Noční práce
Jáchym Topol
Třetí román Jáchyma Topola evokuje v příběhu dětí přízračný svět české vesnice sklonku šedesátých let, je ovšem zejména nadčasovým románem archetypálním - zobrazením různých podob zla (společenského i osobního) a hledáním cesty k naději. Strhující jazyk vyprávění, oproti předchozím dvěma Topolovým románům lexikálně bohatší, zvrstvenější, hutnější i básnivější, vtahuje čtenáře do napínavého děje s tajemstvím. Topolova Noční práce patří bezpochyby k nejpozoruhodnějším dílům současné české literatury.... celý text
Přidat komentář
Mám moc rád pocit, když narazím v literatuře na knížku, kterou nedokážu k ničemu jinému, co jsem doteď přečetl, přirovnat, knížku, která ve mně po přečtení docela silně rezonuje, knížku, která se nesnaží být doslovná, ale hraje si s vaší pozorností a fantazií, zkrátka na knížku, která mi dá tak nějak víc. A to je přesně případ tady Noční práce. A Jáchym Topol se pro mě stává jedním z nejzajímavějších autorů, autorů, co by i stojící lavičku v parku dokázal popsat stylem, jenž by mě odrovnal.
bavilo mě to ale to jsem od Topola nějak očekávala, jazyk a krátký věty seděly na prostředí vesnickejch kluků a ta před-okupační atmosféra v zapadlý vesničce byla popsaná stručně ale mrazivě, občas jsem se trochu ztrácela co jsou vzpomínky / po jak dlouhý době tohle zrovna je, a ke konci i z čího pohledu je tenhle kousek psanej, ale nakonec mi to vždycky nějak zapadlo a mam dojem že ten chaos a zmatek jsou i vzhledem k tý době cílený a vlastně ten zmatek jak postav tak čtenáře dodával na kvalitě (minimálně z mýho pohledu)
Líbil se mi jazyk, kterým je kniha psána. Ze začátku mě to bavilo. Čekal jsem, že postupně do sebe děj nějak zaklapne a pochopím to. Bohužel jsem se ale spíše ztrácel. Nejsem asi nejpozornější čtenář, protože čtu rychle. Nemám ale chuť se k tomu už vracet.
První autorova kniha, kterou jsem přečetl, ale přiznávám, že jsem s ní docela pral. Nejsem asi ten správný čtenář pro toto dílo.
Z knihy jsem zmatená, i když bych neměla být, jde o dobu mého mládí. Tuto formu projevu můj mozek nebere. Jde asi o abstraktní obraz vyjádřený textem. Děj podle mne nemá v knize význam.
Je mi líto - nedočteno - a podprůměrné hodnocení patří spíše mně jako čtenářce než knize. Náročné čtení, příběhy ASI zkoumající chlapecký svět, ASI kolem osmašedesátého, ASI v Sudetech... mně se to prostě neskládá, nerozumím tomu. Přitom Chladnou zemí bylo tak skvělé... Snad se někdy vrátím.
To že je Topol bizar jsem si už zvyk. Žádný uvozovky, co odstavec to skok k jiný části příběhu, postav jak v Marquezovi, atd. Ale tohle byl zatím ten největší bizar - i když na jeho obranu je třeba říct, že tam bylo spoustu tanků. Který dokonce i střílely.
Ondrovi je mezi 10-18: to se pozná podle toho, že si v knize poprvé šoupne. Jeho mladší brácha je mladší než on. Toto jsem vydedukoval úplně sám.
Ondrův otec je vědec a komunisti ho moc nemaj rádi. Proto když v roce 1968 přijedou tanky draftovat Jaromíra Jágra, začne Ondry otec utíkat z Prahy. Sebou bere svý dva syny, který pošle autobusem do svý rodný vesnice na sever Čech. Sám s nima nejede. A co přesně dělá taky nevim.
Pražáci se tak ocitnou na vesnici u svýho strejdy. Toto mi bylo velmi blízké, protože sem taky Pražák a máme chalupu na vesnici. A mám dva strejdy. Bohužel ani jeden nebydlí na vesnici. Jelikož sebou hoši nemaj gameboye, tak se nestanou vedoucíma party, ale jen tam přicmrndávaj. I tak se Ondrovi podaří cmrdnout hospodskýho dceru Zuzu. Vzhledem k absenci prezervatitivu má toto konání předvídatelné následky.
Brzo se místní komunisti dopídí, že jsou tam vědcovo děti a začnou je hledat. Aby se dostali k vědcovi.
Nesmím opomenout jejich matku, které je věnováno několik desítek stran, kde je popisováno, jak masivně leje a kde všude si doma schovává chlast a jak se s tím kluci snaží vypořádat.
Zpátky do vesnice - cestou na Prahu vystřelí tank do hospody a vesnice začne zdrhat. A kluci taky. Hotovo smyčec.
Co tím chtěl Topol říct netuším, ale čte se to povětšinou pěkně i když mi to přijde jako jeho zatim nejslabší próza.
Co je tady v komnetářích většinou hodnoceno jako největší mínus (zmatenost, nepřehlednost dějová i grafická, prolínání všeho možného) se mně osobně na knize nejvíce líbilo. Mám moc rád knihy, které mě nechají trochu tápat. Tímhle románem jsem s Topolem začal a rozhodně neplánuji končit :)
Nic moc, tedy. Chybějící uvozkovky u přímé řeči bych ještě zkousla, ale chybějící podmět ve větách četbu dost znesnadňuje.
Na str 101 " Plakala od tý chvíle, co začala balit. Moc toho nepotáhnou. Všechno rozprodali. Zvířata neměli už žádný. Ty prodali už dávno. Nikdy neprodávali tady ve vesnici. Za všechno nakoupil malý zlatý penízky. On věděl kde. Takový platěj všude. Vždycky. No jo, jenže...Pořád čekala, až se otevřou dveře a že se vrátí. Každý den to čekala. Možná přijde a bude je potřebovat jak nikdy předtím. A tady bude prázdno. To se může stát." - konec citátu.
Pochopila jsem, že se někdo chystá vajchnout za kopečky, ale kdo a kam, když podle všeho je vesnice Zásmuky lokalizovaná na trojmezí ČSSR- NDR-PLR. Možná že mi něco z dějin 20. století ušlo, ale ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by ilegálně emigroval do Polska.
Pak taky je zrádné, když otočíš stránku a najednou je děj někde jinde a někdy jindy.
Eh... ale jo, šlo to. Jen je to takové zamotané a zmatené. Věčně se přeskakuje od vypravěče do vnitřních monologů postav. Dětská perspektiva s příběhem taky docela zamává no a babský povídačky kolující po vesnici tomu všemu nasadí korunu. Autor je v rozhovorech celkem sympaťák, ale tahle knížka? Achjo. Jsem ráda, že mám knihu za sebou, znovu už ji číst nebudu.
Kniha mě bavila, po čase jsem si zvykla i na to, že se zde nevyskytují uvozovky. Příběh zajímavý, časové prolínání se dalo zvládnout. Přečteno na jeden zátah.
Tuto knížku čtu už měsíc a nejsem schopná ji dočíst. :-( Nějak se to "nedá". Rozhodně to není typ knihy při jejímž čtení se těšíte až ji znovu a znovu otevřete. Mám pocit, že ji zřejmě nedočtu. Stejně jako Paní Dalowayovou.
Především se mi líbí obrázky ke knize.
Kniha je to zajímavá, ale při delším čtení člověk při ní usne. Proč asi?
Štítky knihy
česká literatura 60. léta 20. století vesnice
Autorovy další knížky
| 2008 |  Sestra |
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2006 | Anděl |
| 2005 | Kloktat dehet |
stránkami proudí koláž atmosféry pocitů zážitků nejen venkova končících šedesátek jako dravá řeka a mezi řádky je mistrně ukrytá nadčasovost lidských životů v zápase o naději ve špíně každodenní sem tam v lese oběšenec pionýři maj vzduchovky dělá se klukovsky venkovanská legra matka shání láhve chlastu šutry jsou všude třeba hlava a kdoví kam vše plyne
pravdu dí zdejší lidé bizár zmatenost nechronologická kompozice, ale už vím jedno topol nepohrdá svým čtenářem on to takhle v sobě má a není to marný . . .
Jak píše Crimble v komentu na Sestru:
"Tohle je ten typ knihy, kde se kocháte jazykem a sem tam si nejste jisti, zda jste se neztratili, ale pak přicházíte na to, že to vlastně ani nevadí."
JEN TO CHCE SVATOU TRPĚLIVOST :o)
3/4