří jsou reportáže již jen o bojích. Zároveň ale začíná informovat o situaci v celé bývalé francouzské Indočíně, tedy i o Kambodže a Laosu. Je otázka, jestli chápat reportáže jako propagandu. reportáže vychází ve velké většině z oficiálních údajů jižního Viet-namu. Tím pádem jsou vždy uváděny vysoké stráty komunistů a buď vágní označení mírných vládních ztrát, nebo jsou vybírány konflikty, kde se vládě dařillo, ačkoliv jinde ve stejnou dobu dopadla hůř ve větší bitvě. Na druhou stranu všechny informace které autor předkládá považuje sám za pravdivé, a patrně takové jsou. Často je ale realita mírně posunuta povinným pracovním optimizmem. Ofenzíva tet je tak v soukromé komunikaci autora horší než v oficiálních reportážích, nehraje si ale na to, že by dohoda o příměří k nějakému příměří vedla. Také jasně identifikoval ústupek USA při jednáních, kdy souhlasili s ponecháním vojska severního vietnamu na území jižního vietnamu, ačkoliv bylo dosti nepřímé. Při čtení si člověk uvědomí, že některé věci mohou být jinak, než jak bývají dnes běžně prezentovány. V ČR je dodnes velmi živá verze historie vietnamské války vykládaná soudruhy z Hanoje a tomu odpovídající americké sebemrskačství. Velmi výjimečně dojde na výklady oslavující americkkou armádu, které nebylo dovoleno válu vyhrát a zradili ji zmanipulovaní voliči v USA. Ačkoliv autor sdílí poslední pohled, obraz, který plyne z jeho reportáží je poněkud jiný. Nejvíce mě zaujalo: Ofenzíva TED nebyla takový propadák, jak se běžně tvrdí. Boje trvaly měsíce i v Saigonu. Jarní ofenzíva nebyla poražena před stažením američanů, ale naopak američané se stahovali za každou cenu a nepřerušili stahování ani kvůli probíhající ofenzivě. Přitom při ní došlo k nasazení tanků, a to masivnímu. Z jarní ofenzivy , jejíž výsledek se stal základem "příměří" se jižní vietnam vlastně již nevzpamatoval. Často opakovaná tvrzení o tom, že američané se stáhli, když byla země vyčištěna od komunistů a bezpečná a vybudována obří vietnamská armáda, která pak svou válku prohrála jsou absurdní. Američané se stahovali během probíhající ofenzívy, kterou se povedlo bombardováním maximálně zastavit. Její výsledek se stal podkladem pro "příměří", během něhož boje naopak eskalovaly. Při čtení knihy je dobré mít na paměti, že američané se zcela stáhli v roce 1973, během roku 1974 ukončili jakoukoliv ekonomickou pomoc a jižní vietnam s papírově 4. nejsilnějším letectvem na světě měl uzeměná letadla pro nedostatek náhradních dílů a paliva. V posledním roce války měl příděl munice na vojáka a týcen cca na 10 minut bojové činnosti. Oproti tomu v průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z tohotéměř polovina až v letech 1974–1975. Kniha je v českém jazyce unikátní tím, že neprezentuje věci z pohledu soudruhů v Hanoji, případně američanů, ale z pohledu jižního vietnamu. A ten se nekdy dost rozcházel i s pohledem vlády USA či amerických vojáků.... celý text

Pět let v Pekině 1902, Vladimir Viktorovič Korsakov

Kniha popisuje stav za pobytu autora (ruského lékaře)v letech 1895-1900. Kniha se věnuje zejména podrobně epidemiím různých nemocí (zejména moru) v Číně, podrobnému popisu jednotlivých nemocí a špatných higienických návyků. Dále též dost prostituci. A velmi okrajově i běžnému životu. Obsahuje popis cesty z ruska do Číny před zprovozněním transsibiřské magistrály. A také krátkou zprávu o životě komunity Evropanů v Pekingu. Autor je v ní poněkud skeptický, ale je otázka, zda nejde spíš jen o osobní dojmy. V takto malých komunitách je celkem běžné, že se nově příchozím začnou brzy poněkud zajídat. Na pár místech tam na člověka vykoukne takové to "Co je Ruské, to je Nejlepší" (ženy, samovar,....), ale je to opravdu jen párkrát, a autor nemá problém uznávat konkrétní zásluhy a dobré vlastnosti jakýchkoliv jiných národností. Knihu je dost těžké ohodnotit hvězdičkami - pokud vás téma nezajimá, tak nemá moc smysl ji číst, respektive její pasáže s chorobopisy nakažených z průběhu jednotlivých epidemií. Kniha ale obsahuje dost podrobný popis metod čínské medicíny a většinou si nedělá iluze o její účinnosti, byť považuje její léky za hodné prozkoumání.... celý text

Japonsko - včera dnes a zítra 1937, Edgar Lajtha

Dobrá dobová kniha na téma Japonsko. Je dobře napsaná, nejsou v ní nesmysly, je v ní spousta zajimavých informací, jen se nemusí každému líbit, že se na některé věci dívá spíše z japonského úhlu pohledu před WWII. Ten úhel pohledu byl tehdy ovšem běžně přijímán i na západě, a démonizován začal být až později.... celý text

Pekinské události 1901, Vladimir Viktorovič Korsakov

Osobní vzpománky ruského lékaře na obléhání velvyslanectev. Kniha popisuje i pronásledování, vyvražďování a olupování čínských křesťanů a cizinců, vojenské výpravy k osvobození velvyslanectev a související události. Osobní a velmi podrobné vzpomínky jsou však právě na obranu velvyslanectev, a to zejména na dění na ruském a sousedním americkém a částečně bitském. Dění na velvyslanectích vzdálenějšíc jen o párset metrů, jako japonska či francie je již popsáno výrazě méně, o dění v ostatních částech Pekingu je ještě méně informac, protože to autor nezažil. Autor na pár místech knihy projeví své přesvědčení, že Číňané mají raději rusy než jiné cizince, a pochopení pro čínskou frustraci a nenávist k cizincům, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního důvodu, ve zbytku však zcela objektivně popisuje chování jednotlivých účastníků, jak evropanů, tak čínských úřadů atd. Z dnešního pohledu je proto kniha poměrně zajimavá, protože už skoro sto let se tyto věci u nás vykládají spíše v čínské verzi, kde se lid spravedlivě bouří proti cizákům. Ačkoliv na pár místech něco takového autor obecně zmíní, v 95% knihy si můžete počíst svědeství o fanaticích s vymitými mozky věřícími ve svou nezranitelnost, o lůze olupující nevinné čínské křesťany a cizince a o bezradné a kličkující vládě, která se chová značně nečitelně. Jak jinak označit situaci, kdy vládce není schopen (respektive ochoten) po několik měsíců zajistit bezpěčnost evropských velvyslanectví nacházejících se několik set metrů od jeho přísně střeženého paláce a nechává je na pospas mnoha tisícům ozbrojených bojovníků a profesionálních vojáků? Přitom se ovšem formálně snaží o udržení dobrých vztahů, v úředním věstníku vydává nařízení zakazující utoky, před každé velvyslanectví pošle jednoho neozbrojeného strážného, který si tam lehne na zem a střeží, a uprostřed nejtěžších bojů pošle obleženým dopis, že jim poslal vůz ledu, který bohužel kvůli vzbouřencům nedorazil, a když se přiblíží zahraniční vojsko, pošle i vůz melounů......formálně dokonalá zdvořilost, prakticky nulová pomoc, ponechání volné ruky lůze a čekání, jak se situace vyvine. Mimojiné je zajimavé, jak z hlediska politické kultury se některé věci v číně mnoho nezměnili, a jistá sebestřednost a arogantní přehlížení ostatních je vlastní čínské politice i dnes. Je až neuvěřitelné, že jak jsou některé věci stále stejné. Třeba když Čínské vládě dojdou jakékoliv argumenty, a chce si obhájit neobhajitelné požadavky či kroky, tak překrucuje události vytáhne frázi o "zraňování citů čínského lidu". Tahle konkrétní formulace, která dnes zaznívá každou chvíli mě v knize opravdu překvapila. Pokud se chcete rozšířit přehled o čínském chápání diplomacie a jednání s nečíňany, či málo loajálními číňany, jednoznačně doporučuji.... celý text

Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne 2009, Christian De La Maziére

Knihu je obtížené jakkoliv hodnotit, nicméně ji jistě lze doporučit ke čtení. Kniha má 2 části, které byly patrně původně samostatnými knihami, a velmi se proto liší. První část zachycuje důvody autorova vstupu do SS, výcvik (včetně pobytu v Čechách) , bojové nasazení a zajetí. Tato část velmi dobře ilustruje realitu SS na konci války, kdy se jednalo o mnohonárodnostní jednotky z celé Evropy, jež zahrnovala lidi, kteří se v ní octli velmi pestrými způsoby (více či méně dobrovolně a se značně různými původy, přístupy a motivy - navíc divize Charle Magne byla prý v tomto směru mimořádná). Kniha velmi dobře zachycuje zhroucení východní fronty na jaře 1945 a bourá stereotypy o německé výborné obraně, které u nás živila nejprve propaganda národně socialistická a poté i komunistická, a ukazuje zmatek zhroucení fronty (nasazení na zimní frontu jen s pistolí okamžitý 60km pěší ústup - z jiného úhlu tyto zmatky zachycuje také kniha Exodus: Osud vyhnanců). Zajímavou vzpomínku věnuje i dnes zapomenuté Pétainově exilové vládě na sklonku války. Mnohé jistě dojme vzpomínka na to, jak zachránil s nasazením života malou holčičku. O žádných zločinech se nikoliv překvapivě ani nezmiňuje, nicméně vzhledem k velmi krátké době nasazení, a navíc jen na německé půdě, není ani moc důvod se domnívat, že se by se musel něčeho dopustit. Za zmínku z českého pohledu rozhodně stojí, jak autorovi přátelé před odjezdem na frontu nabízeli možnost očistit se od kolaborace symbolickým zapojením do povstání v Paříži. Srovnání s Pražským povstáním se přímo vnucuje. Druhá kniha je zcela jiná - zachycuje poválečné věznění, soud a žalář. Autorem volený slovník - termín "politický vězeň" bude pro mnohé jistě kontroverzní, ale je dobře, že autor nutí čtenáře k zamyšlení. Poskytuje jistou reflexi poválečnému vývoji, kdy soudci, kteří sami trestali za války partyzány posílají do vězení druhoválečné francouzské elity za kolaboraci. Mnohé úvahy přimějí k porovnání s vývojem ve střední Evropě. Druhá kniha je tedy myšlenkově a dějinně zajímavá, ale z hlediska literárního značně nudná. Kniha je zajímavým úvodem do otázky druhoválečné spolupráce nejen Francouzů s německým nacistickým režimem, motivy a způsoby, jakož i zajímavým svědectvím o způsobu vyrovnávání se s válečnou minulostí. Rozhodně zajímavým tvrzením autora, příslušníka SS bez tetování, je, že se ho snažili ke spolupráci po válce naverbovat jako zajatce Sověti, a také, že do vězení odsouzených kolaborantů přijela verbovat cizinecká legie do Indočíny. A pro legii jistě nečekaný postoj těchto trestanců. Pro úplnost bych jen doplnil, že za zmínku stojí i osudy autora po druhé světové válce, kdy prý vedl novinářskou agenturu Beta Press zaměřenou na zprávy v Jižní Americe, a to údajně s podporou CIA a s protikomunistickou orientací. Krátce před smrtí v roce 2003 vydal ještě jednu knihu vzpomínek "Le Rêveur blessé", která doposud česky nevyšla.... celý text

Sun Jat Sen 1947, Alfred Lubojacký

Tenká propagandistická brožurka. Nejvíc mě na ní zaujalo, jak to autorovi politicky myslí. Šlo patrně o velmi uvědomělého soudruha, kterému to politicky myslí a vše vidí tím jediným správným stranickým úhlem pohledu. Sun Jat Sen je představen jako extrémně schopný muž z chudých poměrů, který si nejprve uvědomil potřebu odstranit feudalismus a provedl buržoazní revoluci, aby po ní došel k poznání, že je třeba následovat příklad génia Lenina a jediným přítelem je sovětský svaz. Asi nejvíc mě zaujala část líčící, jak v roce 1923 po setkání se sovětskými vyslanci dojde poznání podstaty imperialismu, a pochopí, že se musí opřít o dělníky a rolníky, a stačí jim rozkázat "Rozdrťte fašisty !" (sic!), a rozkaz je ihned proveden a reakce rozdrcena, a dělníci a rolníci ho "již nikdy nezklamou" (sic) (zemřel v březnu 1925). Dobu a atmosféru vydání podtrhuje to, že cca 1/3 osob z edice kdo je kdo jsou Rusové, brožuru vytiskla tiskárna v Praze na Stalinově ulici a celá brožurka je hlavně oslavou komunismu a SSSR.... celý text