Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1123
277
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
Po dočtení knihy jsem opravdu měla pocit, že nejsem sama. Autorka brilantně vystihuje pocity a prožitky zástupců různých generací (především) v nelehkých životních situací, které (i když pravděpodobně ne všechny najednou) potkaly nebo potkají každého z nás. Kniha je čtivá, nenechá vás se odtrhnout!
Moje první setkání s autorkou, určitě ne poslední. Skvěle popsané dialogy, situace, vztahy. Jediné, co mě u čtení rušilo, bylo, že je knížka napsaná bez uvozovek, což ale u takového stylu psaní dává smysl.
Až teď, nějakou dobu po dočtení, jsem si uvědomil, jak je název románu vlastně ironický. Nikdo není sám. Ono to zní hodně optimisticky a povzbudivě, ne? Naznačuje to sílu pospolitosti a oporu, kterou dostaneme od lidí kolem nás v okamžicích našich neútěch. Ale ne ve světě Petry Soukupové! Zde mi vlastně přišlo, že ten titulní výrok zní skoro jako prokletí, jako bolestivé upomenutí na to, že si svoje blízké neseme s sebou životem; mnohdy pro radost, jistě, ale často také jako kámen v botě, který nedokážeme vyklepat.
Nebylo to proto, že by se neměli vzájemně rádi, manželé mezi sebou, děti mezi sebou, rodiče děti a naopak. Jen se pod tlakem okolností jako obvykle (jako obvykle v Soukupové knihách a jako obvykle i v našich realitách) zapomínalo na to, že ten druhý má také právo na svůj autentický pohled na věc a že pohled druhého má stejnou váhu a stejný nárok na to, aby byl brán vážně. Chtít to nejlepší pro všechny jakoby všem navzdory! Proti jejich vůli, vždyť já přece vím, co je nutné udělat, aby byli všichni spokojení! Tak jak je možné, že to nefunguje? A jak je možné, že to nikdo neoceňuje? Přece to následné celé hroucení se všeho nemůže být moje vina, když se tolik snažím?!
Nenápadná scéna, které mi ale utkvěla v paměti jako nejvýraznější, protože mi připadala nejvíc ilustrující: večeře u ještě žijící babičky a její vítězoslavné oznámení vnučce-vegance, že ten vývar nabídnutý jako zeleninový je ve skutečně z masa. To je tak typické! Nejen v tom, že postavy mnohdy nedokážou respektovat postoj, kterému sami nerozumí. Ale v tom neustálém nutkání konfrontovat se, posílat svá vidění světa do bitev proti názorům těch druhých – i když dobře vědí, že to dopadne jako vždycky katastrofou a zůstane jen úhor a spálená země. I když dobře vědí, jak tím ublíží i sami sobě.
Každopádně: paní Soukupová je už v našem knižním provozu docela instituce, její specifický styl si našel své obdivovatele. Mezi které se rád hlásím, protože si opravdu myslím, že kombinace jejího autorského stylu a věrohodnosti, v myšlení postav i v jejich interakcích, je unikátní. A výjimečně podmanivá. (To neznamená, že se všemi hrdiny souhlasím, to znamená, že všem hrdinům nějak rozumím, že mi jejich jednání přijde nějak vnitřně integrální, nelogické, ale vysvětlitelné). Takže i tentokrát jsem knihu nezavřel zklamán, i tentokrát jsem četl rychle a dychtivě.
Jen to kouzlo objevování už je pryč, ale to je prostě dáno tím, že vím, co můžu čekat (mimochodem: slogan „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“ se mi jeví jako dost obludnost, nevím jestli to vymyslela autorka sama nebo nakladatelství...).
Takže pět hvězdiček znovu ano, jen ta pátá už tam narozdíl od předchozích příběhů visí na posledním hřebíčku. Možná bych příště uvítal i nějakou Soukupovou, jak ji zatím neznám – věřím, že bych ji měl i tak dál rád.
Soukupovou si vždycky ráda přečtu, příběhy bez výjimky plynou jako voda a knihu mám raz dva přečtenou. Tento konkrétní příběh ve mně vyvolává spoustu soucitu, ale i frustraci. Vztah s rodiči bývá často komplikovaný, měnící se v průběhu let, zatímco se z dětí stávají dospělí s vlastními rodinami. Je to ironické i logické, ale právě tento vztah bývá jeden z nejbolestivějších. Tento rozměr příběhu popsala autorka dokonale, snahu zavděčit se, zalíbit a všechny uspokojit, i frustraci plynoucí z toho, že ať člověk dělá, co může, nikdy to nebude dle rodičů tak, jak si představovali. Chování Veroničiných rodičů, především matky, bylo opravdu děsivé, nerespektující a sobecké. A přitom věřím, že v tom všem zlém hledali pozornost a lásku své dcery. Vyprávění z pohledu Veroniky a jejích dvou dětí přidalo příběhu nový rozměr, moc mě to bavilo. Co mě ale mrzelo, je absence úhlu pohledu tatínka, který mi byl ze všech nejsympatičtější. A ano, chudák Veronika, na kterou toho život tolik naložil a nutil ji lítat od čerta k ďáblu. Nicméně způsob, jakým všechny peripetie řešila (snaha mít všechno pod kontrolou, odmítnutí říct si o pomoc, sklony k alkoholu, který tu bolest trochu otupil) mi nebyl příliš blízký. Ale kdoví, jak bych se v takové situaci zachovala sama. Proč knize dávám čtyři hvězdičky? Chyběla mi nějaká gradace, překvapení, odhalení, něco, co mě šokuje. Kniha zkrátka tak nějak plynula, četla se dobře, jako všechny knihy autorky, ale nedotkla se úplně mého srdce.
Můj vztah k Soukupové je trochu zvláštní. Na jednu stranu mě totiž rozčiluje, jak píše, jsou i (pro nedostatek lepších slov) lyričtější způsoby, jak vytvářet dojem toku myšlenek a autorka se občas moc neobtěžuje s rozsáhlým slovníkem, díky čemuž členové rodiny ve svých niterních projevech místy splývají a působí jen jako určité výhonky sebe navzájem. Ale možná je to záměr, co já vím. Koneckonců vlastně výhonky jsou?
Nicméně realističnost, které byla schopná docílit ve faktických interakcích mezi postavami, mi vyrazila dech už potřetí. Cítila jsem místy nasrání na Veroničiny rodiče pomalu intenzivněji než na ty svoje.
Neskutečně smutný příběh jedné rodiny, která se potýká s několika problémy. Petra Soukupová velmi dobře popisuje velké strasti dnešní doby, kdy minimálně s jednou se každý z nás někdy potká. Veronika je tou snaživou dcerou, která má dobrý vztah s dětmi, ale s rodiči to už není nejlepší. Jezdí tam hlavně proto, že jí jinak nadávají, že jí vůbec nevidí. Když tam však i se svou rodinou je, její rodiče jí vůbec nerespektují. Vegetariánce Maje (dcera Veroniky) nenápadně podstrkují masové jídlo, Veronice vždy vyčtou, že je tam málo ale její sestru velebí do nebes. Sestru, která žije v Londýně a na rodiče si ani nevzpomene. Den, kdy však zemře její maminka, ten všechno změní. Rázem nastává velký kolotoč ohledně pořádání pohřbu, který musí Veronika udělat celý sama. Následně nám autorka servíruje to, jak si rodina žije poté. Jak se Veronika pere se svým životem, s prací, s problémy svých dětí a ještě starostí o svého otce a psy její maminky. Příběh je občas protkán určitými paradoxy (rybaření), ale zároveň se dotýká několika důležitých témat (problémy ve škole, úmrtí, pracovní povinnosti či odporu promítaného skrze stravu).
Velmi se mi líbí, že i tady jsou pohledy dětí, který příběhu dávají velmi dobrý nádech a autorka nám popíše, co se náctiletým může honit v hlavě.
Rozhodně si nenechám ujít další knihy Petry Soukupové, tohle bylo velmi povedené. Navíc jsem knihu poslouchala jako audioknihu, jejíž přednes byl 5/5 hvězdiček :)!
Z mé strany zbytečně dlouho odkládaná kniha. Příběh mě okamžitě vtáhl a jen velmi těžko se mi od něj odcházelo. Myslím, že pokud bych měla čas, dám knihu i na jeden zátah, tak moc mě příběh bavil. Na druhou stranu je velmi smutné si přiznat tu hrozitánskou podobnost se svým vlastním životem a pocity, které občas řeším. Jak říká můj tatínek se smutkem v očích: "Rodiče si hold nevybíráme".
Ač knihu hodnotím 5*, přeci jenom musím podotknou.
Za prvé: hlavní hrdinové mě svým chováním někdy pěkně štvali.
Za druhé: světlo na konci tunelu v samotném závěru knihy je sice krásný konec knihy, ale po předešlém ději by k němu vedla ještě pěkně dlouhá cesta.
Příběh se musí vnitřně dotknou každého, jelikož témata, která se tady řeší jsou ze života. Tato kniha se autorce povedla, doporučuji!
Příběh obyčejné rodiny z pohledů jejích členů. Kdo podobné situace nezažil, nepochopí. Veronika řeší své rodiče, posléze otce, práci v knihovně, problémy s dětmi ve škole, ale naštěstí má oporu v manželovi. Jak vše nejlépe zvládnout a vyřešit...?
Petru Soukupovou mám moc ráda. Zatím jsem od ní nečetla knihu, která by se mi nelíbila. Moc se mi líbí náhled z více stran na stejnou situaci v rodině a za mě se to paní Soukupové opravdu daří. Veronice jsem moc fandila, aby se dokázala matce vzepřít.
ČV 2024: Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně.
Nemastné, neslané. Takové motaní se v kruhu. A vlastně konec pro mě neuzavřený..
Knihy p. Soukupové mám moc ráda, vyhovuje mi styl jakým píše, baví mě vyprávění, kdy spisovatelka nabízí pohled na stejnou situaci různými postavami. V této knize byly mé sympatie, veškeré pochopení a soucit věnován hlavní postavě Veronice. Asi je to tím, že jsem stejně jako ona ta sendvičová generace, která má jednak děti i rodiče. I ty přijímačky na střední jsme loni absolvovali. Mě bylo Veroniky tak líto, když se na ní všechno valilo. Její paní matka byla neskutečná, to měl člověk až husímu jak to bylo nepříjemné. Výčitky, obviňování a výčitky, komentáře a výčitky. Přiznám se, že jsem měla celou dobu hrozný strach, že přijde i problém s manželem....ale naštěstí ji spisovatelka ušetřila. Knihu si zařazuji do čtenářské výzvy 2024, kniha, kde postava pracuje v knihovně.
Celkem pěkné čtení, téma pro mě bylo zajímavé, problémy v rodině, úmrtí matky. Psáno klasicky po "Soukupovsku". Hezky se četlo, úplně jsem se sžila s hlavními hrdiny. Typická Soukupová.
Klasická Soukupová, reálne aj znepokojujúce. Trochu mi to svojou tématikou pripomínalo Třeštíkovej Kde jsi, když nejsi, ale tu hlavná hrdinka žije a rozhodla sa konať a žiť, tak ako chce ona a nie ako od nej očakávajú ostatní.
Připadá mi to jako taková podpůrná knížka pro průměrnou českou maminu–v různých obměnách řeší každá svoje troubles. Vlastně mě to nijak neuráží, chápu, že nejsem primární cílovka, ale zároveň se nedá říct, že by to byl příběh na vystřelení z kecek.
.
Btw. Osobně bych ocenila aspoň kapitolku s pohledem manžela. Ta nedořečenost mi tady moc nesedí...
Tenhle příběh je tak syrově reálný, až z toho jde mráz po zádech. Ve všem. Věta "to je ta tvoje výchova" je pro mě památná, při každé návštěvě rodiny slýchaná. Vlastně většina hlášek Veroničiných rodičů prostě sedí. Bavila jsem se. Hlavně tím, že vždycky potěší, když člověk zjistí, že v tom není sám :-D.
No, já nevím, no. Přečetla jsem si pár komentářů, abych zjistila, jak na tom jsem já a fakt nevím. Mně tam něco chybělo. Nějaké napětí, zvědavost, jak to bude dál, akce, děj...Chybělo mi také, že autorka nejde do hloubky, postavy jsou popsané povrchně, nikdo v té rodině pořádně nepřemýšlí, všichni jdou jen po povrchu...
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Kniha Nikdo není sám je v
| Právě čtených | 28x |
| Přečtených | 1 562x |
| Čtenářské výzvě | 526x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 260x |
| Chystám se číst | 636x |
| Chci si koupit | 101x |
| dalších seznamech | 6x |
Příběh je skutečně ze života. Nádherně popsaný proces sebedestrukce hlavní hrdinky. Každý se nejspíš při čtení párkrát pozná nebo v duchu pokývá hlavou a řekne si: „ jo, tohle mi něco připomíná“. Autorka nám zde ukázala, jak problémy neřešit pokud se člověk nechce nervově zhroutit. Možná by bylo fajn napsat pokračování. Mě by určitě zajímalo.