Y2T přečtené 164

Čekání na Vánoce s Luckou, Jendou a Martínkem 2008, Andrea Popprová

Dědečku, už chodím do školy 2016, Ladislav Špaček

Lepší, než druhá kniha, ale i tak mě to kdoví jak nenadchlo. Kniha je zase nastavovaná pražskými pověstmi a Babičkou B. Němcové, zas je v ní vlastenecky orientovaná indoktrinace dětí, tentokrát v podobě glorifikace Boženy Němcové a Karla IV. Ale je tam toho méně, než v 2. knize, a zase je tam alespoň něco o etiketě, i když většina dětí nemá na rozdíl od Viktorky dědečky, co se setkali s anglickou královnou. Moc mi nesedla struktura knihy, kde se střídají krátké 2 stránkové kapitoly ze života Viktorky-školačky, s 10 stránkovými poučnými příběhy. Kapitoly je tedy vždy třeba číst minimálně po dvou. Navíc v první polovině knihy autora zjevně posedla potřeba probrat chudobu, sociální znevýhodnění, atd. Kdy jsou tam 2 příběhy o chudých a 1 o uprchlících z Ukrajiny. Jednak bych tomu vytkl, že příběhy nevedou děti k tomu, aby se samy snažili si pomoci, ale ukazují, že pasivita stačí a potřebným bude pomoženo bohatými. A za druhé jsou příběhy plné nelogičností a věcných chyb. Přijde mi podivné, když holčička, jejíž rodiče nemají peníze na to, aby jí zaplatily hodiny baletu, což není nijak nákladné, umí výborně lyžovat. Ví autor kolik stojí lyžařská výbava, vleky, pobyt na horách a že dítěti které roste se to kupuje neustále dokola? Balet vyjde rozhodně levněji. Obdobně je zvláštní, když dostanou do 1 třídy hned 3 uprchlíky před válkou na východní Ukrajině, kteří prý rok žily ve sklepích. Takových lidí zas není tolik, protože fronta se pohybovala a tam kde se ustálila, tak odtud lidé utíkali pryč (žádná oblast nebyla obklíčena). Kniha obsahuje více textu a její čtení trvá o něco déle než u předchozí. Kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. 2. a 3. kniha působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky, a dětem, které nejsou z Prahy a stejné sociální bubliny jakou autor budou dosti vzdálené. Je to v nich samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd. Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná okolí autora, ale ne svět většiny česky mluvících dětí. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný. Je to prostě jen místo kde žijí, ale důležitá je rodina. U Viktorky to působí obráceně.... celý text

Eva tropí hlouposti 2006, Fan Vavřincová (p)

Dědečku, ještě vyprávěj 2014, Ladislav Špaček

Oproti prvnímu dílu výrazně slabší. Dětem se to sice také líbí, ale o slušném chování se tam toho moc nedozví, zato je tam krmí pražskými pověstmi a reáliemi, politickou a nacionalistickou výchovou o obrozencích a národním divadle a motají jim hlavu nesmysly o vajíčkách v maltě. Také se tlučou dětem do hlavy nesmysly o financování národního divadla ze sbírky do kasiček (drtivou většinu dal stát, císařská rodina a šlechta). A je to tam samé "viď". Navíc se dozvíme, že Viktorčini rodiče se nikdy nevzali, ale žijí spolu jako druh a družka na hromádce a o dítě se moc nestarají a nechávají ji neustále u prarodičů, protože před dítětem a rodinou upřednostňují práci. Zato jí platí okázalé oslavy v restauraci. Tohle není kniha pro všechny děti které rozumí česky, ale jen pro pár procent z nich, těch co žijící v Praze. Každý si musí zvážit, zda považuje svět, který kniha prezentuje za normální obrázek světa, jaký chce předkládat svým dětem.... celý text

Dědečku, vyprávěj - etiketa pro kluky a holčičky od tří let 2012, Ladislav Špaček

Jako úvod do slušného chování pro děti to lze vřele doporučit. Děti poslouchání baví, a věci si zapamatují, i když z toho některé mají legraci. Velmi pozitivně hodnotím i přiložené CD v ceně, i když čtení děti baví víc. Ke knížce bych měl jen pár výtek: 1) někdy je až přehnaně formální (opravdu si nelze naklonit misku s polévkou v restauraci? U obědu s anglickou královnou to pochopím, ale drtivá většina českých restaurací je spíše na úrovni jídelen a naklonění talíře mi přijde zcela v pořádku, spíše by bylo podivné to neudělat) 2) je škoda, že kresby jsou provedeny tak, že vyobrazené postavy drží příbory dost podivně. Čekal bych kresbu, která doprovodí slovní výklad, jak se má správně držet příbor, a ne jakési podivné úchopy. 3) kniha motá dětem hlavu ohledně fungování poštovních holubů. Holub vždy letí jen k sobě domů do holubníku. Nikoliv na adresu, kterou mu řeknete. 4)U japonského spolužáka jménem Kenta je poněkud nepřesně zmíněno, jaký je význam jména. V knize uvedená informace se sice dá najít na anglických webech, ale japonská jména nemají jeden ustálený význam, ale záleží na použitých znacích, a podle toho mohou mít stejné slabiky různý význam. Nemělo by se tedy mluvit o významu jména obecně, ale o významu jména konkrétního chlapce. A je trochu škoda, že Kenta je nakreslen jako jediný z celé knihy s jinýma očima. Vzhledem k extrémní míře stylizace knihy, kdy kolečkové oči postav opravdu neodpovídají realitě je až s podivem, jakou měl ilustrátor potřebu u Kenta výrazně zdůraznit tak drobnou fyzickou odlišnost jakou je kožní řasa zakrývající vnitřní koutek. V řadě zemí by to bylo chápáno jako velmi nevhodné, stereotypní, až karikaturní zobrazení Asijce s rasovým podtextem. Vím, že je to v české kultuře notoricky vžité a třeba ČT přijde jako skvělý nápad dělat v Kouzelné školce Yellow face, ale zrovna v takto upjaté knize o slušném chování mi přijde dost překvapivé.... celý text

Zápas o světovou moc: Olej 1936, Anton Zischka

Jedna z prvních knih autora, který svůj raketový vzestup zažil v době německého národního socialismu, kdy se těšil politické podpoře od německých národních socialistů, kteří některé jeho knihy zařadili jako povinnou četbu na školy a zároveň byl od r. 1940 členem NSDAP. V knize vystupuje jako mírumilovný technokrat. Je třeba říct, že nejde o nějakou tupou agitku zaměřenou na fanatické nacisty, ale naopak o knihu pro "mlčící (a myslící) většinu". Té podsouvá obrázek světa, kde jen velmoci a magnáti brutálně bojují o moc a peníze. Ne, že by se o peníze nikdy nebojovalo, ale Zischka spřádá různé konspirační teorie, tvrdí co všechno mu kdo svěřil, a řada informací působí nanejvýš nedůvěryhodně. Zkoušel jsem ty nejskandálnější dohledat, a.....řada věcí nebyla patrně tak skandální, jak se autor tváří a odehrála se patrně poněkud jinak. Právě tyto pasáže jsou často stavěné na tom, že mu někdo něco "prozradil". Tedy agentura JPP(jedna paní povídala). Je tam i několik antisemitských úletů, kdy opakuje dokola u někoho, že je "malý židáček" Patrně mu to přišlo zcela běžné - byl přece rok 1934. Kniha ze všeho nejvíc připomíná žurnalistiku dnešních proruských webů. Autor něco reálně zajímavého viděl, a nějaká čísla má, ale pracuje s nimi zcela volně tak, aby vytvořil obrázek, jaký vyhovuje jeho cíli. Tedy líčí např. utrpení dělníků na anglosaských ropných polích a přitom úplně zamlčí utrpení lidí pracujících na německém umělém benzínu (tedy čtenář se má dojímat nad dobře placenými dělníky kteří riskují pro vysoké platy, ale vůbec se neřeší horníci, pracovníci továren na syntetický benzín, ... a to zdaleka né každý pod vládou národních socialistů pracoval dobrovolně a přežil to). Nedivím se, že po válce byl ve Španělsku, kde žil, na nátlak spojenců internován a měl zákaz publikace. Spíš je s podivem, že se mu povedlo vrátit se do SRN a stát se znovu obecně přijímaným autorem. Přitom si ohýbal realitu, jak se mu hodilo a jeho knihy se německým národním socialistům náramně hodily. A možná není úplně od věci přečíst si je i dnes, protože řada politiků dnes vidí svět zas poněkud podobně jako boj o suroviny, nebo to tak alespoň prezentuje svým poddaným. Zásadní problém s knihou je, že nelze vůbec rozlišit, kde končí realita a kde začíná bohapustá fikce a fakenews. Působí značně nedůvěryhodně, jaká všechna tajemství mu prý kdo svěřil a on je vykládá čtenáři . Spíš to působí jako konspirační teorie. Pro přehled ropných magnátů to není úplně špatné, ale opravdu jen jako jmenný přehled - protože je těžko říct, co je pravda a co ne. Není bez zajímavosti, že v roce 2018 vyšla v češtině první Zischkova kniha od konce druhé světové války, a byla to pod novým názvem "Ropa" právě tato kniha. Doplnění: jinak autor v knize straší čtenáře tím, že v roce 1940 dojdou USA ropné zásoby a brzy dojdou i světové.......patrně takové katastrofické vize vždy táhly čtenáře. V jiné své knize autor straší nedostatkem potravin, protože lidí jsou již 2 miliardy! ........je prospěšné si tyto knihy přečíst, aby si člověk mohl lépe formlulovat názor na různé dnešní alarmisty, kteří straší tím, že nebudou potraviny pro 8, 9 či 10 miliard lidí, že dojde ropa, atd. A také se vždy tyto názory hodily různým politikům, jako vědecký základ dokládající nutnost a oprávněnost jejich kroků.... celý text

Nejbohatší muž v Babylóně 1995, George Samuel Clason

Kniha o zacházení s penězi pro každého. Jakékoliv základy ekonomie nejsou třeba, dá se to číst dětem, pochopí to i podprůměrně inteligentní lidé.....v tom je silná stránka téhle knihy. Je opravdu pro každého. A přitom to má hlavu a patu a něco si z toho odnesou. V Japonsku z toho udělali i komiks, ale není třeba litovat, že česky je jen knížka, i ta je dost srozumitelná a názorná. Nejlepší je jednoznačně hned první kapitola. Pak už se to trochu opakuje, ale i tam je ještě pár dobrých myšlenek, takže není špatné si přečíst tuto knížku celou. Hlavní výtku bych z dnešního pohledu měl k tomu, že hledí na peníze jako na absolutní a neměnnou hodnotu a nepočítá s inflací, a systémem částečných rezerv. Také nepočítá s daněmi, přerozdělováním, a moc nezdůrazňuje nutnost diversifikace atd.... celý text

Zločin v umění 1900, Bernardino Alimena

Kniha celkem o ničem, což více méně přiznává i na začátku autor. Snaží se rozebrat různé zločiny zachycené v umění. Osobně to považuji za zcela zbytečné mlácení prázdné slámy, jelikož se nejedná o reální lidi, ale výtvory něčí fantazie, a nějak úmyslně vykreslené. Jen na str. 57 je trefná a nadčasová vzpomínka na úvahy Josepha De Maistre, která je sice banální, ale i dnes by řadě lidí prospělo si ji přečíst. Stručně řečeno: Při pohledu na krásnou noční oblohu, a lidi jsoucí s divadel, kteří se na ni ani nepodívají ho napadne, že kdyby byl vládce, nařídil by každou noc udeřit na zvon a přinutil by poddané vystrčit hlavu z okna a podívat se na krásu oblohy. Ale rozum mu již našeptává, že by měl dát výjimku za nocí deštivých, kdy není nic vidět....a pak také za nocí chladných, aby se lidé nenachladili (pozn. tehdy před cca 200 lety nebyla antibiotika, takže kdejaká nemoc mohla končit tragicky), ....poznává, že bude třeba sepsat pravidla, za jakého počasí a teploty se pozorovat nebe nebude, ....rozum dále našeptává, že by vy měli výjimku dostat i nemocní, aby se jim nezhoršil zdravotní stav, a další výjimku by měli mít slepci, kteří stejně nic vidět nemohou......a končí tím, že by to odložil na neurčito, protože poznává, co všechno je třeba uvážit, nežli se zavede nějaký zákon. Bylo by docela fajn zařadit tuhle kratičkou úvahu do výuky škol (občanská neuka nebo ZSV), protože tu většinalidí naivně věří, že cokoliv se dá vyřešit zákonem, a volají vždy hned po nových zákonech kvůli jakékoliv banalitě. A mnozí politici, ve snaze vypadat akčně, vydávají nepromyšlené zákony a nařízení, nad kterými se nikdo ani na chvilku nezamyslel.... celý text

Zajíc s jantarovýma očima 2012, Edmund De Waal

Podrobné hodnocení knihy jsem kvůli rozsahu vložil do recenzí, jelikož z ní mám dost rozporuplnné pocity, které nelze vyjádřit stručně. Tady bych jen pro všechny upozornil, že v roce 2018 autor část sbírky rozprodal v aukci, a že napsal také několik dalších knih. také vyšla samostatná kniha o paláci Ephrussi ve Vídni. Jen tyto knihy nebyly přeloženy do češtiny. A lidem se zájmem o osudy židů ze střední a vyšší třídy bych doporučil knihy "Zachráněna v šanghaském ghetu" a "... a tys na Němce střílel, dědo?". Jde o paměti samotných účastníků, takže jsou mnohem autentičtější a v neposlední řadě jsou mnohem kratší. Tuto knihu doporučuji spíše zájemcům o atmosféru Paříže a Vídně přelomu století a milovníkům impresionismu a jiných dobových výtvarných směrů. A ještě doporučuji dohledávat všechny budovy a umělecká díla. Líčení autora je často dost zavádějící. Třeba palác Ephrussi ve Vídni je o dost menší, než se může z knihy zdát (podrobně viz recenze).... celý text

Pod vycházejícím sluncem 2018, Veronika Krištofová

Kniha mě velmi zklamala. Už na začátku mne zarazilo, že ji recenzoval pan Skřivan, a podle toho i vypadala. Obecně kniha prezentuje klasický korejský ultranacionalistický pohled, kdy Korejci jsou jen oběti, a o korejských přešlapech se mlčí. Kupodivu jsou tam celkem rozebrány masové popravy odpůrců jihokorejského režimu po vypuknutí války. Zato o historii KLDR tam nenajdete skoro ani slovo. Autorka mě zcela odrovnala shrnutím celého uchopení moci Kim Ir Senem na severu v KLDR do konstatování, že díky postavení oblíbeného partyzána, se mu povedlo konsolidovat moc. Kdyby projevila i jen minimální snahu, o ověření severokorejské mytologie, zjistila by, že strávil válku v SSSR, a moci se chopil díky tomu, že byl jako důstojník rudé armády dosazen do jejího čela. A zjistila by, že to také nebylo tak úplně jednoduché. Sověti se nejprve snažili na svou stranu přetáhnout uznávaného Cho Man-sik a až po neúspěchu se ho rozhodli nahradit neznámým Kim Ir Senem, jehož předností byly roky armádě v SSSR. Místo toho šíří nesmysly převzaté z komunistické propagandy o tom, že na severu byli kolaboranti potrestáni, zatímco na jihu ne. V tomto směru jednoznačně doporučuji spíše knihu "Nejčistší rasa", která mnohem lépe vystihuje severokorejské poměry, ale nešetří ani jih. Ani jméno severokorejského komunisty Pak Hon-yong popraveného Kim Ir Senem není zmíněno. O severní Koreji tam totiž není skoro nic. Rozhodně stojí zato doplnit četbu téhle knihy tím, že se seznámíte s činností Korejců v celé východní Asii. Číňané je vidí jako japonské spolupachatele. Stejně tak podstatnou část tzv. japonských válečných zločinů na zajatcích v zajateckých táborech páchali dle vzpomínek zajatců etničtí Korejci. A není bez zajímavosti, že ačkoliv byl jihokorejský kontingent v Jižním Viet-Namu 10x menší, než americký, spáchal mnohem více masakrů civilního obyvatelstva (USA mají na kontě v podstatě jen jeden velký z My Lai, zatímco Korejští vojáci mnoho a s celkově výrazně vyšším počtem obětí). Za zásadní problém knihy bych označil, že jde jen popis jednotlivých období dějin Koreje na základě slepého čerpání z jiných dříve vydaných českých a anglojazyčných publikací. A v podstatě zcela náhodného - co zrovna přišlo autorce pod ruku. V začátku knihy tak je opravdu masivně čerpáno ze Zischky a Janoše, kteří mají celkem velké pochopení pro Japonsko. Naopak v kapitolách kde se čerpá ve velkém z korejských autorů nenechá autorka na Japonsku niť suchou - rozhodně by autorce prospělo, kdyby se jednak seznámila s dějinami kolonialismu a imperialismu v jiných zemích, aby měla s čím porovnávat, a kdyby si zkoušela převést svá tvrzení na jiné země. Uvědomila by si, že některé věci, které Japonsku vyčítá (např. že hned po anexi Koreje nebylo dost škol pro všechny korejské děti, a že do nich chodil vyšší podíl Japonců (což bylo vzhledem ke vzdělanostní úrovni jejich rodin přirozené)), byly nejen zcela samozřejmé i v jiných koloniích (Francie, Anglie, Rusko,...)ale daly by se třeba stoprocentně převést i na postup Československa na Podkarpatské Rusi a šlo by to i dnes uplatnit v rámci ČR na rozdíly mezi Prahou a periferiemi nebo Moskvou a Sibiří. Opravdu je absurdní očekávat, že v zemi, kde není běžná ani základní škola, tak se najednou otevře spousta vysokých škol, které se ze dne na den naplní místními studenty. Stejně tak je absurdní vyčítat někomu, že děti kvalifikovaných pracovníků vyslaných do Koreje z Japonska chodily do škol. To je tam snad rodiče neměli posílat, aby bylo zastoupení japonských a korejských studentů ve školách přiměřené? Podivná je také výtka, že japonský rolník mohl prodat svá pole na ostrovech a koupit si větší výměru v Koreji. Tak to funguje všude, že na periferii je levněji. Práce s dobovými prameny je mizivá. Kniha jen recykluje jiné již vyšlé publikace, a automaticky jsou přebírány i pohledy na celá období korejských dějin, a to z různých publikací s různými pohledy bez vlastního úsudku. Díky tomu je kniha značně zmatená. Z poválečného vývoje se kniha důkladně věnuje pouze praní špinavého prádla jižní Koreje. Je škoda, že si autorka nedala práci zmapovat více osudy Korejců v KLDR, na Sachalinu, v ČLR a kontinentálním SSSR. Třeba by si uvědomila absurditu toho, když Kim Ir Sen, který zotročil Korejce požaduje od Japonska omluvy a vyplacení kompenzací za to, jak jednalo s Korejci (přes všechny hrůzy lépe, než Kim Ir Sen sám) - a neměla by třeba tak moc za zlé japonským politikům, že netoužili se právě KLDR tolik omlouvat. Kniha se také moc nevěnuje tématu Korejců v Japonsku. Respektive marginalizuje skutečnost, že 2/3 z nic se hlásily ke KLDR, a vydává to jen za výraz nesouhlasu s Jihem. Donekonečna omílá diskriminaci těchto nejižních Korejců, ale nijak nevěnuje pozornost tomu, že Japonsko má nikoliv neoprávněný pocit, že pro ně dělá třeba ve školství víc než dost, když jim umožňuje provozovat v Japonsku severokorejské školy, kde mají vyvěšené ve třídách portréty svých vůdců. Tito Korejci si ještě stěžují, že jim takto dosažené vzdělání odmítají v Japonsku uznávat. Také není v knize skoro nic o rozsáhlé ilegální severokorejské činnosti v Japonsku, např. tam chybí zmínka o Bitvě Amami-Ōshima z roku 2001. Také tam není zmínka o rozsáhlém pašování embargovaného zboží z Japonska do KLDR. Přitom máme i v ČR svědectví, že KLDR platila ČSSR své závazky japonskými technologickými výrobky, které se nesměly do komunistických zemí vyvážet. Je škoda, že se autorka neseznámila s dějinami i okolních zemí a národů, a jen slepě přepsala korejskou verzi. Také, že se zaměřila jen na jižní Koreu a nedala si práci s dohledáním informací o KLDR. Je jich překvapivě dost, jen je práce je vyhledat. A je škoda, že se neseznámila s dějinami kolonizací, anexí, imperialismem a integrací v jiných částech světa. Zjistila by, že to bylo často podobné. Mezi hrubé chyby patří i směšování Korejských ženských dobrovolnických pracovních jednotek s "utěšitelkami", ačkoliv šlo o úplně o něco jiného.... celý text

Stoletý maraton: Tajná čínská strategie, jak vystřídat Ameriku v roli globální supervelmoci a nastolit čínský světový řád 2019, Michael Pillsbury

Kniha ve mě vzbudila celkem rozporuplné pocity. V některých smerěch je výborná, v jiných ne. Kniha je dosti poznamenaná tím, že je určena pro čtenáře ze spojených států. Bohužel, ačkoliv autor otevřeně přiznává, že podpora komunistické Číny byla chyba, přesto kniha svým vyzněním budí jaksi dojem, že US byli oklamány, a jsou tedy jen pasivní obětí predátorské Číny, a nikoliv, že šlo o jejich vlastní hloupost, ziskuchtivost, neznalost, naivitu či nedej bože o podcenění číny založené na předsudcích. Zásadní otázkou je, proč po roce 1989, zhroucení východního bloku a masakru na Tiananmen spojené státy místo aby na čínu komunistickou čínu přitlačily, tak jí šly na ruku, pomohly jim do světové obchodní organizace a vybudovaly z ní velmoc. Autor je příliš zbabělý, než aby is přiznal, že se americké elity nechaly koupit a zmanipulovat a přehlížely nebezpečí. Místo toho maluje obrázek o naivně pomáhajících američanech. Autor klade poměrně malý důraz na problémy jako je komunismus, diktatura, vměšování se do vnitřních záležitostí jiných suveréních států, poršování lidských práv, okupace cizího území, korumpování představitelů cizích zemí, ale za nejzásadnější problém považuje ochranu vlastního trhu rudé Číny, odlišný přístup k právům duševního vlastnictví a agresivní politiku na zahraničních trzích. Chápu, že je to to, co dnes Spojené stýty bolí ekonomicky, ale autor bohužel zcela ignoruje fakt, že řada věcí, které v tomto ohledu ČLR vytýká ve větší či menší míře dělají i dobří američtí spojenci z NATO a EU, Japonsko, Korejská republika....a nakonec částečně i samy Spojené státy. Dost podobné nevraživé texty o ekonomice bývaly v USA psány i na adresu Japonska, dokud se mu ekonomicky dařilo -a to nejen pře WWII, ale i v 60. - 80. letech. Autorovi evidentně nedochází, že ne všude na světě je pojetí svobodného trhu stejné jako v USA. Třeba hořekování na nízký počet bank v číně v porovnáním s USA bude pro českého čtenáře působit dost cize, jelikož v USA je počet bank z jeho pohledu absurdně vysoký. Tento přístup může sice nabudit americký patriotismus a nevraživost vůči číně, ale také může zbytečně zvětšovat vzdálenost mezi USA a jeho spojenci, kteří mohou mít obavy z toho, že sami dělají některé podobné věci a naopak je může znervózňovat laxní přístup USA k expanzionismu a imperiálním ambicím Pekingu, jakož i k pronásledování demokratů, muslimů, křesťanů a řady dalších. Celé to částečně působí spíš jako protičínský pamflet pro čtenáře ze spojených států, než seriozní rozbor a v jistém smyslu snaha vysvětlit, jak mohl státní aparát v posledních 30 letech ve vztahu ke komunistické Číně tak zásadně selhat. Rozhodně je zajimavé si přešíst, kolik různé podpory USA do ČLR napumpovaly. Pro českého čtenáře tam jistě bude zajimavý popis prostředků, jakými ČLR ovlivňuje americkou politickou scénu - v ČR jsme dnes svědky stejných metod, ale v USA byly dříve, ve větším rozsahu a jsou tak již podrobně popsány. Je škoda, že autor neustále používá slovo asertivita místo vhodnějšího "agresivita". Celkově pro mě bylo dost tristní zjištění, že americkou politiku k číně formovali lidé jako Autor knihy, zaměření jednostraně na komunistickou Čínu. Ten v knize prezentovaný přístup, jak vše věřili oficiálním reprezentantům čínské vlády je zcela neuvěřitelný. Je možné, aby takovýmto způsobem dlouhodobě selhávalo zpravodajství a analytika zpravodajských agentur, ministerstva zahraničí i pentagonu, kteří jindy podávají velmi kvalitní výsledky? Osobně se domnívám, že autor by měl svou pozornost zaměřit na studium okolích zemí z podobného civilizačního okruhu. Dějiny zemí jako jsou Japonsko, Korea, Taiwan, Vietnam, aj. by mu jednak pomohli pochopit více způsob myšlení, a jednak by si mohl všimnout, že komunistická Čína se vydala velmi podobnou cestou, jako šlo kdysi Japonsko. Vůbec nechápu, proč si není schopen připustit, že nechápe čínský způsob uvažování a nezajimá se o to, co si o Číně a jejích plánech myslí na Taiwanu, v Koreji či Japonsku. Tam mohou totiž mnohé věci pochopit lépe. Autor se teké dost fixuje na představu 100 letého maratonu, který má mít právě 100 let a má se tak běžet ještě cca 35 let od vydání knihy. Jenže od vydání knihy se řada postupů číny zrychlila a věci které čekal za desítky let tu máme již dnes. Kniha je již pár let stará, a nezachycuje poslední vývoj, kdy Čína ztrácí trpělivost a mění přístup, a kdy se spekuluje o tom, že stávající vůdce získal od veení komunistické strany svůj mandát doživotně výměnou za to, že vše urychlí a že v něm onen maraton dokončí.... celý text

Zlatý poklad 2015, Vladimír Pikora

Nápad dobrý, ale provedení mě dost zklamalo. Bohužel se drtivá většina příběhů točí jen kolem spotřebitelských úvěrů. Je to dost nudné a málo poučné. Většina kapitol se jim věnuje přímo, a z toho zbytku jich bohužel velká část obsahuje úvěry také. Úvěry byly z mě nepochopitelného důvodu dosti nadbytečně nacpány třeba i do pohádky o směnných kurzech. Rozhodně by šla minimálně stejně dobře napsat i bez nich. Přesto tam se jim tam věnuje víc prostoru, než těm směnným kurzům. Kniha jen odráží mizernou úroveň výuky finanční gramotnosti v ČR, kdy je redukována jen na "neber si úvěry a nauč se vypočítat kolik tě budou stát". Výuka finanční gramotnosti v ČR zatím míří jen na nejohroženější vrstvy společnosti, ale pro většinu ostatních to žádný přínos není. Čekal bych i něco pro bystřejší hlavy. Třeba na téma inflace, ochrany proti ní, bublin na trzích, obchodních válek, manipulací s kurzy atd. Pro šestileté je ta knížka nezajímavá a desetileté už nudí. Děti nechápou, proč si tam pořád všichni na všechno berou úvěry. Se staršími dětmi mi už přijde smysluplnější si popovídat třeba o nějaké historické krizi - např. na https://www.penize.cz/univerzita/burzovni-krachy najdete dost námětů, které lze s dětmi rozebrat přiměřeně věku.... celý text

Jak komunikovat s Japonci aneb nebuďme xenofobní 2013, Alice Kraemerová

Když jsem knihu otevřel poprvé, měl jsem pocit, že to bude vyprávění nějakého Franty pro kamarády z hospody. Navzdory stylu vyjadřování je ale kniha na české poměry překvapivě kvalitně zpravocaná publikace. Informačně velmi bohatá a věcná, i když skáče hodne mezi tématy. Lze ji doporučit, ale brát s rezervou. Připomínky: 1)jednoznačně výrazně nejslabší částí knihy jsou obrázky s gesty. Už jejich výtvarná stylizace je velmi nepěkná, a působí spíše jako silně rasistická karikatura. Asi podobně, jako černoch s obřímy rty přes celou hlavu, nebo kostnatý běloh se zalomeným orlím nosem (typický pro severokorejskou propagandu). Autorka by uděla lépe, kdyby svěřila ilustrování nějakému Japonci. Krom toho je informační přínos těchto kreseb dosti pochybný. Tak čtvrtina z těch gest není známá ani řadě rodilých Japonců, a naopak minimálně další čtvrtina je srozumitelná i Evropanovi a nejde mnohdy o žádná ustálená gesta, ale jen názorný posuňek. Zásadní výtku mám k tomu, že není vysvětleno, z čeho gesta pocházejí a co znamenají. Asi nejvíc to vynikne u gest pro signalizování na dálku pro ANO a NE, které jsou na úplně jiných stranách, nejsou označena jako párová, a hlavně v celé knize nikde není informace, že kruh se používá jako ano a kříž jako ne (obdobně jako u nás "fajfka" a křížek). Používá se to tak ve škole při opravování testů i na ikonách počítačových programů. Kniha vám ale prostě jen ukáže panáčka s rukami nad hlavou, sdělí, že to znamená ano, ale už vám nesdělí, že to symbolizuje kruh jako symbol ano. Tím, že ilustrace neděl člověk, kterému by ta gesta byla vlastní jsou navíc u některých z nich chyby (např. právě u gesta symbolizujícího kruh nad hlavou by japonec neproplétal prsty, jak je znázorněno na obrázku, ale jen přiližil k sobě špičky prostředníčků(jakokdyby Čech naznačoval střechu)). Znázorněná gesta tak mohou být i pro Japonce i dost matoucí. 2)velká většina údajů v knize je správná, což je na české poměry velký úspěch. Jen někdy nejde autorka víc do hloubky a s některými závěry nelze proto souhlasit. 3)Je vidět, že kniha vychází hodně ze zkušeností tlumočníků, kteří tlumočí pro turisty a obchodníky. Zahrnuje tak urážlivé pošklebky českých ignorantů pracujícíh v restauracích a hotelech na japonské turisty a podobné přízemní zkušenosti z provázení Čechů japonskými podniky. Je vidět, že ve chvíli, kdy je třeba pochopit sociální a ekonomické členění společnosti, kdy začně vykládat třeba hodnotové systémy samurajů, nebo i dnešní tradiční rodinné zvyky, tak jen klouže po povrchu a často dochází k nepochopení. Také ignoruje sociální vrstvy, různé subkultury atd. Vše vztahuje vždy k průměrnému Japonci, který ale v reálu neexistuje. Ani českou společnost nepoznáte dokonale z toho, že budete provádět české turisty po Bankoku. Jednak tam nejsou všechny vrstvy společnosti, a jednak nepoznáte a nepochopíte věci, které se týkají třaba svateb, úmrtí, rodinných tradic - v tomhle ohledu jsou rozhodně lepší prameny, než tato kniha. U japonských reálií je tam docela dost nepřesností. Navíc celý text působí, jakoby vycházel z reálií jaké byly tak 60. až 80. letech (např. domluvené sňatky). Už nástup počítačů a internetu a moderní popkultura zjevně autorku poněkud míjí a nerozumí jim. A fotografie působí, že jsou v podstatě všechny z jedné cesty do Kansai v polovině nultých let. Zajímalo by mě, zda získali souhlas lidí na fotografiích, např. spících ve vlaku, k jejich publikaci. 4)Jak je kniha psána na úrovni hospodského povídání, tak je psána také značně etnocentricky. Tedy co mají Češi, to je dobré, normální a standardní. To ostatní je zvláštní, divné atd. Dost je to poznat v oblasti estetiky a ideálu krásy. Opravdu si mohla odpustit zcela nevědecké teorie o "křivých nohách z důvodu podvýživy předků v minulých staletích". V částech o módě a ženách se obecně zrcadlí jednak neschopnost pochopení tamního ideálu krásy a jednak neznalost forem neverbální komunikace. Chybí v ní respekt a pochopení a je shazována do "kultu lolitek". Vůbec nechápe, že lidé mohou mít jiný ideál krásy a jinak vnímat etapy života. Třeba tvrzení o japonkách se špičkami noh k sobě rozjímání nad tím, jestli je to důsledek sezení ve stylu seiza, genetiky nebo podvýživy předků zcela ignoruje základní fakt, že špičky k sobě jsou považovány za roztomilé (což je považováno asi za srovnatelně žádoucí jako být v ČR "sexy" a atraktivní) a tedy zcela zdravé dívky, které chodí se špičkami rovně či odsebe budou např. na rande cupitat se špičkami k sobě. Jenže to se z knihy nezvíte - že jde jen o gesto či pózu. Místo toho vám sdělí různé teorie cizinců, co někde viděly nějakého Japonce, třeba v hotelu. Je škoda, že u vlivů, které do Japonska přišly odjinud na ně autorka hledí stále jako na zkomolené zahraniční vlivy a nikoliv jako na novou japonskou entitu s vlastním významem. Autorce unikly mnohé důležité kulturní, společenské i komunikační aspekty. Nejlepší je tedy v těch částech, kde popisuje jak na české číšníky a recepční působí japonští turisté. Na velmi dobré úrovni je také jazyková část, tedy překlady jednotlivých japonských slov a vysvětlování jejich významu a původu. Ve chvíli, kdy se zabrousí spíše do vod historie, sociologie, kulturní antropologie atd., je ale kniha mnohem slabší, třeba když rozebírá vnitřní motivaci Japonců, jednotlivé vrstvy společnosti nebo tradiční zvyky či dějiny kniha působí spíše jen jako kompilace zahraniční literatury obohacená o různé postřehy, ale často s podstatnými nedostatky. V historii je dost kuriosní přirovnávání japonských ér k českým dějinám a éry Tokugawa k české době temna. Naznačuje to dost nereálné představy o japonských dějinách. Ieasu Tokugawa přinesl Japonsku izolaci, ale mluvit o době temna je opravdu kuriózní. Knihu lze doporučit pro ohromné množství víceméně správných informací v krátké knize, je mi ale cizí přístup vykreslování "typického Japonce". Jsem názoru, že odlišní nejsou lidé, ale společnost/systém. A rozhodně nejsou všichni lidé stejní.... celý text

Rychlé šípy 2007, Jaroslav Foglar

Na souborném vydání je skvělé, že jde chronologicky, a obsahuje velkou většinu příběhů. Lze tak sledovat, jednotlivá období, kdy příběh vycházel. Příběhy totiž vycházely týdně v časopise Mladý hlasatel a poté v Vpřed. Lze sledovat, jak aktivně v nich propagují tyto časopisy, čtenářské kluby Mladého hlasatele, jak reagují na aktuální situace, jak příběhy vycházely vždy v příslušném ročním období - tady jarní na jaře atd. Prostě klasický komix v časopise. (i při reedici měnili název časopisu v příbězích) Zajimavé je sledovat, jak se v nich odráží změna poměrů. V jednom díle vystupují čeští uprchlíci pohraničí. V jiném, který na přání jaroslava Foglara vyřadili, zase jedou po vítězném únoru pracovat na stavbu mládeže. Důvod, proč jsem nedal vydání plný počet hvězdiček je ten, že jde pouze o souborné vydání v podobě podle autora. Nikoliv o historicky věrný dokument, který by zahrnoval všechny příběhy v původní podobě. Celkem údajně 33 stran v něm tak chybí, a je třeba hledat na internetu. Reálně se jedná o 1 celý příběh, a řadu překreslených a přejmenovaných, kdy třeba hned první díl existuje ve 4 různých verzích. V některých překreslení dochází k podstatným změnám v ději či chování, někde jsou změny jen velmi drobné v textu, jiné byly překresleny jiným kreslířem z výtvarných důvodů, a u některých je důvod překreslení jen velmy nejasný - např. RŠ hrají divadlo byl překreslen stejným kreslířem a změny v textu jsou minimální. Rozhodně doporučuji srovnat si u všech předelaných komixů jejich jednotlivé verze. Ediční poznámka sice zmiňuje ty nejzásadnědnější případy předělávání příběhů, ale o mnoha jiných zcela mlčí, a mnohé příběhy, které autor nechal předělat nebo chtěl vypustit, uvádí pouze v předělaných verzích, i když alespoň v těch před vítězným únorem. Je pravda, že kniha obsahuje komiks ze stavby mládeže, ale pouze jako ilustraci ve 1/4 velikosti na hranici čitelnosti. Z hlediska historie tak kniha rozhodně není kvalitním původním pramenem pro studium dané doby a vývoje autora a společnosti, protože například vůbec neobsahuje původní verze prvních 10 příběhů s maskovanými černými jezdci a svázaným Metelkou pověšeným na plotě. K příběhům: je zřejmé, jak původní, poměrně tvrdé příběhy, kde ani rychlé šípy nešly pro ránu daleko, byly při opakovaných vydávání postupně zjemňovány, a vznikal tak vzor jakýchsi vzorně dokonalých Rychlých šípů. A to jak překreslováním starších příběhů, tak i novými díly. I známý závěr prvního dílu, kde jdou Metelka s Dušínem ruku v ruce, vznikl až dodatečně. Příběhy z doby před rokem 1948 silně akcentují sociální témata, jako bezdomoveství, syrotky, chudobu, nezaměstnanost nebo týrání dětí a zvířat atd. Příběhy vniklé až v 60. a 70. letech působí značně neslaně a nemastně, jelikož z nich zmizel ten svět drobných živnostníků, sociálních nejistot a chudoby. Navíc jde většinou jen o překraslení příběhů jiného Foglarova komixu - Kilišáků. Shodou okolnistí je také v edici vydané v 60. letech poměrně málo děvčat, jelikož řada z nich byla v příbězích s černými jezdci, které již nabyly publikovány, a naopak řada z nich byla v příbězích převzatých z Kulišáků, které vyšli až v 80. letech. Zatímco díly RŠ do roku 1948 se vždy odehrávaly v současném světě, RŠ chodily do školy, měli spolužáky (kterým hrozilo vyloučení - je otázka o jaké školy šlo), kolem byla spousta drobných živnostníků atd. (a lze i spekulovat, zda hrdinové přes válečnou pauzu i trochu nevyrostli), tak příběhy z 60. a 70. let se odehrávají tak nějak mimo čas a prostor. Neodehrávají se tady a teď, ale mohli se odehrát kdykoliv. Chápu, že autor to neměl jednoduché a záměrně se snažil některým věcem vyhnout, ale doba tímto ty komixy poznamenala.... celý text

Alois Richard Nykl: padesát let cest jazykozpytce a filosofa 2016, Josef Ženka

Nejprve bych podotkl, že jsem ani nedoufal, že by mohly vyjít v češtině nějaké nové práce R.A. Nykla. Pan Ženka učinil skvělý počin tím, že nejen vyhledal, ale také kriticky zpracoval a vydal tyto vzpomínky Nykla. Je třeba uznat, že práci editora pojal opravdu důkladně, takže pečlivě porovnával znění Nyklových pamětí s jeho dochovanými večlivě vedenými deníky a korespondencí, což knize také výrazně přidává na informační hodnotě. Nykl mě zaujal od chvíle, kdy jsem přečetl jeho knihu Věčné japonsko, která veškerou soudobou českojazyčnou literaturu o japonsku převyšuje o několik tříd. Přiznávám, že to byla jedna z nejnáročnějších knih, které jsem kdy přečetl. Nejen svám velkým rozsahem, ale zejména použitým jazykem. Ten nejenže odpovídá době, kdy Nykl opustil po středí škole Čechy, tedy cca roku 1905, ale oproti jiným (i starším) dobovým textům je výrazně složitější. Možná za to může Nyklova znalost řady jazyků a dlouhý pobyt v zahraničí. Běžně používá řadu archaismů (např. peň), obecně používá velmi bohatou slovní zásobu, obsahující nejen archaismy, ale řadu řídce používaných českých slov, kdy velmi podrobně rozlišuje drobné odstíny v jejich významu a používá i řadu cizích slov z jiných jazyků. Musím ale podotknout, že některá česká slova používá v dosti atypických, a někdy až zcela mylných smyslech. Ač se psaní pamětí v 50 letech může zdát poněkud předčasné, je dobře, že tu udělal, protože ačkoliv žil ještě 20 let, vzhledem ke zhoršení zdraví je již nikdy nedopsal. Kniha vás provede prvními 30 lety života tohoto podivuhodného člověka a v kombinaci s poctivě zpracovanou dochovanou korespondencí a deníky vám umožní i výrazně lépe poznat osobnost Nykla. Musím říct, že jsem si poněkud upravil svůj názor na něj. Rozhodně netrpěl skromností, když se v jedné zamýšlené publikaci hodlal v názvu označit za génia. Značná smělost je zřejmá i ve způsobu, jakým se dopočítával svých uváděných cca 50 jazyků, které ovládal. Reálně to bylo cca 10 jazyků, s tím, že k ostatním si dopomáhal třeba i započítáním pasivní znalosti Slovenštiny, a řady dalších jazyků podobných některým, které ovládal, případně naopak samostatným počítáním různých dialektů. I tak byly jeho jazykové znalosti na velmi slušné úrovni. Neze ovšem přehlédnout, že měl velmi silný pocit své výjímečnosti a v jistém smyslu sebestřednosti. Ve vzpomínkách nás zavede postupně na středočeský venkov, kde chodil do obecné a měšťanské školy, do Prahy kde chodil na obchodní akademii, a pak již po světě do Švýcarska, Německa, USA, Mexika, Egypta a Japonska. Kniha je výborná v tom, že dokáže člověku přiblížit, jak vnímali svět tehdy lidé. Za zmínku rozhodně stojí Nyklova národnostní sebeidentifikace, kdy byl ve školních letech ovlivněn vypjatým českým nacionalismem, a dnes by se šlo nad přesvědčením o kvalitách svého národa jen pousmát, kdyby právě tento vypjatý nacionalismus (byť německý) nezatáhl evropu do dvou světových válek. Za pozornost rozhodně stojí, že důsledně uváděl svou národnost a jazyk jako Bohemian (obdobně to dělali i ostatní češi v Americe a i jejich časopis se tak jmenoval až do roku 1917, kdy se přejmenoval na Czechoslowak) a ostře se vyhrazuje proti Moravanům, které chápe jako cizince, a v Čechách nežádoucí přistěhovalce, kteří berou místním práci. Za povšimnutí rozhodně stojí i jeho vztah k německojazyčným lidem. Jako silně nacionalistický Čech zdůrazňující své slovanství opakovaně odmítá vše Germánské jako špatné. Zároveň ale sám měl tetu která se provdala do Karlových var, měl tedy německojazyčné bratrance, žil u tetiny rodiny kolem svých 15 let, chodil tam rok do školy a vracel se k ní celý život, i u ní psal tyto paměti. O cestách do německojazyčných regionů Čech referuje vždy jako o tom, že "je v němcích" s malým písmenem. Jinak se německy mluvícími obyvateli Předlitavska (tedy i Čech) nijak moc nezabývá. Naopak vždy důrazně rozlišuje "Říšské Němce", které nemá rád a přičítá jim různé negativní vlastnosti. jeho vypjatý nacionalismus celkem dobře ilustruje velmi chladný vztah k architektu Letzlovy, kterému hned na prvním setkání v Japonsku tvrdě vyčetl, jak může jako Čech zaměstnávat vídeňáka von Kratzera (nelze ovšem jednoznačně určit, jestli se mu nelíbilo, že je německojazyčný, nebo že není z území Čech a zda by nevnínal stejně i Moravany, do kterých se také opakovaně naváží). Letzla také tvrdě odsuzuje za postoj během první světové války, kdy Nykl už od roku 1915 propagoval v Japonsku rozbití monarchie, zatímco Letzel byl loajální rakouský občan. V tomto směru kritizuje i Masaryka, který minimálně ještě v roce 1916 počítal se zachováním Rakouska a přišel mu tedy spíše jako loajální sluha monarchie. Obecně by šlo rozdělit národy na ty jemu sympatické, jejichž jazyk se obvykle naučil a kulturou se zabýval a měl o ni zájem (Arabové, Japonci, Španělé). A pak na ty, které dosti zkratkovitě odsuzoval - Němci, Židé (a jidiš patrně nepovažoval za jazyk, ale za špatnou němčinu), Angličané, Moravané, některé národy z Kavkazu či Číňané. Jeho vztah k američanům také není moc vřelý, ačkoliv mu amerika poskytla nový domov, kde mohl beztrestně rozvracet Rakousko - Uhersko. Velmi zajimavé jsou jeho paměti i proto, že si zakládal na tom, že říká pravdu. Mohl být kvůli tomu poněkud hůře snesitelný společník, ale jako historický dokument jsou díky tomu neocenitelné. Přinášejí tak reálný a kritický obraz české komunity v USA, zcela unikátní obraz malé české komunity v Japonsku a také velmi detailně popisují sexuální průmysl/prostituci ve všech zemých, které navštívil. A jejichž služeb jako heterosexuální starý mládenec dosti užíval. V tomto smětu může hovořit o velkém štěstí, že byl pouze jako mladý dvacátník stižen dvakráte kapavkou, a vyhly se mu jiné nemoci. V rámci toho, že si nebere servítky popisuje, kdo z cizinecké komunity v Tokiu si uhnal Syphilidu a jak se léčila. Kupodivu v této souvislosti ale nezmiňuje Letzla. Za zmínku stojí i zřetelná zatrpklost kolem padesátky, kdy psal paměti.... celý text

Kvak a Žbluňk jsou kamarádi 2007, Arnold Lobel

Kvak a Žbluňk od jara do Vánoc 1995, Arnold Lobel

Výborná kniha. Jen je trochu zvláštní, že zatímco v knize Kvak a Žbluňk jsou kamarádi minimálně Žbluňk prospí celou zimu od listopadu do dubna, tak v této knize je vzůru, sáňkuje a slaví Vánoce.... celý text

Komisař Vrťapka sebrané spisy 1 2007, Pavla Etrychová

Kniha je pěkná, ale mám 2 zásadní výtky: 1/některé věci jsou dost přes čáru. Zkuste si představit, že někde ve světě budou vycházet dětské knížky s vycpaným Čechem (v knize je jako učební pomůcka ve škole vycpaný Eskymák), nebo s Židy nakreslenými jak z propagandy třetí říše (v knize je Japonka nakreslená tak posměšně a karikaturně, jak z antijaponské propagandy spojených států z doby WWII). V knize je spousta dalších stereotypů. 2/komiksů je tam asi jen 12, skoro celá kniha je o luštění úkolů. Není to špatné, ale čekal jsem něco jiného.... celý text

Na vojně: Zápisky z rusko-japon. války 1908, Vikentij Vikenťjevič Smidovič

Ruský proticarsky nalazený autor vzpomíná na své nasazení v Rusko-japonské válce v Mandužusku. Líčí absolutní neschopnost, nekompetenci a prohnilost armády, kde téměř všichni důstojníci kradou, nikoho nezajmá jak vyhrát, či postarat se o raněné, ale jen jak si namastit kapsu a získat co nejvíce vyznamenání. Kniha je v podstatě nekončící sbírkou různých absurdit. Jednou, a rozhodně ne největší, je například zřízení generálního štábu v nádražní budově hlavního železničního uzlu, kde kvůli tomu, aby nebyl rušen klidný spánek velitele nemohli v noci projíždět žádné vlaky. Přesuny tak byly ochromeny víc, než činností Japonců. Absurditou formálních kontrol fingovaných účetních knih během probíhající bitvy, kdy se místo ošetřování raněných věnují kontrolám účetnictví, u kterého je při pohledu na okolní vybavení na první pohled jasné, že nesedí, ale vše je shledáno v pořádku, snadno trumfne i Gogolova Revizora. A co teprve starostlivé převzetí obsahu erární pokladny velitelem do vlastní peněženky a zanechání vojáků s pokladnou při ústupu na posas Japoncům s pokynem čekat na další rozkazy, které nikdy nepřijdou. Nebo zcela zbytečné překládání k bojovým liniím a zpět, jen aby vznikl nárok na metál. Stejně jako výskyt privilegovaných důstojníků z řad šlechty. Četl jsem zkrácené vydání z roku 1915. Kniha vyšla ale s mírně pozměněnými názvy již i v letech 1908 a 1911, a to i v jiném překladu a pravděpodobně celá. Zajimavé je, že na Ruské wikipedii je kniha označována jako beletrie. Dobové vydání v Praze ji však prezentovalo jako jednoznačně autentickou, a nasvědčuje tomu i záměrné zatajení jmen některých osob v textu, aby nebyli postiženi. Navíc nesedí formát, o kterém tvrdí, že jde o povídky, přitom kniha je souvislým vyprávěnim. Naopak jiné ruské zdroje ji označují za nejvíce autentické svědectví. Celkem mě překvapilo, že kniha za války v rakouské Praze prošla cenzurou. Patrně usoudili, že je důležitější její kritika carského ruska, a popis neshopnosti ruské armády, než kritika monarchie - přece jenom, Rakousko nebylo absolutistické samoděržavy, ale mělo konstituci. Zajimavá je i osoba autora, který byl starý levičák, ale revoluce se podle něj dala vyplavat napovrch špíně a musel být na pár let uklizen na Krym. Pak se ale vrátil do Moskvy a díky svým přátelstvím s předními bolševiky mohl vydávat své knihy, které líčí neradostný osud inteligence v novém státě. Těžko říct jak prošli centurou. Dle svých deníkových zápisků byl znechucen sám ze sebe, že se neodváží k veřejné kritice. A tak jen naznačoval. Kupodivu mu to procházelo až do přirozené smrti těsně po konci druhé světové a ještě v jejím průběhu dostal i Stalinovu státní cenu.... celý text

Ženy Asie a Afriky v boji za mír a svobodu 1949, Olga Hillová

Tuctová komunistická propagační brožura psaná partajním žargonem, ve které se to jen hemží všehoschonými imperialisty, úderníky a vlastenkami. Za zmínku stojí: 1)v knize vydané Ministerstvem informací a osvěty ČSR v srpnu 1949 je vložena mapa Asie, na které je vyznařena Čína pouze jako území 18 provincií - tj. Vlastní Číny, přičemž jsou v ní vedle Číny zakresleny na území dnešní ČLR další čtyři samostatné země: Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Tibet. Mapa dále obsahuje jako další samostatnou zemi i Mongolsko. Námořní hranice na jihu je na mapě vedena hned za ostrovem Chaj-nan a nezahrnuje tedy Paracelské a Spratlyho ostrovy. 2)Kniha je dost mizerně napsaná - spousta tvrzení si odporuje. Jednoznačne nejmizernější je kapitola o Severní Koreji. Překvapivě téměř neuvádí Kim Ir Sena a veškeré dobové výmysly o jeho bojích proti Japoncům jsou shrnuty do podivné věty, že "V oblasti Kimir Sen bojovaly ženy i se zbraní v ruce." Podobně absurní je konsatování, že severní polovině 20 milionové Koreje bylo dosaženo elektrifikace 77% obyvatel tím, že již 43 360 rodin má elektrické světlo. Při nejlepší vůli to vychází na několikasetčlenné rodiny. 3)Kniha si dost odporuje navzájem, jednak v rámci kapitol, a jednak mezi kapitolami. V kapitole o Severní koreji líčí, jak trpěli za Japonců, v kapitole o jižní koreji naopak líčí, jak je hospodářská situace o mnoho desítek procent horší než před válkou a za války (tedy za Japonců!). 4)Samozřejmě jsou tam na mnoha místech u Vietnamu i Koreje zcela ignorovány a neuváděny skutečnosti o tom, že se daná území stala za války nezávislými (na jaře 1945 Vietnam), či naopak byla integrována jako součást Japonska (Korea). O tom, že korejci sloužili v armádě, jejíž řádění je líčeno v kapitole o Číně tam není ani slovo. Samozřejmě ani slovo o tom, že sovětský svaz v té době ignoroval žádosti o pomoc Vietnamu a sázel spíš na komunistickou stranu Francie, která byla v té době v koaliční vládě, která vedla Indočínskou válku. 5)Z dnešního pohledu je absurdní, jak bájí o tom, jaké bude v ČLR sociální zajištění a práva dělníků(na ty je dnešní kapitalismus tvrdý), v ve Vietnamu dostupné školství (i dnes je tam placené a školy nejsou pro všechny), a to i pro menšiny (horské kmeny jsou na tom hůř než před vládou komunistů), a jak líčí utrpení jihokorejců, kteří z hladu chodí do lesů okusovat kůru a hledat kořínky (dnes běžná zkušenost obyvatel KLDR). Hold soudruzi v Praze nevěděli, že soudruzi v jiných zemích se vydají jinou cestou a opravdu se nebudou namáhat legitimovat svou vládu kupováním podpory dělníků a chudiny drahými sociálními opatřeními. 6) je velká otázka,jak moc jsou uváděné statistické údaje pravdivé, ale ačkoliv se u snad každé země konstatuje, jak tam ženy trpí nejvíc na světě, jsou mezi nimi značné rozdíly. V Íránu uvádí dětskou úmrtnost 90% (zkoušel jsem to ověřit a bylo to patrně cca 8,5%. Při 90% procentní úmrtnosti by navíc asi jen obtížně docházelo k víc než 2% růstu počtu obyvatel ročně, který tehdy byl), zatímco v Egyptě jen 15,2%. Všechny popisy jsou velmi emotivní a propagandistické, a jen těžko ověřitelné. Egypt z nich ale vychází nejlépe. Žádný z údajů patrně nelze bez dalšího ověření brát moc vážně, 7)z dnešního pohledu je zajímavé tvrzení, že v Jižní Africe je 30% obyvatel domorodého původu nakaženo pohlavními chorobami. Pro srovnání dnes tam má 30-50% HIV . Problém s vysokým výskytem pohlavních chorob je tam již od 2. poloviny 19. století Celkově není kromě té mapy moc důvodů, proč to číst. Kniha je informačně slabá a často zmatená.... celý text