Kira128 komentáře u knih

Lidé se mě snad tisíckrát ptali: „Jakou knižní sérii máš vlastně nejradši?“
A já jim vždy odpovídala: „Nevím, nemám žádnou nejoblíbenější.“ Tak to dřív bylo, vážně.
Teď by ale má odpověď zněla úplně jinak. Netradičně, nepochopitelně, vůbec bych nic nespecifikovala, ale... ono by to stačilo. „Patřím ke Gaunerům.“
Všem se omlouvám za to, že svůj názor po několika letech měním. Šest vran je knižní série, která mi z plic vysála veškerý kyslík.
Když jsem se zabaleným Prohnilým městem odcházela z pošty, poskakovala jsem po chodníku jako naprostý blázen a usmívala se od ucha k ucha. Co víc říct, myslím, že se mě obyvatelé našeho sídliště budou ještě nějakou dobu bát.
Ten pocit, jakmile jsem knihu otevřela a dala se do čtení, byl naprosto neuvěřitelný. Jako kdyby mě pohltilo úplně všechno. Není tajemstvím, že jsem se před několika měsíci zamilovala do prvního dílu. Proto ani není tak překvapivé, že mě opětovné setkání se stylem Leigh Bardugo tak šíleně vyvedlo z míry.
Začínala jsem s úsměvem na rtech, pokračovala s úšklebky a pokřiky, dále se mi na tváři objevovaly výrazy strachování, ke konci jsem obličej měla zmáčený slzami… Každý, kdo mě viděl, by dokázal odhadnout, jakou emoci jsem právě prožívala.
Prohnilé město. Skvělý název, dokonalá obálka, příběh plný intrik a zvratů a já se ptám na jediné: Jak tato autorka dokázala napsat něco tak úžasného? Je to nějaká nadpřirozená bytost? Griša ze řádu Spisovatelů?
Z knihy jsem naprosto nadšená, což asi už z mého krátkého shrnutí vyplynulo. Po Šesti vranách jsem se bála, že mě Prohnilé město zklame a že nebude tak dobré, ale spletla jsem se. Mimořádně a extrémně.
Šest vran je po dnešku má nejoblíbenější série a dost pochybuji, že v nejbližší době najdu něco, co ji překoná. Tyto dvě knihy jsou mistrovská díla, můj záchranný člun, když nebudu vědět, co dělat – věřte mi, že po těchto dvou úžasných příbězích sáhnu jako po prvních.

8 06.05.2018

Abych vše nenapsala jen do recenze, kterou jsem sem už přiložila, protřídím si myšlenky i tady v komentářích. Jen v trochu kratším provedení.
Celá série Dvorů pro mě byla obrovským překvapením a lhala bych, kdybych řekla, že se tyto tři díly nestaly součástí mých srdcových knih. Co víc říct, Sarah Janet Maas je naprosto návyková autorka. Vůbec nemohu popřít, že se brzy podívám i na Skleněný trůn, na který si brousím drápky už poměrně dlouho. Ale zpět ke Dvorům.
První díl je úvodní, zavádí nás do světa víl a srdce naší Feyre je předáno Tamlinovi.
Ve dvojce přihlížíme tomu, jak se Feyřiny city mění (a já díky tomu skáču radostí do stropu, protože Tamlin nikdy můj oblíbenec úplně nebyl).
A trojka, Dvůr křídel a zmaru? Feyřino srdce patří Rhysandovi, a to naprosto celé.
Moc se mi líbil vývoj postav, ať už hlavních či těch vedlejších. Myslím, že skoro všechny dostaly svůj prostor. Jen mě trochu mrzelo, že se konec trojky zaměřil především na Rhysanda a Feyre a osudy dalších postav už nijak zmíněné nebyly. Ale nevadí, i tak si prostě myslím, že prostor dostali všichni ti úžasní lidé.
Jak jsem putováním světa víl a smrtelníků procházela po dobu jednoho roku a dvou měsíců (mám to vypočítané pro svůj čtenářský život, jasné?), zjistila jsem jedno - tato autorka píše neskutečně a má opravdu neuvěřitelnou fantazii, která bere dech. Nelituji jediné chviličky strávené s těmito knihami.
Celá série je velmi povedená. Až na pár drobných nesrovnalostí, co se týče děje, a dalších detailů, například příliš extrémní popisování erotických scén ve dvojce nebo mimořádně nechutný příval překlepů a chyb v tomto díle, nemám co vytknout. S klidným srdcem tyto dlouhé Dvory doporučuji a zaručuji - nudit se nebudete.

8 31.03.2018

(Tento komentář vyšel i jako samotná recenze.)
„Proč to není delší? To by mohlo, ale není. Co je psáno, to je dáno. Tak proč nemám v ruce alespoň druhý díl? Ten se ještě nepřeložil, Kiro, moc dobře víš, že anglicky neumíš. Muselo to skončit? Proboha, proč?“ Přesně takto jsem vyváděla před několika minutami. Ptala jsem se okolního vzduchu na vše možné a očima jsem hypnotizovala obálku této knihy. Teď svou dřívější debatu projíždím znovu, avšak tentokrát své dotazy směřuji k hrníčku naplněnému horkou kávou.
Radost. Smutek. Uchvácení. Toto všechno a ještě mnohem více se prohání mou hlavou, mou myslí. V tuto chvíli, právě teď. Nedokážu ty pocity zaplašit. Šest vran na mě udělalo naprosto neskutečný dojem.
Upřímně? (Ach, mé oblíbené zahájení je opět na scéně, jak vidím.) Ze začátku jsem vůbec netušila, do čeho vlastně jdu. Tuto knihu, která je zdobena dokonalým obalem a vysílá k nám, jakožto ke čtenářům, silné vlny zájmu, jsem nalezla v modrém, kýčovitém balicím papíru na Vánoce pod stromečkem. Nečekala bych, že se do ní pustím hned další ráno po Štědrém dni. A už vůbec by mě nenapadlo, že ji za dva dny odložím dočtenou na stůl, sednu si na svou bílou židli a budu na Šest vran zírat jako omámená.
Ještě než se vyjádřím k ději, musím podotknout, že korektorka by měla vážně zapracovat na své češtině a na svém vnímání textu. Opravdu mě mrzí mé drzé chování, jednorožci kolem mě potvrzují, ale nebylo by na škodu skutečně ukončovat přímou řeč uvozovkami. Anebo se naučit skloňovat zájmeno „ona“. A co se překlepů týče, těch tam je nasekáno snad milion. Nelhala bych, kdybych řekla, že se v knize vyskytuje něco přes dvacet chyb. Pro čtenáře, které dokáže vyrušit i milimetrový drobeček čehokoliv na vytištěných slovech, je takové množství překlepů a chyb děsuplné. To mi věřte.
Vztek na korekturu vyprchal, nyní děj.
Skutečně nemohu pochybovat o tom, že příběh našich šesti vran je zajímavý a neotřelý. Téma se mi velmi zamlouvá. Líbí se mi i anotace. Ta mě doslova donutila knihu otevřít a začíst se do ní, do jejího kriminálního příběhu. Popravdě se toto moc často nestává, anotace pro mě většinou není prioritou. Tady pro mě představovala hezký bonus.
Celý příběh se mi moc líbí, jednoduše plyne. Čtenář se do postav okamžitě vžije, soucítí s nimi, skáče s nimi radostí… a pak si najednou usmyslí, že je Kaz nebo kdokoliv jiný z charakterů Šesti vran.
Autorčin styl je příjemný, odlehčený. Co musím jakožto amatérský spisovatel pochválit, jsou její popisy okolí. Nad těmi se ještě teď rozplývám, málokdo dokáže tak pěkně vylíčit místa, kde se jednotlivé scény odehrávají.
Dnes nespoileruji, jen se vás snažím nalákat. Tudíž klidně čtěte dále.
Kaz, hlavní hrdina, objekt zájmu čtenáře.
Inej, špionka, kterou bych se chtěla v budoucnu stát.
A Jesper… sympatický klučina se skvělým humorem.
A ještě mnohem více dokonalých postav, úžasného prostředí, občasného dramatu, důležitého adrenalinu, jakékoliv zábavy a vymyšlených plánů, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Doporučuji, pět hvězdiček je jasných, nejraději bych ale dala i šest.
A právě nyní říkám něco poprvé a naposledy: „Nechte se unést! Nechce se vtáhnout do světa podvodníků! Věřte mi, že tyto zločiny stojí za to."

8 27.12.2017

Musím uznat, že má rychlost čtení byla v tomto případě poměrně dobrá. Dvůr mlhy a hněvu má něco přes 650 stránek a já jsem u něj strávila… každý den něco po pěti hodinách? Člověk by jednoduše čekal, že výskyt nudných scén a zbytečného natahování bude v rozpětí knihy samozřejmostí. Mohu ale potvrdit, že tohle se tohoto dílka absolutně netýká.
Dvůr mlhy a hněvu je druhý díl (hned po Dvoru trnů a růží), tudíž je potřeba první znát, jinak se člověk prostě neorientuje.
Co se týče autorčina stylu psaní, ten mě uchvátil už dávno, takže není moc co dodávat. Líbí se mi, to se nezměnilo. Mohu tak maximálně poznamenat, že teď se slova, která byla poskládána do úžasných vět, ještě pořádně zatřpytila. Neexistovala situace, při níž bych se pořádně nevžila do příběhu. Vždy jsem vše překonávala s hlavní hrdinkou.
Spoileruji, takže pozor!
Stačilo mi hodně málo k tomu, abych začala Tamlina nenávidět stejně jako Feyre. Kdyby mě tak jako ji zamkl, skončil by u mě. Ale nebudeme si nic nalhávat, u mě skončil už dávno. Na takové typy zkrátka nejsem.
Za to Rhys. Bože, oblíbila jsem si (ne a ne, já se do něj úplně mimořádně zamilovala) už v prvním díle. Vladař Nočního dvora, krutý a nemilosrdný. Z druhé strany citlivý, nádherný a úžasný muž, jehož inteligence je neskutečná.
Vsuvka, jež mi teď proletěla hlavou. Možná se mi to zdálo, ale Feyre podle mě v tomto díle hrozně dospěla. Když to porovnám s tím prvním… Vážně, jako kdyby jí bylo o pět let víc.
Nutno dodat, že když jsem četla milostnou scénu mezi Rhysem a Feyre, zrovna mi volal kamarád. Velmi naštvaným tónem jsem mu sdělila, že teď čtu a ať mi alespoň půl hodiny nevolá. Zavolal mi za 45 minut… stále jsem četla. Tím chci vlastně říct, že tato kniha je dokonalá, člověk se od ní nedokáže odtrhnout.
Konec spoilerů!
Co z toho tedy plyne? Kniha se mi velice, velice, velice (těch „velice“ je hodně, já to vím) líbila. Snažila jsem se v ní najít něco, co bych vážně mohla vytknout, ale moc mi to nešlo. Jediné, co by stálo za zmínku, je to, že na prvních stránkách byla hrozně vysoká frekvence opakování „jsem“. Až nepříjemná, mé oči a mysl si na to nějak nedokázaly přivyknout. Pak se to ale postupně srovnalo. Možná bych mohla ještě vytáhnout to, že některé erotické scény mi přišly poměrně přehnané.
Nevidím důvod, proč bych neměla knihu hodnotit pěti hvězdičkami. Vážně je to taková ta četba, která vás chytí a už prostě nepustí. Je nutné se dostat až k posledním slovům, abyste se mohli věnovat něčemu jinému. (Kolikrát jsem díky Dvoru mlhy a hněvu odkládala čtení Biblických příběhů do povinné školní četby…)
Celková promyšlenost děje vám vyrazí dech.
A co více? Styl psaní vás rozhodně uchvátí. Pokud vám však ich-forma v minulém čase vyhazuje vnitřnosti z těla ven, doporučuji sáhnout po jiném dílku.
Doporučuji.

8 11.11.2017

Četla jsem kvůli Humbooku, taky kvůli povinné četbě a ještě kvůli tomu, že jsem si to prostě přečíst chtěla. Je fajn, když si to člověk takto krásně skloubí dohromady a není k tomu nucen. Bylo čistě mé rozhodnutí začít to číst a nelituji toho!
Užila jsem si to a mám díky tomu novou knihu do seznamu maturitní četby. Milostný příběh je opravdu krásný, obdivuji autorův styl psaní, nad kterým jsem se celou dobu rozplývala.
Otázky života (především smyslu života) se ukazují v každém zákoutí knihy, romantika je popsaná jemně a pocity mají obrovskou váhu.
Je to hodně čtivé a rozhodně to teď bude patřit do skupiny mé oblíbené klasiky.
Doporučuji, je to velmi povedené dílo!

7 19.01.2019

Vůbec jsem nečekala, že mě to bude tak strašně moc bavit. Knihy (pouze Illuminae a Geminu) mi půjčila kamarádka. Kvůli mně se táhla s těmito cihlami takovou dálku a já si říkala "Ježíš marja, co když se mi to teď nebude líbit? Vždyť ona mě zastřelí!".
Naštěstí jsem ale tenhle problém nemusela řešit. Měla jsem přečteno za pár dní a možná bych to za sebou měla i rychleji, kdybych do toho nemusela řešit i jiné věci.
Illuminae je za mě ta nejvíc vymakaná kniha, jakou jsem kdy viděla. Bez debat. Je to opravdu úžasné!
A námět je vážně skvěle zpracovaný. Velká spokojenost! Pořád nedokážu hodnotit konstruktivně... protože sakra... tohle byla fakt dokonalost. (Jak mám teď jako napsat tu recenzi? Asi to nezvládnu. :D)
Večer se vrhnu na Geminu, do rána asi neusnu.

6 24.04.2019

Velmi, opravdu velmi povedené. Přesně takhle si představuji thriller. Celý příběh skvěle ubíhal, byl čtivý a závěr mě rozhodně nenechal chladnou. Kniha vážně hodně působí na psychiku. Mohu doporučit, četlo se to samo.
Nevím, jestli mám od autorky raději V pasti lží nebo toto, ale možná o chlup vede Za zavřenými dveřmi. Druhou knihu ale také doporučuji!

6 13.01.2019

První mě nezklamala, rozhodně se mi líbila více než Elita.
Tentokrát jsem se nesetkávala s myšlenkami hlavní hrdinky, které by mě nějak extra rozčilovaly. Asi se nám holka polepšila.
Ačkoli si stojím za tím, že všechny tři díly jsou dosti předvídatelné, musím uznat, že jsou opravdu neuvěřitelně čtivé. Pokud si odmyslíme fakt, že zápletka není nijak světoborná a že je především romantická, námět na příběh je skutečně skvělý.
Jestliže nebudeme brát v potaz informaci, která vypovídá o tom, že hlavní hrdinka v této knize asi desetkrát za sebou brečela, postavy jsou propracované.
Co dodat? Líbilo se mi to, ale nějaký zlatý hřeb mého čtenářského života to zase není.

6 17.03.2018

Staré pověsti české jsou podle mě základ, který by měl každý čtenář alespoň trochu znát. Sama vím, že jsem nějaké ty zjednodušené četla v první třídě na základce, ale nepamatovala jsem si z nich prostě nic. Povinná četba na střední mě ale donutila přečíst si i něco od známého, staršího, proslulého autora Aloise Jiráska. Byla jsem tedy nucena zaběhnout do knihovny, probrat se všemi svazky a najít to, co jsem potřebovala, což se v jednu chvíli zdálo i jako nemožné.
Těžko říct, co… Jinak, úplně jinak. Kniha mě moc nebavila a četla se mi poměrně složitě. To je rozhodně tím jazykem a stylem, nejsem na něj tolik zvyklá. Když jsem něco přelouskala, musela jsem se zase vrátit na začátek, protože můj mozek neměl sebemenší tušení, kam až se děj posunul a co se v tu dobu všechno stalo.
Kvůli následující písemce z českých pověstí jsem si musela pamatovat i ty nejdrobnější detaily a přečíst to celé během jednoho dne (protože jsem to naprosto inteligentně a velmi chytře nechala až na poslední chvíli, ostatně jako vždy).
Jiráskův styl je taková klasika, která je sice pěkná a která se mně osobně díky té originalitě dost líbí, ale těžko se to čte, to prostě opravdu nedokážu popřít.
Staré pověsti české rozhodně patří do základu knih každého čtenáře, alespoň si to myslím. Jen se ale připravte na to, že příběhy vás sice zaujmou svým dějem, ale budete se muset plně soustředit, aby vám něco neuteklo, jinak to můžete číst znovu.
Tři z pěti, pro mě to byl průměr zařazený do povinné školní četby a odškrtnutý bod z mého seznamu knih, které musím přečíst před smrtí.

6 19.01.2018

Konečně zase něco z fantasy světa, po dlouhé době s kapkou romance. Nuže, jdeme na to.
Nejprve asi začnu tím, že jsem velmi potěšená z místa, kde se děj (tedy jeho většina) odehrával. I přes to, že autorka pochází z USA, vybrala si pro svou trilogii Prahu. Ráda jsem navštěvovala známá místa společně s úžasnými postavami, které autorka vytvořila. A s jejím odlehčeným, příjemným a dosti často i poetickým stylem psaní to bylo ještě více zajímavé. Jako kdybych skutečně vše pozorovala jen několik metrů od místa dění.
Můj názor na námět? Rozhodně originální. Zdálo se mi, že se Laini snažila propojit vše možné, aby vzniklo něco poutavého. Poraženecky uznávám, že to se jí povedlo.
Asi budu spoilerovat!
Ze začátku jsem si lámala hlavu nad vztahem Akivy a Karou. Zdálo se mi to trochu jako ohrané klišé. V podstatě jsem stále zvažovala, jestli to klišé skutečně je, nebo není. Není. To je moje závěrečná odpověď. Je to jen místy až nezdravě sladké, ale přiznejme si, někdy je to potřeba.
A jestli se klišé vyskytuje i v nějakých jiných situacích? Ne. Karou se mi sice občas jevila trochu jako Mary Sue, ale nakonec jsem to přehodnotila. To samé bylo u Akivy. Poslední stránky knihy vše vysvětlí, tedy téměř.
Ale… ó můj bože! Akiva. Zlaté oči, tmavé vlasy, ochranitelský typ. Dělá si ze mě autorka legraci? To potřebuje, abych umírala nad jeho krásou a charakterem? Žádám jeho dvojníka. Okamžitě.
Končím se spoilery.
Myslím, že není pochyb o mé zamilovanosti do tohoto díla. Po dlouhé době jsem se dostala k něčemu sladkému a upřímně, vážně jsem to už potřebovala. Pokud toužíte po fantasy světě, v němž existují opravdu charakteristické postavy, přivítáte romantiku a lásku, jste člověk, kterému můžu Dceru kostí a dýmu doporučit. A hodnocení? 5 hvězd. Jak jinak taky.

6 03.08.2017

Harry Potter a Relikvie smrti. Sedmá kniha, která pro mě ukončuje celou sérii, když nebudu počítat Prokleté dítě. Je to zvláštní pocit, to skutečně uznávám, dojít po několika měsících, kdy jsem se postupně prokousávala každou částí, k úplnému a dokonce otevřenému konci.
Opět a tentokráte již naposledy musím poděkovat J. K. Rowlingové za to, že hrdinu s jizvou ve tvaru blesku na čele a s naprosto úžasně promyšleným charakterem stvořila.
Nemám pochybnosti o tom, že toto dílo je vskutku dokonalé a kvalitní, a to po všech stránkách…
Autorčin styl psaní, nad nímž jsem se vždy rozplývala a nevěřila svým očím, když jsem zahlédla její popisy okolí. Naprosto žasnu nad jejími přirovnáními!
Promyšlenost děje od začátku až do konce.
Takových zvratů a zápletek, které se naprosto vyjasnily, vyřešily a uzavřely.
Charaktery a celkové vykreslení postav… Vždyť snad každá postava, jež se v Harrym Potterovi vyskytovala, byla nějakým způsobem ikonická. (Tohle je asi spoiler: Snape na mě v tomto díle udělal obrovský dojem, asi už mám ustálenou nejoblíbenější postavu. Dobrá, konec toho nicneříkajícího spoileru.)
Opravdu… já skutečně nevím, co mám ještě dodat. Toto je zlatý hřeb v kompletním žebříčku fantasy. Jediné, co jsem zatím nezmínila a co vážně musím poznamenat, je tohle…
Knihy o zázračném chlapci s jizvou na čele jsou zatím to nejlepší, co se mi dostalo do rukou. Neviděla jsem filmy… a nemám v plánu to nějak měnit. Raději zůstanu u těchto úžasných knih a budu si všechny postavy představovat tak, jak je vidím ve své hlavě.
A jelikož teď už vskutku není co říct, vzkážu všem ostatním jen toto: Doporučuji! Nechte se také vtáhnout do kouzelného světa, do magických Bradavic! Neválejte se tu jako rozbitá košťata na famfrpál, pojďte sem. Do místa zvratů, smutku, štěstí, dojetí a především kouzel!
Harry Potter zůstává v mém srdci. Navždy.

6 05.07.2017

Vážně jsem nečekala, že se již tento víkend dokopu k přečtení prvního dílu Harryho Pottera. Nevím proč, ale vždy, když jsem začínala knihu číst, nějakým velmi zvláštním způsobem mě odradila. Ovšem poslední dobou jsem se začala mnohem více věnovat četbě a literatuře, takže mám velikou radost, že jsem knihu konečně přečetla. Opravdu děkuji mému kamarádovi, jenž mě v pátek krutě donutil začít "Harryho Pottera a kámen mudrců" číst.
Na začátek musím jen zmínit překlad... Bože můj! Co za vydání se mi to dostalo do rukou? Opravdu nevím, jestli jsem měla čest zrovna s prvním vydáním knihy, ale když jsem na stránkách objevila slovo "ůplně", zjistila jsem, že překlad asi nebude nějak extra v pořádku. Našla jsem několik dalších chyb, ale na to "ůplně"... na to vážně nic nemělo a mít nebude. Může se to měřit možná i s tou "můzou", kterou jsem minule nalezla v Železné dceři a rovněž se při čtení chytala za hlavu.
Styl psaní autorky. Co k tomu dodat? J. K. Rowlingová píše v er-formě, což je vlastně pohled třetí osoby či pohled vypravěče, a ten mi u této knihy opravdu sedl. Nikdy mě er-forma nějak zvláště nelákala, naopak, raději jsem četla knihy v první osobě (a to jen tak mimochodem vůbec nechápu). Neměla jsem vůbec věřit mé matce, že er-forma se mi bude špatně číst...
Kromě toho musím ještě dodat, že kniha díky tomu byla mnohem lepší, nedokáži si ji v první osobě představit. Krásné popisování okolí výborně podtrhovalo atmosféru a já se mohla tak úplně jednoduše vžít do postav a snášet s nimi veškeré momenty a situace. No, to snad mluví za vše.
Také musím ocenit názvy kolejí a jména všech postav. Nebelvír, Zmijozel, Havraspár, Mrzimor... no kdo by to vymyslel? Český překladatel musí být v tomto směru génius!
Moc jsem si oblíbila i jméno Hermiona, teda, ne tak moc, abych tu hrdě prohlašovala "Říkejte mi Hermiono!", ok?
A teď, pro mě asi nejdůležitější detail... Snape. Nyní je mi už naprosto jasné, kterou postavu budu mít nejraději. A to mi nikdo nevymluví, Snape je prostě na špičce a nikdo mi ho odtamtud nesundá.
Mohla bych toho vypsat ještě mnoho, vím, že bych to dokázala, ale nechci, aby tento názor byl tak dlouhý. Už to raději nějak ukončím.
Kniha mě ani v jedné části nenudila, což je vážně obrovské plus. Jsem velmi ráda, že mě kamarád překecal k jejímu přečtení již tento víkend, jelikož nelituji. Opravdu jsem se u knihy bavila a dokázala jsem při ní i celkem relaxovat. I když, no, z některých situací mi dokonce běhal mráz po zádech... Preboha, už nikdy nebudu číst Harryho Pottera kolem půlnoci jen se slabým světlem z baterky, jež chvilkami problikávalo. Prosím vás, příště mi to někdo zakažte.
Takže, jak jsem už řekla, kniha mě nezklamala ani v nejmenším a já mohu s klidným srdcem dát pět hvězdiček, jelikož si to Rowlingová vážně zaslouží.
Jinak, jestli je tu někdo s podobným problémem jako jsem měla já, tak vám jednoduše říkám, překonejte odpor s názvem "Harry Potter prokletí" a začněte číst. Vážně nebudete litovat.

5 19.02.2017

Popravdě... tohle jsem vůbec nečekala. Po Ginny Napořád jsem sáhla jenom kvůli akci v Luxoru a vážně jsem netušila, že se dostanu ke knize, která se mnou tak pohne. Bylo to skvělé, úžasně se to četlo a opravdu oceňuji, že autorka zpracovala téma autismu tak, že i normální člověk pochopil, co přesně se takovým lidem honí hlavou. Nezbývá než smeknout imaginární klobouk, protože... já vážně nemám co dodat. Doporučuji!

4 13.04.2019

Co se Prokleté krve týče, nedokážu říct, že bych s jistotou věděla, co si o tom myslím. Posledních sto stran můj velmi kladný názor dost nalomilo.
Je to skutečně hodně čtivé, námět se povedl (kombinace prvků, které se k sobě nehodí, nicméně i tak tvoří krásnou dějovou linii – perfektní a originální) a styl psaní autorky mi sedl již ze začátku.
Příběh mě opravdu bavil, zvládla jsem ho přečíst za necelé tři dny. I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že poslední třetina knihy se tolik nevydařila. Nebavil mě děj, některé situace mi připadaly naprosto... nepřiměřené (jestli to tak mohu nazvat) a začalo mi vadit myšlení určitých postav. Také jsem prohlásila, že je to trochu překombinované (trochu? Hodně!). A můj názor na hlavního upíra? Zatraceně nesympatický člověk, co se mi do srdce skutečně nevryl.
Konec knihy je za mě zkrátka záležitost, která mě absolutně nenadchla, jinak je to rozhodně zajímavá zkušenost. Navíc se Prokleté krvi nedá odepřít to, že je nesmírně čtivá a vy ji opravdu nebudete moci odložit.

4 13.02.2019

Tohle se mi asi nikdy neomrzí. Vrátila jsem se k Harrymu v knižní verzi po dvou letech a opět mám dojem, že bych to měla začít číst znovu. Ačkoli jsou to příběhy, u kterých člověk ví, jak skončí, J. K. Rowling je opravdu spisovatelská královna. Taková škoda, že u nás není Harry Potter v maturitní četbě! Bylo by mi ctí z něj maturovat!

4 03.02.2019

Selekce se mi líbila.
Ačkoli jsem ze začátku nevěděla, jestli se do ní mám vůbec pustit, jsem teď hodně ráda, že jsem to udělala. Kniha předčila má očekávání (dobře, přiznávám, že vysoká mínění jsem o ní zase neměla).
Překvapilo mě, jak byl děj svižný a čtivý. A lhala bych, kdybych řekla, že jsem se při čtení nudila.
Jako oddechová četba je to skvělé, mohu doporučit.

4 14.03.2018

Pro mě tedy byla Griša – Bouře a vzdor obrovským překvapením. Z prvního dílu jsem do vzduchu tak moc neskákala (takže jsem se ani do hlavy nepraštila), protože mi tam chyběla nějaká ta jiskra, ale tady? No páni, vážně jsem spokojená, jisker tu bylo až až.
Co se týče obálky, ta je jako vždy moc hezká. Celkově zatím všechny knihy od Leigh Bardugo mají strašně poutavé obálky. Na této oceňuji především kombinaci černé a červené, mých oblíbených barev, super uspořádání textu a draka, ten vypadá skvěle a originálně.
Kdybych měla Grišu posoudit i podle stylu psaní, při srovnání s dílem prvním vidím velký posun. Popisy se mi zdály pestřejší, myšlenky Aliny více poutavější a uvedení do různých situací mnohem více napínavé, to je jedině dobře, za tím si stojím.
Kniha se četla rychle a člověk se od ní nechtěl odtrhnout. Strávila jsem u ní několik hodin doma a také pár cest autobusem do školy a zpět. Dnes ráno jsem se na zadním sedadle busu dostala až k poděkování, zaklapla jsem desky a asi dalších deset minut jsem jenom tupě zírala z okna na setmělou ulici. Až takový vliv na mě ta Griša měla.
Postavy realistické, také ikonické, opravdu se vám do hlavy vryly i ty, o kterých nebyla tolik řeč. Nikde žádná Mary Sue, což tedy vážně chválím, málokdy vidím dílko, kde by se takové charaktery nevyskytovaly.
Přidávám rozhodně další plusový bodík za Alinu. Tentokrát mi nebyla nijak proti srsti, s jejími názory jsem souhlasila a musím také uznat, že mi (konečně) přirostla k srdci.
A Nikolaj? To byl pohodový chlapec, kterého jsem vnímala jako svého nejlepšího kamaráda. Kéž by někdo takový i v reálu existoval…
Temnyj už je ale samozřejmě naprosto jiná liga, velmi rychle se zařadil do mého žebříčku nejvíce ikonických postav, protože prostě… věty na to nestačí, protože on je prostě dokonalý (i tahle formulace je strašně krátká a vůbec ho nevystihuje, ale to už nevadí).

Asi menší spoiler!

Celou dobu jsem si tak nějak přála, aby se Alina vrátila k Temnyjovi, aby se v ní (sakra) něco zlomilo a ona se za tím mužem ovládajícím temnotu vrátila. Nic, velké nic. Oceňuji jejich scénu ke konci knihy a též Temnyjovy návštěvy, to mě, ani vlastně nevím proč, docela dojalo.
Mal mi vůbec neseděl, v jedničce ještě jakžtakž šel, ale tady tedy… u mě hrozně klesl, asi zvlášť díky té tvrdohlavosti, kterou se tady v Bouři a vzdoru hrdě pyšnil. Možná to také bude tím, že jsem prostě od začátku na Temnyjově straně a nehodlám svůj názor měnit. (Po této větě jsem se lehce uchechtla, Temnyj u mě prostě vítězí na plné čáře.)

Konec spoileru!

Jediné, co bych tak vytkla, je poměrně časté opakování slov, které se pro mě stávalo docela dost rušivým elementem, jinak jsem se ale neshledala s ničím závažným nebo do očí bijícím. Možná jen některé překlepy...
Takže to uzavřeme, nebo tady budeme vážně do zítřka, což by nešlo, mám ještě další práci.
Grišu – Bouře a vzdor rozhodně doporučuji! Příběh je svižný, poutavý a určitě se do něj během chvíle dostanete, vlastně se ten příběh dostane spíše do vás, kdybych měla být přesná. Oproti prvnímu dílu je to opravdu ohromné zlepšení, tady jasně vidíme, že se styl psaní spisovatele vyvíjí den ode dne.
Pokud máte zájem přečíst si něco z fantasy světa, něco, u čeho zase nepotřebujete tolik namáhat mozkové závity, tato kniha je skvělou volbou. Jakmile se začtete, není cesty zpět, musíte se dostat až ke konci, protože už nejde couvnout.
Doporučuji, doporučuji ještě více a dávám pět hvězd, vážně se mi to líbilo.

4 25.01.2018

Pamatuji si, že jsem před několika měsíci říkala, že druhý díl už číst nebudu. Jenže okolnosti mého života to chtěly jinak. Evidentně.
V tomto roce pro mě nastalo období přestupu na střední školu, kde jsem poznala spoustu lidí. Nejpodstatnější z nich je ale má kamarádka, která mě v podstatě donutila (hned potom, co zjistila, že jsem četla Half Bad) sáhnout i po druhém dílu této trilogie.
Nelituji toho, že jsem ji poslechla, protože kniha se mi líbila, ale nějaké výhrady na ni samozřejmě mám.
Styl psaní je prostě zvláštní a to mi nikdo nevymluví. Člověku docela trvá, než si na něj zvykne. Navíc k tomu stejně úplně nedojde. Co mi vadí asi nejvíce, je hrozně vysoká frekvence slovesa být – a to v jakémkoliv tvaru. Dva řádky - třikrát být (bylo, byli, byl). Někomu to možná přijde v pořádku, ale pro rýpaly, kteří ve volném čase něco píší a celkově je psaní zajímá, to trochu spouští radar typu „Bacha, opakování slov!“.
A co se týče samotného opakování slov, které jsem před chvíli zmínila, i to je na mě docela hodně. Jsem prostě zvyklá se tomuto ve své tvorbě vyhýbat (tím neříkám, že píšu bůhvíjak dobře).
Docela špatný byl někdy i slovosled, ale to může být způsobeno tím, že autorka chtěla klást důraz na jiná slova než na ta, na která bych ho kladla já.
To bylo tedy z provedení, teď se mrkneme na něco jiného. A bude to něco, co mohu vychválit do nebes.
Obal. Tak dokonalou obálku jsem tedy dlouho neviděla. Vypadá jednoduchá (to asi i je, zkoušela jsem ji tak nějak napodobit ve Photoshopu), ale zároveň vážně dokáže upoutat. A mohu s jistotou říct, že se k příběhu dokonale hodí. Líbí se mi mnohem víc než ta první.
Děj? Spoilery!

Spoilery!

Kruté spoilery!

Konec mě takhle ještě dlouho nenaštval. Annalise jsem nesnášela od začátku, ale že mě dokáže vytočit až tak moc… to bych prostě nečekala. Moje reakce vypadala nějak takto: „Ona si vážně dovolila zabít Marcuse, ta totální pitomá…“ A to jsem se ještě krotila.
Strašně se mi v tomto díle zalíbil Gabriel. Ale naprosto. Jeho charakter na mě udělal obrovský dojem. Kolik toho jenom udělal pro Nathana…
V první knize jsem ho tak ráda neměla, ale tady… ó můj bože. Měla bych se trochu zklidnit, avšak moc to nejde, protože mi stačí uslyšet jen jeho jméno a už mi na tváři tančí hvězdy a oči mi jiskří radostí.

Konec spoilerů!

Konec spoilerů!

Konec spoilerů!
Takže tedy! Kniha se mi líbila, to nemohu popřít, ten týden, co jsem jí věnovala, byl poměrně příjemný. Vážně mě bavilo s kamarádkou mluvit o tom, u jaké části tohoto dílka se právě nacházím. Příběh je prostě působivý, chytí vás to. A rychle. Vžijete se do postav, což je asi ta nejdůležitější věc, která v knihách existuje.
A proto... ano, líbilo se mi to. Opravdu se mi to líbilo, ale co se týče stylu psaní, ten ubírá jednu hvězdičku z celkového hodnocení. Každopádně ale mohu rozhodně doporučit. Dle mého je Napůl divoký mnohem lepší než první díl. To ale posuďte sami, jestli jste se k této autorce ještě nedostali.
A pokud váháte, rovnou vám říkám toto: „Jděte do toho!“

4 26.11.2017

„Jako haló?“ vypadlo ze mě, když jsem očima přelétla po závěrečných slovech na posledních stránkách Rezistence.
Nemohu tvrdit, že mi konec nevyrazil dech. Navíc jsem ho i na několik minut postrádala, nějak jsem ho totiž nedokázala přimět k tomu, aby se laskavě vrátil z opuštěné planety jménem „Neohroženost“ ke mně.
Styl psaní autorky se nemění, kniha přeci jen navazuje na Divergenci. Stále je to ich-forma, jak jsem říkala i ve svém minulém názoru, je to ich-forma tělem i duší. Plus k ní je zapojen přítomný čas. Už jsem si na takový způsob po přečtení prvního dílu této Povstalecké trilogie zvykla. A nestěžuji si. Líbí se mi, jak autorka skládá věty, líbí se mi, jak dokáže utvořit napětí, líbí se mi, že já sama při čtení prostě jen civím na stránky a nenapadají mě vhodné výrazy k okomentování jejího vyjadřování. V tomto směru to je, co se týče kvality, na vysoké úrovni. Až na ten občasný nepořádek, jenž ztělesňuje opakování slov. Bohatě by stačilo neklást ten důraz tak okatě. Takhle nevyznívá moc dobře.
Čumile, tady budou spoilery, tak couvej a roluj stránku zpátky, jestli jsi Rezistenci nečetl!
Co mě na knize asi nejvíce překvapovalo, bylo chování Tris. Vážně mě fascinovala. Vážně mě fascinovalo její myšlení. V některých chvílích jsem prostě chtěla zvednout z nočního stolku ten tvrdej budík a mrštit jím o její hlavu, aby se jí tam pořádně rozsvítilo. Takhle nepříjemnou povahu bych k ní nikdy nepřiřadila, vlastně jsem ani nečekala, že mi někdy půjde Tris proti srsti.
Začátek knihy mě také trochu odrazoval, na mé návyky tam bylo až příliš milostných scének. Na to, že jim jde o život, se tam takové momenty vyskytovaly poměrně často.
Uriah. Já to předpokládala! Předpokládala jsem, že je Divergentní! A trefila jsem se! Uriah se stal jednou z mých nejoblíbenějších postav, i když vlastně vůbec v knize není nějak zásadní. Účinkuje tam spíše jako takový vedlejší charakter. Jeho povaha, vzhled, inteligence, pocity… to všechno mě hrozně zasáhlo. A to to tam autorka nijak zvlášť nerozepisovala, to jen má mysl si utvořila své vlastní představy. Skvělé představy.
A Tobias? Tým Čtyřka navždy. I když… taky mě tu poměrně často vytáčel. V podstatě mě vždy naštval v době, kdy jsem vypěnila na Tris, jen to nebylo vždy.
Pravděpodobné ukončení spoilerů!
Kdybych měla být upřímná, narovinu říkám, že Divergence se mi líbila více. Mnohem více na mě zapůsobila. Neprohlašuji, že tento druhý díl je o nějakých šedesát stupňů dole pod prvním dílem, to vážně ne. Jen mi prostě jednička sedla více. Nic uspěchaného, milé scény, záchvaty smíchu z čehokoliv, napětí, strach… to všechno se mísilo v prvním díle. Tady šlo především o přežití.
Kniha stojí za přečtení. Kdyby nestála, už by skončila dole v tom keři pod mým oknem. Jen tak mimochodem… venku prší, je tu bahno a to, co se v těch větvích nachází, opravdu není jenom voda. Tím mířím tam, že bych ji prostě nebyla schopna zavřít a hodit ji ven. Na to se mi příliš líbila její myšlenka.
Autorka má skvělé návrhy, obdivuji ji. Nechápu, jak dokázala vymyslet rozčlenění světa do frakcí. A celkově vlastně netuším, jak ji mohl takový příběh napadnout.
Mám dojem, že jsem již řekla všechno. Doporučuji. Opětně dávám čtyři hvězdy, protože to prostě stále není ono. Ty ořechy, které se v knize nachází, prostě pořád nejsou dobré.

4 07.11.2017

Vydržela jsem bez čtení skoro dva měsíce a stále nějak nechápu, jak je to vůbec možné. Vždyť knihy ke mně patří. Jsou má součást, která byla hluboko zakořeněna již dříve. Tak jak jsem to sakra zvládla? Měla jsem přístup jen k povinné četbě, která… která jde úplně mimo mě.
Dost okecávání, stejně to nikoho nezajímá.
Každopádně jsem příjemně překvapena. Toto dílko jsem nalezla na své obchůzce knihovnou, protože, jak jsem již trochu naznačila, chybělo mi čtení. Ženou v černém jsem se začala prodírat včera večer, což jsem vlastně dělat vůbec neměla. Nemohla jsem usnout.
Příběh je tajemný, jednoduše vás vtáhne. Budete mít velké problémy se odtrhnout. Například jenom uvěřit tomu, že jste doma v bezpečí, je poměrně složité.
Abych jenom nechodila kolem horké kaše a nezatěžovala vás svými bláboly, které vám stejně jenom prolamují mozkové buňky, skočme trochu do spoileringu. Ten, kdo se ještě do knihy nepustil, ať to nečte!
Tato část obsahuje spoilery!
Hned ze začátku jsem si oblíbila Edwarda, zamlouvala se mi jeho povaha a chápala jsem ho, dokonce jsem odůvodňovala jeho chování i po jeho „problémech“ (já vím, že je to špatné pojmenování, nesuďte mě) s Kašpárkem.
Eva mi byla také velmi sympatická, ostatně ke všem kromě Jennet jsem si utvořila nějaký citový vztah. Tu černou babu jsem nesnášela a svůj názor nezměním.
Konec spoilerující části!
Nelituji, že jsem knihu přečetla. Nelituji toho, že jsem ji četla místo toho, abych se učila na velký test z ekonomiky. A už vůbec nelituji toho, jak jsem se bála jít o půlnoci do kuchyně. Naopak… bylo to zajímavé.
Mohu jen doporučit. Autor má zajímavý styl spaní a čtenář se do příběhu lehce dostane. Já jsem byla například první částí naprosto oslněna, přesně toto mám ráda. Všechny popisy dodávají na tajemnosti, což je při tomto tématu třeba.
Nebudu to nijak protahovat, pět hvězd, doporučený seznam. Tečka.

4 03.11.2017