Nočnípták komentáře u knih

Moje druhé setkání s autorkou a opět zklamání. Na knihu jsem v knihovně čekala dlouho a nakonec jsem ji vrátila nedočtenou. Záznam do pořadníku na Bábovky a Osm jsem odmítla. Už nemám odvahu. Asi se Radka Třeštíková zaměřuje na mladší čtenáře. Jenomže bych byla zklamaná i kdyby mě bylo dvacet.

Nehodnotím, protože jsem nedočetla.

Tuhle knížku mám moc ráda. Stále se k ní vracím. František Kubka vypráví o knihách, se kterými se setkal v dětském a chlapeckém věku. Od Enšpígla, přes Robinsona, Verneovky, Babičku a další od českých, francouzských a anglických autorů. Většinu z nich znám také já ze svého dětství. Kubkovo vyprávění je plné lásky a obdivu ke knihám.
DOPORUČUJI.

2 16.05.2018

Nostalgie. Jiné slovo mě nenapadá. Čas od času si knihu přečtu, ač už dávno nejsem dítě. Že je z ní cítit fanatismus, jak tady bylo napsáno, si nemyslím. Když si uvědomíme kdy byla napsaná a že autor byl kněz, tak v ní Bůh chybět nemohl. Musím se však přiznat, že když jsem ji četla dětem, tak jsem občas některé věty vynechávala. Zrovna tak konec o smrti broučků. Na to měli dost času. Přečetli si to sami, když se naučili číst.

16 16.05.2018

Děj knihy byl divný, takový nijaký. Postavy nesympatické a jejich jednání jsem nerozuměla. Možná proto, že Radka Třeštíková píše pro mladé čtenáře. Mně se kniha nelíbila.

Byla jsem zvědavá na knihu psanou formou dopisů, ale myslela jsem, že to nebude asi nic moc pro mne, že jenom tak nahlédnu a uvidím. A viděla. Co viděla, přímo jsem zírala. Včera večer jsem začala číst a už mám přečteno. Všechny ty postavy jsou tak blízké. Jako bych je znala. Jako bych s nimi žila. Autorce se povedlo přiblížit nám fiktivní příběh jako kdyby byl skutečný. Škoda, že již nic nenapíše.
Čtenářská výzva 2018. 16. Poslední kniha /již nežijícího autora/

20 14.05.2018

Líbilo se mě, že básník použil pro své verše málo známé pověstí o známých místech v okolí Strakonic.

13.05.2018

Kniha mě zklamala. Nevím co přesně jsem čekala. Zaujal mě zvláštní název, krásná obálka a komentáře zde byly většinou pochvalné. Začátek dobrý, pak jsem drobet přeskakovala/a to nedělám ráda/. Konec taky dobrý. Kdyby to skončilo jinak, byla bych naštvaná, že jsem ztrácela čas.

2 13.05.2018

Knihu jsem kdysi zakoupila jako dárek. Neměla jsem možnost si ji přečíst, jenom trochu nahlédnout. Teď ji vlastním a nedovedu pochopit, že jsem mohla být bez ní. Je to literatura faktu, ale nejsou to jen odborné projevy o literatuře. Našla jsem zde tolik věcí, které neznám, které nebyly nikdy publikovány. Nebo necenzurované texty. Také tu jsou mimo fotografií karikatury od Františka Bidla a Adolfa Hoffmeistera. Jsem nadšená.
A jako chuťovka, jako bonbonek - plakát "Obálky prvních knižních vydání děl Jaroslava Seiferta"

2 12.05.2018

I když kniha vyšla v roce 1962 tak vlastně nezestárla. Některá, zde zobrazená, zákoutí již samozřejmě nenajdeme. Většina je však těch, která se změnila jen nepatrně, nebo vůbec ne. Jsem moc ráda, že jsem tuto knihu objevila. Stále v ní listuji. Se staršími vnoučaty jsem ji začala používat jako průvodce. Porovnáváme místa zde namalovaná se skutečností. Takže mne potěšila při čtení a těším se z ní pokaždé, když najdeme zde zobrazené uličky a domy.

12.05.2018

Motto:
Hlubokým lesnatým údolím pospíchá divoká Vydra mezi kapradím, náprstníky a strmými boky skal, přeskakujíc kameny ve stínu temných olšin a smrků, na jaře je kalná a rozpěněná se slibem prvních zelení ve zdviženém větvoví bříz, v létě zase stříbrná a plná duhového světla, do podzimních mlh odnáší nazlátlé listí z bučin i vlhkou hřibovou vůni jedlových tmání a zima ji promění v modrobílou nádheru světel a stínů, na balvany si nasadí sněhové čepičky, les mlčí kolem dokola a ona pospíchá, čaruje, tančí...
Ladislav Stehlík - Země zamyšlená

Autoři knihy si nemohli vybrat kouzelnější slova pro úvod této knihy. Neznám jiná, která by výstižněji popsala jaká je moje milovaná Vydra.

Vydra nemá vlastní pramen. Zrodila se soutokem tří potoků. Na šumavské Modravě daly život první dámě potoky - Filipohuťský, Modravský a Roklanský. Cesta Vydry není dlouhá, ale té krásy a života na necelých dvanácti kilometrech. Její pouť končí u Čeňkovy Pily, kde se spojí s neméně krásnou Křemelnou, aby daly život další řece - Otavě.

4 12.05.2018

Druhý díl trilogie. Opět zážitek. Od knih Petera Maye se nemohu odpoutat. Ještě dlouho po přečtení ve mně doznívá pocit uspokojení z neobyčejné četby.

20 11.05.2018

Krásně zakončená trilogie. Nejraději bych četla pořád dál. Nerada jsem se loučila.

15 11.05.2018

První díl trilogie z ostrova Lewis. Není to jen detektivka. Je to krásná detektivka. Nebo spíš psychologický román skloubený s detektivním příběhem. Možná i trochu historický román. Je to tohle všechno a ještě o drobet víc.

28 11.05.2018

Peter May umí. Tak je to prosté. Je všestranný. Ať už jsem od něho četla čínské thrillery, trilogii z ostrova Lewis, nebo romány Ostrov Entry a Umrlčí cesta, vždy jsem byla nadšena. On není jen spisovatel detektivek, on je hlavně vypravěč. A tento román je toho důkazem. Detektivní zápletka zde není tím nejdůležitějším. Ta jenom doplňuje příběh o přátelství a touhách mladých kluků, které vydrží až do stáří.

9 11.05.2018

"Ty kdybys neměla uši, tak se budeš smát kolem celé hlavy,"...

Humorně laděné povídky ze života, které jsou prokládány humornými verši. Poprvé jsem se setkala s paní Šimkovou na stránkách i60.cz, kam občas píše své příhody. Mám ráda, když někdo dokáže vážné věci vidět s nadhledem a humorem. A navíc je ještě umí předat dalším lidem.

1 11.05.2018

Většina zde uvedených veršů vyjadřuje lásku a úctu k matce, otci, vlasti a národu. Většina z nich je smutných a bolí z nich u srdce. Přesto /nebo právě proto?/ z nich také cítíme život.

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi, - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by to tvá ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Znáte? Ale jistě. Vždyť Dědova mísa, to jsou naše školní léta. A tak ještě jednu méně známou.

České verše

Děkuji ti, vlasti moje drahá,
děkuji ti, matičko má drahá,
žes mně dala lásku k tobě vroucí,
žes mně dala pláč a vzdech horoucí.

Děkuji ti, vlasti moje drahá,
děkuji ti, matičko má drahá,
když zavzdychám, že to písně vzdychám,
a když pláču, že to perly pláču.

4 11.05.2018

Máchův Máj. Dvě slova, která vždy rozechvějí moje srdce. Jistě je nás takových víc, na které působí stejně. A to je již těmto veršům 182 let a přitom vůbec nejsou zastaralé. Zase jsem se přesvědčila, podle zdejších komentářů, že to, co je povinnou nebo doporučenou četbou se většině čtenářů nelíbí. Snad proto, že jim je to vnuceno v nepravý čas. Pokud se nechá čtenář odradit a nezkusí se po čase začíst znova, bude ochuzen o krásu lehce plynoucích veršů.
Máj je pro mne KRÁSA. Krása českého jazyka. Krása české přírody. Krása české krajiny.

18 10.05.2018

Když vezmete knihu do ruky, uvidíte na přední straně obálky historickou fotografii Zhůří pod Javornou. Černobílá fotografie, hodně chalup, kostel a procesí lidí. Pak knihu obrátíte. Strnete. Na co se to díváte? Barevná fotografie. Stejné místo. Krásná krajina. Louky, stromy, v dáli malý domeček - snad kaplička? Nic nepřipomíná, že zde bylo zalidněné Zhůří.

Co říci o knize? Je krásná, smutná, okouzlující. Přesně taková jako celá Šumava. Je to kus naší historie, zaniklé historie.

Šumavák pan Emil Kintzl říká: "Šumavu miluju.Prožil jsem tu celý život. Přijeďte se na tu krásu podívat."

11 09.05.2018

Skvěle napsaný román. Autorovi se povedlo přiblížit nám dobu která,
přesto, že je nepříliš vzdálená, pomalu upadá v zapomnění. To však nesmíme dopustit. Přála bych si, aby se kniha stala povinnou četbou.
Když jsem ji četla poprvé, nemohla jsem se odtrhnout. Zhltla jsem ji za dva dny. Teď podruhé jsem četla volněji a musím říct, že jsem si všimla mnoha detailů a drobností, které mě předtím unikly. Můj názor na bratry a jejich skupinu je stále stejný - rozporuplný. V tom, jak na ně nahlížet, asi nikomu žádná kniha nepomůže. Mně pomohla dát si do souvislostí události o kterých se nesmělo mluvit. O kterých se jen šeptalo. Mašínové jsou pro někoho hrdiny. Pro mne ne. Ale hrdina je vychoval a já dokážu pochopit, že tady nemohli žít. Ne v režimu, který z jejich otce udělal "nepřítele lidu" a je nenechal skoro dýchat. Jaké zvolily prostředky,aby dosáhli své svobody, se mě nemusí zamlouvat, ale také se mě nezamlouvá jak za to zaplatili lidé kolem nich. Otázka však zní, jestli vůbec měli nějakou jinou možnost volby. V každém případě je neuvěřitelné, že dokázali bojovat a zvítězit proti obrovské přesile. Dvacetiletí kluci.

15 08.05.2018

Nádherná kniha o hledání ledovcového medvěda, kráse aljašské přírody a vzácném přátelství mezi autorem a japonským fotografem.
"Jako fotograf," četl jsem,"mě Mičio naučil dívat se očima - ale jako přítel jsem od něj pochytil, jak vidět srdcem."
Jak hledání dopadlo neprozradím, abych budoucím čtenářům nepokazila zážitek ze čtení. Ale neodolám napsat ještě jeden úryvek z knihy.

Existuje však ještě jeden druh medvěda, který se na jaře probouzí ze zimního spánku - obezřetné, nepolapitelné zvíře, které tráví svůj život zahalený tajemstvím, ale přesto jako by neustále pobývalo na okraji mých představ jako přetrvávající vjem z doby ledové. Má barvu zimního nebe, světle modrošedou srst shodnou s barvou holých žulových balvanů, zanechaných v kraji při ústupu ledovců. Nazývá se modrý nebo také ledovcový medvěd a člověk může klidně strávit celý život prohledáváním fjordů a ledovcových polí Aljašky, aniž by jej kdy spatřil.

2 05.05.2018