serpent6 komentáře u knih

Na jedné bezvýznamné planetě, jejíž jméno není vůbec podstatné (nazývá se "Země"), v jedné z nejbezvýznamnějších galaxií v široširém vesmíru, jejíž jméno také není podstatné (opravdu není) si příslušník místního živočišného druhu zvaného "lidstvo", zcestně se považujícího za nejinteligentnější na planetě, otevřel knihu svého oblíbeného žánru. Nejednalo se o mezigalakticky populární Glazybonnskou detektivku, ani nový román věhlasného Wriba Bluxpa z obézní planety Bobogo-Hud 8, jinak posměšně nazývané "Tekutá Cibule". Ona kniha, "Stopařův průvodce Galaxií" od Douglase Adamse, pobavila a rozesmála tohoto groteskně vypadajícího tvora natolik, že mu dokonce ckvilkami způsobovala děsivě vypadající křeče obličejového svalstva, které se nápadně podobaly překvapeným výrazům zrcadlících se ve všech pěti tvářích elektroželv pářících se na okraji černé díry. Knihu přečetl za tři dny, což odpovídá téměř 294 milionům Mozubských let. Během této doby se podařilo Měděným superinteligentním odstínům modré barvy ovládnout 82,4534792849416326 % celého Intergalaktického impéria. Pozemšťan se ze zcela nepochopitelného důvodu neuvěřitelně bavil při zmínce o smrtelné nebezpečnosti Vogonské poezie, navzdory faktu, že ta je opravdu třetí nejhorší v celém Vesmíru. Jakmile knihu dočetl, usoudil, že je to doposud nejhumornější literární dílo, které měl kdy možnost číst, Rozhodl se sdílet tento zážitek s dalšími Pozemšťany na místní primitivní komunikační a informační síti, kde umístil svůj rádoby vtipný komentář. Je pravděpodobně nekonečně nepravděpodobné, že by se v následujících dnech neponořil do další knihy v sérii.

19 08.07.2015

Faja se svému předchůdci směle vyrovnal, v lecčem jej dokonce předčil. Obrazotvornost, výpravnost, dějová a mytologická čistota, a v neposlední řadě dynamika postav. Ta mě ve Fajovi naprosto uchvátila. Ich-forma příběhu vyloženě svědčí. Ve světle událostí probíhajících i minulých se Ilan prakticky mění před čtenářovýma vnitřníma očima. Ve Fajovi ji shledávám patřičně dospělejší, mentálně a citově vyzrálejší. Při četbě jako bych sám pociťoval tu vnitřní rozpolcenost, směs různých, místy i protichůdných, emocí, napětí a očekávání. Propojit se s hlavní hrdinkou je nejen snadné, ale také přirozené a pro maximální vychutnání příběhu naprosto nezbytné. Co bude dál, Ilan?

14 12.03.2018

Naslouchač je krásným důkazem toho, že výpravný a nápaditý fantasy kus nemusí pocházet vždy jen z pera zahraničního autora. Nerost s tajemnými mysticko-fyzikálními vlastnostmi a lidé se schopností naslouchat mu jsou vskutku neotřelým ústředním motivem. Svět, který nejistou náhodou odhaluje chvilkami tvář každému čtenáři dobře známou, je obýván společnostmi se zcela vyhraněnými vztahy. To už k fantasy tak nějak patří. Přesto se s postupujícím dějem proměňují a komplikují, stejně jako hlavní hrdinka, jejíž neobyčejnost spočívá mimo jiné v její celkem "obyčejné" osobnosti. Naslouchač má všechno, co je potřeba k oddechovému fantasy prožitku. Otevřený konec mi alespoň poskytl prostor ke spekulacím a fantazírování, které bych si rád ověřil či vyvrátil v následujícím díle, pokud nějaký bude.

13 27.09.2016

Smutný příběh "částečně" osiřelého dítěte podaný tím nejsyrovějším způsobem, vlastním českému naturalismu. Znaje již konce, rozhodl jsem si přečíst tuhle tenkou knížečku a zjistil jsem, že nejsem zdaleka tak odolný vůči silným příběhům, jak si sám často namlouvám. Troufám si prohlásit, že kdo nepocítí při četbě tohoto díla alespoň část toho hlubokého lidského utrpení a smutku, ten není psychicky naprosto v pořádku. Ačkoliv jsem na ten příval byl výborně teoreticky připraven, nejednou jsem byl zaskočen intenzitou těchto emocí. Kromě citového přínosu (dá-li se to tak nazvat) však oceňuji také zdánlivě nesmyslné souvislosti v chování a myšlení dítěte. Stejně jako Šlejhar si myslím, že lidská duše je jakýmsi tajemným jezerem, po němž jdou vlny podle větru, někdy však i proti němu.

12 13.10.2014

Nejhorší je být nepochopen, to Smrť zažívá při každodenním výkonu svého nelehkého povolání. Deprese a osamělost se nevyhýbají nikomu, dokonce ani jemu. I on potřebuje vysadit a odjet na dovolenou, hrát si se svou kočkou, vyřídit si administrativu nebo zajistit dobrou budoucnost pro svou dceru. Navíc je to ten největší sympaťák a "nečlověk" jako každý jiný. Až budu příště hledat zaměstnání, rozhodně mu zašlu svůj životopis.

11 13.10.2015

Má prvotní domněnka, že se v Příběhu Země dozvím něco o naší domovské planetě z hlediska nesmírně vesmírného, se vlastně nepotvrdila. Mnohem víc jsem se toho dozvěděl o Zemi jako velkolepém dějišti neustálých změn. Vlastně až do čtení této knihy jsem se domníval, že těch změn už probíhá jen velmi málo. To zcela odpovídalo mé suché, omezené představě o Zemi jako rotujícím kusu šutru kdesi na okraji fascinujícího, zdánlivě mnohem atraktivnějšího vesmíru plného různobarevných trpaslíků, plynných obrů, černých děr a dalšího kosmického smetí. Inu, letmé studium geologie a chemie během školních let ve mě zanechalo pocity přinejlepším smíšené, a ve společném působení s matematikou jen málo zájmu o vědy přírodní. Proto je mou největší poklonou této knize a jejímu autorovi, že po přečtení jsem nejen přehodnotil svůj úzkoprse předpojatý přístup ke zmíněným přírodním vědám (a ještě několika dalším), ale také jsem trochu více docenil, na jak úžasném místě to žijeme. Kéž by to dokázalo více lidí...

9 10.10.2016

Zábavný, dynamický a výborně promyšlený hybrid špionážního románu, detektivky a thrilleru. Nejsem fanoušek ani jednoho z těchto žánrů, a přece jsem se při čtení Poutníka bavil jako u málokteré ze současných "novinek". Ta rozvětvenost a komplikovanost děje by mohla být v tomto případě stejně tak kladem jako záporem, podle čtenářova dojmu. Pro mě to byl jasný klad. I když jsem se občas ztratil v té smršti vedlejších postav (možná taky proto, že nemám paměť na jména) a některých událostí (možná proto, že nemám paměť na nic), záhy jsem se zase našel a ty chvilky prozření pro mě byly stejně tak zábavné jako samotná četba. Co se týče postav, musím přiznat, že k Saracénovi jsem cítil jistý druh sympatie (nejsem muslim, militarista, ani nic podobného). Nejspíš to pramenilo z jeho životního příběhu a té lidskosti, kterou - i při svém fanatismu - projevoval. Člověk to pak otevře trochu jiný náhled na některé lidi. Závěrečný duel Poutníka se Saracénem byl každopádně epický a nasadil korunu již tak skvělému dílu. Prostě báječné!

8 04.10.2015

Doporučuji číst mimo okruh povinné, popřípadě doporučené literatury. Když jsem jí přečetl poprvé před třemi lety v rámci studia předmětu "Dějiny politických teorií 1", Vladař mě celkem bavil a přečetl jsem ho během jednoho dne. Problém je v tom, že když si o filozofickém díle předem něco přečtete, nebo vám o něm někdo poskytne výklad, máte tendenci to tam hledat a většinou i nacházet. To je tak trochu problém dnešního studia filozofické literatury v rámci vzdělávání vůbec.
Teď jsem se chopil Vladaře podruhé, tentokrát nezatížen studiem a jaksi z čistého rozmaru. Byl jsem nanejvýš překvapen, jak moc se lišil čtenářský zážitek i vlastní interpretace filozofické stránky díla. Ano ano, Vladař je historikem sepsaná příručka vládnutí vycházející z analýzy dobových i historických případů aplikací specifických úkonů vlády všemožných vládců, králů, císařů i papežů, vykazující rysy mocenského pragmatismu, orientována především na středověké státovědné otázky, pročež není na místě jej hodnotit z hlediska morálního - absolutismus, monarchie a aristokracie jsou pro nás beztak jen učebnicové pojmy, o kterých si myslíme, že jim po našprtání všemožných definic rozumíme, ale v praxi si je v plné šíři tak úplně představit nedokážeme. Tolik k intelektuálním "blbostem".
Ale vážně, Vladař mě docela bavil. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem při četbě začal propojovat s Hrou o trůny (knihy jsem nečetl, seriál nesleduji - mám jen spoustu zprostředkovaných informací). Ta by mohla být dobrým materiálem pro zkoumání různých způsobů vládnutí v praxi, pokud Vám tedy nevadí ten fantasy háv a pár dalších "nepodstatných" věcí okolo.

Tato kniha není pro čtenáře výhradně zážitkové. Bez alespoň základní průpravy v dějinách filozofie a ochoty ponořit se do myšlenek natolik hlubokých, jakými byly ty Marxovy, je zbytečné Manifest číst. O Marxově rozsáhlém, prakticky celoživotním, bohatém díle Kapitál nemluvě.
Tomu pravému historickému materialismu, ač jeho kořeny sahají až k Hérakleitovi, dal vzniknout Marx právě v těchto dílech. Sám Marx se považoval především za ekonoma, spíše než filozofa, proto bývá jeho dílo považováno za jeden ze základních kamenů politické ekonomie.
Většina moderních a současných filozofů, včetně doktorů a profesorů filozofie, se shoduje v tom, že marxismus je přinejmenším fascinující. S tím každý souhlasit nemusí, ale hanobit jej se mi zdá přece jenom trochu krátkozraké. K takovému díle je třeba přistupovat nepředpojatě a s myslí otevřenou, oproštěnou od ideologií a naší zavádějící zkušenosti s komunismem.
Ač se považuji ve studiu filozofie za směšně malého žáčka s příliš velkou hranatou barevnou aktovkou, troufám si prohlásit, že marxismus jako takový se stal obětí právě nesčetného množství ideologií. Marxismus-leninismus, ultralevicový anarchismus, kryptofašismus - všechny tyhle politické ideologie a pseudoideologie doslova znásilnily Marxovu idealistickou - zdůrazňuji idealistickou - vizi rovnostářské společnosti. Marx byl prognostik a snílek. Jeho ideál se stal nedobrovolnou součástí znetvořené tváře totalitní propagandy.
Komunismus, ať už v Sovětském svazu nebo u nás, má s Marxovou filozofií jen pramálo společného. Jeho výroky byly přetvářeny a interpretovány tak, aby podporovaly komunistickou moc. Soudit Marxe za to, že skupina fanatiků desítky let po jeho smrti zneužila jeho myšlenky k vlastnímu prospěchu, není tedy úplně na místě.

6 26.02.2018

Tahle kniha je v mnoha směrech unikátní a také nadčasová, bez ohledu na úctyhodný věk 128 let. V několika literárních rovinách ji lze označit za výjimečnou. V Obrazu Doriana Graye nalézám následující poselství, které podle Wildova vyjádření nebylo předmětem díla -
tím měla být jen výpověď umělce o podstatě a nástrahách umění, ovšem bez morálního odkazu. Vztah mezi uměním, potěšením a krásou je v pokřivené mysli Doriana Graye až bizarně přímočarý. Ochota vzdát se všeho, dokonce i své duše, pro krásu mládí se v různých podobách objevuje i dnešní době. Posuzujeme a hodnotíme formu. Velebíme "vyvolené", kteří jsou schopni si různými způsoby udržovat vnější krásu a těch "ošklivých" se straníme, nebo je litujeme, v krátkozrakosti a niterném předsudku, že jejich vzhled kráčí ruku v ruce s utrpením, zlostí a závistí. Pod maskou šarmu, stylu a umělé krásy se leckdy skrývá člověk takřka prázdný. A za oponou vždy stává alespoň jeden našeptávač, který jej opěvuje. S neslýchanou zpupností se tak protivíme rozsudku času. Přitom nám nedochází, že cesta vedoucí k věčnému mládí je mnohem prostší - pečovat o svou duši. Podobně jako to kdysi uvedl a následně rozpracoval jeden z největších českých moderních filozofů.

6 18.02.2018

Neuvěřitelný důkaz o tom, že dětská duše (a vůbec lidská) je temným jezerem plným neznáma. Ač jsem se snažil sebevíc, nedařilo se mi pochopit všechny patologické projevy Kevinova chování, i přesto, že se autorka pokouší vnést do díla nemalou část svých bohatých profesních zkušeností z práce s narušenými dětmi. Kniha doslova vtáhne do děje, až má čtenář často pocit, že stojí v oné místnosti s oknem, v níž se odehrává především první část příběhu. Celkový dojem z knihy je velice pozitivní. I závěr knihy je jakýmsi poselstvím naděje dokazujícím, že nic není beznadějné. Těším se na další dílo od Torey.

5 22.10.2014

Vskutku zajímavá filozofická práce, která mě překvapila přinejmenším svou věcností a odlehčeným pojetím (obviňování tam sice je, ale neomezuje se jenom na Němce a jejich vojenské složky). To je dosti obdivuhodné u tak náročného tématu jakým je vina. Narozdíl od Arendtové Eichmanna v Jeruzalémě je Jaspersova Otázka viny vlastně docela čtivá. Nabízí přesný popis principu a funkce viny, což je hlavně z pohledu dnešní etiky neocenitelné. Nejpřínosnější je asi Jaspersova typologie, ale ač jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi přijmout tu metafyzickou vinu. Ta myšlenka, že by každý člověk měl přijmout břímě viny za to, že je nedokonalým člověkem oproti dokonalému Bohu - to bude asi každému čtenáři ateistovi dost proti srsti. Možná jsem to jenom špatně pochopil a při druhém přečtení už to uvidím z trochu jiné perspektivy. V každém případě je to zajímavé čtení, hlavně pro ty, kteří se za každou cenu snaží vyhýbat tlustým filozofickým spisům typu Hegelovi Fenomenologie ducha. :)

5 19.06.2014

Jak je všude proklamováno, jedná se skutečně o vesmírného Robinsona Crusoa se vším všudy. Vůle člověka přežít navzdory nepřízni osudu a neblahým okolnostem, v kombinaci s jedinečnou schopností přizpůsobit se, jsou hlavními myšlenkami díla. Po prvních padesáti stranách jsem pojal obavu, že strhující příběh tak trochu pohřbí dynamiku postav, ale deníková forma to tak trochu vykompenzovala. Není nouze o emoční výlevy, ani o konstruktivní a psanou samomluvu (samopis?). Jedinečný je Marťan především svým detailním zpracováním vědeckých vlastností a činností, včetně jejich hladké a nekonfliktní integrace do příběhu. I díky tomu je v tomto případě hranice mezi sci-fi a futuristickým románem takřka neznatelná. Rád bych dal *****, ale trochu mi vadila taková filmová přímočarost, kterou jsem při čtení cítil. Jako kdyby kniha měla být zároveň již připraveným scénářem pro film. Možná proto už mě film tolik nebavil, těch pár odlišností bych spočítal na prstech jedné ruky.

4 25.07.2016

Jedno z těch děl, u kterých mi přijde bezvýznamná "hloubka postav", "ideová ucelenost socio-kulturního pozadí" nebo podobné "nesmysly". Z mého pohledu, ideální knížečka pro ponurý předjarní večer. Čte se prakticky sama a humor je lehký a určitým způsobem uklidňující. První dějství, v němž se místní hlavouni tetelí strachem z revizora a pak si navzájem vyčítají nepořádek ve vlastních "resortech", mi přišlo snad nejvtipnější. Pravda, zřejmě je to svým způsobem nadčasový obraz, ale zrovna u čtení Gogola od Nikolaje Vasilijeviče Revizora jsem neměl chuť zabývat se žádnými paralelami, stačila mi jenom ta prostá situace. Revizor je prostě takový kraťoučký pětidílný sitcom 19. století.

4 26.03.2016

Stejně zábavná, možná dokonce zábavnější, než Barva kouzel. Víc než v prvním díle se mnou děj zmítal od jedné příběhové linie k druhé. Prostě takový nezmatečný chaos. Druhý díl mě ještě více přesvědčil o tom, že Dvoukvítkova roztomilá naivita prostě nezná konce, stejně jako nevybíravý apetit stonohého Zavazadla.

4 11.10.2015

Nejneuvěřitelnější a nejvtipnější "fantasy", které jsem kdy četl. Nepamatuji si, kdy naposled mi něco tolik rozvířilo moji představivost (všemožnými podivuhodnými směry). Obzvlášť pak moje nejoblíbenější postava, Zavazadlo. Kantůrkův překlad je naprosto nedostižný, ale přesto mě to více bavilo v originále, i když je Pratchettova angličtina místy dost náročná. Ale člověk si zvykne.

4 11.10.2015

Thrallův příběh je sám o sobě úchvatný, ale styl, jakým je kniha napsaná, hodnotu ještě zvyšuje. Děj je natolik bohatý a plynulý, že jsem neměl čas se nudit. Musím přiznat, že ze všech Warcraft knížek je Vládce klanů moje srdeční záležitost. Thrall se pro mě stal duší Hordy, stejně tak jako duší celého Warcraftu. Jeho síla, vůle, inteligence a v neposlední řadě srdce, to všechno z něj dělá z mého pohledu největšího klaďasa v tom úžasném fantasy světě. To nejzajímavější z celé knihy pro mě bylo přátelství Thralla s Tarethou. To, co předcházelo závěrečné bitvě, stejně jako bitva samotná, do mě vlilo silné emoce, což se mi u čtení moc často nestává. Opravdu skvělý příběh.

4 06.10.2015

Velký příběh o duchovní proměně odehrávající se v mysli člověka na pokraji smrti? Inu, proč ne. Dějový rámec, ačkoliv na mě zprvu působil prvoplánově, neutralizoval veškeré mé antipatie k příběhům o životní filosofii. Škoda jen, že duchovnost, víra a filosofie citelně vytlačily děj na druhou kolej. V druhé polovině byl sice příběh dynamičtější, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsou to jen rychlá odbočky. Hlavní úlohu v duchovní cestě hlavního hrdiny měla hrát zřejmě víra v trojjediného Boha, což se mi zpočátku moc nezamlouvalo. Po převedení křesťanských myšlenek do vírou nezasažené universalistické filosofie jsem to ale překousnul. Kladem i záporem - to záleží na úhlu pohledu - je široká svoboda interpretace, zejména závěrečné pasáže. Zkrátka a dobře, pokud si chcete přečíst něco odpočinkového, s přirozeně plynoucím dějem, Křižovatky nejsou nejvhodnější volba. Ideálně se mi jeví jako četba na temné zimní večery :) .

4 23.04.2015

Zajímavé ztvárnění osudů fiktivních postav ve světě zmítaném první světovou válkou a dělnickou revolucí. Oceňuji především lehkost, s jakou Follett vplétá zdánlivě málo významné historické události do celkově sytého příběhu (především diplomatický hlavolam spojený s počátkem války mi značně rozšířil obzory). Téma Velké říjnové revoluce je zde popsáno docela přehledně a stalo se jakýmsi druhým hlavním tématem knihy. Postavy jsou různorodé a dynamické, přesto mi u nich scházelo to "něco", díky čemuž by mi nebyly jejich osudy lhostejné. V každém případě zajímavé zpracování bohatého tématu.

4 08.03.2014

Poměrně vyčerpávající dílo pojednávající především o údělu exulanta, jednoho z nejmocnějších mužů počátku 20. století. Záplava životopisných informací, občas až triviálních, nečekaně podnětným způsobem podepírá politické pozadí komunistických a socialistických hnutí v Americe, zejména těch, které byly přímo napojené na Sovětský svaz, nebo právě na revolucionářského exulanta Trockého. Překvapivě velice zajímavá kniha, která, s nádechem lehké politologické odbornosti, poskytuje vnitřní náhled na Trockého zápas se Stalinem, ale i sebou samým. Doporučuji všem, kteří se úzce zaměřují na historii marxismu-leninismu a jeho hlavní představitele.

4 22.09.2013