MichelleS komentáře u knih

Podzimní počasí ve mně vyvolalo chuť na příběh o strašidelném domě, chtěla jsem se bát a chtěla jsem tu atmosféru, co slibuje anotace. Ale bohužel, tato očekávání se nenaplnila. Nemám problém s mnohastránkovými knihami, ani s pomalým tempem vyprávění, ale tady se cca 300 stran neděje skoro nic, slibovanou tajemnou atmosféru rozpadajícího se domu, hledám a hledám a čekám a ona následuje jen jedna návštěva sídla za druhou. Ani jazyk není ničím zajímavý, popis je sice detailní, ale fádní. Děj se očekávaným směrem rozjede teprve od scény v dětském pokoji. Možná měla být vypravěčem Betty nebo Caroline, někdo kdo v ducha věří, aby tomu uvěřil i čtenář. Možná i proto jsem opravdové fluidum strachu našla až na poslední stránce, kdy už je dům prázdný a doktor Farraday naznačuje, že možná něco zaslechl, zahlédl.

2 08.12.2019

"Ta sladkohořká melancholie se nesla vzduchem, kterým žádný pták neproletí."

1 23.11.2019

"Román podle skutečných událostí", který není tak docela román. Tím, že není jasné, co je pravda a co fikce, umožňuje autorce mluvit tam, kde by ji možná autocenzura umlčela. Uchvátily mne pasáže z ostrova Farö.
"Ani jeden z nich neuměl vařit; možná že jedním z důvodů, proč spolu nemohli dál žít, bylo, že ani jeden z nich vařit neuměl, možná to je přitažené za vlasy, ale nikdo z nich neuměl ani žehlit nebo vytírat podlahu, nikdo z nich se neuměl postarat o dítě, nemluvím o lásce, láska tam byla, mluvím o práci, mám na mysli to, co vyplývá z aktu založení rodiny a společného domova, oba byli buržoazní dítka a nebyli schopni žít moderní skandinávský život střední třídy. A ani o to nestáli. Chtěli svobodu. Chtěli zůstat dětmi. Mluvili o svobodě a umění, ale utíkali se schovat do bezpečí pokaždé, když bylo neznáma příliš mnoho. Byli dětmi malého světa. Matka i otec chtěli být oba dva ztracenými syny, a až bude po mecheche, chtěli zpátky domů. Nebo pryč. Nebo domů. Nebo pryč. Ztracený syn je tím nejmilovanějším. Vždycky ho vřele přijmou, otec mu vyběhne v ústrety až ven, porazí pro něj tele a staršího, poslušného syna odbude drobty. Synu ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen."

"Můj otec měl mimořádnou schopnost vyvolávat v druhých pocit jedinečnosti. Mimořádnosti. Výjimečnosti. Vzal tě za ruku a řekl pojď se mnou a člověk si na krátkou či delší chvíli připadal, že je možná první, komu to řekl."

2 31.10.2019

Tíživé čtení s mnoha otázkami, na které nejsou jednoznačné odpovědi. Všechny tři příběhy by mohly existovat samostatně, ale jejich setkání, spíš jen dotek, přidává další úhly pohledu, další metaforu ... Knížka, ke které se chci vrátit a znovu se ptát a hledat (se).

6 26.10.2019

Jednoduchý příběh, ve kterém poklidné vody malého městečka rozbouří příjezd kouzelníka s krásnou asistentkou. Jazyk plný přechodníků ho však pozvedá na úroveň bájí ze starodávných kronik.

11 13.10.2019

Čtení, u kterého se svírá srdce nad dítětem žadonícím o lásku, pozornost.

11.10.2019

Patos, klišé a kýč, kam se podívám. Jazyk jak ze školní slohovky, bez nápadu. Příběh se tváří strašně dramaticky a neotřele, ale motivace chování není ani v náznaku. Že by vášeň byla omluvou pro vše? Čím dramatičtější scéna, tím zároveň trapnější. Jedna hvězda za Modrovouse. Možná kdybych byla fanynkou filmu, viděla bych to jinak, takto nevím, zda budu mít odvahu se na něj někdy podívat.

3 10.10.2019

Kniha pomalého tempa, které čtenáři umožní sžít se s postavami, jejich dobou a myšlenkami. Historická linka se mi moc líbila, včetně náhledů do soudobé filozofie, židovských zvyků, odkazů na Shakespeara. Ta současná mohla být měně rozsáhlá. Okolnosti vědeckého zkoumání a zacházení se vzácnými rukopisy, dvojice badatelů, jejichž komentáře čtenáři mnohé osvětlují a doslova zhmotňují fascinaci historií, a vývoj jejich profesního vztahu, mě zajímaly a zvyšovaly napětí při čekání na další osudy Ester. Ale ty osobní milostné a zdravotní linky už dostaly na můj vkus příliš prostoru.

7 09.10.2019

Přiznám, že jsem nedala víc než dvacet stran najednou, protože pak už mě Samko neskutečně vytáčel. Ne tím, že je omezený, ale že si ve své omezenosti libuje, ta sebejistota až namyšlenost, ohrnování nosu nad kdekým. Na obálce je přirovnánván k Forrestu Gumpovi, který mi ale na rozdíl od Samka (alespoň ve filmové podobě, knihu jsem nečetla) byl sympatický pokorou, otevřeností, dobrosrdečností. Uznávám, že je to výborně napsaná postava, že jeho postřehy vypovídají hodně o životě a společnosti za totality a následně v rozvíjející se demokracii. Neschopnost orientovat se ve složitém světě a mezilidských vztazích volá po jistotě, pravidlech, Někom nahoře, kdo vše vyřeší, zařídí.

6 25.09.2019

Celý děj je v anotaci a přece se dozvíme mnoho dalšího, viděného několika pohledy. Postavy nejsou výjmečné krásou, schopnostmi, exkluzivním původem, příběh nevyniká atraktivním prostředím a množstvím překvapivých zvratů, a přece je plný emocí, života, svědectvím o jedné epoše. Nádhera (i když mi jazz nic neříká).

6 20.09.2019

Stydím se, že jsem o existenci pořadu neměla tušení. Zkusím pohledat starší díly, protože osobnosti přiblížené v knize mě velmi zaujaly. Některé jsem znala, jiné jen podle jména. Láká mě nahlédnout do osudů dalších nevšedních lidí, kteří něco dokázali. Mimořádně mě zasáhl rozhovor s Jiřím Ježkem, vyrovnání se s nehodou, handicapem, radost ze života a odpovědnost, s kterou vnímá své okolí.

7 14.09.2019

Čtivý román, který čtenáře nenásilnou formou seznámí s historií Vietnamu 20. století. Joseph je celkem sympatický hrdina, který se umí poučit ze svých chyb, takže nepůsobí jako dokonalý a neomylný. Trochu moc náhodných setkání se stále stejnými lidmi. Nejzajímavější byly popisy vietnmských tradic a proměny způsobu života. Především dramatické scény mě doslova přikovaly ke stránkám.

3 10.09.2019

Nevím, zda je to délkou knihy nebo vnějšími překážkami ve čtení nebo kombinací obojího, ale neskutečně se mi čtení vleklo. Velké množství postav (advokátů, soudců, novinářů, ...) působilo chaoticky, ztrácela jsem orientaci, kdo je kdo. Zůstal ve mně dojem, že se na jedné tragédii hodlá napakovat nebo prosadit své zájmy každý, kdo jde okolo, s čestnou výjimkou několika příbuzných. Přemýšlím, kdo je (aspoň podle této knihy) větší pakáž - právníci nebo novináři? Škoda, že Gary aspoň pro ty, co ho měli rádi, nedokázal opravdovou lásku vracet, využít svou inteligenci a nadání. Nedávno jsem četla jiný reportážní román o zločinu Capoteho Chladnokrevně, který mne zaujal mnohem víc, nenudil, nezahlcoval a přece sdělil vše podstatné.

2 15.08.2019

První čtyři povídky se mi líbily, obzvlášť Tátovy narozeniny mě zasáhly, tou nenápadnou krutostí, tenkou hranou mezi vytrvalostí a beznadějí. Ostatní, i když i ony vyprávějí o různých podobách totalitní zvůle, byly na můj vkus strohé, bez jiskry, zapomenutelné.

26.07.2019

Opravdová láska k životu provází celý život Andrease Eggera, nespekuluje, nechytračí, rány osudu ho nesrazí na kolena. Místy mi kniha připomněla Muže, který sázel stromy, ústřední dvojice Andrease a Marie zase Izáka a Inger z Matky země.

4 25.07.2019

Atmosféra zaniklých vesnic, dozvuky historie, vzpomínky pamětníků, rány, které čas nezahojil, to se povedlo. Ale postavy a příběh, který by to držel pohromadě, se mi nelíbily, křečovité, místy přepálené a černobílé. První román, třeba některý další bude lepší.

1 20.07.2019

Mix rodinné ságy, historického románu, lidového folkloru, nadpřirozena. Krása a láska je pošlapávána i uctívána, ženy jsou výjmečně krásné (až na jednu) a silné, muži i přes svou fyzickou sílu nemají navrch. Ano, některé konkrétní detaily násilí jsou silná káva, ale toho živého, barevného, šťavnatého, nepředvídatelného je tisíckrát víc.

4 20.07.2019

Občas je třeba si něco takového přečíst a uvědomit si, že svoboda není jen nějaké heslo z volebních letáků. Bereme ji jako samozřejmost a zapomínáme, co to s lidmi dělá, když svoboda chybí.

2 05.07.2019

Pokud čtenář u vrcholné scény psychothrilleru usíná, asi se to tak úplně nepovedlo. V ne příliš obsáhlé knize je toho namixováno strašně moc, takže nic nefunguje. Islandské přírody je tu trochu, hlavně písek, občas mlha, pár zvířat. Lidové pověsti nepůsobí mysticky a tajemně, spíš jako horory od prázdninového táboráku. Osamělý dům, soutěska, přehrada, opuštěná osada se všemi skrytými průchody, sklepy, tunely, zamčenými/nezamčenými dveřmi, to vše vytváří zajímavé prostředí, ale jako by se autor nemohl rozhodnout mezi nádechem gotického románu a postapo. Staříci jsou jen málomluvné neurčité postavy. Měly mě děsit? Měly být spojenci nebo nepřátelé? Čtyři hlavní hrdinové, s kterými se nedokážu sžít, nefandím jim a je mi celkem jedno, co se jim přihodí, proč se zase pohádají, kdo a jestli vůbec někdo přežije. Mají za sebou různá traumata, ale žádné hodnoty. Alhohol a nějaký ten joint jako lék na vše, možná i na jednoduché řešení zápletky.

7 02.07.2019

Některé střepy nejde slepit.

2 29.06.2019