Peleus komentáře u knih

V poslední době jsem si několikrát na tuhle knihu vzpomněl.
A to když jsem sledoval chování svého chytrého telefonu, který je tak chytrý, že si žije vlastním životem. Cosi kamsi odesílá, cosi jaksi synchronizuje, kamsi se připojuje a neustále nutí aplikace typu "Budu sledovat tvůj den a pak ti řeknu, kolik jsi toho ušel, co všechno snědl, s kým mluvil, co viděl, slyšel."
Čekám, kdy se mi v záložce aktualizací objeví aplikace na čtení a zálohování v cloudu vlastních myšlenek.

39 19.08.2015

Výrazně přeceňované dílko!

Začíná se odnikud, jde se nikam, končí se nijak.

Zpracování? Jednoduchá forma, bez pocitů a dialogů.
Motivace postav? Přežít do další broskvové konzervy.
Realističnost? Kromě konstatování, že po jakési katastrofě příroda má daleko k tomu, co v Máji popisuje K.H. Mácha, taktéž málo uvěřitelné.
Nejočekávanější okamžik knihy? Upřímně jsem doufal, že toho otravného kluka, jenž by se s každým ihned družil, konečně někdo sežere. SPOILER: Nestalo se :( .

Kolem a kolem nechápu vlnu nadšení, na níž se kniha veze.

30 20.04.2017

Mám-li si vybrat jednu jedinou knihu na pustý ostrov, kde mám dožít své dny a postupně se zbláznit z nicnedělání, popíjení kokosové vody a pojídání sushi, bude to Gravesův Já, Claudius!

Četl jsem knihu. Viděl seriál. Nesčetněkrát poslouchal audioknihu.

A víte, co je na tom zajímavé? Ač znám děj téměř nazpaměť, dokážu se znova a znova ponořovat a užívat si vyprávění o dětství, dospívání a dospělosti tohoto římského císaře.

Takových knih potkáte za život jen několik.

25 10.09.2018

"Víte, říkali vám asi, že nacistické Německo stálo na
antisemitismu, poněkud přehorlivém vůdci a bigotním národu
živeném nenávistí, ale to všechno by přišlo vniveč, kdyby Němci
tolik nemilovali jednu konkrétní činnost: spalování.

Němci hrozně rádi něco pálili. Obchody, synagogy, Říšské sněmy,
domy, osobní majetek, povražděné lidi a pochopitelně také knihy.
Takové pěkné spalování knih, panečku, to si jen neradi nechali ujít –
a díky tomu se lidem, kteří měli pro knihy slabost, dostala do rukou
díla, se kterými by se jinak nesetkali."

Tohle mi přijde poněkud rasistické. Chápu, kam autor míří, ale házet všechny Němce do jednoho pytle je poněkud nefér. Navíc to vyvolává otázku, kam se poděl onen bigotní národ živený nenávistí, co tak rád spaloval, po roce 1945? Buď tedy nařkneme obyvatele tehdejšího Německa jako spolupachatele druhoválečných zločinů, nebo uděláme dělící čáru mezi nacisty a prostými obyvateli, kteří neměli příliš na vybranou a museli být zticha.

A to je právě problém Zusakova díla. Počítá s tím, že čtenář nepřemýšlí. Že se zalkne syntetickými emocemi a nechá se unášet podivným příběhem o podivné holčičce v podivné době. K tomu se přidají krátké věty, občas tučně vytištěný text se sdělením typu: "BOMBARDOVÁNÍ MNICHOVA, 9. A 10. BŘEZNA Noc natahovaly bomby a čtení. Zlodějce knih vyschlo v ústech, ale pročetla se pětačtyřiceti stránkami." a něco málo německých slovíček k dokreslení atmosféry vyprávění. Takové ku-ku, ťu-ťu pro děti.

Stop! Pro děti? Právě těm kniha určená není. Tak proč se nad ní dojímají dospělí a hodnotí tak vysoko? Nepochopím.

25 06.09.2018

Prázdný ostrov u anglických břehů odříznutý od okolního světa. Velký dům s mnoha pokoji a tmavými chodbami. Deset lidí, kteří se navzájem neznají a jsou hosty jistého pana N.Z.Namyho. Ten se návštěvníkům doposud neukázal, avšak díky jeho pokynům všichni mají zajištěno příjemné prostředí, dobré jídlo a pohodlné spaní.

Nezvyklá pohostinnost netrvá dlouho a obyvatelé domu si zakrátko uvědomují, že jsou v pasti šíleného vraha, jež sklapla v okamžiku jejich příjezdu na Černochův ostrov. Utéct je nemožné. Atmosféra houstne. Rodí se vzájemná podezření. Pouze zlověstná dětská říkanka a z kuchyně postupně mizící porcelánové figurky malých černoušků vedou odpočet do konce této děsivé hry.

Oproti klasickým detektivkám je v Deseti malých černoušcích citelný příklon k hororu a mystice. Nejde o vyšetřování ve stylu Hercula Poirota či slečny Marplové, kdy si čtenář uvědomuje, že ať se stalo cokoli, vše má logické důvody, na které geniální vyšetřovatelé přijdou a v závěru srozumitelně vysvětlí. Tento román je naopak tvořen samými nedořečenými větami a polostíny. I po přečtení poslední stránky zůstává pocit, že ne vše, co se událo, lze logicky (s vynecháním tajemna) vysvětlit.

Deset malých černoušků (Ten little niggers, angl.)
Překlad: J.Z. Novák

Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm.
Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukal, zbylo jich jen sedm.
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, šli do světa tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny,
jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný.

24 10.02.2018

Přeceňovaná kniha, stejně ale dávám 4*, a to z toho důvodu, že osobně podporuji podobné publikace. Možná, když se budou dokola opakovat jednoduché principy rozumného stravování, uvízne v lidech alespoň něco z těchto podnětů.

A jaké to jsou?
- přestaňte se cpát sladkostmi a párky bez masa
- přestaňte pít alkohol (ve smyslu chlastat, společenské pití nikdo nezakazuje)
- přestaňte ponocovat a dopřejte si plnohodnotný spánek (práce není výmluva)
A jedna za sebe:
- můžete se klidně vykašlat na čistě paleo či jenom raw stravu, krevní skupiny apod., zkuste poslouchat svoje tělo a sledovat, co mu "jede" a co ne

24 16.06.2016

Vyprávěč bere čtenáře do světa feudálního Japonska kolem roku 1600, u jehož pobřeží ztroskotá holandská loď Erasmus pod velením dočasného kapitána a hlavního hrdiny románu Angličana Johna Blackthorna. Cestou zredukovaná posádka je uvězněna na příkaz daimjóa Kašigiho Jabua, jenž se rozhodne využít téměř nepoškozenou loď k prosazení vlastních mocenských zájmů.

Evropané jsou vnímáni jako špinaví barbaři a jejich životy nemají žádnou cenu. Námořníků se tudíž pozvolna zmocňuje svazující pocit strachu. Pouze lodivod Blackthorne má odvahu pokusit se jednat s krutými cizinci, jež mají v rukách jejich budoucnost.

Postupně sledujeme Blackthornův přerod, pochopení dříve odmítaného a občasný vnitřní zápas mezi starým a novým já. Jeho cesta není bez komplikací, útrap a nejedné příležitosti, jak přijít o život. Hlavní hrdina postupně ovládá japonštinu, proniká do tradic a zvyklostí místního obyvatelstva a začíná chápat tvrdé samurajské zákony.

Pozoruhodným je taktéž obraz ženy země vycházejícího slunce. Její bezmezná oddanost manželovi, úcta k dávným tradicím. Zároveň je autorem dobře vylíčen bohatý vnitřní svět takové ženy, celá škála emocí, které musí nosit pod dokonalou vnější maskou. Ostatně pocitům a emocím je v Šógunovi věnován dostatek prostoru.

Román má téměř 1000 stran a je až překvapivé, jak snadno se čte. Zároveň nečekaně zjišťujete, že se na stránkách knihy dotýkáte čehosi tajemného a krásného.

Stále jsem vás nepřesvědčil, abyste se do knihy pustili?! Marš do knihovny!

23 05.12.2017

Nejsem s to pochopit, proč, když se tak moc celosvětově cení a oceňuje protiválečná literatura (za všechny právě Cesta zpátky), tak se ve světě pořád, neustále a opakovaně válčí?

Nečtou snad politici klasiku?
x
Nečtou snad voliči klasiku?

Kacířská otázka tedy zní: "K čemu taková, a tím myslím prakticky vzato (tj. uplatnitelná v praxi s přesahem do života), klasika vůbec je?"

22 11.09.2018

Stále platná klasika. Někdo mlčí a dře, někdo kvičí a komanduje.
P.S. Existuje i nějaká třetí cesta, pro ty, co nechtějí patřit do výše zmíněných skupin?

22 19.08.2015

Možná je dobře, že autor od roku 2011 není mezi námi a jeho knihy zažily určitý rozkvět popularity, kdy každý s připojením k i-netu nebyl odborníkem doslova na všechno. Kdy se na autory neútočilo na sociálních sítích s hřímavými "Dokaž!", "Uveď zdroj!", "Tamten a tady ten tvrdí něco jiného!" , "Tohle je dávno pasé!", "Nešiř fakes!".

Proč o tom píšu? Kvůli (ano, nikoli díky!) moderním technologiím svět přichází o kouzlo. Mnohé se vyvrací, mnohé zavrhuje. Nechceme věřit na netvory z hlubin, protože přece nemáme fotku s GPS souřadnicemi. Nezajímá nás vyprávění o UFO, když u toho není verifikace oficiálních představitelů státu. Kdo by se zajímal o levitaci a samovznícení, když medicína ráda poskytuje vlastní vysvětlení?

Netvrdím, že Farkasovy knihy musíme brát vážně, avšak je škoda jim upírat pozornost.

21 04.04.2020

Nechci autora kritizovat, jelikož většina kritiků skoro nikdy nic kloudného nestvořila, pročež s chutí cupuje tvorbu cizí. Objektivně vzato poměr mezi množstvím knih a úspěšností kariéry p. Macka a stejnými parametry na mé straně je rozhodně ve prospěch prvně jmenovaného.

Stejně tak objektivně se mi ale dosti zajídalo:
- nekritické obdivování slečny Barbory coby osoby téměř éterické, aby byla následně úspěšně pokládána na záda
- šablonovitá tupost Milouše, kdy i nepřejícný čtenář chtě nechtě začne brát tuto osobu na milost, jelikož ve výsledku Milouš nic nedělá, jen platí daň za svoje jméno a pověst z původní knihy
- Saturnin, jenž nezná jiných příběhů, než těch, jež vycházejí z velmi, Velmi, VELMI starých vtipů, které znali snad ještě naše prarodiče.
No a nebyl by to autor slavného článku z Týden.cz o restauraci Zdeňka Pohlreicha, aby v knize nepředvedl, kolik toho ví o gastronomii! Bravo! Avšak ani to nemá ni zbla společného se stylem původního Saturnina.

Tato kniha není vzdáváním holdu Z. Jirotkovi, ale ukojením spisovatelských ambic M. Macka.

21 09.02.2020

Já vám nevím. Jako jo, jsem rád, že to Wimovi funguje. Je blbý, že vyrůstal v sockovský rodině, tudíž otužování objevil jednak nechtěně, jednak mnohem dříve než my z publikací jako je tato. Ale nemyslím si, že otužování a dýchání funguje na všechno, jak je tu opakovaně zdůrazňováno. Jako jedna z metod, ano. Avšak ne jako všelék.

Ale to už je ta potíž s podobnou literaturou. Někdo odhodí běžecké boty (Born to run) a následuje prozření, které se pak čtenářům a posluchačům cpe jak dětem zelenina, o níž nestojí. Jiný se zabouchne do moudrosti Toltéků (Čtyři dohody), o kterých sice věda ví pendrek, ale to autorovi nebrání jejich moudrost nutit do našich čteček jak nevyžádané reklamní tiskoviny. No a squatter Wim Hof zase objevil dýchání s otužováním, přičemž sám musí rozdýchávat, že mu za to nikdo nechce dát Nobelovu cenu.

Nejde o hloupou knihu, jenom nemám rád, když se někdo chytí jedné věci a svým tunelovitým viděním ji glorifikuje do nebes bez náznaků jakýchkoli "ale" nebo "možná i". Každopádně čtěte sami a dělejte si vlastní názory!

20 17.05.2021

Autorka: Ó, pane profesore, vy jste tak moudrý! Povězte nám o tom víc!
Profesor: Ano, ano. Už jako dítě jsem býval nadprůměrně chytrý.
Autorka: Ó, pane profesore, v minulosti to určitě bylo těžké, ne?
Profesor: Ano, ano. Vše jsme dělali na koleni a de facto zakládali celý jeden obor. Nebýt nás (rozumějte mě a pár kamarádů), fyzioterapie v ČR je pouze heslo v encyklopedii.
Autorka: Ó, pane profesore, a to jistě máte mnoho úspěšných případů, ale i na city působících smutných příběhů?
Profesor: Ano, ano, na co sáhnu, ve zlato se obrátí. Pokud ne, za to nemohu já, ale cizí chyby nebo lidská psychika.
Autorka: Ó, pane profesore, no to je jasné! A co takhle příběhy s celebritami, najdou se?
Profesor: Ano, ano, mnoho. Tadyten hráč, tamten hráč, oba první prezidenti. Jéje!
Autorka: Ó, pane profesore, no vy jste prostě dokonalý vzor pro následovníky! Á propo co vývoj "Vašeho" oboru, jak si stojí?
Profesor: Ano, ano, no to víte, není to tak kvalitní a srdcem dělané jako za nás! Teď je to o penězích a nepříliš šťastně nastaveném financování zdravotnictví. Tedy, já sice jsem jeho součástí, ale já to dělám dobře, to ostatním jde jen o peníze. Jen prosím, neptejte se na konkrétní věci, jak něco zlepšovat, to já jen tak, obecně.
Autorka: Ó, pane profesore, ani by mě nenapadlo něco tak podlého! Když vy jste nade vší pochybnost dokonalý!

Neupírám p. Pavlu Kolářovi zásluhy, ani nezpochybňuji odbornou erudici. Nicméně od knihy jsem čekal víc fyzioterapie a méně glorifikující medailonek jedné z osobností tohoto oboru. Toť vše.

20 04.02.2021

Už dlouho jsem od Michala Viewegha nic nečetl.
Teď jsem si vzpomněl, proč.

20 14.11.2020

V podstatě geniální kniha. A hned vysvětlím, proč!

1. Je velmi krátká.
2. Do tak krátkého textu dokázala autorka vměstnat pozoruhodné množství obsahu (historie, psychologie, emoce).
3. Čtenářům nevysvětluje každý detail či myšlenkovou pohnutku jednotlivých postav, ale nechává Nás, abychom si vše domysleli, uvědomili a prožili společně s lidmi z Adresátu neznámého. Přičemž neukazuje prstem na viníky, či oběti. Ty si zvolíme my sami!

20 01.07.2019

Tohle mi přijde jednoduše úchylné.

Nerozumějte mi špatně. Zcela si uvědomuji, že jde o celosvětový trend. Ve Spojených Státech taktéž někteří prominentní vězni dostávají stohy dopisů od fanynek a po osvobození sepíší autobiografii, kterou následně zfilmují. Tohle je podnikání.

CO mi však přijde úchylné, je skutečnost, že Jiří Kajínek se svým obětem "omluvil a přijal přiměřený trest". Přičemž se několikrát na různých místech knihy chlubí, že většinu z toho, co nakradl, policie neobjevila. No dobrá. Omluva je fajn, teď náhradu škody, prosím!

Nepochopím, proč někdo z této osoby dělá jakéhosi hrdinu, který jedněm bral a druhým (většinou svým partnerkám v rámci "Kajínkova pořadu Jak se staví sen") dával?

20 16.08.2018

Na začátku Duny zjišťujeme, že pádišáh imperátor Shaddam IV. zbavuje Velkorod Harkonnenů správy planety Arrakis a svěřuje ji odvěkým nepřátelům Harkonnenů, mocnému Velkorodu Atreidů. Vévoda Leto Atreides však chápe složitost situace a uvědomuje si, jaké nebezpečí mu od teď hrozí, jenže pádišáhovu poctu nesmí odmítnout.

Mezitím vlády zbavený baron Vladimir Harkonnen nehodlá vyklidit pole bez boje. Posílen tajným a mocným spojencem připravuje vojenský převrat, do kterého investuje téměř veškeré prostředky, neboť případný úspěch slibuje vše bohatě vynahradit.

V nastávající válce o moc se musí počítat i s místními obyvateli, Fremeny, jež díky obratné manipulaci vévodovy manželky s místními legendami, začínají vidět v mladém synovi vévody Atreida proroka Muad´Diba. Paul Atreides je skutečně výsledkem křížení genetických linií s cílem vytvořit nadčlověka - Kwisatz Haderach, který by pomohl Sesterstvu Bene Gesserit, k němuž patří i jeho matka, dostat se k rozhodujícímu podílu moci v impériu.

Každá strana chystá složité plány, snuje intriky a připravuje zrady, aby dosáhla vlastních, někdy ne příliš průhledných, cílů. Výsledek ale záleží na jediné základní otázce. Je tedy Paul úspěchem, je nadčlověkem, Muad´Dibem, Kwisatzem Haderachem? Protože když ano, nic ho nedokáže zastavit a Impérium čeká nová kapitola v dějinách!

Jediná věta závěrem - velmi poutavé a kvalitní čtení.

Bohužel je kniha typickým vítězstvím předsudků nad realitou.
Kdo tvrdí, že v ní nalezl cokoli proti islámského zcela evidentně četl buďto jinou knihu, nebo se dostal pouze k úryvkům a celkový kontext si musel domýšlet na vlastní pěst.

Houellebecq používá volby a následné vítězství muslimského kandidáta pouze jako kulisu a spouštěč k polemice o zpohodlnělé společnosti.

Je to zároveň svým způsobem velmi francouzské dílo. Jsou v něm rebelové, kteří v praxi rebelují pouze od pasu dolů. Bojovníci za lepší a rovnější společenské poměry, avšak jen v případě, že sami mají zaručenou ranní kávu s čerstvým pečivem. Intelektuální diskuse u sklenky červeného a postupné přiznání hlavního hrdiny, že je obyčejným konzumním, přizpůsobivým typem, kterým vždy byl a má také v úmyslu zůstat, ať už vládne levice, pravice či kdokoli jiný.

Není to politická kniha. A pokud to od ní čekáte, dočkáte se leda zklamání.
Je to však zajímavý námět k úvaze o potřebách jednotlivce. Skutečných, jednoduchých potřebách.

20 19.07.2016

A tady to všechno začalo. Klasika klasik.
I přes různé úsměvně naivní názory a upřímný zápal v boji proti "školáckým poučkám" má tato kniha zasloužené místo v síni slávy záhadologické literatury. A co si budeme říkat - Vzpomínky na budoucnost inspirovaly a stále inspirují mnohé další autory.

20 05.02.2016

Vynikající kniha obsahující řadu postřehů o lidském chování v situacích vymykajících se zavedeným standardům, tj. v tzv. období míru. Tedy období, kdy jedinec nemusí vycházet s málem, bojovat o to málo, ohýbat, či naopak zůstat nezlomně věrným morálním zásadám, neboť na tom doslova závisí jeho život.

Nejpovedenější je, dle mého názoru, zprostředkování myšlenky, že skutečně trvalá přátelství se nerodí kvapně, nýbrž jen velmi pozvolně, i přes jisté názorové rozpory, které je ovšem nutné si na rovinu ujasnit a vyříkat. Naopak lidé, jež o naší přízeň usilují nejvíce, vývoj vztahů je rychlý a, na prvý pohled, nekomplikovaně jednoduchý, jsou mnohdy první ve frontě na zradu a vytváření problémů do budoucna.

20 13.12.2015