PosPol komentáře u knih

“Říkali, že musím zapomenout, že mám znovu začít žít. Možná bych mohla zapomenout na hlad a mráz při hodinách prostátých na apelplatzu, možná bych dokázala zapomenout na bolest zlámaných kostí. Jak ale zapomenout na lidi visící na elektrickém plotě, těla roztrhaná psy a vykloubená ramena mužů a žen pověšených jen tak, pro výstrahu ostatním? Na nekonečné průvody dětí, žen a mužů mířících od vlaku přímo do plynových komor…”
Uff, tak tohle bylo ještě silnější, než Listopád. Především to šílené potvrzení toho, že každá akce má svoji reakci. Celou knihu přemýšlíte co by, kdyby.... Nechápu, že tohle není povinná četba, rozhodně by (nejen) mladým prospělo si přečíst, co je to opravdová hrůza a že to fakt není výpadek internetu....

34 16.02.2022

(SPOILER) "Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa a všechno kolem připomíná neděli, začnete hned tušit, že něco není v pořádku..." Kdo by neznal jeden z průkopníků sci-fi - Den trifidů. Když tuto knihu Wyndham vydal před neuvěřitelnými 70 lety, nesetkal se s přílišným ohlasem, protože sci-fi tehdy ovládali především mimozemšťani. V průběhu let se ale práce dostala do povědomí všech a dnes jde o "must have" nejen pro milovníky sci-fi.
Když naprostá většina lidí na planetě sleduje padající kometu, hlavní hrdina Bill má štěstí v neštěstí a v tu chvíli má na hlavě obvazy. Někdy je dobré mít smůlu, může to i život zachránit. Většina lidí oslepne a ten den končí moderní civilizace. "Víš, nejhorší je, že tihle lidé navzdory tomu, co se stalo, pořád nic nechápou. Oni ani nechtějí chápat, protože pak by bylo všechno moc definitivní. V hloubi duše se višchni chlácholí, věří a čekají na něco, co nikdy nepřijde".
Autor dokáže vtáhnout do děje, cítíte tu beznaděj a zoufalství. Trifidi zde vlastně nejsou ani tak podstatní. Zásadní je ta filosofická otázka, co by taková situace udělala s lidmi. Miluji takové post-apo scénáře, kdy se v lidech probudí divoši a neandrtálci toužící pouze po přežití a ušlechtilé úmysly se šeredně můžou nevyplatit. Kniha si pohrává s otázkou, zda se zachovat jako civilizovaní lidé a pomoci osleplým odsouzeným k pomalé smrti, nebo si uvědomit marnost každého takového pokusu jako pouhé bolestné oddálené nevyhnutelného konce...

Kniha, které jsem se léta vyhýbala, ostatně jako všem ze školní složky POVINNÉ. Až po skončení škol tyto kousky dokážu ocenit a tento je obzvláště výjimečný. Tak málo stránek a tak moc utrpení. Tak neobyčejný příběh tak obyčejného kluka. Tolik zmařených životů a kvůli čemu? Již za 3 dny Netflix začne vysílat zfilmováno verzi a podle ukázek, se jim dílo podařilo. A která pasáž mi nejvíce utkvěla v hlavě? Chudí válku nechtějí, protože ví, co je čeká. Bohatí, ačkoliv mají předpoklady pro pochopení následků ještě před vypuknutím, se na válku těší. No, vzhledem k dnešní situaci a celosvětovému dění tato pasáž ani po desetiletích neztrácí nic na svém významu…

22 25.10.2022

„Ty jsi pro mě zatím jen malý chlapec, podobný tisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě. A ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe liška, podobná tisícům jiných lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme jeden druhého potřebovat. Ty budeš pro mě jediný na světě. Já budu pro tebe jediná na světě.“

Tak jo, asi by ani nebylo potřeba psát, z jaké knihy úryvek je. Nebo tu snad najdu někoho, kdo nezná Malého prince? U této knihy platí, že je důležité to, co je pro oči neviditelné. Musí se hledat srdcem. Malého prince buď milujete, nebo nesnášíte. Čtu ho cca každé dva roky už od střední a pokaždé je pro mě ta kniha něčím nová.

Příběh, který nemá věkové ohraničení a je vhodný pro každého, od dítěte po starce. Pro dítě jde o krásnou pohádku, dospělý v něm může nalézt spoustu filozofických myšlenek. Malý princ, cestující po různých planetách rozkrývá lidskou povahu skrze marnivost, lakomství, alkoholismus, které jen zakrývají neštěstí, zoufalství a osamělost.

Pro mě je kniha úžasnou a zároveň smutnou ukázkou, jak s přibývajícími léty přicházíme o fantazii a přestáváme věřit. Asi není potřeba se více rozepisovat, věřím, že Malý princ je nadčasové dílo a své čtenáře si najde v každé době. No a co vy? Viděli jste vždy klobouk, nebo hada co sežral slona?

Za mě už navždy 5/5.

21 07.12.2023

„Komu zvoní hrana? Tobě, národe český. Sotva jsi narovnal hřbet, už ho znovu k zemi ohýbáš, už zase hlavu skláníš. Slyšíš ty zvony? To pro tebe zpívají píseň pohřební, pro tebe a tvé děti. Porostou jako pokroucené borovičky z kraje lesa. Ty už nikdo nenarovná, křivé dříví zůstane navždycky zohýbané.“

Kde začít? Snad u husí kůže, kterou jsem při čtení měla? Nebo u silných záchvěvů nenávisti, co jsem cítila? Či snad u zoufalství nad pocitem nespravedlnosti, který sílil s každou otočenou stránkou? Hlavním protagonistou je Muž s dírou v srdci, jehož jméno je předzvěstí stavu srdce čtenáře po dočtení. Zvláštní odosobnění díky chybějícímu jménu jeho a druhé hlavní hrdinky Ošetřovatelky umírajících působilo až étericky, stejně jako vyprávění formou er a krátkých, úsečných a břitkých vět, kdy každá jedna tečka za nimi působila jako mrazivá facka.

Příběh si pohrává s otázkou lidskosti. Kde se v nás bere to neuvěřitelné zlo, touha páchat brutální činy a chuť trestat ostatní za neochotu se na nich podílet? Jakou cenu má pravda a kde se zastaví koloběh nenávisti a touhy po mstě? V téhle knize nehledejte žádnou naději, občas sice probleskne trocha štěstí v neštěstí, kterou ale posléze zašlápne zrůda s lidskou tváří jako obtížný hmyz. Kde by taky autorka měla naději vzít, když ji historie neposkytuje? Žádný happy-end na ženy a jejich děti v hromadných hrobech Ďáblického hřbitova nečekal.

Zcela brilantní kniha, jemně utkané pavučiny souvislostí nenápadně se pnoucí od začátku, až do dechberoucího závěru, kdy vše zapadne v euforickém a nečekaném rozuzlení. Autorce se povedlo něco dokonalého, například propašovat do příběhu černý humor a sarkasmus doktora Brože, kdy jsem občas vyprskla smíchy jen proto, abych vzápětí cítila hanbu a nepatřičnost. Nebo zakomponování problému stáří a nechtěnosti umírajících lidí, často odložených do tzv. odkladiště staroušků, kde mnohdy žijí v otřesných podmínkách.

U severní zdi se vám zavrtá pod kůži jako zákožka svrabová a rozhodně jen tak nezmizí. A to je dobře, protože na ohavné zločiny takových rozměrů by se nemělo zapomínat! Děkuji nakladatelství Host za poskytnutí knihy. 5/5*

18 09.12.2023

(SPOILER) "Pak mně daly napít vody, ať se jako uklidním, a třídní mě vezme do třídy. Strašně jsem sama sobě v duchu nadávala, co jsem to provedla. A slibovala si, že už nikdy nikomu nic neřeknu. Protože už vím, co by nastalo. A to je mnohem horší než všechno ostatní. To radši vydržím vejprask. I kdyby dvakrát tejdně."

Baruna a Katuška. Jejich matka, milující obě dcery stejně. Akorát že vůbec....

Barča je dvanáctileté děvče s neuvěřitelným uměleckým nadáním. A s rodinou, která nic jako umění neuznává. Už tak to má ale Bára těžké, protože dle matky je svéhlavá, neposlušná a oproti Katušce nezvladatelná.

"Já prostě nevím, co mě na tý holce tak rozčiluje. Je to přece mý děcko, stejně jako Katuška. Tak proč mě vždycky tak vytočí?"

Jak je možné, že tak útlá knížečka dokáže tak moc zamávat s emocemi? Při čtení jsem svírala pěsti a přála si zhmotnění postav. Abych mohla obejmout Barču, zatřást s Katkou a dát pěstí jejich mamince. A tatínkovi....

Kniha toho spíše moc neříká, než naopak a o to jsou pocity při čtení tíživější. Tolik nevyřčeného, tolik skryté bolesti. Zoufalé volání o pomoc malé dívenky, která chce jen pocítit trochu lásky a uznání. Vyprávěno z pohledu Báry a matky, přičemž vyprávění Báry je zcela uvěřitelné, jako bych četla myšlenky dítěte. Bezelstné a prosté.

Příběh jedné obyčejné rodiny, takový, jaký prožívají stovky dětí (nejen) v této zemi. Jenže o to více se mi chtělo brečet, protože každé dítě by mělo mít šťastné dětství. Mělo by mít milující rodinu a zázemí, podporující jeho osobnost. Už jen proto, že pokud tomu tak není, z dítěte vyroste kopie rodičů a zlo páchá dále. Matka, která by měla tvořit ten nejsilnější pilíř v životě dítěte, zde zcela zásadně selhává a v dítěti jen podporuje nenávist k sobě samému a vznik sebeobviňujících myšlenek.

Mám jen drobnou výtku a to je neustálé používání slova 'mně' místo 'mi', i když je příběh psán nespisovně a běžnou mluvou, nevadí mi to, ale toho 'mně' je tam opravdu příliš. A všechny postavy používají slovo 'děcka', ale to jsou jen drobnosti. Proto hodnotím 4,5/5.

18 01.09.2023

"Lituješ mě?
Rty co nepoznaly chuť ovoce,
o samotě v zemi mezi miliony,
klopýtám k šibenici ze špatných rozhodnutí
a slyší a smějí se...."

Crisovi je 17 a měl by řešit klasické problémy dospívání. Místo toho stojí hodiny fronty na zbytky jídel, bydlí v jednopokojovém bytě s dalšími čtyřmi lidmi, teplota v něm v zimě klesá k 8 stupňům. Píše se rok 1989 a zatímco po celé Evropě komunismus zažívá pád, v Rumunsku panuje hlad, bída, zmar a zcela bezútěšná situace.

Cris je postaven před těžkou zkoušku, kdy dostane na výběr - buď bude krysou, udavačem, práskačem, či chcete-li informátorem, nebo jeho děda nedostane léky na leukémii. A tak Cris bojuje nejen s výčitkami svědomí, ale především s prohlubující se paranoiou, která ničí úsudek a zastírá zrak.

Kniha je protkána mrazivě hlubokými myšlenkami jako: "Lepší umřít vestoje, než vleže", nebo: "Jestli je komunismus ráj, k čemu potřebujeme zdi, ploty a zákony, aby lidé neutíkali?" či slova o krutém vládci Ceausescu: "Ukradl nám naše vlastní já a přivlastnil si je. Zlomil duši Rumunska a proměnil krásnou krajinu v postapokalyptickou pustinu ztracených...."

Proč byste si knihu měli přečíst? Protože to není klasická fabulace a snaha se přiživit (jako vidíme na tématu koncentračních táborů). Autorka strávila roky bádáním, rozhovory s pamětníky a chce, aby svět věděl, co se dělo v Rumunsku. Rozšíříte si obzory, protože já jsem o situaci v Rumunsku neměla ani ponětí, nikdy jsem se nad tím ani nezamyslela. Při čtení o tom, jak vylitý olej stírali čistým hadrem, aby jej mohli použít, stání dlouhé hodiny na mrazu kvůli odkrojku chleba, napadání divokými a hladovými psy.... No, člověk si uvědomí, jaký blahobyt, přebytek a plýtvání nese dnešní doba.

Kniha je velmi emotivní, od poslední třetiny jsem měla slzy v očích a to je u starého cynika jako jsem já opravdu co říct. Proto nejen že ji doporučuji ke čtení, ale prosím i o šíření, takové věci by se měly šířit dál. Kniha je dobrá nejen obsahově a svým přínosem, ale i stylem psaní, kdy můžeme číst myšlenky Crise, jeho poezii a zároveň zápisky ostatních agentů.

"Nezapomeneš na mě?
Na kluka, co má na zádech
připnutá křídla naděje,
která nikdy nemohl roztáhnout.
Už nikdy se nedozví,
čím mohl být.
Čím jsme všichni mohli být...."

18 07.03.2023

,,Trestám mohutné trsy bodláků za to, že se celý život cítím jako vyhoštěnec. Nadávám sám sobě, jak jsem mohl uvěřit, že v církvi najdu z toho všeho vysvobození. Mohl jsem zachránit tolik let života, mohl jsem udělat něco smysluplného. Jenže já tak naivně uvěřil že smysl je právě tam.,,

Jaroslav Horvát opustil církev s pocity prázdnoty, která ho rozežírala až na dno duše a vrací se do rodného baráčku babičce a dědovi, kde vyrůstal. Barák je v zoufalém stavu, všude je lezavý chlad, plíseň, vlhko, pach hniloby a stavení je pohrouženo do barvitě popsané pochmurné atmosféry. A to včetně zcela zarostlé a zpustlé zahrady, kdysi chlouba dědy.

,,Navzdory všem tvrzením, jak je Bůh osobní a lidský, pro mě vždycky zůstal tím cizím. Netečný, tím, který mi nikdy nepomohl ve chvíli, kdy jsem po tom nejvíc toužil.,,

Na celý příběh lze nahlížet dvěma způsoby - buď jako na nudný popis života tlustého a vyhořelého kněze, nebo jako na hutný, až na dřeň jdoucí psychologický rozbor jedné nešťastné lidské duše. Připomnělo mi to knihu Zahrada mrtvých duší od Lukáše Bočka. Ne každému tento styl sedne. Mne tyhle knihy nutí babrat se ve vlastím svědomí a brodit se všemi těmi předsudky, které jsou ve nás hluboce zakořeněné a těžko se to mění.

,,Kněžourek, s kterým byly samý problémy. Pekl to s teploušema, protože sám moc dobře věděl, že je úchyl.,,

Upřímně? V polovine knihy přišel zlom a já byla v prdeli. Mám ho nenávidět? Nebo litovat? Vždyť v reálu bych byla první, kdo by hodil šutrem! Je to vystoupení z komfortní zóny, při čtení druhé poloviny jsem se ošívala a mrazilo mne. Na konci jsem na okamžik přestala dýchat, nějaká ta slza vyklouzla proti mé vůli a... Jsem tak moc ráda, že autorka mi dala střípeček naděje. Opět mě nějaký autor drsně donutil zapřemýšlet nad vlastním uvažováním a že svět není vždy tak černobílý, jak si jej stavíme....

,,V koupelně se zhroutím na podlahu a nemám sil cokoliv udělat. Krev mi stéká do pusy, cítím její nasládlou chuť, kape mi po bradě až na zem, kde tvoří loužičku. Bezmocně jezdím prsty v kalužince sem a tam a myslím na mámu.,,

Jednoznačně to je 5/5.

17 05.06.2023

Víte jaká je nejdebilnější otázka pro ženu? Ne, není to věk. Je to otázka A KDY BUDEŠ MÍT DĚTI? Kdybych měla světu předat jedinou věc, bylo by to právě toto - přestaňte se lidí ptát, proč nemají děti. Víte, jaká muka takovová otázka způsobí neplodné ženě? Která je nadopovaná hormony, sleduje ovulaci a sex je pro ni už jen nástroj pro získání vytouženého dítěte?

Nejenom takové ženy jsou součástí nové knihy Žiju bez dětí. Rozhovor s devíti hrdinkami, které se snad nemohou více lišit, ale přesto je spojuje jedno velké TABU téma - nemají děti. Důvody se liší - neplodnost, lesbický vztah, přelidněnost planety, nebo trauma ze znásilnění. De facto na důvodu nezáleží, ale všechny jsou vyrovnané a smířené s osudem.

Kniha je proložena krásnými ilustracemi a graficky vypadá opravdu dobře. Rozhovory jsou autentické, neprošly skoro žádnou úpravou. Některé příběhy mě zasáhly více, některé méně. Asi nejvíce mě bavil rozhovor s Romkou Stáňou a pětadevadesátiletou kouzelnou Marií. Jsem vděčná, že vycházejí takové knihy a tahle si určitě vaši pozornost zaslouží.

Je neskutečné, co jako společnosti dokážeme akceptovat, ale téma bezdětnosti je stále totální tabu. A zatímco bezdětní lidé ty s dětmi většinou neřeší, tak naopak to dost často bývá peklo. My s manželem děti nikdy mít nebudeme a šokuje mě, jaké kecy neustále v okolí poslouchám. Většinou mě nejvíce baví lidé, kteří mě označí za sobce, protože dítě nechci, ale jedním dechem dodají, že na stará kolena budu sama. Halóó, vy si děti děláte s cílem vychovat si vlastního pečovatele o důchodce?

V knize jsem bojovala se dvěma věcmi - asi tři rozhovory mi přišly už moc EZO, neustálé omílání o vesmíru, vnitřním dítěti apod., to mě zkrátka nebavilo. A za druhé tím, že texty byly doslovně přepsány, tak po literární stránce je kniha slabá. Ale to je dost subjektivní, věřím, že spousta lidí si ani nevšimne. Hodnotím 3,5/5 a těším se, že podobné knihy budeme vídat čím dál častěji!

15 14.02.2024

Víte, co vznikne zkřížením Grinche a Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude? Ove. Muž jménem Ove. Nevrlý, uštěpačný, věčně naštvaný mrzout, jenž s každým mluví s despektem a zhlíží na něj jak na obtížnej hmyz. Přesně ten typ souseda, co všichni milujeme – vše musí být podle pravidel a běda, jak vyhodíš plechovku do skla, nebo plast do komunálu, či přetáhneš parkování o pár minut!

A tenhleten Ove už toho má tak akorát dost. Už má dost lidí, co místo pořádnýho kafe pijou presíčka. Už má dost těch budižkničemů v bílejch košilích. Už má dost těch holobrádků, co neumí číst cedule. Už má dost života bez ženy, která nabourala jeho stereotypy a roztříštila jeho zásady. A tak se Ove rozhodne spáchat sebevraždu.

Už nikoho nemá, v práci ho poslali do penze. „Nerozuměl lidem, kteří melou o tom, jak už se těší do penze. Jak se někdo může těšit na to, až se stane zbytečným? Co za lidi může snít o flákání a přiživování se na společnosti? Človek doma akorát čeká na smrt“. Jako správný zatvrzelý pragmatik to má vše promyšlené. Má svoje zásady a principy.

Takže před smrtí je potřeba uklidit. „Jen proto, že dneska zemře, nemusí hned dávat vandalům volnou ruku“. To ale nepočítal, že se mu vedle do domu nastěhuje iránská žena s mamelukem, co neumí ani couvat s přívěsem.
Co s tímhle nerudným dědkem má společnýho vypelichanej a oprsklej kocour? A podaří se Ovemu nakonec v klidu zemřít? To už si budete muset přečíst sami. Po knize Úzkosti a jejich lidé už jsem nedoufala, že mě něco tak příjemně překvapí, ale tohle je opravdu skvost.

Krátké, úsečné a sarkastické věty příběhu dodávají na autentičnosti, jako byste slyšeli myšlenky Oveho. Ze začátku vám budou téct slzy smíchu a čím více se dozvídáte o Ovem a jeho životě, tím více se blížíte k slzám smutku. Najednou pro toho člověka začnete mít pochopení a dokonce můžete pocítit bodnutí lístosti, či špetku náklonosti. V knize se střídají dvě dějové linie – první je Oveho život od dětství a druhá současnost. Autor se zlehka dotýká společenské problematiky jako je umírání blízkého, byrokratický marast, sousedské vztahy. Co bych lehce vytkla je občasné haprování příběhu. A také občasný výklad Oveho jako dědka, přitom je mu „jen“ 59, což je věk mých rodičů a za dědka a babku je zatím nepovažuji.

15 10.02.2023

Když Paul jede oslavit úspěšné dopsání nové knihy a vymanění se z nekonečné série o Misery, havaruje ve vánici. Nalezne ho Annie, jeho fanynka číslo jedna! Odveze ho k sobě domů, na odlehlé stavení. "Budeme tady spolu moc štastní", řekla, a ačkoli Paulovi v té chvíli hrůza rozčísla srdce, oči neotevřel.
Annie se o Paula stará a jediné co po něm chce, aby zcela dobrovolně (ech...) napsal novou knihu o Misery, kde ji oživí. Co se stane, když Paul odmítne? Inu, ukáže se psychopatická Annie: "Tak - a teď tady budete pěkně hačat", řekla s úšklebkem, který kolem temného jícnu jejích úst odhaloval vyceněné zuby, "a přemýšlet o tom, kdo je v tomhle domě pánem a co všechno můžu udělat, jestli budete zlobit a zkoušet mě podfouknout. Seďte tady a vřískejte, jak vám libo, protože vás nikdo neuslyší".
Annie se v průběhu příběhu mění v monstrum, které v ní dřímá již od dětsví a které pouze odpočívalo. To, co Paulovi dokáže dělat a bez mrknutí oka říct, že je to pro jeho dobro, to je neskutečné. Ten mrak se vrátil. Paul se do něj ponořil a bylo mu jedno, jestli tentokrát místo bezvědomí znamená smrt. Téměř doufal, že ano. Jenom... už žadnou bolest, rosím. Žádné vzpomínky, žádnou bolest, žádnou Annie Wilkesovou! .... odněkud z dálky slyšel svůj vlastní nářek a cítil pach vlastního spáleného masa.
Znáte Misery? Pokud ne, tak vřele doporučuji, protože vám to vyvrtá díru do mozku a budete si přát, aby už kniha skončila a ta bestie s ní! King zkrátka umí a tohle je za mě jedna z jeho TOP knih. Mimochodem film podle předlohy starý více než třicet let: https://www.csfd.cz/film/7623-misery-nechce-zemrit/prehled/ je peckoidní! To vyzobrazení Annie je ďábelské. Doslova. Takže čapněte knihu a pusťe si film a garantuji vám, že Dolores Umbridgeovou budete považovat za milou a hodnou tetičku a Percyho ze Zelené míle za mírumilovného chlapíka....

Co to.... kurva.... bylo? Choulostivější povahy prosím přivřete očka, ale tato kniha si zaslouží peprnější recenzi.
Takže... musela jsem si dojít pro nechutně drahý kafe do Starbucks, aby mě vrátilo nohama na zem a vytrhlo ze spárů zvráceného a odporného místa jménem Tribeč. Říkáš si, jak sakra místo může mít takové přívlastky? No jen se jeď podívat do těchto končin. Good luck....
Popravdě mi to roz.ebalo mozek na atomy, vyzkratovalo veškeré obvody, mít na sobě holter už pro mě jedou....
Kniha se ke mně dostala díky knižná štafetě a je to přesně ten důvod, proč se jich účastním - nikdy bych si tuto knihu sama nepořídila, ještě minulý týden jsem neměla ponětí, že nějaký Jozef Karika existuje.
Kniha je buď děsnej blábol jednoho zmatenýho feťáka s přesmaženými závity, nebo záznam jakéhosi nevysvětlitelného jevu. Já chci věřit první variantě, totiž ve chvíli, kdy byť na sekundu připustím druhou možnost, tak už nikdy nezamhouřím oko. Totiž jak říká hlavní hrdina Igor: "Ani nevíš jak a přeskakuje ti z toho. Lidský mozek není uzpůsobený přemýšlet o takových věcech"..... Igor mě sral již od prvních stránek - vychcanej "bývalej" feťák, co vystuduje vejšku a čeká, kdy mu svět spadne k nohám. Když se tak nestane, dává to za vinu systému a okolí. Jak typické...
A tomuto člověku máš věřit, že prožil vše, co vypráví. Více času než čtení mi zabralo ověřování všech informací z knihy, většina se dá opravdu dohledat, často jde ale o spekulace a hypotézy. A tenhle Igor najde záhadný trezor. A v něm záhadné dokumenty, odkazující na pacienta Fischera, který byl 3 měsíce nezvěstný a pak ho Tribeč doslova vyflusla, popáleného, zraněného, pořezaného.... A zcela mimo smysly. Igorovi to nedá a nenapadne ho nic lepšího, než se v tom začít šťourat. První třetina knihy není moc záživná, jen posloucháš debilní kecy frajera Igora. Jeho arogance, odporné chování k vlastní holce, totální disrespekt k ostatním ti nejednou zabrnkají na nervy.
No co ti budu, čtenáři, povídat.... Blair Witch hadr, večer to nečti, jinak oka nezamhouříš. Kniha má spoustu děravých míst, začátek je opravdu vleklý a hlavní hrdina tě bude srát celou dobu, ke konci obzvlášť. Ale stejně se ti zaryje pod kůži, rozštěpí myšlení a já ti radím - nemysli na to, protože žít s myšlenkou, že něco takového existuje? To nechceš, to opravdu nechceš....
Trochu jsem se rozepsala, tak mi odpusťte, každopádně knihu doporučuji, jde o mysteriózní dílo a jsem moc ráda, že se ke mně dostala.

14 21.01.2023

Čím více čtu podobné knihy, tím více si uvědomuji naši malichernost a rozmazlenost. Vše bereme automaticky, přitom ani čistá voda z kohoutku, dostatek jídla či oblečení není samozřejmostí. Sedm rozhovorů se sedmi naprosto odlišnými postavami a přesto společným osudem. Paní Špitálníková má můj obdiv, že se do tohoto ožehavého tématu pouští. Doporučuji ke čtení, neváhala bych dát knihu i do povinné četby, aby děti věděly, že jsou mnohem horší věci než výpadek internetu, či děravé tričko....

14 09.02.2022

Hezký podvečer, který autor vás zatím nikdy nezklamal a proč právě Fredrik Backman?


,,Když zapomeneš nějakého člověka, zapomeneš taky, že jsi zapomněl?

Ne, občas si vzpomenu, že jsem zapomněl. A to je vůbec nejhorší druh zapomnění. Jako bys uvízl venku za bouřky. To se pak ze všech sil snažím vzpomenout, tak intenzivně, až se celé náměstí rozhoupe.

Proto jsi tak unavený?,,


Děda si povídá se svým vnukem Noahem na lavičce. Ocitáme se v hlavě dědy, který se snaží za každou cenu udržet vzpomínky na svoje milované. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší. Jak se rozloučit s někým, koho nepoznáváte, či kdo nepoznává vás?


Chtěl jsem napsat příběh o tom, jaké to je, když mozek odejde z tohoto svět dřív, než tělo. Vyšly mi z toho krátké, láskyplné rozhovory starého muže s vnukem, mladého muže s jeho velkou láskou a konečně i otce se synem.


Jsem ohromena rozsáhlostí a obsahem tak tenounké knížečky. Tolik mouder, citátů a hlubokých myšlenek, že jsem měla problém vybrat některé jako stěžejní do recenze. Jde o obyčejně neobyčejný příběh jednoho starce, tak moc intenzivní a přesto něžně podaný, přesně jak to Fredrik umí! Občas se ztrácíte v myšlenkách dědy, jenže přesně to má kniha za účel.


Byla jsem unešena velkými myšlenkami, možstvím metafor i dojemnou láskou v rodině. Ostatně můj děda měl Alzheimera a ke konci už nikoho z nás nepoznával. Vždycky jsem si říkala, že pro něj to nebylo takové peklo jako pro rodinu, protože to nevěděl. Ale po přečtení této knihy mám vtíravé myšlenky (co když....).


Fredrik je zkrátka sázka na jistotu a snad žádná kniha nemá pod 80 % na DK (jestli ano, tak mě vyveďte z omylu). Proto hodnotím 5/5 a těším se na jeho další knihy. Zatím mám za sebou Muž jménem Ove a Úzkosti a jejich lidé.

12 14.06.2023

Pamatuji si asi před dvěma týdny žhavou diskusi u příspěvku jedné paní, která se čílila nad odporností a brutálností nějakých pohádek. Ehmm, paní, četla jste někdy tuto? Drsné příběhy doplňují děsivé obrázky. Už jako malá jsem je milovala!
"I zabil sedmihlavý drak staršího bratra a pověsil ho za vlasy na měděná vrata."
"Kdyby se mi dostali do rukou i tví rodiče, zabil bych je taky, abys na ně nemyslela a jen se mnou šťastně žila."
"Přistup ke koni z levé strany... Vyskoč mu na krk, bij ho měděným prutem... Až zlomíš měděný prut, bij ho oloveným. Až zlomíš olověný, bij ho stříbrným, bij ho nelítostně, dokud mu nebude opadávat maso ze žeber."

No a mohli bychom pokračovat, příběhy jsou kruté, postavy často nemilosrdné, poučení občas přebije zmar. Ale jako v každé pohádce i zde jsou šťastné konce a spravedlnosti je učiněno zadost. A od toho jsou rodiče, aby dětem nejasnosti vysvětlili . Jak to máte vy? "Předžvýkáte" dětem pohádky, nebo se žádným nevyhýbáte?
No a za další - dříve jsem si nikdy nevšimla, ale většina příběhů jsou naše klasiky: Zlatovláska, Princ Bajaja, Statečný kovář, Popelka, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A spousta dalších - zajímali jste se někdy, kdo se od koho inspiroval?

Jsem ráda, že vlastním tento poklad :)

12 24.01.2023

Sotva jsem ta slova zřela, myslí projela mi něha.
Něha, jíž vánoční čas prýští a jež všechny dobré duše sblíží.
Příběh je to věru slavný, jak Ebenezer prozře v čas,
kdy potká jedné noci duchy Vánoc,
jež provedou ho cestou skrz mráz
.

Ten, co minulé Vánoce nabízí mu,
i ten, co přítomnost ukáže mu,
no však i ten poslední zjeví se,
aby ukázal budoucnost ohavnou velice.

Jak ten příběh skončí, víte? Že by láskou, odpuštěním a smírem?
Nebo snad Vydřiducha vezme ďas, neb nestihl svoji duši napravit včas?
To zvíte čtenáři během chvilky, než vánočka vykyne či vyhasnou dýmky.
Dejte si pozor i na vaší duši, nechť štědrost a ochota zvítězí nad snahou ničit.

Takhle kniha ve mě probudila dokonce i mrtvé básnické střevo :D . Úžasná, emotivní, plná poselství. Každý by si ji měl přečíst, aby pocítil vděk za to co má, by si uvědomil to štěstí a radost, které je všude kolem nás. Kromě toho, ta květnatá mluva, stará a nepoužívaná slova, kapka sarkasmu a nádech temna, to je to, co musíte do Vánoc stihnout přečíst!

12 27.11.2022

(SPOILER) ,,Tehdy jsem pochopila, že les může všechno. I když to na první pohled nebylo zřejmé, byl to on, kdo v domě vládl. Jeho vůně byla všudypřítomná a připomínala nám, že i když ho nevidíme, může se kdykoli odkudkoli vynořit a vzít si, co se mu zlíbí. Pochopila jsem, že všichni v domě vědí, co se děje.,,

Nevěřím, že by zde byl někdo, kdo neslyšel o nové knížce AM Les v domě. Ta kauza kolem a vášnivé debaty museli zaznamenat i knižní mudlové (rozuměj - ti, co nečtou). AM napsala knihu o zneužívání, avšak to v knize v podstatě není (díkybohu). Jde spíše o dominový efekt, co podobný zážitek může spustit.

Bezejmená cácora popisuje svůj život od šesti let až do dospělosti. Od dětství si přijde jako zbytečná, otravná holka, která ostatním jen ztěžuje život a o kterou nikde nestojí. Žije v domě u lesa s neurotickou babkou, dědkem, co má radši psa než lidi, labilní matkou a dočasným otcem, který ty tři zkrátka nevydýchá a rozhodne se celou rodinu opustit. Včetně cácory

Příběh naprosto ukázkově odhaluje nevyvratitelný fakt zlo plodí zlo. To, jak dění v domě zformuluje cácoru ve lhářku, která bez mrknutí oka nechá vzejít další zlo, je až neskutečně realistické a poučné. Nesnášela jsem celou tu toxickou rodinu, ale bohužel ani cácora mi nepřirostla k srdci, i když za její chování mohla výchova a prostředí, ve kterém vyrůstala, nedokázala jsem se k ní přiblížit.

Kniha je plná zcela nadbytečných metafor. Chápu připodobnění lesa, ale na začátku knihy je cpaný na sílu všude a ty další metafory jen narušují příběh. Stejně tak mi přišlo občas nelogické chování postav a okolí. Kniha je vysoce čtivá, avšak jako by to ani nepsala AM, ale šlo o prvotinu, kde jsou krkolomné, těžkopádné obraty.

Kdybych měla knihu připodobnit, pak k Zahradě mrtvých duší od Lukáše Bočka, jde de facto o totožné téma, ale Lukáš si dokázal s textem pohrát tak, aby se člověku vtiskl do paměti. To o této knize bohužel říct nemohu a z čeho jsem vyloženě rozladěná, pak z faktu, že autorka nevyužila svého dosahu a nevěnovala úvod či doslov obětem zneužívání a edukaci, která se přímo nabízela Hodnotím 2/5, spíše podprůměr. Holt ne vždy stačí těžké téma, ale stejně jako u koncentrační tematiky to láká ke zpracování, protože takové věci budí vášně. A to prodává

,,Neznámé zlo je vždycky děsivější než zlo, které už známe.,,

11 23.07.2023

(SPOILER) Nechala jsem si číst od pana Říčaře jako audioknihu a naprosto TOP! Mám za sebou od Bureše Říši, tato kniha směle sekunduje, co se týče kvality. Hlavní hrdina je svědkem toho, jak lidem jednoduše řečeno jebne. Přestanou se starat o sebe, přestanou jíst zvířata, všechno je jim jedno, ale především milují Matku. Koho nemilují jsou ale ti, co nadšení pro Matku nesdílí a koho nezavraždí, ten jde do lágru. Dystopie, která ale dává smysl. Nějak podobně to totiž cítím i já - pokud se nezačneme o planetu lépe starat, ta nám to vrátí. Protože hostitel se vždy snaží zbavit parazita. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, zajímalo mě, jak lidstvo dopadne. S koncem jsem byla spokojena, stejně jako s Epilogem, díky kterému mohu usnout, aniž bych hodiny bádala, jak by to vlastně dopadlo. Jsem vždy nadšena, když zjistím, že i u nás máme naprosto skvělé spisovatele :)

10 31.10.2022

(SPOILER) Úplně obyčejná kniha, nikterak výrazná, přesto mě uchvátila. Čím? Tou nosnou myšlenkou, že jsme často nespokojeni s tím co nemáme, místo vděčnosti za to, co máme. Nora se rozhodne zabít, protože tu nikdo není pro ni a ona pro nikoho. Dostane se do Půlnoční knihovny a může vyzkoušet jakýkoli život. A tak se stane olympijskou plavkyní, slavnou zpěvačkou, výzkumnicí, matkou i manželkou. Projde mnoho životů až nakonec zjistí, že už umřít nechce. Některé pasáže mi přišly nudné a zbytečné, naštěstí jich nebylo mnoho. Určitě doporučuji všem, ale především těm co mají pocit, že jejich život nemá smysl :)

10 31.10.2022

“Neptej se mě, jestli Bůh existuje, ale proč je to takovej kokot. Děti vytržené z náručí rodičů. Nekonečné planiny plné neoznačených hrobů. Neumírající mrtví, kteří nás loví ve světle zčernalého slunce. Teď jsme kořist, mon ami.”

Tuto knihu bych zařadila mezi nejrychleji přečtenou. 800 stran, ale tak úžasného čtení, že mi to nepřišlo. Příběh Gabriela de Leona, jak jej vypráví ve svém vězení. Příběh tak úchvatný, že se čte sám. Doprovázen je tak dokonalými kresbami, díky kterým se přenesete do chladné, nehostinné země, kde pokud něco přežilo, je to odsouzeno k záhubě. A pokud byste Gabriela chtěli nazvat hlavním hrdinou, jeho odpověď by byla: “A kdo ti kurva řekl, že jsem hrdina”? Některá jeho rozhodnutí se zrovna neslučují s představami dobra, ale věřte mi - budete tohohle parchanta milovat!

Celý příběh provází stín zmaru, beznaděje, nenávisti, pomsty a zla. Krev teče proudem a rozhodně to není čtení pro slabé povahy, nebo slušné jedince. Styl psaní je neskutečný, skloubit dohromady knižní vrstvu spisovného jazyka a zároveň vulgarismů tak, aby motto: “Sednout jako hrnec na prdel” dávalo smysl? Lví podíl na tom určitě má i překlad, ten považuji za obzvláště zdařilý.

Zkrátka tohle musíte mít. Hrozné na knize je pouze jediné - má pokračování, které ještě ani nešlo do tisku.

10 11.07.2022