marvarid komentáře u knih

Děkuji za pozvání do soukromí tohoto japonského páru, do krásné zahrady se starým domem. Vyprávění bylo plné poezie a melancholie – čas plyne a nejde ho vrátit ani zastavit. Příběh byl tak jednoduchý a přece se mi vryl hluboce do paměti. Knihu si nechám a myslím, že se k ní budu vracet, až si budu chtít odpočinout.

10 08.08.2019

Mám pocit, že moje duševní zdraví lze odteď zpochybnit. Knihu jsem dočetla, takže minimálně náznak masochismu tu musí být. Příběh je tak banální a jeho aktéři tak pitomí, za celou knihu se nestalo nic, co by nudu prolomilo. Nora má být atraktivní žena, femme fatale. Muži se kolem ní mají jen rojit. A ona si přitom vybere jako jednoho ze svých ústředních milenců Bleriota. Proč? Proč takového nýmanda, kterého živí manželka, škemrá peníze u rodičů a u svého bývalého homosexuálního partnera, nemá pořádnou práci ani zájmy. Protože ve skutečnosti je to přihlouplá hysterka, která také trvale potřebuje sponzora na své „divadelní kurzy“, takže možná zas takové zástupy jiných ctitelů-sponzorů tu nejsou. A my sledujeme, jak se potácejí životem, rozmlouvají, hádají se, rozcházejí a zase scházejí … jak blbá telenovela. Občas problikne náznak ironie, vtipný odkaz, jen malá jiskřička, na tu jednu hvězdu. V závěru jsem jako příjemnou katarzi vnímala fakt, že Sabine konečně Bleriota vyhodí z bytu a ze svého života. A útěchou na konec byla věta: „třeba existuje paralelní vesmír, ve kterém nebyla žádná Nora a žádný Bleriot.“ Čím je román přínosný pro ženy, resp. pro kohokoli a proč dostal cenu Prix Femina, nechápu.

3 05.08.2019

Sakra, musím přidat... Zkusit vždycky najít ten správný rytmus, vydržet běžet až do konce, nezdary přijímat pokorně a poučit se z nich pro budoucnost. Přijmout bolest jako něco nevyhnutelného, pokud chci dosáhnout na své limity. A nevymlouvat se.
Tedy - ne že bych to nevěděla i před četbou téhle knihy. Ale pokud mi to připomene někdo takového formátu, je třeba to brát opravdu vážně.

10 29.07.2019

Dělá to dojem, že VW si zkouší novou metodu vyprávění, testuje, jak to bude vypadat, když nechá čtenáře sledovat volný proud myšlenek svých a svých hrdinů. A místy je to příjemné, jednotlivé obrazy jsou živé, nesou v sobě vtip a ironii. Ale na rozdíl od jejích pozdějších románů se vyprávění jaksi rozpadá do jednotlivých skic a netvoří sevřené vyprávění, neslouží nějaké konkrétní výpovědi (prostě je to jako si prohlížet sadu akvarelů místo velké a propracované olejomalby). Další zvláštností je fakt, že ve vyprávění se to hemží řadou postav, o kterých se toho dost dozvíme (i když všechny ty ženy a dívky obdivující Jákoba se mi postupně popletly), ale o Jákobovi samotném skoro nic. Nejlepší je závěr románu s cestou do Řecka, tady vyprávění dostává konečně nějaký ucelený rámec. Škoda, že není celý román pojatý jako cestopis.

4 22.07.2019

Tenhle žánr čtu spíš výjimečně, nejsem žádný znalec. Ale u románů pana Kinga se mi líbí uvěřitelnost postav - dá si práci s popisem jejich minulosti, práce, bydlení, vztahů k přátelům a příbuzným. O to víc se začnu bát, když se něco zvrtne a začnou se dít strašidelné věci. V kontextu pečlivě popsaného „obyčejného“ života to vyzní vlastně taky uvěřitelně … a o to děsivěji. Možná, že úplný konec příběhu byl trochu přitažený za vlasy, ale je to přeci jen horor, ne psychologické drama. Takže já jsem spokojená, dostala jsem, co jsem čekala.

13 10.07.2019

Kniha plná vulgarit, humoru, věcného a praktického pohledu na ty nejstrašnější představitelné situace. Je o tom, jaké to je být člověkem v naprosté bídě a příšerných životních podmínkách. O tom, že takový život nemusí mít o nic menší hodnotu než vymydlený komfort „Amríkánců“ a že vedle životních těžkostí vlastně řeší to stejné jako všichni ostatní – kde zahlídnout nahou ženskou, jak omráčit kumpány svojí genialitou, zalíbit se své tajné lásce. V tomto duchu autor popisuje své postavy – bez příkras: „Kdybyste vzali kostru, usekli jí jednu nohu, vyrazili jí polovinu zubů, a zbytek navlíkli do hadrů a celý to pochcali, výsledný dojem by se blížil tomu, jak vypadá pan Sálik.“ Ale zároveň jim ve vyprávění ponechá všechnu lidskou důstojnost, kterou si zaslouží. Přes všechen humor a peprnou mluvu je příběh hlavně dojemný, místy mi až pálily slzy v očích (a to se mi opravdu nestává často).
PS: myslím, že jsem nikdy nečetla/neslyšela tak krásný popis ženského pohlaví, jako zde.

6 10.07.2019

DdV je pro mě Virginií Woolfovou současnosti. Také můžeme sledovat volný proud myšlenek protagonistů, který kolísá od banalit typu nástupu do metra po vzpomínky na smrt manžela. Řeší ale problémy specifické pro dnešní společnost – pocit vyhoření z rychlého a duševně náročného životního tempa, faktickou samotu v přelidněném velkoměstě, cílený teror v kancelářích moderní obchodní společnosti. Jazyk je úsporný, ale přesný. Žádná květnatá souvětí. Každé slovo sedí pevně a promyšleně na svém místě. Chvílemi mi přišel pocit zmaru až melodramatický, patetický. Jde přeci jen o zaměstnání, nikdo neumírá. Práci lze přeci změnit. Ale člověk asi může být daleko zranitelnější, když přišel o partnera a na všechno je sám.

11 17.06.2019

Moc bych si přála, abych mohla napsat, že celá trilogie byla skvělá, protože z Anihilace jsem byla upřímně nadšená. Ale závěr vyzněl … nepřesvědčivě, nemastně, neslaně. Adaptace postupně přivyká své hrdiny na fakt, že není cesta zpět do běžného života na planetě Zemi, tedy alespoň ne pro ně. Příjemně mrazivé bylo naznačení síly místního ekosystému (ale jen naznačení). Zajímavou linkou by mohly být vzpomínky Saula Evanse spadající do období kolem vzniku oblasti X, ale ani po jejich pečlivém přečtení si nejsem schopna zrekonstruovat, jak k tomu vlastně mělo dojít.

3 11.06.2019

Autorita trpí obecným nedostatkem 2. dílů trilogie. Neukáže nám nic nového a slouží hlavně jako odpich pro finále, které se bude odehrávat až v díle třetím. Takže ano – většina knihy není příliš zajímavá a vcelku zdlouhavě se vrací, vysvětluje a seznamuje nás s dalšími postavami příběhu a Šéf je opravdu zvláštní hrdina. Ale nevadí. Pro mě byl hlavním vkladem druhého dílu fakt, že mě držel ve stavu napětí, nedaleko oblasti X. Takže i když by kniha jako samostatný celek neobstála, jako součást trilogie za 3*.

4 11.06.2019

Opravdu dobrý postmoderní ekologický román s nádechem východní filosofie. Každé stvoření má svoji hodnotu, svůj jedinečný způsob vnímání světa, svoji specifickou paměť. Pokud tohle nedokážeme jako lidé vnímat, ukazuje to na nedostatek empatie a představivosti. Pokud to povýšeně ignorujeme, setkáme se s následky svého necitlivého jednání (a ty mohou být nevratné a způsobit náš vlastní pád). PS: jen nevím, kdy zemřel Danko…. Ale asi pro každého v trochu jinou dobu, smrt může mít řadu podob.

3 25.05.2019

To bylo SKVĚLÉ !!!!
Už dlouho mě nic tak nevtáhlo, kniha mě po tu dobu 4 dnů, kdy jsem ji četla, úplně pohltila. Jak to, že nemá hodnocení nad 90%? Proč se tolik lidí shodne, že je hlavní hrdinka nepříjemná? Co je špatného na inteligentní introvertní a zvídavé ženě? Nedostatek sentimentu? Ale to je přece v pořádku - kam by s ním v zóně X asi tak došla. Fantastický román, fantastický zážitek. Líbí se mi myšlenka, že si divoká a nepředvídatelná příroda bere náš přetechnizovaný svět pomalu a nenápadně zpátky.

11 13.05.2019

Jediná postava, která mi byla blízká, které jsem dokázala porozumět, byla Beth. Blízkost smrti asi opravdu mění pohled na svět, mění hodnotu každého okamžiku, o který je život nastaven. Sympaticky působil Barret. Ale ostatní protagonisté mi zůstali na míle vzdálení. Nebylo na nich nic, co bych ve svém životě poznávala. Jejich problémy, životní postoje nepřipomínaly nic / nikoho, koho bych znala. Kniha byla i tak dobrá, mám MC moc ráda, ale z jeho románů mi tenhle oslovil nejméně.

3 10.05.2019

První kapitoly mě hodně pobavily. Řada postřehů byla opravdu přesná a vtipná, odpovídala i mým zážitkům z dětství / dospívání. Jak se popisované období přehouplo do dospělosti, už jsem nesouhlasila se vším – něco bylo OK, ale některé názory mi přišly opravdu mimo (nízkou porodnost Evropanek nelze hravě nahradit zástupy malých Afričanů, lady Gaga není zas tak zásadní umělecká ikona ženského pohlaví). Ale to nakonec nevadí, proč si nepřečíst názory někoho jiného, když nejsou předkládány dogmaticky a útočně, ale s nadhledem a vtipem.

4 10.05.2019

Baladické líčení přírody se střídá s přesným psychologickými portréty postav, naturalistickým popisem tělesného chátrání (ať už v důsledku stáří nebo choroby), zároveň je kniha nelítostnou sondou do společenského života na maloměstě přelomu 19. a 20. století se vší přetvářkou a předsudky (které, obávám se, bychom nalezli v nezměněné míře i dnes a nejen na maloměstě). Přes tento široký záběr je román kompaktní, nic není navíc. Fascinovalo mě zrání hlavní postavy Štěpky Kiliánové, resp. to, jak přesně ho dokázal autor zachytit. Jak vystihl obtíže ošklivé a neatraktivní slečny v době dospívání. I její postupnou proměnu v morálně silnou ženu. Film jsem neviděla a ani se o to nebudu snažit. Kniha je tak dobrá, že film prostě nemůže být lepší.

14 29.04.2019

Život Ecuko vypadá tak neutěšeně, smutně… Jako by se během války život celého města a všech jeho obyvatel vymkl ze svých základů a už nikdy se ho nepodařilo usadit zpět. Opravdový domov byl zničen – jsou tu jen malé bytovky a rozoraná pustina před nimi, neúplné rodiny. Mezilidské vztahy jsou odtažité, nejen japonskou výchovou ale i trvalým napětím mezi lidmi daným válečnou zkušeností. Ani emigrace do Anglie tuto zející ránu nemůže skrýt natož zacelit. Konec románu se mi stále honí v hlavě. Nejsem si jistá, jak přesně to Ishiguro myslel – kdo byl na výletě v kopcích za Nagasaki – Mičiko nebo Keiko ? Je situace Sačiko předobrazem budoucího života Ecuko před emigrací ?

6 24.04.2019

Zajímavý spis, zajímavý způsob, jak zachytit z dalšího nového úhlu patologii této doby (nebo v případě Kathrine Taylorové ji spíš možná předpovědět). Jen drobnost (nechci tím dílo nijak zlehčovat) - osobně si myslím, že by Martin neposlal dopis s popisem, jak byla Maxova sestra zabita na jeho prahu. Prostě by se odpovědí Maxovi nezabýval.

10 17.04.2019

Svět fantazie Neila Gaimana je okouzlující. Je přesně takový, jaká by pohádka měla být – napínavý, většinou zábavný a hravý, ale chvílemi taky děsivý a místy i krutý. Přístupný i pro dospělého čtenáře. Až z novodobých dětských příběhů bylo zlo a krutost vymýceny, proto asi často působí tak dementně. Děti pak nejsou „traumatizovány“, ale taky se nic zajímavého o světě nedozvědí. Já ty své s tímhle autorem rozhodně zkusím seznámit.

12 17.04.2019

Kniha se mi nakonec líbila méně, než jsem čekala. Deník působil věrohodně, ale jestli je opravdu věrohodný, nedokážu samozřejmě jako laik posoudit. Hawksmoor byl literárně naprosto brilantní, deník byl … prostě deník. Trochu mi štvaly vcelku časté citáty v latině a francouzštině bez překladu pod čarou. Tyhle jazyky neovládám a dohledávat si překlad dodatečně večer na googlu se mi nechtělo a tak jsem si nutně připadala trochu jako pitomec.

2 10.04.2019

Označení „svěží“ je nejpřesnější. Kniha je dokonale odpočinková, a přitom ne banální, vyprávěná příjemnou hovorovou češtinou. Myslím, že cílová skupina čtenářů by asi měla být o něco mladší než já - Jana řeší své milostné vztahy, svoji touhu cestovat, studovat obor, který jí učaroval, její kamarádka zase složité vztahy s rodiči. Přestože tohle všechno mám ve svém středním věku už jaksi utříděné, bavilo mi se na chvíli při čtení do svých studentských let vrátit. A ta porce duchařiny byla zábavná.

11 01.04.2019

Jazyk, kterým je kniha vyprávěna, je zajímavý a zpočátku mě bavil. Jenže postupně tato jazyková ekvilibristika začala vystupovat do popředí a zastiňovat vyprávění samotného příběhu. Za oběť padly i charaktery postav – pro potřeby exaltovaných popisů prapodivných situací se jaksi rozplizli do schematických neživotných skic. Druhou polovinu knihy jsem dočítala spíš se sebezapřením a moje počáteční nadšení z (pro mě) nové britské spisovatelky vyprchalo.

1 26.03.2019