evismaior komentáře u knih

85% - Jeden by řekl, že když je vám devět, nemáte maminku, tatínek se ztratil v bouři na moři, žijete ve vile v jednom malém městečku pouze ve společnosti opičky a koně a místní dospělí se na vás dívají trochu podezřívavě (tedy nejraději by vás strčili do dětského domova, kdybyste neměli největší sílu na světě a nedokázali jste se hravě ubránit), budete tak trochu smutní, uzavření a zamlklí. To ale vůbec není případ upovídané zrzavé a culíkaté Pipi Dlouhé punčochy, která si na všem umí najít to dobré (koneckonců když nemáte rodiče, tak vám nikdo nemá co nařizovat kdy jít spát a co jíst a nejíst) a své přátelství (i zděděné peníze) umí kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Je to ten typ hrdinky, kterou je těžké si i přes její prostořekost a vlažný vztah k dobrému vychování neoblíbit pro její samostatnost, houževnatost, štědrost a šlechetnost, stejně jako pro její neohroženost a občas až lehkovážnost a sklon k fantazírování o těch nejšílenějších příbězích. V dnešní době sice člověk tak trochu nevěřícně zírá u historek, jak si děti hrají s nabitými pistolemi nebo jak Pipi okusuje muchomůrku a někdy ji i napadne vykoupit lékárnu a spolknout všechny léky najednou - to asi není něco, co bych vlastním dětem četla bez náležitě poučného komentáře ;-) Ovšem Pipina dobrosrdečnost a obětavost to bohatě vyvažuje a třeba historky typu plavby s kamarády Tomym a Anikou na ostrůvek v jezeře a kempování, to snad musí přimět k touze po podobném dobrodružství každého dětského čtenáře.
Koneckonců, jak prohlásí i maminka Tomyho a Aniky, která by mohla na drzou Pipi nadávat nejvíc, protože jí kazí čajové dýchánky s přítelkyněmi, nehledě na její vliv na neuspokojivý stav ošacení jejích dětí po dalším Pipině nekonvenčním nápadu:
"Pipi Dlouhá punčocha se sice nechová vždycky jako dáma, ale zato má dobré srdce."

6 12.07.2023

70% - Colleen Hooverová psát jednoznačně umí, její knížky se čtou samy, ať už je to styl young adult nebo třeba thriller pro dospělé jako je právě Pravda nebo lež. Příběh vypráví o spíše průměrné spisovatelce Lowen, která se po smrti matky ocitá ve finanční tísni, a tak se smíšenými pocity přijímá nabídku dokončit úspěšnou knižní sérii Verity Crawfordové, která je po autonehodě upoutaná na lůžko bez známek vnímání, zato s proklatě sexy manželem Jeremym, jenž o ni obětavě pečuje a při tom smutní po jejich dvou mrtvých dcerách. Lowen přijíždí do jejich sídla pro Veritiny poznámky o zbývajících dílech série, ale mnohem víc ji upoutá její nalezená autobiografie, která dává situaci v rodině (a smrti dcer) zcela nový rozměr. Anebo je to celé úplně jinak?
Čtení jsem si jako vždy užívala a samozřejmě čekala na ten předpokládaný zvrat na konci - a byť mě samotné běželo hlavou hned několik variant zvratů a rozuzlení, ten, který zvolila autorka, mě ve finále příliš nepotěšil - jednak tím, že ho tak trochu odflákla na pár stranách a za druhé tím, že mi to přišlo šíleně vykonstruované a nepravděpodobné. Myslím, že když už to pojala takhle, tak by to skoro bylo na druhou půlku knihy ve stylu, co bylo poté (zejména jak se s tím hlavní hrdinové vyrovnali), a skoro bych řekla, že by to ještě mohlo být i napínavější než předtím, protože tohle ustát... Takže ve finále super čtení a na samotný konec trochu zklamání.

6 19.01.2023

(SPOILER) 95% - Společenstvo Rolanda z Gileadu svedené osudem (neboli ka-tet, jak je označováno v Kingově typickém jazyku neodmyslitelně spojeném s touto knižní sérií) se od mořského pobřeží vydává do vnitrozemí a po stezce Paprsku dál k Temné věži. A zároveň (nebo možná ne úplně, protože čas v Rolandově světě si, jak známo, běží po svém) v New Yorku vnitřně rozpolcený chlapec Jake Chambers, který by měl být vlastně mrtvý nejdřív vinou Waltera nebo možná třetího "vyvoleného" Jacka Morta a pak znovu kvůli rozhodnutí upřednostnit pronásledování Muže v černém, které Roland kdysi učinil pod horami, pátrá s tajemným klíčem v kapse a růží v srdci po vlastních dveřích do Středosvěta...
Stephen King prokazuje své pisatelské mistrovství nejen ve výstavbě košatého děje a dosazování neuvěřitelného množství vzájemně propletených symbolů, postav, míst a příběhů, ale třeba už v něčem tak zdánlivě prostém, jako je členění textu, kdy oddělené dějové linky Jakea a Rolandovy skupiny jsou čtenáři předkládané vcelku, takže si může nerušeně vychutnávat jak vývoj vztahů mezi pistolníkem Rolandem, bývalým feťákem Eddiem a schizofreničkou Susannah, tak na druhé straně i Jakeova hledání smyslu všeho toho neuvěřitelného, co se mu děje. A pak se dějové linky začnou proplétat a text začne přeskakovat z jednoho světa do druhého, napětí se zvyšuje, pohledy Jakea i ostatních se střídají rychleji a rychleji, aby pak autor přišel s klidnou putovní částí tolik připomínající jeho vzor Pána prstenů, ovšem čtenář se nikdy nesmí nechat ukolébat, protože vše se může náhle změnit. Protože je tu rozpadající se Lud. A koneckonců "Blaine je svízel". A to je pravda.
K sérii Temná věž se vracím po deseti letech a musím říct, že třetí díl Pustiny jsem si pamatovala velmi dobře. První dva díly série byla taková ochutnávka, ale tady už se rozjíždí nezbytná road-movie, ovšem přitom je děj, ač plný symboliky, ještě pořád snadno čitelný (což pokud si vzpomínám zejména o závěrečných dílech už úplně říct nelze). Velice oceňuji i jednotlivé hlavní postavy - nestává se mi často, abych si oblíbila opravdu všechny, se všemi jejich životními příběhy, chybami, sny a vizemi. Chemie mezi nimi funguje dokonale a pocit ka je všudypřítomný. Já vlastně miluju i toho statečného brumláka:) Klidně bych na cestě touto částí Rolandova postapokalyptického světa bývala zůstala ještě o něco déle.

6 13.06.2022

(SPOILER) 90% - Tahle autorka prostě umí. Už jsem četla knížku Na obtíž, kde vystupovala dívka se sebevražednými sklony, která s rodiči žila v bývalém kostele. Tady zase vystupuje Sky - adoptovaná dívka, která žije v podstatě odříznutá od světa, neboť ji matka vyučuje doma a zakazuje jí přístup ke všem moderním technologiím včetně televize, mobilu a internetu. Vzhledem k okolnostem se mi Sky zdála dost v pohodě a po nástupu do posledního ročníku střední školy dost schopná komunikovat se svými vrstevníky, což pochybuju, že by se někdo v reálu naučil jen proto, že by měl jednu dobrou kamarádku. A právě po nástupu do školy, kdy ve stejné době potká chlapce Holdera se špatnou pověstí ("nezmlátil jsem ho, protože je homosexuál, ale protože je to debil" :-D ), se celý její život změní a na povrch začnou čtenářsky fascinujícím způsobem vyplouvat její dávné vzpomínky. Tady opět drobná připomínka - představa, že by se Holder čirou náhodou přestěhoval zrovna do města, kde bydlela i Sky, mi přišla hodně přizpůsobená ději, ale tak třeba se dočkám nějakého přijatelného zdůvodnění v dalším dílu. Každopádně to, co se Sky dozvídala o svojí minulosti, jakým způsobem se to dozvídala a jak to na ni působilo, to bylo napsáno opravdu skvěle, i když mi trochu nesedělo, že ji ani jednou nenapadlo, že (spoiler!!!) Karen nemusí být žádná šílená únoskyně, protože vzhledem k okolnostem bych si já osobně tohle myslela asi hned na prvním místě už ve snaze Karen, se kterou se jako matka a dcera milovaly, jakkoli omluvit. Ale zase, já čekala, že to bude někdo ze strany matky, kdo chtěl Sky chránit, takže to, jak to nakonec bylo a jak to do sebe pak všechno skvělě zapadlo, nadchlo i mě (konec spoileru).
Poznámka na okraj - nechápu, proč se k právům na vydání knihy nepořizují ty práva jako celek, tedy včetně obálky - autorka v poděkování nadšeně děkuje za obálku, kterou má její kniha v originále, tu si ale český čtenář může najít leda tak na internetu.

6 29.01.2022

80% - naprostá česká klasika od Josefa Lady, kterou navíc doplnil svými nezaměnitelnými ilustracemi. Jako dítě jsem tu knížku milovala a četla ji opakovaně, příběhy dobrosrdečného mluvícího kocourka Mikeše a jeho kamarádů Pepíka Ševců (Josef Lada měl opravdu tatínka ševce), prasátka Pašíka a kozla Bobeše jsou veselé a pozitivně naladěné a v Hrusicích se k sobě všichni (zvířata i lidé) chovají lidsky a slušně. Po letech jsem se ke knížce vrátila v rámci synovy školní četby, ale tentokrát jsem měla docela potíže knížku znovu přelouskat, zvlášť druhou část, kdy je Mikeš střídavě doma a v cirkusu Kludský a pak se všichni přestěhují na vesnici - ta mi přišla dějově spíš popisná a zdlouhavá. Synovi, který je zvyklý na dnešní rychlou dobu, to tak připadalo stoprocentně. A já už na to zkrátka nemám ten správný věk :-)

6 20.12.2021

80% - Detektivka z roku 1999 a přitom tedy děsivě aktuální - geneticky upravená superrýže, kterou nenapadají škůdci a má mnohem větší výnosnost, takže nakrmí nejen miliardovou Čínu, ale může být odpovědí na hladomor i v jiných zemích? Kdo by po ní netoužil, že? Ale modifikace za použití neškodných virů už nemusí být tak neškodná. A pak se jistě najde někdo, kdo si namastí kapsu při vývoji léku. A nemocní za něj ještě budou vděční... Jako první jsem z téhle série četla až následující druhý díl, takže postavy americké patoložky Margaret a čínského detektiva Li už pro mě byly důvěrně známé. Ti dva tvoří při zkoumání tajemné vraždy upálením působivý kontrast americké nezávislosti a čínského konzervativního smýšlení, střet kultur mezi těmi dvěma pěkně jiskří a nejen ten. Opět zaujaly čínské reálie. Jen ten konec mi přišel takový useklý až odfláknutý, tak ještě že existují ty navazující díly.

6 09.11.2021

90% - Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství, ke které se navíc vždy po pár letech vracím, a jak stárnu a sama nabírám dospělé a rodičovské zkušenosti, tak mnohem víc dokážu ocenit nejen dětská dobrodružství Klárky, Vládi, Tondy, Zdeňka a Vojtíška, ale i to, co se děje mezi jejich rodiči. Moment, kdy Klárka přemýšlí o tom, že až jednou vyroste, tak to zařídí tak, aby rodiče, kteří někde odložili svoje děti (tak jako jí u babičky, i když to tam miluje), tak za nimi už nikdy nebudou moci, aby se děti netrápily pokaždé, když zase odjedou, patří určitě mezi ty nejsilnější. Stejně jako Vojtíšek, když ho zdrtí zpráva o smrti kamarádova pejska, když přitom ví, že jeho rodiče Vláďovi odmítli zastavit a svézt ho autem do nemocnice. Tonda je takový v pohodě kluk z lesa, který se tak akorát směje svojí zamilované starší sestře, za to Vláďa bolestně prožívá rozchod rodičů, nechápe, proč mu nikdo nic pořádně nevysvětlí, a do toho se ještě ve škole potká se svým novým nevlastním bratrem Zdeňkem, kterého jeho otec po svatbě se Zdeňkovou matou přijal za vlastního. Ale ani Zdeněk to nemá snadné, když pod maskou suverénního výrostka a věčného potížisty skrývá nejistého kluka, který od malička vyrůstá bez mužského vzoru jen s matkou a po vlastním otci mu zbyla jen pečlivě chráněná vybledlá fotografie. Že existuje nějaký seriál, jsem ani netušila, teprve nedávno jsem se na něj podívala a větší dojem ve mně nezanechal, holt efekt prvně čtené knížky a vlastních fantazií. Jen si vybavuji, že oduševnělý výraz Vláďovy maminky v podání Jany Šulcové mi k paní z kravína vůbec neseděl ;-)

6 05.11.2021

75% - Moje první kniha s Davidem Rakerem a vlastně i první od Tima Weavera, a i když jsem se místy přirozeně trochu nechytala, co se týkalo Rakerových minulých "dobrodružství" nebyla to špatná volba. Zpočátku to vypadá tak triviálně, chlápek se cestou do zaměstnání ztratí v metru, ale ve chvíli, kdy se na scéně objevují pochybné existence obchodníků s lidmi, a začne se zjišťovat, že Sam Wren nebyl úplně tím, za kterého ho měla jeho manželka a kolegové, začne to být dost napínavé.

6 17.07.2021

75% - čekala jsem, že třetí díl bude poslední, protože bitva s netvory a stvůrami byla vybojována a téma se zdálo vyčerpané, a on ten příběh kupodivu docela zajímavě pokračuje. Tentokrát se přesunul do Ameriky a víceméně do současnosti, kam se s hlavním hrdinou Jacobem přesunuly i podivné děti včetně slečny Peregrinové. Podezřívaví rodiče byli elegantně odsunuti z domu a děti mají za úkol navštěvovat Ďáblův akr a pracovat na obnově světa podivných. Jenže takový nanicovatý úkol většině z nich není po chuti, a když objeví tajné skrýše Jacobova dědečka a kontaktují jeho někdejšího spolubojovníka, dostanou se brzy k mnohem dobrodružnější misi - najít a přivést do úkrytu dosud nekontaktovanou, ale velmi mocnou podivnou - indiánskou dívku Noor, která umí moc pěkně pracovat se světlem. Americký svět podivných se ovšem řídí úplně jinými pravidly, než na jaká byli Jacob a jeho přátelé zvyklí... U všech pokračování původního sirotčince vnímám jako největší slabinu, že se už vytratil ten wow efekt z prvního dílu - nápad s podivnými a hlavně ty dobové fotografie, které první díl pěkně dokreslovaly (vlastně hlavně podle nich autor stvořil jednotlivé hlavní hrdiny). V dalších dílech knihy už ale logicky další fotky hlavních hrdinů nenajdeme, naopak vedlejší postavy, které se často příběhu účastní jen na pár řádcích, jsou do knihy vsouvány záměrně podle toho, jaké fotky se autorovi zrovna dostaly do ruky. A ono je to na tom textu bohužel dost vidět.

6 13.04.2021

(SPOILER) 75% - Jak je to u Neila Gaimana zvykem, on dokáže stvořit parádní kulisy příběhu a výborné vedlejší postavy, které by čtenář rád pronásledoval i přes oceán na konci uličky ve snaze se o nich dozvědět něco víc. Těmito postavami jsou zde kamarádka hlavního hrdiny Lettie (a její matka a babička stará snad jako sám svět či vesmír), která ho vezme s sebou na výpravu do světa mimo naše obvyklé sféry zahnat zlo, jež se probudilo k životu, když nájemník rodičů hlavního hrdiny spáchal kvůli penězům v jejich autě sebevraždu. Protože začít se v noci dusit mincí v krku opravdu nechcete. Mise se ale nezdaří a jak už to tak bývá, zlo náhle útočí z mnohem větší blízkosti, než by kterýkoli hlavní hrdina chtěl, i kdyby mu bylo víc než sedm let. Protože náhle mohou být nepřítelem i ti, kteří by vám měli poskytnout ten největší pocit bezpečí. Hlavní hrdina mi ale moc neseděl, na jedné straně byly jeho pocity dítěte, které bere smrtelně vážně i ty nejpodivnější zážitky, jimž by dospělí prostě odmítli věřit, popsány opravdu věrohodně, ale na druhé straně on byl vlastně jen pozorovatel nedobrovolně zatažený do nepěkné bitvy dobro-zlo, ve které by byl ochoten se snad i obětovat, což jsem mu s ohledem na těch sedm let nějak nedokázala věřit. Z Uršuly mě tedy ale mraz doteď:-)

6 01.12.2020

20% - tohle je vážně bestseller New York Times?! Mám romanťárny ráda, ale u tohoto jsem vážně povětšinou koulela očima v čiré nevíře. Jasně, otravný soused je pouze nutná předehra k tomu, aby se z něj stal muž snů, ale co ten balast k tomu? Jakože spolu budou každodenně polonazí spát v jedné posteli a k tomu si skálopevně namlouvat, že jsou jen nejlepšími kamarády? A největší zápletkou bude "ona si se mnou jen hraje" vs. "poprvé se vyspím až s tím pravým"? To bylo hodně hloupoučké, ale snad ještě víc to jejich chování ve stylu třináctiletých puberťáků, přestože se mělo prý jednat o středoškolské učitele. No nic moc zábava to čtení nebylo...

6 11.09.2020

90% - "Kdybychom se vrátili do doby dinosaurů a tam omylem zašlápli savce, který byl shodou okolností naším předkem, mohli bychom nedopatřením vymazat celé lidstvo. Turisté z budoucnosti by se tlačili kolem významných historických událostí ve snaze udělat co nejlepší záběr a dějiny by připomínaly nekončící bláznivý montypythonovský skeč." Tohle je hodně povedená čtivá kniha od autora dobře známého z dokumentárních cyklů o fyzice a vesmíru. Michio Kaku vybírá ze sci-fi románů a filmů ty nejzásadnější vymoženosti, které nám možná připadají nesmyslné (inteligentní roboti, cestování v čase, teleportace, neviditelnost, vesmírné lodě s pohony, které jim umožňují cestovat nadsvětelnou rychlostí) a srozumitelně rozebírá, zda jsou tyto vynálezy sci-fi budoucnosti po technické stránce realizovatelné (byť na to naše civilizace technicky ještě zdaleka nemá). A překvapivě - většinou ano. Citacemi ze zásadních děl sci-fi literatury i četnými odkazy na filmy autor zároveň dokazuje, že i mezi předními vědci jsou snílci, kterým nechybí smysl pro zábavu. Samozřejmě nechybí ani Schrodingerova kočka:-) Možná bych jen pro větší názornost ocenila nějaké ty vysvětlující náčrty, které jednak často dokážou vydat za tisíc slov a za druhé by psaný text oživily.

6 03.09.2019

80% - Než jsem se dostala k této knížce, viděla jsem výborný film s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompson (a Hughem Grantem:-)). Proto jsem se na knížku moc těšila, neboť jsem očekávala mnohem hlubší vhled do příběhu. Toho se mi však nedostalo - film je opravdu velmi věrný a skvěle románovou předlohu adaptuje a představitelé hlavních rolí jsou ve svém výkonu tak poplatní románové předloze, že jsem je při čtení stále měla před očima. Kniha je napsaná formou vzpomínek pana Stevense během jeho možná první delší dovolené, když v době, kdy má panství lorda Darlingtona svá slavná léta dávno za sebou, jede navštívit bývalou hospodyni, o níž vzhledem ke svojí zaslepenosti a oddanosti jediné myšlence - dokonale sloužit - ani neví, že si na něj kdysi myslela. Zprvu bylo dost obtížné včíst se do jeho stylu uvažování, který není schopný vybočit ze zajetých kolejí, bylo to jako se ocitnout v kleci něčí hodně omezené hlavy. Ale postupně se dalo proniknout trochu pod povrch a utěšit se tím, že minimálně i on nakonec trochu přemýšlel o tom, jaká byla role a názory jeho pána v období před a během druhé světové války. Myslím, že asi nejlépe ho charakterizuje mrazivá scéna, kdy mu umírá otec a on se vrací obsluhovat na konferenci - protože i otec, bývalý majordomus, by to takhle považoval za správné. A pan Stevens je tak zaujatý povinností, že si ani nevšimne svých vlastních slz.

6 07.02.2019

100 % - Jedna z mála opravdu must read knih. Židé jako myši, Němci jako kočky, Američani jako psi a Poláci jako prasata. Intenzívní životní příběh podaný formou komiksu, který ho na jedné straně zpřístupňuje širokým masám (i malého předškoláka kniha okamžitě zaujala), jež by tentýž příběh zpracovaný formou románu nejspíš ani neotevřeli, ale přitom tím neztrácí ani kousek opravdovosti a naléhavosti. V těch úsporných černobílých obrázcích a v podstatě dost kuse sdělovaných informacích je velká síla, kterou jsem znovu pocítila nedávno, kdy jsem se po letech k této knize vrátila. Už taková drobnost, že autor na pár obrázcích sám pochybuje, zda vůbec má právo a schopnosti sepsat podobným způsobem zážitky svého otce z (před)válečného Polska a následně hrůzy z Osvětimi, tahle jeho pokora mě jako čtenáře velmi oslovila. Stejně jako jeho upřímnost - mohl by otce vykreslit jako hrdinu bez jediného kazu, který dokázal přežít a začít v Americe nový život. Ale on ho čtenáři bez obalu servíruje svými vlastními slovy až rasisticky jako toho typického lakomého Žida, který za války i po ní dokáže pro sebe využít jakékoli výhody - nejdřív, aby přežil, později, protože je ovlivněn tím, jak přežil. Povahově nesympatický člověk, leč s neuvěřitelnou vůlí k životu, kterou lze jen obdivovat. Na jeho opravdovosti tím víc vyniká zrůdnost všeho, co se za války v ghettech a koncentračních táborech dělo.

6 12.06.2018

70% - Po autorově fantasy Ve stínu oskeruše, z níž bylo zjevné, že psaní mu není cizí, i když jinak to nebylo úplně top, a po několika povídkách, které mě natěšily o něco více, jsem se pustila do téhle opěvované knížky. Určitě patří k tomu lepšímu, co jsem od autora četla, a vzhledem k tématu a faktu, že jsme v české kotlině, je to vlastně těžký nadprůměr. A taky je tenhle příběh o vztahu dvou dospívajících chlapců nesmírně milý a něžný.
Jenže jsem při čtení zároveň narážela na dost rozptylujících věcí, a to nikoli jen v tom pozitivním smyslu. OK, odhlédnu od snahy o zasazení příběhu do internátní školy po vzoru těch britských, ono je to atraktivní a svádí to a také to často funguje, Rowlingová by mohla vyprávět. Odhlédnu i od úsměvné snahy po světovosti, poněvadž Daniel Morgenstern a Cristian Arroyo nejsou tak úplně průměrní čeští pepíci. A nevěřím příliš ani oné idylické české LGBTQ friendly vesnici, odkud Kit pochází.
Styl psaní mi prostě příliš neseděl. Autor se pokouší o vzletný a květnatý jazyk, bohužel často až na pomezí špatného textu s nedostatky, na které se vytrvale upozorňuje v každém kurzu tvůrčího psaní. A přitom tímto bohatým jazykem mezi sebou hovoří dva dospívající chlapci, kteří vzápětí napíšou oceněnou slohovku na úrovni maximálně druhého stupně ZŠ. Na jedné straně filozofují o smyslu života a tak vůbec a na straně druhé jejich jednání a myšlenkové pochody jsou občas jak ze školky, až jsem si musela připomínat, kolik že jim vlastně je.
Autor se také ze začátku zjevně nemohl rozhodnout, jaké ty postavy vlastně mají být. Daniela by měl rád zároveň citlivého a zlomeného minulostí a zároveň povzneseného a sžíravě sarkastického, já ale neviděla nic než ustrašeného kluka, který se straní ostatních. Kita si zase představoval jako kamarádského extroverta, který vyjde se všemi a všichni s ním, ani to se ale nedařilo udržet a nakonec tam vzdychali oba, a to ještě v dvojnásobné délce, protože kapitoly psané z pohledu Daniela a Kita se z nepochopitelného důvodu překrývaly i tam, kdy bylo naprosto zjevné, jak danou situaci asi prožíval druhý z hrdinů, a nepotřebovala jsem to od autora znovu otrocky převyprávět včetně doslovného přepisu všech dialogů.
Místo toho bych očekávala mnohem propracovanější sbližování než to, že když už se teda začali bavit, tak se najednou objali a všechno bylo fajn. Nebo vlastně nebylo, protože to podstatné si stejně neřekli. A pak se zas nebavili několik měsíců. V autorem daném prostředí, se stereotypy šikanátorů a s hrdiny, jejichž vztah prostě pro okolí bude problém, jsem zkrátka čekala mnohem víc nápadů, zápletek, zvratů, jakož i bohatší prokreslení vztahů s vedlejšími postavami (jak to vlastně dopadlo s Kitovým spolubydlícím Matějem?). Je to ta knížka, kde člověk cítí velký potenciál, nutí ho to číst dál a dál a pak to najednou jaksi vyšumí, což je hrozná škoda.

5 14.03.2024

(SPOILER) 60% - Milé na tom je, že se člověk dozví něco ze zákulisí psaní - líbí se mi takové ty drobnosti jako dějová linka rozepsaná po jednotlivých dnech nebo charakteristiky postav a jak k nim autorka dospěla.
Ale jinak se nemohu zbavit dojmu, že kdyby autorka proškrtala zbytečně natahované a opakované pasáže v Kronikách prachu a vepsala tam v rozumné míře něco víc o tom, jak se Animantin bratr seznámil s Rachel, jak se Elisa dostala ke studiu a především co se dělo s panem Reedem poté, co Animant po jejich roztržce odjela z Londýna, a jak se ti dva následně museli poprat s ne úplně snadným přijetím jejich vztahu jak v její, tak v jeho rodině, bylo by to přesně to, co by Kroniky prachu vylepšilo a tenhle dodatek by ani nemusel vzniknout.
I tak jsem ale doufala po tom odbytém závěru Kronik prachu, že se tady dozvím něco víc o motivech Thomase Reeda k roztržce, o tom, jak Animant musela v počátcích jejich zasnoubení překousnout to, jak se k ní zachoval (ale to se zjevně tak nějak odbylo totálním zatměním její jinak tak rozumné mysli) - a sice mě to nepatrně uspokojilo, ale i tak ve mně ten pocit odfláknutého závěru zůstal. Nějak jsem zkrátka od Animant čekala víc, než že se panu Reedovi po tom všem jenom s úlevou zhroutí do náruče.
Kdybych Pár stránek navíc nečetla hned po dočtení Kronik prachu, myslím, že by pro mě takové čtení vůbec nemělo význam.

5 25.12.2023

(SPOILER) 85% - Osobně znát Teda Chianga musí být nesmírně inspirující, protože jeho vědomosti a inteligence skloubená s jeho fantazií dává vzniknout povídkám, které se jen tak nevidí. Sbírka Příběhy vašeho života mě sice zvolenými tématy nechytla úplně tak jako Výdech, ale pořád je to v rámci žánru něco ojedinělého.
Autor se dokáže chopit tradičních i moderních témat a rozvinout je do netušených rozměrů, což dokazuje hned v první povídce Babylonská věž, kde se nejenže dozvíme, co ve svém fantaskním pseudobiblickém světě připravil pro ty, jež se prokopají nebeskou klenbou, ale i to, jak by se žilo na takové mnoho mil vysoké rozestavěné věži - dokázal vytvořit celý společenský systém nosičů a stavitelů, z nichž ti ve vyšších patrech by nikdy věž neopustili a žily by tam celé komunity - za mě fascinující vize, kterou bych si uměla představit zfilmovanou.
V povídce Pochopit se zase snaží vžít do mysli člověka, jemuž byl po mozkové smrti podán experimentální lék, jenž mu jako vedlejší účinek obnovení mozkové činnosti umožnil používat i tu kapacitu mozku, o níž se ví, že ji lidé nevyužívají. Co všechno by takový člověk dokázal a k čemu by to mohl využít? A jak by se geniální matematici dokázali popasovat s nezpochybnitelným prokázáním toho, že matematika vlastně vůbec nefunguje (Dělení nulou)? Nebo jak by dle povídky Vývoj lidské vědy fungovala společnost, kde vědu tvoří jen geneticky upravení metalidé a běžní vědci už ji nikdy nebudou schopni pochopit? Nebo další téma - co když nevěříte v Boha, ale víte, že vaše manželka byla vzata na nebesa a vy po smrti chcete za každou cenu za ní (Peklo je nepřítomnost Boha)?
Ted Chiang se hodně věnuje lingvistice, což se projevuje například v povídce Dvaasedmdesát písmen, kde si ve fantazijním světě připomínajícím 19. století pohrává s myšlenkou oživování golemů unikátní kombinací písmen a rovněž s ideou preformace (všichni potomci jsou již obsaženi ve svých rodičích - může být ovšem taková linie generací nekonečná?).
A konečně je tu povídka Příběh tvého života, která mě k autorovi přivedla. Samozřejmě film Příchozí na mě udělal větší dojem, protože je vizuálně velkolepý (v povídce žádné kosmické lodě s pokřivenou gravitací nehledejte, stejně tak jako důvody mimozemské návštěvy a zápletku, která málem vede k válce), ale povídka mi celkem suchým způsobem více osvětlila vědecké myšlenky, na kterých je příběh založen - Fermatův princip, nelineární mimozemské myšlení schopné vnímat současně všechny časové roviny, které se promítá i do stylu jejich psaného jazyka a které umožní totéž každému, kdo se jazyku naučí - se všemi důsledky, jež z toho pro hlavní hrdinku vyplynou.
V závěrečné povídce Když se vám líbí, co vidíte: Dokument se autor ze všech možných úhlů reprezentovaných dotazovanými postavami snaží dobrat závěru, jestli by se všem nežilo lépe, kdybychom mohli vypnout náš smysl soudit ostatní podle jejich vnějšího vzhledu. V poznámkách k povídkám píše, že on sám by to prubnul. Já bych se k němu klidně přidala. Moc se těším na cokoli dalšího, co autor napíše.

"Světelný paprsek musí vědět, kde posléze skončí, ještě než se rozhodne pro dráhu, po které se vydá."

"Existence svobodné vůle znamená, že nemůžeme znát budoucnost. A to, že svobodná vůle existuje, víme, protože s ní máme přímou zkušenost. Volní rozhodnutí jsou neoddělitelnou součástí vědomí. Anebo ne? Co když tu osobu znalost budoucnosti změní? Co když to v ní vyvolá pocit naléhavosti, pocit povinnosti jednat přesně tak, jak ví, že jednat bude?"

5 27.06.2023

90% - Jirka vyrůstá v hyperekologickém prostředí rodičů - aktivistů, nemá ani televizi, ani počítač a děti ve škole se mu smějí pokaždé, když otevírá svačinovou krabičku s ňamkami typu brokolicový koláč. A pak narazí na novou sousedku Aničku, jejíž rodiče nemohou být snad větším kontrastem - tatínek Erik je spolutvůrcem geniálního počítače Kosma, s jehož pomocí se třeba můžete proletět po Sluneční soustavě na kometě (a četné srozumitelné a celkem podrobné vysvětlivky a krásné fotografie z vesmíru vám ten zážitek perfektně dokreslí), a rád by našel planety vhodné pro život. Jenže je tu samozřejmě i záporák, který si Kosmovo využití představuje úplně jinak...
Knihu jsem vybrala pro syna, který raději programuje než čte, sledování vymyšlených příběhů považuje za ztrátu času, ale kvůli čtenářskému deníku do školy číst musí - a tady jsem si říkala, že při nejhorším bude mít alespoň ty doprovodné informace. Po dlouhé době jsem ale viděla, že ho něco konečně chytlo a dokonce četl i bez vyzvání (naposled se tohle povedlo u knížky To je metro, čéče, kde je příběh spojený s informacemi o pražském metru). A já sama si od Hawkinga přečtu cokoli - a tady mě příjemně překvapilo, jak do děje dokázali s dcerou zakomponovat i moderní poznatky o černých dírách, respektive o jejich vypařování (a taky pobavilo, vzhledem k tomu, kdo s touto koncepcí přišel:-)). Akorát jsem při čtení cítila trochu rozpaky ve chvílích, kdy mi připadalo, že vědec jeho formátu by nemusel mít zapotřebí si utahovat z lidí jiného smýšlení (Jirkovi rodiče chvílemi působili málem jak z nějaké ekosekty). Na druhou stranu, on si uměl utahovat i sám ze sebe. Určitě sáhneme i po dalších dílech série.

5 28.05.2023

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv...

"Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"

5 27.02.2023

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život).
Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité.
Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.

5 23.02.2023