Malý dům
Kjóko Nakadžima
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475436/bmid_maly-dum-5bp-475436.jpg
4
98
23
Na jaře roku 1930 musela dvanáctiletá Taki jako většina chudých venkovských děvčat jít do služby. Nyní téměř devadesátiletá píše své vzpomínky na dobu strávenou v maloburžoazní domácnosti pana Hiraie v „malém domě“ na předměstí Tokia, od optimistických třicátých let do počátků války. Podrobně líčí předválečné zvyky, společenské vztahy, rovněž dosah historických událostí i rostoucího nacionalismu a devastaci po kapitulaci Japonska v roce 1945. Její nostalgický, občas naivní pohled je současně napadán jejím prasynovcem, který si v jejích vzpomínkách čte. Ten po její smrti vypátrá osud rodiny Hiraiů a s ním trpké tajemství své pratety. Malý dům, vydaný v roce 2010, obdržel téhož roku prestižní cenu Naoki. Román byl přeložen do angličtiny, čínštiny, francouzštiny a korejštiny a v roce 2014 byl zfilmován.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
小さいおうち (Čiisai ouči) , 2010
více info...
Přidat komentář
Malíř pomíjivého světa nebo Soumrak dne, to jsou knihy, na které jsem si při čtení Malého domu nemohla nevzpomenout. Spojuje je nespolehlivý vypravěč (v posledním případě vypravěčka) a také nostalgická a příjemná atmosféra příběhu, což je v kontrastu s faktem, že se jedná o vzpomínky na válečnou dobu. Dvě ženy a chlapec si vystavěli svůj komorní, zdánlivě nedotknutelný svět stranou od událostí venku, až do té doby, kdy válka dorazila přímo do Tokia. Celý příběh se v závěru fantasticky uzavře (co by udělala správná služebná s dokumentem, který by mohl ohrozit její paní?) a zanechává otázky o spolehlivosti paměti a deníkových zápisků.
Na zadní straně knižní obálky se píše, že se jedná o rafinovaný příběh skrytý v zápiscích staré služebné. Zcela s timto stručným hodnocením souhlasím. Paní Taki vzpomíná na třicátá a čtyřicátá leta, ktera stravila ve službě u rodiny Hiraiů. v Tokiu.
Většinou popisuje své pracovní povinnosti nebo jídla, která připravovala. O dění v Japonsku se zmiňuje jen v naznacích, ale pozorný čtenář ( který čte i mezi řádky) se toho o předválečné a válečné situaci v zemi dozví víc než dost.
Výborný román! Hodnotim plným počtem hvězdiček a doporučuji!
Milá knížka, dokonce bych řekl až roztomilá. V něčem je to taková jednodušší vzdálená příbuzná Gejši od Arthura Goldena, navíc napsaná rodilou Japonkou. To je určitě plus.
Příběh je takový docela komorní a bohužel líčení okolních událostí je velmi odbyté a povrchní (což plyne z toho, že vypravěčka je taková pipinka, kterou světové události vlastně nezajímají a navíc se o nich jako prostá služka přes propagandu a cenzuru ani nedozví). A bohužel to znamená, že ten, kdo si přečetl anotaci, která tvrdí (a kecá), jak kniha "podrobně líčí dosah historických událostí...", a na tohle líčení se těší, bude krutě zklamaný, tak jako jsem zklamaný já. Což ovšem neznamená, že jinak se mi kniha nelíbila.
Překlad mě neurazil :-). Narazil jsem na několik překlepů a sem tam na nějakou kostrbatou větu, ale asi žádná hrůza. Trošku mě ovšem trápí překládání (některých) reálií. Je to taková typická bolístka. Já chápu, že se překladatelka snaží přiblížit text českému čtenáři, ale podle mě by bylo lepší použít správný termín/překlad a třeba ho poprvé vysvětlit v poznámce pod čarou.
Malý dům pro mě představoval takové odpočinkové, milé čtení, avšak dosti nostalgické a občas také trpké. I když je kniha kratší, upřímně mi přišla trošku zdlouhavá především těmi svými popisy, co všechno a jak služebná musela udělat (obecně se v knize vlastně nic moc "akčního" nedělo). Každopádně musím říct, že mě bavilo sledovat vykreslení tehdejšího Japonska třicátých a čtyřicátých let, jeho společnosti a jejího smyšlení. To vše bylo podáno očima služebné Taki, což mimo jiné líčila také na pozadí dění v rodině, v níž sloužila. Mile mě překvapilo prolínání rovin ,,Taki v současnosti", ,,Taki služebné" a nakonec vyprávění jejího prasynovce, který celý příběh uzavírá za ni.
Zápisky japonské služebné se mi moc hezky četly, je v nich určitá poetičnost a vykreslení cizí kultury, která je pro mě na hony vzdálená.
Doporučuji.
Dočetla jsem tuhle nenápadnou knížku a v paměti mi zůstane. Někdy čtu spoustu květnatých vět a neřeknou mi nic. A někdy je sdělení kratší a prosté, ale mezi řádky je toho tolik, že mi v mysli příběh dlouho doznívá. Tohle je rozhodně ten druhý případ. Anotace i komentáře vystihují Malý dům dobře, já tedy jen dodám, že se mi kniha líbila a doporučuji ji.
Charakteristické pro hlavní hrdinku, bývalé služebné Taki, jsou její vzpomínky na 30. léta 20. století, kdy jako služebná ve 12 letech začínala, až do konce druhé světové války. Vzpomínky jsou psány ve formě jakéhosi deníku, který si paní Taki vedla. V kapitolách se vzpomínky prolínají i s přítomností, kdy si například stará paní stěžuje, že její synovec si poznámky čte a následně jí různě věci vytýká. Poslední kapitola je z pohledu onoho synovce. Kniha celkově je spíše odpočinková, ale přesto má své kouzlo. Jsem ráda, že jsem na ni narazila a mohla si čtení užít.
Laskavé až poetické vyprávění služebné o její práci a životě ve středostavovské japonské rodině v době před a v průběhu 2. světové války. Ale nic není tak jednoduché, jak se jeví na první pohled. Lidské vztahy jsou složité a těžká doba k tomu přispívá...
Poděkování patří nejen Ministerstvu kultury ČR, díky jeho finanční podpoře vyšla tato krásně napsaná kniha. Japonská spisovatelka odvedla výbornou práci. V knize je příběh i plno zajímavých informací. Navštívíte krásná místa, dozvíte se jaká dobrá jídla se dají připravit když peníze jsou a jaká, když sice peníze jsou, ale potraviny ne. Kniha asi ne pro každého, ale komu sedne ten bude mít z knihy radost.
Příjemné odpočinkové čtení. Velmi laskavé vyprávění, vtažení do historické epochy.
Tato kniha se mi velmi líbila. Příběh malého domu s červenou střechou, který je nezničitelný a nesmrtelný. Tento příběh by se mohl s malými obměnami odehrávat ve stejné době v Německu či dnes někde v Rusku.
První, a větší část knihy, obsahuje vypravování Taki Nunomijové o její službě v mládí v Tokiu, zejména v rodině paní Tokiko Hirai, v 30. letech a během druhé světové války.
Kapitoly jejích záznamů se vždy odvíjejí od oslav Nového roku. Taki službu v domě paní Hiraie miluje, nechce za žádnou cenu dům, krásný domek v evropském stylu s červenou střechou, opustit. Události vně rodiny jsou v jejích zápiscích jen letmo zmiňovány, přesto ovlivňují chod rodiny. A pod povrchem středostavovské rodinné idylky je naznačeno, že ne vše je ideální. Mimomanželský vztah paní Tokiko je zřejmý, ale jak je to s homosexualitou jejího manžela či se sklony k šikanování jejího syna Kjóičiho? A jak je to se vztahem paní s její kamarádkou Mucuko?
Všechny tyto podtóny v příběhu zaznívají, ale nejsou naplno vyřčeny, čtenář si dělá obrázek sám.
Do těchto, více méně idylických záznamů vznáší své dotazy ohledně událostí mimo rodinu prasynovec Takeši, čtenář těchto záznamů.
Druhá část příběhu je vyprávěná právě Takešim po smrti tetičky. Vydává se po osudech hrdinů tetiččina vypravování.
Zaujala mne zmínka o knize Malý dům od Virginie Lee Burtonové. Její obrázky k této knize jsem si vyhledala na internetu. Je to zajímavé dokreslení celého japonského příběhu.
Vzpomínání na minulost může být ošidné. Koukat do daleké vzdálené minulosti má ale i jakési kouzlo. Stará služebná nás nechává nahlédnout do reálií Japonska v určitém období. Pohled na jednu rodinu a dům, kde prožila kus života. Miluji takový ten zvláštně neuchopitelný styl asijských autorů, kteří různě naznačují, všímají si detailů a maličkostí, které mohou, ale nemusí mít nějakou symbolickou hodnotu. Děj plyne pomalu, se skoky do přítomnosti...
Devadesátiletá Taki píše své vzpomínky na dobu, kdy v roce 1932 jako 14leté děvče nastoupila jako služebná u paní Tokiko a starala se o jejího malého syna Kjóčiho a druhého staršího manžela, který byl manažerem továrny na hračky. Od Hiraiů se vrátila domů na venkov v březnu 1944, protože zaměstnávat služebnou bylo přepychem a byl nedostatek pracovních sil v továrnách na zbraně. Její zápisky jsou takřka idylické, píše o velkém očekávání olympijských her v Tokiu v roce 1940, o přípravě jídla, o hledání vhodného ženicha. Válečné události, nedostatek potravin a americké nálety jsou zmíněny jen na okraj. Pomalejší styl vyprávění bez velkých dějových zvratů mě bavil. Zajímavé bylo i pátraní jejího prasynovce po osudech mladého návrháře hraček a častého návštěvníka domu s červenou střechou pana Itakury.
Nudilo mě to, ale statečně jsem to dočetla. Jen jsem se utvrdila v tom, že válka je vůl.
V podstatě se ztotožňuji s recenzí Snoopi, na pozadí místy až naivního vyprávění staré paní, která vzpomíná na své mládí, kdy sloužila v Tokiu u středostavovské rodiny, se odvíjí velká historie druhé světové války. Jen tak lehce probleskuje a je jen na čtenáři, jak moc je vnímavý. A takové knihy mám ráda.
Kniha, která klame tělem :-) Působí jako "zaručeně pravdivé" vzpomínky 90ileté služebné Taki: jejíma očima poznáváme domácnost paní Tokiko, manželky pana Hiraie, s nímž vychovává syna Kjóičiho ze svého přechozího manželství. Zápisky působí velmi idylicky a uhlazeně, vnesou nás do atmosféry nadějných 30. let v Tokiu a bez velké újmy nás provedou i léty válečnými. Není divu, že se rádi necháme ukolébat jejím poklidným líčením, a nebýt určitých náznaků, zbaštili bychom autenticitu jejích poznámek i s navijákem.
Hloubavý čtenář totiž po určité době začne v rámci textu vnímat jisté napětí: o dramatických historických událostech té doby, které pomalu, ale jistě zasahují do života celé rodiny, se dozvídáme "jen tak mimoděk". Navíc se na scéně objevuje mladík Takeši, jenž její značně naivní pohled na tehdejší dění vyvažuje svými racionálními glosami. A když už jsme si téměř jisti, jak to s její minulostí bylo ve skutečnosti... přichází poslední, závěrečná kapitola, která všechny naše domněnky rozmetá jak domeček z karet :-)
Nabízí se srovnání s knihou "Soumrak dne" od Kazua Ishigura - obě postavy mají mnoho společného. Taki se také stává nedílnou součástí života "malého domu", ale platí za to vysokou daní: potlačuje své emoce a zcela ztrácí svou osobnost. Jejím údělem je pouze mlčet, stát stranou a být kdykoliv k dispozici. Svým zápalem a "pracovním nasazením" je postava až téměř děsivá, v jistém směru vzbuzuje i lítost: její vzpomínky nabízí šokující obraz života tehdejší vyšší společnosti v Japonsku.
Samotný příběh je v knize ovšem poněkud upozaděn: velmi důležitou roli zde hraje atmosféra a smyslové dojmy, převážně chutě a vůně světa, který si Taki tak paličatě přála zachovat. Při čtení však vyvstává velmi důležitá otázka: do jaké míry jsou naše vlastní vzpomínky věrohodné?
Kniha se mi moc líbila, četla se snadno a lehce. Mrzí mne snad jen občasné chyby v překladu, hlavně některých vazeb a spojení. Jinak jsem byla spokojená a mohu doporučit.
..."Líbí se ti tvůj pokoj?" "Ano, je moc..." určitě jsem se začervenala. Já jsem ten pokoj milovala. Měla dokonce vlastní záchod a všechno vybavení bylo zbrusu nové. "Paní..." pamatuji se, že jsem najednou vážně pronesla: "Paní, já se o tenhle dům budu starat až do smrti!" Paní se pobaveně rozesmála: "Ale, nic takového. Vždyť brzo budeš mít léta na vdávání." "Proč bych se měla vdávat? I kdyby se taková jako já vdala, neumím si představit, že bych mohla mít skvělejší život než v tomhle domě s vámi. Taky bych nesnesla mít v pokoji cizího člověka!"
..."Paní, rozhořčená, že na ni křikl, vběhla do kuchyně: "Už toho mám dost! Kdyžtak vezmu Kjóičiho, odejdu a zařídím si papírnictví." Poté pokaždé, když se manželé pohádali, paní vždy uzavřela slovy: "Zařídím si papírnictví!" Tehdy se papírnictví považovalo za vhodné podnikání pro vdovy."
..."Mým úmyslem je zaznamenat zde své vzpomínky na rodinu Hiraiových, nikoliv psát o sobě, ale chci se tu o něčem zběžně zmínit. Na podzim toho roku jsem totiž dostala nabídku k sňatku."
..."Postupně začalo být méně lepšího zboží a potravin, a abych mohla rodině poskytovat stravu, na kterou byli zvyklí, bylo nutné mít vliv mezi prodavači. To každá služebná jen tak nedokázala. Už s tím vychloubáním radši přestanu, ale netřeba říkat, že v těch dobách jsem měla možnost plně rozvinout a uplatnit své schopnosti."
..."Většina lidí věřila, že je v Japonsku dostatek surovin, ale považovali za nutné "pro jistotu" nakupovat do zásoby, protože v důsledku vládních nařízení začalo být obtížné leccos sehnat. Jinak ne že bychom se občas nedoslechli o nějakých nepokojích, nebo že ten a ten byl zatčen jednotkou Zvláštní policie, ale nikdy o tom, že by naše armáda utrpěla v Číně závažnou porážku, a obchodní domy stále ještě pořádaly výhodné výprodeje."
..."Manžel se v poslední době změnil," pronesla náhle paní. "Nemyslíš, Taki?" "No, já..." "Dřív takový nebyl. Býval velkorysý, víš." Abych neřekla něco nevhodného, radši jsem se mlčky napila čaje."
..."Služebná se však musí řídit pokyny své paní. Pán dá příkazy paní a služebná jedná teprve podle jejích pokynů. Jinak se naruší posloupnost."
"Takeši mi vyčítá, že moje vzpomínky jsou nějak moc příjemné, že za války nemohla vládnout taková spokojenost, ale pokud já se pamatuji, od útoku na Pearl Harbor do městských voleb jsme žili celkem v klidu. Samozřejmě postupně nastaly různé změny: i zelenina začala být na lístky, prodávala se pouze neleštěná rýže a cukroví bylo těžko k dostání."
Bezprostředně po dočtení jsem si vzpomněla na Mawerův Skleněný pokoj. I v Malém domě dávají jeho protagonisté přednost vlastnímu mikrosvětu před dějinnými událostmi, jakkoli dramatickými a ovlivňujícími jejich životy. Ale přes společnou lásku k obývanému prostoru, zasazení do stejného časového období i nejasné vztahy, stejně intenzivní jako utajované, je tenhle příběh přece jiný.
Hlavní zásluhu na tom má vypravěčka, někdejší služebná Taki, tradičně loajální, ale současně věcná a bystrá, úsporná spíš než vřelá, ale vnímavá a pomáhající. Bez ohledu na naznačenou vztahovou linku, která právě k téhle postavě možná úplně nesedí, je radost Taki sledovat – v jejích odhodlaných dvanácti, úspěšných čtyřiadvaceti i bilancujících a občas sarkastických devadesáti letech.
Román Kjóko Nakadžimové možná nevyniká rozsahem, ale pro mě především smyslem pro detail. Protože jsou to přece právě drobnosti, vzpomínky a pocity, které vytvářejí naši vlastní minulost, často odlišnou od učebnicových shrnutí... Tenhle druh beletrie zkrátka asi patří k mým nejoblíbenějším :-).
To mi bylo, panečku, ale milé počtení! Čte se velmi rychle, okamžitě vtáhne do děje a postavy mají hloubku a příběh (silný) - přečetla jsem za pár hodin během odpoledne. Určitě ráda doporučím všem.
Sice to vypadá jako povrchní vyprávění jednoduché služebné, ale celou dobu se příběhem line i zvláštní napětí a nevyřčené tajemství.
Díky, jen tak dál!
Příběh, který mne odnesl do jiné doby, do jiné krajiny, na pozadí nejen války odehrávající se v málem domečku, v Tokiu, v Japonsku.
V mysli se stále vracím na místa, která mi utkvěla v paměti, ať už kvůli prožitku, lidem, vůni. Odnáším si je sebou uvnitř svého srdce.
Suvenýry ke kterým se dotyčné vzpomínky vztahují, ukládáme do "pokladnic", chceme si je udržet, aby se nezapomnělo.
Přesně tohle ve mne tato kniha vyvolala, vzpomínky na vlastní "malý dům", který jsem nikdy neměla.
Asijská literatura mne ohromuje, respektive mne vždy zasáhne na tom správném místě. S citem, s veškerou kultivovaností, která je pro asijskou literaturu, tolik typická. Miluji tu procítěnost a hloubku. Děkuji Kjóko Nakadžimová a Miriam Jelinková, za překlad.
Štítky knihy
Japonsko zfilmováno japonská literatura vzpomínky tajemství 30. léta 20. století válka v Tichomoří služky, služebné Japonci služebnictvo
Malý dům
Kniha Malý dům je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 118x |
| Čtenářské výzvě | 21x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 70x |
| Chystám se číst | 160x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 2x |
Kniha mi přiblížila situaci v Japonsku v 30.letech až po druhou světovou válku.
Je to takové poklidné čtení, děj vcelku rozvláčný, ale líbilo se mi to. A taky musím pochválit obálku.