Candid komentáře u knih

Někdo v sobě možná ten rozpor s vnějším světem neměl nikdy, počítám, že ale většina lidí v určité fázi života ano. Potom si myslím, že vnímání téhle knihy závisí především na tom, jestli ve vás ještě zbylo něco z toho vnitřního dítěte, nebo už je úplně pryč. Zároveň tak kniha může být pro někoho o ničem a pro jiného úplně o všem.

Krásná, ale smutná knížka. Při jejím čtení, člověk nemůže dělat nic jiného, než děkovat, že se narodil, kde se narodil a žije tak, jak žije... I když se jedná o fikci, má kniha neuvěřitelnou sílu a nikdo nemůže pochybovat, že osudy skutečných žen, dětí i mužů žijících v Afghánistánu, se od fiktivních postav moc neliší a kolikrát je utrpení ještě větší... povzbuzující je, že lidská soudržnost a solidarita v těžkých životních chvílích, se nevyhýbá žádnému režimu.

15 05.04.2011

Malevil byl a je má nejoblíbenější knížka a s postupem času má pro mě dokonce daleko větší váhu. Když se podívám na svět kolem nás, je mi jasné, že návratu k přírodě, zodpovědnosti každého sám za sebe, neotročení mamonu atd., se lidstvo kvůli své hlouposti a nenasytnosti nikdy nedobere a podobná katastrofa by mu (nám) jedině prospěla. Samozřejmě nejsem tak naivní, že bych si snad myslela, že by něco takového změnilo člověka ve své podstatě a zbyli tu jen samí „sluníčkoví lidé“, kteří nekradou, nelžou, nezneužívají ostatní a nezabíjejí se navzájem... ale aspoň by to oslabilo možnosti ničit všechno krásné kolem nás a Země by se mohla zase zregenerovat. Tohle se mi honí hlavou a vždy ve mně tahle kniha vyvolává a doporučila bych ji přečíst úplně každému.

No nic, jdu se vrátit ze světa snění a řešit nějaké ty nesmyslné blbosti, které jsou k ničemu, ale svět už je jednou takový a mně to za chvíli stejně ani nepřijde…

12 07.01.2014

Po přečtení jsem chtěla vědět víc, tak jsem projela internet a ani trochu mě nepřekvapuje, že byla autenticita knihy zpochybněna. Příběh je strhující a čtivý, ale… Motýlek je ten nejcharakternější, vždy nejchytřejší, který na vše přijde a vše vymyslí… ať je kde je, je vždy vůdcem skupiny, každý za ním stojí a uznává ho od bachařů (pouze těch kladných samozřejmě), indiánů, domorodců až po další trestance (opět ty kladné samozřejmě) a to je trochu otravné, protože je to neuvěřitelné a působí to na mě celé trochu moc sebestředně. Na jednoho člověka je těch historek až neuvěřitelně moc.

7 06.06.2014

Po přečtení Hvězdné hodiny vrahů bych nejradši překopala spoustu svého dosavadního hodnocení tady. Nevím jak to přesně popsat, ale Pavel Kohout má neuvěřitelný dar psaní. Neměla jsem pocit, jako bych četla knížku, ale sledovala příběh, který se teď skutečně děje. V jiných případech bych třeba byla rozmrzelá, že něco dopadlo tak a ne jinak, ale tady jsem si říkala, je to prostě tak, stalo se… přesně jako si člověk řekne v normálním životě. Sice zklamaná, ale ne vypravěčem nebo příběhem, ale chováním lidí a tím, co život přináší. Tím, že po světě chodí spousta Ryplovi podobných, z kterých sociopaty a asociály dělají už v dětství jejich zakomplexovaní nebo neméně labilní rodiče. Že se lidi a společnost, stávající se ve svém fanatismu a touze po odplatě tím, čím byli jejich vlastní tyrani, nemění. Tím, že tuhle knížku a jí podobné, si nepřečtou ti, co by to potřebovali ze všeho nejvíc. A nakonec jen zbožné přání, abych se po tom, až se opravdu někdy něco semele, mohla na sebe podívat do zrcadla a říct sama sobě, že jsem se chovala správně.

6 06.05.2014

Psáno jednoduchou a velmi čtivou formou, která neubírá nic na síle a hloubce sdělení.

I když mě ještě v dobách povinné školní docházky školní četba nebrala, Egypťan Sinuhet zabodoval ihned. Je to napínavé, dramatické a neskutečně zábavné čtení. Ještě dnes, když si vzpomenu na kapitolu "Minea", leze mi mráz po zádech. Kniha, kterou si rozhodně ještě někdy přečtu.

5 30.03.2011

I moje první setkání se slečnou Marplovou, oproti té filmové rozhodně sympatičtější- byla jsem překvapená, že jí není všude moc. Mimochodem starý přebal s nápisem "Agatha Christieová" vyvolal úsměv, ale detektivka opět nezklamala.

4 13.05.2011

Suprová knížka, i když si většinu času říkáte, jaký je Ignácius... no... jak to říct slušně ... idiot ;oD Určitě plánuji ji někdy přečíst znovu.

4 31.03.2011

Možná je to tím, že je to prví knížka, kterou jsem od Paasilinny četla, ale z jeho knih se mi líbí úplně nejvíc, stala se z ní vyloženě srdcová záležitost. Knížka je vtipná, čtivá a místy i překvapivě dojemná. Navíc krásný způsob popisovaného života ve finské přírodě, ve mě vyvolává neskutečnou touhu tuto zemi jednou navštívit.

4 30.03.2011

Začátek byl poutavý- knížka mě hned chytla. S čím jsem měla trochu problém, bylo filozofické plkání, které už po chvíli bylo otravné. Představa, že někdo komunikuje jen tímhle způsobem, je dost neuvěřitelná. Konec, jakkoli byl předvídatelný, to ale napravil- četla jsem ho jedním dechem.

3 31.12.2012

Nedočetla jsem a už se ani nechystám... knihu jsem několikrát odložila a zase se k ní vrátila, abych jí dala šanci. Poslední pokus, který skončil tím, že mi vypadla záložka a já nemohla za boha snad pět minut najít, kde jsem skončila, vypovídá naprosto o všem- kniha je totálně o ničem.

Vzhledem k tomu, že jsem několikrát viděla film, který mimochodem patří mezi mé oblíbené, bylo těžké si věci představovat podle sebe. Můj Roberts byl taky Sean Connery, stejně tak Wilson a Harris měli podobu filmových herců a prostředí kárné věznice se lišilo jen díky tomu, že si detaily už stoprocentně nepamatuji. To vše je škoda, protože vlastní fantasii překoná máloco. Každopádně je vidět, že tvůrci filmu se knižní předlohy drželi opravdu věrně a není se čemu divit, každá kapitola, každá postava a každá věta má svou sílu a váhu a celá kniha má ten správný spád.

3 19.04.2011

Nádherná kniha, nic víc netřeba říkat! Všem doporučuji! Patří mezi mé nejoblíbenější.

3 30.03.2011

Dřív než jsem knížku četla, tak byla mně a mým sourozencům vyprávěna taťkou při výletech. My putovali- oni putovali a bylo to super. Stejně tak super bylo si ji pak přečíst. U mě vede i před Pánem prstenů, kterého jsem nikdy nebyla schopna dočíst.

3 30.03.2011

Nedočetla jsem, bohužel. Kniha mě bavila, četla se dobře, ale jakmile začal příběh páté osoby, opustila mě najednou veškerá vůle číst. Neměla jsem chuť začínat zase "od začátku". S věkem jsem si dovolila knihy nedočítat, takže předpokládám, že už se k ní ani nevrátím.

Budu spoilerovat... Knížka se mi velice líbila celou dobu. Rozběh byl pomalejší, ale v průběhu jsem zjistila, že se od ní nemůžu odtrhnout a úplně mě to vtáhlo. Z konce jsem ale byla celkem zklamaná. Vlastně se mi moc nelíbil ani jeden. V knize mám ten víc happyendový. Ten druhý mi přišel ale ještě horší. Vůbec nechápu, proč by se Karri měl spřáhnout s Anne, i když se píše, že pak už to vlastně ani nebyl on... ale stejně... nedává mi to smysl.

2 12.06.2017

Moje první knížka přečtená v nezkrácené podobě v originále a stálo to za to. Vtáhla mě do děje a s napětím jsem ji četla od začátku do konce... a ten konec je mimochodem geniální! Přesně napsaný tak, aby člověk knihu odložil a nezapomněl, ale ještě nějakou chvíli si ji nosil v hlavě.

2 27.01.2015

Souhlas s minirockem a pár dalšími- kniha působí rozpolceně a druhá polovina je o poznání slabší. Na začátku skoro každé kapitoly v poslední části jsem si říkala: "Už zase začíná takhle, ach jo." Naprosto chápu, co některým na téhle knize vadí. Já za sebe ale nemůžu jinak, než dát nakonec plný počet bodů. Dočetla jsem ji před pár dny a stále ji ještě vstřebávám. Zanechala ve mně silný dojem a jsem ráda, že mi autorka otevřela cestu k tomuhle tématu. Na druhou stranu si ale budu teď muset odpočinout a sáhnout po něčem lehčím, protože z téhle knihy deprese jenom kape.

2 24.02.2014

Narozdíl od ostatních, kteří zde píší, mě Ushikawova linie bavila a postava si našla i moje sympatie. Naopak linie Aomame pro mě byla místy hodně nezáživná. Po prvních dvou dílech mírné zklamání- především konec. Chápu příběhy, které mají v člověku zanechat ten hlodavý pocit, že něco nebylo vyřčeno. Tady to ale na mě působilo spíš nedotaženě. Zavřela jsem knihu a říkám si: Hmm, tak to je celé...

2 09.01.2014