Blanice komentáře u knih
Plasticky podaná historie od 19. století do konce 2. světové války na pozadí venkovského velkostatku a dost pofiderního rodokmenu jeho majitelů a obyvatel. Pěkné, milé.
Ach, život na koleji, je pokaždé stejný a pokaždé jiný. Z této milé knížky čouhá jak sláma z bot poplatnost době vzniku. Rozhádanou pětici obyvatelek jedné haluzny na koleji dá dohromady až komunistka, bezpochyby akční a zajímavá žena, která hlavní hrdince v závěru knihy jen tak mimochodem šoupne do ruky přihlášku do strany.
Je sice pravda, že po dlouhé době, kdy jsem měla knihu rozečtenu, mě Nesbo vtáhl do děje tak, že jsem ji dočetla během 2 dnů. Ale končím se severskými detektivkami. To klišé, že zločinec odhalený v půlce knihy není ten pravý, ani ten další, konec jak useknutý psí ocas, prohřešky proti logice. Vymyšelný jed carnadrioxid, jen si to zkuste vygooglit. Končím, než mě přejde vztek.
Zvláštní, že jde napsat takhle optimistickou a humorem oplývající knížku o té temné a neblahé době.
Velice zajímavé téma, dobře zpracované, rychle až hltavě čitelné. Kateřina Tučková píše tak, že se čtenář do děje vcítí a těžko odliší realitu od fikce. O žítkovských bohyních se jaksi nemluvilo a nepsalo, krom prací Jiřího Jiljíka a regionálního tisku, proto je příběh čarování, věštění, zaklínání a alternativního léčení tak okouzlující. Navíc příhraniční zapomenutý a tím pádem krásný kraj Kopanic.
Dovolím si jeden spoiler: Kdo zabil Doru Idesovou?
Kniha mi připomíná bludiště, Peter se ve vyprávění vydává do různých odboček a děj se tedy posouvá dopředu jen velmi zvolna. Když kapitola začíná slovy: " Na tomhle místě, než budu o těchto událostech pokračovat, musím vysvětlit..." - a už jsem měla husí kůži. Jenže často na konci takových slepých cestiček čeká sranda, třeba jak Tilte zavírala do rakve důvěřivé oběti za účelem spirituální zkušenosti a Peter to vylepšil MP3 přehrávačem s Tibetskou knihou mrtvých na 2/3 rychlost. Nebo jak na ostrově Fino vydali informační brožuru, kterou vylepšili fotkama papoušků, anakondy, varana, orchidejí a na ostrov se hrnuli turisté v očekávání subtropického ráje ve Skandinávii.
A pod tím vším se line rodinná láska mezi sourozenci a k rodičům.
Neobyčejně vtipně a trefně popsaná atmosféra druhé poloviny sladkých devadesátých. Čtu tuto knihu už podruhé a líbí se mi snad ještě víc.
Teda, četla se mi ta knížka dobře,ale cca 100 stran před koncem mě jaksi přestala bavit. Bylo křišťálově jasné, jak to dopadne a dočetla jsem, abych zjistila, kolik ještě lidí nechá paní Brown zemřít, aby to klaplo.
Když čtu ty nadšené komentáře dole, připadám si jak kacíř...
Nic moc, tedy. Chybějící uvozkovky u přímé řeči bych ještě zkousla, ale chybějící podmět ve větách četbu dost znesnadňuje.
Na str 101 " Plakala od tý chvíle, co začala balit. Moc toho nepotáhnou. Všechno rozprodali. Zvířata neměli už žádný. Ty prodali už dávno. Nikdy neprodávali tady ve vesnici. Za všechno nakoupil malý zlatý penízky. On věděl kde. Takový platěj všude. Vždycky. No jo, jenže...Pořád čekala, až se otevřou dveře a že se vrátí. Každý den to čekala. Možná přijde a bude je potřebovat jak nikdy předtím. A tady bude prázdno. To se může stát." - konec citátu.
Pochopila jsem, že se někdo chystá vajchnout za kopečky, ale kdo a kam, když podle všeho je vesnice Zásmuky lokalizovaná na trojmezí ČSSR- NDR-PLR. Možná že mi něco z dějin 20. století ušlo, ale ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by ilegálně emigroval do Polska.
Pak taky je zrádné, když otočíš stránku a najednou je děj někde jinde a někdy jindy.
Kniha se mi líbila moc, báseň v próze. Vylíčení toho, jak se toxikomanie může zvrtnout do psychózy (snadno), anebo jak se duševně nemocný člověk dostane do feťáckého prostředí, každý si může vybrat, jak to bylo. Prostředí ponuré, život trudný a hlavní hrdina Jatek se se vším vyrovnává poměrně se ctí.
Ne že by ta autobiografie byla tak úžasná - chaoticky se prolínají vzpomínky, úvahy, poněkud sucharské popisování natáčecích dnů. Během čtení jsem si uvědomila, jak je Liv Ullmannová fajn herečka a šla jsem vyhrábnout kolekci Bergmannových filmů, kde tato krásná Norka hraje a to byl teprv zážitek!
Až na výjimky povídky depresivní a často se špatným koncem.
Na knihách Ivy Pekárkové mám ráda barvitý sloh a bohatou, bravurně využívaqnou slovní zásobu.
Jiný kraj, jiný mrav - tohle by se v Evropě stát nemohlo. Čte se to dobře.
Fotky opravdu hezké, počtení plytké, ale má určitou atmosféru
Kdo říká, že je to červená knihovna? Vždyť je to 17. století jako na dlani, ale hlavní hrdinka byla teda mrcha k pohledání.
Nádhera, čte se jedním dechem. Vrátila jsem se k této knize po dlouhém čase a zas bylo co objevovat, jw to jak vybroušený drahokam.
Na ikony se neplive, leč- to, jak ti 3 kamarádi chlastali, tomu se nedá věřit. Vím, že to nikdo z nás nepamatuje, ale to se tehdy smělo řídit auta pod vlivem???
Fascinující kniha, užila jsem si ji dokonce 2x, protože mi kamarádka půjčila knížku v originále a s překvapením jsem shledala, že v angličtině je příběh jaksi pestřejší a výstižnější.
Poprvé jsem knihu odložila, znechucovala mě vulgarita. Po nějaké době jsem to překousla, dočetla a nelitovala. Jsou ovšem knihy p. Pekárkové, které mám raději.
Fantastická krajka absurdních nápadů, která je vylepšena legrací.
Např: "Kdybyste se náhodou nudili, pořiďte si ve Švédsku pár hodin před odletem na opačný konec světa nějakého savce a trvejte na tom, že s vámi zvíře pocestuje jako zavazadlo." To přece nemá chybu!
Jak prohlížím předchozí komentáře- ještě jsem nečetla Staříka, tak to jsem na něj zvědavá
Knihu jsem dočetla do 3. kapitoly a zbytek vynechala- nerada slyším o nepravostech, ubližování a násilí, protože jim nedokážu ani při nejlepší vůli zabránit. Hnusu je i tak dost a netřeba ho rozmazávat. Prvních 170 stránek knihy stačilo, abych se dozvěděla, oč jde a pokračovala jsem 8.kapitolou a dál, přes Doslov a Seznam osob a Dopisy Angely Lenzové, to bylo zajímavé