kap66 komentáře u knih
To napětí, ty zvraty... Pamatuji si to dodnes: chodila jsem do 7. třídy (druhá polovina 70. let) a měla jít někam, z čeho se nedalo ulít. Ale já seděla a četla - u této knížky jsem pochopila sloveso "hltat" ve spojení se čtením. Já četla tehdy pořád a měla jsem období zamilovanosti do dobrodružných knih. Tato splnila naprosto všechna má očekávání, tehdy i předčila.
Bráním se označení "kniha mého dětství", protože jsem ho použila už víckrát, ale nemohu jinak; kniha mého dětství! Mám na mysli oba díly (které vyšly v 70. letech), ty celkem tlusté knížky (s vtipnými ilustracemi) - kdyby měly stránek dvojnásob, pořád bych byla smutná, že už jsem na konci. Četla jsem je po několikáté i v středoškolském věku a později z nich citovala budoucímu manželovi (který, chudák, je nečetl) - např. dodnes mu občas říkám z legrace: "Bílý písek, bílý písek...", když ho chci pozlobit. Kvůli takovému čtení jsem v dětství toužila po tom, stát se spisovatelkou - umět tak vymyslet něco tak milého a vtipného... To víte, že toho nejsem schopná, to dokáže málokdo.
Právě jsem se rozhodla: jdu si oba díly znovu přečíst, mám potřebu dodat si optimismus a dobrou náladu.
Četla jsem už před mnoha lety, ale pamatuji si pocit, který asi (určitě) autorka vyvolat nechtěla: postižení lidé nemají právo na rovnocenný vztah, tak nějak si zbydou a láska mezi nimi nevznikne postupně ani na základě např. vzájemné úcty - prostě jsou spolu, protože je nic jiného nečeká. Proto jsem se s touto knihou a jejími hrdiny nemohla ztotožnit.
Troufám si tvrdit, že po druhé knížce od Monse Kallentofta bych z úryvku poznala jeho styl (přeháním jen trochu); opět jsem ho ocenila - opravdu to není primitivně napsané a můžete si krom napětí užít i autorovu práci s promluvami a jazykem. Zvlášť, pokud si budete chtít oddychnout od vedení vyšetřování a hlavně popisu zločinů, kde autor oproti minulému dílu přitvrdil (jako máma jsem to nějak hůř nesla). Dozvíte se zase víc o vyšetřovatelích; u jednoho budete mít strach, že ho sklátí infarkt, u další(ho), že láska k alkoholu brzy vykvete do krásy... A opravdu rozmrznete - až moc. Taky se připravte, že na opačné straně zákona stojí fakt fujtajbl lidi - na to vás ale připravila už "Zima".
Malin se mi líbí, ale jedno "ale" mám: čtenář ví víc než vyšetřovatelé, protože je seznámen i s vrahovými duševními pochody. Nemělo by se stát, že vyšetřovatelka, aby ten handicap srovnala, je náhle "osvícena" a autor přeskočí fázi, jak k tomu došla.
Dám si od Kallentofta pauzu - a schválně: i v Podzimní vraždě ho poznám? V každém případě budu v četbě pokračovat.
Zajímavé, asi se budu názorově rozcházet s většinou hodnocení: pro mě převažuje forma nad obsahem. Způsob vyprávění - střídání různých typů promluv - jsem ocenila (včetně komentáře oběti); na lyrické pasáže (popisy zimní krajiny a všudypřítomného mrazu) jsem zvyklá od jiných severských autorů a beru to jako nezbytnou součást - už by mi chyběly... Já jsem opravdu vychutnávala styl psaní.
Vyšetřovatelé Malin i Zeke: dobré a uvěřitelné postavy; ostatní policisté moc prostoru neměli, škoda. Rodiny vyšetřovatelů: zajímaly mě (myslíte, že k sexu na základní škole vede švédské děti touha po lidském teple v tom strašném mrazu?). Ale: na autorovu otázku v závěru, zda musí být všechny otázky zodpovězeny, křičím jednoznačně a nahlas ANO! V životě ne, ale v detektivce je to pro mě prostě nezbytné. Budiž tedy; půjdu do "Letní smrti".
Kdo má tuto autorku rád, nebude zklamán; ani já nebyla. Mám ráda detektivky, ve kterých jsou chapadla minulosti stále zamotaná v přítomnosti; to víte od začátku - ale stejně nevíte nic. Napínavá a čtivá knížka, bavila mě.
Jednu hvězdičku dolů dávám za "podivná zranění" a "mučedníky" (jak se uvádí v anotaci - abych neprozradila moc) - schválně, jestli to uvidíte stejně.
A zase, už u kolikáté knihy přeložené z angličtiny mě napadlo: který Čech používá slovo "zatracený" v nadávce? Kdo z vás řekne: "Jsi zatracený ... (hlupák, macho, zloděj, ...."? Fakt by vás, milí překladatelé, nenapadl přesnější výraz?
Ojoj. Uplynulo 35 let od doby, kdy Zpráva od nebožtíka byla mou nejmilovanější knihou. Byla tak napínavá a vtipná zároveň! Hlavní hrdinka se bez vlastního přičinění dostala do průšvihu jako hrom a dostala se z něho díky své inteligenci, odvaze a nadhledu; paráda. Zde podobné schéma a stejná hrdinka, ale všechno špatně: Joanna zůstává v Polsku - a reálný socialismus a s ním související "zločiny" už nepůsobí ani vtipně, spíš nudně. Je obklopená spoustou známých - Zoška, Baška, Lalka, Janka, Gawel, Pavel, Karel, Donat a já už nevím kdo další, protože mi splývali už během četby. Joanna jen zírá a diví se, co se jí děje, dostává se do bláznivých situací, ale moc inteligence neprojevuje. Není to vtipné ani napínavé. A ještě jedna věc, která mi čtení kazila - práce překladatelky: polská jména s částečně českým pravopisem: Ružewič, Wilčewský, Wěšek. Proč?
Jedna hvězdička z nostalgie, druhá - taky z nostalgie.
Jestli vás zaujal Příběh kriminálního rady a nečetli jste nic od Dürrenmatta, zkuste to. Dürrenmatta mám hodně ráda a tady vidím pojítko: jsou to více než obyčejné detektivky, s podobnou atmosférou (takovou trochu starosvětskou a tíživou), mají výrazné postavy (některé psychicky narušené - u Fukse to je pravidlem), vyšetřovatelé osobně prožívají pátrání; čekejte drsné a překvapivé rozuzlení. Oba spojuje také to, že vám jejich knihy zůstanou delší dobu v hlavě. Je to hlubší a přitom poutavé čtení; moje představa o tom, jaká má kniha být.
K Heinleinovi mám až trochu nekritický vztah díky Dveřím do léta, Jobovi a povídce ...a postavil si domeček. Vládci loutek jsou pro mě jeho ne nejlepší, ale dost dobrou knížkou. Bavilo mě číst o roce 2007 a chápavě se usmívat nad autorovou představou cestování (auto jako od Fantomase) a naopak nad zaostalostí ukládání a přenosu informací - ta retroknihovna byla až milá. V 80. letech jsem se od sci-fi nemohla odtrhnout; teď bych se vrátila právě k těm knížkám, ve kterých se autoři příliš nezabývali technickými vizemi budoucnosti - protože to dopadne vždycky takhle. Ale tady o to vážně nejde; neutrhnete se od děje, ve kterém bojují lidé - individuality a paraziti s kolektivní inteligencí, a nejen to, se schopností přečíst a řídit mozky svých nositelů. Slizčí a málem dokonalejší než Borgové. Je to napínavé a čtivé.
Autor je můj ročník, což je plus - umím se s ním ve spoustě pohledů a zkušeností ztotožnit. Zbyl mi sice pocit neukončenosti, ale to je dáno formou deníku, že. Nečekejte "Aristokratku"; zařazení pod "humor" je podle mě nepřesné. Nemějte mě za přeslušnělou, ale já bych ubrala vulgární slova - nevadí mi při nějakém emocionálním vypětí, vadí mi, když jsou součástí běžné řeči - a v psané formě to je dvojnásob patrné. Za to jedna hvězdička dolů, jinak to pro mě byla zajímavá, čtivá a originální kniha.
Patterson to teď v mých očích asi odnesl za všechny své následovníky libující si v postavách vysoce inteligentních (zde i dobře vypadajících!) psychopatů, ale pro mě je to na dlouhou dobu poslední detektivka tohoto typu; najednou mi přijdou všechny knížky založené na tomto schématu na jedno kopyto. Už jsem to zmiňovala u někoho jiného - mně prostě přijde, že je to nejlehčí cesta, vybrat si jako vrahovu motivaci jeho úchylku. A po druhém Alexi Crossovi, který mi jako vyšetřovatel nijak nevadí, tam vidím ten kalkul; autor si řekl: nedám popravit několikanásobného vraha, protože ho nechám utéct z vězení (!) a nemusím se namáhat vymýšlením dalšího... Jdu si najít nějakou detektivku, kde se vraždí ne tak "dokonale", ale kde si vychutnám vysvětlení vrahovy motivace v závěru. K Pattersonovi se třeba ještě vrátím, možná se mi budou zdát další díly této série lepší.
Ani se mi nechce hodnotit ve smyslu "první díl byl nejlepší, druhý ..." - doporučuji číst všechny "díly" hned po sobě a brát to jako jednu knihu o třech kapitolách. Pro mě milé, vtipné, blízké mému naladění. (Do budoucna: bála bych se povrchního zfilmování, ve kterém by byl zachován pouze situační humor, což by se nabízelo.)
Pátá v sérii, pátá i pro mě - čtenáře (doporučuji číst je postupně). Čím dál víc mi v hlavě v souvislosti s knihami Deona Meyera naskakuje pojem "poctivost". Ve výsledku je to vždycky znát - odložím knížku, nechám v sobě příběh doznít, vychutnávám ho, přemýšlím nad ním, z hlavy mi nevypadne, jak se mi to stává u většiny detektivek šitých horkou jehlou.
Pokud jste si oblíbili postavu Bennyho Griessela, budete to s ním v tomto dílu silně prožívat a držet mu pěsti. Pokud máte rádi další vyšetřovatele z týmu, zažijete s nimi i optimistické chvíle. Možná si oblíbíte i někoho z podezřelých a necháte se autorem pěkně vést - jako já. Užijte si to - jako já. Po jakém autorovi sáhnu teď? Vysoko nastavená laťka...
Čtivé, napínavé; jedno mé ALE odečetlo pátou hvězdičku u obou dílů: Martin Benner představuje zástupce mužů, jakého si v hlavě zobecníme asi v době, kdy jsme na muže naštvané: stoprocentně sobecký, bez citu k vlastní rodině, bezohledný k ženě, která ho miluje, dost chladný i k dceři, které se ujal, ale lásku k ní projevuje hlavně penězi. Nebo to je ztělesnění autorčiny ženské touhy po tom, moci být někdy taková? - tedy odstřihnout se od matky, neřešit závazně vztahy, nenechat se svázat dětmi, nechat si prostor pro sebe... Ale dost pseudopsychologických spekulací; autorka umí psát a já ji čtu ráda. V mých očích patří k těm lepším.
Další výborný van Veeteren (nefixujte se na něho jako vyšetřovatele, pořád tam je, i když jinak); další výborný detektiv z jeho týmu - žena, chytrá, sympatická, nechlapská - a přesto silná v nejlepším slova smyslu; souvislost s případem z minulosti, což pro mě osobně má svou zvláštní přitažlivost; napínavá a zajímavá hlavní zápletka okořeněná další jinou - nebudu prozrazovat, ale zasáhne vás.
A ještě drobnost: myslela jsem, že místní název "Lejnice" je věc překladu, ale on si ho asi vážně autor zvolil sám. Jestlipak ví, jak to vypadá v češtině? :-)
Na dalšího Nessera se těším jako malá holka.
Na rozdíl od minulého "pokračování" jsem se tady oprostila od představy, že to je další díl Milénia (které z mého srdce i hlavy už nic a nikdo nesesadí). Silou vůle jsem se držela toho, že čtu detektivku, ve které prostě jen znám postavy a prostředí. A fungovalo to; vážně, většinu knížky jsem si říkala, že půjdu proti proudu zde na DK a pochválím ji. Dialogy mi nevadily, linie s muslimskou rodinou mě zaujala, zápletka založená na pokusech s dvojčaty taktéž. Ale ten konec dopisoval podle mě ještě někdo jiný, nebo měl autor málo času, nebo... Odbyté neobratné věty, jako by to psalo dítě. A postavy: o Lisbeth-superhrdince se tady už psalo, ale co ta babka s rakovinou? - ta toho taky zvládla hodně! (zřejmě vyspělé švédské zdravotnictví). Poslední (opravdu?) díl si přečtu také - se zvědavostí a trochou naděje.
Coben je po pěti přečtených knihách můj velký - pětihvězdičkový! - oblíbenec. Tak proč jsem tak zklamaná z této (v pořadí mé šesté) knihy? Nevadí mi jeho schéma, naopak: několik provázků, zdánlivě nespojených, které se v závěru propletou do pointy. To mi vždycky maximálně vyhovovalo a bavilo mě to. Jindy jsem se nemohla odtrhnout a četla a četla - a teď se mi dialogy a vypravěčovy komentáře (zvlášť v poslední čtvrtině knihy) převalovaly v ústech jako hrachová kaše, rostly a staly se nestravitelnými. Tak nevěrohodné a neumětelsky napsané mi přišly. Samotný vypravěč mi taky přišel nevěrohodný - dostal od života takovou pálku, že by porazila i vola; a on, popisovaný jako citlivka, reaguje na vyšetřovatele ironicky - jen aby to asi pro čtenáře vyznělo vtipně. Přiznávám: je mi líto, že se mi kniha tak nelíbila. Cítím se, jako by mě zradil kamarád, vážně. Ale ještě mi několik jeho románů zbývá, nelámu nad autorem hůl. Jednu hvězdičku tedy přidávám navíc v naději, že příště jich bude zase pět.
To je anotace, která knížku dost shazuje; podle ní bych si ji k četbě nikdy nevybrala. Já ji četla v dětství, v období, kdy jsem byla nadšená z knih o partách kluků, a tuhle jsem vnímala stejně jako ty ostatní: jako vyprávění o kamarádech, kteří zažívají svá dobrodružství a lumpárny, pouze v těžších sociálních podmínkách (je pravda, že ta sociální stránka je tam výraznější). Neměla jsem ji nejradši, ale celkem ráda ano.
Tento román byl dost tendenční - a film podle něho ještě víc. Na psychologii postav, kterou Rudolf ovládal celkem dobře, moc nedošlo. Bolely mě z něho ruce - budovalo se a budovalo. Docela by mě zajímalo, jestli musel román napsat na objednávku režimu.
Už když jsem jako holka četla Metráčka a další Rudolfovy knížky pro mládež (dívky především), říkala jsem si, že umí dobře vystihnout duševní a citový život dospívajících dívek. U tohoto románu jsem si vlastně totéž řekla i o jeho schopnosti nahlédnout do duše ženy středního věku. Zajímavá otázka - s čím se žena vyrovná lépe: s náhlou manželovou smrtí, nebo s jeho zradou?