Carlita.cte
komentáře u knih
Na dně
Helle Helle (p)
S Helle Helle už jsem jednou měla tu čest a kniha Jestli chceš zůstala nedočtená. Na dně jsem tedy aspoň dočetla, nebylo to špatné, ale žádná pecka taky ne. Myslím, že tenhle styl psaní vám sedne nebo vůbec. Ani nevím, jak jej nazvat... Možná "moderní nedořečenost". Příběh o tom, jak si čtyřicetiletá osamělá spisovatelka vysedává na autobusové zastávce někde middle of nowhere na dánském ostrově, kde se jí jen tak ujme manželský pár a zatáhne ji do jejich života a domu, je už sám o sobě dosti neuvěřitelný, ale budiž. Ovšem styl, jakým nám spisovatelka odhaluje (nebo spíš neodhaluje) minulost postavy je zkrátka k nevydržení.
.
Je to takové moderní psaní, kde se na čtyřech stranách dočteme, jak psi běhají po poli, jaké mají obojky, co žerou za granule, jak se z gumáků smývá bahno, jakou tyčinku přežvykuje hlavní postava, ale z její minulosti se dozvíte tak akorát to, že evidentně prochází depresí a sekretářka jejího muže se bojí mluvit na veřejnosti. A ještě ty krásná jména jako Ibouš nebo Půťa, to už by bylo snad lepší nechat to v dánštině. No nevím, tohle mi nějak nesedlo, aspoň že to bylo krátké...
Malý dům
Kjóko Nakadžima
Malý dům mě hrozně lákal a čekání v knihovně se vyplatilo. Byla to krásná kniha, která je vzácná tím, co neříká víc než tím co ano. Devadesátiletá služka vzpomíná na doby, kdy téměř jako dítě ve 30. letech odešla do služby do domu s červenou střechou, aby tam prožila dobu před válkou i období válečných let. Malý dům tradiční středostavovské japonské rodiny je zde symbol stálosti, oddanosti a místa, kam se člověk může vždy vracet.
.
Vyprávění stařičké Taki je kriticky "poznámkováno" jejím čtenářem prasynovcem, který nedokáže uvěřit, že mohla být Taki skutečně šťastná jako "pouhá" služka, nebo že mohla prožívat během války svá krásná osobní léta. Nakolik můžeme být kritiky vzpomínek a dojmů někoho jiného, pakliže jsme my nic podobného neprožili?
.
Příběh je jemný a celý takový diskrétní. Právě v té symboličnosti, náznakovosti a věrnosti Taki své paní Tokiko i celé rodině je křehká neuchopitelnost a poetičnost. Rozhodně zajímavá kniha, která utkví v paměti...
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
Po skoro všech přečtených knihách od Jiřího Hájíčka, se ke mně dostala i kniha Zloději zelených koní. Kdysi jsem viděla film, který mi herecky moc nesedl, ale téma mě zaujalo. Parta nadšenců hledajících vltavíny - jdoucí často až na dřeň sběratelské posedlosti - je prostředím originálním a to i díky typu ojedinělého minerálu (který je ryze českou záležitostí). Hájíček tady opět zkoumá českou krajinu, její historii a dědictví, které nám předává, tak jako i ve svých jiných knihách. Příběh Pavla je poutavý, je napsaný střízlivě věcným stylem, který mám u Hájíčka tak moc ráda.
.
Sledujeme přerod hlavní postavy v úseku několika let, jeho ideály a životní sny, které se mění s jeho propadáním se až na dno hráčské posedlosti po dalších a dalších kamenech. Nikdy nejste na pochybách o tom, že vše myslí dobře a jeho srdce je čisté a oddané lásce a české krajině, avšak půda kolem něj doslova propadá erozi a on s ní. Citlivost, se kterou Hájíček k tématu přistupuje, hledání vlastní životní cesty jdoucí často proti představě a přání okolí, jemné éterické prvky přesahující lidské bytí, to vše je důvod, proč jsem se od téhle knihy nemohla odtrhnout. Jestli máte pár hodin času (140 stran), tak si ji na podzim dejte. Určitě nebudeme zklamáni.
Měsíční tygr
Penelope Lively
Měsíční tygr britské autorky Penelope Lively oceněný Booker prize (1987) je knihou zkoumající historii, nejen tu velkou, kterou se učíme ve škole, ale i tu „malou“ historii našich životů. Hlavní hrdinka Claudia je historičkou na smrtelné posteli, která sepisuje dějiny světa společně s dějinami svého života. V roztříštěných kouscích vzpomínek se vrací k manželovi, dceři, milenci, švagrové… nechává zaznít svoji verzi, jakož i jejich, která je dost často odlišná. Měsíční tygr je takový kaleidoskop malého života na pozadí běhu „oficiálních dějin“.
.
Motiv hledání a interpretace historie je v knize nejsilnější a mnohdy zastiňuje děj, který místy působí poslepovaně. Vlastně na mě kniha působí jako pomyslné vlaštovčí hnízdo slepené z autorčiných postřehů o historii na pozadí historičky Claudie. Ty myšlenky mně často přišly trefné, avšak příběh samotný jaksi neživotný a neprocítěný, za což jistě nemůže jen sama postava protivné historičky. Myšlenky o tom, že jsme poskládání z mnohých vrstev, ze starých a nových já (jak blízké Anomálii od Hervé le Telliera!), že legendy jsou mnohem lepší než historie, protože mají logiku a poselství, myšlenky o teorii zjevného údělu i alternativní historii mě nenechávají na pochybách, že autorka má originální jemnocit na „osobní“ dějiny, avšak tam, kde líčí dějiny „velké“ zůstává na mělčině. A jen tak na okraj, nechápu, koho napadlo dát ke knize onu „předmluvu“, kde se vykecává děj, místo toho, aby to byl doslov…
.
„Fikce se může jevit trvalejší než skutečnost. Pierre na bitevním poli, Bennetova děvčata u šití, Tess na mlátičce – ti všichni jsou na věky věků přesně určení, na stránce i v milionech hlav.“
Podpis všech věcí
Elizabeth Gilbert
Tahle kniha byla tak krásným a osvěžujícím překvapením uprostřed zimy, že musím na začátek poděkovat Adriáně z podcastu @knihokec, že mě na ni navedla. Elizabeth Gilbert jsem měla zaškatulkovanou. Ne, Jíst, milovat a meditovat jsem nečetla, ale stačil mi film, který mě za srdce tedy rozhodně nechytil. O podpisu věcí jsem tedy měla předem jakési neblahé mínění, které se brzy po rozečtení této knihy rozplynulo jako pára nad hrncem.
.
Kniha je většího formátu a na 480 stranách vás vezme na výpravu Jamese Cooka, do nádherných botanických zahrad, do oduševnělé atmosféry Filadelfie, na exotické Tahiti i do Amsterdamu. Je to příběh o Almě, ženě, která touží po vědění, botanice, taxonomii, ale i po lásce a pochopení světa. Podpis všech věcí je strhující freskou devatenáctého století s jejími objevy, nenasytnou touhou po vědění a odhalení všech tajemství přírody.
.
Alma je hrdinkou, která není křehkou květinou, ale vzdělanou a svéhlavou ženou, kterou žene vpřed touha poznat (nejen) svět botaniky. Mezi empirií, kterou zde představuje svět botaniky, je tu místo i pro transcendenci věcí rozumem nevysvětlitelných. Ale nebojte, není to žádná esoterika, ale spíše odvěký protiklad vědy a víry, který možná už dnes ani jako protiklad tolik silně nevnímáme. Popisy rostlin, pozorování jejich biorytmu, Alminy originální vědecké úvahy, rozličné až exotické prostředí, vztahy, i samotné vysvětlení onoho „podpisu věcí“ – nechápu, jak autorka dokázala napsat něco tak nádherně uceleného, citlivého i vědecky a historicky erudovaného.
.
Nádherný velký román s krásnými myšlenkami, který od Elizabeth Gilbert nikdo nečekal. Četli jste něco od této autorky mimo jejího bestselleru?
Na shledanou tam nahoře
Pierre Lemaitre
Přiznám se, že po knize o první světové válce bych asi nesáhla, kdyby nebyla oceněná nejvyšší francouzskou literární cenou. A byla by to chyba, protože to bylo silné a dechberoucí čtení. Autor si totiž vybral nikoli samotnou válku, ale její dozvuky – demobilizaci, trpké vítězství, těžký život veteránů i obchod s ostatky padlých.
.
Zvláštní trojúhelník tří veteránů z války se tady pochmurně proplétá spletitým řízením osudu, který odhaluje taková témata jako posttraumatický syndrom, zmrzačené vojáky i nedůstojné nakládání s ostatky padlých. Právě poslední téma vychází ze skutečných událostí, kdy francouzská vláda zprvu nedovolovala rodinám padlých převážet jejich ostatky a posléze iniciovala rozsáhlá pohřebiště. Právě zde se někteří padlí pohřbívali bez dostatečné identifikace, do hrobů jiných vojáků, do malých rakví, často oloupení o cennosti, či protézy, atp. Navíc zde autor přináší na světlo i historickou skutečnost, že k této práci byli povolávání Senegalci či Číňané, kteří ani neuměli číst a tak ani nevěděli, koho kam pohřbívají.
.
Ani ostatní reálie poválečné Francie, tedy onoho vítěze války, rozhodně nejsou růžové, ba naopak se dozvídáme, jak krutému osudu byli veteráni z války vystaveni, když se vraceli bez rukou, nohou, či jinak zohaveni, nedostávali rentu, ani nemohli najít zaměstnání. Samotný konec války a prapodivná demobilizace na začátku knihy vám dají drsnou představu o tom, jak trpké vlastně ono vítězství bylo a že muži, kteří šli do stendhalovské bitvy, skončili na jatkách „moderní války“.
.
Tahle kniha mi pomohla více pochopit a vcítit se do toho, čím první světová válka byla. Možná ji vnímáme optikou té druhé jako vzdálenější, přesto však byla ničivá, hrůzná a temná. Válka, která vzala miliony životů a další miliony životů rozvrátila navždy.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Pro Petru Soukupovou mám slabost a čtu od ní vše. Zatím nejlepší hodnotím Nejlepší pro všechny a nejslabší K moři. Nikdo není sám je napsána zase o něco vybroušeněji než její předchozí knihy a musím říct, že na mě působí zase i trochu víc depresivněji. No vemte si to: žena ve středních letech se ocitá v soukolí problémů nejen svých vlastních dětí, ale i stárnoucích rodičů, řeší svůj kariérní postup, do toho trochu i vztah s manželem a vlastní váhou a večerním popíjením.
.
V knize vlastně není nic překvapivého, co by neřešila i hromada jiných lidí, ale Petra Soukupová to umí napsat (především) pomocí vnitřních monologů tak sugestivně, až z toho někdy mrazí. To, jakým způsobem umí zobrazit všednodennost, všechny ty malé zápasy, které nás potkávají aniž by o nich možná někdo věděl,... v tom je ona mistr. Velké věci prožíváme čas od času my všichni, možná si je jen zprvu neuvědomujeme.
.
Slyšela jsem také názor, že přečíst si jednu knihu od Soukupové je, jako byste si přečetly její všechny. Ano, vím, co se tím chce říct. Její styl se moc nemění, ale pokud vám to sedí, tak se na každý její počin budete těšit. I když to leckdy (často) není lehké čtení...
Takové maličkosti
Claire Keegan
Můj návrat ke čtení je lemovaný útlými knihami, snad na nic většího nemám energii, nebo se pořádně nedokážu začíst, nebo jen chci mít něco "dokončeno" ve smysluplném čase. Paradoxem je, že Takové maličkosti jsem četla s takovým nadšením, že bych uvítala, kdyby knížka byla pětkrát delší. Vlastně jsem si uvědomila, jak sympatické je po čase číst něco tak hezky stručně napsaného, poetického i drsného zároveň. Něco, co neplýtvá slovy a opisy, ale přesto vyznívá silně. O Takových maličkostech jsem nevěděla nic, ale ta obálka od Pietera Bruegela mi utkvěla v paměti a knížka si mě v knihovně našla. Vlastně mi připomněla jiného oblíbeného irského autora Josepha O´Connora.
.
Je to příběh poctivý, vykresluje něco z Dickensovské tradice - kouzlo rodinného krbu i drsnost světa tam venku. Časově je hodně neukotvený a přestože se má odehrávat v 80. letech, působí, jakoby se vše dělo o třicet i více let dříve. Hlavní postava Bill Furlong prochází jakousi krizí středního věku, řeší, co v jeho životě má doopravdy smysl kromě jeho ženy a pěti dcer. Děj - opentlený příjemnou vánoční atmosférou a rituály - zdá se vůbec nesměřuje k tématu neblaze proslulých Magdaleniných prádelen. Jen mírně a nenápadně plyne jako zlověstná řeka Barrow. Krásný text o naději a lásce, který bude určitě moderní vánoční/zimní klasikou.
Každý den je nový: Komiksový deník
Lucie Lomová
Když už se v knihovně ocitne v dospělé literatuře nějaký ten komiks, je to pořád ještě velký svátek. Komiksový deníček Lucie Lomové naštěstí neskončil někde u Anči a Pepíka a dostal se ke správnému publiku.
.
Jak by asi vypadal váš rok v komiksovém podání? Lucie Lomová si dala za úkol zachytit každý den jejího života v roce 2017, uvolnit svoji tvorbu, zachytit všednost i výjimečnost každého dne. Samy autorčiny počáteční obavy, zda bude co kreslit, vezmou rychle za své, když jsme svědky rodinných peripetií, umělecké krize, každodenního pinožení i občasného povyražení (za nejen pomyslné) hranice.
.
Někdy panely řeší nemoc blízkých, jindy syndrom prázdného hnízda, ale taky porouchané auto, obyčejný den zaplněný prací nebo péčí o domácnost. Je to docela působivý kaleidoskop jednoho (ne)obyčejného roku, který potvrzuje, že každý den je opravdu nový a může se stát cokoliv.
.
Tenhle komiksový deník mě bavil, určitě i díky autorčině nadhledu, životním zkušenostem i zásadám, které si při kreslení deníku dala. Ten jeden rok je tak akorát, protože další pokračování by se už asi zacyklilo a nebylo tak zajímavé, věci, situace a nápady by se nejspíš začaly opakovat. Bylo to fajn čtení, škoda, že tenhle komiks nevyšel už dříve...
Feministkou snadno a rychle: Příručka argumentů pro debaty s rodinou a přáteli
Lucie Jarkovská
Knih o tom, jak zbohatnout a jak neprokrastinovat je už napsáno dost, knih o feminismu je naopak v Česku zoufale málo. Tak v doslovu Kateřina Nedbálková hovoří o prospěšnosti knihy Feministkou snadno a rychle a já s ní musím souhlasit. O téhle knize jsem slyšela mluvit autorky v Artzóně nebo na Radio Wave a zaujala mě právě humorem, nadsázkou a jistou lehkostí s níž byla napsána pro nikoli odborné ale laické publikum. Ať už jste žena nebo muž, máma holčičky nebo kluka, single, bezdětní, LGBT... tak vás tahle knížka bude bavit a třeba rozšíří obzory.
.
Je škoda, že si ji nepřečtou ti, kteří by nejvíce měli, ale tak už to holt bývá. Témat je tu hodně a každý z nás bude některá vnímat důležitěji než jiná. Osobně jsem nesouzněla s kapitolou v níž se hovoří o romantické lásce jako o div ne překonaném konstruktu, za to velmi objevné byly kapitoly o krizi maskulinity, ruské dezinformační válce cílící na "gendrový sexuální chaos" západní Evropy a socialismu, který výrazně narovnal práva žen (vzdělání, práce, rozvodovost). Je fajn přečíst si text žen ženám, o náročnosti výchovy a její skloubení s prací, o tom, jak se ale na druhé straně nemluví o tom, jak třeba snížit pracovní dobu mužům, aby se i oni mohli zapojovat do rodinného života a pečování o děti. Že když nestíháte práci a vyzvedávat děti ze školky není to vaše chyba (jak to vnímá okolí a zaměstnavatel) ale institucionální selhání systému.
.
Témat k přemýšlení a hlavně k debatě je tu hodně, jsou pojaty lehce, s humorem a bude vás to bavit, i když je pro vás možná už jen slovo "feminismus" moc. A zakončím to touhle krásnou myšlenkou: "A to je přesně ono. Zamilovat se do svých těl a přijmout je se vším sádlem, vráskami, neladnými křivkami a vadnou pletí je naprosto zásadní feministický počin, který může mít pro patriarchát fatálnější důsledky než kvóty pro ženy v politice. Z nejistých žen se totiž stanou sebevědomé osobnosti, nad kterými komentáře o jejich vzhledu, negativní ani pozitivní, nebudou mít žádnou moc, nebudou je manipulovat k mentalitě poddaných." .
Tři mistři
Stefan Zweig
Jakého spisovatele byste si vybrali a proč? Balzaca, Dickense nebo Dostojevského? Já jsem tým Dickens, Balzac mi přijde trochu "zastaralý" a Dostojevského se nějak bojím. Mám ráda Dickensův humor a styl psaní. Koho by si vybral Stefan Zweig je jasné už z délky jeho eseje o Dostojevském. Tuhle knihu jsem četla opakovaně, protože je v ní úžasně shrnuto, co dělá tyto literární velikány opravdovými génii. "Každý z těchto tří romanopisců má svou vlastní sféru: Balzac svět společnosti, Dickens svět rodiny a Dostojevský svět jedince a veškerenstva."
.
Jestli máte rádi tyto klasické autory, tak eseje rozhodně doporučuji. Určitě vás navnadí na čtení jejich knížek, ať už jste je četli nebo jsou pro vás nové. Fantastické shrnutí jejich stylu, povahy psaní i toho zvláštního spisovatelského espritu, který je dělá jedinečným. Tohle Stefan Zweig umí úžasně a tužkou jsem si podtrhala snad každou druhou větu. Čtete klasiky nebo ne? Nejsou sice tolik instagram friendly, ale jsou prověření časem a nešáhnete vedle.
Rodinné sídlo
Edward Morgan Forster
Nebýt úžasných filmů Jamese Ivoryho, asi bych se k Forsterovi nedostala tak brzo... Ale když vidíte úchvatný Pokoj s vyhlídkou nebo Howard´s End, pak zkrátka zatoužíte po literární předloze. A Rodinné sídlo byl věru krásný zážitek, přestože u nás vyšel pouze jednou s už dosti starým překladem Hany Skoumalové (hlavně se nedejte odradit úvodní kapitolou). Popsat hlavní motiv Rodinného sídla je vlastně docela těžké, protože je to příběh trochu o lásce romantické i pragmatické, trochu o sociálních rozdílech ve společnosti, ale také o duchu místa a kráse přírody.
.
Hlavní postavy - sestry Schlegelovy - jsou trochu potrhlé dámy, po otci napůl Němky, které patří k vyšší střední vrstvě. Té vrstvě, která vlastně nemá starost o peníze, žije z jakýchsi nevyčerpatelných dividend a dědictví, nikdy nemusí pracovat a jezdí na výlety po Evropě a má spoustu času chodit na koncerty, výstavy a debatní kroužky. Pak jsou tady Wilcoxovi, vyšší vrstva, která si díky koloniálnímu obchodu v západní Africe vydělala velké jmění (už zde je v zárodku cítit Forsterova kritika anglického imperialismu, který rozpracoval ve vrcholném díle Cesta do Indie) a nemá potřebu zabývat se problémy svých dělníků, na kterých podnik stojí. Právě k nejnižší vrstvě patří poslední okruh postav a to jsou Bastovi, kteří touží po lepším životě, ale brána jim zůstává uzavřena.
.
Právě sestry Schlegelovy chtějí jaksi spojit nespojitelné - svět, kde "láska znamená věno a smrt dědické poplatky", tedy Wilcoxovi a svět, kde je špína a hladovění (Bastovi). Sestry Schlegelovy sice chtějí činit dobro, ale do obou neslučitelných světů vnáší akorát chaos. Pro Henryho Wilcoxe je to jasně dané: "jsou prostě bohatí a chudí, vždycky byli a vždycky budou. Jen mi ukažte, kdy si byli lidi rovni", zatímco Helena Schlegelová "si netroufá boháčům nadávat, protože je sama bohatá, ale má sto chutí. Má v hloubi duše takovou divnou představu, že chudoba je jaksi 'skutečná'".
.
A nad tím vším lidským přetahováním ční motiv rodinného sídla, jeho tajemného ducha, který dlí ve starém vilínu, révě a orosené trávě, motiv nesmrtelné přírody, které tady vždycky byla a bude, povznesena nad pozemské hemžení. A právě Forsterova poetická jemnost dělá z celého románu krásný zážitek. Ne nadarmo se o něm Truman Capote vyjádřil jako o nejlepším anglickém romanopisci 20. století.
Hudba pro chameleóny
Truman Capote
Knihy Trumana Capoteho mám ráda, Chladnokrevně považuji za geniální knihu a jeho Luční harfa je nádhernou ozdobou Jižanské literatury.
.
Na Hudbu pro chameleony mě navedl rozhovor s překladatelkou Hanou Ulmannovou ohledně překladu Ručně vyřazávaných rakviček, které jsou součástí tohoto souboru (ovšem v překladu Martina Svobody). Povídková sbírka Hudba pro chameleony je posledním Capoteho dílem, které připravil k vydání a sestává se z šesti povídek, jedné novely a tzv. konverzačních portrétů.
.
Ručně vyřezávané rakvičky: Pravdivý popis jednoho amerického zločinu svým námětem připomíná právě Chladnokrevně. Série vražd, kterým předchází doručování vyřezávaných rakviček s fotografií příští oběti je napínavou novelou o nedostižnosti zla a nejsilnější částí souboru. Povídky jsou také skvělé, ať už samotná Hudba pro chameleony o excentrické aristokratce na Martiniku nebo třeba Oslnivá záře o jižanské zaříkávačce. Konverzační portréty už jsou kolísavé, Capote se tady trochu chvástá a pomlouvá, ale také vám odhalí spoustu svých oblíbených literátů (Henry James, Willa Catherová, E.M.Forster, Faulkner, Fitzgerald, Hawthorne, Blixenová), což mě přivedlo na spoustu dalších knižních tipů. Součástí konverzačních portrétů je i zachycení jednoho pohřbu v doprovodu Marylin Monroe či setkání s Willou Carther. Vcelku zábavný je i rozhovor sama se sebou. S tímhle Capoteho pel-melem se zkrátka nebudete nudit.
Klub lhářů
Mary Karr
Tušila jsem, že tohle se mi bude líbit... A ano, tenhle slavný americký memoárový bestseller z 90. let jsem přečetla jedním dechem. Až s Mary Karrovou jsem si uvědomila, jak moc si užívám tzv. "zpovědní" literaturu. V tomto případě vzpomínky spisovatelky na její divoké dětství v jižanské díře, s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem pracujícím u naftových vrtů. Autorka popisuje svoje (nejednou) děsivé zážitky bez sebelítosti, s určitým odstupem a pro mě lákavým pnutím mezi dětským prožívajícím já a dospělou verzí, která již analyzuje, vytěsňuje, vyvozuje, prosívá vzpomínky a doplňuje ona chybějící místa.
.
Líčení autorčiných vzpomínek prýští v mohutném proudu detailů a vyjma první kapitoly, je to proud, který vás strhne až do konce. Popisuje svět, v nemž si děti hrají v oblaku DDT a jsou svěřovány do péče psychicky labilní matce, která je tak trochu chtěla zabít...Přízračná krajina plná ropných zásobníků, chemiček, štítivého šustotu švábů, hadů a jiné havěti, všudypřítomný zápach i hrozivý Rainbow most se v knize odráží s tesknou a bezvýchodnou symbolikou.
.
Mary Karrová zručně líčí jižanskou přízemnost a přímost s básnickou snivostí i literární zručností. Na textu zkrátka poznáte, že autorka je i básnířka. Bylo to strhující čtení, upřímné a plné krásy i bolu. Ve světe nadprodukované literární fikce působí osobní zpověď "obyčejného" člověka jako návrat ke kořenům a smyslu literatury. Jako něco vyššího a ryzejšího v přemíře dnešního odosobněného stylu psaní. Jsem ráda, že po více než 25 letech se tento dnes již kultovní memoár dostal i k českému čtenáři díky nakladatelství Prostor a překladu Josefa Moníka.
Unorthodox: skandální odmítnutí mých chasidských kořenů
Deborah Feldman
Židovská kultura mě něčím fascinuje už řadu let a není úplně běžné, že do ní gój může jen tak nahlédnout a už vůbec ne, když se jedná o ultraortodoxní chasidské hnutí. Deborah Feldmanová není první ženou, která se zřekla svých chasidských kořenů, ale je první, kdo o tom napsal knihu a otevřeně popsal, jak to v této komunitě chodí.
.
Autorka je stejně stará jako já, takže když popisuje, jak dívky nemohou číst sekulární knihy, mluvit a číst anglicky, chodit do kina, poslouchat rádio či televizi, studovat světské školy, v sedmnácti se musí vdát za muže, kterého mohou vidět půl hodiny, po svatbě si musí vyholit hlavu a nosit paruku, vzdát se všech ambicí a dál už jen rodit děti... No, šla mi z toho trochu hlava kolem. Když zmíním názory Satmarské komunity na holocaust (trest za to, že byli Židé málo zbožní a asimilaci), odmítání sionismu a jednotného státu Izrael, historky o mluvící rybě, děsivé historie prvních nocí nezkušených mladíků a dívek, tak vám aspoň trochu přiblížím úžasné žití v newyorském ghettu 21.století.
.
Co se týče samotného stylu psaní, tak vás nečeká nic výjimečného, ale nemohu a ani nechci být k Deboře Feldmanové přísná, protože si prošla nelehkou cestou a to nejen proto, že vyrostla v ultraortodoxní zbožné židovské skupině, ale hlavně proto, že se ji jako jedna z mála žen rozhodla opustit a převzít osud do vlastních rukou.
Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
Truman Capote ji označil za jednu z nejlepších knih 20. století a Ernst Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl. Řeč je o knize Vzpomínky na Afriku baronky Karen Blixen.
.
Není to tradiční vzpomínková kniha ve smyslu "přijela jsem do Afriky tehdy s tím a s tím a prožívala jsem tohle a pak jsem odjela". Je to spíše koláž delších či drobnějších útržků, dojmů, vzpomínek, příběhů a událostí většího či menšího významu, líčení africké krajiny a jejího domorodého obyvatelstva. Pozoruhodné je, že baronka Blixenová by měla látku na epické literární dílo, ale s aristokratickou lehkostí a snad i marnivostí rozhazuje motivy a náměty po celé knize jako by bylo samozřejmostí, že se dánská baronka octne sama uprostřed britské kolonie v Keni.
.
Z jejího líčení cítíte něhu a lásku, kterou chovala nejen k Africe, ale také k jejím domorodcům. Úžasné a přitom velmi citlivé je líčení rozdílů v mentalitě Evropanů a původních obyvatel. Rozhodně bych neřekla, že by autorka Afriku nějak idealizovala, jak bývá někdy označováno, ona zkrátka měla ráda lidi a odpustila jim mnohé s vrozenou vznešeností a určitou půvabnou odolností. Čekala jsem nějakou romanci, přestože jsem film neviděla (nebo si to aspoň nepamatuji), ale vztahu s Denysem Finch-Hattonem se baronka vůbec nevěnuje, přestože z jejího popisu a zažitků lze vycítit náklonnost k tomuto jistě zajímavému muži. Přesto se na film těším a jsem zvědavá, jaké situace a dojmy z knihy bude akcentovat.
Izba s vyhliadkou
Edward Morgan Forster
Za svůj život napsal Forster pouze pět románů, nejznámější z nich je bezesporu Cesta do Indie, ale známé je také Rodinné sídlo (Howard´s End) a Pokoj s vyhlídkou, který do češtiny nikdy přeložen nebyl. Zatímco jiné členy Bloomsbury Group jako V. Woolfovou a Jamese Joyce všichni znají, na E.M. Forstera se někdy zapomíná, jakoby i sama kritika objevila tohoto moderního spisovatele až se značným zpožděním.
.
Zdá se, že E.M. Forster vychází z klasického anglického románu, ale myšlenky které si v něm dovolí říkat a témata, která v něm rozvíjí už patří skutečně do moderní éry 20. století. V pokoji s vyhlídkou je námětem omezenost povýšených středních vrstev anglických turistů, kteří s uchvácením objevují krásy renesanční Itálie, avšak zároveň pohrdají jižním národem. V dalším plánu je pak probuzení a osvobození mladé dívky Lucy Honeychurchové z klamu nepsaných pravidel anglické společnosti, která v ženě vidí jen poslušnou a zbožnou manželku bez vlastního názoru a vášně. Je to vlastně příběh o lásce, ale také o lidské omezenosti vyvěrající z obsedantního nutkání nezproneveřit se společenské vrstě. Z toho také pramení bolestné jindy úsměvné odmítání pravých a jemných krás života, které tady ztělesňuje otec a syn Emersonovi (kterými ostatní samozřejmě náležitě opovrhují).
.
Je to velmi anglický román a nebudu říkat, že toho taktu a jinotajnosti i na mě nebylo chvilkami moc. Přesto vám vřele mohu doporučit film od Jamese Ivorho, kde je každý záběr jako umělecké dílo a hlavně zachycení první části románu ve Florencii je zkrátka úchvatné.
Brooklynské panoptikum
Paul Auster
Moje první setkání s Paulem Austrem. Řekla bych, že to bylo takové průměrné rande a já ještě nevím, jestli chci na další. Brooklynské panoptikum je fajn kniha o osudech obyvatel jedné brooklynské čtvrti, proplétají se v něm lehkou rukou psané příběhy stárnoucího Nathana, jeho synovce Toma, jejich objektů lásky i jiných více či méně obyčejných lidí.
.
Nezapřu, že mě nejvíc bavily exkurzy do světa literatury, jako třeba ten o Kafkovi (a jeho dopisům ztracené panence), či o E.A. Poeovi a celé to bylo fajn a čtivé,... Ale pořád to bylo jaksi průměrné a za dva dny jsem ani nevěděla, jak ta kniha skončila. Zkrátka ta kniha je průměrná asi jako tento neslaný nemastný příspěvek :D Myslím, že by si zasloužil ještě nějakou šanci, jak mě okouzlit, takže jestli máte s Paulem Austrem zkušenost, tak sem s ní. P.S.: taky už máte dost toho, jak se v každém příběhu z New Yorku musí nutně zakomponovat události z 11. září 2001?
Paní Dallowayová
Virginia Woolf
Na přečtení a docenění Paní Dallowayové jsem se chystala jako bych měla ztéct horu. Na výstup jsem se náležitě připravila předem: poslechla si hodinový pořad Buchet se středoškolským profesorem literatury a přečetla statě Martina Hilského... Proč? Protože jsem tuhle knihu už kdysi rozečetla a vůbec mě to nebavilo, protože jsem viděla Hodiny a nějak mě to nepohnulo (na rozdíl od mojí tehdejší spolužačky na střední, kterou to dohnalo k slzám). Přesto jsem věděla, že já a Paní Dallowayová máme nevyřízené účty a musíme se více poznat, dát si šanci,... Zkrátka tahle kniha ve mně nějak divně ležela, jestli znáte ten pocit.
.
No, nebylo to snadné čtení. Chvílemi jsem si říkala, to je nádherně zachycená imprese a jindy zase "co to plácá". Od zachycení nepostihnutelného okamžiku k přízemnosti pomlouvání a všednosti. Od chvil "naprosto jí rozumím" k okamžikům totálního nepochopení. Ten proud vychrlených myšlenek je zavalující, ale přiznávám, že místy i podivně hypnotizující. Zvláště by mě zajímalo, jak si s touhle knihou poradí muži, protože tohle je jako "vidět" do ženské hlavy a je to věru milion překrývajících se myšlenek, protimluvů, obvinění, soudů, věcí hezkých, smutných i nudné všednosti a průměrnosti. Musí se ale nechat, že jsou tu zajímavé a originální aspekty, velmi dobře vykreslená postava trpícího veterána Septima, jejich vzájemné propojení, efektní plynutí času díky odbíjení Big Benu nebo zvláštní "květinové" příměry. Kniha umí vystihnout vzácný okamžik, ale proud myšlenek ho stejně přikryje až neurotickými detaily a vy se cítíte ochuzeni, že jste si ho ani nevychutnali.
.
Říkám si vlastně, jak bych o knize uvažovala, kdybych nevěděla, jak je slavná. Je totiž přesně taková jako její hrdinka Clarissa - místy otravná, upovídaná a snobská, ale jindy jí probleskuje něco zářivého. Jen je docela těžké se k tomu dopracovat...
Písčina a jiné povídky
Aleksandr S. Serafimovič (p)
Tolstoj prý měl kantorský zvyk sám pro sebe známkovat knihy nové ruské literatury a povídce Písčina dal jedničku plus.
.
Ten název mě něčím uhranul. A skutečně: Písčina je nejlepší povídkou z tohoto výboru. Osamocený mlýn, v němž nenajde štěstí nikdo z jeho obyvatel je baladický příběh o lidské osamělosti, úkladnosti i zlobě. Sugestivně vylíčený mlýn se pomalu ale jistě stává hlavní postavou ponurého příběhu, nehybným svědkem lidského pinožení i malosti. A v pozadí zčernalého mlýna s jeho slizkým otáčejícím se kolem je písčina, která pomalu ale jistě rozpíná svá křídla nad krajem a ukrajuje ze země i z lidské touhy po štěstí.
.
Za zmínku stojí určitě i povídka Galina o městské učitelce, která přichází na zchudlý a zapadlý venkov. Iluze a ideály mladé ženy drsně naráží na tupost vesnického světa, přesto však v něm nakonec nalézá cosi hodnotného. Tato povídka je opět příběhem lidské osamělosti, ale už ne tak dechberoucí jako Písčina. Svým tématem není jistě moc originální a lze ji číst buditelsky jako příběh o příchodu inteligence na venkov a šíření osvěty, ale má v sobě něco velmi realistického až naturalistického, takže zcela jistě překračuje rámec pouhé poučné povídky.
.
Zbytek výboru mě už tolik nezaujal, nebo se jednalo o vyloženě tendenční povídky, které už dnes mají sotva co říct. Přesto Písčina stojí za přečtení a ještě dlouho budete na tuto ruskou Maryšu vzpomínat.