Martica
komentáře u knih
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Umí! Bravo! Jako většina zde hodnotících i já napíšu, že povídkám zrovna neholduju, ale tyto se moc povedly. Viktorie Hanišová je opravdu mistryně přirozeného vyprávění a krásného jazyka.
Poupátka
Hana Lehečková
Výborná kniha, skvělý popis dost nepříjemných a skandálních událostí. Zároveň krásný vhled do uvažování jedenáctiletých holek, a protože se shodou okolností právě pohybuji mezi šesťáky, tak můžu potvrdit, že popisované chování, mluva i úvahy jsou velice autentické.
Tímto způsobem popsané zneužívání dětí bylo pro mě objevné a knížku považuju za velmi přínosnou. Pokud jsem si to spojila správně, jedná se o skutečný případ, který před nějakými 15–20 lety proběhl médii a na který si vzpomínám. O to víc je kniha šokující. Je mi ale trochu líto, že v ní není víc rozpitváno, v jak velké psycho-kaši se pak oběti plácaly. Protože když si představím, že si tu knihu přečte potenciální pachatel, tak mu to nebude připadat vlastně tak hrozné; však se holky nebránily, a když se jich poté chlívák zeptal, jestli to nepřehnal, tak žádná z nich nevyslovila, že ano, přehnal. Odporné a šokézní je to bohužel jen pro nás normální.
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Životní kotrmelce devatenáctileté Marty, velmi věrohodné a sugestivní. Jako bych četla o sobě před dvaceti lety: stejné jméno, podobné rodinné zázemí, nemožný přítel, smutek po gymnaziální rutině, jakože dospělé pochlastávání, rozčarování z prváku na fildě. Například ten rozvrh hodin, to byl úplný nával ambivalentních emocí pro mě. Potkat mě tenkrát ještě vetřelec, tak jsem taky pěkně v kaši... Výborná kniha se zajímavým stylem a uvěřitelným příběhem.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Po přečtení první kapitoly jsem dostala strach, že to bude prvoplánová řachanda. Bylo tam totiž na můj vkus příliš mnoho velevtipných přirovnání. Postupně se mi ale příběh zalíbil a Ove i všichni jeho sousedi mi tak nějak přirostli k srdci. Nakonec to bylo hezké a pohodové čtení, kde se střídá legrace s emocemi, doporučila bych třeba na dovolenou.
Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
Pomalu mizející arménská horská vesnice, kde se dějí události magické, až zázračné. Nádherné vyprávění, pro mě naprosto překvapivé a strhující. Nečekala bych, že tato poměrně útlá kniha toho bude obsahovat tolik. Tolik!
Neviditelné kořeny
Hynek Čapka
Bavilo i nebavilo. Linka z baťovského Zlína je podařená; byť mám fenomén Baťa pěkně proklepnutý a mohla bych tady mít spoustu výhrad, tak musím uznat, že v beletrii je to v pořádku a faktické chybky mi nevadí. Bylo to čtivé a zajímavé. Mě osobně zaujala i druhá rovina, ta listopadová. Trochu tendenční, ale proč ne, je to přece román. Úsměvné, až směšné mi připadalo vykreslení absolutně kladných a absolutně záporných hrdinů. Vymydlení Tomáš s Anežkou měli skoro svatozář, naopak zlí a oškliví komunisté s mastnými vlasy a vykotlanými zuby málem až smrděli z knížky ven. Co jsem ale nezvládla vůbec, byla smršť radosti, uhlazenosti, laskavosti a šťastných náhod v závěru románu. Bylo toho trochu moc.
Šepot včel
Sofía Segovia
(SPOILER) Všechny krásy této knihy už v komentářích byly zmíněny, tak já asi jen dodám, že byla velmi osvěžující postava Simonopia: konečně v literatuře člověk se znetvořeným obličejem, kterého jeho jinakost nijak nezlomila a zůstal dobrý a vzácný.
Konečně po delší době kniha na plný počet bodů, četba mě velmi naplňovala. Krásná sága se spoustou emocí, ve které ale bylo všeho tak akorát. Dokonalý požitek.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Obvykle tento typ literatury, kdy ze sebe hlavní postavy jen v první osobě chrlí svoje problémy, moc ráda nemám. Ale tato kniha se mi hodně trefila do noty, asi proto, že Petra Soukupová mě obecně dost baví a že sama začínám okoušet slasti sendvičové generace. Autorka to popsala dost trefně, Veroničino "už nemůžu" je tedy pro mě velmi sugestivní, uvěřitelné a deprimující. Nebylo to příjemné čtení, ale dost mi vlezlo pod kůži.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
(SPOILER) Jsem velice zklamaná. Celá Říše před procitnutím pro mě byla k uzoufání nudná a ke čtení oněch pasáží jsem se donutila jedině v naději, že pohádkové vyprávění bude mít nějaký stěžejní význam pro reálný příběh. Dlužno dodat, že nakonec ani moc nemělo. Celé to na sebe bylo našroubované tak uměle, až mi to kroutilo palci u nohou. A ten reálný příběh? Moc reálný vlastně ani nebyl, protože jediné uvěřitelně popsané postavy jsou Alf a chlapec se syndromem. Zbytek lidí jsou prostě karikatury. Příhody k neuvěření. Babička, jeden den schopná přelézt plot do ZOO, druhý den umírá na pokročilou rakovinu? Babička, která svou vnučku miluje nade vše, je schopná zaúkolovat ji po smrti tak, až ji ohrozí na životě? Babička superhrdinka, zachraňující životy a nemající strach říct na plnou pusu i nelichotivé pravdy, se nedokáže lidem omluvit do očí nebo poslat omluvné dopisy přes notáře? Děvče, které sežralo všechnu moudrost světa, neví, čím se krmí pes? Bývalý voják, který bez problémů vyslídí ve válce nepřítele a který má jistě spoustu konexí, několik let není schopný najít svou vlastní rodinu? Psycholožka, která si neumí zajít za odborníkem? Ředitel školy, který omlouvá šikanu? Jako by Backman zkoušel, co všechno mu po úspěchu s Ovem u jeho čtenářů projde.
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Chvílemi jsem měla pocit, že knihu napsal nějaký začínající teenager, který jen trochu rozvinul školní slohovou práci; bude se určitě líbit zhruba čtrnáctiletým intelektuálům a knihomolům. Mně nestačila. Pohádkové vyprávění mělo spoustu trhlin a nelogičností, nelíbila se mi ani obecná čeština v přímé řeči (nic proti obecné češtině, ale do tohoto typu rádoby filozofické literatury mi připadala nehodící se). Hodnotím dvěma hvězdičkami, třetí přidávám za pointu třetího labyrintu, která mě vážně zabolela u srdce.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Nevím, jestli se autor postupně zlepšoval, nebo jestli jsem si na jeho styl psaní v průběhu čtení zvykla, ale zezačátku se mi vůbec nelíbil způsob jeho vyprávění. Krátké úderné věty mi připomínaly Václava Řezáče, který už je dneska prostě trochu passé. Mám holt ráda souvětí, můj problém. Vadily mi i opakující se hrubky (např. naprostá ignorace toho, že příjmení Smolíkovi/Fuchsovi se v akuzativu má psát s ypsilon na konci). Nějak jsem se prostě nemohla do děje ponořit celých prvních asi 120 stran, vlastně až do doby, než se obě rodiny setkaly a došlo k první společné konfrontaci. Celých těch prvních 120 stran jsem měla pocit, jako bych četla něco, co už znám, děj byl předvídatelný a byla jsem z toho trochu zklamaná. Potom se to ale krásně rozběhlo, postavy mě začaly zajímat a už mi to nepřipadalo tak primitivní jak na začátku. Příběh mi navíc připomínal vypravování mých předků, kteří také přišli po válce do sudetského domu, který několik měsíců sdíleli dokonce s několika rodinami. Takže Sudetský dům pro mě sice nebyla žádná hoch literatura, ale další díl si určitě přečtu, a dokonce se na něj těším.
Já jsem hlad: Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši
Petra Dvořáková
Výborná Petra Dvořáková, moc se mi to líbilo. Vlastně až tady mi docvaklo, že anorexie nemusí být vždy jen zvrácená honba za štíhlostí, krásou a dokonalostí, ale že může jít taky o uspokojení z toho, že v tom chaosu a neporozumění okolo mě mám konečně nad něčím plnou kontrolu. Děsivé.
Matčina hra
Sandie Jones
Od chvíle, kdy vstoupila na scénu Poppy, jsem začala tušit, že vítr vane z jiného směru, než jsem se dosud domnívala. A už mě to tolik nebavilo. Ale do té doby to bylo naprosto brilantní!
Půl žlutého slunce
Chimamanda Ngozi Adichie
Nádherný, strhující román. Nejde říct, že se příběh odehrává na pozadí občanské války v Nigérii, protože tu válku čtenář vnímá tak intenzivně, až je ta válka najednou v popředí. Vztah dvou sester Olany a Kainene, osobnosti jejich manželů, vývoj sluhy (a časem v podstatě člena rodiny) Ugwua, růst a strádání malé Baby, ten kontrast mezi mezi životem před válkou a během ní, sčítání ztrát po konci Biafry, to vše je popsáno tak brilantně, že to ve mně ještě dlouho silně rezonuje. Doporučuji!
Holka se sílícím hlasem
Abi Daré
Moc se mi líbilo téma i zpracování příběhu. Díky zvláštní gramatice jsem opravdu měla pocit, že Adunni slyším vyprávět, a celá v mé hlavě tak nějak ožila. Držela jsem jí palce, měla jsem chuť jí pomoct a radovala jsem se, když se jí něco podařilo. Jsem ráda i za mimochodem zmíněná fakta o Nigérii, zjistila jsem, že o této zemi vlastně opravdu nic nevím. Smekám klobouček taky před výkonem překladatelky, tohle musel být skutečně překladatelský oříšek.
Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
Dávám deset hvězdiček z pěti; tato kniha je ještě lepší než Raději zešílet v divočině. Nejvíc mě oslovil rozhovor s Michaelem Stonišem, asi stejná krevní skupina. Děkuji, že vychází i takovéto knihy.
Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Kniha zvláštních nových věcí
Michel Faber
Trvalo mi sto stran, než jsem se konečně začetla. Dalších sto stran, než mě začaly osudy hlavních protagonistů zajímat. Ale potom to nabralo takové grády, že jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem nechápala, jak to, že po tak rozvláčném začátku přišlo něco tolik brilantního. Úžasné, neotřelé, překvapivé. Zklamal mě otevřený konec (jindy mi otevřené konce až tak nevadí, ale tady jsem ho trochu nezvládla), chybělo mi taky nějaké vysvětlení, jak byla Oáza objevena, no a mínusem hodnotím i ten už zmíněný pomalý start knihy. Jinak bych rozhodně dala plný počet bodů.