Eldar80 komentáře u knih

Nejslabší věc, kterou jsem od Dicka četl. Výsledný dojem ukrutně sráží, že už od začátku jsem to vnímal jako protidrogovou agitku. Takový to, kdy vás ve škole vyléčená smažka varuje před drogami.
Takže látky způsobující závislost. Psychedelik, který závislost většinou netvoří, se to moc netýká. Obávám se, že Dick neměl žádné významnější psychedelické zážitky. Z jeho knih to není znát. Jsou příliš rozumové.
Chybí nadhled, který entheogeny poskytují. Ta jeho ujetost mi přijde jako odraz jeho duševních stavů. Možná vliv antidepresiv. Kdo ví co všechno smažil. Jinak je to docela extrémní čtení. Rozvoj psychózy je fakt sugestivní.
Informace o hemisférách odpovídají skutečnosti. Následek poškození corpus callosum je spoiler. Nevím zda se to dá snadno vygooglit. Píšu to v komentáři u Spiritualita bez náboženství od Harrise ve třetím odstavci.
Dál mě naštvalo, že v anotaci je spoiler. Jenže ne. Sám Dick to krátce po začátku vykecá. Respektuju Argo jako velmi kvalitní nakladatelství, ale ty anotace jsou někdy nepovedené. Zbytečně prozrazují části děje.
Místy je to hodně vtipné. Obsahuje to spoustu humorných rozhovorů a bláznivých situací. Komunikace vyschízovaných postav je fakt povedená. A byla tam scéna, která mě úplně rozsekala. Smál jsem se jako hovado. Takový to, kdy už nechcete, ale nejde to zastavit. Smějete se až vás bolí břicho. :D
Humor se povedl. Pro Dickovy fanoušky asi super věc. Ale proč vlastně číst o lidech, kterým se rozpadá mozek? Po této stránce to bylo fakt nepříjemný čtení. Ani humor a vtípky to nedokáží vyvážit.
Dal bych 2 hvězdy. Prostě se mi to nelíbilo. Oceňuju však humor, brutálně mě to rozesmálo a má to povedený závěr. Navíc dobře popsaná problematika mozku. K té vtipnosti určitě přispěl i povedený překlad. Mrzí mě to, ale jen 65%

19 03.10.2022

Naprosto zásadní kniha pro pochopení současných událostí. Před čtením jsem byl skeptický a trochu se bál, že román bude nějakým sentimentálním vyznáním ženy vůči své původní kultuře. Ayaan se však v knize vůbec s ničím nemazlí a to ani se sebou. Je naprosto upřímná a zcela otevřeně popisuje i své intimní zážitky.
Už od začátku je životopis velmi poutavý a během vyprávění svého životního příběhu popisuje i kulturní prostředí, ve kterém vyrůstala. Kniha je tak nesmírně poučná právě díky jejímu somálskému původu. Popisuje své vlastní životní zkušenosti z islámských zemí v Africe a Saúdské Arábii. Aspoň z mého pohledu byla kniha neuvěřitelně dobře napsaná, protože dokázala udržet pozornost jak u příběhu, tak u popisu africké kmenové společnosti a její politické situace. Ikdyž díky mnoha vysvětlujícím informacím děj často ustupuje do pozadí, je neuvěřitelně plynulý a prakticky téměř strhující. Ať už popisuje své dětství a nebo potíže při dospívání, vždy se věnuje i zasazení do širších souvislostí. Po útěku v Evropě se věnuje své politické kariéře a kniha končí popisem událostí, které následovaly po vraždě režiséra Thea van Gogha.
Doporučuju ke čtení úplně všem. Kniha je velmi čtivá a obsahuje v přiměřené míře spoustu informací o islámské kultuře a politické korektnosti v Evropě. 100%

Ságu čtu znovu po 11 letech a všímám si jak jinak na mě působí. Tehdy jsem byl uchvácen atmosférou, která přebila úplně všechny literární nedostatky. Nyní si všímám nuancí, které mi kdysi unikly, ale jsem zas víc kritičtější. Překvapilo mě jak první dva díly mají otevřené konce a bez pointy vyznívají trochu do prázdna. Třetí díl zas i přes povedenou pointu ztrácel v ději a napětí. Zde je konečně všechno.
Od začátku se děj střídá mezi vyprávěním Ciri a zoufalým Geraltovým putováním. Sapkowski přechází z vyprávění do minulosti a zpět do přítomné doby jednotlivých postav. Příběh tak vidíme z různých pohledů a v různém čase. Během čtení mě postupně začla rušit Sapkowského parodie na fantasy, kde neohrožení hrdinové putují navzdory všem překážkám. To Geraltovi se nedaří nic. Žádný nepřemožitelný hrdina. Šílené putování válečným územím naštěstí končí a objevují se první konkrétní cíle. A opět se nedaří. Štěstí, které mají nepřemožitelní hrdinové se reálných lidí netýká. A ani zaklínačů. Na válku proti osudu ani Geraltovy schopnosti nestačí. Ke konci knihy se objevuje dějová linka čarodějky Yennefer a různé části příběhu tak do sebe začínají víc zapadat.
Věž vlaštovky se mi tak zdá lepší než předchozí díl. Část věnovaná Geraltovi má opět spád a kniha má perfektní závěr. Zlověstné atmosféře napomáhají psychopatické záporné postavy. Na škodu je tak jen občasná rozvláčnost. 90%

19 14.06.2016

Beru to jako rozhovor. Uvedené žánry jsou myslím špatně. Je to spíš biografie a ne nějaká naučná literatura. Životopis v odpovědích. Jeden se ptá a druhý odpovídá. Je to zpracované dobře. Jen já bych se ptal trochu jinak.
Odpovědi jsou přímé a prosté. Působí nenuceně. Nejsou zbytečně učesány do hezké podoby, kdy vzniká pocit, že odpovídá chodící encyklopedie. Takový rozhovor pak není přirozený, protože tak nikdo nemluví.
Tady odpovídá normální živý člověk. Nic strojeného. Otázky jsou shrnuty do několika okruhů: O pacientech, O životě v nemocnici, O mozku, O etice v medicíně, O životě a O doktorech. Obsah chybí. Proč?!!!
Asi jsem se dozvěděl vše podstatné. Uvítal bych víc informací o mozku. Vzhledem k ostatním tématům toho mohlo být víc. A pak mi vadilo motání kolem alternativní medicíny, když Beneš už na začátku jasně řekl svůj názor.
Naopak mě zaujala ta část se sbíráním brouků. Lidé často cestují jen tak, takže cestování za objevováním nových druhů brouků tomu dává úplně jiný rozměr. Tahle část taky mohla být víc rozepsaná. Škoda.
Dal bych 4 hvězdy, ale zas se trapně přiznám, že souhlasím s uvedenými názory. Vtipné na tom je, že Beneš je ateista a já se celý život zabývám esoterikou, takže bychom si asi vůbec nerozuměli.
Přesto nemám významné námitky. Jen pár věcí vidím jinak. Horší by možná byly názory na politiku, ale té se rozhovor netýkal. Pouze se mírně řešil převrat a komunismus, ale tam nezbývá než souhlasit.
Koho zajímá významná osobnost české a vlastně i světové neurochirurgie, tak určitě doporučuju. Pokud vás zajímá mozek, volte něco jiného. Je to sice plné zajímavých informací, ale za naučné se to považovat nedá. 85% 4,5*

18 26.01.2024

(SPOILER) Bylo to smutné a sentimentální. Není to vyloženě o gravitačních vlnách, ale hlavně o vědcích, kteří se na jejich objevu podíleli. Stručně jsou zde shrnuty jejich životní osudy. Konec byl dojemný. Naprosto nečekaný zážitek.
Většina textu popisuje životní příběh vědců, kteří se snahou detekovat gravitační vlny začali. Není to ani tak naučné jako spíš životopisné. Nejdřív mi to vadilo, ale když jsem se s tím smířil, tak mě to málem dojalo.
Na výzkumu začali pracovat ambiciózní třicátníci a teď jsou to pánové, kterým je 80 let. A někteří se nedožili. Trvalo to půl století. První nepotvrzená detekce byla v roce 1969 a skutečný objev 2015. (46 let)
A právě ten dlouhý čas se autorce podařilo sugestivně zaznamenat. Kniha je tak nejsilnější v okamžiku, kdy jeden z protagonistů říká: "Všichni se prostě snažíme zůstat naživu." Z toho jsem byl trochu naměkko.
Nesmiřitelně z toho plyne konečnost a náhodnost lidského života. Objevu se třeba nedožil "věčný smolař" Joseph Weber (1919 - 2000), autor právě té první detekce, kterou se nepovedlo potvrdit ostatními.
Něco o samotných vlnách a detektoru LIGO tam samozřejmě je, ale dost málo a tak největší slabina je stručnost. Autorka v knize zmiňuje Kipovo veledílo Černé díry a zborcený čas. (Maximálně doporučuju!)
Ale srovnávat 250 a 600 stran se fakt nedá. Co dál vadilo je naprostá absence obrázků, fotek nebo aspoň schématu detektoru. Žádné rovnice. Prostě nic. Jen text. Té chybějící fyziky je dost škoda.
I lepšího vysvětlení jak je naprosto úžasná věc, že gravitační vlny vůbec dokážeme detekovat. Slunce má průměr 1,4 milionu km a zakřiví prostor o 3 km. To jsou 4 tisíciny promile průměru.
Ale abyste detekovali gravitační vlny, tak musíte změřit změnu vzdálenosti na úrovni desetitisíciny velikosti *dramatická pauza* protonu! To nemůžete přejít. Nad tím je třeba důkladně se zamyslet.
Kdo o vesmíru rád čte, tak rozhodně doporučuju. Nebo můžete zkusit nějakou přednášku od Ing. Petra Dvořáka, PhD. Jinak jsem na rozpacích. Kdo o vesmíru moc nečte, bude se možná ztrácet. 80%

18 07.07.2023

Před čtením si ověřte, že vás zajímá, o čem to je. Není to vyloženě o mozku. Ten se zde probírá jen v několika oblastech, které vychází z výzkumů autora v neurovědě. Takže je to trochu popis jeho kariéry.
Úvod má 50 stran a je to jen úplný základ. Témata jsou skoro stejná jako v knize Krátký výlet po lidském vědomí. Přednášky jsou zpracovány do knižní podoby. Je to napsané spíš ze strany výzkumu a studií pacientů.
Řeší se fantomové končetiny, problematika vidění, synestézie, zrcadlové neurony, autismus, evoluce jazyka, estetické a umělecké vnímání a končí to zamyšlením nad Já a různými poruchami vědomé mysli.
Napsané je to dobře, ale vzhledem k počtu stran je to stručné. U autismu se řeší hlavně jeho možná souvislost se zrcadlovými neurony, které jsou zde oproti výletu navíc. Poslední kapitolu jsem nějak nepochopil.
Měla dost podkapitol a ve výsledku jsem nevěděl, co si z toho vlastně vzít. Některá vyjádření nedávají smysl. Autor v textu zmíní buddhismus i hinduismus, aby po pár stranách napsal, že filozofie neřekla k já za 2000 let nic.
Přitom zrovna tato náboženství svá řešení mají. Je z toho cítit určitá zaujatost neurovědce. Autor má dost zvláštní smysl pro humor. A úplně se spolu míjíme. Jeho zajímá umění a mě spiritualita.
Já pro umění nemám cit a autor má zas hluboce rozvinutý vhled do umění a estetiky. Jen problematika mysli, vědomí a ega se zde moc neřeší. Mě nejvíc zaujalo, že z toho plyne, jaká je kreacionismus blbost. Právě na mozku je totiž vidět, že tady žádný inteligentní plán není. Mozek je výtvor evoluce a ta brala, kde se dalo. Škoda, že to nebylo víc rozvedené.
Doporučuju všem zájemcům o lidský mozek. Pokud vám to stačí stručně, tak si spíš přečtěte Krátký výlet. Bez hlubšího zájmu o probíraná témata by tohle mohlo nudit. A koho mozek zajímá, tak si to stejně přečte a flákne tomu 5*. :-) 85%

18 17.06.2023

Je to jednoduše napsaný příběh ze současné Moskvy. S tím je nutné počítat. Takže Rusko pár let zpět. Hlavní hrdina je obyčejný mladík, který nedokáže myslet bez cigarety a žádná delší debata se neobejde bez alkoholu. :)
A začnou se mu dít neuvěřitelné věci. Není to nějaký veledílo. Lukjaněnko si na nic nehraje. Začíná to dost pozvolna. Až do poloviny není zřejmé, co se děje, takže to začne nudit. Ale jak se to rozjede, tak už se to nezastaví.
Stupňuje se to a je to čím dál zajímavější. Napínavé a akční to moc není. Teprve až ke konci. Závěr se povedl. Bylo to fajn, ale na hlídky to nemá. Chybí tomu jejich atmosféra. A pak tam jsou nesrovnalosti.
Kapitoly začínají rádoby filozofováním o smyslu života a všem možném. I žánrově je to otázka. Vyloženě sci-fi to není. Podobá se to Zelaznymu. Ten je ale náročnější. Tohle se líp čte a není to tak zprasený.
Určitá analogie mezi těmito autory mi došla až teď. Schopnosti hlavní postavy zůstaly nevyužité. Mohlo to být mnohem akčnější. Na čtenáře z Moskvy to možná zapůsobí víc. Mě ruské reálie míjely.
Lukjaněnko se literárně drží zkrátka. Neladilo by to s hlavním hrdinou. Má to jen jednu dějovou linii, ale závěr je dobře vymyšlený a tak to nevadí. Podobně jako hlídky to zapůsobí spíš až po dočtení. 80%

18 12.04.2023

Zatímco Digitální demenci jsem chtěl dát 5 hvězd, protože obsahovala výborné pasáže o lidském mozku, tak této knize bych dal nejraději jen tři hvězdy. Některé části byly dost povrchní a celková myšlenka je příliš jednoduchá:
Všeho moc škodí.
To je na tolik stran trochu málo. Spitzer samozřejmě uvádí argumenty a odpovídající výzkumy, jenže často se jedná jen o pouhé okomentování. Že sedět denně 7 hodin u jedné PC hry není normální, je asi zřejmé každému.
Po informační stránce to bylo slabší než předchozí kniha. V té byl poměrně uceleně popsaný vývoj mozku od dětství po dospělost. Zde jsou o mozku jen občasné zmínky pro vysvětlení různých výzkumů.
Výklad není postupný. Kniha obsahuje několik velkých kapitol. Některé části působily jako rozepsané myšlenky z Digitální demence. Opět je to ukrutně nevyvážené. Zaujatost vůči PC hrám je vyloženě směšná.
Přitom celé je to tom, že nadměrné používání jakéhokoli digitálního média je špatné. Je jedno, zda se jedná o smartphone, sociální sítě, televizi nebo on-line hry. Ale PC hrám to Spitzer pořádně osolil.
Logicky tak v knize chybí absolutně všechny výzkumy PC her, které vyšly pozitivně. Je zmíněná pouze jedna(!) studie. V jiném případě je výzkum interpretován tak, aby vyzněl negativně. Jenže Spitzer se v PC hrách vůbec neorientuje. Úplně chybí problematika Free2Play a jakákoli zmínka o Loot boxu. To je prostě tak, když o PC hrách píše někdo, kdo o tom nic neví. Vznikne víc škody než užitku.
Je třeba brát na vědomí, že Spitzer varuje především před používáním smartphonů a jiné elektroniky malými dětmi. Logicky také zmiňuje výzkumy u dospívajících. Jenže se často jedná jen o popis chování způsobeného špatnou výchovou.
Další nedostatek je nízký počet účastníků u některých výzkumů. Někdy dokonce méně než sto. Jiné výzkumy jsou na téma „američtí vědci zjistili“. Asi nepotřebujete výzkum, který prokáže, že děti hrající 6 hodin denně na PlayStationu jsou obézní. Nikdo asi nečeká, že to budou nabušení sportovci.
A pokud by byli. Pak tím hůře. Pak totiž nespí.
Kniha je především pro nastávající rodiče. Při výchově se nedá na moderní elektroniku (např. tablety pro batolata) spoléhat. Smartphony integrují internet a sociální sítě a pro děti jsou nevhodné. Naopak nedoporučuji rodičům, kteří mají doma dospívající mládež. Mohly by vzniknout zbytečné hádky, kdy se rodiče budou zaklínat touto knihou. Jenže v pubertě už je poněkud pozdě.
Patologické používání nejmodernější elektroniky způsobuje civilizační choroby a depresi. Asi těžko povede ke zdraví a štěstí, když se jedná o něco patologického. Přes všechny slabiny a stupidní přístup doktora Spitzera doporučuju. Jedná se podle mě o jedno ze zásadních témat dnešní doby. 75%

18 20.01.2020

Tohle a pohádka? Fakt nevím. Vůbec si nedokážu představit něco takového číst jako malý a nedej bože ve stejné situaci. To by mě asi semlelo. I když je děj prostý, tak ani jako cynik jsem se neubránil citové interakci s příběhem. Možná to vábení bylo silnější díky použité fantaskní rovině, která příběh jako by odlehčovala. Ta úleva při personifikaci vlastních démonů...
Bohužel tato fantaskní rovina je slabinou celého pohádkového vyprávění. Autor jako by nebyl konzistentní s její reálnou skutečností a rovinou snění a dětských představ. Buď to měl napsat čistě jako fantasy a nebo děj ke konci zreálnit. Neschopnost se jasně vyjádřit, byla však značně rušivá a ke konci to kazilo dojem z celé knihy.
Navzdory nedostatkům je příběh poměrně dost silný. Mysteriózní příběh je napsán tak dobře, že se dá doporučit i dospělým. Pro dítě může být atmosféra skutečně až hororová. Na vyvolání silných pocitů drsné, ale poselství v tom nějak nevidím… 80%

18 02.10.2017

Kniha sice vyšla v edici Kontroverzně, ale během čtení jsem jaksi nenarazil na nic kontroverzního. V knize jsou totiž popsána fakta o islámu a pak spousta komentářů od vědců, kteří se jím v minulosti zabývali. Bohužel se nacházíme v době, kdy spousta lidí bude vyloženě chtít, aby tato fakta byla považována za kontroverzní.
Kdo se v problematice islámu neorientuje bude mít možná už od začátku problém předkládaným faktům věřit. Ostatně je možné si všechno dohledat, ikdyž drtivá většina religionistů, které Warraq zmiňuje, bude dostupná nejspíš jen v angličtině. Jedná se totiž většinou o religionisty publikující před nástupem politické korektnosti a taková díla se nejspíš nebudou v dnešní době překládat. Warraq však zmiňuje i apologety islámu, aby mohl jejich tvrzení srovnat s vědci a filozofy, které cituje.
Kniha začíná popisem západního kulturního masochismu, který začal už někdy v 17. století. Osobně jsem si myslel, že současný etnomasochismus bílých západních lidí je fenomén až dnešní doby, ale úplně jsem se mýlil. Warraq zmiňuje četné západní apologety islámu, kteří pomocí islámu útočili na svou vlastní křesťanskou civilizaci. S dnešními apolegety měli tito lidé společnou jednu věc: naprosto povrchní znalosti o islámu. Tito lidé útočili, mnohdy bohužel zcela oprávněně, na katolickou církev nebo křesťanství obecně a na pomoc si brali své nicotné znalosti islámu. Bohužel některé mýty, které takto vytvořili se udržely velmi dlouhou dobu.
Dále se rozebírá vznik islámu a jsme informováni o zcela chybějících nezávislých zdrojích o vzniku islámu a samotném Mohamedovi. Historické prameny úplně chybí. Mohamed se tak považuje za skutečně žijícího člověka, ale zároveň se dodává, že o něm prakticky nic nevíme. Autorům jeho životopisů se nedá věřit. To stejné bohužel platí i pro samotný text Koránu. Text, který máme k dispozici je nesmyslnou slátaninou rabínského judaismu, pokřivených částí Starého zákona, křesťanství a arabských pohanských zvyků. Na text měl samozřejmě mírný vliv i zoroastrismus a další tehdejší pověry a mýty.
Díky autoritě jakou má Korán se vysvětluje proč má islám rysy fašistické ideologie a proč politicky naprosto selhává. V minulosti, v průběhu historie a v dnešní době. Je zmíněna dobyvačnost arabů a vyvrácen mýtus o islámském zlatém věku. Pro dnešní kulturní relativisty skutečně velmi nepříjemné čtení. Kontroverzní? To jistě ne. Samotná historie se tak stává kontroverzí. Ostatně slovenská televize nedávno odmítla odvysílat film o porážce Osmanské říše u Vídně. Prý je film protiislámský.
Kdo o islámu nic neví nebo má povrchní znalosti z dnešní mainstreamové propagandy, získá extrémní množství cenných a nezaujatých informací. První 2/3 knihy jsou úplně perfektní a naprosto zásadní pro pochopení toho co se v dnešní době děje. Poslední třetina už jen popisuje problematiku islámu do podrobností. Popisují se básníci a volnomyšlenkáři, kteří byli díky svým názorům popraveni. Vliv řecké filozofie a vědy na islám. Mírně je vysvětlena problematika súfijské mystiky. Jedna z větších kapitol se věnuje ženám a jejich zoufalé situaci v islámském kulturním okruhu.
Tahle kniha by se měla přeložit do arabštiny a zdarma rozdávat ve všech islámských zemích. K přečtení doporučuju úplně všem. Jak jsem napsal, první 2/3 knihy jsou napsány skutečně velmi dobře a přes spoustu informací velmi čtivě.
Kniha má však pár nedostatků. Prvně si Warraq jako ateista nedokázal odpustit útoky na ostatní náboženství, ale asi se to od něj dalo čekat. Problém však je, že tato jeho kritika nemá zdaleka takovou úroveň jako kritika islámu. Z výsledného hodnocení tomu tak dávám 5% dolů hlavně proto, že podle mě to v knize bylo úplně zbytečně. Ateistům to při čtení vadit nebude, ale mě to při čtení dost otravovalo. A pak poslední třetina knihy, která už možná zbytečně zachází do podrobností, ikdyž některé věci co se týče výkladu Koránu v knize chybí. Například vůbec není zmíněno, že existuje něco jako tafsír. Další podstatný nedostatek je absence rejstříku. To knize značně ubírá na užitečnosti. 90%

18 26.03.2017

Opět je to na téma "tohle by si měl každý přečíst". Informace v knize by měly být všeobecně známé. Pokud vás odrazuje těch 500 stran, tak rozhodně doporučuju kanadský dokument The Corporation (2003).
Vypovídací hodnota je velmi podobná. Dokument jsem kdysi viděl a spoustu věcí už jsem znal. Překvapilo mě, jakou knihou začíná má oblíbená edice. Autorka je levicová novinářka a kritizuje zde nadnárodní společnosti.
Vysvětluje, jak se některé korporace zbavily dělnických profesí a přesunuly pracovní místa do zemí třetího světa. Jak se zcela se zaměřily na marketingové budování značky. Jak ovlivňují vzdělání a vědecký výzkum.
Vliv na univerzity a vědu je asi nejhorší. Dokud si člověk neuvědomí, jaký problém obnáší přesunutí výrobního průmyslu a na něj navázaných profesí. V původní zemi zmizí pracovní místa a v nové naroste moderní otrokářství.
Vliv korporací nás provází celý život a týká se nás všech. Od reklamy pro děti až po dospělého spotřebitele. U nás vytváří konzumní kulturu a v chudých zemích se objevuje vykořisťování a práce v robotárnách.
Působení korporací je tak pro lidskou společnost negativní. Jenže po veškeré relevantní kritice to začne ztrácet dech. Nadšení autorky z neziskových aktivistů nesdílím. V tomto ohledu je to možná poplatné své době.
Tím nemyslím fakta a kritiku nadnárodních korporací, ale nadšení kolem roku 2000. Někdo mohl postřehnout podobnou vlnu kolem roku 2012. Nebo aspoň mě kulturní sabotérství zcela míjí.
Možná v USA je situace jiná. Naštěstí to končí pozitivně, protože nakonec jsou zmiňovány změny, které korporace po nátlaku musely provést. Určité aktivity tak mají smysl, ale musí mít konkrétní cíl.
Bohužel i na jejím případu z mládí vidíme, že levicoví aktivisté se často chytají nedůležitých věcí nebo věcí vyloženě defektních. Pokud má aktivismus smysl, funguje, pokud se chytá ideologických věcí, selhává.
Dnes se v debatách objevují zmatené výkřiky: "Je to firma! Může si dělat co chce!" Třeba najmout vojáky a postřílet pár demonstrantů? Ale dyť to bylo pár negrů a stalo se to kdesi v Africe... (Nigérie, hnutí MOSOP)
Je to nepříjemný číst. Že se dějí špatné věci už dávno víme. Jenom jsme to úplně vytěsnili. Doporučuju všem nadšeným fanouškům Faktomluvy od Roslinga. Akorát hrozí, že všechno o čem autorka píše, už budete znát. 90% 4,5*

17 26.03.2023

Pro mě je to zklamání. Anotace mě moc navnadila. Od autora jsem četl Ve stínu meče a to je skvělá věc. Oboje slibovalo hodně a tak jsem očekával příliš. Navíc se autor přiznává, že svůj pohled na křesťanství musel změnit.
V součtu to bylo přesně to, co mě zajímá. Svůj pohled na křesťanství jsem také musel několikrát změnit. Čím víc čtu, tím víc znalostí. Jenže jsem čekal víc souvislý výklad. Víc konkrétní a víc vysvětlující.
Některým lidem význam křesťanství pro Západ úplně uniká. Myslel jsem, že by jim šla doporučit tahle kniha. Ale po přečtení si tím nejsem vůbec jistý. Je nutné znát souvislosti. Vyžaduje to spíš sečtělejší čtenáře.
Holland se vrací značně do minulosti. První kapitola začíná téměř 1000 let př. n. l.. Druhá se věnuje historii judaismu a je fakt slabá. Psal to holt historik a ne religionista. Tady doporučuju Velké partnerství, kde je judaismus podán lépe. (Aby taky ne, když to napsal rabín.) Navíc se knihy vzájemně doplňují.
Je to hekticky napsané napříč časem. Holland vybral zásadní okamžiky pro vývoj Západu a pokaždé jim věnoval asi 20 stran. Jenže takový formát se nehodí pro popis procesů, které trvaly desítky nebo stovky let.
Osvícenství kvůli jeho významu by chtělo víc rozepsat. Nebo třeba inkvizici se moc nevěnuje. Jenže to neumožňují jednotlivé kapitoly. Popsané historické události jsou spíš oddělené, nemá to příběh.
Holland se snaží popisovat historii nestranně. Uvádí i zločiny křesťanů, církve a církevních představitelů. Do vedení církví se často dostali psychopati, moralisti a názoroví fanatici. Lidé amorální a toužící po moci.
Neobsahuje to mapy, obrázky, tabulky, vůbec nic. Ani žádné definice, vysvětlení. (Bibliografii, rejstřík ano.) Je to taková beletristická historie. Výborně se to čte, ale díky způsobu jakým to autor pojal, si toho člověk moc neodnese.
Kdo miluje historii, tomu určitě doporučuju, ale kdo je po přečtení anotace natěšený na přehodnocení historie Západu a křesťanství, tak by toho neměl moc očekávat. Rozhodně doporučuju všem křesťanům.
Je to pro všechny, kdo si chtějí vyjasnit svůj vztah s křesťanstvím a orientují se v historii. Pro lidi, kteří toho o křesťanství a historii moc neví, je to nevhodné. Je to pro všechny, kdo mají čisté potěšení ze vzdělání.
Při čtení kapitoly o světových válkách mě běhal mráz po zádech. Ideálně měl knihu zakončit tam. Bohužel pokračoval až do úplné současnosti a závěr knihy tak vyzněl do ztracena. Nějaké výsledné shrnutí chybí.
Z historického hlediska je to nezaujaté, ale vychází to ze subjektivní zkušenosti ateisty, který si uvědomil jaký vliv na něj má křesťanství, kterému nevěří. Úplně nejhorší je závěr. Přišel mi strašně osobní.
Určitě si to někdy přečtu znovu. Nebudu mít přehnaná očekávání a třeba to pak budu hodnotit lépe. Tak jsem se vybrečel a už je to o trošku lepší. 77,5% 3,5*

17 25.02.2023

Je to stručná kritika sociologie ve 12 bodech, které na sebe myšlenkově navazují. Společenské vědy nejsou zcela exaktní a tak mají potíže, které u těch exaktních chybí. Třeba jen aby byly dostatečně „vědecké“.
Naše myšlení může v těchto vědách selhávat a tak snadno dojde ke krizím. A to se nevyhnulo ani sociologii. Autor poukazuje, jak se některé teorie míjí s realitou a jak se předpovědi některých sociologů vůbec nesplnily.
Čtení si tak užije hlavně ten, kdo se v sociologii orientuje nebo ji studuje. Prvních 6 kapitol mi nepřišlo nějak zásadně objevných. Nesrovnalosti byly příliš evidentní. Taky se přiznávám, že spoustu citovaných autorů neznám.
Co musím rozhodně ocenit, že Keller dokáže dát teorie a skutečnost do takového kontrastu, že se tomu člověk musí smát. Nabádá to, knihu hodnotit i po stránce humoru. Ale i tak by to bylo na 3 hvězdy.
Druhá šestice kapitol je úplně jiná. Nedokážu posoudit jak zastarala první polovina, ale ta druhá je naprosto aktuální. Kapitoly o očekávání a nezájmu přesně popisují dnešní společnost. Od poloviny 90. let žádná změna.
Mylné sociologické předpovědi jsou vlastně taky nevyplněné očekávání. A dnes je zřejmé, že očekávání středních vrstev se rozchází se skutečností. Lidé jsou přitom kulturně nastaveni očekávat od života stále víc.
V systému, který se o jejich očekávání absolutně nezajímá. Přechod od tradiční k moderní společnosti, který je často chápán jen jako pozitivní, nám přinesl spoustu problémů, které jsme si dříve neuvědomovali.
Tradiční společnost byla zaměřená úplně jinak. Pracovitý život, skromnost a očekávání až po smrti. Z tohoto pohledu křesťanství fungovalo. Za to dnešní konzumní způsob života nefunguje.
Lidský život musí dávat smysl, což pouhá spotřeba nedokáže nahradit. Navíc vzniká kultura nezájmu. Co nepřináší okamžitý prospěch, o to se lidé nezajímají. K tomu mám drobnou poznámku:
Naše země je považována za ateistickou zemi, ale reálně to tak není. Lidé se spíš o náboženství a duchovno nezajímají. Tomu se Keller nevěnuje, ale je to ve shodě s popisovanou charakteristikou společnosti.
Některé dnešní nešvary nemají jasného viníka. Jsou dané systémem, ve kterém žijeme. Škoda, že první polovina je spíš učebnicová a ocení ji jen poučení nebo studenti. Druhou lze doporučit všem. Proto nakonec 80%

17 14.01.2023

Před čtením knih nečtu anotace. (Někdy tam jsou spoilery.) Tentokrát to byla chyba. Až do poloviny jsem nechápal, o čem to vlastně je. Buď sem blbej jako troky a nebo sem si toho nevšiml. Ale až mi to došlo, tak jsem se výborně bavil.
I hlavní postavy pochopily co se děje, takže co bylo původně implicitní se stalo zřejmým. S tím si Dick vyhrál, protože z absurdního drama vytvořil grotesku. Fakt vtipné. Zase je to imaginace utržená ze řetězu.
Pro široké publikum to moc není. Má to myšlenku a významný přesah, ale zároveň je to bláznovina. Pro Dicka typické. Psychologická témata většinou nacházíme v seriózních románech a tady z toho Dick dělá frašku.
Čtení mě fakt bavilo. Očekávané předsudky a stereotypy tomu přidávaly na komičnosti. Nebylo to tak intelektuální jako jiné jeho knihy a určitě to patří k těm lepším. Má to vtipný děj, super nápady a dobře vymyšlené postavy.
Když se řeší lidská psychika, tak se pozornost zaměřuje do našeho nitra. Ale jak to vypadá, když se naše myšlenky promítnou ven? Jak naše politické přesvědčení ovlivňuje to, jak vidíme svět a ostatní?
Rozhodně super a doporučuju. Jen je nutné vědět, zda má člověk chuť na trochu ujeté a humorné psychologické drama. A co mě nejvíc zaujalo? Že jsem při čtení zjistil jak vypadá Bůh. Neuvěřitelné. :D
Takže škoda toho zpracování. Výhodou zas je stručnost. Po přečtení jsem si musel ujasnit rozdíl mezi bábismem a Bahá‘í. Takže asi tak. 85%

17 15.02.2021

Nejsem student psychologie a tak to berte s rezervou. Neučil jsem se z toho, ale jen jsem si to pečlivě přečetl. K tomu to ale fakt není. Překvapení! :) Zkrátka je znát, že je to učebnice. Populárně naučné moc ne.
To neznamená, že by se to špatně četlo. Naopak. Je to srozumitelné dost, ale obsahuje to spoustu heslovitých informací. Jenže když chybí širší kontext, tak není možné si je bez učení zapamatovat. Běžný čtenář toho asi hodně zapomene.
A pak to má ještě jeden háček. Vzadu se píše: „Nová česká učebnice obecné...“ Hm. Jenže je to 17 let staré. Použitá literatura neobsahuje nic od roku 2003. Kdyby tam aspoň bylo „Oblíbená česká učebnice...“ Ach jo. :)
První věc o obecné psychologii co čtu a tak mě překvapila ta spousta různých teorií. Autorka je pouze předkládá, ale nijak je nehodnotí a neposuzuje. Nedá se tak poznat, co brát vážně a co je historicky zastaralé.
Ostatně autorka na problém mnoha teorií upozorňuje. Několikrát v knize připomíná, že vytváření dalších teorií je kontraproduktivní. Stejně tak pojmenovávat další a další psychické fenomény. K čemu nové názvy a teorie, když ve výsledku nemají uplatnění v psychoterapii a neřeší ani lepší porozumění lidské psychice.
Stejně tak se nedá orientovat v tom co je terapeuticky funkční. Je to jen výčet úplného základu bez okomentování a bez závěru. Nějaké shrnutí kniha neobsahuje. Použití k samostudiu je tedy omezené.
Jako učebnice to asi vyžaduje komentář od vyučujícího. Během čtení nelze poznat, co je podloženo vědeckými výzkumy a co jsou ničím nepodložené názory. A asi nejvíc mi vadila absence nějaké sjednocující teorie.
To ale není ani tak problém psychologů, jako spíš problém našeho myšlení. Pokud něco není exaktní, tak selhává. Za některé nedostatky tak autorka nemůže. V knize mi pár věcí chybělo, ale asi byl zvolen kompromis ohledně počtu stran.
Těžko se mi to hodnotí. Třetina mě nezajímala, třetina byla neutrální a toho co mě zajímalo bylo zas málo. Přečíst si to jen jednou nemá moc smysl. Vyloženě to slouží jako učební text, po kterém bude následovat další studium.
Dověděl jsem se něco o obecné psychologii, ale o lidské mysli moc ne. Navíc mě to přišlo trochu subjektivní. Zdálo se mi, že to straní psychoanalýze, ale možná jen můj pocit. Pro studenty asi ano, ale pro ostatní je využití sporné. Mohlo to být lepší nebo aspoň aktualizované. 75%

17 17.05.2020

Od Scrutona jsem si chtěl dlouho něco přečíst a když nedávno odešel, tak mě to donutilo. Za minulého režimu byl v kontaktu s naším disentem a podílel se na činnosti podzemní univerzity. Navíc uměl česky.
Scruton je řazen mezi konzervativce a tak jsem očekával, že mi jeho kniha bude názorově blízko. Takže mě překvapilo, když jsem často nesouhlasil. Navíc to na mě nepůsobí filozoficky upřímně.
Kde se věnuje Západu je všechno v pořádku. Ale když popisuje islámskou civilizaci, tak se drží zkrátka. Už na třetí(!) straně „zahazuje Occamovu břitvu“. Píše: „Povrchní reakcí na tyto znepokojivé fakty je svalit vinu na islám...“ Následné zdůvodnění je však jen filozofický rozpor. Je přece důležitější reálný výsledek a co se skutečně děje než nějaká teorie. Analýza těch druhých je slabá.
Nedá se však říct, že by se jednalo o politickou korektnost. Důležitější je analýza Západu. Kritika islámu stejně k ničemu nevede a společensky nepřijatelná je i v dnešní době. Natož na Západě. Jinak to asi napsat nemohl.
Stručně zmíní základy islámu. Upozorní, že je náboženstvím i politikou zároveň. Pojme to stylem „islám je náboženství“. Nedá se tak nařknout z islamofobie. A pak vysvětlí, že islám nedokáže vytvořit stabilní společnost.
Resentiment v islámu popíše pozitivně, aby na příští stránce napsal, že opakované snahy o očistu vrací společnost do 7. století. Migrace z islámského světa ukazuje, že ani oni tam žít nechtějí. Islámování nefunguje.
Z knihy plyne, že větší muslimská společnost nebude nikdy uvnitř demokratického státu dobře fungovat. To nyní vidíme ve Francii či Británii. Naopak snaha zavádět v jejich zemích demokratické principy selhává:
„Islámská právní věda neuznává sekulární svrchovanost za skutečný zdroj práva, a tím méně svrchovanost teritoriální. Předkládá univerzální zákon, který je jedinou cestou ke spáse.“ str. 63
Dnes už kniha nepřekvapí. To co překvapí, že se od napsání nic nezměnilo. Islamizace Británie valí dál. K čemu nám jsou tak chytří lidé jako Huntington, Fukuyama nebo Scruton? Něco napíší a za 20 let se to stane.
Co překvapí, tak třeba jak s tím souvisí architektura…
Co mě dál zarazilo byla kritika Evropské unie. Ale asi je to tím, že byl Brit. Třeba:
„EU proto rychle ničí teritoriální jurisdikce a národní loajality, které od doby osvícenství představovaly základ evropského pojetí legitimnosti, aniž by je nahradila nějakou novou formou sounáležitosti.“ str. 134
Co mě šokovalo, tak názor na OSN. Dnes je tato organizace málem zdiskreditovaná, ale Scruton ji odsuzuje už v roce 2002. Co mě pobavilo tak uvedený citát:
„Ve skutečnosti se téměř každá mezinárodní instituce bez ohledu na to, jak dobrý byl původní záměr, snaží přijímat zákony, úmluvy a dohody – kdyby jen proto, aby oprávnila svou existenci a aby měli její přeplacení byrokrati co dělat.“ str. 128
To je blázen co? To určitě opsal od Hampla.
Stačí si řečené protáhnout do budoucnosti. Ne o 4 roky jako volební období, ale o 40 let. To je dospělost dnešních dětí. (Bez komentáře.) 80%

17 02.04.2020

Většinou se snažím být objektivní, ale někdy to fakt nejde. Prostě se nedokážu oprostit od osobních pocitů. Během čtení Terroru jsem si ujasnil, co mi na knihách nejvíc vadí. Vata. Zbytečná literární výplň.
A tady té vaty bylo příliš. Dalo by se vyhodit nějakých 400 stran. Přes to se nedokážu přenést. Pak to nejde nevnímat jako ztrátu času. Možná bude problém taky v tom, že jsem to četl pomalu. Jen 50 stran denně.
Ta šílená jednotvárnost se nedala přežít. Prakticky celá kniha se odehrává nejdřív na lodích a jen v prostředí ledu a sněhu. Jenže jsem se nedokázal na nic zaměřit. Styl psaní by šel popsat jako vymyšlená literatura faktu.
Autor se skutečností jen inspiroval. Původně jsem myslel, že se dozvím spoustu nových informací. To sice ano, ale prakticky jen na začátku. Hororová linka příběhu byla minimální. Díky spoustě vaty chybělo napětí.
Prvních 150 stran se mi líbilo. Simmons střídal různé časové roviny a celkový příběh se začal skládat jako puzzle. Jenže pak už pokračuje jen jedna dějová linie, která se mění podle osoby, kterou sleduje.
Když mi na straně 400 došlo, že mě jich čeká ještě 200, přemýšlel jsem, že to vzdám. Ať už námořníci udělají cokoliv, jejich počet postupně klesá. Když vás na knize nic neosloví, čtete prakticky bez emocí.
Jako nezaujatý pozorovatel sledujete neuvěřitelné utrpení námořníků na ledu. Neměl jsem důvod dál číst a tak to byl horor. Ale ne obsahem, čtením. Musel jsem to dočítat na sílu a to dojem z knihy definitivně zkazilo.
Naopak závěr byl napsaný skvěle. Jako by to dopsal někdo jiný. Jenže před čtením jsem očekával, že taková bude celá kniha a ne až konec. Perfektní zakončení se povedlo, ale na tři hvězdy to stejně nemá. Tohle mi vážně nesedlo. 55%

17 27.01.2020

Před čtením jsem byl k půstu skeptický. Víc jsem důvěřoval tvrzení lékařů, kteří ho většinou odmítají. Jenže kniha má tak dobré argumenty, že mě přesvědčila. Už během čtení jsem postupně měnil názor. Kvůli předloženým faktům a protože celá teorie dává logický smysl.
Naproti tomu, ne že bych přijal úplně všechno. Nějaké otázky a nejasnosti mi zůstaly. V knize mělo být víc z pohledu lékaře. Třeba jak se mají při půstu zachovat lidé s nízkým tlakem, jsem z knihy nepochopil. Těch rad mohlo být podle mě víc. Když mám BMI 24 už můžu držet půst? Nebo ještě ne? A když, jak dlouhý? Jaký úbytek váhy je ještě zdravý? Možná má nepozornost, ale na některé otázky jsem při čtení nenašel odpověď.
V knize mě tak nejvíc chyběl lepší popis krizových situací. Díky půstu např. značně klesá potřeba spánku. Vzhledem k tomu jak je spánek důležitý, je vhodné půst ukončit? (Viz další kniha Proč spíme.)
Pak mi vrtá hlavou, co se děje při dlouhém půstu s mikrobiomem. Nebo se předpokládá, že pozitivní přínos půstu vynahradí poškozený mikrobiom? Další závažná otázka. Právě kniha Zdravá střeva též od Melvila mě přivedla na tuhle otázku a tato kniha ji vůbec nezodpověděla.
Kniha má v názvu slovo kompletní, ale mě to moc nepřišlo. Výzkumy analyzující data během světových válek jsou, dalo by se říct, neprůstřelné. Stěžejní tak je, zda interpretace pomocí půstu je ta správná. Právě výzkumy však mohly být lepší. Jeden z nich vycházel z reality show. :( Možná jsem však u něj nepochopil nějaký americký kulturní kontext.
Jinak je kniha skutečně krásná a hezky udělaná. (A mírně nepraktická umístěním textu blízko hřbetu.) Obsahuje skutečně přehledně a srozumitelně vyvedené grafy a tabulky. Dost dobré, to často naučným knihám chybí. Většinou grafické zpracování neocením, ale tohle se mi fakt líbilo.
Kniha se mi zdá užitečná i pokud nehodláte držet půst. Z problematiky půstu vyplývá přístup ke stravování. Není to však nic nového než pochopení určité moudrosti samotného těla. Proto jsou v knize zmíněné i půsty v náboženství. A proto diety selhávají – nerespektují naši evoluci. Vynucené nepřijímání potravy nás provázalo velkou část našeho vývoje.
Takže pět nebo šest jídel denně? Naprostý nesmysl. Omezit tuky? Opět nesmysl. Nevěříte? Tak si to přečtěte. Koho problematika půstu zajímá rozhodně doporučuju. Tohle se Melvilu skutečně povedlo. Nadprůměrná záležitost. 90%

17 19.12.2018

Celá kniha je napsána neuvěřitelně lehce a srozumitelně. Postupně jsou uváděna fakta ze života Mohameda a většinou to nepotřebuje žádný komentář. Fakta totiž mluví sama za sebe. Samozřejmě ne skutečná historická. Ta o Mohamedově životě nemáme k dispozici. Z historického pohledu se uznává, že pravděpodobně žil, ale jinak o něm nevíme nic bližšího. Jeho první životopis byl napsán na objednávku chalífy až 130 let po jeho smrti. Archeologické důkazy o jeho existenci v 7. století chybí. (Viz Ve stínu meče.)
I zde se objevuje myšlenka, že islám může být mnohem více výtvorem pozdějších chalífů než samotného Mohameda. Jako pravděpodobný pachatel se nabízí Abd al-Malik ibn Marwán. I Mohamedovy zvyky jsou podvod. To se týká prakticky všech hadísů vymyšlených dávno po jeho smrti. Ostatně historické nálezy ukazují, že lidé si hadísy vymýšleli…
Jenže tohle všechno je úplně jedno. Muslimové to za fakta považují. A podle toho to taky vypadá. Místo aby Ibn Ischák popsal Mohameda jako svatého muže, popsal ho jako pedofilního nájezdníka. Proč zbytečně psát jaké tohle bude mít následky.
Nebo si snad někdo myslí, že údajně negramotný zločinec z pozdního starověku vymyslí univerzální návod pro život? Dovolte, abych se zasmál. To si snad mohou myslet jen zmatení religionisté a multikulturní fanatici. Jenže upřímně, moc mi do smíchu není. Spíš mám pocit beznaděje a nejsilnější emocí je pak soucit.
Když opomenu faktografický obsah, tak je kniha neuvěřitelně smutná. Lidé v dobré víře v lepší život, vyznávají ideologii, která poškozuje jejich životy. Díky silné emotivní víře mají tak extrémní kognitivní disonanci, že její opuštění je nepravděpodobné. Mohamed se nesmí kritizovat, protože ho rozmete i ta sebemenší kritika. Ukazuje se, jak může vymývání mozku od dětství ovlivnit úplně celou společnost. A přitom prohlédnout tento podvod nevyžaduje téměř žádné intelektuální úsilí. Pouze trochu kritického myšlení.
Stačí se na Mohameda dívat jako na obyčejného člověka, kterého můžeme posuzovat na základě činů, které jsou mu připisovány. Proto je pro normální lidi tahle kniha téměř zbytečné čtení. Většinu věcí totiž každý intuitivně ví nebo k nim došel zdravým rozumem. Každý chápe kam se bude ubírat společnost, ve které je zločinec vzorem.
V průběhu celé knihy se dozvídáme jak osoba Mohameda prostupuje celé náboženství a jak ovlivňuje chování muslimů. I kdyby byl islám jakýkoli, založit ho na amorálním jedinci poškozuje společenost. Mohamed je chyba v samotné podstatě islámu. V knize se třeba díky tomu objevuje jakou má islám paralelu s mafií. Ale pár věcí podle mě v knize chybí. Třeba srovnání s ostatními proroky nebo Ježíšem. A taky závěr. 90%

17 14.12.2018

Po dočtení přemýšlím, zda se Marťan vůbec může považovat za sci-fi, když časem to bude realita. A nebo právě to z něj dělá čisté sci-fi a nic jiného? Co dál nemohu pustit z hlavy je skoková změna čtivosti. Zatímco celý začátek a zhruba první dvě třetiny knihy se četly prakticky samy, tak ten závěr už byl o dost horší. Celá kniha by se vlastně dala shrnout třemi slovy: trosečník na Marsu.
Hlavně na začátku byla čtivost neuvěřitelná. Že by za to mohlo vyprávění formou deníku? Čtení mě hodně bavilo a i většina vtípků se mi zdála podařená. Marťan nepatří ke klasické sci-fi literatuře, kde se řeší nějaké osobní drama nebo jiný přesah. Je to zábava od začátku do konce. Možná proto si získal takovou popularitu. Ne že by chyběly dramatické chvíle, to spíš naopak, ale pokud někdo očekává duchaplné čtení, neměl by se do knihy pouštět.
Co mě zamrzelo, že v knize není žádný medailonek o Marsu a sondě Pathfinder, to je myslím škoda. Zarazil mě i chybějící obsah. Nebýt natažené poslední třetiny, bylo by to úplně skvělé čtení. Pro fanoušky sci-fi jasná volba, někoho však může odradit, že kniha je poměrně jednotvárná. 90%

17 19.01.2017