Anděl přehled

01.07.2023

Na jednu stranu poměrně jasně ukotvené - Anděl, který sice trochu víc zaplnily korporace a jiná strašidla, ale stále si zachovává takovou hemžící obejdovskou atmosféru, a i dobové reálie, kromě zjevných narážek na léta "probíjení" i přesný rok 1997, jako by Topol ukazoval, haha to je strašný, ale vás to ještě čeká (kniha vyšla v prvním vydání v roce 1995). Na stranu druhou se tam míhají pasáže časově naprosto vykloubené - fantasmagorická pařížská vidění, všemožné novodobé mytologie (vstup do metra jako "jáma") a nakonec i onen motiv poslední ingredience vytváří spíš mytický obraz Prahy než snahu o věrohodný záznam.
Jasně - alkohol, násilí a bída, ale nakonec mi tahle obsahová stránka nepřišla až tak dominantní. Důležitější se mi jeví předkládaná perspektiva, ať už tím provázejícím prvkem krvavého vidění ("nebe nad Andělem bylo rudé"), které je překonáno přivyknutím (smířením, prohlédnutím?), či spíš nenápadně vyjádřené pohlížení hlavní postavy, směřující za jakýmsi blahem, přičemž samotná motivace je spíš zastřená - hlavně se nějak vykouňat ze světa, který je před rozkladem, nebo se tak přinejmenším jeví (ostatně závěrečná scéna tuhle představu velmi umocňuje).
Jazyk nějak tak ležérně konstruovaný, s neznačenou přímou řečí a sklouzávající k hovorovosti, ale zároveň přesně tesaný v krátkých sekvencích. Obecně mi připadá, že se Anděl rozkládá na více zvláštních opozicích. Některé pasáže působí vyloženě upachtěně, takové ledabylé voukounění po nonstopech a bufetech, bizarní rozjíždění devadesátkových byznysů a náboženství v takových formách, které svádí spíš k úsměšku (ale pasáž o umisťování soch Znamení na parkové periferie je mistrovská, úvodní scéna z kostela jakbysmet). A tyhle tlumené části zase protínají opojně fantasmagorické drogové jízdy z bytových laboratoří, velmi naturalisticky líčené násilí (a obecně všechny smyslové orgány vypravěče působí napnutě) a neustálá oscilace mezi sebezáchovnou izolací a svévolným nacházím "starých známých".
Nevím, jestli je Anděl hvězdné dílo devadesátých let, ale za všechnu tu lidskou specifičnost a nespořádanost musím říct, že je to krásné, "a říkám to velkejma písmenama".
(Možná křečovitá paralela, nicméně: trochu takové devadesátkové Přípravy na všechno od Elsy Aids - očekávání krize, která již nastala, pražská lokalizace, protkání básněmi, cit pro okrajovost, úsečné členění; avšak tam, kde je Aids chladně konkrétní, je Topol spíš vypjatě senzitivní.)

Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšet ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá z mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot.
Zvuky šly světlíkem stejně jako kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidé stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírně silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne.
(s. 107)