Pablo70 komentáře u knih

Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:

Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...

Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.

7 27.09.2020

Není mnoho knih, ve kterých vám autor dá nahlédnout do své kuchyně: jak psát. Pohyblivý svátek není jen o dobrých starých časech v Paříži. Je návodem, jak napsat dobrou povídku. A povídka je pro spisovatele totéž, co singl pro zpěváka. Až budete číst o povídce Nahoře v Michiganu, hned si ji přečtěte: tak to je papá Hemingway!

7 05.09.2020

Když jsem četl tuhle knihu poprvé, byl jsem ještě young boy a jmenovala se Když ještě žili lidé. Moc mě nezaujala (asi tak jako jiné mladé dnes). Autor knihu dotvořil a má také nový překlad. A shledávám, že je skvělá. To narativní vyprávění má v dějinách lidstva dlouhou tradici, je to osvědčená forma.
Několik důležitých poselství pro dnešní dobu: -Pochopit stanovisko druhého člověka. To neznamená, že musí se stanoviskem druhého člověka nutně souhlasit, ale dá mu je pochopit.- Zdá se mi, že tahle moudrost umožňující sblížení lidi dnes jakoby vymizela.
Kniha se také zabývá vývojem a zánikem druhů. To vše umožňuje dlouhověkost vyprávějícího robota. A pak tu je narativ věčných objevů – vzrušení ze znovuobjevení luku. Zabíjet nebo ne? Dekadence lidstva až k zániku. Otázky jako: co drží jednotlivé formy života pohromadě? Jak se mohou vyvinout? Otázka umělé pomoci.
Je znát, že Simak v lidstvo věří, i když ho trochu popírá. Ta proměna lidí na Jupiteru je varující.
Simak nám v průběhu tisíciletí načrtl vzrušující a poněkud nostalgický příběh. Opravdu zanikneme? Psal to už v roce 1952.

6 09.01.2024

Připojuji se ke třem hvězdám. Proč musí být současné detektivky tak překombinované? Ničeho není dost, aby toho nakonec nebylo příliš. Stýská se mi po klasickým detektivkách, které mají dobře uvěřitelné zločiny. Četlo se to dobře, což o to, ale kroutil jsem nevěřícně hlavou. Mohl bych děj rozebírat, ale proč – nakonec můžete si to přečíst sami. Kam vymizela uvěřitelnost a normalita? Ale některé severské perly detektivek se nedají vůbec číst – dohání se tu čtivost brutalitou, a na to čtenáři slyší.

6 21.10.2023

Temné Jeseníky, Kolštejn se dnes jmenuje už jen hrad v Branné. Stavoval jsem se tam na vynikající kremrole. Tak tedy Goldenstein, tu temnou historii jsme odsunuli. Klášter Grulich dnes leží v Králíkách. Autor byl po vydání knihy nařčen z toho, že fandí werwolfům. V knize je konfrontován český živel s německým, ten český také není bez vady a Němci jsou zobrazeni jako lidé, to komunistický tisk neskousl. A ještě se tam míchali mezi sebou
Můj otec, který zažil mobilizaci v 38., měl přísloví: Každej máme něco z války. Trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem pochopil. Dnes si to můžou říkat na Ukrajině. Jo, časy, ty se mění.
Celou dobu jsem tipoval, kdo přežije. Kniha je skvěle napsána. Ač byl autor v té době prakticky neznámý (1973), psát už opravdu uměl. Vynikající.

6 23.09.2023

Murakami má čtivý styl, v tomto případě jsou hůře stravitelné storky Mjů (proč zešedivěla a je prázná), vnitřní prázdnotou trpí i učitel, jeho kleptomanský žák a matka Jinak si užijete obvyklých koček i mystického konce knihy. Přečteno v jednom dni. Jenom musím souhlasit s těmi, co tu upozorňují, že Murakami má lepší knihy.

6 17.08.2023

(SPOILER) Četl jsem kvůli Monetovi. Městečko, kde žil, je kouzelné, však si ho vygooglujte. Příběh trochu nastavovaná kaše, i když propojení překvapivé. Ovšem, je tu porušeno pravidlo č.3 z Twenty Rules For Writing Detective Stories (viz Škvorecký Nápady čtenáře detektivek):
Nesmí se vyskytovat láska. Jde o to dostat zločince za mříže, ne o to, dostat tokající párek k oltáři.
Tedy: když už nedostanete pachatele za mříže.... ale zase to má slušnou impresionistickou atmosféru.
Fakta o Monetovi jsou prý pravdivá, to ostatní je autorova fabulace.

6 05.06.2023

Stone prošel Vincentův život celkem věrohodně. Vylíčil i průběh jeho nemoci uvěřitelně. K nejslabším místům knihy bych dal ta místa, kde musel opravdu fabulovat: pobyt v Paříži, kde rozmlouvá s ostatními malíři, scéna s Májou, nezmínil se ani o tom, že se od Sieny v Haagu Vincent nakazil kapavkou, jak píše de Vries v knize Vincent v Haagu. Celkově uvěřitelné a dobře sepsané. 500 stran s Vincentem! Nadávali mu bláznivej Vincek - nakonec ho život přece jen zlomil...

6 04.05.2023

Toto krátké pojednání je z pera Kakuzó Okakury, který zachycuje japonskou společnost jaká by měla být. Je zde zachycena zen buddhistická podstata čajového obřadu. Sukija čajová chýše je zde prezentována jako útulek představ, úkryt básnických podnětů. Tedy součást umění. S tím souvisí i Okakurovo hodnocení umění: "V mládí jsem oceňoval mistry, jejichž obrazy se mi líbily, dospěl jsem a dnes oceňuji sám sebe, že se mi líbí mistři, které jsem si vybral, že je budu mít rád." V okamžiku setkání milovník umění transcenduje sebe samého. V jednom okamžiku zároveň je a není. Zachycuje okamžik Nekonečnosti. Umění je cenné pouze do té míry, do jaké k nám promlouvá.
Tolik o tradiční japonské estetice. Zamyslete se nad tím popisujete zde své zážitky nad knihami - má pravdu!
Spis dále hovoří o aranžování květin jako o uctívání přírody. O rozdílu chápání květin na Západě a v Japonsku. O čajových mistrech, kteří ovlivnili celou japonskou kulturu položili důraz na přirozenou náklonnost k jednoduchosti a ukázali Japoncům krásu skromnosti.
Přiložen návod, jak poznat kvalitní čajovou keramiku.
Doporučuji vaší pozornosti. Knihu, která vyšla jen v tisícovém nákladu najdete na Uložto.

6 01.04.2023

Perruchot tentokrát sleduje život tohoto věčně opilého skrčka. Je zajímavé, jak se dějiny opakují: malíř Pollock byl také alkoholický skrček, zabil se při autohavárii. Plátna T-L i Pollocka dnes stojí milióny (jeden Pollock byl dokonce prodán za 3 miliardy Kč).
Leč k T-L: rekonstruovat jeho život = vystopovat jeho pouť po bordelech a flámech, o zvrhlostech autor mluví dost opatrně. Tak tu čteme o tom, kde se slavný malíř opil, s kým se vyspal… Byl k tomu částečně dohnán svým vzhledem, abnormálnost zastíral svou povahou a životem. Neměl to lehké ani doma, kde ho prakticky otec vydědil…
Ale jako malíř byl neobyčejně pilný. Doporučuji pro milovníky Montmartre, jeho jméno je spojeno s jeho počátky.
Hlubší rozbor jeho života i díla naleznete v knize Julie Freyové – tam, kde Perruchot jen fabuloval, opřela se o tehdy už zveřejněnou rodinnou korespondenci. Ale i Perruchotův Život Toulouse-Lautreca vás rozhodně nezklame.

6 02.01.2023

„Nemohl jsem dovolit svým nepřátelům, aby mysleli, že jsem poražený, že jsem jim vydán na milost.“ (s. 296)
Weiss nám ukazuje nezlomnou vůli nepolepšitelného hedonisty a hledače Rembrandta, jehož motto je dobré pro ty, kteří si hledí svého díla a svého života jako největší hodnoty. Je to důležité zvláště v těžkých dobách jako je dnešní, válečná… Zajímavý je zde i střet s mladým filozofem Spinozou, který si Weiss k příběhu dodal jako zorný úhel pohledu na život a svět. Musím připomenout alespoň tři Spinozovy myšlenky:
„Každá situace má smysl, jen ho najít.
Nenávist, pravý opak lásky, vzniká z bludu vycházejícího z domněnek.
Nejeden člověk si zachoval zdravý rozum a veselou mysl jen díky radám, kterých neuposlechl.“
Výsek z života Rembrandtova zobrazený v díle, je poněkud úzký a vede k opakování motivů, a to celou knihu trochu sráží proti jiným Weissovým životopisům. A Spinozův případ je tudíž i trochu spekulativní, aby byla kniha zajímavější. Nicméně je to dobrá kniha. A je dojemné, jak skvěle funguje celá Rembrandtova rodina i v nejtěžších chvílích.
Román velmi pozdvihují básně na začátcích kapitol, velice dobré a skvěle motivační:
„Drž se
Drž se papírového draka
A nepusť se
Ať si vítr zuřivě duje
Drak tě podrží
Ať si vítr sebeslabší je
Drak tě donese dolů v bezpečí
Drž se
Drž se svého draka
Život je drak
Je“
Tyto verše pro svého manžela skládala jeho žena, básnířka Stymean Karlen a jsou ozdobou jeho knih.
Mám 1. vydání s portrétem Rembrandta v bílém turbanu, který se na mne bude dívat a připomínat mi, o čem je lidský život.

6 25.03.2022

Kde jinde mohla tahle knížka skončit než v Levných knihách? Vyšla moc pozdě na to, aby oslovila fanoušky dobré muziky (Paul Simon je už dávno passé), a musím dát za pravdu těm, co ji tu hodnotili: není to moc dobrá práce. Eliot asi píše biografie jako na běžícím pásu, moc vám toho nepoví. Mrknul jsem i na hodnocení cizozemců, co koupili knihu na Amazonu – celkem jsme se shodli. I když nepochybuji, že být popovou hvězdou je těžká kláda, opravdu byl Paul Simon takový derpresman? Miloval jsem písně v podání S & G, autor se ani nepokusil jejich texty zabývat hloub. No, nějakou základní představu o Simonovi vám to dá, ale zbytek si musíte nastudovat sami. Já si vytáhl starou LP desku Mostu přes rozbouřené vody a s chutí jsem si přečetl skvělý komentář Jirky Černého a překlady textů od „mladého básníka Pavla Šruta“. Už ji hraju z počítače, originál se stal malou relikvií chlápka, co dospíval v šedesátých...

6 10.01.2022

Knížku mi přivezl z exilu můj přítel ze základky – emigrant, který se za Husáka tzv. „vyplatil“ (tzn. zaplatil státu za své vzdělání) a byl mu po letech povolen vstup do naší krásné socialistické vlasti. Exilové knížky se většinou vydávaly brožované a docela malé, bylo to levné a také se to líp pašovalo.
Firt byl pozoruhodná osobnost s velkou invencí, jeho kniha je pokladem pro každého milovníka české literatury, neboť stál u zrodu mnoha krásných knih a projektů a stýkal se s plejádou velkých prvorepublikových spisovatelů i politiků. Dvakrát emigroval, nakonec se přece jen dočkal uznání, byť až posmrtně (Řád TGM)… Kolik takových lidiček zapadlo do pozapomnění za dlouhé éry komunismu?
Knihy a osudy vám nabídnou vzpomínky člověka, který „stál u toho“. Dobře se i pobavíte! Tak třeba: kterak se pan Bretschneider dostal do literatury jako prototyp konfidenta, jak Bass ke svému jménu přišel, komu byla určena věta „opustíš-li mne, nezahynu...“ tak často zneužívaná komunisty, kdo přinesl do hovorové češtiny rčení „ten mi může být ukradenej“ či „tak už máme po nejhorším“, kdo založil „Klub pěstitelů tchánů“, jak vzniklo „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“, ad., a to ještě nemluvím o zajímavém zákulisí politiky a podnikání za 1. republiky a o líčení často řevnivých vztazích mezi spisovateli.
Firt psal o svém životě v těžkých dobách, psal bez obalu, ale s úsměvem. Opravoval omyly tradující se o spisovatelích a jejich dílech. Nepovažoval 1. republiku za nějakou idylu, ale přece jen:
„Jaká to byla doba? Ve srovnání s vichřicí, která přišla a která dodnes neustala, šlo nesporně o idylu. Zde básník vyloučený za své politické strany čte v kavárně klidně v řadě novin různých barev a odstínů o své – kauze -. Nechvěje se o svůj život ani o svou existenci… Žádný úřad nezakazuje nakladatelům jeho básně tisknout a žádná vrchnost mu nezabavuje honoráře.“
Knihy a osudy jsou stále aktuální.

6 03.01.2022

Tak zase smrt dohnala jednoho básníka. Nebožka smrt! Proto jsem vytáhl z knihovny tuhle knížečku z roku 1963. Přišel jsem k ní při vyřazování zakázaných knih, když jsem pracoval jako knihovník. Krádež = záchrana! Tenkrát to šlo šmahem: Šiktanc nesouhlasil se „vstupem bratrských armád Varšavské smlouvy“, které nás „osvobodily od kontrarevoluce“ v osm a šedesátém. Byl umlčen a jeho knihy se už nesměly půjčovat.
Šiktanc však nebyl básníkem typu Láska a smrt. Jeho Nebožka smrt je pro ty, co se se smrtí alespoň nějak seznámili. Jinak lehce dochází k neporozumění – viz. stížnosti čtenářky níže… Hned první báseň z dobříšského zámku, kde tenkrát oficiálně hřadovali prorežimní básníci, začíná provokací:

Na zdi portrét Kosti Biebla trochu šejdrem Jako
vždycky

Vzpomínka na básníka, který se po komunistickém převratu vrhl po mediální štvanici z okna je tu jasným znamením posunu, oteplení klimatu začátku šedesátých. A pocit zmaru z toho, že já na rozdíl od něho ještě žiji:

Taková divná z ničeho nic úzkost
Že už to nejsem já Že zasedl jsem židli

Kolik básníků si tenkrát takovou úzkost připustilo?
Šiktancovi bylo 35. Ve svých básních plných zvukomalebnosti se snažil s nebožkou smrtí vypořádat. Měl zkušenosti, nedaleko ležely Lidice… A prohlásil smrt za nebožku, aby ji porazil…
Tož tak. Zkuste to s ním. Já šeptám:

Je čas
A černá bývá barvou gala
Nebožka smrt
Zívá -
Básníka si vzala!

6 30.12.2021

Kniha se po vydání stala trnem v oku věrchušce, nepohodlný spisovatel nakonec skončil kulkou ve stalinském lágru. O obsahu zde psali již jiní, pěkně to napsal Gothard. Jen bych podotkl, že předobrazem povídek o Rudé jízdě je Babelův necenzurovaný deník, který unikl pálení jeho archivu, protože byl ponechán úplně jinde a po roky zapomenut. Deník 1920 je mnohem drsnější (viz hodnocení) a je tu bez obalu vyjádřena pochybnost o utopické myšlence bolševické revoluce jako budoucnosti lidstva. Povídky Rudé jízdy jsou psány nezúčastněným jazykem, jehož pomocí vynikne jejich krutost. Čtěte nejlépe "po kapkách", abyste to přežili...

6 13.10.2021

Jaké je to stát se den ze dne Američanem? I mladý židovský uprchlík z Prahy se jím stane a zpočátku se vám zdá, že se v New Yorku náramně baví. Chvíli to trvá, než ho autor nasměruje zpátky k jeho židovské rodině. Ovšem v Americe je každý odněkud, a zdá se, že se mladík rychle asimiluje. V zemi neomezených možností je talent nespornou výhodou, a tak dobrodružství může začít!
Autor knihy ovšem nebyl přistěhovalec, a jeho židovský příběh je zcela jiný než třeba příběh přistěhovalců ze pera Singerova. A navíc je tato kniha poznamenána příběhem komiksové literatury. Děj románu je veden komiksovými střihy a nezřídka je větší pozornost věnována komiksovým hrdinům, než jejich tvůrcům. Zdá se, že nejvypjatější děje knihy jsou často líčeny tak nějak zkratkovitě a mimochodem, mnoho věcí je naznačeno, nikoli dořečeno. Ale to ke komiksu patří. A komiks patří k americké kultuře – dozajista k té úpadkovější… Buďme však spravedliví, ani tak obyčejný a lidový kulturní prvek jako je komiks, neměl v USA na růžích ustláno, a podobně jako později rock and roll byl svého času zakazován a odsuzován.
V doslovu se můžeme dočíst o hledání velkého amerického románu a jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, je to také proto, že konzervuje kus americké kultury patřící do stejného koše jako pop-art, sci-fi, jazz a RNR. Za tím vším stojí příběhy lidiček ze všech koutů této planety, kteří si říkají Američané. (P.S. - V roce 1999 jsem jel vláčkem na Staten Islandu směr New York Ferry a v kupé se mnou seděli dva mladí Číňani, byli vyseknutí jako na svatbu, a když jsme dojížděli k přístavu, podívali se na vlajkoslávu a jeden se pochlubil: „Pane, my už jsme Američani!“) Ty velké, klasické dějiny pro ně už navždy zůstaly kdesi na starých kontinentech a je třeba sepsat ty nové, třebaže poněkud pomíjivé...

6 06.07.2021

Když přiletěli Beatles do Ameriky, jeden novinář se jich zeptal: „Proč nosíte tak dlouhé vlasy?“ „Protože nám rostou z hlavy ven!“ zněla odpověď. S námi se nikdo nebavil, Jardu Šíra, první máňu ve městě esenbáci bez milosti ostříhali, a to měl jen havla po krk jako tenkrát ti Beatles poprvé v USA. Když přijely kolotoče, u střelnice jsme kupovali obrázky Beatles (světští si je nechávali dělat z originálů u nějakého fotografa, byly to vlastně kopírované fotografie), a to byl jediný zdroj informací na dlouhou dobu o kapele, kterou jsme záhy milovali. Něco přivezla kámošova ségra, co se vdala ven. Bravíčko bylo ale jen neměcky. A tak se Poplach kolem Beatles stal opravdovou senzací. Fotky, Lennovo Písání, Beatlachání s dalšími veselými a u nás naprosto nemožnými odpověďmi tisku a autoritám! Také jsme se dozvěděli, kdo to je DJ a co dělá. A nakoukli do zákulisí hitparád. Nic z toho tady nebylo k mání. Ale jen na chvíli, přicházela doba hippies, pan Černý založil první hitparádu 12 na houpačcce a my začali nosit květované košile do školy (nedovezli je z Británie, natož ze Sojuzu, mámy nám je ušily). Ano, tahle knížka znamenala malou vzpouru! Když mě chtěl táta znovu ostříhat, už jsem se nedal. Byli jsme svobodě blíž. A esenbákům jsme se vysmáli: i když nás ostříhali, nám přece pořád rostly vlasy z hlavy ven a jim ne! (Alespoň jejich šéfům.)
Beatles díky! A pane Černý, vám taky!

6 13.05.2021

Takhle se ztrácí paměť lidstva - spisovatelka si nastuduje, co to byl holokaust, zamíchá do toho romanticko-horrorové storky o upírech (!!! opravdu děsné!!!) a taky samozřejmě lásku a nenávist, a hleďme na ty náhody: aktéři z koncentráku se po letech ausgerechnet potkají v americkém městě, kde žijí, babička je druhá Šeherezáda, uff uff!
Pokud si chcete o holokaustu opravdu něco přečíst, zkuste třeba Lustigovy knihy, ten tam byl, nebo něco od Fuchse...
Tato slátanina vezoucí se na nynější módní vlně knih o kolokaustu se ovšem čte sama, (začátek se mi fakt líbil a JP psát umí), jak by ne! Šikovný mix! (Jak tu píše Macula: návaznost detailů a děje je tu až neuvěřitelná!!!) No, jinak by se to ani neprodalo... co na tom záleží, že realita byla jiná, ale kdo si to dnes ještě pamatuje???

6 25.03.2021

Sbírku jsem dostal tenkrát od kolegyně opsanou na stroji. Seifert byl zakázaný a Morový sloup byl dobrým symbolem doby, kdy se nemohlo nic, co nebylo plné rudých idejí. Jak tedy číst básníkovy vzkazy?

Do čtyř stran světa se obrací
čtvero demobilizovaných knížat vojska nebeského.
Na čtyřech stranách světa
je zamčeno
na čtyři těžké zámky.

No, to byl tenkrát těžký režimní LOCKDOWN, jak se dnes říká.
Podobné verše zněly i z úst kapely Marsyas:

Z kostky dlažební se vylíh pták
Pěti jazyky teď naříká
Pole mu roste sílí
Hlavou se korun stromů dotýká

Cenzor nepoznal, že tu jde o 5 vojsk Varšavské smlouvy, které nás přišly okupovat. Ty jinotaje! Režimu pole sílilo a rostlo. Seifert zase říká jasně:

Jenom si nedejte namluvit,
že mor ve městě ustal.
Viděl jsem sám ještě mnoho rakví
vjíždět do brány,
která tam nebyla jediná.

Proto je třeba postavit morový sloup. Normalizace země je v plném proudu a úspěšně se "normalizuje":

Jen už tolik se nezvoní,
nemalují se kříže na domy
a nevykuřuje se jalovcem.

Samozřejmě, že ani Seifert nebyl oficiálně zakázán. Jen žádné zákazy! Dělalo se to jinak. Prostě se básníkovi jen nevydávaly knihy, zatímco oficiální básníci byli vydáváni stále dokola... Kniha se tedy šířila v opisech a také vyšla v zahraničí. A poté, co Seifert dostal Nobelovku, už to tak nešlo a Morový sloup musel na svět oficiálné, aby nebyla ostuda.
Zkuste, vy mladší, co jste tohle nezažili, také číst tuhle sbírku očima člověka doby husákovské normalizace. Půjde vám to? Jestli ne, jen si připomeňte, že jste na tom líp než my, co jsme museli své myšlenky a tužby skrývat do jinotajů, jako starý básník...

6 31.12.2020

Lidé jako Arnošt Lustig znali cenu života. Jeho sponánní vyprávění je mnohem silnější než všelijaké knihovnice nebo tatéři z Osvětimi (nebo jak se ty knížky z módní vlny o holokaustu jmenují). Jedna z nejkrásnějších scén je ta o zkoušce z filozofie: ano, vědoucí lidé umí být velkorysí! Učíme se od nich žít.

6 19.11.2020