serpent6 komentáře u knih

Faja se svému předchůdci směle vyrovnal, v lecčem jej dokonce předčil. Obrazotvornost, výpravnost, dějová a mytologická čistota, a v neposlední řadě dynamika postav. Ta mě ve Fajovi naprosto uchvátila. Ich-forma příběhu vyloženě svědčí. Ve světle událostí probíhajících i minulých se Ilan prakticky mění před čtenářovýma vnitřníma očima. Ve Fajovi ji shledávám patřičně dospělejší, mentálně a citově vyzrálejší. Při četbě jako bych sám pociťoval tu vnitřní rozpolcenost, směs různých, místy i protichůdných, emocí, napětí a očekávání. Propojit se s hlavní hrdinkou je nejen snadné, ale také přirozené a pro maximální vychutnání příběhu naprosto nezbytné. Co bude dál, Ilan?

14 12.03.2018

Tato kniha není pro čtenáře výhradně zážitkové. Bez alespoň základní průpravy v dějinách filozofie a ochoty ponořit se do myšlenek natolik hlubokých, jakými byly ty Marxovy, je zbytečné Manifest číst. O Marxově rozsáhlém, prakticky celoživotním, bohatém díle Kapitál nemluvě.
Tomu pravému historickému materialismu, ač jeho kořeny sahají až k Hérakleitovi, dal vzniknout Marx právě v těchto dílech. Sám Marx se považoval především za ekonoma, spíše než filozofa, proto bývá jeho dílo považováno za jeden ze základních kamenů politické ekonomie.
Většina moderních a současných filozofů, včetně doktorů a profesorů filozofie, se shoduje v tom, že marxismus je přinejmenším fascinující. S tím každý souhlasit nemusí, ale hanobit jej se mi zdá přece jenom trochu krátkozraké. K takovému díle je třeba přistupovat nepředpojatě a s myslí otevřenou, oproštěnou od ideologií a naší zavádějící zkušenosti s komunismem.
Ač se považuji ve studiu filozofie za směšně malého žáčka s příliš velkou hranatou barevnou aktovkou, troufám si prohlásit, že marxismus jako takový se stal obětí právě nesčetného množství ideologií. Marxismus-leninismus, ultralevicový anarchismus, kryptofašismus - všechny tyhle politické ideologie a pseudoideologie doslova znásilnily Marxovu idealistickou - zdůrazňuji idealistickou - vizi rovnostářské společnosti. Marx byl prognostik a snílek. Jeho ideál se stal nedobrovolnou součástí znetvořené tváře totalitní propagandy.
Komunismus, ať už v Sovětském svazu nebo u nás, má s Marxovou filozofií jen pramálo společného. Jeho výroky byly přetvářeny a interpretovány tak, aby podporovaly komunistickou moc. Soudit Marxe za to, že skupina fanatiků desítky let po jeho smrti zneužila jeho myšlenky k vlastnímu prospěchu, není tedy úplně na místě.

6 26.02.2018

Tahle kniha je v mnoha směrech unikátní a také nadčasová, bez ohledu na úctyhodný věk 128 let. V několika literárních rovinách ji lze označit za výjimečnou. V Obrazu Doriana Graye nalézám následující poselství, které podle Wildova vyjádření nebylo předmětem díla -
tím měla být jen výpověď umělce o podstatě a nástrahách umění, ovšem bez morálního odkazu. Vztah mezi uměním, potěšením a krásou je v pokřivené mysli Doriana Graye až bizarně přímočarý. Ochota vzdát se všeho, dokonce i své duše, pro krásu mládí se v různých podobách objevuje i dnešní době. Posuzujeme a hodnotíme formu. Velebíme "vyvolené", kteří jsou schopni si různými způsoby udržovat vnější krásu a těch "ošklivých" se straníme, nebo je litujeme, v krátkozrakosti a niterném předsudku, že jejich vzhled kráčí ruku v ruce s utrpením, zlostí a závistí. Pod maskou šarmu, stylu a umělé krásy se leckdy skrývá člověk takřka prázdný. A za oponou vždy stává alespoň jeden našeptávač, který jej opěvuje. S neslýchanou zpupností se tak protivíme rozsudku času. Přitom nám nedochází, že cesta vedoucí k věčnému mládí je mnohem prostší - pečovat o svou duši. Podobně jako to kdysi uvedl a následně rozpracoval jeden z největších českých moderních filozofů.

6 18.02.2018

Jedna ze "starých dobrých" učebnic klasického šachu. Od principu hry, přes pravidla, zápis partií, specifika každé jednotlivé figury, základní kombinace, strategii, až po rozšířená zahájení - to vše podáno formou čtenářsky nanejvýš přívětivou. Obsáhlé teoretické části doplňuje procvičování, případně krátký odkaz na vybrané partie slavných jmen šachové historie. Díky tomu povyšuje z pouhé učebnice na plnohodnotného průvodce světem královské hry.

3 05.09.2017

Poezie bohatá na významy, hluboká v citech a výmluvná i v těch několika slovech. Duševní vytržení se dostavilo velmi brzo, byť lehce zdrženo místy lehce náročnější orientací v mytologii prorůstající podobně jako kořeny stromu Orfeova až k nemělkému hrobu čistoty Světa ducha. I díky těmto sonetům jsem zakusil dokonalou symfoničnost Orfeova zpěvu bezhlesého, tajemně se linoucího z úst duši sotva zřetelných. Vždy tak zvučný je, bez hněvu a bez viny. Závidím těm, kteří uslyší ho víc. Bojím se dne, kdy rozplyne se v nic.

23.04.2017

Tento komentář bude bohužel lehce kriticky laděný, podobně jako několik dalších, které jsem si na profilu knihy přečetl. Neznamená to ale, že se mi Hranice věčnosti nelíbila. Navzdory všem nedostatkům totiž pro mě byla stále velmi čtivá. Hlavně poslední tři stovky jsem hltal v očekávání, jakým způsobem Follett pojal další z událostí relativně nedávných. Celkově se mi zdá, že právě pojetí historických událostí je hlavní silnou stránkou díla (nejsem způsobilý hodnotit historická fakta, mám na mysli především nenásilné a přirozené zakomponování do příběhu). Co se týče těch slabých, je jich o poznání více. Postavy jsou oproti předchozím dvěma dílům ještě umělejší a celkově nedomyšlené. Jakkoli to může znít absurdně, zdá se mi, že postrádají výraznější "lidský rozměr". Veškeré osobní události, mentální a duševní dynamika se odehrávají ve třech rovinách - socio-politické názory, pracovní činnost a vztahy. Absolutně chybí nějaká mysticko-náboženská zkušenost (v minulém století ještě mnohem významnější, než dnes, a to nejen v USA), vnitřní sebereflexe, nepovrchní citovost a spousta dalších hlubších principů. Z hlediska funkčnosti knihy jsou to možná aspekty celkem nepodstatné, ale absence právě takových "maličkostí" mi neustále připomínala, že postavy jsou zkrátka jen souborem převážně pečlivě naplánovaných činností, neustále explicitně připomínaných politicko-ideologických názorů a jednoduchých vztahových vazeb realizovaných téměř výhradně v rámci úzkého kruhu kontaktů. Proto je tak těžké najít s k nim cestu. To by mi určitě tolik nevadilo, kdybych neměl pocit, že Pád titánů a Zima světa byly v tomhle směru lepší. I v nich totiž bylo mnoho postav s unikátními životními cestami, ale na rozdíl od posledního dílu trilogie je v nich Follett nechal volněji dýchat a umožnil jim růst, vyvíjet se v mnoha oblastech, občas dokonce lehce nevyzpytatelným způsobem. Je to škoda, protože téměř tisíc stran nabízí spoustu možností. Kdyby Follett věnoval dalších cca padesát stran prohloubení postav a bližšímu pohledu na některá letmo zmíněná - nebo opomenutá - kulturně-společenská hnutí (nejen z hlediska módy) , mohlo to být za 4*. Takhle je to jen za 3* s lehce konejšivým úsměvem.

1 23.04.2017

U populárně naučné literatury o vesmíru lze jen stěží najít knížku tak poutavou a zábavnou jako jsou Okna vesmíru dokořán. To obrovské kvantum informací, které je v knize obsaženo, je čtenáři podáváno velice přirozeným způsobem - žádné vytrvalé bombardování vědeckými teoriemi, termíny a čísly. Aby bylo jasno, tohle všechno tam je - k astronomii to zkrátka patří - a je toho spousta, ale vždy v přiměřené koncentraci, vyplňováno méně náročnými pasážemi. Navíc ty důvtipné modelové situace, na nichž Grygar vysvětluje podstatu a principy některých známých nejen Einsteinových teorií, pro mě byly opravdu čtenářsky přitažlivé. Oknům nelze upřít odbornost, čtivost, humor ani grafickou atraktivitu. Stejně jako stejnojmenný seriál je toto dílo skvělým příkladem, jak lze širší veřejnosti poutavě přiblížit vědeckou disciplínu zdánlivě tak komplikovanou jako je astronomie. Doktor Grygar je bezpochyby mistr v popularizaci vědy.

3 23.04.2017

Má prvotní domněnka, že se v Příběhu Země dozvím něco o naší domovské planetě z hlediska nesmírně vesmírného, se vlastně nepotvrdila. Mnohem víc jsem se toho dozvěděl o Zemi jako velkolepém dějišti neustálých změn. Vlastně až do čtení této knihy jsem se domníval, že těch změn už probíhá jen velmi málo. To zcela odpovídalo mé suché, omezené představě o Zemi jako rotujícím kusu šutru kdesi na okraji fascinujícího, zdánlivě mnohem atraktivnějšího vesmíru plného různobarevných trpaslíků, plynných obrů, černých děr a dalšího kosmického smetí. Inu, letmé studium geologie a chemie během školních let ve mě zanechalo pocity přinejlepším smíšené, a ve společném působení s matematikou jen málo zájmu o vědy přírodní. Proto je mou největší poklonou této knize a jejímu autorovi, že po přečtení jsem nejen přehodnotil svůj úzkoprse předpojatý přístup ke zmíněným přírodním vědám (a ještě několika dalším), ale také jsem trochu více docenil, na jak úžasném místě to žijeme. Kéž by to dokázalo více lidí...

9 10.10.2016

Naslouchač je krásným důkazem toho, že výpravný a nápaditý fantasy kus nemusí pocházet vždy jen z pera zahraničního autora. Nerost s tajemnými mysticko-fyzikálními vlastnostmi a lidé se schopností naslouchat mu jsou vskutku neotřelým ústředním motivem. Svět, který nejistou náhodou odhaluje chvilkami tvář každému čtenáři dobře známou, je obýván společnostmi se zcela vyhraněnými vztahy. To už k fantasy tak nějak patří. Přesto se s postupujícím dějem proměňují a komplikují, stejně jako hlavní hrdinka, jejíž neobyčejnost spočívá mimo jiné v její celkem "obyčejné" osobnosti. Naslouchač má všechno, co je potřeba k oddechovému fantasy prožitku. Otevřený konec mi alespoň poskytl prostor ke spekulacím a fantazírování, které bych si rád ověřil či vyvrátil v následujícím díle, pokud nějaký bude.

13 27.09.2016

Vskutku zábavná klasická komedie! Moliérovy postavy jsou důvtipné i nedůvtipné, ale vždy vtipné. Stejně zábavné jako dialogy mezi postavami jsou i samotné situace, obzvláště pak znesváření Harpagona s Kléantem, jimž Mistr Jakub tlumočí. Ačkoliv jsou téměř všechny postavy již od prvního jednání zcela průhledné, až schématické, dokážou překvapit. Závěrečný "happy end" je takovou příjemnou třešničkou na dortu již tak dokonalého díla.

3 12.09.2016

Krimi thriller jak se patří. Strhující, akční, atmosférický, s občasnými hororovými prvky. Líbil se mi způsob, jakým Minier zakomponoval do příběhu psychopatologickou problematiku i jak pracoval s psychikou obou hlavních postav. Za negativum považuji z mého pohledu zbytečnou přebujelost příběhu a tomu poplatnou místy zjevnou snahu autora neustále rozšiřovat objem skutečností, které na děj nemají takřka žádný dopad. Celková zjednodušenost procesu policejního vyšetřování nebyla zas tolik na škodu, až na pár momentů, které mě donutily poklepat si na čelo (zatčenému podezřelému, proti kterému mluví spoustu nepřímých důkazů, přece nedovolí jen tak opustit vazbu, i kdyby přednesl nějaké podstatné informace do vyšetřování, stejně tak by nemohl detektiv pokračovat ve výkonu práce pod vlivem narkotika, nebo hypnotika). Ale je to pochopitelné, komu by se chtělo číst krimi thriller, v němž by jedním z nejvíce vzrušujících momentů bylo sepisování protokolu nebo týdenního hlášení. Přesto je Mráz nepochybně kvalitní počin se zajímavými a neotřelými motivy. Kvůli tomu dokážu zkousnout i tu rozvláčnost a hogo fogo vyšetřování.

2 18.08.2016

Jak je všude proklamováno, jedná se skutečně o vesmírného Robinsona Crusoa se vším všudy. Vůle člověka přežít navzdory nepřízni osudu a neblahým okolnostem, v kombinaci s jedinečnou schopností přizpůsobit se, jsou hlavními myšlenkami díla. Po prvních padesáti stranách jsem pojal obavu, že strhující příběh tak trochu pohřbí dynamiku postav, ale deníková forma to tak trochu vykompenzovala. Není nouze o emoční výlevy, ani o konstruktivní a psanou samomluvu (samopis?). Jedinečný je Marťan především svým detailním zpracováním vědeckých vlastností a činností, včetně jejich hladké a nekonfliktní integrace do příběhu. I díky tomu je v tomto případě hranice mezi sci-fi a futuristickým románem takřka neznatelná. Rád bych dal *****, ale trochu mi vadila taková filmová přímočarost, kterou jsem při čtení cítil. Jako kdyby kniha měla být zároveň již připraveným scénářem pro film. Možná proto už mě film tolik nebavil, těch pár odlišností bych spočítal na prstech jedné ruky.

4 25.07.2016

Doporučuji číst mimo okruh povinné, popřípadě doporučené literatury. Když jsem jí přečetl poprvé před třemi lety v rámci studia předmětu "Dějiny politických teorií 1", Vladař mě celkem bavil a přečetl jsem ho během jednoho dne. Problém je v tom, že když si o filozofickém díle předem něco přečtete, nebo vám o něm někdo poskytne výklad, máte tendenci to tam hledat a většinou i nacházet. To je tak trochu problém dnešního studia filozofické literatury v rámci vzdělávání vůbec.
Teď jsem se chopil Vladaře podruhé, tentokrát nezatížen studiem a jaksi z čistého rozmaru. Byl jsem nanejvýš překvapen, jak moc se lišil čtenářský zážitek i vlastní interpretace filozofické stránky díla. Ano ano, Vladař je historikem sepsaná příručka vládnutí vycházející z analýzy dobových i historických případů aplikací specifických úkonů vlády všemožných vládců, králů, císařů i papežů, vykazující rysy mocenského pragmatismu, orientována především na středověké státovědné otázky, pročež není na místě jej hodnotit z hlediska morálního - absolutismus, monarchie a aristokracie jsou pro nás beztak jen učebnicové pojmy, o kterých si myslíme, že jim po našprtání všemožných definic rozumíme, ale v praxi si je v plné šíři tak úplně představit nedokážeme. Tolik k intelektuálním "blbostem".
Ale vážně, Vladař mě docela bavil. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem při četbě začal propojovat s Hrou o trůny (knihy jsem nečetl, seriál nesleduji - mám jen spoustu zprostředkovaných informací). Ta by mohla být dobrým materiálem pro zkoumání různých způsobů vládnutí v praxi, pokud Vám tedy nevadí ten fantasy háv a pár dalších "nepodstatných" věcí okolo.

Jedno z těch děl, u kterých mi přijde bezvýznamná "hloubka postav", "ideová ucelenost socio-kulturního pozadí" nebo podobné "nesmysly". Z mého pohledu, ideální knížečka pro ponurý předjarní večer. Čte se prakticky sama a humor je lehký a určitým způsobem uklidňující. První dějství, v němž se místní hlavouni tetelí strachem z revizora a pak si navzájem vyčítají nepořádek ve vlastních "resortech", mi přišlo snad nejvtipnější. Pravda, zřejmě je to svým způsobem nadčasový obraz, ale zrovna u čtení Gogola od Nikolaje Vasilijeviče Revizora jsem neměl chuť zabývat se žádnými paralelami, stačila mi jenom ta prostá situace. Revizor je prostě takový kraťoučký pětidílný sitcom 19. století.

4 26.03.2016

Předčil má očekávání v tom ohledu, že jsem předpokládal úbytek zábavnosti oproti prvnímu dílu. Ó, jak jsem se jen mýlil! Pravda, dusivých a zajíkavých záchvatů smíchů bylo o něco méně, ale člověk se přece nemusí zrovna válet smíchy pod stolem, aby se bavil, nebo ne? Od té doby, co jsem knihu dočetl, marně sháním vstupné na jakýkoliv dostupný Konec světa. Jsem si jistý, že takové drama by mohlo vzbudit na naší divadelní scéně značný ohlas, alespoň dokud by jej kritici nerozervali na kusy.

3 03.01.2016

Nejhorší je být nepochopen, to Smrť zažívá při každodenním výkonu svého nelehkého povolání. Deprese a osamělost se nevyhýbají nikomu, dokonce ani jemu. I on potřebuje vysadit a odjet na dovolenou, hrát si se svou kočkou, vyřídit si administrativu nebo zajistit dobrou budoucnost pro svou dceru. Navíc je to ten největší sympaťák a "nečlověk" jako každý jiný. Až budu příště hledat zaměstnání, rozhodně mu zašlu svůj životopis.

11 13.10.2015

Stejně zábavná, možná dokonce zábavnější, než Barva kouzel. Víc než v prvním díle se mnou děj zmítal od jedné příběhové linie k druhé. Prostě takový nezmatečný chaos. Druhý díl mě ještě více přesvědčil o tom, že Dvoukvítkova roztomilá naivita prostě nezná konce, stejně jako nevybíravý apetit stonohého Zavazadla.

4 11.10.2015

Nejneuvěřitelnější a nejvtipnější "fantasy", které jsem kdy četl. Nepamatuji si, kdy naposled mi něco tolik rozvířilo moji představivost (všemožnými podivuhodnými směry). Obzvlášť pak moje nejoblíbenější postava, Zavazadlo. Kantůrkův překlad je naprosto nedostižný, ale přesto mě to více bavilo v originále, i když je Pratchettova angličtina místy dost náročná. Ale člověk si zvykne.

4 11.10.2015

Thrallův příběh je sám o sobě úchvatný, ale styl, jakým je kniha napsaná, hodnotu ještě zvyšuje. Děj je natolik bohatý a plynulý, že jsem neměl čas se nudit. Musím přiznat, že ze všech Warcraft knížek je Vládce klanů moje srdeční záležitost. Thrall se pro mě stal duší Hordy, stejně tak jako duší celého Warcraftu. Jeho síla, vůle, inteligence a v neposlední řadě srdce, to všechno z něj dělá z mého pohledu největšího klaďasa v tom úžasném fantasy světě. To nejzajímavější z celé knihy pro mě bylo přátelství Thralla s Tarethou. To, co předcházelo závěrečné bitvě, stejně jako bitva samotná, do mě vlilo silné emoce, což se mi u čtení moc často nestává. Opravdu skvělý příběh.

4 06.10.2015

Zábavný, dynamický a výborně promyšlený hybrid špionážního románu, detektivky a thrilleru. Nejsem fanoušek ani jednoho z těchto žánrů, a přece jsem se při čtení Poutníka bavil jako u málokteré ze současných "novinek". Ta rozvětvenost a komplikovanost děje by mohla být v tomto případě stejně tak kladem jako záporem, podle čtenářova dojmu. Pro mě to byl jasný klad. I když jsem se občas ztratil v té smršti vedlejších postav (možná taky proto, že nemám paměť na jména) a některých událostí (možná proto, že nemám paměť na nic), záhy jsem se zase našel a ty chvilky prozření pro mě byly stejně tak zábavné jako samotná četba. Co se týče postav, musím přiznat, že k Saracénovi jsem cítil jistý druh sympatie (nejsem muslim, militarista, ani nic podobného). Nejspíš to pramenilo z jeho životního příběhu a té lidskosti, kterou - i při svém fanatismu - projevoval. Člověk to pak otevře trochu jiný náhled na některé lidi. Závěrečný duel Poutníka se Saracénem byl každopádně epický a nasadil korunu již tak skvělému dílu. Prostě báječné!

8 04.10.2015