sakro
komentáře u knih
Farma zvířat
George Orwell (p)
Nemohu hodnotit jinak, než jako nadčasové a geniální. Nezbylo by mi, než opakovat myšlenky těch. kteří komentovali knihu přede mnou. Je jasné, proč u nás toto dílo mohlo vyjít na začátku 50.let a pak až po revoluci. A je také jasné, proč byl Orwell pro komunisty jedním z nejvíce nenáviděných autorů. Přestože knihu napsal dlouho před Vítězným únorem, dokázal naprosto detailně a přesně popsat nástup a vývoj totalitního režimu. Tam už snad chyběly jen stranické známky (starší čtenáři ví, o čem mluvím). V povinné četbě středních škol by v žádném případě nemělo chybět. Ale doporučuji všem. A čas od času znovu přečíst, pro výstrahu a oživení paměti.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
O tématu Žítkovských bohyní z Kopanic jsem už leccos přečetl. Většinou to byly knihy a články opírající se spíše o konkrétní osoby a reálné osudy, ale zato byly méně čtivé než Žítkovké botyně Kateřiny Tučkové. Její kniha má vyvolat zdání autenticity a mnohdy jsem se přistihl, že ji čtu jako reálný příběh získaný z archívů. A možná právě proto mě tak oslovila a "chytila". Takhle nějak se v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí opravdu žilo. Myslím si, že příběh osloví každého, kdo po knize sáhne. Určitě doporučuji.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Skvěle napsaná kniha, koneckonců jsem u Aleny Mornštajnové ani nic jiného nečekal. Pravdou je, že rozuzlení se nabízelo už v průběhu děje, takže alespoň u mě se šokový závěr nekonal. Vůbec to však nevadí a na kvalitě to neubírá. Ponurost a strach se stává ještě zrůdnějším, když je předkládán očima dítěte. Určitě stojí za přečtení.
Na cestě
Jack Kerouac
Na cestě je kniha špatně čitelná pro čtenáře a absolutně nesdělitelná komukoliv jinému formou recenze. Nedá se doporučit, protože je na jednu stranu nádherná svou volností, na druhou stranu plná v podstatě nesnesitelných individuí, s jejichž chováním se nemůžete ztotožnit. Nemá vlastně děj, má jen "feel" Ameriky. Musíte k ní dozrát. Zkuste přečíst pár desítek stran a pak mějte odvahu si říct, že je to buď vaše osudová kniha, nebo naopak kniha, která vám nemá co říct a o nic v životě nepřijdete, když když ji navždy odložíte. Ale věřte, že za ten pokus to stojí.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Pravdou je, že tahle knížka je pohlazením po duši. Jen mi trošičku uniká, kdo by měl být oslovenou cílovou skupinou. Pro děti opravdu není, na ně je moc filozofická a v podstatě složitá a nezáživná. Kdo žije svůj život v souladu s morálními zásadami, pro toho je vlastně zbytečná a kdo se prodírá svým životem jen pomocí ostrých loktů, pošlapáváním morálky, cti a slušnosti, ten se s touto knihou nikdy nepotká. Vize je tedy taková, že by ji měl mít v duši každý, ale v realitě je to, bohužel, utopická myšlenka.
Listopád
Alena Mornštajnová
Dalo by se říct, že je to JEN román. Ale kdo dnes s určitostí ví, jak křehrá byla v listopadu 1989 hranice, za kterou by se tento román mohl stát realitou. A kolik ještě dnes žije lidí, kteří se tehdy pokoušeli dělat vše možné, aby se ta hranice zbortila. Demokracie je hodně křehké zboží a musíme si ho chránit. Kniha Listopád k té ochraně určitě přispěla. A za to patří Aleně Mornštajnové dík.
V ráji šumavském
Karel Klostermann
Karla Klostermanna si netroufán hodnotit. Alespoň ne objektivně. Je to totiž právě on, kdo mě naučil milovat Šumavu. Skvělá je celá jeho tvorba, ale román V ráji šumavském patří k tomu NEJ... Při jeho popisu šumavské zimy mám nutkavou potřebu přehodit přes sebe deku, při popisu vichřice podvědomě hledám bezpečný koutek na ukrytí. Mnohým mým přátelům a známým, přestože jinak třeba čtou hodně, vadí jeho archaistická mluva. Já jsem ale přesvědčen, že i ta právě patří k té jeho geniální odlišnosti. Je to kniha, ke které se rád vracím opakovaně a věřím, že každý kdo jej objeví, další knihy už prostě musí. Doporučuji opravdu z celého srdce.
Nebe nad Perninkem
Štěpán Javůrek
Pročítám si recenze a je zřejmé, že je Nebe nad Perninkem knihou velmi rozporuplnou. Čtenáři se pohybují v plném rozmezí hvězdičkové škály, tedy od chvály a nadšení, až po odsouzení, rozpaky a dokonce označení odpad. Pravdou je, že kniha určitě nemá ambice soutěžit o udělení Nobelovy ceny za literaturu. Ale přesto se osobně řadím k těm spokojeným recenzentům. Dokonce velmi spokojeným. Děj poměrně jednoduchý, ale určitě realistický, spád příběhu slušný, příjemný jazyk a velmi srdečně popisovaná krajina Krušných hor. Prostě příjemná kniha ve které se průběžně prolínají i málo příjemné dějové linky. Ale takový už je život.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Obdivuhodná kniha a nad prací autorky nelze než smeknout. A to i přesto, že mám za sebe pár drobných výhrad. Poměrně velký počet málo uvěřitelných náhod beru jako autorskou literární licenci nutnou k posouvání děje potřebným směrem. K uvěřitelnosti děje však ne vždy přispěly. Osobně mi vadila i spouta retrospektiv a hustota časových posunů. Občas jsem se musel kouknout kousek zpět, abych se dostal do potřebné reality. Ale věřím, že to je pouze můj problém. A nakonec závěr byl podle mne vzhledem k obsažnosti a preciznosti knihy moc zkratkovitý a urychlený. Nicméně i přes těchto pár postřehů nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdami. A kdybych dostal otázku, zda knihu doporučím, musel bych určitě říct, že jak komu. Spustu čtenářů nadchne, o čemž svědčí i mnoho předchozích recenzí, ale jsou čtenáři, kteří by se přes ni asi neprokousali.
Vraní oko
Michaela Klevisová
Před časem jsem četl a hodnotil autorčinu knihu Prokletý kraj. Bylo to mé první setkání s její tvorbou a asi ne to nejšťastnější. Myslel jsem si, že po jejich knihách již nesáhnu, ale nakonec jsem jí dal ještě jednu šanci. A myslím, že jsem udělal dobře. Chvílemi se měl pocit, že ty dvě knihy psali různí autoři. Vraní oko má poklidnou atmosféru (což koresponduje s jimoravským krajem), ale přitom slušný spád a postupně poměrně nečekaná odhalení. Samozřejmě, že i tady se jedná o knihu, ke které bych se asi nikdy nevrátil. To ale zřejmě není u detektivního románu nic divného. Beru tedy paní Klevisovou na milost, a nejen to. Velmi rád sáhnu po některé z jejich dalších knih a dokonce mám nutkání projít všechny případy Josefa Jungmana od prvního.
Mluví k vám kapitán
Martin Moravec
Jednoduše skvělá kniha. Kdo z nás, mužů, nechtěl být jako kluk pilotem? A jak je vidět, občas někomu se to i podaří. Čte se to úplně samo, i když nás kniha většinou přivádí do tvrdé reality a představa skvěle placeného a v pilotní uniformě vždy perfektně vypadajícího, bezstarostného a krásnými letuškami obklopeného hrdiny bere za své. Ale krása je možná právě v té realitě a v tom splnění dětského snu i za cenu obrovské dřiny, útrap a mnohých osobních obětí. Každý, kdo se o letectví alespoň trochu zajímá, by měl tuto knihu chápat jako povinnou četbu. A ten, kdo bere létání jako nutné zlo, nebo z něj má přímo strach, by ji také neměl minout. Jistě mu přinese mnoho poznatků, odpovědí na podvědomé otázky, ale určitě i uklidňujících informací.
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
Martin Moravec
Nabízí se srovnání této knihy s knihou rozhovorů s dalším elitním kriminalistou panem Štočkem. Už proto, že obě knihy byly vydány téměř ve stejné době. V prvé knize se mi velmi líbily delší pasáže o konkrétních případech, zřejmě i proto, že nebyly rušeny často ne úplně vhodně volenými poznámkami a dotazy autorky. Proti tomu kniha Moje případy z 1.oddělení je autorem vedena o poznání profesionálněji a erudovaněji a při čtení mám neodvratný pocit, že si pánové Moravec a Mareš prostě "sedli". Je to kniha, která nemá hluché místo a nemohu jinak, než ji vřele doporučit každému, kdo se o uvedenou problematiku zajímá.
Fimfárum
Jan Werich
Dá se tahle kniha ještě hodnotit? Tady je každé slovo zbytečné. Jen škoda, že nemůžu dát víc, než těch pět hvězd.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Stajně jako mnozí přede mnou jsem i já objevil knihu Poslední aristokratka díky filmu. Po knize jsem sáhl, protože mě film zaujal a opravdu pobavil. Jakmile jsem se však začetl do knihy, zjistil jsem, že je to ještě trochu vyšší level. Některé popisované situace mě rozesmály natolik, že mě okolí začalo pokradmu pozorovat, jestli jsem úplně v pořádku. Je to fakt milé, příjemné a veselé čtení. Jen někdy se mi na mozek vkradla myšlenka, jestli podobnou situaci viděli stejně vesele i ti, kterým stát vracel rodinné majetky zdevastované desítky let trvajícím hospodařením komunistů. Tam už asi tolik veselí nebylo.
Na základě této knihy jsem postupně pročetl všechny dosud vydané "aristokratky". Pobavily mě všechny, ale tahle první byla určitě nejlepší.
Den pro Šakala
Frederick Forsyth
Jedna z mých nejoblíbenějších knih a zároveň jeden z mých nejoblíbenějších filmů. K oběma se pravidelně a rád vracím. Už od mládí mě zajímalo vše, co se týkalo generála Charlese de Gaulla. Ani nevím přesně proč, ale je to prostě tak. Byl výraznou postavou nejen francouzských, ale i evropských dějin. Téměř vše, co jsem o něm četl, patřilo k literatuře faktu. Den pro šakala je sice román, ale za ta léta už k de Gaullovi neodmyslitelně patří. Kdo má rád knihy, které mají napětí a spád, nemůže necht tuto knihu bez povšimnutí.
U severní zdi
Petra Klabouchová
Po faktografické stránce naprosto skvělá kniha. Příběhy reálných postav naštěstí převyšují literární zádrhele - text někdy zamotaný "za dva rohy" takže jsem chvílemi netušil, kde se nacházím a byl jsem nucen se vracet v textu. Popisy některých akcí msty dost překombinované a přitažené za vlasy. Ale jako celek určitě kniha vyniká a za odkrývání děsivých, ale přesto reálných příběhů patří autorce poděkování. Už jen za fakt, že přispívá k tomu, aby ne všechna zvěrstva komunistického režimu upadla do zapomenutí.
1984
George Orwell (p)
Geniální a naprosto nadčasová kniha s přesahem do jakékoliv totalitní společnosti. Rozebírat obsah nemá smysl. Knihu prostě musíte číst a věřím, že vás pohltí stejně jako mě. Vřele doporučuji.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Nejdříve jsem viděl film. Měl jsem k němu sice pár výhrad, ale jako celek mě zaujal. Tak jsem si řekl, že to doplním knihou. Po dočtení jsem se za ten nápad pochválil. Kniha je opravdu skvělá. Láska, politické dění, tak trochu depka, ale po promíchání ten koktejl funguje. Neříkám, že je to čtení jednoduché, ale život sám taky není jednoduchý. Rozpitvávat knihu nemá smysl, to už dost důkladně udělalo pár komentátorů přede mnou. Tak já už dávám jen doporučení.
Jizva
Danuta Chlupová
Nenápadná knížka vydaná bez větší mediální podpory. Je to škoda, zasloužila by si větší popularizaci. Je logické, že je trochu zastíněna knihou Životice od Karin Lednické. Ta je samozřejmě historicky přesnější, propacovanější, s doloženými cennými záznamy z archívů. Jizva je však svou formou bližší širšímu okruhu čtenářů. Přestože jde o čistý román, otevírá stejnou Pandořinu skříňku (masakr v Životicích), která zůstávala až do této doby uzavřena téměř v zapomění. Buďme tedy vděčni za tuto románovou osvětu a šiřme ji dál.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Velmi slušná, i když zapomenutelná kniha. Rádi si ji přečtete, ale pochybuji, že se k ní někdy vrátíte. Po literární stránce velmi dobře popsaná ponurost místa ale i ponurost některých lidských vztahů. Nijak nevyčuhuje z řady ostatních autorčiných knih. Slušně odvedené řemeslo, ale mám neochvějný pocit, že hlavně řemeslo. Pokud by tahle kniha v dějinách literatury vůbec nebyla, zas tak moc se nestane.
