Lenka27 komentáře u knih

Totálně mě kniha rozsekala u vyprávění Maryčky. Celý příběh se propojil až vyprávěním otce. A flíček? Výborný slang, napětí, co bude, co se děje v neděli odpoledne. Vyprávění syna, matky a otce bylo velice dobře zvoleno. Zvláště u otce jsem si uvědomila, že žena si myslí, že dělá domácnost co nejlepší a muž nemá prostor k dýchání. Nutilo mě to přemýšlet o vlastním vztahu. Jinak těžko něco říci, vše by bylo spojler a já bych u této knihy zakázala dávat spojlery. Samozřejmě Hanišová jako vždy otevře silné téma a tentokrát je to něco, co se nám každému může stát. Myslela jsem, že Houbařku už u mě nic nepřekoná, ale Neděle odpoledne je momentálně o stupínek výše.

7 09.09.2023

Každý máme své útočiště. Smutek skrýváme úsměvem, vnitřní prázdnotu zaplňujeme hromaděním věcí. Ze světa, který se pro nás stal nesnesitelným, utečeme na ostrov, na jinou planetu, do jiné doby...
Psychologický román, který mě nezaujal ani tak dějem, jako námětem. Útočiště jsou i lži, ať už míněné jako milosrdné, nebo nevyhnutelné. Spojily se mi některé střípky mozaiky.

Slečna či paní DominaCZ má očividně problém s naším rodným jazykem (viz ti fakani topili... atd.), takže chápu že tato niché literatura je pro ni problémová.
Za mě samozřejmě Jakuba Katalpa jako vždy skvělá, silný příběh, precizně vystavěný popis postav, s tématem se poprala dobře. Ostatně Němci jsou už v povinné četbě.

Tak tomu říkám jízda. Ocitla jsem se v Netanji a Dovík Gé mě přinutil po několik večerů dostat se až na dřeň, obnažit se tak, jako to udělal on. Uvažuji, kolikrát budu muset příběh číst, abych sobecky pro sebe vyždímala vše, co skrývá, tolik syrové pravdy, černého humoru a emocí, balancujících na hraně, ten pocit, jestli plakat, či smát se. Kniha je jako život, není lehká (kdo taky řekl, že život má být šťastný), je okořeněna Dovíkovými vtipy (to jsou ty chvíle štěstí). Brilantní formulace těch nejniternějších pocitů mě znovu a znovu dostávaly. Ztráta milované osoby, sebeúcty, ještě jednou to zažít, než světla zhasnou...

7 17.11.2018

Tak jsem asi jedna z mála, která nesdílí všeobecné nadšení a bohužel čas mě v tom utvrdil. Baltimorští ve mně zanechali jen úzkou stopu. Nicméně musím přiznat, že vzhledem k věku je Joel Dicker skvělý vypravěč.
Upozorňuji, že, komentář může obsahovat spojlery.
Znáte ten pocit, když se na něco strašně těšíte a potom to dostanete, jste nadšení a postupem času nadšení jaksi vyprchá. Vše, co je tu napsáno, je pravda - čtivý román, "módní střídání časových rovin", detailní vykreslení charakterů hrdinů. Ale chybí tam to něco, co by v tak silném příběhu mělo čtenáře chytit za srdce. Dětství je na mě moc rozvláčné, idealizaci rozumím (sama jsem kdysi chtěla maminku vyměnit za šik tetu). Čekání na "drama" mě neobyčejně iritovalo - už jen ten překlad - věřím, že ve francouzštině to zní uchu lahodně, v češtině "stalo se před Dramatem" mi naopak trhalo uši a pomalu už jsem ani neměla chuť čekat na den D. Něžné oslovování je běžné, ale Markusík už byl na mě trochu moc a happy end v podání smíření se hlavního hrdiny s minulostí a vykročení s milující a milovanou ženou po boku do budoucnosti, pro mě tuto knihu zařadilo téměř do červené knihovny. Bohužel, má očekávání nebyla splněna, ale neházím flintu do žita, zkusím ještě Pravdu o případu Harryho Queberta.

7 08.10.2017

Já jsem se knihou prokousávala poměrně těžce, nechtěla jsem ji jen tak proletět, příběh samotný mi nepřišel novátorský, ale tato klasika se nikdy nepřejí. Mou pozornost stále upoutávala podobnost s jednotlivými místy, fragmenty děje, vykreslením osudů jednotlivých postav. Chvílemi jsem měla reminiscenci tuhého totalitního režimu, ocitla jsem se v gulagu, zažila formaci Tálibánu, hinduistické tradice, ženy v burkách a fanatické muslimy. Nemůžu říct, že by mě to rušilo, naopak jsem se v mysli vracela ke svým oblíbeným knihám a přiřazovala je konkrétním situacím. V postavě staré dámy jsem se dokonce dostala až k H. Murakami a jeho 1Q84. A samozřejmě už po přečtení obálky mi naskočila Vnučka pana Linha. Taková milá sumarizace mých oblíbených knih. Naprosto oprávněně udělena cena Magnesia Litera, ale pro mě spíše za odkazy na knihy, které autorka jistě také četla a chytly ji za srdce.

7 19.07.2017

Dala jsem si trochu času, abych získala odstup od prvotiny "Do tmy" a nebyla tolik ovlivněna tímto počinem.
Ke dnu je opět psána nádhernou češtinou, je to krása obdivovat svůj rodný jazyk. K příběhu samotnému - ano, volně navazuje na osudy hrdinů první knihy, ale vůbec nevadí, pokud čtenář nezná knihu Do tmy (nicméně je ochuzen o tzv. "spojlery"). Autorka rozehrává osudy několika hrdinů, jejichž životy jsou více či méně propleteny. Velmi dobře balancuje mezi jednotlivými postavami, odkrývá střípky z jejich života, realitu, nesplněné sny, každodenní pinožení, závist pro nic, traumata z dětství, aby je nenásilně ponechala svému osudu a čtenáře navnadila dozvědět se o nich mnohem více. Pro mě je tady už ALE - je to skvělé, obdivuji - toliko osudů vměstnat do tak útlé knihy. Anna Bolavá je skvělá vypravěčka, ale pro mně osobně všechny nedokončené a slibné dějové linie jsou ztrátou, některé hrdiny bych bez lítosti postrádala. Po dějově "nadupané" sběratelce bylin je pro mě kniha trochu zklamáním. Dala jsem jí svůj název "Pod povrchem", rozhodně stojí za přečtení, ale nestáhla mě ke dnu.

7 02.07.2017

Nejmenuji se Miriam, aneb život ve strachu z prozrazení, nutnost popření vlastní identity. Malika je Mischlinge, svou identitu změní při převozu do Ravensbrücku, nutnost a náhoda jí umožní stát se židovskou dívkou Miriam. Pro mě zcela nový úhel pohledu, konečně jsem se dozvěděla o rozdělení vězňů podle identity v koncentračních táborech a uvědomila jsem si, že o Rómech se v souvislosti s II. svět. válkou hovoří především s osobou Dr.Megeleho a jeho pokusy, jejichž obětí se stal i malý bratr Miriam. Tato událost ji pronásleduje po zbytek života. Je to jen střípek informací. O události "rómské povstání" se toho moc neví, protože většina obětí nepřežila. Kniha je také výpovědí o nutnosti spolupráce a tzv. přátelství v koncentračních táborech jako větší šanci na přežití.
I po válce Miriam v zemi hojnosti - Švédsku - musí svou pravou identitu celý život skrývat. Prožila hezký život v neustálém strachu kdesi zpovzdálí, že její život by se zhroutil jako domeček z karet v okamžiku prozrazení. Až na sklonku života prozradí svůj příběh své vnučce. Knih o II. svět. válce, životu v koncentračních táborech je hodně, ale tato je specifická etnikem hlavní hrdinky a tématu života s červíkem strachu v hlavě.
Je to nové, zajímavé a neotřelé téma, které se autorce podařilo uchopit citlivě, s dostatečným množstvím informací, střídáním časových rovin. Nutí čtenáře přemýšlet a soustředit se, což stojí za konečný čtenářský zážitek.

7 15.01.2017

Hodně syrové, hodně realistické. Málem už jsem čekala i jak má stolice vliv na Richardovu náladu.
Co se týče ztotožnění s postavami, fakt jsem se jako žena snažila ztotožnit s Alicí, ale její znásilňování lidí, manipulace a jistá hysterie mi připomínala mou matku. Nejsmutnější asi bylo, že, když se začínala uklidňovat, vlastně už byla v cíli jednoho manželství.
Osobně si myslím, že ti dva neměli šanci a pokud to spolu vydrželi 17 let, klidně už spolu mohli zůstat. Nedávala bych jim ani dva roky. Zcela mezi nimi chyběl spojující humor a vlastně se od začátku až tak úplně nemuseli. Žádné bláznivé zamilování to nebylo, což není na škodu, ale tady to hodně drhlo.
Starost o děti, tady jsem se hodně položila do příběhu, jak jsem tohle znala. Já osm let doma, ex ani nevěděl, do jaké třídy holky chodí. Akorát jsem nevyšilovala, našla jsem si "to svoje". A vlastně jsem z něj měla legraci, stejně jako z Richarda.
Konec byl téměř klišé, chlap si uvědomí, že zase znovu se mu nechce, cesta zpátky zavřená. No, vyjádřil to přesně po*ral to.
Co mi trochu chybělo, ale asi to tak mělo být, více popisnosti. Knihu jsem přečetla tak rychle jako recept na koláč, který znám, jenom se potřebuji ujistit, že si to dobře pamatuji.

6 02.10.2021

Tak jsem se dočkala. Konečně příběh, který líně plyne, nemusím se proplétat staletími, ani osudy několika postav. Dočtu a přemýšlím, rozhodně jsem nespěchala,přemýšlela jsem často s Theem. Stále nemám jasno, zda věřím v predestinaci, nebo je život jen souhra náhod, zkrátka neustálé kdyby. Jedno kdyby nasměruje náš život - chcete-li - osud úplně jiným směrem. Donně Tart se podařilo myslet jako chlapec, mladý muž, vlastně celý příběh je postaven na dokonale vykreslených mužských postavách. Nechci hledat slabá místa, určitě bych je našla, ale necítím se být tím, kdo je hledá. Mám štěstí, že miluji umění a pro holandské malíře mám obzvláštní slabost. Theova muka, často jsem skrze stránky cítila jeho úzkost, kterou potřeboval přebít něčím silnějším. Hobie, kéž bych někoho takového měla. Věřím, že se v životě několikrát vrátíme zpět, aniž bychom si to uvědomovali. Theo tak činil naprosto v souladu s vlastním rozhodnutím. Lidé, o kterých si myslíme, že už je v životě neuvidíme, potkáme na místě, kde bychom to nikdy nečekali. Ať už spoléháte na rozum či intuici, nedozvíme se stejně jako to, co je po smrti, zda náš život je veden osudem, či je dílem náhody.
"Neboť v tom neniternějším a nejneotřesitelnějším koutě mého já nebyl rozum k ničemu".

6 18.08.2018

Tento román je důkazem, že někdy je lepší dát si odstup pro vyřčený ortel. Úvod byl táhlý a drásající jako dlouhé ponuré zimní dny, skvělý nástin - snad jen trochu dlouhý - pro následující bizarní zápletku. Spisovatel mě prostřednictvím své knihy utvrdil v tom, že stáří a celkově proces stárnutí je velmi bolestný a nelze se na něj nijak připravit, vědomí blížícího se konce života, ať už ze svého hlediska spokojeného, či s pocity nenaplnění, ocitáme se všichni ve stejné - neodvratné - situaci. Někteří své chyby bagatelizujeme, jiným jedna osudová chyba doslova utne život na dlouhou dobu, někdy navždy. Každý z nás se vidí určitým vnitřním pohledem, někdo je k sobě až příliš shovívavý, někdo až příliš krutý. Příliš krutý byl k sobě hlavní hrdina, nikdy nedokázal nalézt pocit vnitřní spokojenosti a události, které se spustily s příchodem důležité ženy jeho života ho donutily začít přemýšlet nad svým životem a konáním. Sám vidí, jak se dosud vyhýbal navázání citových vztahů, před nimiž dosud utíkal a najednou mu to okolnosti nedovolí. Konec je předvidatelný, nicméně za mě to stačilo a představa druhého dílu mi přijde stejně bizarní jako kniha sama. Nějak si neumím představit tzv. "happy end" a ani tklivé zakončení by pro mě nebylo to pravé ořechové. Shrnuto - otevřený konec jako živná půda pro pokračování mě zklamal.

6 17.04.2018

Ne že by Olga byla špatné počtení, ale stejně jako ona je málo opravdová, prostě jí to nějak nevěřím, tak i samotný román jen tak klouže jako pádlo po hladině. Přitom příběh samotný má hluboký potenciál, tady by pan spisovatel mohl hrábnou až na dno a emoce by přitom nemusely tryskat proudem, ale chytit za srdce. Tak mám z knihy rozporuplné pocity, chybělo mi tam to "něco" a ten experiment dvou pohledů a dopisů mi nějak nesedl. Ale dobrá, lepší průměr. Čtení pro ty, co čekají, co přijde, a ono vlastně nic.

5 30.06.2019

Musím ocenit originální myšlenku propojení, není to vůbec jednoduché spojit osudy několika lidí tak, aby to nevyznělo lacině, či spíše chaoticky. Autorce se to povedlo na výbornou, děj sice mohl více gradovat, ale je to prvotina. Beru i to, že se jedná pouze o určitou etapu v životě tří žen (ač zcela zásadní), autorka se zřejmě na silný příběh, ze kterého bych se získala informace o osudu Smity, společnosti v Indii atd., necítila. Osud Sarah by taky mohl začít už v dětství, rozvody a život matky samoživitelky a vrcholové manažerky by byl jistě také zajímavý pohled a Itálie, spíše Sicílie dnešních dnů to by byla teprve lahůdka. Vzít do ruky tento námět Wiliam Styron, byla by to klasika. Co mě ale opravdu mrzí, proč měla autorka potřebu zdůrazňovat, že ženy jsou odkázány na sebe, svět mužů se scvrkl na nerozhodného a zoufalého manžela Smity a pomocníka Sarah. Feminismus z knihy doslova čiší a já opravdu nejsem feministka. Je to volba každé ženy a právě to, že jejich životní osudy a postavy nejsou detailněji vykresleny, je staví do role jakýchsi novodobých světic.

5 26.06.2018

Snad bych jen doplnila ke všem výstižným komentářům, že tato kniha patří k velmi realistickým dílům, popisuje "obyčejný život" a to není málo. Vím, že knihy by nás měly odnést do jiných, možná lepších světů, než žijeme, ale v případě této prvotiny jsem si s radostí přečetla nepřikrášlený příběh zmařených snů, nadějí, kdy nezbývá žít tak, jak to jen lze zvládnout. Život je vstupenkou na film, o kterém jsme si nic nepřečetli a plni očekávání se usazujeme v křesle, aniž víme, co nás čeká a jak z toho vyjdeme.

5 20.11.2016

Všem se omlouvám, ale v době, kdy jsem knihu četla, mi nesedla. Bylo to na mě najednou moc bídy, chudoby a malebné přírody. Očekávala jsem víc. Ale vím, že to ve mně je, že k sobě najdeme cestu. Tato kniha potřebuje čas a moc ráda se k ní vrátím.

Velmi zajímavý námět, opět jsem se něco dozvěděla o dalších hrůzných lékařských operacích. O sulfanamidových pokusech jsem nevěděla a to, že měly spojitost se smrtí Himmlera, kdy Dr. Gebhardt údajně podcenil jeho pooperační léčbu a nepředepsal mu sulfonamidy, jež údajně měly zabránit gangréně, jsem si ještě po dočtení knihy nastudovala. Ženám v pracovním táboře v Ravensbrücku byly schválně zaneseny infekce do ran, střepiny atd. a část byla léčena sulfonamidy a část bez. Hrůzné operace tyto ženy odsoudily k celoživotním bolestem, znetvoření, znemožnění chůze. Každý takový další poznatek je pro mě hrůza, jak se dá dobrá myšlenka proměnit v zrůdnou praktiku. Vždy mě potěší, že nejsou všichni lhostejní a snaha pomoci a nebýt lhostejný v mezních situacích funguje.
Propojení osudů tří, resp. více žen je napínavě popsáno, i když - musím se přiznat - měla jsem tendenci přeskakovat a dozvědět se, co se "te mé událo".
Co bych vytkla, byl opravdu nekvalitní překlad, bohužel i s gramatickými chybami a je to opravdu spíše ženský román. Sonda do duše ženy je skvělá, ale trochu mi v knize chyběl mužský svět. Nicméně jako žena jsem si román po kouscích dávkovala, některé pasáže mě velmi zasáhly a jsem vděčna paní spisovatelce, že obohatila mé obzory.

4 24.08.2018

Takové hezké prostředí pro vraždu, ale nějak se to zvrtlo. Chvílemi jsem nevěděla, zda jde o krimi, milostný román, nebo návod na výklad tarotu. Připomínalo mi to situaci, kdy člověk vaří nový pokrm a ve snaze o jeho vylepšení přidá co nejvíce surovin, něco jako "Pejsek, kočička a dort". Těšila jsem se na temné prostředí psychiatrické kliniky, bohužel klinika místy působila až komicky, pacienti i personál byli vytrženi z reálu. Jedna vražda za druhou a žádná stopa. Autorce se podařilo odvádět pozornost od pachatele, asi díky tomu jsem celkem brzy tušila, kdo bude ztělesnění zla. Ale to je můj problém, přeci jen už jsem několik knih tohoto typu četla. To se povedlo. Ale vyvrcholení mi připomnělo dva hochy z německého krimi seriálu (jeden se jmenuje Simir). Auta létají vzduchem, lidé doslova vstávají z mrtvých - berte to jako metaforu - rozhodně se nejedná o spojler.
Pokud čtenáři nevadí něžné dotyky a všudypřítomná dojemná náklonnost obou vyšetřovatelů, chtějí mít rychle přečteno a zajímají se o výklad tarotových karet, potom mohu doporučit. Kdo očekává něco více, ať se raději loví v jiných vodách.

4 27.07.2018

Je příjemné, když od knihy nic moc nečekáte a jste příjemně překvapeni. Uznávám, že je možná až moc čtivá a na čtivosti by neubral podrobnější popis charakterů žen. Nicméně propojení osudů bylo nenásilné. Některé postavy bych vynechala, jiným naopak dala více prostoru. Asi nejvíce mi v paměti utkvěla Miluška a Paní Dobrovolná.

4 29.04.2017

Druhá světová válka je pro mě tématem, kdy mám vždy pocit, jak málo toho vím, i když jsem načetla celkem dost knih věnujících se tomuto období. O potopení lodi Wilhelm Gustloff se mnoho neví, já sama jsem měla velmi kusé informace a jsem vždy ráda, když mě kniha kromě čtenářského zážitku obohatí vědomostně. Zaujal mě styl psaní autorky, pohledy postav knihy. A hlavně oceňuji citlivé ukončení, neb v poslední době jsem se více zaměřila, jak autor \"naloží\" s osudy hrdinů a nešťastně zpracované ukončení může zrušit zážitek z celé knihy, což se rozhodně netýká díla "Sůl moře".

4 14.12.2016

Naštěstí jsem od této knihy moc neočekávala, nicméně i tak jsem zklamaná a frustrovaná. Jedno musím uznat - autorka popisuje skutečnost. Nemá o čem psát a z toho se zrodila tato kniha. Zřejmě má být důkazem, že po románu "Noc nic nezadrží" se dá vytvořit paralela, vylíčit své pocity po obrovském vzrůstu zájmu o osobu D. de Vigan.
Ke knize samotné bych snad jen dodala, že souhlasím, že čtenáři (někteří) vyžadují pravdu a D. de Vigan už těžko může napsat smyšlený příběh a pitvat se nadále ve svém životě by bylo "tahání z paty". Noc nic nezadrží znamenala jakýsi průlom a bohužel již není cesty zpět.
Zda se jedná o fikci, či ne, zda L. existovala, je nepodstatné.
Oceňuji prostor věnovaný "syndromu prázdného hnízda", byť byl jen okrajově vylíčen - byl popis velmi zdařilý. Věčné téma složitého životního období, kdy končí jedna krásná etapa života a je jen na nás vytvořit si život dle svých představ a naplnit ho tím, co jsme dosud nemohli, je vždy vděčným tématem.

4 17.09.2016