Inkoustové srdce / Tintenherz

Autor: Cornelia Funke

Knihvazač Mortimer Folchart je milovníkem knížek a nadšenou čtenářkou je i jeho dcera Meggie. Mortimer (Mo, jak Meggie říká otci) má navíc neobyčejný talent: když nahlas předčítá, zhmotní se postavy z příběhu v našem světě - ovšem zároveň se někdo odtud ztratí. Tak kdysi zmizela v dobrodružné knize jménem Inkoustové srdce Meggiina maminka...
Jedné deštivé noci se v domě Folche...(celý text)

Knihvazač Mortimer Folchart je milovníkem knížek a nadšenou čtenářkou je i jeho dcera Meggie. Mortimer (Mo, jak Meggie říká otci) má navíc neobyčejný talent: když nahlas předčítá, zhmotní se postavy z příběhu v našem světě - ovšem zároveň se někdo odtud ztratí. Tak kdysi zmizela v dobrodružné knize jménem Inkoustové srdce Meggiina maminka...
Jedné deštivé noci se v domě Folcherových objeví neznámý muž jménem Prašprst, doprovázený kunou s růžky - a Meggie, aniž to tuší, se proto octla na začátku dlouhé cesty plné překvapivých zvratů, která ji dovede až do doupěte hrdlořezů - postav z knížky Inkoustové srdce -, kteří nyní žijí v reálném světě. V závěru zůstává téměř jenom na Meggie, aby zvrátila jejich kruté záměry...
Cornelia Funkeová (opět) napsala (opravdu) mistrovský příběh se se spoustou živě vykreslených postav, kde se fikce mísí s realitou tak samozřejmě, že nás vyprávění vtáhne přímo do magického srdce knížky... (Proto na pokračování dychtivě čekaly miliony čtenářů na celém světě.)


Ukázka z textu

Knihovna byla prázdná.
Nebyla tu jediná kniha, ani v regálech, ani ve vitrínách, jejichž sklo bylo rozbité. Ani na podlaze žádná neležela. Všechny byly pryč. A od stropu visel provaz, na němž se v průvanu kýval mrtvý červený kohout.
Když ho Elinor uviděla, přitiskla si ruku na ústa. Kohoutova hlava visela dolů, hřebínek mu zakrýval strnulé oči. Peří dosud zářilo, jako by do něj utekl kohoutův život - do jemných rezavě červených peříček na prsou, kropenatých křídel a dlouhých per na ocase, temně zelených a blýskavých jako hedvábí.
Jedno z oken bylo otevřené. Na bíle natřený parapet byla sazemi namalována černá šipka. Ukazovala ven. Elinor doklopýtala k oknu, nohy zchromlé strachy. Noc nebyla tak temná, aby skryla, co leželo venku na trávníku: neforemný kopec popela, bělavě šedivý v měsíčním světle, šedivý jako křídla můry, šedivý jako spálený papír.
Tady byly. Její nejcennější knihy. Nebo to, co z nich zbylo.
Elinor si klekla na dřevěné desky podlahy, jejichž dřevo osobně pečlivě vybírala. Otevřeným oknem zavanul dovnitř vítr, důvěrně známý vítr, a byl cítit skoro stejně jako vzduch v Kozorohově kostele. Elinor se chtělo řvát, klít, nadávat, ječet, ale z úst jí nevyšel ani hlásek. Dokázala jen plakat.
(méně textu)