Falquar komentáře u knih

Nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla? Asi ne. Ale rozhodně je to příběh, na který dlouho nezapomenu.
Nejdřív jsem viděla film a na konci mi ukáplo pár slziček. Trochu mě to rozhodilo. Normálně nebrečím, aspoň u filmů ne. Pak se mi dostala do rukou papírová verze. Strašně jsem se na ni těšila a strašně jsem se jí bála. Přála jsem si, aby byla přinejmenším tak dobrá jako ten malý zázrak, který jsem měla tu čest zhlédnout v kině. A moc mě překvapilo, když se to přání splnilo.
Jak říkám, není to to nejlepší, s čím jsem kdy měla čest. Živě si pamatuji Bílého tesáka, Hru o trůny, Saturnina... Ale Zlodějka knih je rozhodně výjimečná, napsaná jedinečným stylem a odvyprávěna jedinečným vypravěčem. Zběžně jsem nakoukla i do anglického originálu a můžu říct, že Liesel Memingerová není jediná, kdo vládne slovy.
Před pár minutami jsem dočetla poslední řádky a ještě teď, když tu píšu tento komentář, mám mokrý obličej a pod nosem čerstvě utřenou nudli. Víte co? Já normálně nebrečím ani u knih.
Ano, rozhodně vám chci Zlodějku doporučit, ať jste kdokoli. Ostatní komentáře vám vypíchnou, jaké zázraky na vás čekají. Myslím, že není třeba je papouškovat. Stačí prostě říct, že jsou knížky, které mezi ostatními září jako lucerny. A mě Zlodějka knih přímo oslepila.

6 08.05.2014

Drak Jeho Veličenstva mne velmi příjemně překvapil. Knih o dracích jsem četla už víc než dost, ale snad žádná z nich mě příliš nenadchla, snad vyjma Eona, a ten ještě tak trochu spadá do jiné kategorie. Zato Temeraire je dračárna jak se patří, nechybí mu takové to krásné pouto mezi jezdcem a drakem, které se navíc v tomhle konkrétním případě vyvíjí velice přirozeně, aniž by lidská polovička musela být draky odjakživa fascinována nebo být vydírána faktem, že má s jednou touhle potvůrkou propojenou mysl. A je to o to úžasnější, když se posléze čtenář seznámí s postavou Levita a zjistí, že ne vždycky jezdecké svazky končí vzájemným srozuměním, kdežto u Eragona to snad ani jinak nešlo.
Noviková svůj (mimochodem velmi propracovaný) příběh zasadila do promyšleného světa, kdy se jí podařilo do skutečné historie zasadit nový prvek - draky - tak, aby to nebilo do očí a naopak ještě působilo příjemným, ne-li rovnou přirozeným dojmem. Využití několika skutečných historicky významnějších postav celé pozadí akorát hezky doplnilo, dalo by se to nazvat příslovečnou třešinkou na dortu, zatímco postavy smyšlené a pro příběh důležitější byly zase fantasticky propracované, dodávaly příběhu lidskosti, a ač některým z nich bylo vidět až do duše, přestože si to autorka v pár konkrétních případech dozajista nepřála, mnohé z nich dovedly překvapit.
Nejvíc si mě však získali právě draci; kvůli nim jsem taky po knize sáhla. Autorka si dala tu práci, že vymyslela spoustu rozličných plemen těch nejrůznějších velikostí, barev, schopností a někdy dokonce i základních rysů povah. Z každého konkrétního jedince, ať už toho nejvzácnějšího nebešťana nebo nejobyčejnějšího sekáče, Temeraira nebo nejvedlejší dračí postavy, udělala realistickou osobnost, propracovanou právě tak jako kterýkoli lidský kolega. Vymyslela, proč by se draci měli plést do lidských válek a riskovat životy, obhájila jejich oddanost jezdci a dokonce i s těmi jmény to zaonačila tak, že jsem si po chvíli už ani nepřipadala trapně nad Lily, kyselinu plivající dračici.
S autorčiným stylem psaní jsem osobně velmi spokojena. Pakliže je DJV její prvotina a ona se hodlá konstantně zlepšovat, tak je jenom otázkou času, než puknu blahem, hehe.
Doporučuju každému milovníkovi draků, alternativní historie, všem ostatním a i těm, kteří se obvykle snaží vyhýbat obšírnějším popisům bitev. Protože tady je bitev jako maku, ale nepůsobí to špatně, vůbec ne - naopak, bez válčených konfliktů by Temeraire nebyl Temerairem a literatura by hnedle byla ochuzena o nezapomenutelný skvost.

7 01.05.2014

Dárce jsem zhltala za tři hodiny a jsem si jistá, že se k němu v dohledné době vrátím. Četl se mně jedna báseň (tady si tedy dovolím zpochybňovat "zaostalost překladu" zmíněnou v jednom ze starších komentářů, byť anglický originál jsem neviděla ani z rychlíku) a to i přes pomalejší rozjezd, kdy se čtenář seznamuje s postavami a postupně zjišťuje, že jsou vlastně celkem sympatické, nebo aspoň sympaticky živé. Po celou tuto dobu se svět hlavního hrdiny - Jonase - zdá naprosto normální; kluk má rodinu, kamarády, chodí do školy... To, že je něco špatně, začíná vycházet najevo až později a hezky pozvolna, takže to nemate a dává to čtenáři prostor všecko hezky zaznamenat a pospojovat si to do souvislostí zároveň s tím, jak si to uvědomuje sám hrdina příběhu. A než se nadějete, zjistíte, že mu držíte palce. Nebo aspoň se mnou to tak bylo.
Na zápletce jako takové se mi líbilo, že dávala dokonalý smysl; autorka nepředbíhala, nesnažila se přijít s nějakými cool nelogičnostmi, nechala Jonasovi místo k přirozenému vývoji charakteru a celé to zasadila do situace, která by jednou mohla i skutečně nastat. Zároveň je zajímavé, že v knize nenajdete žádného vyloženého záporáka; lidi dělají to, co si myslí, že je nezbytné, a to v závislosti na mnohaletém režimu, jehož počátky pamatují snad už jen ti příjemci paměti.
Možná bych měla taky něco zkritizovat, ale netuším co. Možná, že po druhém čtení se vrátím s kupou výčitek ohledně drobných závad, které mi prozatím unikly; teď ale můžu jenom ohlásit absolutní spokojenost.
Dárce bych doporučila každému, kdo občas zapomíná, jak je ten život vlastně krásný.

5 26.04.2014

Darda není špatná knížka, ba právě naopak. Umí zaujmout, děj plyne svižně a bez zadrhávání a čtenář se zanedlouho přistihne, že drží hlavní hrdince ne palce, nýbrž celé pěsti. Jenže. Předchozí díly byly prostě lepší. Jednak mi v nich byla Helenka věkově blíž, mohla jsem její příběh porovnávat s vlastními zkušenostmi a víceméně jsem jí rozuměla, a jednak ty knížky měly takovou jinačí atmosféru. Plnou naděje a naivity a dětských očekávání... Však vy víte, jak to myslím. Tam i ta největší špína světa mohla být k popukání, když hrdinka použila ta správná slova. Ale tady, v Dardovi? Ne.
Možná je to tím, že tohle smutné okýnko do jejího života vedlo až k příliš pozdním létům, než abych z toho měla rozum, možná tím, že od druhého dílu se přeskočilo moře let, možná tím, že tentokrát mi Helena přišla občas až vyloženě blbá, a nebo prostě tím, že na mě bylo moc toho špatnýho. Násilnickej manžel? Fajn. Rozvod? Fajn. Propady zoufalství? Když se líbí. Problémy v práci? Oukej. Zdravotní problémy? Hm-h. Když se k tomu přičtou všecky ty ústrky z minulých let, divím se, že holka ještě měla chuť jít dál.
Ale jak říkám, Darda je mezi knížkami docela určitě špička. Vtipná, s dobrými postavami a přinejmenším ucházející zápletkou, vyvolává emoce, prostě ty svoje čtenáře si dozajista najde. Ale když se ohlédnu zpátky k tomu, co bylo, je mi z toho smutno. Sbohem, Helenko.

2 23.04.2014

"Masky apokalypsy" byly nářez. Fakt. Nekecám. Ta knížka byla surovější než jakýkoli jiný postapokalyptický příběh, který jsem kdy četla - a přestože jsem z tohoto žánru mnoho neokusila, hádám, že to teoreticky vzato může něco znamenat. Možná.
McCammon se se svými hrdiny nemazlil a přestože to zpočátku vypadalo, že jejich bytí ochrání za každou cenu, opak se nakonec stal pravdou. Opak se stal pravdou... Pan autor si takovýhle stav věcí nejspíš vážně zamiloval, protože právě v tomhle stylu rozehrál nejednu strunu svého vyprávění. A když mluvím o struně, pak myslím sluneční paprsek tenčí než ta nejtenčí nit, umně zapletený v temné, krvavé a místy skoro až nechutné drapérii, která se pokusila o nemožné - zachytit tvář Zla. A víte vy co? Ono se jí to možná i povedlo.
Na knížce mě neskutečně iritoval jakýsi podtón osudovosti, který divže nevykresloval hrdince Swan kolem hlavy svatozář. Já vím, nejspíš to přesně takhle být mělo, aby to podtrhlo dívčinu roli a tak, ale stejně mi to pilo krev. Často se mi stalo, že jsem musela knížku odložit a chvilku si od ní odpočinout, než jsem se pak zase poslušně vrátila a zabředla do pevné pavučiny McCammonova neodolatelného vypravěčského umění.
Sečteno a podtrženo, Masky si mne prostě získaly, a ač se pro nějaké ty mínusové body nejspíš nikdy nezařadí do mého TOP žebříčku, možná se k nim někdy vrátím.

2 05.04.2014

Philip Pullman rozhodně nepatří mezi mé oblíbené autory, trilogii Jeho temné esence jsem doslova přetrpěla, ale jeho Hodinový strojek je jedna z těch nejkouzelnějších knížek, jaké jsem kdy četla. Na necelých pětadevadesáti stranách potištěných velkým písmem, přičemž některé z nich zabírají jenom úchvatné ilustrace, se rozvíjí strhující příběh, ve kterém vážně všechno šlape jako dobře seřízené hodiny. Nevím, zdali za to mohou postavy, dokonalé ve své prostotě, kulisy starého Německa, tajemná atmosféra, obdivuhodný vypravěčský um, anebo zápletka sama o sobě; tak jako tak jsem se od toho nemohla odtrhnout, dokud jsem za půl druhé hodinky nepřelouskala poslední slovo.
Na druhou stranu bohužel rozumím těm, které Strojek neoslovil kupříkladu kvůli dodatečným poznámkám, z nichž některé jsou naprosto odzbrojující ("Když vás honí vlci, nemáte jinou možnost, než hodit jim něco dobrého na zub a doufat, že než to snědí, stačíte jim ujet. Baron Stelgratz to dobře ví. Právě střílí svou poslední kulku. I to dobře ví."), ale ve většině případů mi přišly hloupé a akorát kazily celkový dojem z četby ("Ne, to ne! Pozor na pusu, Gretl! Zadrž! Neříkej to! ...Ale ne! Pozdě!"). Ale na to existuje jedno hezké řešení - pokud vám dodatky pod čarou lezou krkem, prostě je přeskočte. Někomu by taky mohly vadit vyložené nelogičnosti, nicméně to já naopak oceňuji, protože tyhlety "blbůstky" dávají vyprávění šmrnc a takovou tu správnou kouzelnou atmosféru. A přiznejme si to, atmosféra je jeden z hlavních pilířů, na kterém Pullman svůj Strojek vystavěl.
Abych to shrnula: Zklamala-li vás jiná Pullmanova díla, rozhodně neházejte flintu do žita! Hodinový strojek je úplně jiný, a ač je určen pro děti, myslím, že ho docení i starší čtenáři. A pakliže naopak jste Pullmanovým fandou, rozhodně byste si neměli tohle dílko nechat ujít už z principu. Ale varuji vás - možná, jenom možná budete zklamáni.

03.04.2014

Milá knížka, která rozhodně není nic extra, ale zároveň neurazí. Mně osobně trvalo docela dlouho se do příběhu začíst; Edith, vypravěčka, mi přišla taková nijaká a zpočátku se kolem ní nic moc zajímavého nedělo. Když však přestala veškerou svou pozornost upírat jenom na jedinou chovanku chudobince a namísto toho se zaměřila na celek, najednou to dostalo spád. Najednou se to dalo číst.
Co bych na příběhu ocenila? Určitě jemný náhled do devatenáctého století, neumělou ilustraci toho, jak to tehdy teoreticky vzato mohlo vypadat. Pak by se taky neměl přehlížet mírný vývoj některých postav, které změnily některé proběhlé události. A ještě bych chtěla autorku pochválit za... za... a to je právě to. Přestože Chudobinec zhruba v polovině nabral druhý dech, vlastně nemám nic, co bych pochválila. Postavy mne nezaujaly, zápletka se stěží dá nazvat zázrakem, a vzhledem k tomu, že se nacházím zhruba v Edithině věku, nedokážu si patřičně vychutnat víceméně autentické uvažování šestnáctileté dívky.
Shrnuto a podtrženo, hodnotím lepšími třemi hvězdami.

2 26.01.2014

Ambiciózní malý kluk, kterého zavrhli vlastní rodiče a nad nímž od onoho dne drží ochranná křídla slabý, neschopný a mrzutý mistr. Přes pět tisíc let starý džin, mazaný, proradný a nedůvěryhodný, nenáviděný vlastním druhem a nucen poslouchat každého, kdož jej povolá - i kdyby to mělo být dvanáctileté utiskované nedochůdče. Amulet Samarkandu, tajemný magický předmět neznámé moci, který je důležitější, než by se mohlo zdát. Smíchejte to všechno dohromady, přidejte špetku zdráhavě se rozvíjejícího přátelství, hrstku nenávisti, dvě hrstky pomstychtivosti, zamíchejte, okořeňte kouzly a zasypejte sarkastickými hláškami. Znovu zamíchejte. Voilá, můžete nalévat!
Panu autorovi se podařilo vzít něco okoukaného a přetvořit to do zbrusu nové formy. Kde Harry Potter pronásledovaný osudem s vážnou tváří nutí levitovat pírko, tam sympatický džin (který zažil nespočet válek, ztratil pár kámošů a většina starých známých se ho snaží poslat pod drn) s úšklebkem a peprnou hláškou na krtčích rtech plní hloupé rozkazy svého spratkovského pána. Jinými slovy, Stroud vzal klasický příběh o chlapci s kouzelnickými schopnostmi a pohnutou minulostí, ale místo samých ctností mu nadělil sobeckost, místo hůlky oprsklé astrální bytosti a namísto milujícího Brumbála opovrženíhodného lektora. Taktéž odebral známý faktor "vyvolenosti" a udělal z chudáka Natouška někoho naprosto bezvýznamného. Tleskám.
Příběh samotný staví na protřelém boji dobra se zlem, kdy zlo touží rozvrátit zavedené řády. (A taky podle toho vypadá, chachacha!) Nicméně zároveň hýří tolika geniálními a originálními nápady (almanach jmen, pan Melasa, džinovské schopnosti, superúžasné vězení, !!!PRAHA!!! ve válce s VB...), že to v konečném důsledku vůbec nevadí. Taky z toho nebolí oči, že dvanáctiletý capart zkouší porazit něco tak mocného, poněvadž má přece pět tisíciletí starého parťáka.
Celkově se jedná o úžasnou knížku, která vám (když už nic jiného) zpříjemní sychravé odpoledne. A i kdyby to ne, pak přinejmenším neurazí. Doporučuju.

5 26.01.2014

Klidně si mě za to pranýřujte, ale Drákula je vlastně taková pohádka. Ano, trochu nechutná pohádka s vážně, vážně zlými padouchy a třístránkovými proslovy uspávacího ražení, ale taky pohádka s tlupou těch nejlaskavějších mužů a těch nejsladších (citováno) žen, které kdy kráčely po povrchu zemském (jinými slovy to nejčistší dobro proti nefalšovanému padoušství toho nejvyššího kalibru). Pohádka, kdy zlo vede po celou dobu na plné čáře, ale stejně to s ním nakonec nedopadne dobře. (To není spoiler, to všichni víme.) A do třetice všeho dobrého je to pohádka, jež nenápadně ponouká svého čtenáře k utužení vztahů s přáteli, poněvadž bez nich bude dotyčný v pytli. Jednou. Možná. Ále, kašlem na to, bububu!
Není to špatný příběh. Ve své době musel vyvolávat děs, hrůzu, znechucení - a co se divíme, před sto lety se lidská představivost potloukala mnohem svobodněji než je tomu dnes. (Jak nám jistě dosvědčí jisté patvary, které hrdí autoři mohou bez výčitek nazývat bestsellery.) Dokonce i v jednadvacátém století má knížka něco do sebe; nostalgii, občasné záchvěvy polekaného překvapení, možná nějaké to napětí. To všechno oceňuji a chválím. Bohužel, spousta dalších věci mi docela seriózně lezla krkem a já se musela místy doslova nutit ke čtení.
Jako, na deníkové zápisky jsem nikdy nebyla zvědavá a asi ani už nebudu, ale tady mi to moc nevadilo. Ty zdánlivě nekonečné Van Helsingovy proslovy (mimochodem zapsané vskutku do detailu, rýp rýp) mě často tak zmohly, že jsem pak na ty nadpisy "Deník někoho" zírala tupě a bez výčitek. Taky postavy samotné mi po asi dvou stovkách stran (z celkových 600ti) začaly brnkat na nervy svými upřímnými, ušlechtilými, milujícími proslovy o tom, jak je třeba dostat duše všech přítomných do nebe, a že by se jistě zabily samy, kdyby to bylo jediné možné řešení. Nakonec to dopadlo tak, že nejsympatičtější mi byl mouchy pojídající Renfield, málomluvný pan Quincey Morris a dokonale neušlechtilý Drákula. Taky Lucy mi nepřišla k zahození, poněvadž o svém milém přestala zamilovaně básnit poměrně brzy. (A hádejte, koho všechno pan autor zabil?)
Nejvíce ze všeho mne však zarazil konec. Nenaštval, jen zarazil. Prostě jsem po více jak šest seti stranách čekala něco víc. Po tom našponovaném napětí, které tam tak úslužně zůstávalo i při těch nejnudnějších pasážích, by prostě něco víc přijít mělo.
Závěrem? Doporučuji. Drákula je klasika, kterou by si neměl nechat nikdo ujít. Jestliže od ní nebudete čekat mnoho, jistě vás nejen nezklame, ale snad i potěší.

5 23.01.2014

Ač je Babička drsňačka knihou vyloženě dětskou, myslím, že poučení by z ní mohl čerpat i nejeden dospělý. Protože to v tom červeném přebalu snad ani není příběh, nýbrž tichá výtka úhledně zabalená v humorném kabátku, které na krku visí cedule s nápisem "Pohádka". Ano, zasmějete se. Možná vás osudy hrdinů dojmou. Ale já si myslím, že pokud by ta knížka měla vůbec něco udělat, pak vám otevřít oči.
V dnešním světě se dospělí od svých stařičkých rodičů odcizují a oni pak po smrti partnera zůstávají úplně sami. Volají do rádií, aby zahráli "písničku na přání" jejich vnukům, kteří si na ně ani nevzpomenou, dětem, které jim nikdy nezavolají, a svým drahým, kteří už hnijou v hrobě. Přiznejte se, kdo z vás někdy vytočí číslo svojí osmdesátileté babičky, aby jí projasnil den? A kdo z vás se snaží rozhovor s ní co nejvíc zkrátit, pokud už vám zavolá sama? Nezapomeňte, i ona bývala mladá. A vy taky zestárnete a budete prdět, a nosit zubní protézu a mít vousy na bradě a smrdět svým oblíbeným jídlem.
Myslím, že Babička drsňačka je pro děti více než vhodná. Ukazuje realitu v surové podobě, před níž se snažíme zavírat oči. Pokud se to dítěti podá správně, nemuselo by to napáchat žádné škody. Záleží jen na vás. (A trocha slziček na závěr přece nemůže uškodit.)
Klady? Jednoznačně téma a poselství. Pak se mi strašně líbil styl vyprávění, který byl prostý, nenucený, prostě takový, aby ho pobrali i ti nejmladší čtenáři. Taky postavy oplývaly jistým osobním kouzlem, a přestože se u nich nedá mluvit o žádné komplikované psychice, člověk si je lehce zamiluje. Obzvlášť některé z nich si mě získaly pro dětskou naivitu, s nimiž na ně bylo pohlíženo, a konkrétně dvě z nich si budu pamatovat ještě asi hodně, hodně dlouho, protože právě na nich tu pan autor předvedl, že svět není černobílý. Největší plus však dávám za samotný děj, nad nímž jsem často jenom frustrovaně vrtěla hlavou, protože byl nerealistický, místy až šílený. Tedy přesně takový, jaký ho mohou vidět dětské oči.
Hvězdičky dávám jenom čtyři, ale jenom protože jsem už trošku starší než cílová skupina, nenechte se tedy zmást. Doporučuji.

// PS (těm, co si stěžovali na, cituji, nervové otřesy svých ratolestí): Okey, pohřeb na Vánoce možná je trošku drsnějšího kalibru a já rozhodně nechci nikomu kecat do výchovy, ale zatraceně, ráda bych věděla, co budete dělat, až vám umře nějaký blízký příbuzný nebo milovaný mazlíček. Na Vánoce. Páč i to se stává. I když my měli doma umírání jenom dycinky od Nového roku až do třetího ledna, kdy konečně přišla konečná, a to dvakrát, hezky jedna smrt za rok, takže nemůžu soudit.

9 09.01.2014

Mám ráda černý humor. Ochránci přírody nám prorokují, že, pokud nezlepšíme svůj přístup k matičce Zemi, poputujeme hezky do temnoty. Samozřejmě to myslí pouze obrazně, poněvadž "smrt" a "sebezničení" přece nemá s temnotou nic společného. Pan Wooding to vidí jinak. Lidská rasa si v Přízračném světě vykoledovala jízdenku do tmy. Doslova. Hahaha.
No nic. Příběh jako takový je křehkou směsí neotřelosti, nadpřirozena, Londýna tak, jak ho neznáte a poměrné předvídatelnosti děje. Samozřejmě, ne všechno se dalo odhadnout stránky dopředu. Ale už v půlce jsem věděla, jak to dopadne s Thanielem, Alaizabel a jejich vztahem, tušila jsem, jaký chudák natáhne bačkůrky a dokonce jsem tak nějak podvědomě tušila i tajemství původu dlaků. Ale na tom nesejde. Pokud se necháte strnout napínavě napsaným příběhem a přimhouříte obě oči, všechno vám to unikne. Asi. Možná.
Klady? Jednoznačně dlaci, V kombinaci s děsivě temným Londýnem, historickými podklady, vraždami alá Jack Rozparovač (Stehoun je ale nehorázně lepší :3) a hrdiny "drsňáky" tvoří dokonalou pochmurnou a místy děsivou směsku, kterou jen okořeňují náhledy do posledních okamžiků života několika docela obyčejných (i když ne vždy úplně tak nevinných) žen. Postavy se mi líbily, dalo se jim věřit.
Doporučuji.

1 05.01.2014

Okey, tak tohle byla chuťovka. Smekám.
King je prý králem hororu, ale já si dovolím nesouhlasit. Možná píše strašidelné příběhy, ze kterých se, odpusťte mi ten výraz, podělaly miliony lidí po celém (?) světě, za což by ho měli uctívat jako Dalajlámu, avšak pro mě osobně má úplně jiné kouzlo. A to vyniklo právě v Lunaparku, kde děs a hrůza hrají až druhé housle, a nadpřirozeno dokonce třetí. Ptáte se, co to kouzlo jako má být zač?
Člověk.
Pokud něco King vážně mistrně ovládl, pak vykreslení lidských bytostí, samotného jádra psychiky jednoho každého jedince. Každá jedna postava jeho knih je originál, unikát, a znovu, akorát pod jiným jménem, se už neobjeví. To je hodně charakterů. Hodně prostoru, kde se zamotat a dopustit se osudové chybky. A přesto, přesto mu chování všech hrdinů čtenáři bez výjimky žerou. Řekněte, komu jinému se to kdy podařilo, vyjma pana G. Martina?
Od Lunaparku nečekejte žádné děsuplné chvilky, nýbrž čistou nostalgii s jemnou mátovou příchutí detektivky, říznuté nadpřirozenem, ich-formou a špetičkou humoru. Jak již velmi hezky zmínila Ben Nevis, děj Lunaparku je v podstatě takový lunapark, který potěší, pobaví, ale nešokuje. Za to by si pan autor zasloužil šestou hvězdu. Knihy se smysluplným poselstvím jsou dneska vzácné.

10 05.01.2014

Pohádka od prvního slova předurčená k víceméně šťastnému konci, sem tam okořeněná nějakým tím úmrtím, případně drsnější scénkou, jako například nemilosrdným vražděním stromů. Když se na to podívám zpětně, autorka možná čerpala inspiraci v elfské kultuře.
Zápletka byla prostá, ale dobrá, přiměřeně inteligentní poselství se taky objevilo, takže za mě jo, dalo se to číst. A přece, trio vypravěčů mě o svém strastiplném osudu prostě nedokázalo přesvědčit. Buď reagovali přehnaně, nebo naopak skoro vůbec, a milostná linka mezi Beou a Quinnem mi přišla tak nějak nepřirozená. Jak už zmínila Desire_Lyon, nedávalo mi to nějak smysl. Dokud jsem si ovšem nevzpomněla na pana prémia v jisté... tíživé situaci a nepřimhouřila nad tím obě oči. Sečteno a podtrženo, knížka mě nevtáhla do děje. Byla jsem pouhopouhý pozorovatel, nedotčený emocemi.
Každopádně doporučuji všem fanouškům příslušného žánru a předem na ně apeluji, aby neměli od příběhu příliš velká očekávání. Mohli by se totiž zklamat.

2 27.12.2013

Originální, neotřelý nápad zabalený v ne-až-zas-tak-slušivém kabátku. Přestože je kniha určena primárně pro mladší čtenáře, autorka si rozhodně nebrala servítky a sypala z rukávu jeden obhroublý výraz za druhým. Něco takového by mě nejspíš od čtení normálně odradilo... ale sem se to tak nějak hodilo.
Hlavní hrdinové mě zpočátku nikterak nezaujali, to až postupem času, jak se začali společnými strastmi (a slastmi, muhehe) svého útěku vyvíjet, objevovat sebe sama. Rozhodně nečekejte žádný psychologický román, přestože vypravěčka je krapítek střelená, protože tady jde převážně o děj. Děj, ohledně něhož se nedočkáme žádných dech beroucích zvratů, zároveň však i děj, který čtenáře nutně pošoupne na stranu hlavního dua a nutí ho doufat.
Pokud nemáte přehnaná očekávání, Čísla vás mohou nadchnout. A pokud přece ne, stoprocentně ve vás nevyvolají dojem promarněného času.

3 26.12.2013

Já nevím. Dračí let rozhodně není špatný... jen takový nějaký divný. Vztah mezi drakem a jeho drakenem je sice vykreslený moc hezky, zápletka sama o sobě je originální a zajímavá a dokonce i ty postavy se mi docela zamlouvaly, přestože sem tam mě to nutkalo složit hlavu do dlaní a hystericky se pochechtávat, zejména pak při sledování některých jejich myšlenkových pochodů. Hlavně zpočátku to bylo těžké, mimo jiné i proto, že jsem se v Pernu nejdřív dokonale ztrácela. Asi až po stovce stran mi došlo, jak se to vlastně má s těmi dračími královnami, že to není tak, že snesou jednu jedinou další královnu za celý svůj život, a takhle moudrá jsem byla i z kupy dalších věcí, takže jsem se při četbě soustředila hlavně na ně a nejspíš tak i o hodně přišla.
Co mi tam vyloženě nesedlo, to byl styl vyprávění. Aspoň pro mne byl takový neslaný nemastný, pročež mi dalo pořádnou fušku se prokousat některými méně akčními částmi.
Shrnuto a podtrženo, nedokážu se ztotožnit s těmi, které si paní McCaffreyová svým Pernem získala, ale nejspíš rozumím, co na tom vidí. Vždyť i já musím uznat, že nějaké ty kouzelné okamžiky a dobré scény se tam najít dají a že draci.... draci jsou naprosto úžasní. Kvůli nim to také čteme, ne?

25.12.2013

S Enzem jsem se seznámila ve svých deseti letech a jeho příběh mě dojal snad jako ještě nikdy nic. Bylo to pro mne poprvé, co byl hlavním hrdinou a vypravěčem v jedné osobě pes. Co si budu nalhávat; dokonale mě to odzbrojilo svou syrovou upřímností a zároveň něhou, obětavostí a láskou, kteréžto emoce protkávaly bezmála každé Enzovo slůvko.
Knížka je nedotčena moderním a osvěžujícím trendem vtipné, hravé ich-formy, která by odlehčovala celkově pochmurný, depresivní děj. Ne, autor nechává všechno to zlé na čtenáře dolehnout, aniž by nějak výrazněji hnul brvou; dobré nestřídá špatné, ne, jenom temnými mraky neštěstí se jako osamělý sluneční paprsek vine nitka optimismu a víry a oddanosti, aby se místy střetla se svými příbuznými v krátkém záblesku čiré pohody.
Líbilo se mi vykreslení vzájemných vztahů všech aktérů životního dramatu, líbila se mi uvěřitelnost zápletky, líbila se mi práce se čtenářovými pocity. Příběh je to vskutku jedinečný a nezapomenutelný. Rozhodně ho doporučuji. Hlavně kvůli tomu konci, který dokáže krásně povznést a znovu vzbudit víru v pohádky - pokud ho ovšem čtenář přes samé slzy vůbec rozluští.

3 25.12.2013

Jak už tu několikrát padlo, síla Psího poslání spočívá hlavně v čistotě a upřímnosti hlavního hrdiny. Přestože knížky podobného ražení se už na trhu párkrát objevily, dosud se jedná o víceméně neotřelé téma, které dokáže nejednoho čtenáře dostat do kolen. Včetně mě. A když se to smísí se špetkou humoru...
Autor se rozhodl hlavní myšlenku svého díla zvýraznit nespočetným počtem reinkarnací psího vypravěče. Klobouk dolů za originalitu a zajímavý nápad, jenž už sám o sobě neskutečně dojímá. Tedy alespoň zpočátku. Asi po třetím hafanově úmrtí mi přestaly vlhnout oči a já se upřímně ztotožňovala s hrdinovým znechucením a rezignací na další život, který se najednou prostě zdál beze smyslu.
Rozhodně se jedná o zajímavý, čtivý počin, který dokonce nese i nějaké to poselství a podává ho tak, že se čtenáři vážně zaryje do duše. Psí chování je zde vykresleno vážně bravurně, dodává příběhu na věrohodnosti (snad mě jen kapánek žrala ta Baileyho láska na první pohled a podobné sentimentality, ale to už k věci prostě patří a jak si na to člověk zvykne, fantasticky to doplňuje hlavní dějovou linku) a dokáže čtenáři řádně rozbouřit emoce. Celkově tedy doporučuji, hlavně pak pejskařům a vůbec všem lidem, co mají k psům nějaký výrazněji pozitivní vztah.
Za pár opakujících se scén, které tudíž v mých očích ztratily kouzlo, a za pár fajnových věcí, které mně, jakožto anomálii, nesedly, strhávám jednu hvězdičku.

1 25.12.2013

Co to sakra...? Aneb Young Adult Creepy Stuff!
Slušivá obálka s záhadnou bledulí (která má mimochodem vážně žůžový zoubky) v kombinaci s víceméně kladnými recenzemi mě nakonec přeci jen zviklala k návštěvě Údolí stínů. To bylo, želbohu, obrostlé neprodyšně hustými trnitými keři, lepivými šlahouny a dalšími srandami, takže jsem si často musela zakrývat oči, aby mi je něco nevypíchlo. Obzvlášť mi pak zatápěly rostlinky se samčími květy, které produkovaly natolik omamnou vůni, až se mně místy chtělo zvracet. Moje ubohé nožičky a paže také nezůstaly ušetřeny; mohla jsem jenom úpět nad tím, jak mi je zdrápali strašně sexy vlkodlaci a elfové a upířice... a jeden duch s pohnutou minulostí. Kašli kašli. Ano, asi jsem se nachladila z mrazivých pocitů kolem páteře. Ach jo, to zase byl výlet.
Teď mě prosím nechápejte špatně. Každému, co jeho jest. Ostatně, před rokem nebo dvěma jsem knihy s obdobnou tématikou hltala, až se mi dělaly boule za ušima. Dokonce i teď občas (a s radostí!) zabrousím za hranice tohoto děsivého žánru. Ale časy se mění. Vadí mi pasáže, kdy hrdinka podklesává v kolenou, jen co spatří zásadně pohledného, tajemného, ideálně bledého (nebo naopak tak akorát přiopáleného), svalnatého (či alespoň mírně osvaleného) mladíka, po kterém touží minimálně půlka dívčího osazenstva školy (případně jedna dvě kolosální mrchy), a on přesto vytrvale pokukuje po právě jejím výstřihu; výstřihu, jehož majitelka je přitroublá asociální panna, co buď nadává pořád, nebo vůbec, Boha ignoruje, nebo se mu naopak plazí pod nebeskými okny a kdoví co ještě. Takovéto scény se ve Zrozené vyskytovaly až moc často. Ano, namítnete, ale to přece do takovéto literatury patří. Nelíbí se mně hrdinčiny přitroublé reakce a věčné milostné trojúhelníky, zhoubný to nádor, který pomalu zabíjí to, o co dle mého v romantických příbězích vždycky šlo: pocit, že jste milováni, že nad vaší mrtvolou, objevenou mnohem dříve než za tři dny, bude někdo usedavě štkát. Tuto idylu bonusově przní ideje nesmrtelných upírů, co vrhají prasátka jako prvotřídní discokoule, nebo, v tomhle případě, tábor, v němž se mísí všecky potvory upíry počínaje a kreaturami-co-se-mění-ve-všechno-po-čem-zatouží konče. Co mi řeknete na tohle? Ne, počkat, nechci to vědět.
Jak jsem již zmínila, každému, co jeho jest. Já nyní hodnotím dvěma hvězdičkami a vydávám se uklidnit si rozbouřený žaludek milými příběhy pana Lindsaye.

3 08.12.2013

Bylo to jemné, sladké a neskutečně naivní. Já osobně takovýhle typ knížek zrovna dvakrát nemusím - a obzvlášť ne, když se v nich donekonečna omílá jedno jediné téma. Ale tady mi to nevadilo. Ba právě naopak; příběh s primitivní zápletkou mě okamžitě pohltil. Připomněl mi ty roky strávené nad pohádkovými knihami, kdy jsem fandila hloupoučce důvěřivým klaďasům, co vždycky přeslavně zvítězili nad všemi mastmi mazanými padouchy, připomněl mi ta nevinná kouzla dětských příběhů, kde se zázraky nemusejí splácet slzami a krví. Přitom se sám postupně měnil z milé pohádky v něco temnějšího (přestože hranici žánru nepřekročil, nebo aspoň ne nijak výrazně), jeho hrdinové prošli (nejen) charakterovým vývojem a samotný závěr by se dal jen stěží považovat za tuctový happyend alá všichni žili spolu na jedné velké hromádce jako jedna velká šťastná rodinka, a pokud neumřeli, žijou tam dodnes.
Paní autorce se uctivě klaním za originální téma, víceméně oduševnělé dialogy a pohádkovou atmosféru, která celému příběhu dodávala jedinečné grády. Zároveň musím vzdát hold i dokonale povedenému překladu, bez něhož by to prostě nebylo ono. No, a závěrem bych ještě ráda pochválila úryvky z jiných knih, kterými autorka uvedla každou z kapitol a víceméně tak objasnila, na co se v nadcházejících stránkách máme těšit - i tahle idea mně přišla milá a svým způsobem i ojedinělá.
Celkově bych hodnotila čtyřmi hvězdičkami, jelikož, jak jsem už ostatně zmínila na začátku, pohádkové příběhy zrovna dvakrát nemusím. A přestože tenhle konkrétní mě bavil více než obstojně, na můj vkus byl až moc něžný. Protože sebevíc stříkajícího inkoustu nedokáže nahradit kapičku krve.

3 23.11.2013