ondrula komentáře u knih

Kniha mě v zásadě zklamala a hnedle vyjevím proč. V poslední době zažívám pocity sžíravého kritického nutkání ke kvalitám všech knih označených marketingem jako „bestseller“. Tento komentář může obsahovat některé dílčí spoilery.

Kniha podle mého názoru nemá takové kvality, aby si mohla osobovat označení „bestseller“. Jedná se spíše o (pod)průměrný detektivní román s prvky thrilleru. Vyšetřovatelka Erika se potýká až příliš často s nepřízní svých šéfů, kteří jí s až nepochopitelnou zabedněností neustále háží klacky pod nohy a znemožňují jí vyšetřování. Samotné vyšetřování vražd, tedy zřejmě nejdůležitější prvek knihy, je co do úspěchu závislé na náhodě, která spočívá v tom, že Erika celkem nahodile zajde do nějaké zaplivané putyky a pochytí tam (pro vyšetřování vraždy) klíčovou informaci.

Dále mě celkem iritovalo, jak Bryndza do svého románu promítá svou osobnost. Vůbec mi nevadí, že autor je gay, ale když je v knize gay zároveň oduševnělý patolog a charismatická vyšetřovatelka je lesba, a zároveň se příběh hemží motivy obdivných pohledů na mužské zadky a hystericky brečících mužů, působí to na mě tak nějak rušivě. Zároveň mi přijde, že je daleko nad rámec nějaké normální pravděpodobnosti, že hlavní vyšetřovatelka je Slovenka, matka VIP oběti (potažmo pak sama oběť) je Slovenka a některé další oběti sériových vražd jsou pak také Slovenky. To vše zřejmě jen proto, že Bryndza je původem Slovák. V anglické detektivce to působí bizarně. Čekal jsem, že v závěru knihy se alespoň vyjeví, že vraždění Slovenek mělo nějaký zvláštní motiv, ukáže se však, že to tak není, slovenská národnost postav je tak čirou (jakkoliv nepravděpodobnou) náhodou a o to bizarněji to pak působí.

Po formální stránce mě trochu rozčilovala sazba. V knize jsou chyby a překlepy, a také řádkování je až směšně roztáhlé (zřejmě proto, aby kniha svou tloušťkou vypadala jako plnokrevný román). Co mě rozčilovalo o poznání víc, byl amatérský překlad, který svou pitomostí bil do očí. Svědci například neustále oslovují vyšetřovatele kostrbatým termínem „důstojníku“, a to zjevně proto, že si překladatelka nedovedla lépe poradit s termínem „police officer“, což je sice obtížně přeložitelný termín, který nemá v češtině přiléhavý ekvivalent, ovšem méně hloupě by působil překlad jako „policista“ nebo „strážník“, případně „detektiv“. Je to jen drobnost, ale kniha je jich plná, a nakonec to dokresluje skutečnost, o jak moc syntetický „bestseller“ se jedná.

Název knihy je marketing jako prase. Že se jedna z obětí vražd najde pod ledem (nikoliv v ledu, jak napovídá název knihy) je vlastně jen jedna z dalších náhod, pro samotný děj knihy to nemá sebemenší význam. Tento motiv však výborně posloužil k designu titulní obálky knihy, která je nejen náležitě tajemná a provokující, ale i líbivě vybarvená.

Finále knihy, skoro až komickým způsobem dramaticky vystupňované do extrémního napětí, je jak přes kopírák z levných detektivek a nemohl jsem se nad ním neušklíbnout. Napadlo mě ale, že Bryndza má možná mimořádně dobrý instinkt k odhalení majoritních čtenářských preferencí a umí napsat záměrně dílo nenápadité, nenáročné, povrchní a plytké, neboť právě takové se zjevně může stát celosvětovým bestsellerem.

20 08.02.2017

Řekl bych, že se jedná o nejvíc přeceňovaný bestseller, jaký jsem kdy četl. Kniha je přitom opravdu špatná, a to především proto, že autor na začátku záměrně vykonstruoval dostatečně šokující vraždy (mrtvé holčičky rozvěšené po stromech) a aby překlenul celý obsah knihy až k poměrně odfláknutému závěru (kdy je konečně osvětlen motiv), naplnil jej dost nudnou vatou, která na mě působila, že má pouze účelově vyplňovat stránky. Některé postavy se tak v knize objeví jen nahodile a vlastně dost zbytečně. Motiv kultu je totálně nevyužit. Postava Holgera Muncha mi byla nesympatická, protože autor se rozhodl jeho osobu charakterizovat bizarním spojením "otylý a inteligentní dobrák, co denně vytahá stovku cigaret." Mia Krügerová mi jako žádná geniální vyšetřovatelka nepřišla, byla mi odporná skrz ty své deprese, alkoholismus a žraní prášků. Autor navíc podlehl trendu page-turneru, v jehož rámci se snaží každou kapitolu zakončit tak provokativně, aby podnítil čtenářovu zvědavost k dalšímu čtení, což mi přijde od každého spisovatele dost laciné.

16 15.12.2015

Zřejmě vrchol Klostermannova románového díla. Původní archaická čeština konce 19. století, kterou autor psal, skvěle doprovází atmosféru drsné Šumavy, jejíž úchvatné popisy jsou opravdovým klenotem. Osudy jednotlivých postav jsou dramaticky poměrně zdařile vykreslené, páteří příběhu je však samosebou furiantství a domýšlivost Podhamerského. Postava Rankla Seppa zas má skoro až biblické parametry. Klostermann nezastírá, že píše o Němcích a v jedné úžasné pasáži se dokonce dojemně vyznává z myšlenky, že šumavskému Němci je český sedlák z nížiny mnohem bližší nežli cizí element bavorský.

15 12.09.2016

Kniha mi přinesla určité zklamání. Předně její thrillerová atmosféra je spíš průměrná a onen mráz se příliš nedostavuje v napínavosti příběhu ani (překvapivě) v podobě třeskutých zim. Autor podle mého soudu příběh rozvrhl v prvním plánu a jednotlivé motivy náležitě nerozpracoval; tak například šokující prvek rituálně zabitého koně (následně zavěšeného na lanovce) se sice jistě pro svou originálnost pěkně vyjímá v reklamě na knihu, ale jak se v příběhu dále ukáže, je v podstatě zbytečný a tedy ostudně samoúčelný. Zneklidňující přítomnost blázince plného vraždících monster, mezi kterými vyniká novodobý Hannibal Lecter, do příběhu zasáhne jen minimálně a čtenář se také nemůže ubránit dojmu, že jej autor zasadil do knihy proto, aby se jí laciným způsobem pokusil ještě více čtenáři zatraktivnit. Poněkud přihlouplé akční rozuzlení příběhu je autorem vyloženě odfláknuto. Největší potíž jsem měl s postavami. Žádná si nedokázala získat mé sympatie, jejich vztahy a peripetie mne spíš otravovaly. Servazova dcera je v příběhu úplně zbytečná, pro mě byla naprosto nezajímavá a náznaky budoucí zápletky ohledně potenciálně násilného milence zůstaly v podstatě nevyužity. Jako vyloženě směšná mi přišla autorova snaha ozvláštnit hlavního hrdinu tím, že mu i v nejméně vhodných situacích vkládal do úst latinské citáty, což působilo nejen nepatřičně, ale i hloupě a snobsky. Knize musím přiznat určitou atmosféru, danou neotřelým prostředím Pyrenejí a také - přibližně v jejím prostředku - thrillerovými prvky ve vyšetřování vražd. Další díly se Servazem si již nepřečtu. Tato kniha na mě působila dojmem uměle marketingově vyhajpovaného bestselleru od autora - začátečníka, který se má ještě hodně co učit.

15 18.03.2015

Typický Krchovský: poetický, vulgární, citlivý, sebelítostný, sarkastický, hravý. Geniální.

13 21.01.2016

(SPOILER) Na dnešním knižním trhu vesměs převládají vyhajpované knihy, které jsou psané rychle, vypočítavě, s pečlivě naplánovanými prvky líbivosti a za účelem dosažení vysokých prodejů a zisků. Čtou se mi poměrně dobře, ale ta prvoplánovitost mi vadí a je to i případ Bývali jsme bratrů.

Předně mi vadilo, že autor knihy servíruje čtenáři zajímavosti z polského holokaustu a ukrývá je za vyprávěním Bena Solomona, který skutečně zbytečně rozvláčně celý svůj životní příběh vypráví své advokátce Cat, zatímco ona mu vcelku pochopitelně dává najevo, že na ty kecy nemá čas. Alespoň tedy do okamžiku, kdy se Cat dojme a začne žít staříkovým příběhem do té míry, že hodí vše ostatní za hlavu a dá v práci výpověď. Naivita Cat je omračující, na Benovo historky reaguje tak, jako by o holokaustu slyšela poprvé a dokonce položí otázku: "Co je to ghetto?"

Za poměrně nevěrohodnou pokládám proměnu hodného a bratrsky milujícího Otto Piatka v nacistickou zrůdu, ke které dojde tak nějak náhle a bez trošky skutečné empatie. Stejně tak je pro čtenáře trochu zklamáním závěr, protože k tomu celou dobu chystanému soudnímu procesu nakonec nedojde a Piatek se dočká jiného osudu, opět poměrně dosti neuvěřitelného.

Bylo zřejmě snadné psát o chystaném soudním procesu, jelikož autor R. H. Balson je původním povoláním advokát. O poznání větším martýriem bylo zřejmě pro překladatele přeložit termíny z amerického procesního práva; trošku o tom něco vím a nepřiléhavost a chybnost těch překládaných právních institutů do češtiny zřetelně svědčí o tom, jak překladatel trpěl.

Proč tedy po mé zdrcující kritice (která jistě R. H. Balsona uvrhne do zoufalství) dávám tři hvězdy? No protože … se to v zásadě čte hezky.

11 18.12.2020

Bohužel musím říct, že to pro mě bylo dost zklamání. Ze dvou důvodů. Naprostou většinu knížky vyplňují popisy technických či chemických postupů, které si dost dobře nedokážu představit, takže jsem byl nakonec rád, že ten Markův nápad fungoval, ale předtím jsem se vždy 3 stránky nudil. Ještě větší problém jsem měl s Markovou osobností, protože autor z něj udělal ultimátního vtipálka, který dělá humor vždy a všude, ta jeho legrace mi ale přišla suchá, málo vtipná a vlastně dost trapná. Přestože tedy měl být Mark sympaťák, cítil jsem k němu odpor.

11 31.08.2015

Knihy Petra Čorneje čtu už dobře čtvrt století, jeho narace mi velmi vyhovuje, protože je (na poměry vědeckého textu) velmi čtivá i pro širší veřejnost. Prof. Čornej si na své vysněné dílo o Žižkovi počkal na důchod, aby měl na psaní klid, utřídil si myšlenky a zúročil své celoživotní badatelské úsilí. Výsledkem je Čornejovo životní dílo, které se zcela po zásluze dočkalo ocenění knihy roku v prestižní soutěži Megnesia Litera. Což - považte - je na historiografické pojednání pozoruhodný výkon.

Přesto musím dát za pravdu některým čtenářům, které sáhodlouhá pojednání o historických souvislostech a zvláště pak detailní popisy událostí, osob a majetkových poměrů unavovaly a připadaly jim příliš podrobné. Někdy to tak skutečně může být, inu nejedná se o dílo krásné literatury a prof. Čornej zcela zjevně místy nemohl nepropadnout své profesní deformaci směřující k vědecké popisnosti. Na druhou stranu - jak autor na závěr knihy sám poznamenává - kniha by klidně mohla mít dvojnásobný rozsah a poznámkový aparát by mohl nakynout dokonce na desetinásobek.

Žižkův život byl celými generacemi vědců mnohokrát prozkoumán a uvážíme-li, že počet listinných pramenů a archeologických stop je s největší pravděpodobností v relaci k Žižkově době již vyčerpán, musel prof. Čornej vyvinout takřka nadlidské úsilí, aby k tolikrát již recyklovanému tématu přinesl nějakou podstatnou vlastní přidanou hodnotu. V tom vidím přibližně polovinu Čornejova úspěchu. Druhá polovina pak je ta překrásná práce s jazykem, která je pro prof. Čorneje symptomatická, kdo kdy slyšel nějakou jeho přednášku, tak ví, že pan profesor dokáže takto krásně s češtinou pracovat přirozeně a spatra.

Ještě jednu poznámku. Na celé knize je patrné, že historik Žižkova života má nelehkou úlohu, když o jeho životních osudech musí nejednou spekulovat, domnívat se a usuzovat. Není divu, když se dočteme, že zprávy o Žižkovi zmizí z pramenů klidně na 20 let. Proto ve mně třeba nebudily moc velkou důvěru zprávy o jednookém bojovníku, které jsou známy z bojůvek stoleté války, účasti na konfliktu mezi Řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií i odjinud (úřad na dvoře krále Václava).

A přestože si tím popularitu jistě nezjednám, dovolím si na závěr jeden kontroverzní hodnotící soud. Žižka a jeho činy mi byly odporné. Žižku (i s vědomím historických souvislostí a konsekvencí doby počátku 15. století) vnímám tak, jak to prof. Čornej nemá rád, totiž jako lupiče, vraha, nájemného zabijáka, žoldnéře, později na sklonku jeho života i jako primitivního náboženského fanatika a pachatele masakrů na nevinném civilním obyvatelstvu. Nevidím proto důvod, který je asi zřejmý mnohým jiným, proč je právě Žižka oslavován četnými pomníky, sochami a památníky i jinak. Žižka notnou dávkou přispěl k tomu, proč je středověk vnímán jako věk temnoty, ze kterého se řízení dějin pozvedávalo ještě dlouhá staletí.

9 20.07.2021

Řadil bych se spíše k těm, kteří tvrdí, že Kateřina Tučková tuto knihu neukočírovala. Nemyslím si, že je to kniha napsaná na politickou objednávku, ale jednoznačně je to kniha sepsaná pod tlakem atmosféry politické korektnosti. Autorka knihu, spočívající v myšlence historické nespravedlnosti, jíž byli stiženi brněnští Němci na jejich pochodu smrti, příliš nezvládla. Téma natahovala o nesmyslné a užvaněné scény, kterých je kniha plná, atmosféru (po)válečného Brna se jí příliš nepodařilo vykreslit, osobnost Gerty byla povrchní a nesympatická a závěrečné překotné líčení osudů jednotlivých postav napříč 60 let bylo krajně nedůvěryhodné, nezajímavé a také naivní (Gerta upadne na půlstoletí do nějaké podivné soporické letargie, ze které jí vytrhne až přihlouplý vnuččin plán o omluvě).

9 30.05.2016

Popravdě četlo se mi to obtížně. Jsem Jihočech a náš venkov mám rád, ale do četby Selského baroka jsem se musel nutit. Nepřirozenost, nudnost a taky snad i jistá absurdnost dialogů mezi postavami (i mezi těmi vedlejšími) mi připomínala prvotiny mladých a nevypsaných autorů. Takhle spolu prostě lidé ve skutečnosti nemluví. Minulost Rozálie Zandlové mě nezajímala a postupně mě začala i otravovat. Ukňouraná ublíženost a strojené pohodářství Pavla Straňanského mě dokonce poněkud popuzovaly. Závěrečné senzační rozuzlení příběhu mi přišlo nereálné a směšné. Zaujalo mě, že Pavel, který neustále dával na odiv svou chudobu a nedostatek příjmů, neustále vysedával po kavárnách a hospodách, napájel se tam veškerým sortimentem a sežral při tom horu tatranek. Chystal jsem se na tuto knihu celých těch 15 let od té doby, co jsem jí poprvé v roce 2005 listoval v knihkupectví a nečekal jsem takové zklamání.

8 10.12.2020

Slabota. Příběh je žánrově na pomezí pohádky a duchařského příběhu pro školní mládež, rozhodně se nejedná o horor. Všechny ty motivy knihy jsou takové přihlouplé: Danielova poctivost, Kylova vychcanost, zlaté mince, duch dívenky, neuvěřitelné metamorfózy, boj dobra se zlem a ten konec...

Mezi lety 2005 a 2013 byla Babička vydána ve 13 různých reedicích. To z ní zřejmě dělá jednu z nejvydávanějších českých knih vůbec. Proč je tomu tak? Dle mého názoru proto, že Božena Němcová zde vykreslila český venkov ve veškeré idealizované malebnosti a dobrotě, jaká je jen možná. Navíc se jedná o styl poměrně čtivý a snadno stravitelný, což je také hlavní důvod, proč je Babička nejklasičtější školskou povinnou četbou ever. Kdyby totiž učitelé nutili děti povinně louskat Zikmunda Wintera, Karla Václava Raise nebo třeba Josefa Holečka, už by dětičky dále dobrovolně nic číst nechtěly.

8 14.09.2018

Připadá mi, že Peter May ze čtenářských ohlasů zjistil, že zdaleka největší úspěchy doznal s Ostrovní trilogií, a proto se na Hebridy opět vrací. Hrozně to ale láme přes koleno. Jakoby nevěděl, jak rozehrát zápletku, přišel s laciným motivem amnézie. A spiknutí, vraždy a mezigeneračního konfliktu. To vše zasazeno do prostředí (takřka) arktického ostrovu Harris na mě vůbec nepůsobilo přesvědčivě. Stejně jako špatně dramaticky konstruovaný závěr knihy, když připitoměle zasáhne Deus ex machina. A ještě jeden detail - Peter May trpí jistou umanutostí postarších autorů neustále detailně vysvětlovat různé zacházení s výpočetní technikou, očividně aby dokázal, že drží krok s dobou.

8 23.12.2016

Možná je to tím, že jsem trochu pozapomněl na nadšení z předchozích dílů, ale Přízrak je pro mě zatím nejlepší Holeovka. Když pominu epickou zápletku postav, se kterými čtenář prakticky vyrůstal, krásné místopisné popisy, dechberoucí příběh a atraktivní motiv ruské mafie, musel jsem se Nesboovi neustále obdivovat pro jeho mistrný způsob vyprávění - zkusil něco jiného než obvykle (kapitoly se pravidelně retrospektivně prolínaly dvěma rovinami, které se v závěru dokonale setkaly) a mně z toho padala brada. Po delší době se mi stalo, že jsem se od knihy nemohl odtrhnout a přečetl jsem jí asi za 4 dny. Celou dobu jsem coby ostřílený čtenář detektivek pečlivě bádal po vrahovi a když jsem si myslel, že ho určitě mám a říkal jsem si, že tentokrát mě starý vykuk Nesbo nedostane a pod vousy jsem se smál, jak se lacině pokouší vraha příliš nevystrkovat, aby jej neprozradil, v závěru jsem opět zíral, jak hloupej jsem byl.

8 03.03.2015

S gustem a chutí jsem si přečetl další díl. Ve srovnání s ostatními Vondruškovými ságami (Husitská epopej, Přemyslovská epopej) má Křišťálový klíč větší výhodu ve čtivosti, sympatických a uvěřitelných postavách a také v zajímavějších historických reáliích. Jakoby baroko sedlo autorovi lépe než středověk. Dokonce mi přijde, že pan Vondruška tentokrát ubral i na neustálém nastrkování různých forem dobového miliskování a jiné kopulace.

7 24.06.2021

Když tady čtu všechny ty superlativy, nedokážu se zbavit dojmu, že jsem četl jinou knihu. Rozjezd knížky je skvělý, to jistě, ale ve zbylých 90% se jedná o zbytečně nastavované žvanění, donekonečna natahované o různé hrátky špionů a bezpečnostních agentur a vše to pomalu a nezáživně směřuje k nevyhnutelné koncovce, která ovšem také není ani zdaleka tak úžasná, jak čtenář ve skrytu duše doufá. On vlastně celý ten motiv šachové hry, na které je kniha vystavěná, je strašně prvoplánovitý a křečovitý - SPOILER ALERT - Nakonec jsem se nedokázal nesmát tomu, jak železným mužem byl ve finále stařičký intelektuál Saul Laski, který sám zlikvidoval řadu žoldáků, zvláštních agentů a upířích monster, a to i v situaci, kdy byl vyčerpán, několikanásobně postřelen, zmlácen a jinak udolán.

7 16.04.2018

Oproti prvnímu dílu, ze kterého jsem byl nadšený, mě díl druhý bohužel dost zklamal. Měl jsem dojem, jako by pan Vondruška psal příliš překotně a neměl čas jednotlivé zlomové události dostatečně dramatizovat či vypiplat (například historické bitvy nebo smrt některých ústředních postav). Děj proto plyne spíš nudně a nezáživně na pozadí známých dobových událostí a banálních historických reálií. Osudy ústředních postav mě postupně přestávaly zajímat. Poslední dva roky (1424-1425) autor odbyl jen jakýmsi stručným zápisem. Přitom jen v roce 1424 nastaly dvě velmi důležité události - bitva u Malešova a Žižkova smrt. Také jsem si nemohl nevšimnout, že autor je zřejmě posedlý motivem středověké kopulace, protože na každé druhé straně někdo někoho "pomiluje"; nakonec je toho milování v knize tolik, že je to až otravné.

6 31.05.2015

Po delší době jsem zas nějakou knihu nedočetl, a to dokonce nedlouho před jejím koncem, protože se mi kniha postupně znechucovala pořád víc a víc a postupně mi začalo být jedno, kdo je vrah. Chápu, o co Mayovi šlo, dostal nápad napsat detektivku, ve které bude čtenáři postupně dávkovat zajímavosti o čínské kultuře a reáliích. Je to spisovatelská kalkulace a zjevný marketingový motiv, což by mi zas tak nevadilo, kdyby se jednalo o zajímavou detektivku. To ovšem Pán ohně není. Vyšetřování případu se posouvá ukrutně pomalu, spisovatelovo podsouvání reálií časem prořídne a většinu knížky opanuje lehké erotické jiskření mezi detektivem Li a lékařkou Margaret. Je to tak neskutečně otravné a rozvláčné, že má čtenář dojem, že čte nějaký šestákový román červené knihovny. Navíc se obě postavy chovají jako strašní kreténi a do toho tam něco připindává moudrý strýček - konfucionista. No nedá se to číst.

5 20.03.2020

Poslední hodinu považuji nejen za nejslabší knihu ze série Římský válečník, ale dokonce i za nejslabší knihu Harryho Sidebottoma vůbec. Působí jako naprosto zbytečně nastavovaná kaše, při jejímž vaření autor solidně trpěl.

Balista se v podstatě celou knihu nemůže vymotat z ulic Říma, marně hledá cestu ke Koloseu, na každém kroku jej pronásledují špehové, vrazi, pretoriáni nebo městská hlídka. Balista při té nešťastné anabázi pořád někam padá nebo ho někdo bije, takže musí být jedna velká modřina a bohužel také ztrácí čtenářovy sympatie kvůli tomu, že cestou zavraždí několik zcela nevinných lidí.

Okolnosti spiknutí jsou nepřesvědčivé, politické intriky jsou nesrozumitelné a otravné. Samotný dramatický závěr knihy je poměrně odfláknutý a nezajímavý. Bylo mi z toho smutno, zvlášť když si vybavím, že ve své době jsem považoval Sidebottomův Požár na východě za jeden z nejlepších historických románů.

5 25.09.2019

Knihu vnímám jako typického představitele normalizačního historického románu. Jedná se o styl pomalu plynoucí, popisný a dosti nudný. A to přesto že se jedná o příběh renesančního dobrodruha a hochštaplera Kelleyho, v jehož životě nebyla nouze o náležitá dramata. Měl jsem u Kaplického týž problém s Kladivem na čarodějnice; přijde mi, že autor tak nějak popisuje historickou scénu, bez většího nápadu sepisuje dialogy postav, ale nemá talent k tomu, aby čtenáře zaujmul či dokonce strhnul. Problém je možná také v tom, že kniha na svých asi 260 stranách se snaží obsáhnout románovou formou celý Kellyho život, což je ovšem na historicko - biografický román zoufale malý knižní rozsah a kniha nakonec působí skoro až jako životopisný medailon. U takových knížek mám zkušenost, že po nich sáhnu, když momentálně nemám po ruce nic atraktivnějšího, čtu je nekonečně dlouho a dočtu je se zaťatými zuby anebo vůbec ne.

4 24.06.2020