painthers komentáře u knih

Omlouvám se za tak negativní hodnocení především autorovi, který to rozhovorem s tímhle komunistickým prasetem jistě myslel dobře a pouze jako ukázku názoru druhé strany. Snůšku takovejch nesmyslů takovýho samolibýho soudruha by člověk pohledal. Ne nadarmo byl šéfem pražské KSČ až do Sametu.

(SPOILER) Krása, moc hezké, těšilo mě to. Kniha je českým překladem sinoložky Berty Krebsové, kterou doplnila svým výkladem a komentářem k intepretaci ostatních překladatelů. Ač taoismus necítím jako sobě vlastní, je jednou z největších nadčasových světových filozofií, ve které si něco najde každý. Dále bych si zde dovolila nechat nějaké poznámky k dílu, primárně sama pro sebe.

Dílo má nejasnou dobu vzniku (asi 3.-4. stol. př.n.l.), pře se vedou i o autorovi - někdo považuje dílo za kompozici více autorů. I o samém autorovi Lao-c jsou historické údaje dost nejasné. V taoismu se moudrý člověk oprošťuje od věcí tohoto světa, protože v nich nevidí žádnou hodnotu, jsou to pouhé slupky, pomíjivé jevy, jež zatěžují a spoutávají mysl člověka a brání mu dostat se k jádru života. Není to rezignované odevzdání se jako ve stoicismu, ale plnost a návrat k jediné pravé existenci.
Cílem je člověk - čím méně je formován zvenčí, čím více se od věcí dovede oprostit a zachovat si původní prostotu, tím plněji a dokonaleji žije. Taoismus odmítá instituce s jejich příkazy a zákazy, odmítá moc a násilí a jakékoliv zasahování, neboť to vše narušuje přirozený běh a přirozenou míru věcí. Taoismus odmítá nejen přílišné úsilí o vědomosti, ale i přehnanou touhou po dokonalosti a svatosti, neboť za tím se skrývá snaha vyniknout a odlišit se, což vše je oddálením od původní jednoty, celku. Taoismus nechce nikoho formovat, zlepšovat, neboť snaha napravovat lidi vede k pokrytectví, snaha řídit lidi vede k pohromám ve společnosti. Proto poučovat beze slov a jednat bez zasahování je vrcholem taoistické moudrosti. Je třeba se oprostit nejen od nadměrné žádostivosti, ale i od jednostrannosti, zaujatosti, příchylnosti, je třeba se oprostit i od sebe sama, nechtít nic svého, nežít pro sebe, nelpět na svém životě. Tao je věčně měnlivé, zároveň stálé. Nemá jméno, je vším a zároveň ničím.
Čína si nikdy nevytvořila pojem personifikovaného boha. Konfuciánství dalo člověku kult předků a taoismus v nejstarších dobách dal možnost vyžít se v magii a kouzelnictví a později pod vlivem buddhismu se přiblížil k určité formě náboženství. Nejvyšší bytost jim nahrazovala nebesa, čili příroda - tao.

Na závěr odcituji dvě moje nejoblíbenější části:

'Patříš na ně - a nevidíš je,
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je,
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je,
proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná v jedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé,
je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.
Kdo obsáhne tao dávných dob,
může řídit přítomné jsoucno,
může poznat počátek pradávnosti.
To je to, co nazývám odvěkostí tao.'

---

'Ten, kdo ví, nemluví,
ten, kdo mluví, neví.

Uzavírat se vnějšku,
zamykat brány (svých smyslů)!

Zmírňovat svou ostrost,
pořádat svůj chaos,
tlumit svou zář,
ztotožňovat se s vlastním prachem.
To je, co nazývám tajemství stejnosti.

Proto zde nemůže být přilnutosti -
a tedy ani odcizení,
nemůže zde být ziskuchtivosti -
a tedy ani poškození,
nemůže zde být povyšování -
a tedy ani ponižování.

Proto je to tím nejvzácnějším na světě.'

2 09.07.2023

(SPOILER) Můj oblíbený autor Fromm! Trochu se rozepíšu a nechám si tu i pár poznámek sama pro sebe, tedy upozorňuji, že bude spoiler. Napřed bych začala tím, co se mi nelíbilo. U Fromma jsem už celkem zvyklá na jeho velebení Marxe a socialistických ideálů. Ač jsem z opačného konce politicko-ekonomického spektra, neruší mě to, protože ho považuju za precizního myslitele zase v jiných oblastech. Zde v knize jsem ale objevila, že on při jednom komentování hodnoty nějakého statku zřejmě ani nezná pojem subjektivní teorie hodnoty, což je teda za mě fakt bazál - zejména, pokud se člověk pouští o diskuzi o vlastnictví a o socialismu a navíc ještě svým paternalistickým stylem, který ve svých knihách často užívá. Pak ještě konečná část knihy, kde oslavuje středověkého člověka, jak neměl čas plkat a pomlouvat, jak rozežraně nevlastnil, co nepotřeboval, jak si všechno zapamatoval a rychleji se ze svého přírodního okolí učil, protože byl všímavější ke svému okolí víc jak dnešní kybernetická společnost... Ehm, to už mi fakt přišlo nesmyslný.
Teď ale k samotnému obsahu knihy. Fromm rozděluje lidské prožívání na dva různé módy - na mód bytí a mód vlastnění, přičemž všichni se buď v těchto módech nebo někde mezi nimi pohybujeme. Mód bytí je podle něj tvůrčí, solidární, láskyplný a orientovaný na krásu; mód vlastnění na ovládání předmětů i lidí, na sobectví, člověk se v něm identifikuje svým majetkem a nabytým sociálním statusem. Mód bytí podle něj vede k růstu člověka, zatímco mód vlastnění člověka utlumuje a jeho mysl zaměstnává předměty a hromaděním věcí, které jsou většinou nepodstatné, čímž ho od růstu rozptyluje. Fromm navrhuje metody, kterými se člověk má více nasměrovat k módu bytí, a to zejména meditace, trénink všímavosti, plná koncentrace na všechny běžné denní aktivity, bdělost, sebeanalýza, psychoanalýza. Svoboda je pro Fromma vnitřním osvobozením od pout chtivosti a iluzí.
Jako vlastnění Fromm nemyslí jen majetek - člověk podle něj může podobně patologicky vlastnit i myšlenky, ideály, politické názory, přátele nebo hromadit zážitky.
Fromm dále říká, že velkou překážkou módu bytí je duševní lenost - člověk chce dosáhnout všeho hned, lehce, polovzdělaně. Člověk má také podle něj strach z autority a disciplíny. Fromm kritizuje i zdánlivou svobodu na příkladu sexuální svobody jakožto svobodou rozmaru - že člověk místo toho, aby věděl 'proč', tak si říká pouze 'proč ne', protože prostě může, což není svoboda, ale bezmyšlenkovitá rozežranost.

Nakonec ještě doplním myšlenku, která se mi moc líbila - cituji: Paradoxním faktem je, že čím hlouběji prožívám svou vlastní nebo něčí jedinečnou individualitu, tím jasněji prostřednictvím sebe a něho vidím realitu obecného člověka, prostého všech individuálních kvalit, zen-buddhistického člověka bez hodnosti a bez titulu.

4 28.06.2023

Jednoduchá a zábavná kniha, která vás nebo vaše okolí provede základy Bitcoinu.

22.06.2023

Kniha se zabývá celostním pohledem na lidské zdraví a tím, jak člověk může chronickým stresem podpořit vznik určité nemoci nebo rakoviny.
S daným tématem jsem velice opatrná, protože mnohým pacientům to může připadat jako obvinění, že se svým životem nedělali dost a tedy onemocněli. Sám autor před tímto varuje a od tohoto postoje se distancuje. Akcentuje však, že mnoho těžce nemocných osob nemá vyřešený svůj postoj k sobě, k životu a ke světu kolem. Důraz dává na potlačované emoce, zejména hněv, a na absenci osobních hranic. Kniha může mnoho lidí nakopnout, aby se svým vnitřním světem nějak pracovali, jelikož pokud by to náhodou nepomohlo jejich fyzickému zdraví (protože s jistotou kauzální spojitost asi nikdy neprokážeme), tak minimálně budou mít další život možná lepší jak dříve.

3 21.06.2023

U čtení této knihy mi hned naskakovalo na mysl, že do budoucna nebude v rámci vědy třeba rozumět precizně jednomu oboru, ale bude nutné rozumět více oborům a umět mezi nimi najít provázanost.
Kdyby se mě na první dobrou někdo zeptal, jak souvisí kvantová mechanika s biologií, tak mu řeknu, že asi nějak souvisí, jelikož kvantová mechanika funguje všude okolo nás - rozhodně by mě ale nenapadlo, že jsme v objevech až tak daleko, že procesy jako jsou čich, fotosyntéza, genové replikace a podobně nejsou z dnešního pohledu bez kvantové mechaniky pravděpodobně vůbec možné. V tomto mě kniha rozhodně obohatila. Vzhledem k tomu, že jsem orientována přírodovědně směrem do biologie, tak jsem vnímala, že se autor dopouštěl různých zjednodušení a některé informace nebyly podány přesně, ale beru to tak, že jeho cílem je primárně propagace vědy běžnému publiku - a věřím, že tuto úlohu plní dobře.
Kniha mě nebavila číst tolik - občas jsem se musela pozorností vracet. Hrozně se mi ale líbilo povídání o jezeře Vostok pod Antarktidou. Nebudu spoilovat!

1 18.06.2023

Z Huxleyho děl se mi toto jeho poslední také zdálo nejslabší, ač se snaží sdělit celkem nadčasovou myšlenku. Myslím ale, že dílo skvěle uzavírá jeho tvorbu - od Konce civilizace až po Ostrov.
Huxley je jeden z mých nejoblíbenějších intelektuálů 20. století. Miluju způsob, jakym přemýšlel, jakým se vyvíjel a jaký měl neuvěřitelný rozhled do všemožných oborů. Byl snílkem a pozoroval společnost - s láskou i se strachem. Strach jde z jeho Konce civilizace. V Ostrovu je naopak vyobrazený koncept společnosti žijící v absolutní lásce a míru. Huxley samozřejmě věděl, že realizovat takovou civilizaci není v podstatě možné. Byl ale zastáncem myšlenky, že společnost se obrozuje a posouvá k míru a porozumění skrze osvětu a vzdělání a že klid a lásku člověku nejde nějakou centrální autoritou vnutit - naopak každý se tímto směrem musíme rozvíjet sám a pomáhat si v tom i vzájemně. A toto je tedy poselství knihy pro každého z nás.

4 09.06.2023

Tenhle román mi od začátku čtení asocioval slova synchronicita a pomíjivost. Netypická forma, jakou je sestaven, ještě víc umožňuje dojem, že svět jsou naházené střípky náhod, událostí, známostí a že svět běží překotně dál a neumí se nikdy zastavit. Kousky příběhů skládají Kolibříkův život plný štěstí i neštěstí, a ač ten si zakládal být pořád stejný a stát na místě, i jeho nakonec pohřbil čas a přenechal jen ve vzpomínkách dalších generací.

2 03.06.2023

Tohle byla jedna z nejvíc smutněhezkejch knih, co jsem kdy četla.
Yalom je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Za to množství skvělých knih od něj, co mám za sebou, mam už pocit, jak kdybych ho znala osobně.
Tuhle knihu psal s manželkou Marilyn jako autobiografii v době, kdy žili skutečnost, že umírá na rakovinu. Psali o smrti a o svých myšlenkách, obavách, o tom, jestli dává smysl dál trpět
Marilyn uprostřed psaní zemřela a Irvin dopsal zbytek už sám, o tom, jak se vrací do života bez ní.
Pokud Yaloma neznáte a nemáte k němu hlubší vztah jako já, nejsem si jistá, jestli vás tak moc osloví. Pro mě ale byla kniha vyloženě osobní.

7 02.06.2023

Waltari je moje srdcovka, mimo skvělých románových zpracování mi vždy svými historickými romány rozšíří dějepisné znalosti. Pád Cařihradu mi z jeho knih, které jsem četla (Etrusk, Egypťan, Jeho království) přišel zatím nejslabší, ale i tak vás poutavě uvede do děje zániku Byzantské říše a velkolepé bitvy mezi Turky a křesťany.
Opět na závěr nelze nezmínit, že Waltariho považuju za jednoho z nejvelkolepějších klasických spisovatelů pro převedení jeho neuvěřitelných znalostí do literárních pokladů.

6 01.06.2023

Já se teda přiznám, že mě tohle klasické dílo filosoficko-ekonomického velikána Smitha vůbec nebavilo, ale ono samozřejmě není jako zábava koncipováno. Trochu mi připomínalo Aristotela, který ve své Etice Nikomachově rovněž třídil lidské chování a pocity do různých kategorií. Z historického hlediska chápu, proč jsou obě tato díla tak zásadní, jelikož tato systematická práce a dosavadní pozorování musela být někým uceleně sepsána, ale dnešnímu člověku slouží (podle mě) primárně pouze pro historický kontext. Nic zásadně přelomového totiž čtenáři nesdělí. Pro ekonomii, která je vědou o lidském jednání, je ale důležité takhle obsáhlé a zásadní dílo, které se lidskému jednání věnuje.

2 29.05.2023

Napřed mě přepadala tíseň z toho, jak náročný musel být v této době v hornickém kraji život no a pak jsem to jedním dechem dočetla. Skvěle zpracovaný meziválečný českopolský pohraniční konflikt. Těším se na další díl!

28 26.05.2023

(SPOILER) Nelze než okomentovat pouze citací z knihy, jelikož nic lepšího k tomu sama nevymyslím.

´Neboť co jiného jest zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci? A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdehů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha?

Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat. A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat. A až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit.

Nejste uzavřeni ve svých tělech, ani připoutáni domy a polnostmi. To, co jste skutečně vy, dlí nad horami a toulá se s větrem. Není to něco, co se plazí na slunce kvůli teplu nebo kvůli bezpečí hloubí díry do temnot. To, co jste skutečně vy, je svobodné, je to duch objímající zemi a pohybující se vesmírem.

Mí přátelé a moji milovaní, buďte stateční, ne změkčilí; mějte široké obzory, nebuďte omezení; a až do mé a i své poslední hodiny buďte opravdu svým větším já.´

25.05.2023

Stručná kniha o rakouských ekonomech, jejich některých stěžejních myšlenkách a o tom, jaká témata do ekonomických diskuzí přinášeli. Soustředí se zejména na genezi některých myšlenek a na případné rozdíly mezi ekonomy. Stručný text je myslím dobrým doplňkem k teorii rakouské školy, a asi bych ho tedy primárně nedoporučovala lidem, kteří nevědí už trochu o co kráčí a nemají nějaké bazální ekonomické znalosti. Českým Students for Liberty děkuji za vydání!

1 21.05.2023

(SPOILER) Camus sám sebe nepovažuje za existencialistu, ač byl mezi ostatní takové autory či filosofy zařazen, já k existencialismu tíhnu více. Tato kniha pro mě ale byla velkým estetickým zážitkem i přes to, že tam, kde já už za vší tou absurditou začnu hledat to, co lidskou duši a společnost přesahuje, u něj tam není nakonec nic.
Dále budu asi i trochu spoilovat, takže pro zájemce o knihu dávám výstrahu předem.
Absurdno jako koncept na mě působí jako něco, co člověk dokáže svojí myslí zachytit jen letmo, ale do samotného jádra se nedokáže dostat - alespoň mně se to teda nedaří. Camus vidí jako vzpouru absurdnu víc žít, žití v přítomnosti, hromadění dobrodružství, rozhojnění duše naopak uvažovanou sebevraždu vidí v knize jako stvrzení principu absurdnosti. Asi je to mojí inklinací k tomu hledat za vším ten metafyzický smysl, ale pokud tam není, vlastně moc nerozumím tomu, proč je zrovna to intenzivnější žití a odmítnutí sebevraždy s absurdnem tolik v rozporu. Spíš se mi zdá, že je to jen jednou odpovědí na to, jak s časem v tomhle absurdním světě naložit a jak si rozšířit pole možností i na ty, které dnes ve společnosti považujeme za nepřípustné nebo protispolečenské. Souzním s autorem v tom, že teprve uvědomění si absurdnosti může mnohým lidem pomoci prožít pak život víc naplno.
Příběh o Sisyfovi je krátký - v podstatě nám říká jen to, že i Sisyfos může být šťastný, jelikož duší se může bohům vzepřít a svůj úděl tedy přijmout a dělat s úsměvem. Ostatně nejsou naše snahy v tomto životě často také jako opakované a nikdy nekončící tlačení kamene do kopce?

Knihu jako takovou nelze brát jako klasické filozofické dílo - i v kontextu poválečné doby se jednalo především o esej, která s sebou nesla ducha doby a předávala myšlenky autora. I proto vyjadřuje spíš pocity a myšlenky autora a společnosti tehdejší doby (vyvolávající obrazy estetickou formou) než ucelené filozofické koncepty.

Na závěr odcituji větu z komentáře v knize od Evy Beránkové: Stejně neexistuješ! A jestli ano, mě hned tak nedostaneš!

2 18.05.2023

Věda rozebírá věci na součástky, aby zjistila, jak fungují. Náboženství skládá věci dohromady, aby pochopilo jejich smysl.
Ztratí-li společnost svou duši, ztratí zakrátko i svou budoucnost.

Kniha snažící se překlenout mosty mezi vědou a náboženstvím, jelikož tyto dvě nejsou v rozporu, nýbrž se jedna bez druhé neobejdou. S autorem zcela souhlasím a děkuji za zasazení celé této falešné dichotomie do historického i kulturního kontextu.

4 14.05.2023

Nic nevíme a určitě víme ještě méně, než si myslíme, že víme. Kniha o tom, jak je důležité nelpět na svých názorech, ale spíš na hodnotách, a jak je potřeba umět svoje názory a pohled na svět pružně měnit. Chybama se člověk učí a je potřeba se neustále učit dál. Dobrá je kapitola, která se věnuje nutnosti přehodnocovat i svoji současnou profesi a život, který člověk žije - jestli je to opravdu to, co chceme, nebo jsme jen uvízli v nějaké svojí identitě, která nás ale vlastně nenaplňuje. Dávám ale méně hvězdiček, protože jsem se nedozvěděla nic zásadně nového.

30.04.2023

První přibližně polovina knihy, která se odehrává primárně v Labyrintu, je kouzelná, atmosférická a člověk čeká za tim všim něco neuvěřitelně velkýho. Myslim, že popis místa, které má reflektovat moudrost dávných civilizací, Svět, věčnost - se povedl na jedničku. Celé rozuzlení a to, o to tam nakonec jde, mi ale přišlo trochu slabší, jak z nějaký obyčejný detektivky. Trochu škoda, protože potenciál to podle mě mělo velkej.

7 26.04.2023

Skvělá severská atmosféra. Tvrdý život v chladu islandské krajiny na začátku 19. století, společnost která žije prací na statcích, náboženstvím a klepy. Do toho příběh vraždy a spáleného statku víc nebudu spoilovat.

1 25.04.2023

Kniha táhlá, kdyby byla třetinová, asi by mě zaujala víc. Dočetla jsem ji trochu na tlak, bavily mě jen části a poměrně pěknej závěr.
Musim se ale přidat ke komentujícím níže, že překlad je OTŘESNEJ. Mně fakt až za polovinou došlo, že název Cesta do Tramtárie má bejt vlastně Utopia avenue, jak se jmenuje celá ta kniha. Že někdo nechá název knihy v originále, ale název kapely pak v celý knize překládá do češtiny (a ještě takhle), mi přijde tak debilní, že jsem si to za celou tu dobu fakt nespojila dohromady. Asi spíš nedoporučuju.

2 14.04.2023