Y2T přečtené 164

Hrdinové sluneční vlajky 1944, Hans Steen

Africký cestovatel Dr. Emil Holub 2016, Miloslav Kment

Brožura prodávaná v muzeu Emila Holuba v Holicích, představuje stručný úvod do Života Emiliana Carla Johanna Holuba a jeho ženy Rosy Hoff. Má jen mírně kritický přístup k charakterovým rysům Dr. Holuba, i k dobové české společnosti, jež ho přiměly k přestěhování do Vídně. Celkově ale jen opakuje zažitý stereotyp MIMOŘÁDNÉHO ČESKÉHO VĚDCE a VÝBORNÉHO studenta, a snaží se ho uchránit před vší kritikou a kontroverzí, aby bylo možno umístit si dokonalého Dr. Holuba na český národní Pantheon. Avšak každé z tučně napsaných slov je ve skutečnosti více než sporné. Kniha tak buď taktně zamlží, a mnohem častěji zcela zatají mnohé z Holubova života. V této knize nepadne ani slovo o Bertě Novákové, se kterou měl 12 let známost a která pro něj po celou dobu nezištně pracovala a 7 let od zasnoubení čekala, než se vrátí ze své "dvouleté" cesty do Afriky, aby pak dostala košem. Ani slovo o skandálu s tím spojeným. Ani slovo o bečuánské dětské "služce" Belle, kterou Holub přivezl do Evropy, evidoval ji v seznamu inventáře, a proti její vůli ji odvezl po 4 letech poté co se naučila česky a německy zpět do Afriky a vrátil ji majitelce. Jen velmi kusé informace o vztahu se 14 letou Rosou Hoff a jejím otcem mezi lety 1879 - 1883 a nic o okolnostech jejich svatby. A také extrémně zamlžený průběh Holubových středoškolských studií, kdy je před čtenářem umně skryt fakt, že chodil na německé gymnázium, kde hned v primě propadl ze 2 předmětů a měl problémy s němčinou, a na českou školu na venkově přestoupil právě z tohoto důvodu, aby si tam zopakoval ročník. Že psal své první české snoubence dopisy německy. Že s českou verzí cestopisů mu musel pomáhat Jindřich Metelka, což se ovšem taktně připisovalo tomu, že česky v Africe zapomněl. Zajímavé je, že kniha přejímá nekriticky narativ XIX. století ve vztahu k Africe. V západní Evropě a zejména Africe samotné by autor asi za to schytal značnou kritiku. Neříkám, že to je nutně špatně, ale co mě zarazilo bylo, že z mnoha desítek vyznamenání a řádů které Dr. Holub dostal, je v knize přetištěno jediné - listina od belgického krále Leopolda II. A ještě je dáváno do kontrastu, že v Praze nenašel žádnou podporu a ocenění, a ve Vídni málo. Jasně, že Leopold II. měl o něj zájem - vždyť je to ten pán, co si jen pár let na to udělal z konga osobní kolonii, kterou vykořisťoval krutým terorem, který je dnes u nás zcela neznámý a nepředstavitelný. Kongo opravdu nebyla žádná fešácká anglická kolonie. Za 20 let jeho vlády vyvraždili většino obyvatelstva. Nestíhals plnit normu daní na odevzdání kaučuku? Tak ti královi lidé z anglo-belgické společnosti zabili a snědli dceru a nechali ti z ní jen useknuté dlaně a chodidla. Leopold II. se může směle řadit mezi největší masové vrahy 19. a 20. století. Bylo to moc i na současníky, a tak byl po dvaceti letech donucen svou soukromou kolonii odprodat belgické vládě, což přineslo jisté zlepšení. Na koloniální minulosti obecně nevidím nic a priori negativního, ale najít ve světě kohokoliv, kdo by se jen vzdáleně blížil Leopoldovi II. je docela těžké. Diplomem od tohoto pána bych se opravdu nechlubil, a jeho zájem bych asi nestavěl na piedestal v kontrastu s nezájmem c. a k monarchie. Císař navíc na závěr Holubova života udělal velmi štědré gesto s jeho mimořádnou penzí. Rozhodně doporučuji zakoupit při návštěvě musea spíše trochu dražší a větší publikaci "Dr. Emil Holub 7.10.1847–21.2.1902", která se sice vyhýbá nejskandálnějším informacím, ale dává mnohem lepší přehled o celkové osobnosti Holuba, a ukáže vám lépe, kam zaměřit pozornost. Je docela zajímavé přečíst si obě brožury a porovnat, jak pomocí stejných fotografií, informací a citací lze vykládat zcela odlišné příběhy. Kupodivu i ty doslovné citace stejného zdroje se mohou lišit a dají se jinak interpretovat. Holuba dnes lidé znají jen z učebnic, či z pop-kulturních odkazů u Cimrmanů či Tří sester. Tato představa o něm je značně zkreslená, ale tato kniha vám od ní nepomůže. Člověk si chtě nechtě položí otázku, jaký to byl člověk, jakých schopností, jakou měl osobnost a charakter, jak se choval ke svému okolí, či jaký by měl pocit, kdyby si chtěl vzít jeho dceru. A zda není veliký geniální český vědec a cestovatel Emil Holub spíše iluzí.... celý text

Curyšské axiomy 2008, Max Gunther

Kniha mě dost zklamala. První cca 3/4 mi přišly dost mimo, a zejména pro začínající investory až nebezpečné. Poslední 1/4 je lepší, a snad i je dobré si ji přečíst, ale Ameriku v ní rozhodně neobjevíte. Jinak knize moc nepomáhá překlad, který místy patrně obsahuje logické chyby a nerespektuje obvyklé ekonomické české názvosloví. Taky uváděné příklady mi přišly dost extrémní a styl psaní až poněkud manipulativní, aby donutil čtenáře souhlasit bez výhrad s předkládanými názory. Ačkoliv ty si samy někdy protiřečí. Neumím posoudit, do jaké míry autor trhu rozumí, a jen myšlenky né moc šťastně formuloval, a do jaké míry jde jen o tlučení prázdné slámy ve snaze vytáhnout z lidí peníze za knihu. Na rozdíl od autora si nemyslím, že vůbec nic nelze předvídat, ani že gembling je stejný jako investování. Ale kniha mi snad pomohla lépe nahlédnout do mysli lidí, kteří se snaží zbohatnout na dailytradingu s vysokou pákou, s shortováním či podobných hazardérů, kteří to zkouší v hernách. Celkem mě překvapilo, jak často autor zabrousil do vod sběratelskách (starožitnosti, filatelistika, umění), ale nic se o nich nedozvíte. Kniha by mohla svádět k nezdravému fatalismu, že je jedno do čeho investujete, protože všechno může jít nahoru nebo dolů, a tím k rezignaci na přiměřenou opatrnost. Není mi blízká představa chápání hazardních her jako investice. Jsem názoru, že co je dělí je právě míra rizika a jakás-takás předvídatelnost, kdy vidíme alespoň trochu o krok či dva před sebe. Rozhodně to není kniha, o které bych řekl, že by měla patřit do povinné četby. Spíše bych řekl, že pokud se tématem zabýváte, a nemáte zrovna co jiného na práci, není špatné si ji přečíst, pokud se jí nebudete snažit doslovně řídit. Začínající investory bych před ní naopak spíše varoval. Pokud si přečtete historii burzovních bublin a krizí za posledních pár set let, nebo vzpomínky nějakého velmi starého úspěšného investora, případně dobový tisk z minulých krizí, pravděpodobně vám to dá víc. Lidé jsou alespoň částečně předvídatelní, a v některých oblastech i docela dobře - proto existují behaviorální vědy, nebo třeba marketing.... celý text

Příběhy doktora Dolittla 2002, Hugh Lofting

Trochu jiná kniha pro děti, ale proč ne - tak polovině dětí se to líbí, ale některé to dost nudí. Mě se líbilo, že děj jde velmi rychle kupředu. U dětských knih to je celkem netypické. Je z ní dost cítit doba kolonialismu, takže celkem čekám, kdy bude podrobena zdrcující politické kritice. Je škoda, že česky nevyšla celá série. btw: Jásemtytam je anglicky "Pushmi-Pullyu" a naopak Dr. Dolittel byl ve dvacátých letech překládán jako Máloděl.... celý text

Kniha česko-německé konversace se stručnou německou mluvnicí 1913, Josef V. Sterzinger

Je zajímavé, že kniha patrně vyšla ve 3 různých verzích: nejmenší je Malé vydání s 256 stranami, ale jsou i verze s 343 nebo 614 stranami. Kniha je míněna jako pokročilejší učebnice a podklad k procvičování a konversaci. Nejde tedy o příručku "konversace" v dnešním smyslu, ve formě "ready-made" instantních vět, které bez znalosti jazyka přečtete. Vět v přímé řeči je v ní jen nepatrně. Z dnešního pohledu by se spíše jednalo o knihu reálií či miniaturní jazykový korpus. Kniha je dnes velmi zajímavá už tím, že hezky uvádí do dobových reálií a všedních věcí. Jde i o vhodnou pomůcku k učení se čtení "šwabachu", protože text je psán v něm jen v němčině a čtením v české verzi si lze dobře porovnat text a poznat znaky. Kniha je trochu jak dnešní knihy dvoujazyčného čtení. Na textu je dobře vidět, jak se čeština za posledních 100 let proměnila mnohem víc, než němčina. Kniha pomůže pomůže pochopit dobový význam řady českých slov, a to buď přes kontext, nebo německou verzi. Jen ty věty jsou mnohdy poněkud méně prakticky použitelné, ale to ani nebyl cíl autora. Autor napsal i extrémně rozsáhlý "Encyklopedický" slovník, který má přes 6000 stran, a zachycuje opravdu velmi široké množství slovních spojení. Dá se najít i on-line, a pokud jste někdy s překladem v koncích, lze zkusit nahlédnout do něj. btw: Už od dob první republiky je se stále masovější dostupností vzdělání široce rozšířené pohoršování se nad stále klesající kvalitou studentů středních (a dnes i vysokých) škol. Nikdo si ale kupodivu nestěžuje, že úplně stejně klesá i úroveň středoškolských pedagogů. Bývaly doby, kdy středoškolský profesor byl vážený a vzdělaný člověk, a především člověk s vědeckými výsledky a řadou publikací, který by hravě strčili do kapsy většinu dnešních vysokoškolských pedagogů. Autor této knihy je jedním z nich. Dnes takové najdete stěží.... celý text

Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky 2018, Elena Favilli
odpad!

Autorka Favilli je zakladatelkou a generální ředitelkou mediální společnosti "Rebel Girls" a název má chráněný ochrannou známkou. Na trh uvedla celou řadu obdob této knihy, a velmi bohatý Merchandise, včetně aplikace pro mobil atd. Namátkou: -Good Night Stories for Rebel Girls 1 + 2 -Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Immigrant Women Who Changed the World -Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Inspiring Young Changemakers -Good Night Stories for Rebel Girls: 100 Real-Life Tales of Black Girl Magic několikadílnou minisérii 25, s titulem např. "25 klimatických válečnic", všemožné diáře, notýsky, a obvyklý dívčí merchandise. Cca 80 produktů, většina cílí na dívky s afroamerickým nebo Blízkovýchodním původem. Na podobném konceptu začal vydávat knihy i Ben Brooks, který stvořil pro změnu: - Stories for Boys Who Dare to be Different 1 + 2 - a gendrově neutrální "Stories for Kids Who Dare to be Different" 1+2 .....anglojazyčný trh je bohatě zásoben komerčními produkty, které nabízí, že z dětí udělají úspěšné rebely a jiné lidi. Každý, kdo nechce zůstat stranou má tak šanci naskočit koupí správné knihy a merchandisu na tuto vlnu a neoctnout se OUT mimo hlavní proud masové rebélie, a dopřát si za pár korun pocitu, že je zcela mimořádný už tím, že je holka nebo kluk. Knížka je plně genderově segregovaná a na jejím textu i ilustracích se podílely pouze osoby ženského pohlaví. Mediální dům Rebelgirls si z hlediska diversity stojí dle veřejně dostupných informací se svým týmem následovně: 32 žen + 3 muži. Ještě zajímavější je to při pohledu z hlediska etnického původu, kdy pouze 4 členky týmu by mohly být afroamerického původu, ačkoliv na ně míří nemalá část produktů společnosti.... celý text

Pravidla slušnosti pro mládež 1922, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

U knihy je uvedeno špatně datum vydání. První vydání vydání (které mám) je z roku 1914, a druhé přepracované až z roku 1922. Na rozdíl od známého rozsáhlého Společenského katechismu je tato knížka pouze základním úvodem do slušného chování pro mládež středoškolskou. Díky tomu jsou v ní podrobně vysvětleny i věci, které se jinak považovaly za samozřejmé a v rozsáhlejších knihách se nevysvětlovaly. Pro dnešního čtenáře je to výborný úvod do tehdejší etikety. Část z pravidel je nadčasová. Při čtení mě upoutalo hned několik věcí: 1) Hodně mne překvapilo, jak rozsáhle si autor v knize dost ventiluje své společenské a politické postoje. Zavrhuje mnohé zvyky typické pro starou aristokracii, Němce a i Čechy nedostatečně národně uvědomělé, zejména se ale neustále opakují výlevy českého nacionalismu ve stylu "Není slušným člověkem, kdo není českým vlastencem" (není to doslovný citát, ale parafráze myšlenky, která se tam v různých šroubovaných mnohokráte opakuje - přečtěte sami a posuďte). Zejména k závěru je nějaký takový výlev na skoro každé straně. Je evidentní, že si vůbec nepřipouštěl, že by knihu mohly číst i lidé jiné národnosti, a že jim bude připadat nikoliv, jako odborník na slušné chování, ale jako arogantní a velmi nevychovaný člověk. Kniha je celkem jednoznačně orientována na vyšší střední a vyšší vrstvy slovanskojazyčného obyvatelstva v Čechách. 2)některé ze zvyků, které označuje autor za zastaralé již tehdy, se i dnes běžně používají (např. přát před jídlem "dobrou chuť") 3) zaujalo mne, jak podrobná byla pravidla pro navštěvování, návštěvní dny, opětování návštěv, děkování za pozvání, visitky (nikoliv obchodní, ale návštěvní karty), a jaký význam se tomu přikládal. Je zjevné, že čtenářstvo mělo dostatek času pro společenský život a dostatek prostředků pro udržování rozsáhlého šatníku. A naopak jak mizerná byla hygiena a zvyky části společnosti - některé z věcí, které autor odsuzuje (ale tím dosvědčuje, že se děly nikoliv jen výjimečně) jsem v životě neviděl - například plivání na podlahu v kostele či ve škole, odhazování odpadků na zem ve škole a jiné. Kniha tak přináší obraz společnosti s obrovskými sociálními a společenskými rozdíly. Je určena nejen příslušníkům těch vyšších vrstev, ale okrajově počítá i se studenty z chudších vrstev, snažících se v krysím závodě života dostat díky vzdělání nahoru. 4) třeba poznámky k honbě za módou a chováním mládeže jsou celkem nadčasové, a platné i dnes. I když nesdílím autorovo východisko, že jde o nedostatek slušného chování a lze se mu snadno přiučit. Osobně jsem spíše názoru, že jde o vlastnosti osobnostní a lze je spíše jen zamaskovat přetvářkou. Vzhledem k tomu, že je knížka tenká, ji doporučuji k přečtení. Je to pěkný úvod do tehdejších mravů, který pomůže lépe porozumět té době, např. při sledování archivních filmů lépe poznáte slušné řádné uklonění od podlézavého hrbení se, nebo se dozvíte, jak se chovat na letním bytě. btw: týhoden (2. p. téhodne) je archaismus pro "týden" btw2:pokud byste chtěli si porovnat autentické vzpomínky člověka, který žil ve společnosti podobné, jaké je určena kniha, pak doporučuji memoáry Fritze Beera "... a tys na Němce střílel, dědo?", Aloise Rycharda Nykla "Padesát let cest jazykozpytce". Uvidíte, že mnohé věci ve skutečnosti byly často jinak, jen se o tom nepsalo a nemluvilo (uvedené knihy doporučuji právě pro jejich vysokou míru pravdomluvnosti a (sebe)kritičnosti). Naopak mezi dobové zbohatlíky vás zavede "Zajíc s jantarovýma očima".... celý text

Alois Richard Nykl: poznámky k revoluční akci v Chicagu (1914-1918) 2017, Josef Ženka

Knihu vřele doporučuji, zejména pro náhled na to, jak se z Čechů (Bohemian) a Slováků stali Čechoslováci, jak se z váhajícího intelektuála Masaryka stal geniální neomylný vůdce Čechoslováků, jak se vyběhlo s Němci, Maďary, Slováky, obyvateli Moravy, Poláky a řadou dalších, a jak si funkcionáři kteří vedli odboj z bezpečné vzdálenosti hezky rozdělovali trafiky v nové ČSR. Kniha také ukazuje dobrý vhled do americké presidenské volební kampaně a jejích praktik. Mnohé věci jsou stále stejné. Více jsem vzhledem k osahu popsal v recenzi.... celý text

Chobotnice z Čertovky 2009, Ota Hofman

Pohádkový dědeček 1984, Eduard Petiška

Knihu jsem vůbec neznal a příjemně mě překvapila. Kapitoly jsou krátké, srozumitelné, psané příjemným stylem pro děti. Vyzdvihnout je třeba zejména to, že kniha není nijak výrazně poplatná době. Reálie jsou poměrně nadčasové a není v ní politický výchova, ani se to tam nehemží soudruhy a soudružkami. V tomto ohledu bylo v knize jen pár míst, kde jsem si říkal, že je mírně poplatná době vzniku. Konkrétně u neustálého zmiňování továren kolem trati (což je ale faktická reálie, dnes již trochu zastaralá), otci dívky, který je jeřábníkem v továrně (je to v jistém smyslu poplatné době, podobně, jako dnes je každý druhý tatínek v tvorbě pro děti IT inženýr, tak tehdy byl každý druhý tatínek dělník v továrně), a v příběhu o lakotě, kde je ovšem lakota dostatečně přehnaná, aby šlo dětem vysvětlit i v dnešní době, co je na postupu onoho lakomce špatně. Snad jen nepovažuji za vhodné ohrnovat nos nad zatahování závěsů před otevíráním truhly s penězi - je to docela dobrý návyk, a je škoda ho v knize stigmatizovat a nepřímo dehonestovat spojováním s negativními konotacemi. Každopádně kniha je příjemná, milá a pohodová a lze ji vřele doporučit. Rozhodně se nemusíte bát, že budete muset na každé stránce vysvětlovat nějaké dětem nepochopitelné dobové reálie či ideologie.... celý text

Broučci 2004, Jan Karafiát

Na knihu mě upozornil skeč Josefa Spejbla a jeho syna Hurvínka "Ukolébavka" (Hurvínkovo trápení se školou), kde je kniha prezentována jako nervák a krvák. Bohužel jsem jim nevěřil a myslel jsem, že jen vytrhli pár vět z kontextu. Nebylo tomu tak. Pod líbivým hávem poetického jazyka a venkovské idyly, plného dětem blízkého opakování ustálených spojení se skrývá kniha, která trumfne snadno všechny vyvražďovací horory jako Pátek třináctého. V 11 kapitolách na Vás čeká rovných 20 mrtvol, většina dětských. Tuhle knihu nepřežije nikdo. Zemřou VŠICHNI!!! Tento výplod bigotního faráře je opravdu podivný. A to i jako učební pomůcka, jako která měly příběhy původně sloužit. Plně se ztotožňuji s níže uvedeným názorem, že nelze najít rozdíl, mezi neposlušnou smrtí koťátek a poslušnou smrtí broučků. Taktéž se mi nepovedlo rozšifrovat, jestli si broučci svou smrt něčím zasloužili (např. Janinka jim radila aby se starali jen sebe, a broučci pak darovali dřevo jiným broučkům - nedozvíme se, zda zmrzli proto, že darovali dřevo, ale nepředpokládám to). Tím fatalismem, kdy jedinec nemá šanci cokoliv změnit (jako by snad možnost něco změnit nebyla také boží vůlí, ale protivením se jí) a absolutním důrazem na poslušnost, a odevzdání se boží vůli, která sama rozhoduje, kdy čí čas nadešel, je krvelačný Karafiát nesmírně podobný učení sekty Óm šinrikjó, jejíž vůdce zašel jen o kousíček dál, prohlásil se za inkarnaci božstva oprávněného rozhodovat o tom, kdy čí čas nadešel a vysvětlil svým poslušným ovečkám, že čas toho či onoho človíčka již nadešel a nelze ho nechat v tom hlubokém neštěstí, kdy by se svým životem protivil boží vůli a je třeba mu pomoci následovat cestu svého osudu. Ve víře vlažnější lidé tomu ale říkají vražda. Podivné je i Karafiátovo názvosloví brouků, kdy sameček světlušky = "brouček", samička světlušky = "beruška", Slunéčko sedmitečné = "verunka". Jinak je třeba říct, že kniha má i jiná značně pochybná místa, a to nejen z dnešního, ale i tehdejšího pohledu, a dokonce i z pohledu věřících. Pomineme-li biologický nesmysl s tím, že broučkovi doroste křidélko, je třeba se zamyslet nad tím, proč se nesměl Brouček zajímat o Verunku. Jistě, je to jiný živočišný druh, ale vůbec není jasné, stavěl-li karafiát takovýto vztah jako nežádoucí proto, že má reprezentovat jiný živočišný druh (tedy by šlo o zoofilii), nebo jinou rasu, národnost či kastu. Všichni broučci různých druhů totiž žijí spolu a baví se stejnou řečí. Proč tedy bránil broučkovi, ve štěstí a tvrdě ho postihl? Stejně tak je podivné, proč si Beruška musí vzít neposlušného broučka kterého nechce ona, ani její otec, když by se jí líbil brouček z roští. Chápu, že dříve nebylo vždy zvykem, aby ženy si namlouvaly muže, a ani dnes nikdo nechce zůstat na ocet, ale ani nepočkat, jestli se neobjeví někdo lepší a brát si hned prvního který projeví zájem, to by asi i dříve udělal málokdo. Dětem také dnes nejde pochopit, proč Verunek, který Broučkovi bez varování ošklivě ublíží na zdraví je podáván kladně, zatímco nic netušící oběť - brouček, záporně. Verunka nestihne žádný trest, jelikož má na Verunku patrně vlastnické právo, oběť jeho násilí se pak stydí říct, co se jí stalo. O podivném způsobu rozmnožování světlušek asi ani nemá smysl psát. A dost zvláštní je také důsledné rozlišování berušek panen a ostatních prostřednictvím jiné barvy chudobky. Zejména v kombinaci s tím podivným průběhem rození dětí to působí značně podivně. Stejně tak jsem nepochopil, proč musí broučci svítit vždy na stejném místě a broučkova úvaha, že je jedno kde svítí je neposlušností. Celkově vzato, jazyk a sloh jsou velmi pěkné, ale halí do sebe knihu nejen velmi konzervativní, ale až nábožensky fanatickou, kde z vůle boží se umírá jak na běžícím páse a děti se mají naučit, že je to tak správné a tak to má být. Chtít něco jiného by byla neposlušnost, a ta se trestá!... celý text

Barbora Markéta Eliášová: Cesty do země květů (katalog k výstavě z cyklu Moravské zemské knihovny Oči Brna) 2019, Martina Krajíčková

Katalog k výstavě. Obsahuje nejen informace z výstavy, ale i všech souvisejících přednášek. Na těch zaznělo i pár domněnek či osobních informací k pochopení B.M.E. navíc, ale vše objektivně doložitelné je v této knížce. Snad jen v ní vůbec není zmíněno jméno Šlapanického učitele Eliášové, což je trochu škoda. Vzhledem k malé pozornosti, které Eliášová požívá, hodnotím výstavu i katalog jednoznačně pozitivně. S ohledem na skromný rozsah výstavy je katalog příjemně překvapivě rozsáhlý. V knize se objevují některé informace k Eliášové poprvé, a to zejména na základě výzkumů pana Bruny v Japonsku, ale i díky práci jeho jihomoravských kolegyň v Brně, které v roce 2020 objevili nové doposud neznámé informace ke školní docházce Eliášové. Kniha obsahuje i přehled a obsah všech literárních děl Eliášové. V knize mě zaujala a velmi se mi líbila věta "...osvětovou činnost provozovala napříč celým Českem a Moravou". Nevím, zda jde o překlep, nebo úmysl, ale jde o zajímavý přístup, který jistě potěší všechny, kteří se nedomnívají, že by Zlín byl "východočeské město", i ty, kteří si uvědomují, že až do cca. poloviny první světové války neexistoval pojem Čechoslovák, a používalo se pouze termínů Češi (angl. Bohemian, taktéž jazyk byl označovaný jako Bohemian, tedy pouze ve vztahu k Čechám), a někdy též poněkud obskurního termínu Čechoslovan (který ale neodkazoval na Slováky, ale čistě na slovansky hovořící obyvatele Čech a zdůrazňoval jejich náležení mezi Slovany, a jenž po velké válce vymizel). Slovansky hovořící Moravané nebyly často rokem 1914 obvykle chápáni jako Češi - je tedy na místě položit otázku, zda nebyla Eliášová první Moravskou cestovatelkou kolem světa :-D Tato zmínka může působit hnidopišsky, protože sama Eliášová se k Československu po válce hlásila, ale může být překvapivě aktuální u jiných tehdejších občanů Rakouska Uherska, kteří navštívili Japonsko. Např. Jan Letzel byl dle tvrzení A. R. Nykla loajální Rakousku a byl spíše Rakušanem než Čechem (viděno z pohledu Nyklovy extrémě nacionalistické české pozice), a k Československu se přihlásil až po válce. Dalším případem je i Josef Seilern, rodák z Lešné u Zlína (tamtéž i zesnul), který podnikl svoji cestu v roce 1909 a vydal o ni knihu v krásném jazyce východní Moravy. Přesto je v ČR dnes zcela zapomenut pro svůj šlechtický původ a z něho vyplývající řazení k rakouské šlechtě. V ČR o něm nenajdete zmínky a mezi české cestovatele řazen není, v německojazyčném prostředí zas narazíte pouze na jeho vědecké práce, ale nikoliv na zmínky o jeho českým jazykem psaném cestopise z Japonska.... celý text

Cesta do hlubin študákovy duše 2006, Jaroslav Žák

Sice to není sbírka humorných příhod u kterých byste řvali smíchy, jako Študáci a kantoři, ale zase je to asi nejlepší studie na téma českého školství, která je bohužel stále v mnohém platná, a navíc psána úsměvně. I pro dnešní dobu je určitě aktuální poznámka autora, že nářkům na klesající úroveň středoškoláků, ač jsou pravdivé, není třeba přikládat nějakou váhu, protože je to jen výsledek toho, že na střední školy už nechodí jen pár nejlepších, ale většina dětí, a to je jako celek správné a přínosné. Jen se to dnes posunulo až na VŠ. Také mi kniha pomohla pochopit, proč dřív mívaly školy tak široké kabinetní sbírky, které jsou dnes akorát tak v museích a dnešní učitelé by si s nimi nevěděli rady. V této knize byl ale autor vůči učitelům velmi měkký, a v podstatě je celou dobu jen omlouvá a chápe. Až bych řekl, že některé věci zamlčuje. Docela by mě zajímalo, jestli se tehdy nevyskytovaly dnes nejčastější typy učitelů - totiž lenoši a hlupáci. V knize mi znatelně chyběli. Značná část studentů jde totiž na pajdák proto, že je 1) jinam nevzaly (respektive je jinde vyhodili) 2) snadno se to studuje 3) Mají krátkou pracovní dobu 4) mají dlouhé prázdniny Je mi jasné, že učitelé mnozí s tím budou do krve nesouhlasit, ale ať si každý sáhne do svědomí, a jestli není takový zrovna on sám, tak jestli nezná ve svém okolí někoho, kdo takovou motivaci k cestě na pajdák neměl. Znám takových lidí dost. A pak jsou ještě zrůdy, které šly na učitele jen proto, aby měly moc a mohly dávat pětky. I takové znám. V čem podle mne uhodil autor absolutně hřebíček na hlavičku je posedlost tuzemského školství zkouškami a získáváním papírů, místo schopností. Dnes se to realizuje zavedením státní maturity, jednotnými přijímačkami, jazykovými certifikáty nebo neustále se v průběhu posledních 20 let vracejícími nápady na zavedení přijímací zkoušky mezi kvartou a kvintou. Přitom lidem vůbec nedochází, že třeba maturita je čistě středoevropská záležitost, a většina světa žije zcela spokojeně bez ní, protože za studenta mluví mnohem lépe známky nasbírané v průběhu všech let studia, než to, jestli měl štěstí na otázku při maturitě. A také není třeba ztrácet polovinu (nebo i 2/3) každé vyučovací hodiny zkoušením. Perfektně je to vidět na dnešní on-line výuce, kdy učitelé sice nezvládají děti naučit co je v osnovách, ale zato je zvládají známkovat a snižovat známku za každé opomenutí při vypracovávání otázek či zaslání špatného souboru. Přitom sami mají nepořádek v tom, které práce jim byly odevzdány a nemají problém klasifikovat nedostatečnou studenta, který svou práci odevzdal již 2x a psát rodičům vzkazy plné vykřičníků. Úroveň dnešních kantorů není bohužel lepší než tehdy.... celý text

Študáci a kantoři 2005, Jaroslav Žák

Výborná nadčasová kniha o studentech a učitelích v českém prostředí. Za těch 100 let se toho moc nezměnilo. Jen ten jazyk je již jaksi obtížně srozumitelný, ale záchvatům smíchu se neubráníte. Při čtení knihy jsem pochopil, proč z ní vycházející film Škola základ života je spíše jen sbírka anekdot bez děje. Protože tato kniha je taková - není v ní žádný žádný příběh o školním časopise, slohové práci Co se mi nelíbí na střední škole, ani o vylučování studendů a středoškolských hrách. Ani ty postavy. Ale některé z toho jsou zmíněny v další knize Cesta do hlubin študákovy duše. Oceňuji výborný jazyk, jakým je kniha psána, kdy jde o kombinaci záměrně již tehdy velmi archaické a škrobené mluvy učitelovy a extrémně hovorových a nespisovných výrazů studentů. Vzniká tím výborný kontrast, který ale dnes může části lidí trochu unikat a kniha jim být jen hůře srozumitelná.... celý text

Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky 1981, Vladimír Straka

První 3 kapitoly jsou vynikající a dal bych za ně klidně i 5 hvězdiček. Výborně vygradovaná hra se slovy blížící se směsici frašky a absurdního dramatu. Pak se ale styl náhle zcela změní, a jde o celkem unylé povídání, které je spíše jen místy úsměvné, ale rozhodně se člověk už za břicho nepopadá. Navíc má být evidentně výchovné, takže se děti dozvědí co dělat při nálezu nevybuchlé munice, že mají sbírat lesní byliny do výkupu, že nemají rozdělávat oheň v lese, že nemají pít na třešně vodu atd. Dojde i na dobové reálie jako je soudruh příslušník VB. Řada věcí tam také dost logicky nesedí - už jen to, že odjedou na prázdniny do hotelu, jsou tam skoro celé prázdniny - kdo si to mohl dovolit v ČSSR? Přitom řada příběhů do toho moc nesedí - kdo by třeba na hotelovém pokoji nakládal utopence s cibulí? Hodně je to poznat na příhodě z konce knihy, kde Hurvínek jí třešně, ale hned v další kapitole je babí léto a následně konec prázdnin. Přitom třešně jsou v červnu, babí léto až v září a konec prázdnin už v srpnu. A také mi dost nesedla předmluva, kde se mluví o tom, jak je Spejbl hloupá karikatura maloměšťáka, co se do všeho plete. Přišla mi nadbytečná a přehnaně politicky aktivní. Po prvních 3 kapitolách jsem se do Houbohled za Máničkou upřímně těšil, ale má očekávání zůstala dosti nenaplněna.... celý text

Kocour Vavřinec: Detektiv sportovec 1973, Dagmar Lhotová

Doporučuji přečíst nejen komixy, ale i text - v této knize je dost crazy a docela povedený. V jiiných knihách o Vavřincovi je o poznání nudnější.

Protektorátní rozhlasový skeč 2010, Radek Žitný

Pozitiva: -v knize je přetištěno mnoho dobového materiálu (je na něm dost poznat, že je psán podle předem daných politických zadání - zejména využívat antisemitismus, který existoval i v předválečné ČSR) -v knize jsou krátké životopisy aktérů Negativa: -nechápu logiku výběru přetištěných scénářů skečů, kdy v textu autorem, i v dobových přetištěných novinových článcích neustále zmiňované skeče Rudá nemoc, Obchod je obchod, Atentáty na dobírku či Jeli tudy komedianti v knize vůbec nejsou obsaženy, zato je tam řada scénářů zcela nekomentovaných a nedůležitých. -Autor u životopisů osob vychází téměř výchradně z novinových článků a spisů poválečných soudů. u osob, které po válce zmizely z veřejného života se tak zmohl obvykle pouze na konstatování, že nejsou známy žádné informace o poválečném osudu. Což by u mnohých znich neměl být problém vypátrat, kdyby se o to pokusil. -Zaráží mě lehkost, s jakou autor soudí jednotlivé osoby. U lidí, kteří prokazatelně čelili silnému nátlaku neváhá odsuzovat jejich činy (např. p. Voborský) a naopak u řady méně zdokomumentovaných lidí, u kterých nemá žádné informace o tom, že by nějakému nátlaku čelili, je takřka omlouvá tím, že nějakému nátlaku čelit mohli. Je to dost něpochopitelný přístup, kdy vlastně všichni končí jako trochu vinní, bez ohledu na to, že někdo čelil reálně extrémnímu vydírání, jiný chtěl jen peníze a další to dělal z politického přesvědčení. -Autor si měl poslechnout i exilové vysílání V+W. Zjistil by, že bylo podobně primitivně propagandisticky pokleslé. Už z něj šlo vytušit, že po válce se budou lidé kteří žili v protektorátu dělit na ty co válku nepřežili, kteří budou uznáni za hrdinné odbojáře, a ty co přežili, kteří budou čelit obviněním z kolaborace třeba jen proto, že dělali nadále svou práci. A pak na vládnoucí elitu exulantů. Veršíky typu "Hácha, Hitleruv brácha, v krvi se máchá..." jsou zcela stejně ubohé jako protektorátní skeče a také jsou jejich autoři nepřímo zodpovědni za smrt nevinných. Také by v nich slyšel hlásání nenávisti ke všemu germánskému. A kdyby se podíval třeba na protijaponskou propagandu z USA, tak by zjistil, že má stejný obludný rasový rozměr, jako Německá protižidovská propaganda. -Poslední, ale zcela zásadní výtka je absolutní nepochopení složitosti doby. Autor má přístup na úrovni poválečného lidového soudu, kdy jakoukoliv nelichotivou poznámku na adresu E. Beneše okamžitě odsuzuje jako "oplzlou", nechutnou, vlastizrádnou atd. Jako by mu vůbec nebyla známa složitost doby, a kontroverznost jednání E. Beneše, který nejprve vedl Československo ostře konfrontačním protiněmeckým kurzem, aby následně utekl, a nechal národ i jeho představitele postavené před nutnost spolupráce s Německem, ještě uznal prezidenta Háchu, aby si pak následně o 21 měsíců později po napadení SSSR v Londýně vzpomněl, že Československo nikdy nezaniklo, a on je jeho prezidentem. Tím udělal ze všech politiků, státních zaměstanců, ale i jiných významných osobností v protektorátě zločince, a zcela je vyloučil z poválečného politického vývoje. Zároveň velmi rychle eliminoval z exilových struktur nekomunisty jako Lva Prchalu, Sergeje Ingra či Milana Hodžu a zavedl absolutní orientaci na sovětský svaz, kterou stvrdil smlouvou v roce 1943. Vše završil v roce 1945 Košickým vládním programem, který zakázal pravicovou opozici a přinesl znárodňování. Tím byla otevřena cesta k eliminaci pravicové demokratické opozice v letech 1945-1948 pod záminkou obvinění z kolaborace v době protektorátu a totálnímu ovládnutí politického prostoru komunisty. Bohužel, politické procesy nezačaly až po vítězném únoru. Autor by se měl seznámit i s osudem Vojty Beneše, poslance, kterého bratrova prokomunistická politika vyhnala do exilu. Pro srovnání je dobré si uvědomit, že takzvaně vítězné Československo pod vedením Beneše dopadlo mnohem hůře, než prohitlerovské Finsko, Španělsko či Portugalsko. Protektorátní politici byli tím, že pozbyli uznání spojenců, zcela odstavena od jakékoliv možnosti vyjednávání podmínek a Benešova exilová vláda byla tak závislá na podpoře komunistů, že po anexi Podkarpatské Rusi sověty v roce 1944 se zmohla jen na zavedení cenzurního zákazu používání označení Podkarpatská Rus. A tyto nechutnosti pan autor zjevně nevidí. Posměšky protektorátní propagandy na adresu Beneše, že národ opustil a nezáleží mu na jeho osudu, hlavně že on získá zpět funci, třebas jako sovětský gubernátor, bohužel nemohu hodnotit s autorem jako oplzlou propagandu, ale spíše jako celkem trefnou předpověď budoucího vývoje. Zajimavosti: -kniha se vyprodávala v levných knihách za 69Kč -Autor knihy napsal v roce 2016 rozhlasovou hru na téma tvorby skečů, kde rozsáhle využívá originální texty a písně skečů (právě ty neuveřejněné výše uvedené jako Rudá nemoc a Jeli tudy komedianti), prokládá to krátkými smyšlenými dialogy, kde bez důkazů některé osoby stylizuje do rolí podporovatelů odboje a vlastenců a jiné do rolí úlisných kolaborantů vyhledávajících prostitutky. Dost absurdní je důraz autora ve scénáři na komolení české výslovnosti přehnanými německými výrazy a přízvukem - je to zcela stejný výrazový prostředek, jaký používaly původní skeče ve vztahu k židům. Postavy záměrně komolí českou výslovnost, používají německá slova, ale zcela nepřirozeně tak, že německy používají pouze jednoslovné krátké proklamace, aby tomu český posluchač rozuměl. Radek Žitný si tak napsal vlastně ještě jedenu stejně pokleslo rozhlasovou hru, kde místo vykrádání V+W+J vykrádá ErJé a Opluštila a místo o židy se zcela stejným způsobem otírá o Němce, až na to, že se ani nepokouší o vtip a nepřináší do ní vůbec žádnou vlastní kreativitu, jen rozsáhle opisuje. 90% textu jsou jen přetištěné skeče, zarámované pár slovy. Zajímavé je, že ve hře tvrdí, že ErJé se stal po Válce v USA bohatým podnikatelem. Staví to tam jako fakt, přičemž v knize o tom není ani zmínka, a jiné prameny k tomu také nejsou.... celý text

Zpráva o zapomenutých sousedstvích 2013, Barbora Antonová

Velmi poučné. Zajímavé je mimo jiné, jak aktivní byli čeští četníci, zejména co se cikánské otázky týče. A také to, že zatímco na dokumentech vznikajících na úrovni opcí se rozlišovalo, kdo je spořádaný občan a kdo ne, tak na úrovni okresu již vládla kolektivní vina, bez ohledu na to, že polovina cikánů byla bezproblémová. Články z českého časopisu Árijský útok připomínají až nepříjemně rétoriku řady dnešních šiřitelů nenávisti. Dost mě také překvapilo, jak byli rozsáhle využívány židovské obce pro administraci "vysídlení", a jaká administrativní zátěž s tím byla spojena. Na nařízeních postupně stahujících smyčku kolem židů je dobře vidět, jak v prvním z nich se protektorátní úřady snaží tvářit, že vlastně jim jde jen o zachování veřejného pořádku a oddělení (a snad i ochranu židů), zatímco v dalších se již o nic takového nesnaží a mnohé nelze vykládat jinak, než jako vedené jediným motivem - ještě víc ztížit život židům - jelikož žádný jiný efekt mít nemohou.... celý text

Jaro je tu! : s Luckou, Jendou a Martínkem 2010, Andrea Popprová

Pavoučí prázdniny s Luckou, Jendou a Martínkem 2012, Andrea Popprová