micha-ella komentáře u knih
Moje komentáře se ztrácejí, nevím proč. Tak znovu:
Kdybych tušila, že je to duchařina, vůbec bych tuhle knížku neotevřela. Až do poloviny jsem se těšila, jaké bude rozuzlení, horory mám docela ráda, ale musí mít reálné jádro. Občasný humor v dialozích se mi líbil, obálka se mi nelíbila vůbec. A tolik chyb v překladu už jsem dlouho neviděla!
Nevím, proč text komentáře nenaskočí hned jako dřív. Současné čarování se změnami mě mate.
Mohl by mi některý spisovatel vysvětlit, proč místo jedné časové linky pomíchá kapitoly tak nešťastně, že to leckterého čtenáře odradí od dalšího čtení? Jakmile zjistím, že čas je v příběhu zpřeházený, sama si kapitoly seřadím až do poloviny knížky (dál už to není nutné, už jsem chycená a připravila bych se možná o řešení detektivní záhady). Tady to šlo bezvadně a ten thriller se mi pak moc líbil.
Tak tentokrát mě mistr slova zklamal, a to hodně. Nemám žádné literární vzdělání, vycházím jen z jeho předchozích děl a z počtu ostatních knížek, které jsem za svůj život přečetla, a tak hodnotím možná laicky. Mně tento pozdní Nabokov, který se jiným zdá skvělý, připadá už trochu senilní a hlavně pohodlný, než aby dbal na formu a na čtenáře. Má myšlenky a vzpomínky, které mu bez velké kontroly padají na papír. Co říct třeba na toto souvětí: "Když Hugh Person, člověk milující pořádek, pátral po komodě,do níž by si uložil věci, všiml si, že prostřední zásuvku starého psacího stolu, vykázaného do tmavého kouta pokoje a odsouzeného do role pouhého podstavce pro lampu, která bez žárovky a stínidla připomínala kostru polámaného deštníku, ruka hosta či pokojské (ve skutečnosti ani jednoho nich) kteří ji jako poslední prozkoumali, zda v ní něco není (neprozkoumal ji nikdo), řádně nezasunula." Konec citátu. Za tohle by žáček čtvrté třídy dostal ve slohové úloze pětku. Autor má k stáru asi rád zelenou barvu - ta se hodně opakuje, jablečně zelená na okenicích, jablečně zelená zástěra, zelená figurka lyžařky atd. až po jedovatě zelenou. Ano, jeho popisy věcí i situací jsou jinak hodně barvité i průzračné, to se mi líbí, ale to přeskakování sem a tam už ne.
Divím se sama sobě, že jsem tuhle knížku dočetla. Začátek mě totiž bavil a nevarovalo mě, že i u Mlčící pacientky byl konec leda k naštvání. V Pannách se z té prapodivné historie servírované na mýtech změnil závěr v hotovou magórii a naprostou pitomost, takže ze tří hvězdiček musím ještě jednu ubrat.
Tuhle knížku jsem přečetla už dávno, v roce 2002. Jsou to rozhovory se samými chytrými lidmi. Tehdy jsem si jí s přestávkami dávkovala mezi jinou četbou, abych ty myšlenky plně vstřebala. Snad proto jsem si k ní tehdy zapomněla napsat komentář.
Napínavý, psychologicky dobře vystavěný příběh s krásnými popisy horské přírody. Kapitoly s návraty do minulosti mě moc nebavily, ale celkově jsem si čtení užívala a i konec jsem pochopila. Pro mne je zcela jednoznačný.
Knížka zajímavá námětem, stylem i obsahem. Hlavní hrdinka mi byla od začátku až do konce protivná - holka, která každého využila a odhodila. Divím se, že některým čtenářům je sympatická. Taky se mi zdá v tom životním příběhu leccos nepravděpodobné - nemá ani základní vzdělání a přesto pak studuje na VŠ? A co třeba evidence obyvatel, zdravotní pojištění atp.? Kolem ní je hodně postav, ale velmi dobře vykreslených, nepletly se mi. Líbilo se mi to.
Knížku jsem četla s přestávkami, dokonce jsem mezi tím přečetla jinou a načala další. Nevím, proč mi nevyhovoval styl psaní a těžko jsem se soustředila na děj, možná moje chyba a ne chyba autorky. Taky je pro mne problém, číst o rasismu v dnešní divné době.
Přečteno za jeden večer. Teď teprve čtu anotaci a takhle dlouhou jsem ještě nikdy neviděla, přijde mi naprosto zbytečné vysvětlovat obsah knížky. Obojí jakoby opravdu psal žák sedmé třídy. Dokazovat, co má smysl, tímto způsobem? NE.
Styl psaní se mi nelíbil a smutný konec taky ne.
Román plný různých životů, hodně hustý. Něco až nadbytečné - například příhody z cestování po Irsku, ale i jiné - a to množství postav! Chvílemi se mi pletlo, o které době je zrovna řeč. Popisy Berlína se určitě líbí Berlíňanům, každému se líbí číst o místech, která zná. Název knížky jsem nepochopila, ani jedna z hlavních postav se nesnažila dělat všechno správně.
Mně vyprávění příběhu z pozice zvířete připadalo jak knížka pro děti. Takže to, co chválí předchozí komentář, považuji naopak za mínus. Marně si vzpomínám na název jiné knihy, která pojednávala o výchově opice v rodině vědce, která zde od mláděte vyrůstala s lidským dítětem jako se sourozencem. Domnívala jsem se, že Pong bude něco podobného a jsem tedy hodně zklamaná.
Očekávala jsem něco úplně jiného, něco o dítěti, které přežívá v lese, jak naznačuje obálka. Osud šikanované dívky a další přidané hodnoty v ději mě skoro nudily, chytrý a sympatický chlapec z lesa byl v dospělosti povahově značně nepravděpodobný. Celé je to hodně nereálné.
Divný příběh, který mě moc nebavil, přestože je napsán pěkným stylem.
Spletla jsem se, povídky moc nemusím. Depresivní, smutné, pochmurné.
Výborně sestavený příběh, tahle knížka mě bavila. Jediné, co mi v ději vadilo, byl neustále konzumovaný alkohol.
Dva příběhy, které se na konci spojí a které mi svým střídáním šly hodně na nervy. Dějovou linku psanou kurzívou jsem v polovině opustila, to se prostě číst nedalo, vrátila jsem se k ní až v závěru. Druhá linka mě celkem bavila, pořád jsem čekala, co už z toho vyleze a nevěřila jsem svým očím. Po protivné módě přítomného a budoucího času se teď stalo v literatuře módní, že konec knihy převrátí celý děj vzhůru nohama a má to být pro čtenáře to nejlepší. (Někteří to skutečně chválí.) Pro mne je tím postavením na hlavu všechno předchozí tak nepravděpodobné, pitomé a neskutečné, že lituju času, kdy jsem u toho seděla. Skoro odpad.