Kachora komentáře u knih

Tak tohle byl pro mě boj. Ačkoliv jsem měla těžké tendence s knihou předem sympatizovat, tak trochu za ni kopat, protože 1) mi ji podsunul přítel, který ji docela pohanil, takže jsem se jó snažila hledat v ní to dobré, abych v hodnocení nebyla ovlivněna jeho postojem, a navíc 2) prostě vylákala pár peněz z mojí peněženky a to si pak nerada přiznávám, že to nebyla až tak zdařilá investice... :)
Přesto po zaklapnutí knihy zůstaly ve vzduchu jisté rozpaky. Ačkoliv je to malá kniha - 100 stránek nahnaných spoustou fotografií a odsazením, které se nežinýruje - bojovala jsem s ní víc než dva měsíce. Vracela jsem se k ní po větších pauzách, s chutí pramalou, a většinou si nepamatovala, co bylo posledně. Nic moc mi během čtení neutkvělo v hlavě (bez šance na zapamatování jsem si aspoň něco zaškrtla, vstříc umenšení pocitu zmaru). Vkládala jsem do Racka docela naděje a pro mě jedním slovem - slabé. Při čtení jsem si někdy připadala jako na ne úplně zdařilém seberozvojovém kurzu - můžeš být čím chceš v pěti lekcích. Figurant něčemu uvěřil, něco mění, ale nedoputovala ke mně jeho motivace, a proto mu to moc nevěřím. Třeba věta “musím být rád, že jsem aspoň obyčejný racek, který toho moc neumí”, mě zvedala ze židle. Kdo takhle uvažuje? Kdyby to bylo “jsem rád, že jsem obyčejný racek” - oukej, to beru, a vlastně závidím nepachtění se. Ovšem “aspoň”? A ta následná sebelítost... Tajně vlastně doufám v nezdařilý překlad. Iritovalo mě taky, jak je v knize pojednáváno o dokonalosti.
Aby to nebyl vyhozený čas, něco jsem si of course našla...
* Příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné.

2 18.04.2020

Backmanova Babička je pro mě především podobenstvím o všednodenním hrdinství. O tom, že hrdinové a padouši nejsou jen na stránkách knížek, plátnech kin, nerodí se jednou za století. Hrdiny a padouchy jsme my všichni, pro někoho, každý den. V úterý jsme tím oslavovaným, ve středu klidně pro jiného katem a ve čtvrtek přebíháme někde mezi a sami dost dobře nevíme, kým jsme, kým chceme být. Taktovkou našemu hrdinství versus padoušství je naše vůle, rozhodnutí konat a nepřestat. I když někdy meleme z posledního a boj, který právě svádíme, se zdá být adekvátním pro nejméně tři životy - ale my na něj máme týden.
A ještě jeden motiv v knize silně cítím - to, jak si coby prarodiče žehlíme svědomí na vnoučatech. Snažíme se polovině jejich genetické informace (čili svému dítěti v nich) vynahradit to, co jsme "jí" nedali, když byla sama dítětem (o tomto tématu víc třeba Herman, Najděte si svého marťana).
Babička je mým druhým Backmanem a tuším, že ne posledním. Dětské světy v kulisách dospělosti, podobně jako Děvčátko Momo, Nekonečný příběh...
* Nezbylo jim, než hodit vinu na někoho jiného, aby dál dokázali žít sami se sebou.
* I když byli její přátelé v minulosti pěkní hajzlíci, bude ji mít ráda. Pokud by měla diskvalifikovat každého, kdo se někdy zachoval špatně, velice brzo by jí přátelé došli.
* Člověk se musí o něco starat. Nemůže žít bez zájmu.
* Děti nebudou s dospíváním čekat jen proto, že rodiče mají zrovna něco jiného na práci.
* Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, chce kontakt za každou cenu.

7 23.02.2020

Na tuhle knihu nemusíte být dítětem. Já ji četla na přelomu svých 29 a 30 let a užila jsem si ji. Není hloupá, jednoduchá. Je to vlastně krásná alegorie, ve které se orientuje dítě a najde si v ní svoje i dospělý. Dokonce mám pocit, podobně jako s Malým princem, že ještě naléhavěji by si ji právě dospělí měli přečíst. Kniha ukazuje varovně zdvižený prst nad tím, jak jako dospělí nakládáme s časem a pořád se za něčím honíme a nevidíme pak to, co máme už teď a tady. Jak nám život a čas na něj protékají mezi prsty...
* ...když sledovali děj, který se odvíjel na scéně před jejich očima, vždy měli pocit, jako by život hraný pouze na divadle byl z nějakého záhadného důvodu skutečnější než jejich vlastní každodenní bytí.
* ...on, takový, jaký je, existuje mezi všemi lidmi jenom jednou jedinkrát, a to že je důvod, proč je právě svým vlastním způsobem pro svět důležitý.
* Bylo to jako neviditelné a zároveň neslyšné dobývání prostoru, jež pokračovalo den co den a proti němuž se nikdo nebránil, protože nikdo je vlastně dobře nepozoroval.
* Prožívala mučivý pocit, jako by ho tím, že ho našla, teprve opravdu ztratila.
* Je bohatství, na než se umírá, nemůžeme-li se o ně podělit s jinými.
* Strach a bezmocnost děvčátka byly už tak nesnesitelně velké, že se naráz jakoby prolomily a změnily ve svůj opak. Momo je už přestála, byly minulostí. Nyní pocítila tolik odvahy a naplnila ji tak velká důvěra, jako by jí žádná moc na světě nemohla ublížit.

4 15.11.2019

Knihu rozhodně doporučuju, pokud taky jako já vidíte kolem sebe, že těch věcí jste za svůj život, nehledě na jeho délku, nasbírali nějak moc... a nebere to konců. Během jejího čtení jsem vyházela/rozdala X tašek oblečení, různých papírů, dokumentů, serepetiček...
"Problém" u této knihy je, jako u dalších podobných, které mají vést k jakémusi osvícení, obrodě, že po nich sáhne ten, kdo je zas až tak nepotřebuje. Skalní sběrač (nikoliv sběratel) si ji asi nekoupí, a pokud ji dostane, zřejmě se na ni bude jen prášit - protože ve svém chování zřejmě nespatřuje problém, prostor pro změnu. Přečte si ji pravděpodobně zase člověk, který už do jisté míry reflektuje, že to trošku přepískl... ale nevadí. Takového aspoň povzbudí, ukáže nové způsoby a cesty, jak z toho ven, nebo jak jít alespoň trošku jinou cestičkou...
Něco podobného jako s tím, ke komu se kniha ne/dostane, jsem psala už u svého hodnocení knihy Najděte si svého marťana. A s tou tu vidím ještě jednu podobnost - možná zbytečnou obšírnost, ukecanost autora. :) Která vyznívá ještě zvláštněji v souvislosti s titulem nazvaným "Méně je více", který se věnuje minimalismu. Joshua Becker nás nabádá k omezení množství věcí, které vlastníme (proti tomu nemám jediného slova, směle do toho!), minimalismu na všech různých frontách, ale do způsobu, jakým nám to říká, by taky neškodilo trochu minimalismu implementovat. :) Na můj vkus trošku ukecanější, než by si zasloužilo. Rozumím, že u knihy tohoto typu platí do jisté míry, že je potřeba opakovat, opakovat, opakovat, protože opakování je matka moudrosti, a teprve až něco slyšíme/čteme dostatečně častokrát, to k nám skutečně dojde. Ovšem, asi by nevadilo, kdyby kniha místo víc než 230 stránek jich měla třeba 150. Podle mě by to bylo ku prospěchu věci a kniha by svižněji odsýpala. A ještě jedna mini výtka - docela mě štvalo x-krát se opakující nakousnutí něčeho s následným dovětkem "ale o tom později/tomu se pak budeme taky věnovat/později vám vysvětlím". Já to chci slyšet hned! :) Nebo to autore nenakousávej a věnuj se tomu, až je pro to skutečně pravý prostor a čas. Případně nepoužívej tohle naťuknutí toho, co nás čeká, tak často. Když se tohle nadužívá, mám pak pocit, že pořád jen na něco čekám a to mě nebaví.
Až na pár hejtů jsem ale skutečně ráda, že se mi tahle kniha (jako dárek) dostala do ruky a rozhodně už vím, komu dalšímu ji daruju zase já. Protože jsem přesvědčená, že omezením našeho majetku (bordelu bez hodnoty) si skutečně život zkvalitňujeme.
Jeden zajímavý podnět k přemýšlení o stavu vlastního majetku - J.B. v knize píše o jednom známém, který se rozhodl minimalizovat tak, že naprosto veškerý svůj majetek v bytě sbalil, věci zabalil do krabic (až na kočku), přes nábytek aspoň hodil plachtu... A řekl si, že konkrétní věc vyndá vždy až v momentě, kdy ji bude chtít/muset použít. Po několika týdnech byl překvapený, jak málo věci vyndal. Představila jsem si, kdybych to zkusila já... no, a další nápady, s čím zatočit, byly na světě. :)
* Čím více věcí vlastníš, tím více ony vlastní tebe.
* ...začal skupovat a hromadit věci, aby zahnal pocit, že svůj život nemá pod kontrolou.
* Od materiálního vlastnictví si slibujeme věci, které ale můžeme najít jenom někde jinde.
* Zaneprázdněný život je životem bez reflexe.
* Přebytečné krámy jsou jen důkazem naší nespokojenosti.

3 15.11.2019

"Nechtěl jsem nic jiného, než sepsat zprávu o našem společně prožitém dětství a mládí. Chtěl jsem zachytit obraz let, které tak beze stopy minuly..." Poslední odstaveček vystihuje všechno.
Když se mi kniha dostala do ruky a na jejím přebalu stálo "nizozemský kultovní román", byla jsem skeptická s ohledem na její útlost, jestli dává vůbec prostor pro rozvinutí něčeho, co pak generace čtenářů ocení přívlastkem kultovní. Já bych se asi, ačkoliv Černé jezero hodnotím poměrně vysoce, takového označení zdráhala. Alespoň pro mě kniha vyznívá tak zvláštně komorně, tak nepateticky, že se řadí do škatulky těch, které se v mých očích nestanou kultovní, ale ne proto, že by na to neměly, ale proto, že by jim to označení ubíralo. Knihy podobného ražení nepotřebují punc nebo auru kultovnosti, aby si vás získaly. Jsou to naopak právě ty, na které narazíte spíš náhodou (ne proto, že je četl každý ve vašem okolí), nesáhnete po nich hned, spíš až dočtete ty, od kterých očekáváte něco víc. Ale jsou to přesně ty, kterými pak projdete za den nebo dva a dýchnou na vás vzpomínky na vaše vlastní dětství, ztracená přátelství. Silně jsem v knize cítila vyjádření jakési nemožnosti rozhodovat sám o sobě, ani v té nejmenší míře - se kterou se musel hlavní hrdina často potýkat. I když - potýkat, no, spíš to přijmout, smířit se s tím. Myslím, že se jedná o pocit, se kterým děti a dospívající lidé zápolí častěji, než by nás dospělé napadlo, nebo než jsme schopni si z vlastního dětství upamatovat.
Opravdu mě zaujalo, jak autorka dokázala vměstnat do asi stovky stran defacto 18 let života. A to aniž by vzbudila dojem, že se všeho jen tak lehce dotkne, aby se tam vešlo vše podstatné, nebo naopak aniž by působila kniha přecpaně k prasknutí.
* Nazývat to krutostí je snad přehnané. Urug nebyl krutý, chyběl mu jen cit, který u Evropana často vede k tomu, že živočicha šetří a ctí z jakéhosi polovědomí spřízněnosti.
*...žil v chudobě, jakou už nebylo možné zastírat...
*...oplývá kouzlem těch svérázných pasivních osobností, které na okolí působí neodolatelnou přitažlivostí.
*... jsme nemohli najít důvěrný tón z dřívějších let. Měl jsem dokonce dojem, že je to nemožné už navždycky.

16.03.2019

Don't judge a book by its cover, říká se. Tuhle jsem ale nebyla schopná nesoudit podle jejího názvu. Strašně mě štval. Věřila jsem, že až (a snad) se v knize dozvím, proč se tak jmenuje, třeba mě to vytáčet přestane. Nepřestalo. Zlatý kondom hrál v autorčině životě jistou symbolickou roli, přesto mi to přijde jako hloupý prodejní kalkul - přilákat pozornost, provokovat. A možná jsem přecitlivělá, ale fakt jsem ji nejdřív nechtěla z knihovny, kam jsem ji umístila po obdarování sestrou na Vánoce, vůbec vyndávat. :) Ale naštěstí jsem se přemohla...
Kniha se věnuje několika oblastem lásky, potažmo velmi blízkému přátelství. V první části nenaplněné lásce, očividně odsouzené k trápení, ačkoliv jedna strana to zatím nevidí. Další je pak o lásce naplněné, která přesto nevyšla, a věnuje se i těm podobám, kdy vyšla, ale musela ledacos překonat a nebo se vyrovnat se smrtí jednoho z partnerů. To vše ukázáno v podstatě na jakýchsi kazuistikách, případových studií konkrétních lidí. Ale není to úmorně podrobné, "lékařsky" psané. Autorka vždy začne v kapitole příběhem paní/pana XY, popíše některý z jejich vztahů a pak jde až do dětství, dospívání, a hledá, co z toho, co ne/zažili, vedlo pak k tomu, že se ve vztazích chovali tak, jak se chovali, proč jejich vztahy dopadly tak, jak dopadly. Takže jsou tam tradičně omýlaná (což nemyslím pejorativně) témata vztahu otce a dcery, slabé a submisivní matky, která obětuje zdravý vývoj svých dětí, hlavně aby nepřišla o manžela, nevážení si mladých dívek sebe sama, respektive spíš prozatímní neuvědomování si vlastní hodnoty a z toho plynoucí peripetie... A samozřejmě co člověka baví je, že se v některých životních příbězích sám vidí, vysvětlení jejich jednání s odbočkou do dětství pomůže i jemu, aby nakročil o kousek blíž pochopení vlastního nitra; případně v nich vidí kamarádku, kolegu, sourozence.
Nevím, jestli to je jen můj dojem, nebo jste ho měli/budete mít taky, ale trošku mě sem tam žralo (ale velmi decentně) vyjadřování autorky ve smyslu "to ona se změnila, já zůstala stejná" nebo "já se snažila, to on tehdy nebyl dost zralý"... Zajímal by mě názor druhé strany, jak to vidí oni. :) I když tajně doufám, že když je autorka psycholožka, má za zády houf supervizorů, že umí nahlédnout i na sebe kriticky a že takto se několikrát vyjádřila fakt jen kvůli tomu, že šlo o tak jednoznačné (jednostranné) případy.
V běžných knihkupectvích asi za 300, v Levných knihách zhruba za 80 korun. ;) A pokud nejste na tlusté knihy, nelekejte se této. Sice se tváří naducaně, ale okraje, řádkování, font a tloušťka lacinějšího papíru přispívají k tomu, že ji přečtete rychleji, než jste mysleli. A vlastně vás to pak i trochu zamrzí. Protože koukat pod pokličku druhým je prostě mnohdy fajn.
* Každý, kdo má pocit, že je pro vás nezbytný, má nad vámi moc. A vy se v zoufalství můžete dopouštět chování, které je vždy stejně sebezničující.
* Když se později ohlédnete zpět a osoba, kolem níž se točil váš svět a která sama byla celým tímto světem, opět získá lidské rozměry, bývá často obtížné říci, co jste na ní vlastně viděli.
* Ti, kteří chorobně usilují o jedinečné místo v srdci nedostupné osoby, se obvykle pokoušejí vymazat zkušenost z dětství, kdy zažili nemilost a odmítání ze strany některého z rodičů.

14.03.2019

S podobnými knihami je to myslím trochu ošemetné - sáhne po ní totiž apriori ten, kdo tak nějak tuší, že a kde svého marťana má, případně to ví úplně přesně a je s ním nejlepší kámoš. Naopak kniha se podle mě nedostane k těm, kteří by ji potřebovali především - už slyším, jak říkají "cože? jako není mi pět, nebudu se párat s něčím takovým". Což je ale samozřejmě v podstatě neřešitelné a otázka volby a priorit každého. Kdo s čím zachází, s tím také...
Pár výtek na začátek, které pak přebijí pozitiva... Třeba jsem hnidopich, ale osobně mě rušilo překvapivě velké (na to, kolika lidem projde před tiskem kniha rukama) množství překlepů v knize. Nešlo o jeden dva, což se najde ve většině knih. Bylo jich podstatně víc a vždycky mě to vytrhlo z tématu, z atmosféry a budilo to dojem něčeho spíchnutého narychlo. Vlastním třetí vydání - myslím, že to už se dají podobné nedodělky vychytat. A vlastně mi přišla délka knihy trochu uměle/zbytečně natažená. Na jednu stranu ano, opakování je matka moudrosti a sem tam si něco zopakovat nemůže škodit. Ale občas se v knize objeví myšlenka, v podstatě stejně formulovaná jako o 5 stránek dřív. Bylo to poměrně často a myslím, že by knize víc slušelo, kdyby z nějakých 230 stránek měla o pár desítek míň - a skutečně by bylo odkud ten prostor brát. A poslední věc - vím, že kniha je anoncovaná jako záměrně "nevědeckým jazykem psaná", spíše lidsky, amatér-friendly, někdy mi to ale přišlo až příliš polopatě psáno. V kombinaci s častým opakováním základních myšlenek. Ale to je o mém postoji - autor má právo psát si jak chce a klidně může vydat třísetstránkovou knihu prázdných listů a jen na straně 75 udělat tečku. :)
Toliko k formě. Tu když nebudu pitvat, tak sdělení této knihy a pana Hermana je moc pěkné. Kdybychom podle nich byli sami vychováni nebo je aspoň využili pro nynější/budoucí výchovu našich dětí, bylo by na světě - bez patosu - krásně. Co ve mně rezonuje až tak nejvíc, je jedna věta z knihy, která vlastně není ani nijak tučně naspaná, zarámečkovaná nebo jinak zvýrazněná, a sice něco ve smyslu "Co neustále opakujeme dětem (komukoliv)? O čem se je to vlastně snažíme přesvědčit?". Asi moje vlastní slabé místo, chápu. :) Paralela ke Čtyřem dohodám. Měli bychom vážit slova, víc si uvědomovat, co říkáme, komu to říkáme a jakým způsobem. Protože skutečně když někomu něco x-krát zopakujeme, něco mu vyčteme, přisoudíme nějaký úmysl, čin, je velká šance, že ten člověk to přijme za své, stane se takovým, jakým ho nutíme svými slovy být. A to je smutné.
Mrazivé, ale trefně a pěkně využité příklady z praxe - reálné příběhy skutečných dětí, lidí.
A ještě jedno pozitivum k formě, kterou jsem jinak chuděru hanila - výborné jsou široké okraje, do kterých se dají vepisovat (jak je i ponoukáno v úvodu) vaše myšlenky, jména lidí, na které si vzpomenete, když je popisované nějaké chování, vzpomínky vlastní...
* Jak bych se rozhodla, kdybych se nebála?
* K čemu potřebuji, aby se mi právě toto dělo?
* Jak by se zachoval vítěz?
* Erich Fromm: Kdybychom si uvědomili, co skutečně víme o sobě i o druhých, nemohli bychom dále žít tak, jak jsme žili dosud, nemohli bychom přijímat tolik lži.
* Na většinu otázek, které vás napadnou, znáte odpovědi. Stejně tak na většinu problémů, kterými se zabýváte, znáte řešení. Nenapadne vás nic, co byste neuměli vyřešit. Odpovědi jsou ve vašem vnitřním světě, v duši, ve vaší intuici.
* Každá podstatná věc se děje každodenním nepozorovatelným růstem.
* Muži mají zpravidla tendenci svoji trojnožku (práce, koníčky, partnerský vztah) postavit výlučně na práci. A ještě o ní tvrdit, že je to jejich koníček.
* Zpravidla děláme chybu, že dobré projevy bereme jako samozřejmost a nevšímáme si jich, a pozornost věnujeme jen těm špatným.
A spoustu, spoustu dalšího. Přečtěte si to. Milionové myšlenky za pár korun. :)

8 09.03.2019

Výtečná kniha o lásce, náhodách versus předurčenosti, úvahách o dopadech vlastních rozhodnutí a o dodatečné nejistotě ohledně jejich správnosti - Mělo to tak být? Kdo ví... Existenciální závan.
Po Směšných láskách je tohle teprve moje druhá kniha od Kundery, ale už teď vím, že na něj trpím. Jako by Nesnesitelnou lehkostí bytí člověku nastavil zrcadlo, ve kterém může každý spatřit to, co tuší, že se mu hlavou honí, ale je to někdy tak na hraně, tak "nesprávné" si to myslet, o tom přemýšlet, že si namlouváme, že to tam, někde vzadu, hluboko, nemáme... Ale máme. A Kundera člověku poskytne jakousi bezbolestnou katarzi tím, že před ním vykreslí postavu, která má přesně ty samé "zakázané" myšlenky, zažívá ty samé "nevhodné" pocity, a za kterou se čtenář může tak trochu schovat. Jako by si moci říct a ukázat prstem - "ale on/ona si to myslí taky, on s tím začal". Kundera člověka nechává vynořit úvahy, které v sobě ignoruje, ať už vědomě a cíleně, nebo jen jakousi životní letargií z šedé každodennosti. A nejde nutně o myšlenky "špatné" ve smyslu zvrácenosti, zapovězenosti, ale ty, se kterými si vlastně nevíme rady - jak k nim přistoupit, přijmou je nebo zahnat, jsou přínosné nebo (sebe)destruktivní...
Kundera je spisovatel chirurg. S obrovským citem, profesionalitou a bez následků nařízne kůži z vlasy, odklopí ji stranou a nechá čtenáře totálně nahlédnout do nejhlubších vrstev mozkových struktur svých postav. Nenásilně a v bezpečí ložnice a hřejivého světla lampičky. A až čtenář chce, Kundera vše vrátí, tak, jak to má být. A může nastat nový den. Jako by se nechumelilo. Píše to s takovou samozřejmostí, vlastně jen tak "mimochodem", ty největší city a pocity servírované bez patosu, že to ve mně vzbuzuje pocit - nehledě na skutečné roční období, do kterého je ten který kus děje zasazen - že je podzim. Ne příliš barevný, ne příliš upršený. Někteří autoři si vypomáhají (a není to špatně) vykreslováním barev, světla, vůní právě pučících květů, ševelením větru v korunách stromů..., Kundera to má, alespoň pro mě, jinak. Jako by ignoruje prostředí, ve kterém postavy žijí své dny, aby vyniklo právě to, co mají uvnitř, a ne kolem sebe.
A poslední zajímavý point - kdysi jsem slyšela, že tahle kniha má, může mít, řekněme, "rozchodový potenciál". Věru, může to tak být. Bez nadsázky myslím, že když někdo bilancuje svůj vztah, a ne nutně jen partnerský, klidně i pracovní, přátelský, může mu tahle kniha vnuknout otázky, které mu mohou pomoci utříbit si některé pocity. Případně vyvolá pocity, které si člověk "pro jistotu nepřipouštěl" a které ovšem je důležité si osahat a přijmout. Opatrně s ní. :)
* Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy.
* Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.
* Fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka.
* Právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
* Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí.

5 11.01.2019

Jedna z těch knih, které nelze hodnotit v intencích "baví/nebaví". Slovy ukradenými ze světa herců bychom asi mohli říct, že v této knize se "nepřehrává". Stroze popisuje, jak to v lágru chodilo a vlastně ještě víc než v lágru, tak jak to chodilo uvnitř hlavy/srdce/duše člověka vězněného v lágru. S jakými výzvami se musel dennodenně potýkat. A jasně tu vidíme, že třeba výzva popasovat se s hladem nebyla vůbec ta nejzásadnější. Daleko víc závisel budoucí život a přežití člověka na tom, jak se popasoval s hlasy svého nitra, které už to třeba chtěly vzdát, neviděly budoucnost... Ale právě jen ten, kdo pořád viděl smysl i tam někde, za kopci a lány, za bůhví jak dlouhou dobou, která ještě musela uplynout, jen ten měl sílu hlad, zimu a strádání přemoct, protože to podle něj mělo smysl. Nastavit si v hlavě, že budoucnost pro mě ještě něco chystá, že ještě mám něco, za čím si chci v budoucnu dojít - to se v této knize jeví jako recept na překonání podobných hraničních zážitků.
Vřele doporučuji přečíst si jako takový doplněk k této knize od Frankla ještě knihu Utrpení z nesmyslnosti života.
* Tělesná bolest způsobená ranami není to podstatné, u nás dospělých vězňů stejně tak jako u trestaných dětí. Jde o duševní bolest. To, co v té chvíli bolí nejvíc, je rozhořčení nad nespravedlností a bezdůvodností.
* Člověk ví obvykle až po pěti nebo deseti letech, k čemu bylo to nebo ono v jeho životě dobré.
* Člověku v koncentračním táboře lze vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj.
* Často právě taková vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně přerostl sebe sama.
* (Bismarck) V životě tomu je tak jako u zubaře: stále si myslíme, že to vlastní teprve přijde, a mezitím už je po všem. / Většina vězňů v koncentračním táboře si myslela, že všechny možnosti k uskutečnění sebe sama jsou ty tam, a ony spočívaly de facto právě v tom, jak člověk naloží se svým životem v lágru.
* Na zemi existují dvě lidské rasy. Rasa lidí slušných a rasa lidí neslušných. Obě tyto rasy lze najít všude. Žádná skupina není složena jen a jen ze slušných nebo jen a jen z neslušných lidí.

6 08.12.2018

Téma genocidy a toho, co je schopen způsobit člověk člověku, máme všichni načteno hlavně prostřednictvím knih o holocaustu, druhé, případně první světové válce, k tomu jsme sem tam četli/viděli film o genocidách v Africe... Osobně jsem ale nikdy nenarazila na dílo o genocidě Arménů - tedy ne, že bych bývala aktivně hledala, spíš chci říct, že to není téma tak často se nabízející v regálech knihkupectví. Ovšem jedna návštěva Levných knih mi přihrála do cesty asi za dvacku knížku Paměť větru - a jsem za to moc ráda.
Kniha je psána stylem prolínání se dvou časových pásem - dávné minulosti, tedy mládí hlavní postavy, kdy byl účastníkem genocidy, a současnosti, kdy už coby víc než devadesátiletý vzpomíná. Respektive se mu chtě nechtě vrací vzpomínky ve snech, ačkoliv jeho mysl je už dávno vytěsnila a on se tak rozpomíná a prožívá si to všechno jakoby znovu...
Zajímavý kontrast mezi chladnou atmosférou "tady a teď", takovou bezcitnou, vše podpořeno nemocničním prostředím, kde se značná část těchto pasáží odehrává, a pasážemi navracejícími minulost, které jsou naopak velmi emotivní, plné podrobných popisků vůní, zápachů, zvuků... Až máte pocit, že to dávno odnesené časem, byť to bylo děsivé a špatné, byl skutečný život. A to nynější, v teple pokoje, někdy nemocničního, s hrnkem čaje a dekou přes nohy, vlastně není až tak tím, co by si člověk zvolil, protože to není žití.
Právě kontrast mezi životností pasáží z minulosti a jistá neosobnost aktuálních momentů někdy způsobovala, že jsem chtěla současnost rychle "přelítnout", abych už zase byla s hlavním "hrdinou" ve snu, kdy se vrací do minulosti. Někdo by pasáže ze současnosti možná považoval za nudnější, slabší, i já měla někdy takové pocity, ale čím blíž je člověk konci knihy, respektive čím se vzdaluje jejímu začátku, přijímá to střídání jako potřebné k vyznění příběhu tak, jak vyznít měl. Právě to dělá nakonec knihu jedinečnou.
* Čas se prosmykne jako vítr, devadesát let, a na konci je zmatek, stejně jako na začátku. A co prostředek - dlouhý a jednotvárný prostředek? Práce, zaopatřování. Formování. Tolik se promarní.
* Největší krutost je lhostejnost.
* Pokaždé, když si na něco vzpomeneme, nepatrně pozměníme věc, na niž vzpomínáme.

1 30.10.2018

Život bez příkras na dvou stech stránkách velmi sympatického formátu. Já tedy nejsem žádný rychločtenář, ale tohle je snad první knížka, kterou jsem do sebe nasypala cca za dva dny. Je znát, že Hartl studoval/dělá režii. Tou knihou se proplétá jakási jasná linka, která vás knihou úplně protáhne. Skoro až letíte. Ale vlastně nevím teď jistě, jestli je to ku prospěchu jen. Částečně je, ale nevím, jestli zcela... Ta linka je možná až trochu moc polopatistická, místy příliš předvídatelná. Takže čtenář, který chce trochu víc poetiky, trochu víc ke knize přistupovat jako k obrazu - muset si v něm hledat, nechat ho na sebe dýchnout a luštit v něm, ten může být trochu neukojen. Na druhou stranu a obranu Hartla přiznávám, že to je jeden z prvních žijících autorů, českých, kterého jsem zkusila (nějak trpím na polovinu minulého století, no) a vlastně nemám moc s čím tedy srovnávat a když si budu opakovat, že to je autor z dneška (podle smíchu, identifikovaného snad neomylně přítelem, navíc žijící kousek ode mě), nemůžu to vnímat negativně. Obvykle oceňuji (pozérskou řekl by někdo) vzletnost textu, ovšem kdo tak dnes mluví... A Hartl se nechce tvářit, že je z jiné doby. Je to autor dneška - a to není špatně. Používá velmi dnešní jazyk, všem dobře srozumitelný, na nic si nehrající, takový, jakým všichni mluvíme. A celý ten příběh je vlastně takový, jaký všichni žijeme (nebo doufáme, že žít nebudeme, protože ho žijí známí a vůbec jim to nezávidíme).
Do příběhu hrozně vtahuje používání názvů podniků a míst, které všichni (Prahou políbení) známe a kde jsme klidně mohli zažívat něco podobného. Na druhou stranu rušivé pro mě bylo poměrně enormní používání značek (asi jsem tady pro změnu nepolíbená, je to kvůli nějakému sponzoringu k vydání knihy?).
Kolem a kolem příjemná kniha, taková ta "na cestu". A ještě chci ocenit komičnost - té je plná. Takových těch neuvěřitelných scének jako z černobílých němých filmů, které ale Hartl přenesl do barevného dneška, ve kterém se mluví - chybami, strachem, touhou, láskou... - řečí, které rozumíme do posledního člověka opravdu všichni. Nehledě na dobu.

03.09.2018

Kraťoučká knížka plná podnětů k zamyšlení, u kterých by nás třeba ani nenapadlo, že mohou hrát roli, stejně jako plná nápadů a vět, které nás všechny sem tam taky napadnou. Ovšem nikdy není na škodu ty naše "vlastní nápady" vidět černé na bílém, jako by jim to dávalo větší validitu, jako by až to, že je vidíme vytištěné, nás konečně nakoplo uznat si pro sebe naplno jejich význam. Síla myšlenky (slova) je skutečné nekonečná. Knížka pro mě byla "zhomtněním" jednoho mého oblíbeného citátu (autorem si nejsem jistá, možná Hegel?) - "Je-li revoluciována říše představ, skutečnost neobstojí".
* Většina lidí se bojí o něco požádat, a když už to udělají, dostatečně na tom netrvají.
* Lidé, kteří ztrácejí čas čekáním na dokonalé okolnosti, nikdy ničeho nedosáhnou. Ideální chvíle pro čin je právě teď!
* Od života dostaneme přesně to, o co si řekneme. Prvním krokem je proto říct si přesně o to, co chcete. Je-li vaše žádost nejasná, pak i to, co získáte, bude stejně zmatené.

2 31.08.2018

Nenechte se (jako málem já) odradit (na můj vkus) lacině vyhlížející obálkou. Takovou školáckou, jakoby ji někdo na rychlo udělal v Malování. :) Holt je to tak, očima člověk nejen jí, ale taky vybírá knížku. Ovšem tahle, když jsem jí dala šanci a koupila ji za neuvěřitelných 15 korun v Kosmasu, mě strašně moc překvapila.
Z anotace může člověk nabít dojmu, že půjde snad až o cestovatelský deník, ale "naštěstí" není tomu tak. Nikitovy cesty vlakem jsou jenom zastíracím manévrem pro nahlédnutí do životů Rusů. Do jejich neobyčejně obyčejných osudů. A nutno říct, že autorka vyplodila neskutečně lákavé postavy, jejich příběhy tak strašně vtáhnou, že vás za chvíli mrzí, že to bylo na tak krátký okamžik (tady jsem měla pocity jako v jedné pasáži z Malého prince) a jede se dál - možná paralela s cestou vlakem? Do života každého nahlédnete jen tak nakrátko, asi na dobu, za jakou byste ho/ji stačili spatřit okýnkem při míjení toho člověka vlakem. Ale jsou to opravdu tak zajímavé příběhy, že strašně chcete, aby Rusko - vagon třetí třídy byl jen jakýsi náčrtník nápadů, poznámek a přejete si, abyste zjistili, že někde v regálu knihkupectví existují jednotlivé knihy, ve kterých jsou ty načrtnuté příběhy rozpracovány vždy aspoň na dvou stech stranách. Tak zajímavé nápady by si skutečně takový prostor zasloužily. Ovšem když přistoupíte na kulisu knihy, kterou jsou cesty vlakem, nemůžete Nataliji Ključarjovové nic vytknout, protože z celé knihy ten omezený čas na zastavení se s každým opravdu dýchá.
P.S. NK by měla napsat nějaký hororový příběh a já bych si ho - na základě toho, jak na posledních stránkách bravurně a živě popisuje zvláštní, až strašidelné postavy - s chutí přečetla.
* Život - to je eskalátor jedoucí dolů. ...Lidi se unaví, sednou si s flaškou piva na schody a pozvolna sjíždějí dolů. Pouze vyvoleným se poštěstí dosáhnout takové rychlosti, že překonají sílu setrvačnosti a dostanou se nahoru.
* Jedinou naší svobodou je svoboda vybrat si vztah k údělu, který nám připadl.
* Ve tmě zněly všechny věty závažně a neomylně, jako by se trefovaly do samého nitra, přímo do srdce, a dotýkaly se těch nejdůležitějších věcí v životě.
* Špatných lidí je na světě strašně málo. Většina se prostě bojí nebo se nějak ostýchá být dobrými lidmi.
* Domnívám se, že vy, občané dnešních dnů, za svůj blahobytný život v míru částečně vděčíte mně a taky mým padlým i přeživším druhům v boji. Chci vám připomenout úctu ke starším.

22.08.2018

Poměrně útlá knížka, jen necelých 180 stránek. Přesto tak hutně - a zároveň neunavujícím, nevyčerpávajícím způsobem - nechává nahlédnout do přítomnosti, ale i dávné minulosti Laury, za mě ústřední postavy. Laura je matkou a o tom kniha dle mého pocitu (ustaveného jednoznačně kupodivu až na posledních asi čtyřiceti stranách) je - knihou o mateřství, rodičovství. Ukazuje, jak člověk může chodit po barikádě, na jejíž jedné straně je právě bytí někomu rodičem, na druhé straně bytí sám sebou, jen pro sebe, možná pro všechny, svět, ale ne "obětí" dětí, manžela, rodiny... a vnitřně se možná pral/pere/bude ještě prát s tím, na kterou stranu by měl (chtěl) seskočit, která je mu bližší, která je mu vlastní, jestli jde vcházet občas do obou nebo jestli snad jde barikádu smazat a být plně součástí obou stran v jednom momentu. Nezpronevěřit se duším, odevzdaným, bezbranným, koukajícím na nás skrze dětské oči, zároveň se nezpronevěřit sobě, svému vnitřnímu dítěti, které taky po něčem toužilo, o něčem kdysi snilo. ("Žena musí mít dveře, které může před všemi ostatními zamknout.") Pro mě je "Až vyprší čas" sondou do hlavy ženy, kterých v dnešní době plné možností, šancí a levných letenek potkáváme tisíce, a které (si) chtějí naplnit (spíš než splnit) roli matky, zároveň to pro ně není taková ta jasná, jednoznačná a snadná volba, protože chtějí i něco dalšího, chtějí sebe. Jsou uvnitř plné sebeobviňování, že mají na žebříčku hodnot i sebe, možná až úporné snahy, pocitu selhání, ačkoliv není dle mého názoru poroty, která by je odsoudila. Je na jejich vlastní vnitřní porotě přijmout se, odpustit si, ač zřejmě není co... Vždycky tam jsou, aby pofoukaly odřené koleno... A to není málo. A přitom toho dělají ještě víc jejich kouzlem jsou i pouhá slova. "Také bych jí chtěla říct, že není potřeba všechno zvládnout. A tehdy, až už to nepůjde, může přijít domů."
Velmi oceňuji, že na tak málo stránkách nám autorka opakovaně nechává nahlédnout na příběh (respektive dění na různých místech, v témže čase) perspektivou více postav, ne jen matky, často v ich-formě, díky čemuž jsem měla při čtení pocit, že čtu vlastně víc knih najednou a dodávalo to představě rodiny daleko plastičtější obraz.
V čem vidím slabinu (a je jednu vlastně) knihy, je její převedení do češtiny. V textu je spoustu chyb v použití uvozovek, což je občas matoucí při delších rozhovorech a vytrhává to zbytečně z příběhu. Zřejmě pochybení nakladatelství, korektora. Škoda.
Kolem a kolem je to ale příjemně (na cesty) tenká kniha, která vás (obsahem) nezklame. Možná i mile překvapí.
*...milovat samu sebe tak moc, že i pro ostatní bude snadné milovat mě.
* Tvůj pláč je soundtrackem našeho vztahu.
*...bytost podobná spřízněné duši, která nic nepožaduje a jejíž přítomnost vytváří i jemu místo na světě.

1 06.08.2018

Nedokážu být objektivní, na Bradburyho prostě trpím! Jestli s ním začínáte, zkuste sbírku Ilustrovaná žena (tak s ním začala i já, kouskem z Levných knih asi za 15 korun, teď, co tuším, ji mají na Megaknihách nebo Kosmasu ve výprodeji taky za hubičku), případně Kaleidoskop. Jestli vás zajímá, jak před/u psaní ne/přemýšlí, zkuste Zen a umění psát. Rozhodně ale neopomeňte ani tuhle knížku, která nepochybně patří do ranku, ve kterém jí společnost dělá kupříkladu Vonnegutovo Mechanické piano. Obě skvělé. Tahle má ještě plusové body za... wait for it... za to že je od Raye. :) Já na něj fakt trpím.

3 27.07.2018

Nejsem románový člověk - jsem netrpělivá, všechno chci hned, hned vědět, hned si vzít, hned mít... Mandolína mi snad jako první kniha v životě ukázala, jaké to je, číst něco dlouhého, mnohovrstevnatého, muset se ke knize vracet a především chtít se k ní vracet, ačkoliv to stojí spoustu času. Nejtrefněji to vystihl zřejmě S. King, který napsal na přebalu jedné své knihy, že s románem si člověk utvoří vztah. Buduje ho, vrací se k němu, něco to stojí. To je to, proč jsem (a nejspíš z většiny budu dál) povídková, případně novelová. Ovšem právě na Mandolíně jsem si zakusila poprvé upřímnou radost z té "románové dřiny".
Milovala jsem snad všechny ty jednotlivé postavy. Jak byly vykreslené, do každé se dalo platonicky/přátelsky zamilovat. Interakce mě ale bavily spíš třeba mezi Pelagií a doktorem Jannisem, Corellim a Lemoni... z nějakého důvodu jsem ale nepropadla citu mezi Corellin a Pelagií. Na můj vkus bylo věnováno příliš málo prostoru, stránek tomu, jak se sbližovali, co spolu prožili... prostě jsem jim to moc nevěřila. Nicméně tyhle pocity jsem měla zhruba lehce za polovinu knihy. Pak jsem ji přestala brát jako lovestory, ale víc jako "kroniku Kefallénie a jejích lidí", a moje dojmy se změnily. Možná prostor věnovaný těm dvěma byl záměrem, a ne opomenutím, že "ženský chtěj ať láska kolem stříká". Možná měl ukázat, že si myslíme, že naše city a vztahy jsou středobod vesmíru, že jsou tím, kvůli čemu ráno slunce vychází a ono vůbec. Život nám umí krásně ukázat, jak jsme nicotní a z našeho pohledu zásadní příběhy jsou jen titěrnými poznámkami pod čarou v knize lidstva, přírody, Země...
Oceňuji velmi milý konec bez patosu.
* Kdybych jenom žil svůj život u vědomí smrti, všechno mohlo být jinak.
*Provinilec si přeje pouze jedno - aby mu ostatní rozuměli, protože pokud mu rozumějí, aspoň zdánlivě mu odpustili.
* Proč nosí Italové kníry? Aby měli nějakou památku na své matky.
* Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali se vaše kořeny propletly takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. ... Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly.
* Nikdy se člověk víc neodhalí, než když je nemocný nebo zraněný. Tehdy se projeví jeho kvality.
* Když odejdou lidé, které jste milovali, musíte žít za ně. Dívejte se na svět jakoby jejich očima. Vzpomínejte, co říkávali, a říkejte to sám.
* Zahrada, v níž sedíš,
nepotřebuje květy.
Vždyť květ jsi ty
a jen hlupák nebo slepec
to nevidí.

19 23.07.2018

Útlejší kniha, kterou jsem dostala od přítele - ten ji četl kdysi prý v "ideálním rozpoložení" na tuto knihu. Nebyla jsem asi ve stejném rozpoložení, přesto musím říct, že to je povedená kniha a že jsem ráda, že ji mám v knihovně. Vlastně první věc od Remarqua! A myslím, že ne poslední...
To, čím podle mě zaujme i člověka "mimo ideální rozpoložení", je to, že je o smrti. A ta je (jednou) společným jmenovatelem všech lidí. Jak víme ze života reálného, a vidíme i v tom knižním, smrt si nevybírá. Smrt skutečně bere všechno. Nezáleží jí na věku a klidně sáhne po pětadvacátníkovi, kterému ukrajuje ze života nemoc. Stejně tak po padesátníkovi, který by měl podle naší zaběhlé představy taky ještě mít nějakých dvacet třicet let před sebou... Může to přijít kdykoliv, protože Nebe skutečně nezná vyvolených. A jak říká hlavní ženská postava knihy, Lilian, tak naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život...
* Neprší jenom nám.
* Škoda není tak smutné slovo, jak si člověk myslí... Věřit je naproti tomu mnohem smutnější slovo, než si člověk myslí.
* Kdo se ptá předem, nikdy to neudělá.
* Nic není tak docela špatné a nic tak docela dobré, jak si myslíme. A nic není definitivní.
* Psychóza zajateckého tábora. Proporce se přesouvají: maličkosti se stávají důležitými a důležité věci se stávají podružnými.
* Člověk spíš ví, co to není, než co to je.

6 19.03.2018

Pro mě - báseň v próze.
Jedna z těch knížek, se kterou se vám pojí vzpomínka na gympl a už předem odrazující štempl "povinná četba". A přitom taková škoda, že právě tento štempl nejednoho z nás od knih spíš odežene, než že by nám rozšířil čtenářské obzory...
Naštěstí jednou všichni školní lavice opustíme a máme pak chuť sáhnout po něčem "ověřeném". A začneme lovit i ve vodách "bývalé povinnosti" a přetavovat ji na "současnou dobrovolnost", a ta vždycky znamená zápal a chuť.
Nedávno jsem na Petra a Lucii narazila v Levných knihách a mile mě překvapil (jo, kromě ceny k místu koupě adekvátní) její rozsah. Útlá knížečka do autobusu, tramvaje, zkrátka do (větší) kapsy.
Bylo to dětsky milé. Bylo to nezkažené.
Jedna věc mě ale trochu rušila. Stejně jako když si pustíme Titanic, víme, jak to dopadne - u P. a L. nám to učitelka taky práskla v nevíře, že to někdy sami přečteme. Ale ten Titanic trvá tak uzívaně (až na tu ruku, že jo) dlouho, že se do toho stihneme zažrat, po tisící tomu propadnout, po tisící jim to uvěřit, a pak ten konec prožíváme, jako by to bylo poprvé. Jenže P. a L. je (za mě) až na škodu krátká záležitost. Pro mě ten rozsah nebyl dostatečný na to, abych zapomněla na slova paní učitelky o nehynoucí lásce, která zahynula, a mohla si to užít a zažrat se pořádně.
I když! Na nic si to nehraje. Je to prostě takové vstala a šla. To cením. Především budiž tato knížka další z životních perspektiv během války - tentokráte bez uniforem, ostnatých drátů, patosu a lítosti...
Nabízí se srovnání s knížkou Romeo, Julie a tma - tu jsem osobně prožívala (příběhem) víc. Ale na P. a L. si vážně cením té lyričnosti, kterou pro mě zase nemá Rome, Julie a tma. Asi měním názor, ne, nejdou tak úplně srovnat.
*...uhněten z oné jemné hmoty, která u nejlepších mužů v sobě má trochu ženskosti a nestydí se za to.
*...každý úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět v přesné podobě, to by znamenalo oklesťovat ji. Pece však po této přesné podobě toužíme, abychom svou lásku mohli sevřít v náručí a zmocnit se jí.
*Žít se musí... Jakmile člověk myslí, přestává žít.
*Chvíle vyměřená životu je krátká. - O důvod víc, aby se nechvátalo! To je pak člověk u cíle příliš brzy. Jděme raději drobnými krůčky.
*...milovanému od ní právě proto, že se jí tak málo podobal.
*...s onou skvělou nelogičností lásky...
*Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.

3 30.01.2018

Touhle knihou je pro mě Havlíček definitivně mistrem slova. Že tvořil knihy, které byly jako celek skvělé, v tom si asi my, jeho příznivci, podáme ruce. Ale touhle knihou dává jasně najevo, jak si vyhrává s každou větou, s každým slovem. Nenajdete tam snad ani jednu "oddechovou", která by byla spíš jenom výplní, omáčkou, která má vést k té další vyšperkované větě. Téma třeba nemusí být pro každého, rozumím, ale asi každý musí uznat, že volba slov, jejich spojování a řazení, nesčetně přirovnání a metafor... Páni! Tahle kniha je skoro až takovým dětským vtípkem, obsahově, ale formou, která je opravdu bohatá a nabitá, zase před Havlíčkem smekám. A tentokrát z úplně jiných důvodů než u dalších jeho knih. Po přečtení Neviditelného (kterého miluju) jsem si říkala ááách, takhle (tímto stylem) mě bude určitě uchvacovat každá jeho kniha. A těšila jsem se na to. A ejhle, Helimadoe mě překvapila něčím úplně jiným. A teď tento Muž, zase něčím totálně odlišným. A znovu opakuju, chápu, že to téma nemusí být pro každého, ale ta slovní bohatost je smeknutíkloboukuhodná.
...snaže se získat okouzlující a neočesané ještě půvaby zevnějškem předmětů, nemohl-li již stavět na odiv zevnějšek vlastní.
...uklidnila lehce své pružné svědomí.
...když opomenuli nabídnout mu účastenství v nějaké klukovině, urážel se. K cizím žertům se točil zády - trpěl žárlivostí, vrozenou všem tvůrcům.
...byla bez výrazu a bez významu. Všechno z ní bylo jaksi smyto.

6 06.11.2016

Tuhle knihu jsem začala číst napoprvé v týdnu, kdy jsem měla odpolední. Takže do práce za slunka, odpočatá, všechno v naprosté pohodě. A nepovedlo se mi do ní tak zažrat. Říká se, sytý hladovému nevěří. Krví bych to podepsala. Počkala jsem si tedy na další týden, ranní. No a to byla panečku jiná. Budíček ve 3.10, takhle brzy ráno venku kolem 4 stupňů, únava... V tramvaji jsem místo klimbání znovu otevřela tohle a slova "přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou... a na stěnách kolem celého stropu bílá pavučinka. Jinovatka." mě najednou mnohem víc vtáhla. Šílené. Obdivuhodně šílené. Čemu všemu se člověk dokáže přizpůsobit, v jakých podmínkách se naučí ne jen přežívat, ale tak nějak ŽÍT. Jako by venku, ať už za plotem nebo hodiny cesty daleko, nebylo nic, žádný normální svět, ke kterému upínat naděje, vzpomínky... Někteří se přizpůsobí a přežijí, jiní se přizpůsobit nechtějí nebo to neumí a pak je čeká smrt. Zákon lágru. Z některých se stanou mrtvoly, z některých vlci a z jiných beránci a oběti. Kupodivu ale! Mnozí zůstávají lidmi! Skvěle vykreslené okamžiky, které nějak souvisí s jídlem - jak je vlastně ta šlichta, na kterou se při práci vězeň celý den těší, tím jediným hnacím motorem, jak si užívá ten moment, kdy sedí nad svojí miskou a ani v tu chvíli nemluví se sousedem, protože okamžik jídla je pro něj něco posvátného a ví, že když bude mluvit a nesoustředí se plně na jídlo, nevytěží z něj maximum, protože jíst musí nejen ústy, ale i nosem, očima a hlavně myslí! Jak pak vytírá kousíčkem chleba zbytky břečky z misky, aby ani kousek nepřišel nazmar, z toho kousíčku pak ještě vycucá, co se do něj nasáklo, a schová si ho do slamníku, na kterém spí, aby si pak večer před spaním ještě "dopřál". To pak vezmete ohryzek od jablka, které jste během čtení jedli, a pak ho postavili na noční stolek, a ještě jednou ho poctivě obkoušete... Člověk aby přežil ne jen fyzicky, ale i mentálně, musí si zavést nějaké své rutiny, zvyky, vytvořit si jakási přátelství, spíš asi koalice, netrápit se myšlenkou, co je tam venku a kdy se toho zase on sám stane součástí, ale hrát s rozdanými kartami. Takové zkrátka leží na stole a ty hraj, jak umíš, nebo zemři.
P.S. To NEčlenění knihy do kapitol mě zprvu rozčilovalo. Nešlo ji odložit, oddechnout si od ní. A pak si řeknete, že to skvěle podtrhuje atmosféru táborového života. Od budíčku jedeš, jedeš, dělej, makej, nestíháš si vzít misku se šlichtou k snídani? tvoje smůla! dělej, uhni, další je na řadě, makej do práce, čekáš na kontrolu, na přepočítávání, ne, nesmíš si sednout, odpočinout, stůj na mraze, dělej, hni se, makej... A takhle celý den, dokud neskončí a neskončí i kniha.
* Mráz je zlý, ale parťák je horší.
* Dny v táboře letí, ani ohlídnout se člověk nestačí. Ale doba trestu se nehýbá ani trošku, té jako by vůbec neubývalo.

10 15.10.2016